Konec semestru a co dál.

Tak už je to skoro devět měsíců, co provádím tuhle duševní a finanční očistu. Ne tělesnou. I když skoro nejím maso, zanáším si tělo zase jinejma moc dobrýma nesmyslama, a to se pak projevuje novým špekem tuhle a támhle. Ale zpět k tématu. Nenapadá mě nic lepšího než známé přirovnání: uteklo to jako voda (asi jako ta v místních vodopádech po dešti, ne jako ta stojatá v kanálech, co se jim tu říká řeky, voda nebo co to v nich je, má šedou či jinou barvu a plavou v ní odpadky). Uteklo to strašně rychle. A tak to zřejmě pociťuje víc studentů programu Darmasiswa, kteří by tu stejně jako já ještě zase aspoň další školní rok mohli zůstat. Bohužel oproti tomuto školnímu roku, kdy bylo přijato 500 studentů, pro rok 2009/2010 se místní Ministerstvo školství rozhodlo vzít jen 200 lidí, a to jen nových uchazečů, tzn. my, co už jsme v Indonésii a žádáme o prodloužení, máme smůlu. Ale není všem dnům konec a já jsem do poslední chvíle optimista a možná i naivní blázen. A když to i přes optimistické smýšlení (k modlitbám k Alláhovi mám ještě daleko, i když, třeba by pomohl) nedopadne nejlíp? Tak je tu přece ještě plán A, B, C, D, E (někde na tomto místě je svatba s domorodcem) a tak dále :)
Nene, nezanevřela jsem na tu naši malou zemičku s voňavým chlebem, vínečkem, chlapama jako hora, apod. Ani nemám vztahy s rodinou na ostří nože (i když teď už tomu tak možná bude :), takže je lepší se jí několik tisíc kilometrů vyhnout. Lhala bych, kdybych řekla, že se mi po rodné hroudě, rodině a přátelích aspoň někdy a aspoň malinko nezasteskne. Nadšení (taky už si začínám říkat, jestli nemám na nose permanentně růžové brýle) z poznávání ale pořád ještě o mnoho převyšuje. Takže kromě drahé letenky přebukované na konec srpna, která případně propadne, zatím důvod k návratu nevidím.
Pořád ale ještě zbývá něco přes dva týdny školy. Takže co mě ještě čeká, než se z Bandungu přesunu do horké a snad míň deštivé Jogji? Pět stran A4 zprávy o konci světa …ehm, o školním výletě do Cirebonu, výsledek ale možná bude stejný.
Příští pátek je nějaká akce pro všechny zahraniční studenty našeho jazykové centra. Předpokládám účast maximálně poloviční vzhledem k tomu, že by na ní zúčastnění měli projevit své nabyté znalosti indonéštiny. Výběr je ze tří úkolů. Napsat článek o třech stranách A4, připravit si řeč, kterou pak musí přednést či napsat báseň. Témata prvních dvou úkolů jsou taky tři: politika, systém vzdělání či doprava v mé zemi. Nejdřív jsem vyděšená zvažovala cestu nejlehčí (tedy po naprostém bojkotu celé akce nejlehčí, tedy článek), pak mě ale dostihla troufalá myšlenka na vlastní vystoupení, po kterém mi vedení, když ne rovnou celé university tak aspoň fakulty, tleská :)) Jo, půjdu do toho a nezapomenu ani na učitele národů Jana Ámose Komenského. To aby věděli, že se dá chlubit i něčím jiným než Nedvědem nebo Barošem :)
No a poslední povinnost (i když to už si tu taky každý přebral po svém) jsou zkoušky v prvním týdnu měsíce června. A jak vlastně dopadly zkoušky poslední před několika týdny? Mamka vždycky říkala, že samochvála smrdí…ale…no byla jsem ve všech předmětech nejlepší! :)) Samozřejmě ale nemůžeme srovnávat zkoušky například v Brně na MUNI a tady, zvlášť když je to mimo fakultu. Ale koho by nějaká ta pochvala nepotěšila, že!

Co nového pod mrakem…

Dny v Bandungu ubíhají víceméně monotónně. Ráno kráčíte do školy pod průzračně modrou oblohou za zpěvu ptáků, mňoukání koček a řevu motorek. Kolem poledne se vracíte domů za zpěvu ptáků, mňoukání koček a řevu motorek, jen obloha už se zatáhla, pokud už rovnou neprší. To může být jen lehký deštík na půl hodiny ale taky slejvák téměř až do druhého dne ráno. A tak je to tu v Bandungu skoro každý den. Období sucha k nám pořád ještě nezavítalo a opravdu netuším, kdy to má v plánu. Možná, až k tomu konečně dojde, já už budu zase jinde.
Minulý čtvrtek jsem si s několika spolužáky a profesory vyrazila na dvoudenní výlet na severní pobřeží do města Cirebon, které je známé hlavně tradiční výrobou batiku. Samozřejmě stejně jako minulý semestr nešlo o výlet jen tak. Ti, kteří se ho zúčastnili, totiž musí o navštívených místech napsat zprávu. Aby toho nebylo málo, stejně jako při podobné akci minulý semestr nám vedení nechalo udělat trička v duchu výletu. To pak vypadáte skoro jako zástup dětí ve školních uniformách na školním výletě. Ještě, že se během prvního dne dostatečně zpotíte, abyste ho druhý den mohli vyměnit za civil.
Ale zpátky k výletu. Ráno si pro nás přijel pronajatý čistý autobus s klimatizací a mohlo se vyrazit. Po cestě do Cirebonu jsme se stavili ve městě Jatiwangi, které je významné pro výrobu pálených tašek. Nepředstavujte si ale jednu velkou továrnu. Stejně jak už jsem to viděla jinde na Střední Jávě, ve městě je plno malých fabrik, ve kterých se tašky vyrábí ručně jen s pomocí primitivní techniky. V jedné takové na okraji města nás už čekal houf přihlížejících sousedů s dětmi. Vedení fabriky přizpůsobilo svoji činnost zájmu turistů a škol, které sem zřejmě dost často vozí děti na exkurze. Součástí exkurze totiž kromě podrobného výkladu a občerstvení byla i drobná hudební show v přilehlé galerii, kde nám místní kluci předvedli, že se dá hrát na všechno, třeba i na tašky. A znělo to celkem dobře!
Z Jatiwangi už jsme se přesunuli rovnou do Cirebonu, do komplexu malých výroben batiku. V jedné takové jsme si sami vyzkoušeli, jak je těžké naučit se ručně malovanému batiku. Moje nadšení vzalo po pár minutách za své, protože se mi na připraveném kusu látky vytvořilo větší než malé množství neplánovaných voskových kaněk. A přece nejde donekonečna zakrývat kaňky kytičkama, zvlášť když nechtěné fleky nabývají obřích rozměrů a nejrůznějších tvarů. Ostatní se s tím ale poprali celkem slušně, někteří udělali z obrovských kaněk přednost celého výtvoru.
Od batiku jsme se přesunuli ke Kratonu Kasepuhan, paláci Cirebonského sultána. Byl jiný než ten v Jogje nebo v Solu (tam jsou dva), ani lepší ani horší. Museum uvnitř mělo podobnou kvalitu jako muzea na jiných místech na Jávě, kde jsem zatím byla. Špína, prach, popisky exponátů minimální, vše vypadá jaksi neuspořádaně. Na kratonu mě zaujalo několik záležitostí, které skvěle doplnily „kouzlo“ onoho místa. Hned při vstupu na půdu paláce se nás kromě průvodce ujali ještě další dva pánové s turistickými brožurkami. Ti nás následně doprovázeli na každém kroku až do nástupu do autobusu. Na podobné nabídky pro turisty už jsem si zvyklá, ale tihle pánové byli opravdu vytrvalí. I když jim snad každý ze členů naší skupiny oznámil (někteří i víckrát), že brožuru na nic nepotřebuje, a já na ně byla i mírně hrubá, vesele nás nadháněli dál a nedali pokoj. Po návštěvě několika místností uvnitř paláce jsme se chtěli odebrat zase ven. Na zemi přede dveřmi už na nás ale čekal mladý mentálně postižený (možná) žebrák. Takových se najde i jinde dost, ale tenhle si nás evidentně vyčíhl, aby nás tak pěkně překvapil. Hezké gesto návštěvníkům. Další z milých gest se odehrávalo na více místech palácového komplexu, třeba v muzeu. Na konci prohlídky jediné místnosti stáli dva místní pánové a opravdu velice nenápadně, až směšně vybízeli k darování drobné částky na úklid palácových prostor. To třeba bylo na jedné skleněné vitríně s exponáty rozeseto několik okvětních lístků, už suchých a mírně zaprášených, uprostřed ležela tisícová bankovka (hned po hliníkových drobácích nejmenší částka). Když si tohoto znamení nikdo nevšímal, pánové rukama naznačovali, co se po návštěvnících vyžaduje. No a poslední věc je hora odpadků hned za zdmi paláce…to už je ovšem detail.
A protože pevný program na čtvrtek už byl vyčerpán, poslední zastávkou byl luxusní hotel v centru města s bazénem, s krásnými dvoulůžkovými pokoji a restaurací se skvělou obsluhou a vynikajícím jídlem.
Druhý den ráno jsme zase vyjeli zpátky směr Bandung, tentokrát jinou cestou, abychom se zase zastavili na několika místech. Ty už ale ani tak moc nestojí za zmínku, snad kromě vesnice Cigugur, kde mají moc pěkné zrekonstruované kulturní centrum. Tam nás uvítal a pohostil pravděpodobně přímo představitel vesnice a místní holky nám předvedly zajímavý tanec. Ten je součástí místních oslav, které se každoročně pořádají po žních. Holky byly nejenom pěkné, ale taky moc šikovné, protože během několikaminutového tance měly na hlavách téměř neustále usazené velké prázdné nádoby a zase jiné hliněné na vodu nejdřív držely v rukou a poté co je postavily na zem, na nich i chvilku balancovaly. Škoda, že jsem neudělala fotky.
Pak už jen do města Sumedang na místní speciálně připravované tahu (mňam mňam…ještě, že ho prodávají i v Bandungu) a zpátky domů.

Setkání v Jakartě

Na závěr ročního studia v Indonésii bylo na 6.-8. května uspořádáno v Jakartě setkání studentů programu Darmasiswa. Tentokrát jsme ale nespali jako sardinky v chatách s palandami v zábavním centru na okraji města. Tentokrát jsme se stali hosty luxusního hotelu Sahid Jaya v centru města, které je plné mrakodrapů. Ve srovnání s dřevěnými chatkami, kde jsme se tísnili na začátku minulého září, opravdu o luxus šlo, ale jen zdánlivý. Zřejmě se ani takovým zařízením v centru města nevyhýbají takové nepříjemné skutečnosti, jako jsou švábi a mravenci či nevyužívaná patra bez hostů, která působí téměř hororově. Na druhou stranu, za sebe musím vyjádřit velkou spokojenost, která pramení především z toho, že jsem se nakonec ocitla v pokoji určeném pro tři darmasiswáky úplně sama. To totiž v důsledku znamenalo žádné čekání před krásnou čistou evropskou koupelnou s vanou a horkou vodou (nejdřív jsem se horké lázni z přesvědčení bránila, ale po první noci, kdy se mi nedařilo ztlumit klimatizaci a ráno jsem se probudila téměř podchlazená, byla jsem donucena těchto služeb využít), žádné hádky kvůli televizi, která nabízela 15 programů včetně CNN a HBO, kafe a čaj v jakoukoliv denní či noční dobu díky každodennímu doplňování zásob a rychlovazné konvici na pokoji a další výhody, které je ale lepší neuvádět.
Vzhledem k tomu, že připravený program na ony tři dny byl většinou mírně řečeno nepříliš zajímavý, zmíním jen pár postřehů.
V Jakartě je vedro, dusno, vlhko, smog, prach! Pro člověka, kterému je často horko i v Bandungu (podle Indonésanů je tam zima) a na aklimatizaci v Jogje potřebuje minimálně jeden den, je Jakarta místo naprosto nevhodné k životu.
Přesto, že jsme hosty hotelu a snídáme jako rádžové co hrdlo ráčí v místním konferenčním sále, oběd a večeře se většinou podává ve vystydlé podobě v krabicích s plastovou lžící v odlehlejší budově hotelu, v místnosti podobné třídě, s židlemi nápadně připomínajícími ty školní.
I přesto, že zdaleka nepřijeli všichni studenti, pro přepravu z hotelu na jiná místa využíváme osmi autobusů, které jsou tedy poloprázdné.
Při cestě z odlehlé části Jakarty zpět do hotelu náš autobus prudce brzdí a slečna průvodkyně, která právě stojí v přední části, padá zřejmě hlavou kamsi dopředu do míst vedle řidiče, možná přímo na obrovské přední sklo a ještě dlouho se z toho nemůže vzpamatovat. Snad neskončila v nemocnici.
Slavnostní večeře u guvernéra Jakarty se obešla i bez jeho přítomnosti.
Závěrečného posledního programu setkání se účastní i ministr školství, který nezapomene zmínit nade vše jasnou souvislost mezi ročním studiem v Jakartě a prezidentským postem jistého Baracka Obamy.

Tetování za kačku

Kdo si chce z Indonésie odvézt suvenýr, na který jen tak nezapomene, může zkusit třeba tetování. Asi nejznámější destinací, kde jsou na tetováníchtivé turisty dobře připraveni, je Bali. A to ať už jde o tetování permanentní nebo krátkodobé na pár týdnů. Tetovacích salónů a „domácích“ tatérů je ale dost i jinde. Připravte se ale, že v salónu pro vás bude cena výtvoru pravděpodobně vyšší než pro místní. Přesto ale předpokládám, že pořád nižší než v ČR.
Já jsem si své nové tetování nechala udělat od známého u něj doma v Jogje. A tetování je to s nadsázkou opravdu „za kačku“. Vždyť jeho cena 100 tisíc Rp. (necelých 200 Kč!!!) je v porovnání s 1000 Kč za třetinové tetování z ČR stejné barvy, které mám na krku, směšná! Ze zdravotního hlediska Codet, který je především malířem, až potom tatérem, nic nezanedbal. Když opomineme domácí prostředí, občas proběhnuvšího pejska a že si během tvoření společně dáte kafe nebo zapálíte cigaretu, vše je sterilní. Rukavice a potřebné přípravky jsou samozřejmostí. Cena tetování taky zahrnuje záruku, že pokud poprvé není tetování jak má být, můžete přijít na opravu zdarma.
Na „fotoreportáž“ s tetováním, které možná bude chtít ještě poopravit (na to už se ale musím psychicky připravit :-)), se můžete podívat ve fotogalerii.

Záplava odpadků

Indonésie netrpí každoročně jen záplavami způsobenými silnými monzumy v období dešťů ale taky záplavou odpadu.
Indonésan je zvyklý vyhazovat zbytky jídel, obaly a jiné už nepotřebné věci kam jej jen napadne a nijak se za to nestydí. Odpadky na veřejných komunikacích, v parcích, v řekách, kanálech, na plážích, v moři, ve veřejných dopravních prostředcích. Místa jako obchodní domy, banky a podobné prostory jsou většinou vybaveny odpadkovými košy a popelníky. Všude jinde ale chybí. Veřejné odpadkové koše jsou něčím výjimečným. A když už někde jsou, třeba na pláži viz. fotografie, každých pět metrů v řadě za sebou, evidentně neplní svůj účel.