Tempeh NE

Předem se omlouvám za přerušení už tak dost roztahané moto story, kterou snad konečně někdy dokončím (slibuju), ale prostě mi to nedá, musím napsat, co mě už nějaký pátek štve.

Asi si někteří z vás řeknou, co to tady řeším za hlouposti, jsou přece důležitější věci k zamyšlení. Částečně souhlasím, ale přesto, pro mě má tahle záležitost asi takovou důležitost jako třeba přechylování cizích příjmení.

Taky ale uznávám, že kdybych nestrávila pár let v Indonésii, nějaké „h“ navíc by mě zřejmě netrápilo.

A o co tedy jde? Jsem proti psaní a vyslovování souhlásky h na konci původem indonéského slova tempe.

V dnešní době už nemusíte do Indonésie, abyste ochutnali fermentovaný výrobek ze sójových bobů, který je v ČR prezentován jako tempeh. S čím dál tím větším zájmem o vegetariánské potraviny, se i v ČR začal tento výrobek propagovat. V jiných zemích už ho ale znají delší dobu, vyrábí se v Japonsku, USA, Nizozemí i jinde.

Indonéský název pro tento sójový výrobek, který má tolik bílkovin, že hravě zastoupí třeba kuřecí maso, je tempe bez h.

Na webu Soy Infocenter www.soyinfocenter.com najdete dlouhý článek nejen o historii tohoto výrobku. Autor zmiňuje i etymologický původ:

„Etymology . In Indonesia, traditionally and in dictionaries since at least 1875, the name for this food was written témpé , with various accents being used, especially to indicate the ay pronunciation of the final letter "e." Soy tempeh was called témpé kedelé . In August 1972, when Indonesia modernized its language as part of an Indonesian-Malaysian effort to make the two similar languages even more similar, the accents were dropped and the word came to be spelled tempe (still pronounced TEM-pay).
In English and other European languages, the word has come to be spelled "tempeh," the final "h" being added to prevent the word from being pronounced "temp." Most Westerners feel that the correct pronunciation is more important than the correct spelling. The first Westerner to use the spelling tempeh was the Dutchman H.C Prinsen Geerligs in an 1896 German article about soyfoods. But other early Western authors (especially the Dutch) wrote the word as témpé (Gericke and Roorda 1875; Heyne 1913), tempé (Boorsma 1900; Stahel 1946), or tèmpé (Vorderman 1902). The earliest English language references to this food, both translations of Dutch publications (Ochse 1931, Burkill 1935), referred to it as témpé . Van Veen and Schaefer (1950) were the first to spell it tempeh in an English language article. The new spelling quickly caught on. Steinkraus et al. (1960) were the first in the US to spell it tempeh . Since the early 1960s, the word has consistently been spelled this way in European languages, except in a few Dutch and English language articles written by Indonesians.“
Z článku je tedy jasné, že h na konci slova bylo přidáno proto, aby (nejen) angličtí mluvčí původní výslovnost nekomolili a nevzniklo tak temp.
Jenže čeština do takové skupiny jazyků nepatří, navíc v českém jazyce vyslovujeme tak, jak píšeme. Velice podobně to funguje i v indonéštině. A tak pro správnou výslovnost není písmenka h vůbec třeba, právě by se nemělo používat vůbec. My Češi, kteří se snažíme všechno vyslovovat poctivě, tak jak je to napsáno, pak vytvoříme ošklivé a pro mě osobně téměř nevyslovitelné tempeH. Ani Indonésani, kteří u některých slov píšou na konci h, ho ve výsledku nevyslovují vůbec nebo jen velmi jemně.
No, a když už máme to ošklivé tempeh, tak automaticky vznikají ještě ošklivější varianty díky skloňování (tempehem, tempehu). Na to se nedá opravdu dívat a kdyby to někdo přede mnou vyslovil, asi bych mu přímo jednu vrazila.
Takže, prosím žádné h a žádné skloňování. Jen tempe, za každých okolností!
Je mi jasné, že za takovou zhovadilost vlastně nemůže konzument ale výrobce, který toto uvádí na obalu. A určitě by tedy bylo lepší, aby ke změně došlo právě hlavně u výrobce/výrobců, který tak může hodně ovlivnit. Jen si nejsem jistá, jestli jeden dopis managementu něco vyřeší. Tak chci aspoň udělat takovou malou osvětu u vás, co už jste o tempeh nebo tempe slyšeli nebo ho už dokonce zkusili.
Pro ty, kteří by si chtěli doma tempe připravit, tak aby jim opravdu chutnalo, doporučuju se poohlédnout po receptech v zahraničí (indonéské recepty najdete určitě i v angličtině). Moc totiž nevěřím, že by měl po tempe ve špagetách nebo polévce, a už vůbec bez pořádného ochucení, ještě někdo zájem se k němu vracet.

Brunej

Pamatujete ještě ze školy na nejbohatšího člověka světa? Ano, ještě pár let zpátky to byl právě brunejský sultán z té prťavé zemičky kdesi v Asii, o které jsme vlastně nic netušili. Brunejský sultanát (Brunei Darussalam) je rozlohou opravdu prcek a najdete ho na pobřeží jihočínského moře ohraničený malajským státem Sarawak. Kdysi byl sultanát součástí dnešních malajských států (sultanátů) Sarawak a Sabah, ve dvacátém století pak Britským protektorátem a v roce 1971 získal nezávislost. Bohatství země pochází z těžby ropy a plynu, země má nulový státní dluh a obyvatelé neplatí daně. Cena benzínu je opravdu směšná, ještě nižší než v Malajsii a Indonésii. Tak co, nechystá se někdo emigrovat do Bruneje?

Můj dojem z téhle země je ale takový…divný. Mně se prostě Brunej nijak zvlášť nelíbí. Možná to bylo počasím, možná blbou náladou, možná hnusným drahým pokojem...a nebo je ta země opravdu taková zvláštní. Ale co já tak můžu povídat o zemi, ve které jsem byla všehovšudy tři dny a většina už tak dost chabých zážitků je ze sedadla motorky.
 Ale přeci jen, pár zajímavostí člověk zaznamená hned… Jak už bylo řečeno, sultanát sousedí s malajským státem Sarawak, on je jím v podstatě obklopený ze všech stran kromě mořského pobřeží. A nejen to, přestože je to země už tak dost malá, ještě je rozdělená na dvě části, které opět rozděluje území Sarawaku. Prakticky to tedy vypadá tak, že po cestě z jižní, větší části sultanátu do severní, menší (distrikt Temburong) musíte přejet několik kilometrů malajského území. To znamená i další hraniční přechody. Ve větším měřítku, pokud chcete po zemi přejet ze státu Sarawak do státu Sabah, což znamená přes Brunej (jinudy cesta nevede!) je to už opravdu pěkně zamotané. Během jednoho dne se vám tak v pasu sejde pěkná sbírka razítek: Sarawak-Brunej, Brunej-Sarawak, Sarawak-Brunej, Brunej-Sarawak, Sarawak-Sabah. A to vše na celkové vzdálenosti ani ne 200 km!
Bez hraničního přechodu byste si zřejmě ani nevšimli, že jste se ocitli v jiném státu, všechno vypadá v podstatě stejně. Tedy na pár výjimek. Z jihu do hlavního města, Bandar Seri Begawan (BSB) vede bezvadná dálnice, dál na sever už je to normální „okresní“ silnice. Dálnici bychom opravdu ocenili, kdyby ovšem nabízela nějaká krytá odpočívadla. Jen co jsme vjeli na území sultanátu, začalo pršet, doslova lít, ale nebylo se kam schovat, a zajížďku do přilehlých měst jsme dělat nechtěli.
Protože má Brunej vlastní měnu, je tedy třeba peníze vyměnit nebo vybrat v bankomatu. Juan se rozhodl pro druhou možnost hned, jak se dostaneme do prvního města za hranicemi. To ale nakonec jaksi nevyšlo… Nejen, že se spustil slejvák a my zastavili v podstatě až v hlavním městě (nebylo se kam schovat, tak jsme prostě jeli dál), navíc se nám jen pár kilometrů za hranicemi do cesty postavila mýtná brána. Tam samozřejmě malajské ringgity neberou, tak co teď. Naštěstí v budce seděl sympatický chlapík a po mých několika slovech v indonéštině nás nechal jet bez placení.
 Jazyková bariéra je pro mě v Bruneji stejná jako v Malajsii, oficiálně se mluví malajsky. A tak i cedule označující města a ulice jsou v malajštině. Pod každým nápisem v latince je ale vždy ještě jeden v arabštině. Státním náboženstvím je v Bruneji islám, a tak se tu arabština dobře usadila (respektive byla zavedena). Že tu islám jednoznačně vede, poznáte nejen podle krásných mešit, ale i na lidech samotných. Žádné nadměrné zahalování žen se nekoná, za to na každém kroku potkáte muže v tradiční muslimské čapce. Islám ale není jediným náboženstvím, místní vyznávají i hinduismus, buddhismus či křesťanství. A etnické složení je ještě různorodější: Malajci, Číňani, původní kmeny Bornea, Indové, Filipínci, Evropani a další.
Popravdě, ono není moc co povídat, ty naše necelé tři brunejské dny byly dost povrchní, stejně jako tenhle článek. Vesnici Kampong Ayer jsem viděla z dálky přes řeku (stejně to tam vypadá jako třeba v Pontianaku, tak proč se namáhat), asi nejznámější místní mešitu Omar Ali Saifuddien Mosque (na obrázku) s umělým jezírkem a rádoby loďkou/altánem jsem taky viděla, za plotem (Juan by dovnitř stejně dobrovolně nevkročil, ale to asi hlavní důvod nebyl…), sultánský palác Istana Nurul Iman (prý největší na světě) jsem zahlédla z motorky, když jsme jeli kolem (proč bych se přidávala k čumilům u brány), no a v NP Temburong (předpokládám, že to mohlo být to nejzajímavější v Bruneji…aspoň u Juana bych to tak viděla) jsme nebyli, jen jsme tak nějak bezcílně přespali v městečku Bangar, odkud do parku jezdí dřevěné loďky s turisty… Tak takhle nějak to vypadá, když člověk neví, co by psal… :-))