Lodí za komodskými draky 2

Brzo ráno loď zvedla kotvy a vyrazila zpět na západ. Ještěže jsem vstala za svítání, východ slunce nad Floreskými horami byl kouzelný. Naše loď se vzdalovala pevnině, zatímco pár rybářských loděk právě tam mířilo. Kolem osmé jsme zakotvili u ostrova Rinca (čte se rinča), na kterém žije ještě víc komodských draků než na samotném Komodu.

U mola už byly dvě jiné větší lodě a pár malých s rybáři, kteří na nás mhouřili oči, jakoby se právě probudili. Jeden z nich si na své lodičce právě něco vařil. Od mola jsme šli ještě pár set metrů ke vstupu do národního parku. Podél cesty se najednou zjevilo několik dřevěných cedulek zapíchnutých do země, pěkně v řadě vedle sebe. Na každé napsané jméno, datum a název města. Je tohle nějaký provizorní hřbitov? Nikdo nás nevaroval, že by tu v poslední době komodští draci snědli nějaké turisty. Pak jsem si ale všimla malých rostlinek, které začínaly růst ze země před cedulkami. Aha, tak žádný hřbitov ale výsadba nějakých místních dřevin.

Zatímco na Komodu přišla kuchyně s jistou vidinou varanů na konec, tady to bylo obráceně. U dřevěného domu na kůlech se plazili tři uslintaní ještěři. Největší z nich, samec, měl prý zlomené přední nohy, takže se nemůže moc pohybovat a stal se tedy už stálým obyvatelem plácku kolem kuchyně. Kolem ještěrů pobíhaly přeci jen v bezpečné vzdálenosti opice. Přesto vypadaly, že se těch masožroutů ani nebojí.

Od kuchyně jsme pokračovali dál do vnitrozemí, sem tam minuli prázdné varaní hnízdo či exkrement, ať už opět od varanů nebo divokých buvolů. Několikrát jsme stoupali a zase klesali, občas museli pěkně v řádku za sebou pomalu následovat varana, který se rozhodl jít po vyšlapané pěšině. Co se týče „úlovků“, na Rince jsme měli určitě větší štěstí. Varanů jsme viděli víc, a taky dva divoké buvoli. Krajina je tu hodně členitá, kopcovitá a nabízí krásné pohledy nejen na záliv ale i dál, opravdu nádhera!

Po treku jsme se vrátili zpátky na loď a vypluli směrem k ostrůvku Gili Laba, kde jsme mohli šnorchlovat. U krásné bílé pláže už kotvila jiná velká loď s indonéskými potápěči. Šnorchl jsem nasadila už na lodi a pak plavala sama k pláži, kde jsem ho musela vyměnit za jiný, protože do něj teklo. Bohužel ani ten druhý nebyl bez problému, takže jsem toho moc neviděla. I když…mořská želva je přeci taky dobrý výsledek.

Po poledni už jsme byli zase na moři a plavili se dál na západ, další zastávka nás toho dne už nečekala. Už jsme zase míjeli pobřeží Sumbawy a odpoledne loď rozhoupaly velké vlny. Divím se, že nikdo nepřepadl přes palubu. Právě, když zapadalo slunce, objevil se po pravé straně ostrov, jehož dominantou byla respekt vzbuzující špičatá mrtvá sopka. Skvělá podívaná.

Poslední den jsme začali na ostrově Moyo u severozápadního pobřeží Sumbawy. Cílem našeho ranního výletu byl vodopád v lese asi 30 minut chůze z vesnice na pobřeží. Je kolem osmé ráno a vesnice vypadá z přístavního mola ospale. Kromě pár dětí, které by asi měly být ve škole, a několika mladých mužů posedávajících v dřevěném altánu na pláži, tu nikdo není. Když ale procházíme hlavní ulicí, sem tam se přeci jen objeví další obyvatelé, většinou ženy. Domy ve vesnici svými štíty na střechách velmi připomínají obydlí etnika Bugis žijícího na jižním Sulawesi. Vlastně jsem si této podobnosti všimla už v Labuan Baju na Floresu. A prý i na samotné Sumbawě tomu není jinak. No, není to žádná záhada, prostě mají tito lidé s Bugisy na Sulawesi stejné předky. Je příjemné vidět něco známého na místě, kde jsem ještě nebyla.

Po cestě jdu s místním průvodcem, klukem možná jen o pár let starším než já, který se sem přistěhoval odkudsi z Floresu nebo Komoda. Povídám a povídám a mezitím několikrát zakopávám na rozbité hrbolaté cestě. Z palce na noze mi teče krev. Kapesník asi moc nepomůže. Z průvodce se najednou stává přírodní léčitel, trhá list z jakéhosi keře rostoucího u cesty, mne ho spolu s vodou z lahve mezi prsty a směsí mi natírá ranku. V tu ránu krev přestane téct, nadobro! Kde seženu takové čarodějné listí v Jogje?

Několikrát se brodíme přes nehlubokou říčku s ledovou vodou, než přijdeme k vodopádu. Je to přírodní dvojitý vodopád, v horní části ještě s umělým jezem. Pod prvním vodopádem má voda slušnou hloubku, čehož místní využili k vodním radovánkám. Na větev stromu rostoucího hned u břehu uvázali lano, na kterém se člověk může zhoupnout a skočit do vody pod vodopádem. A proto tu vlastně taky jsme. Asi polovička z nás se svléká do plavek a kraťasů a snaží se jeden po druhém ukázat co nejlepší skok. Já jsem hrozně nevyspaná, unavená a nejradši bych si na místě lehla a spala, takže mě do vody nikdo nedostane, i když to vypadá jako pěkná sranda.

Podle průvodce u ostrova Moyo zastaví během jednoho dne třeba i několik lodí s turisty. Jestli je to opravdu tak, pak je až obdivuhodné, že tu turismus není vůbec cítit a vesnice pořád žije svým líným tempem. Údajně se tu ale má stavět nějaký hotelový resort…že by hned u té skládky odpadků u cesty, kde mi ukazoval průvodce?

Poslední zastavení před návratem na Lombok je u malinkého ostrůvku Keramat. Kapitán lodi se bojí, že bychom mohli mít zpoždění, takže na šnorchlování máme jen chvilku. Ale stojí to za to! Tohle je zatím nejhezčí přírodní akvárium, které jsem během těch pěti dnů na vlastní oči viděla. Korály nejrůznějších tvarů hrají všemi barvami a mezi nimi se proplétají hejna ryb a rybek. Dokonce i Nema z kresleného filmu od Disneye jsem našla! Korály jsou na některých místech dokonce jen pár kroků od písčité pláže, takže se člověk vznáší jen pár centimetrů nad nimi. Úžasná tečka na závěr!

Do přístavu na Lomboku připlouváme při západu slunce. Batohy se přesouvají do autobusu a vyráží se zpátky směr hlavní město Mataram a následně Senggigi na západním pobřeží ostrova, kde budeme vystupovat my. Na místo se dostáváme po deváté hodině večerní, loučíme se s ostatními a jdeme najít hotel, kde nám průvodce od Peramy zamluvil pokoj. Tady trávíme jednu noc a na druhý den ráno už zase jedeme na Bali. Koupili jsme balíček od stejné cestovky, což evidentně udělalo i pár lidí, kteří se s námi plavili na Komodo.

Vybrali jsme levnější variantu, což znamená cestu shuttle busem do přístavu Lembar, trajekt na Bali a další shuttle bus, který nás zaveze do Kuty. Cesta trvá skoro celý den a do Kuty přijíždíme už za tmy. Naštěstí jsem dopředu zamluvila pokoj v homestayi, kde jsme s Honzou spali už předtím. Začíná totiž turistická sezóna a levný pokoj bychom mohli hledat dlouho.

O dva dny později se s Honzou loučím a nechávám ho jeho osudu na Bali zatímco já letím zpátky do Jogji. Po takovém cestování a tolika zážitcích se člověku ani nechce domů!

Lodí za komodskými draky 1

Perama není jediná indonéská cestovka, která organizuje několikadenní výlety lodí na ostrov Komodo, ale mě se zdál její program nejlepší. Sice jsme chvíli přemýšleli, jestli nejet jen ve dvou a vystřídat různé místní dopravní prostředky nebo si pronajmout auto, ale tohle se nakonec jevilo nejschůdnější, i když to znamenalo, že já, která jinak podobné výlety organizuju, jsem tentokrát za turistu, který se musí spolu s dalšími cizinci podřídit danému programu.

V sedm ráno nás na Gili spolu s dalšími lidmi vyzvedla loďka a v přístavu na Lomboku jsme nasedli do autobusu cestovní kanceláře. Ten nás nejdřív zavezl do letoviska Senggigi, kde je kancelář Peramy a kde jsme nabrali další účastníky výletu. Pak jsme pokračovali do hlavního města Lomboku, Mataramu, kde přibyl ještě jeden autobus plný lidí. Poté zastávka v nákupním středisku, a cesta do přístavu na východě Lomboku. Po cestě jsme ještě zastavili ve vesnici, kde se tradičním způsobem vyrábí všemožné hliněné předměty, a v docích společnosti Perama, kde se staví nové lodě.

Pak už jsme se konečně nalodili a vydali směrem na východ. Na lodi jsme ale nebyli dlouho, zastavili jsme u malého ostrůvku, kde má společnost vlastní „resort“, jak tomu říkají. Jde vlastně jen o základní zázemí jako kuchyně s venkovním posezením u ohniště a záchody. Tady jsme mohli šnorchlovat, plavat, nebo se jen tak válet na opuštěné pláži, a to až do soumraku, když naše posádka začala připravovat večeři. Část jídla dovezla malou loďkou z lodi, zbytek se připravoval na místě. Večeře byla úžasná, dali si ohromně záležet. Výborného pečeného tuňáka bylo tolik, že ještě zbylo. Spousta příloh a ovoce a na závěr pečená kukuřice. A toto jsme měli i nadále každý den jak na oběd tak na večeři. Po večeři a postupném vzájemném seznamování jsme se vrátili na loď, která pak přes noc plula dál podél pobřeží ostrova Sumbawa.

Na druhý den ráno kolem osmé jsme zakotvili u ostrůvku Satonda, ze kterého je pěkný výhled na pobřeží Sumbawy spolu s vulkánem Tambora. Zajímavostí ostrůvku je slané jezero vulkanického původu. Dřív byla voda jezera samozřejmě sladká, ale v 18. století došlo k obrovské erupci sopky Tambora, která způsobila tsunami a mořská voda se tak dostala i do jezera blízkého ostrova. Od té doby žije v jezeře jen jeden druh ryb, malých nenápadných potvůrek, které rády okusují zrohovatělou kůži návštěvníků jezera. Kdo chtěl, mohl se v jezeře samozřejmě vykoupat a pak třeba šnorchlovat u pláže.

Ještě dopoledne jsme se zase vydali na další část cesty. Loď sice ani zdaleka nepřipomíná zaoceánský parník, ale je na ní dobře, takže nikomu nevadí, že se až do pozdního odpoledne nepřiblížíme pobřeží. Pít a jíst co je, kdo chce, ten si čte nebo se baví s ostatními, a kdo je i na to líný, může se vyvalit na horní palubě a opalovat se nebo jen tak hledět na vlny a pobřeží Sumbawy. To je opravdu dlouhé a velmi členité se zálivy, takže se kolikrát zdá, že plujeme ne kolem jednoho ale hned několika ostrovů.

Odpoledne kotvíme u pláže se šedým pískem. Posádka nás vysazuje, abychom se kochali západem slunce z pevniny. Po západu slunce se zase naloďujeme a plujeme dál, ráno nás čeká Komodo.

Ráno vstáváme brzo, snídaně je už v sedm. Já vstávám už při východu slunce a nestačím se divit, kde jsme se to ocitli. Včerejší pohled na zalesněné mírně kopcovité pobřeží Sumbawy vystřídaly téměř holé kopce prapodivných tvarů čouhající z moře. Jsme zpátky v pravěku. Kolem osmé kotvíme blízko mola, na které navazuje vstup do národního parku. Tam nás čekají dva průvodci. Rozdělujeme se na dvě menší skupiny a vyrážíme na procházku parkem a doufáme, že se nám poštěstí uvidět aspoň jednoho varana. Je totiž období páření, a komodští draci bývají zalezlí mimo prohlídkovou trasu. Průvodce nás ale uklidňuje, že snad na kopci, přes který taky půjdeme, se tu a tam varani vyhřívají na sluníčku, takže nějaká šance přeci jen je. A i kdyby ne, tak aspoň u „restaurace“ na konci trasy, je téměř jisté, že ty obrovské ještěry uvidíme. Stejně jako medvědi na slovenských horách, i ještěři na Komodu se rádi přiblíží lidským obydlím, když je za tím vidina jídla :-)

Rostlinstvo je tu opravdu jiné, připomíná savany. Sem tam nějaký jelínek v trní nebo varaní exkrement., vcelku nic zajímavého. Na onom zmiňovaném kopci je docela pěkná vyhlídka na záliv. A tam vidíme i prvního komodského draka, ještě mládě, takže svou velikostí nijak nenadchne. Ale všichni jsou samozřejmě nadšení a fotí jak o život.

Předpověd průvodce nezklamala a na konci prohlídkové trasy u dřevěného domu na kůlech se plahočí hned dva velcí varani, samec a samice. No není to jako v divoké přírodě, ale člověk je rád i za to. Když pak procházíme dál směrem k bufetu, míjíme ležícího jelínka napadeného varanem. Má ulomené paroží a kousanec na zadku. Prý zemře asi do dvou týdnů. Achjo, chudák tady bude pomalu trpět a nikdo ho toho utrpení nezbaví, protože je tu všechno podřízeno zákonům přírody, člověk se do toho nemíchá.

Vracíme se na loď a plujeme kolem ostrova k pláži s názvem Pink Beach, tedy růžová pláž. Takto je označována kvůli písku, který je tvořen bílými a červenými zrníčky, které pochází z místních červených korálů. Pláž ale z dálky vypadá úplně normálně, jen při pohledu z blízka jsou červená zrníčka vidět dobře. Ani nemám chuť na šnorchlování, jen si chci trochu zaplavat a to přímo z lodě. No je to docela fuška, protože jsou velké vlny a taky silný proud, který mě táhne na stranu. To samé zkouším i nazpátek a mám pocit, že musím vypustit duši, je to ještě horší. Ale zvládla jsem a u posádky, která snad v životě do vody nestrčila ani nohu, sklízím uznání :-D

Kolem poledne vyrážíme zase dál na východ, na Flores. Tedy jen do přístavního města Labuan Bajo, kde doplníme zásoby (hlavně sladkou vodu na mytí a vaření a led do boxů, kde se ukrývají největší poklady na lodi-plechovky piva :-) Taky tu někteří z nás končí svoji cestu a jiní zase budou nastupovat a plout s námi zpátky na Lombok.

Kolem čtvrté kotvíme v přístavu, vrátit se máme do sedmé večer, kdy bude připravená večeře pro všechny účastníky výletu, nejen ty staré ale i nově příchozí. Pobřeží kolem přístavu je kouzelné, samý kopec, do toho v zálivu kotvící krásné dřevěné lodě, které potápěči využívají k několikadenním výletům kolem ostrovů.

Ani nevím, co jsem od Labuan Baja očekávala, ale stejně mě překvapilo, že je to taková díra. Jedna hlavní ulice táhnoucí se podél pobřeží, rozbitá silnice, obchůdky a stánky, které jsou v každé vesnici či menším městě. Přeci jen ale poznáte, že i tady se to hemží turisty, protože tu mají několik restaurací, barů a hotelů ale hlavně několik potápěčských center. Západní Flores spolu s okolními ostrovy jako je právě Komodo, totiž patří mezi nejlepší potapěčské destinace v Indonésii.

Je tu strašné vedro, tak si s Honzou dávám na schlazení džus a pak vyrážíme na obhlídku „města“, něco nakoupit a hlavně do bankomatu. Ještěže ten tu mají, a dokonce několik. Na loď se vracíme už kolem šesté. To už je tu část nově příchozích, například americká rodina se synem, který vyučuje angličtinu na Sumatře. Takže po cestě zpět na Lombok se bavím indonésky i s někým jiným než jen s posádkou. Noc trávíme na lodi u přístavu a brzo ráno nás čeká ostrov Rinca, zdaleka ne tak známý jako Komodo, přestože populace varanů je na něm mnohem větší.

Gili Trawangan a potápění 2

Nejdřív bylo v plánu udělat ráno jeden ponor, pak napsat zkoušku a odpoledne druhý ponor, ale na poslední chvíli jsme to přehodili. Stejně to bylo jedno, moc jsem si toho na test nepamatovala, natož Honza.
Pro dnešek si pro nás Andika připravil dvě praktické zkoušky, a to nechat si při ponoru úplně natéct vodu do masky a zase se ji pokusit vytlačit ven a při druhém ponoru si masku dokonce na chvilku sundat. Sakriš, jak tohle zvládnu! Kromě toho jsme si měli vyzkoušet i práci s kompasem, ale k tomu nakonec kvůli silnějšímu proudu nedošlo, bůhví kam by nás to ještě odneslo.
První ponor byl v místě zvaném Shark point, což by mohlo značit přítomnost žraloků (žádní masožrouti, jen „menší“ útesoví žraloci vegetariáni). Ti se ale pohybují spíš ve větší hloubce, takže jsme žádné neviděli. Místo nich zase jiné všemožné potvůrky a třeba i obrovskou Humphead parrotfish (není český název?), která mohla mít určitě jeden metr na délku. Zkoušku s maskou jsme dělali ve stoje na písčitém dně. Zvládla jsem to v pohodě, i když mi ještě chvíli poté trvalo, než jsem zase pořádně viděla a zvykla si na trochu vody v nose.
Druhý ponor jsme začali u obrovské stěny, která padala možná i desítky metrů téměř kolmo dolů. Ani jsme podél ní nemuseli plavat, proud nás unášel celkem rychle. Postupně stěna zmizela a my se dostali k místu, kde bylo dno jen mírně šikmé. Původně jsme se domluvili, že masku si sundáme opět ve stoje na dně, ale Andika si to rozmyslel, a místo toho jsme „viseli“, a jediné, čeho jsem se mohla chytnout, byl náš instruktor, který mě ale naštěstí pevně držel, abych se mohla soustředit. No nakonec jsem i tohle zvládla, hurá! Pod vodou jsme byli jen 30 minut, ani nevím proč, asi kvůli proudu.
Na souši jsme si ani pořádně neodpočinuli a už nám Andika nachystal testy. Padesát výběrových otázek, samozřejmě v angličtině. A tohle všechno jsem musela přetlumočit, tak aby to Honza mohl aspoň trochu pochopit. No byly to nervy, myslím, že jsme u toho strávili aspoň dvě hodiny a ve výsledku jsme stejně udělali spoustu chyb. Naštěstí ale u testu nebylo možné neprojít, takže certifikát jsme dostali stejně. Jen nám špatné odpovědi Andika znovu vysvětlil. Pak už jen fotka, která bude součástí průkazu a je hotovo, zvládli jsme to!
Večer jsme šli náš úspěch řádně zapít do místního reggae baru, kde hraje naprosto úžasná kapela z Lomboku. I kdybych jejich repertoár slyšela třeba po sté, stejně by mě neomrzel, jsou prostě nejlepší!

Za námi tři dny, které jsme vyplnili potápěním, a ještě zbývají další čtyři. Přímo na Gili jsme si totiž zaplatili pětidenní výlet lodí na ostrov Komodo s nejznámější místní cestovkou Perama, ale loď vyplouvá jen jednou týdně, takže musíme čekat. Ne že by mi to až tak vadilo, když je tu pláž, slunce poctivě pálí každý den a večer co večer hrají naživo reggae. Takže můžu konečně opálit tu bělobu, kterou jsem si přivezla z Jogji a relaxovat. Tedy jen částečně, nějak se totiž nakupilo práce, kterou ale stejně můžu vyřizovat tak akorát po telefonu nebo přes internet, který je tu příšerně drahý.
Předposlední den na Gili jsem si pronajala kolo s cílem projet se kolem ostrova a po cestě se uvelebit na nějaké opuštěné pláži. Ostrov jsem sice objela, ale byla to docela fuška. Cesta není pořádně udržovaná a na několika úsecích kolo zapadá do písku, takže je lepší ho tlačit. A pláže jsou sice všude, ale už bylo odpoledne, tedy i odliv, a já bych se ani neměla kde zchladit. Jedno jsem si ale přece jen splnila…něco, co jsem Honzovi neřekla (jestli tohle Honzo čteš, tak se moc omlouvám!)…po cestě nazpět jsem se stavila v diveshopu a domluvila si na druhý den ráno ponor do 30 metrů. Zbýval poslední den, a já si prostě hrozně přála ještě jednou pod vodu, a pokud možno vidět žraloky! No, a protože jsem po třech dnech kursu už docela cítila ponorku, navíc by se ze mě zase na chvilku musela stát paní učitelka, tak jsem do toho chtěla jít sama. Jenže Andika onemocněl (že by ho naprosto odrovnalo těch pár skleniček v baru?), takže jsem se musela nechat překvapit, kdo z instruktorů se se mnou bude potápět. Naivně jsem si myslela, že půjde jen o samotný ponor, ale zase jsem dostala učebnici, abych si přečetla jednu kapitolu. Přece jen je to posun z hloubky 18 metrů na 30, takže i další prohloubení znalostí.
Ráno v osm už jsem byla v potápěčském centru, kde na mě čekala instruktorka, prošly jsme si otázky k přečtené kapitole a mohly vyrazit na samotný ponor. Na lodi nás nakonec bylo hodně, ale každá skupinka se se svým instruktorem potápěla někde jinde, takže i my dvě jsme byly samy. I když jen na chvíli. Potápěli jsme se znovu u Shark pointu, tentokrát ale hlouběji. A kromě nás se nakonec objevilo ještě pár dalších lidí z jiných diveshopů zvědaví vidět žraloky. Povedlo se, po chvilce plavání ve společnosti hejna blyštivých stříbrných ryb jsme našly dva možná dvoumetrové žraloky, jak vedle sebe jen pár centimetrů ode dna leží a nechávají se čistit malými rybkami. Z dostatečné vzdálenosti jsme na ně koukaly a skoro se nehnuly. Jeden žralok se pak zvedl a začal kroužit kolem a najednou se odkudsi objevilo i hejno barakud, které začaly plavat kolem něj. Skvělá podívaná! Odlepily jsme se ode dna a zase vyrazily jiným směrem a po cestě viděly několik malých rejnoků a karet. Na závěr ještě přišlo roztomilé překvapení v podobě dvou malých zářivě modrých rybek s dlouhými žlutými čumáky, které znovu a znovu otevíraly. Tělíčka měly dlouhá a úzká, a jen z části vyčuhovala z korálů. Připomínaly tak trochu murény.
Tentokrát jsem se vzduchem moc dlouho nevydržela, ani ne po třiceti minutách jsme musely nahoru. Ale to vůbec nevadilo, stoprocentně to stálo za to! V centru jsem pak dostala do deníčku razítko s podpisem, čímž je teď stvrzeno, že se pro příště můžu potápět i do 30 metrů!
Večer už jen poslední společná večeře na ostrově a návštěva reggae baru, kde bych opravdu mohla vysedávat snad každý večer, a o půlnoci spát, protože druhý den brzo ráno vyážíme směr Lombok.

Gili Trawangan a potápění 1

Při vyplňování kolonky „zájmy“ v různých dotaznících často píšu plavání. Tím je ovšem v mém podání míněno čachtání se pár minut ve vodě a pár temp, za které bych dostala v tělocviku pětku. Voda je dobrá na schlazení v létě, kdy je hlavní prioritou opálit se. Zdá se ale, že teď pro mě voda dostává nové rozměry. Dřív jen sladká, teď už i slaná, ne jen těch pár temp ale i nějaké to plácání se se šnorchlem a zadkem pěkně všem na očích, zkouška surfingu (zatím jen dvakrát…přežila jsem) a naposledy potápění…že by nová závislost?
Do potápění mě už trochu navrtal Dean, k tomu bylo přidáno pár fotek s mantou, chobotnicí…hm, pěkný, ale mě ty potvory až tak nezajímají, to spíš ten pocit, jaké to vlastně je pohybovat se pod vodou, v hloubce, se vším tím vybavením.
No, a když mi pak Honza, chlapík, který byl součástí mé zájezdové skupiny minulý rok v listopadu a tentokrát se rozhodl jet do Indonésie na delší dobu (s mojí pomocí, tedy aspoň na začátku), ještě před svým příjezdem na Bali psal, že se rozhodně musíme potápět, tak z toho byla hotová věc.
Dvě noci na Bali a hurá na Gili Trawangan, kde je ze tří ostrůvků Gili největší výběr potápěčských center. Moje druhá cesta rychlolodí. Myslím, že byl zázrak, že jsem nevyhodila večeři z předchozího dne. Žádné pružiny v sedačkách neměli, a přesto jsme skákali jako o život…téměř. A to jsme měli štěstí, že jsme seděli uvnitř lodi a ne na horní otevřené palubě. Holky, které se tam uvelebily, musely po půl hodině slézt dolů, jak byly úplně promočené.
Starý známý Mawar bungalows, mám dokonce stejnou chatku. Trocha odpočinku a odpoledne vyrážíme na obhlídku potápěčských center. Honza nemá pořádnou představu, jaký kurs si uděláme, samozřejmě jde i o peníze, není to levná zábava. Na ostrově jsou diveshopy na každém kroku, těžké si vybrat. Já ale udělala dobrou volbu už napoprvé. Gili Divers jen kousek od našich bungalovů je malé centrum vedené cizincem, a i většina instruktorů nepochází z Indonesie. Po dlouhé úvaze se rozhodujeme pro třídenní kurs Open Water Diver, který je zakončený zkouškou a certifikátem, který nás opravňuje k ponorům do hloubky 18 metrů.
Honza neumí v podstatě skoro vůbec anglicky natož indonésky, takže výběr instruktora je jen na mě, protože já budu muset stejně všechno tlumočit. Nakonec se rozhoduju pro místního instruktora, tedy praktická výuka bude v indonéštině. Učební materiály jsou ale v angličtině, to jsem si pěkně zavařila.
Ještě ten samý večer, poté co jsme si v centru plácli, jsme dostali učebnici s testem, který má ukázat, jak jsme přečtené látce porozuměli…no tedy jen já, Honza nic nečtě.
Večer se v posteli ještě snažím číst aspoň první kapitolu, víc do sebe nedostanu.
Druhý den ráno nás čeká sledování výukového videa, které má v podstatě stejnou strukturu jako učebnice. Sedíme na pláži před diveshopem a snažíme se (zase jen já) něco z videa pochytit, kolem se promenádují lidi, není moc slyšet. Honzovi tlumočím to nejdůležitější (a kolik moje slovní zásoba dovolí) a společně vyplňujeme kontrolní test. Pak se konečně setkáváme s naším instruktorem Andikou. Asi moc nechápal, proč chtějí cizinci místního instruktora v indonéštině, ale brzo pochopil :-) Udělala jsem dobře. Andika je skvělý instruktor, profesionál a navíc je s ním legrace. Společně s ním pak ještě jednou procházíme otázky a domlouváme se na odpolední praktické zkoušce v bazénu. Konečně nějaká sranda. Vybrat vhodné ploutve, brýle, závaží a neopren. Ostatní vybavení už je pro všechny stejné.
V bazénu se učíme základní dovednosti, mezi které podle mě určitě patří i udržení si rovnováhy ve stoje s ploutvemi na nohou :-)) Všechno jde jako po másle, jen mě znervózňuje nácvik vniknutí vody do masky a její vytlačení ven, přeci jen slaná voda v očích a nose není nic příjemného. Andika nám po každém správně provedeném úkonu potřásá rukou, jakoby jsme byli bůhví jací borci. Ale ono je to důležité, člověk potřebuje být utvrzen v tom, že všechno dobře zvládl a je připraven na realitu v moři. Po dvou hodinách ve vodě jsem opravdu ráda, že všechno skončilo, je nám zima a močový měchýř se už taky dlouho hlásí o slovo.
Do chatky si s sebou zase odnáším učebnici, dnešní lekce nebyla zdaleka poslední.
Jsme unavení a je potřeba se připravit na první ponor druhý den ráno, takže neponocujeme.
V logbooku (potapěčský zápisník) mám sice uvedeno, kde že jsme se to poprvé potápěli, ale už mi to naprosto splývá. Předtím, než nasedneme na loďku, která nás zaveze k místu ponoru, se učíme, jak správně nasadit BCD (nafukovací vesta, díky které ve vodě snadněji klesnete nebo se naopak udržíte nad hladinou) na tlakovou lahev a připojit k ní všechny ty hadice a měřič zásoby vduchu a hloubky. Půjčujeme si v centru fotoaparát, abychom měli aspoň nějaké zaznamenané vzpomínky.
Na místě ponoru už máme celou výstroj na sobě, teď jen povystrčit zadek z boku loďky, zkřížit nohy, pravou rukou si držet masku a regulátor a levou opasek se závažím a hups do vody. Poslední kontrola na hladině a jdeme dolů. Všechno jde dobře, dýchá se dobře, jen je třeba každou chvilku vyrovnávat tlak v uších. A už si to šineme podél dna a koukáme jako blázni kolem sebe. Korály sice nic moc, ale vidíme mořského hada, karety, barakudy a spoustu roztodivných ryb. Děláme opičky do foťáku, naprostá pohoda. Naše maximální hloubka je 12 metrů, což podle našeho vzduchu v lahvi znamená asi hodinu pod vodou. A už se zase hlásí močový měchýř a začíná být zima. To už ale naštěstí Andika vytahuje nafukovací bójku, podle které nás najde naše loďka. V hloubce pěti metrů děláme na tři minuty bezpečnostní zastávku, aby nedošlo k dekompresi. A pak už jsme zase nad vodou. Sundat ze sebe výstroj a nasoukat se do loďky, hotovo.
Po dalším skouknutí výukového videa nás odpoledne čeká druhý ponor, opět do 12 metrů. Tentokrát se potápíme k vraku lodi, tedy jen její části. Než se k vraku dostaneme, trvá to nějakou chvíli, mezitím se to kolem nás zase hemží, nejen rybami, ale tentokrát i jinými potápěči. Torzo lodi vypadá děsivě a obrovsky. Zdá se mi, že čas pod vodou utíká nějak rychleji, už je to zase téměř hodina, a pomalu postupujeme nahoru. Pro dnešek máme splněno a zítra nás čekají dva poslední ponory v rámci kursu, tentokrát do hloubky 18 metrů, spolu se závěrečnou zkouškou.

Java – Sulawesi – Bali – Gili 5

Poslední plný den na Bali jsem do programu zahrnula dva mořské chrámy, Pura Uluwatu a Pura Tanah Lot, což by se samo o sobě mohlo zdát jako nudná záležitost, ale výsledek byl tedy aspoň pro mě plný překvapení…
Protože moje skupinka dávala už od začátku zájezdu najevo, že miluje vodu, bylo mezi chrámy třeba vměstnat i nějakou zastávku u moře.
Dopoledne jsme odjeli k Pura Uluwatu, chrámu, který stojí na skalisku vysoko nad mořem nacházejícím se na poloostrůvku na jihu Bali. Nějak jsem zapomněla, že tu mají taky pěkně drzé opice, takže varování z mé strany přišlo až po výstupu z auta, kdy byla téměř okamžitě jednou opicí okradená o sluneční brýle tentokrát druhá Katka. Ještě, že stál opodál místní průvodce, který brýle nakonce zachránil.
Pěkně si to šineme vstupní branou do areálu, takového klidného parčíku s asfaltovou cestou, když se naproti nám ještě pomaleji kolíbá ze strany na stranu starý tlustý makak. Člověk by neměl dávat na první dojem…tlustý pomalý makak, když uviděl moje žabky, jak se odlepují od paty, nečekaně vyrazil nejmíň stovkou proti mně a začal mi žabku strhávat z nohy. Nevěděla jsem, jestli se s ním mám prát nebo se smát, rozhodně ostatní to vyřešili velice rychle za mě, protože se okamžitě téměř váleli smíchy po zemi. Žabku jsem ubránila. A po téhle zkušenosti radši obě zula, dala je do tašky a dál šla bosa. Když jsme došli na malé nádvoří na okraji skaliska, rozhodla jsem se učinit neprozřetelný krok, vyndala opět žabky z tašky a chtěla je opět nazout, a to i přesto, že opic tu bylo mnohem víc. Jakmile jsem jednu žabku hodila před sebe na zem, ihned pro ni vyrazil jeden chlupáč a zase se na pár metrů vzdálil. Veronika rychle zareagovala a začala po opici házet bonbóny, které by jí snad mohly zajímat víc. Naivní představa. Opice místo toho vyskočila na strom a tam se začala zabývat sandálem. To už byli i ostatní turisti k neudržení a všichni se smáli a já s nima. Jenže to nebylo všechno. Druhou žabku jsem pořád ještě držela v ruce, a to zase viděla jiná opice, chňapla po ní a odběhla na bezpečnou vzdálenost od nás. Takhle jsem se dlouho nebavila! Šlo o obyčejné plastové žabky za pár korun, takže o žádnou ztrátu nešlo. To si ale vysvětila jinak jakási babka, která se zjevila kousek od nás a začala oběma opicím házet nakrájené ovoce, které měla zabalené v plastových pytlících. Dobrý byznys, takhle vydělávat na hloupých turistech. Kromě toho, že tyhle balíčky s ovocem místní prodávají turistům na krmení opic, když se najde nějaký okradený chudák, začnou s opicemi měnit za ovoce. Ne, že by měli tak dobré srdce, ale aby si taky něco vydělali.
Přestože jsem na babku volala, že nemá cenu opicím něco házet, že se bez žabek obejdu, ona mě neposlouchala a vehementně se snažila sandály získat zpět. Tak to ale mohlo bez výsledku pokračovat i hodiny, tak jsme babku nechali samotnou, ať si dělá, co chce, a pokračovali v prohlídce. Jenže jsme ušli jen pár metrů a babka už na mě volala…samozřejmě měla žabky v ruce. Aby tedy nebyla škodná, s kyselým obličejem jsem jí dala dvacet tisíc rupií za ovoce a ušmudlané prokousané žabky jsem zase strčila do tašky. Zbytek chození po chrámu jsem šla radši bosa a žabky si nazula až při odchodu. Suvenýr od uluwatských makaků mě provázel až na Gili Trawangan asi přede dvěma týdny, kdy jsem konečně narazila na vhodnou náhradu.
Z chrámu Uluwatu jsme vyrazili na pláž. Měla jsem představu, že bychom zajeli na malou pláž se jménem Padang-Padang, která je obklopená skalami. Jenže mě tentokrát zradil můj jinak dobrý orientační smysl a řidič místo neznal, tak jsem jako náhradní plán vybrala pláž Dreamland. To ovšem nebyl dobrý nápad, vlny byly moc velké i na surfaře. A tak jsme do třetice všeho dobrého skončili na pláži v Kutě, pro mě z neznámých důvodů nejznámější pláži na Bali. Sama jsem se jí vždycky vyhýbala jako čert kříži, ale tentokrát jsem potřebovala nějakou pláž, která by nebyla mimo trasu z chrámu Uluwatu k chrámu Tanah Lot, a Kuta byla pro tento účel nejvhodnější. I tady sice vlály červené vlajky, ale přece jen vlny byly menší a taky se tu do vody odvážilo víc lidí. Bohužel ale začalo lít z mraku, který se usadil nad západní částí ostrova. Takže z koupání i tak moc nebylo.
Ve stanovený čas jsme zase nasedli do auta a vyrazili k mořskému chrámu Tanah Lot na západ slunce. Jenže snad ještě po cestě z Kuty začalo opět pršet, a lilo čím dál tím víc. A nepřestalo ani po příjezdu k chrámu. Tady už to byl opravdový tropický liják s provazy deště. Kdo se chce podívat k chrámu…??? Deštníků jsme sice pár měli, ale někteří to stejně už při pohledu z pohodlí auta vzdali a radši zalezli do blízkého warungu. Pár odvážlivců se ale našlo a vyrazili zalitým chodníkem směrem k moři. Já mezitím čekala v jednom obchůdku se suvenýry, kde jsem jen pár minut předtím velice vtipně uklouzla z mokrého schodu (to už asi bude můj osud padat kdekoliv jakkoliv) a nová sukýnka tak byla na ždímání. Po nějaké době se část skupiny vrátila celá promočená ale se spokojeným výrazem na tváři, prý to i tak stálo zato. Tím byl výlet u konce a my se mohli konečně vrátit do Ubudu, kde jsme strávili naši poslední noc.
Přestože jsem se s mojí skupinkou už dřív domluvila, že na Gili Meno s nimi nepojedu, jen jim vše předem zařídím, nakonec jsem se ale rozhodla jinak. No, nejela jsem sice na Gili Meno, kde už jsem předtím dvakrát byla, ale na sousední ostrůvek Gili Trawangan, mezi mladými turisty nejoblíbenější, protože je na něm spousta aktivit, které na ostatních dvou ostrůvcích na západní straně Lomboku chybí…tedy párty, párty, párty.
Mawar Bungalows je jedna z mnoha možností ubytování na ostrově, já už ale při dalších návštěvách asi jinde spát nebudu. Ne, že by to tu bylo tak úžasné, ale prostě jde o kombinaci levného s příjemným. Mají dva druhy bungalovů, zděné a a dřevěné. A ty dřevěné jsou opravdu kouzelné, i když naprosto obyčejné. Navíc některé mají na verandě houpací síť. Výborná snídaně v ceně a „vlastní“ kousek pláže s lehátky jsou pak bonusem. Po téměř měsíci cestování už jsem na další fyzické aktivity neměla moc náladu, takže jsem se hlavně opalovala, šnorchlovala a večer dobíjela energii ve skvělém reggae baru, kde hraje úžasná kapela z Lomboku. Už jen kvůli ní se na ostrůvek vždycky ráda vrátím, i když jsem se mu dřív snažila vyhýbat kvůli konzumnosti připomínající balijskou Kutu.
Poslední den jsem se opět setkala se skupinou při odjezdu na Bali. Čekala nás asi hodinu a půl trvající cesta rychlolodí a pak minibus z východu Bali do Kuty a následně na letiště. Rychloloď byla fajn, jen to díky velkým vlnám dost skákalo (nic oproti mé druhé cestě). Minibus, který byl v ceně dopravy rychlolodí nás pak ještě zavezl na dvě hodiny do Kuty, protože jsme měli do odletu dost času. Takže poslední nákupy, rozloučení s Bali a návrat domů.
Byly to skvělé čtyři týdny, sice sem tam nějaký problém, a ne tak ledajaký, ale na to se přece zapomíná. Zůstávájí krásné zážitky!