Od Irfana, indonéského kamaráda mých darmasiswáckých kolegů, přišla nabídka na víkendový pobyt v horách za městem Kintamani téměř u severovýchodního pobřeží Bali.
V pátek odpoledne se Irfan objevil v kostu s představou následného společného nákupu potravin pro další dva dny v oblasti odříznuté od civilizace. Na nákup jsme tedy vyrazili ve složení: já, Honza, Marcel, Liz, Japonka Tomoe a její kamarád Makoto, Irfan. Ester, která na Bali pracuje jako průvodkyně a Lenka z Jogji, která se asi den předtím dopravila na Bali, už mezitím byly na cestě na chatu.
Po nákupu ještě večeře v oblíbeném „fotbalovém“ warungu, kde mají javánské, moc dobré jídlo, a může se vyrazit.
Já jsem vlastně pořádně netušila, kam to jedeme a jak dlouho to může trvat, ale Irfan už cestu znal a vedl nás…pokud se teda zrovna neztratil i s ostatními v mlze.
Právě mlha nás přepadla kdesi za Kintamani a my se jí zbavili jen pár kilometrů před chatou. Všichni měli své motorky ověšené nákupem, na zádech či na břichu batohy. Abychom si cestu dostatečně užili, začalo na chvíli ještě pršet. Honzova vespa se mlhy asi trochu bála, takže zůstala daleko za ostatníma, ale nakonec je dohnala…bylo to ale náročné. Když už jsem si říkala, že bychom mohli být už opravdu v cíli, přišel příšerný sešup dolů po rozbité asfaltce. Sice byla tma, ale přece jen bylo ještě trochu vidět, jak asfaltku lemují prudké srázy. Irfan jel s Makotem jako první a my ostatní za ním. Po nějaké době ale zmizel z asfaltky a zahučel kamsi do křoví, aniž by dal komukoliv vědět, kam to vlastně míří. Nakonec se ukázalo, že od asfaltky vede úzká vyšlapaná cestička směrem k oné chatě.
V chatě jsme se potkali kromě Lenky a Ester ještě s majitelem chaty Arim, jeho sestrou, maminkou, velkým chlapíkem Bobym a dalšíma, které už nedokážu spočítat.
Chata je postavená z bambusu a kamene, zdmi tedy pěkně profukovalo a tak jsme se zahřívali, jak se dalo. Někdo čajem, někdo zase saké, které přivezla Tomoe. Do toho se kecalo a hrálo na kytaru. A když na mě padla únava, šla jsem si lehnout do jedné z „ložnic“.
Přes celou šířku malé místnosti byla postel, na které už odpočívala Tomoe a Makoto, jen každý na opačné straně. Lehla jsem si teda doprostřed mezi ně, takže mezi námi vzniklo ještě místo pro dva anorektiky. Takový tam ale žádný nebyl, místo toho k nám Irfan nacpal ještě Lenku a Marcela. Já se nakonec pošoupla k Makotovi, kterýmu jsem funěla za krk a na mě se zezadu tlačila Lenka. Přirovnání „jako sardinky“ bylo v této situaci opravdu výstižné! Vzhledem k tomu, že jsme všichni leželi na boku, nebylo spaní moc pohodlné. Do toho ještě začal Makoto chrápat.
Někdy po páté ranní jsme to s Lenkou už nevydržely a šly si na nedaleký kopeček vyfotit východ slunce, který ale přes mraky nebyl vidět. I tak se nám naskytl nádherný pohled na okolní kopce a pobřeží. Když se jakžtakž vyjasnilo, začala se v údolí pod námi tvořit mlha.
Když jsme se vrátily do chaty, začali se probouzet i ostatní. O chvíli později se už připravovala pořádná snídaně po indonésku, tedy rýže s různými přílohami. A takhle se o nás a ostatní osazenstvo chaty staraly obě příbuzné majitele chaty až do neděle.
Dopoledne bylo ve znamení čekání na další hosty z vesnice i Denpasaru, kteří se přišli zúčastnit malé oslavy v domácím chrámu hned vedle chaty. Samotná oslava či jak bych to popsala, proběhla kolem jedné odpoledne a po ní následoval oběd ve stejném duchu jako snídaně. Někteří nově příchozí pak zůstali až do neděle. Odpoledne zase nic výjimečného. Večeře pak byla částečně i v režii Lenky a Ester, a tak jsme mohli ochutnat třeba netradiční lečo z místních surovin a výtečné nasi goreng.
Když jsem se kolem desáté večer spolu s Ester uvelebila na posteli, ostatní z chaty zmizeli neznámo kam, bylo ticho. Až do chvíle než jsme zaslechly nějakou modlitbu a následně i prapodivný řev. To už jsme z chaty vyrazily i my zjistit co se děje. V malém chrámu vedle chaty seděli vedle sebe Balijci, kteří s námi do večera zůstali v chatě. Někteří z nich ovšem museli pevně držet svého ležícího kolegu, který se právě před chvilkou dostal do transu. Trans trval několik minut, během nichž si ležící dlouhovlasý kápo celkem energicky povídal údajně se svým zesnulým otcem. Hašišácký majitel chaty Ari, který se v té době taky nacházel v chrámu, zase pro změnu zvracel, nebo tomu zvuky aspoň napovídali. Těžko říct, co všechno způsobilo Ariho zvracení. Já osobně bych se přiklonila k verzi, že za ten den vypil trochu víc araku než je zdrávo…
Potom, co se dlouhovlasý kápo dostal z transu, začala obvyklá motlitba, které jsme ovšem stejně nikdo nerozuměli. Tak jsme aspoň v tichosti sledovali zvláštní představení dál.
Když všechno skončilo, mohla jsem se zase pěkně vrátit do obrovské postele, kde jsme se, jestli dobře počítám, tu noc sešli „jen“ čtyři.
Druhý den ráno a dopoledne zase jedno velké nedělání a sledování pobíhajících dětí a psa, co hledá kost v jámě s odpadky.
Myslím, že někdy kolem poledne jsme se vydali na ústup z těchto prapodivných končin. Protože se někteří neodvážili vyjet tu příšernou asfaltku zpátky nahoru se spolujezdcem za zády, byla oněm spolujezdcům (já, Lenka a Tomoe) nabídnuta pomoc v podobě svezení v džípu, který řídil dlouhovlasý kápo z Denpasaru.
Jak jsem za těch pár dní na Bali měla možnost poznat Honzovu vespu, moc jsem mu držela pěsti, aby to s ní nahoru vyjel…a nakonec vyjel, i když mu při prvním pokusu spadl přivázaný batoh. Nakonec jsme se teda všichni setkali na vrcholku, mohlo se přestoupit na motorky a vyjet směr Denpasar.
Ester s Lenkou ale partu zradily, což jsme zjistili až asi po dvou kilometrech. Lenka totiž v chatě nechala helmu, a tak se pro ni Ester musela vrátit a ještě jednou vyjet ten příšerný kopec. Nakonec jsme se ale všichni šťastně shledali a mohli pokračovat. Naštěstí zpáteční cesta už byla jen směrem dolů.
Žádné komentáře:
Okomentovat