neděle 29. dubna 2012

Kuching

Jen jsme vyjeli z celnice, jako bychom byli v jiném světě, hezčím, čistším, uspořádanějším. První, kratší část cesty liduprázdnou lesnatou krajinou občas s vápencovými skalisky a hlavně krásnou silnicí s přehlednými značeními. Delší část cesty až do Kuchingu, hlavního města malajského státu Sarawak, vedla řídce obydlenou oblastí, kde to aspoň na první pohled vypadalo na převahu čínských přistěhovalců. Samozřejmě z pevninské Malajsie vím, že Číňani v tomto státě tvoří výraznou menšinu, ale přece jen mě překvapilo v jakém rozsahu právě na Borneu. Obchody a sídla podniků podél cesty zdobily v naprosté většině čínské znaky. Přijeli jsme do Malajsie nebo do Číny? Podobně to pak vypadalo i ve zbytku státu, kudy jsme projížděli a pak, i když v trochu menší víře i ve státě Sabah na severu Bornea. Aspoň že silnice tu mají úžasné! V Indonésii by se nestalo, abychom jeli třeba hodinu v kuse stokilometrovou nebo vyšší rychlostí. Rekord jsme udělali až víc na severu při 160km/h, samozřejmě jen na pár vteřin. Do Kuchingu, moderního města, které se nachází nedaleko pobřeží na březích řeky Sarawak, jsme přijeli kolem poledne a začali v centru hledat ubytování. Přímo v centru, kousek od řeky, kde najdete i architektonické pozůstatky anglické nadvlády, je celkem slušný výběr hostelů. Teď byl s výběrem na řadě Juan, který obešel pár míst a nakonec se rozhodl připlatit za krásný čistý pokoj pro dva než zůstat v nějaké tmavé díře za cenu ani ne o moc nižší. Tak jsme za celou dobu v Kuchingu měli aspoň luxusní ubytování, když počasí tak luxusní nebylo a výletům zrovna moc nepřálo. Za ten týden nebo jak dlouho jsme tam vlastně zůstali, dost často pršelo, a to takovým zvláštním nepředvídatelným aprílovým způsobem. Kdo si o Kuchingu před příjezdem do města nic nezjistí, asi bude překvapený, že se to v centru hemží kočkami. Tedy kočkami neživými, které jsou součástí pomníků na křižovatkách nebo na jiných veřejných místech. Název města totiž v češtině znamená kočka (v indonéštině kucing). A aby toho nebylo málo, město má dokonce vlastní, bizarní, muzeum koček. Když jsem ještě v Jogje, asi týden před cestou do Kuchingu náhodou narazila na článek mého známého Libora Novotného o tomhle muzeu http://novotnyo.blog.idnes.cz/c/238170/Kuchingske-kocky-nejbizarnejsi-muzeum.html , říkala jsem si, že by mohla být docela sranda podívat se na ty šílenosti. Libor mě pak ale ujistil, že muzeum za návštěvu nestojí. Navíc Juan nabyl stejného přesvědčení i bez předchozích informací, takže jsme se na kočky vykašlali. Během těch několika dní v Kuchingu jsme si udělali pár výletů do okolí, přičemž jsme ale vynechali asi to nejzajímavější, tedy NP Bako u pobřeží. První cesta vedla na pláž Damai, která ovšem není nijak zajímavá. Kousek od pláže ale najdete kulturní centrum, kde jsou ukázky tradiční domů původních kmenů žijících na Borneu s tanečními představeními. My bychom ale radši viděli opravdová tradiční stavení, kde místní bydlí, než atrakci pro turisty, navíc za celkem vysoké vstupné, takže i tohle jsme vynechali. O kus dál v lese je ale značená a pěkně upravená cesta pro pěší turistiku. Přestože bylo jasné, že v tom hustém tropickém lese bude příšerné vedro a vlhko, stejně jsme se do lesa vydali. I když to není zrovna ráj pro milovníky zvířat, protože těch opravdu viditelných tu moc nenajdete, stejně je krátký trek v džungli s říčkami a vodopády celkem zajímavý. Kdo chce, může se vydat delší trasou na vyhlídku na skále, která je dobře viditelná z širokého okolí, ale tuhle možnost jsme (tedy aspoň já určitě) v tom vlhku zavrhli. Jiný den jsme se chtěli podívat do dvou jeskyní, Fairy a Wind, asi 40 km od Kuchingu. Počasí nám ale ten den moc nepřálo, celou dobu bylo zataženo a později i pršelo. Nakonec jsme viděli jen první zmíněnou jeskyni. Opravdu škoda, ale i tak to byl skvělý zážitek. U vstupu do jeskyně Fairy nebyl kromě nás a právě odjíždějících kluků nikdo, ani člověk, který by vybíral vstupné. Vstup do obou jeskyní je zdarma. Abyste se dostali do jeskyně a pak se v ní mohli pohybovat, je třeba nejdřív vystoupat do otevřené věže se schodištěm, pak dalších pár schodů k samotnému vstupu a ještě uvnitř vás čeká další stoupání. Tedy nic takového jako jeskyně u nás, kdy naopak většinou sestupujete směrem dolů. Protože už v té době pršelo, ze stropu padaly kapky nebo celé pramínky vody, schody a chodníčky uvnitř byli mokré a kluzké. Vnitřní prostranství je ohromné a výšku stropu si ani netroufám odhadnout. Krápníků tu moc nenajdete, ale i tak je jeskyně uvnitř hodně zajímavá. Naštěstí není třeba brát baterku, protože prostor osvětluje přirozené světlo procházející velkým otvorem v nejvyšším „patře“, kde je i lavička, takže se můžete kochat pohledem do okolí. Po cestě do druhé jeskyně přišel liják a my museli chvíli počkat ve warungu u silnice. Když jsme pak dorazili k jeskyni, pořád trochu pršelo. Bohužel předchozí liják rozvodnil jezírko, které je hned u vstupu, a voda se začala valit směrem na parkoviště. Navíc byla vstupní brána zavřená. Museli jsme se tedy s nepořízenou vrátit do města. Jindy jsme zase zajeli do orangutaního rehabilitačního centra Semenggoh, kde se můžete podívat na orangutany při krmení nebo jiných aktivitách přímo v lese. Nejde sice tak úplně o divoké orangutany mimo civilizaci, ale pořád lepší než v zoologické zahradě. Já jsem ale, stejně jako Juan, orangutany viděla už na Sumatře, mnohem víc a dál v pralese, takže Semenggoh nebyl nijak výjimečný, ale aspoň jsme se nenudili v hotelu. Ze Semenggoh jsme pak pokračovali kousek dál do vesnice, kde se ještě najde pár tradičních stavení. Původní obyvatelstvo Bornea, takzvaní Dajákové, mají mnoho podkmenů rozesetých po celém ostrově. A právě původní obyvatelé, tedy už jen málo z nich, obývá svoje tradiční příbytky. Většinou se v angličtině obecně nazývají long house, tedy dlouhý dům. Ty, které jsme mohli vidět my ať už z dálky nebo zblízka a třeba i jejich imitace v Kota Kinabalu ve státě Sabah, většinou pojmou několik, ne-li dokonce desítku či víc rodin. Každá rodina má svou oddělenou obytnou jednotku, s ostatními je ale spojuje přední průchozí část, kde se všichni setkávají a kde taky probíhají běžné denní práce. V dnešní době najdete hlavně ve státě Sarawak ještě hodně těchto dlouhých domů, i když už většinou vypadají moderněji. Většinou jsou ze dřeva a buď jsou přízemní nebo stojí na kůlech. Například na hlavním tahu z Kuchingu směrem k Bruneji je možné takových domů vidět desítky. Některé stojí hned u silnice, jiné o kus dál v zákrytu. Zajímavé je, že u silnice najdete cedule oznamující, že bude následovat dům s tím a tím názvem. Vlastně jde o takové miniosady. Dlouhý dům (respektive domy) u Kuchingu, kde jsme se byli podívat, stojí přímo ve vesnici v sevření modernějších, ale přesto chudých domků. Dalo by se říct, že co jsme viděli, byla přímo ulice stojící na kůlech s podlahou z bambusu a řadou dlouhých dřevěných domů po obou stranách. Tyhle domy zdaleka nejsou jedny z těch starších, ale i tak to byl moc zajímavý pohled. Navíc místní v těchto domech opravdu žijí a taky tu vyrábí tradiční předměty z přírodních materiálů, jako jsou rohože, koše a ošatky. Moc pěkné a přitom vůbec nejde o turistickou atrakci.

neděle 15. dubna 2012

Západní Kalimantan


V Jogje jsem se ani moc neohřála a místo toho, abych si po vánočních svátcích naposledy prodloužila víza na imigračním úřadě, jsem se předposlední prosincový den sbalila a vrátila se na Kalimantan. Nejen s představou skvělé společnosti španělského seňora a dalšího objevování neznáma, ale taky získání nových víz v Malajsii, kam bych po měsíci tak jako tak musela vyjet.

Zatímco já jsem byla těch pár dní v Jogje, Juan zvládl přes 1200 km dlouhou trasu z Banjarmasinu do Pontianaku v provincii Západní Kalimantan. Zabralo mu to pár dní, ale zvládl to i přes hrůzné zprávy o neprůjezdnosti cest v období dešťů. Naštěstí na úsek asi 200 km nevyasfaltované cesty z celkové trasy se dostal po několika slunečných dnech bez deště, takže žádné bláto, jen pěkně uježděná suchá cesta. Poslední den před Pontianakem zase sice pěkně zmokl a dokonce za tmy skončil v příkopu, ale naštěstí se mu nic nestalo.

Let s přestupem v Jakartě byl sice trochu zdlouhavý, ale posledních desítek kilometrů nad západním pobřežím Kalimantanu mi to vynahradilo. Konečně jsem mohla aspoň z výšky vidět to, co mi téměř každý den na svojí cestě do Pontianaku popisoval Juan…řeky, řeky, řeky…obrovské! A za městem zase takové letištátko v polích, prostě idylka na úvod.

Pontianak je hlavním městem provincie Západní Kalimantan a je docela velký, i když do Samarindy a hlavně Banjarmasinu má hodně daleko. Město leží na řece, která je dostatečně široká pro nákladní dopravu, proto je tu i přístav. Nejdůležitější fakt je ovšem zeměpisná poloha města, leží totiž na rovníku. A protože mají Indonésani rádi monumenty ať už k jakékoliv významné události či osobnosti, nesmí chybět památník ani tady, i když vlastně nestojí přímo na rovníku. Další zajímavostí je velká čínská menšina žijící nejen v Pontianaku ale i jiných městech a vesnicích v širokém okolí. Najdete tu tedy čínské obchůdky, warungy a chrámy a chrámečky. A taky kostelů je tu hodně. Předpokládám, že většina křesťanů je taky čínského původu.

V Pontianaku jsme zůstali pár dní, poznávali trošku okolí a taky chudé čtvrti postavené na břehu řeky. Pro mě byl rozhodně zajímavý fakt, že přestože řeku protíná most, můžete se přes ni přepravit i trajektem. Je to sice pomalejší, na stranu druhou nemusíte objíždět kus města, abyste se dostali k mostu. A taky je docela zábava nalodit se s hromadou dalších motorek a pár auty, abyste za pár minut zase vyjeli ven na druhém břehu. Tam už zase čeká tlupa jiných motorek, které se o pár minut později svezou na opačný břeh a tak pořád dokola.
Návštěva čtvrti na břehu řeky v centru města vydala na hodně fotek. Přeci jen na Jávě se mi jen tak nepoštěstí promenádovat se po chodníku sbitém z prken mezi domky chudších obyvatel města, kteří spíš než vlastní koupelnu používají na osobní hygienu řeku. Děti si hrají u vody, skáčou do ní a blbnou, kousek dál si paní čistí zuby a zase o kus dál dvouletý prcek do té samé vody čůrá. Je to samozřejmě absolutně nehygienické a zdraví nebezpečné, ale co se dá dělat, kanalizaci tu nenajdete. Předpokládám, že jsme byli jedni z mála ne-li první cizinci v této čtvrti, takže jsme taky řádně budili pozornost. Motorku jsme trochu s obavou nechali na pevnině u mostu, ale teoreticky bychom s ní mohli jet i po prkenné lávce sloužící jako chodník. Místní si s tím rozhodně hlavu nelámou, neřeší, jestli se pod nimi lávka propadne nebo ne a běžně po ní jezdí a parkují přímo před svými domky.
Zašli jsme taky na druhou stranu od mostu, kde to vypadalo v podstatě stejně, jen tu měli lepší „veřejné služby“. Po několika desítkách metrů jsme totiž narazili na dva warungy, plovoucí warungy. Z toho ten druhý byl dvoupatrový. Ten nižší, kam jsme si sedli, se skládal z takových polouzavřených kójí, trošku připomínajících místní internetové kavárny, ovšem v mnohem jednodušší podobě. My jsme si sedli do otevřeného prostoru s výhledem na řeku, neměli jsme potřebu nic skrývat, oproti páru, který se evidentně oddával víc než jen odpolednímu ledovému čaji. Tak aspoň někde mají mladí Indonésani trochu soukromí na předmanželské sbližování.

Druhý lednový den jsme se sbalili a jeli do města Singkawang severozápadně od Pontianaku. Město není nijak zajímavé, ale my jsme chtěli ještě před přejezdem hranic s Malajsií vyrazit mimo Pontianak. Cesta vedla převážně podél pobřeží s malými vesničkami, které byly určitě z poloviny obydlené potomky přistěhovalců z Číny. Každý druhý domek s čínskými ozdobami nad dveřmi, čínské obchůdky i warungy, chrámy. Když jsme po cestě zastavili v jednom warungu, opravdu už jsem si nepřipadala jako v Indonésii, dokonce jsem ani nerozuměla. Majitelé, sousedi i osazenstvo lokálu mleli pěkně po svém a já byla ráda, když mi rozuměli aspoň ledový čaj. Když jsme pak dorazili do Singakawangu, byl tenhle dojem ještě silnější. Tady je snad většina obyvatelstva čínského původu. Vlastně to byla taková malá příprava na Malajsii, kde je tato národnost zastoupena opravdu velmi výrazně. Jen jsem netušila, že tomu tak je i v ostrovní části státu.

Zůstali jsme na jednu noc v hotelu s čínským majitelem a jeho manželkou z Jogjakarty a na druhý den ráno se vydali k malajským hranicím. Bylo 3. ledna, poslední den, kdy jsem podle razítka v pasu mohla zůstat v Indonésii.
Věděli jsme, že hlavní hraniční přechod je v městečku Entikong, které je snadněji dosažitelné z Pontianaku než ze Singkawangu, ale taky jsme na GPS viděli, že by tu měl být ještě jeden přechod, blíž. Kolem poledne jsme dorazili do jednoho městečka, kde jsme se chtěli místních zeptat na onen bližší přechod. Policejní stanice stála hned v centru na hlavní silnici, tak jsem se zašla poptat tam. Padlo několik různých informací, ale nikdo z uniformovaných chlapíků si nebyl jistý, jestli na přechodu vůbec dostaneme razítko, navíc Juanova motorka musí projít celní kontrolou. Pánové sice byli celkem vstřícní, ale když nevěděli, co by tak ještě mohli poradit, pokračovali ve videohře. Začalo pršet, tak jsme se na konci městečka zastavili na čaj. Tam nám majitelé podali další, rozhodující informaci. Cesta k hraničnímu přechodu je prý zaplavená a nedá se tam dostat. Takže pokračujeme do Entikongu. Bohužel většinu cesty pak prší, chvílemi jen málo, pak zas hrozný liják. Takže zastavujeme každou chvíli a čekáme, až se počasí umoudří. V jednu chvíli už jsme byli tak promočení, že jsme museli zastavit a dát si snad v jediném warungu v okruhu desítek kilometrů knedlíčkovou polévku a opět čekat. Bylo jasné, že na hranici přijedeme za tmy.
Déšť nakonec ustal a my se snažili jet, co nejrychleji to šlo, do Entikongu jsme ale opravdu přijeli za tmy. To tu ovšem znamená kolem šesté. Když jsme přijeli k hranici, tedy přesněji k bráně, která dovoluje vstup na celnici, čekalo nás velmi nepříjemné překvapení. Brána byla zavřená! Nevěřícně jsem na ni hleděla a představovala si tu hrůzu, která mě bude následující den čekat, protože jsem překročila povolenou dobu pobytu v Indonésii. Ono sice o nic hrozného nejde, ale za každý den navíc v Indonésii musíte zaplatit asi 400 Kč. Navíc jsem prostě nemohla uvěřit, že nám hranici zavřeli před nosem, že není otevřená nonstop, že prostě nemáme žádnou šanci a musíme naprosto zbytečně strávit jednu noc kdesi na konci světa. Hned před branou bylo několik stánků s občerstvením, kde seděli nějací lidé, kterých jsem se celá rozzuřená ptala, kdy bránu celníci zavřeli a kdy ji zase otevřou. Prý ji kolem páté odpoledne zavírají a zase brzo ráno otvírají. Super, to nám ji opravdu zavřeli přímo před nosem. Zpytovat svědomí, že jsme mohli ze Singkawangu vyrazit dřív, a nadávat na počasí samozřejmě nemělo smysl.
Tak jsme to otočili a zašli na večeři do javánského warungu u cesty, kde jsem aspoň dostala poslední pořádnou indonéskou stravu, a pak hledali levný hotel na přespání.

Druhý den ráno jsme se tedy konečně dostali na hranici, já celá nervózní, jak asi bude probíhat jednání s úředníky. Taky jsem doufala, že se mi je podaří nějak obměkčit, abych nemusela jeden den navíc platit. Zatímco Juan hlídal motorku, já se vydala k přepážce. Odtud mě úředník odvedl do kanceláře, kde jsem se snažila celou situaci vysvětlit. Úředník byl chápavý a po delší diskuzi mi navrhl řešení. Prý mi dá do pasu včerejší razítko, ale nemůže zaručit, jak na to budou reagovat úředníci na malajské straně. Měla jsem si vymyslet historku k obměkčení malajských celníků a doufat, že mi to projde.
Pak byl na řadě zase Juan, který musel kromě razítka v pasu vyřídit i bezcelní převoz motorky. A teď na malajskou stranu hranice. Tam se, bohužel pro mě, chovali víc jako profesionálové a nenechali se oblbnout. Včerejší razítko dát nemůžou a dnešní už vůbec ne, pokud budu mít z indonéské celnice to včerejší. Je nám líto, musíte se vrátit. Takže zatímco Juan už měl vše vyřízené a čekal na mě, já musela zpátky a aspoň 15 minut čekat, až se onen úředník rozloučí s přáteli, kteří ho mezitím přijeli navštívit, a udělá si na mě čas.
Nové razítko na staré, 400 korun za potvrzení o zaplacení a záznam v evidenci. Achjo. Aspoň mě pán uklidnil, že s tímhle škraloupem nebudu mít žádný problém při dalším vstupu do Indonésie. Na malajské straně pak už šlo všechno rychle a my mohli konečně vyrazit do Kuchingu, hlavního města malajského státu Sarawak.

pondělí 9. dubna 2012

„Poslední“ dny na Kalimantanu


Už to byl skoro měsíc cestování a zbývalo pár dní do Vánoc, Banjarmasin měl být mojí poslední destinací. Potřebovala jsem se vrátit do Jogjakarty, a tak jsme se s Juanem dohodli, že já z Banjarmasinu poletím na Jávu a on bude pokračovat dál, nejdřív po zbytku indonéské části Bornea (Kalimantan) a pak části malajské. Mohla jsem s ním sice jet až do Pontianaku v provincii Západní Kalimantan, ale slyšeli jsme, že cesta tam je nejspíš hodně špatná, v období dešťů zřejmě pěkně rozblácená, což by s dalším člověkem a nákladem na motorce nebylo nejlepší a kdo ví, jak dlouho by nám cesta trvala. Navíc z Banjarmasinu byly levnější letenky. Před mým odletem jsme ale spolu ještě pár dní strávili a aspoň něco málo zajímavého viděli.

Už první noc v Banjarmasinu mi bylo nějak divně od žaludku a ráno to přišlo naplno. Teplota, průjem a později i zvracení. Zřejmě smažené obalované kuřecí stehno s rýží vařenou v kokosovém mléce nebyl ten nejlepší nápad na večeři. Nechtěli jsme ale zůstat v tom samém hotelu, takže i přes tenhle hodně nepříjemný stav jsme se ještě ráno přesunuli jinam, do mnohem hezčího, a s oknem. Celý den jsem pak ale strávila v posteli či s hlavou nad záchodovou mísou…pěkné banjarmasinské uvítání.

Zbývalo několik dní do odletu, a tak jsme čas aspoň trochu využili k poznávání míst, o kterých se zmiňuje průvodce.
Jednoho dne ráno, už někdy kolem šesté, jsme vyrazili k jedné z řek, které město protínají, abychom se podívali na plovoucí trh, největší atrakci města. Trh se koná každý den v brzkých ranních hodinách a je velmi vhodné přijet na místo ještě za tmy, kdy se začíná. Později totiž loděk s prodavači ubývá a kolem osmé na řece už skoro nikdo není. Nám se samozřejmě nechtělo vstávat až tak brzo, navíc bychom za šera asi neudělali dobré fotky, takže jsme vyjeli až za světla.
Kolem řeky jsou rušné chudé čtvrti s úzkými uličkami a dřevěnými mostky přes kanály, a v jedné takové jsme zastavili u malého přístavního mola, kde si člověk může pronajmout loďku a sledovat tak ranní obchodování z blízka.
Pro turisty jsou samozřejmě jiné ceny než pro místní, jak jinak nadsazené, a to se nám jak jinak nelíbilo. Takže jsme popojeli o kus dál, zaparkovali někomu před domem a prošli úzkou uličkou kolem obytných domků a skladu dřeva až k břehu, kde nás čekal úžasný pohled. Pravda, loděk s prodavači a prodavačkami už na vodě moc nebylo, mě ale zaujal celkový pohled na život na řece a na březích. A hlavně, podél břehů se ve vodě vznášely obrovské dřevěné klády, na několika místech zasahující možná i doprostřed řeky. Napravo i nalevo od nás byly malé pily a skladiště na dřevo, na druhém břehu zase chudé dřevěné domky. Každých pár metrů vedly k plovoucím kládám úzké dřevěné lávky, po nichž se místní dostávají k nákupu na řece, nebo aby vykonali každodenní očistu. Bylo vidět hned několik místních žen, mužů i dětí dřepících na pohupujících se kládách s plastovým kyblíčkem v ruce, jak na sebe hází vodu z řeky, čistí si zuby nebo perou. Samozřejmě ve vší počestnosti, ženy zabalené v sarongu, muži v kraťasech.
Teď nám ještě zbývalo překonat všechny ty kluzké klády, abychom se dostali co nejblíž k loďkám. Ani jeden z nás naštěstí do vody nespadl, i když k lehké a rychlé chůzi místních jsme měli hodně daleko. Pak už jsme jen fotili jak o život a sledovali ten ruch kolem nás. Skvělý zážitek! Vzhledem k tomu, že jsme byli na místě relativně pozdě, nemohli jsme vidět všechny druhy zboží, co se na loďkách vozí. Tak se nám na fotkách objevilo hlavně ovoce a zelenina, alespoň pěkně barevné. Bylo legrační vidět místní, jak cupitají po kládách, aby si domů odnesli mladé kokosy. Vypadali jak veverky, které uzmuly poslední ořech na stromě.

Přestože se na mě ráno Juan zlobil, že jsem ho tak nečekaně ještě za tmy plná energie vzbudila, nakonec byl nadšený a už plánoval, jak na trh zajedeme hned další den ale dřív, abychom viděli víc. To už se samozřejmě nestalo, ani jednomu se ještě dřív vstávat nechtělo.

Poslední den před mým odletem na Jávu jsme ještě zajeli do městečka Cempaka asi hodinu jízdy od Banjarmasinu. Samotná Cempaka není vůbec ničím zajímavá, to co sem vábí turisty, ale najdete pár set metrů za posledními domy v polích. Těží se tu totiž diamanty!
Na velké zelené ploše je na několika místech (a to jsme neviděli zdaleka všechny) vybagrovaná půda, která se spolu s vodou pomocí hadic přivádí na jiná místa, kde se pak odděluje štěrk od jemnějších částic. Zeminou zabarvená voda s usazeninou pak putuje do nádob s kónickým dnem, kde teprv začíná to pravé hledání diamantů.
Kromě mašin na pumpování zeminy a dřevěných konstrukcí sbitých jen tak, aby se hned nerozpadly, se tu dělá všechno ručně.
Bylo pěkné vedro, žádný stín a od deště z předchozího dne všude bláto. Práci těmhle chlapům rozhodně závidět nemůžeme.
Pokud by měl někdo zájem koupit levně (ovšem bez záruky pravosti) drahý kámen přímo na místě, není problém. Na nás se už při příchodu lepili chlapíci doslova s diamanty po kapsách. Zájem koupit jsme sice neměli, ale podívat proč ne. To co nám ale chlapík ukázal, moc důvěry nevzbuzovalo, už broušené kamínky s nečistotami uvnitř za pár stovek tisíc rupií.
Kdo ale diamantům rozumí a má potřebné technické vybavení na kontrolu pravosti a kvality, může si zřejmě přijít na slušné peníze. Tak mi aspoň bylo řečeno jen o pár dní později v Jogje, když jsem se na toto téma bavila s kamarády. „Měla jsi něco koupit a dovézt sem, tady se diamanty prodávají za několikanásobnou cenu!“

A pak už tu byl poslední den…vlastně jen posledních pár hodin, protože letadlo odlétalo o půl sedmé ráno. Nálada takhle po ráno nic moc, mluvit se nechtělo ani jednomu, zvlášť, když jsme se měli loučit. Na letišti jsme byli včas, ale já bohužel strávila většinu času ve frontě na odbavení. Na tak velké město nečekaně malé letiště s miniaturní odbavovací halou, kde se při mé smůle musely udělat fronty snad ke všem přepážkám (a některé dvojité či trojité, tak jak to Indonésani umí). A klimatizace žádná! Takový nápor hned po ránu ještě se zalepenýma očima a náladou na bodu mrazu.
Pak ještě rozloučení a za chvilku do letadla. Kdybych už v tu chvíli věděla, že se za pár dní na tenhle ostrov vrátím, tvářila bych se určitě veseleji…

čtvrtek 5. dubna 2012

Samarinda – Banjarmasin


Dalo by se říct, že tento příspěvek bude takovým úvodem do trochu „nudnější“ části naší cesty. Ani na Sulawesi jsme sice neobjevovali už objevené, ale přeci jen, člověk si u slova Kalimantan nebo Borneo představí pralesy a primitivní kmeny a tlupy opic a jiných exotických zvířat a kdejaké dobrodružství. Tak to my jsme nezažili. Z všelijakých, ale především finančních důvodů se nám cesta po Borneu smrskla povětšinou jen na jízdu z města do města. Stejně ale nelituju.

V Samarindě jsme pobyli dva dny a hned zas pokračovali na jih. I když je Samarinda velké město, není tu co dělat. My jsme si ale pár drobných aktivit našli.
V ten samý den, kdy jsme do města dorazili, nás moje kamarádka Wennie pozvala na svůj vlastní soukromý obřad. Pojem mandi bunga-bunga (květinová koupel) mi kamarádka vysvětlila jako tradiční rituál, při kterém má být dané osobě požehnáno, popřáno štěstí. V tomto případě hodně úspěchů v novém zaměstnání Wennie.
Odpoledne jsme si dali sraz a jeli na trh koupit květiny vázáné speciálně pro podobné události. Pak ještě pěkný kus z centra do domu tety Wennie, kde se sešlo hned několik lidí, až na mladšího bratra samé ženy. Uteklo jen pár minut a Wennie už byla zabalená v sarongu a připravená na koupel. Před domkem už byl lavór plný vody a voňavými kytičkami v ní. Pak se na zem vedle lavoru položila tradiční dýka připomínající keris, který je známý hlavně na Jávě a Bali, a Wennie si na tuto dýku sedla. Pak ji jedna z příbuzných polévala vodou s květinami. Je zajímavé, jak se tu mísí „nová“ náboženství s těmi původními. Wennie je muslimka, ale stejně dodržuje zvyky svých prapředků, kteří v jejím případě pochází z královské rodiny.
Celý rituál tedy trval jen pár minut a já byla ráda, že jsem stihla udělat pár fotek. Pak už jsme jen všichni klábosili v obýváku, udělali pár společných fotek a ve třech pak odjeli do restaurace na večeři.
Druhý den jsme sami ve dvou zajeli do vesnice Pampang kousek za Samarindou. Vesnice slouží jako skanzen, i když tak vlastně ani nevypadá. Žijí tu potomci lidí z kmene Dajáků, kteří sem před několika desetiletími přesídlili z vnitrozemí. Kromě kulturního centra, pěkné dřevěné stavby s barevnými reliéfy, tu ale nic zajímavého nenajdete. Tedy až na samotné obyvatele, kteří se pro turisty převlékají do tradičních dajáckých oděvů a nechávají se fotit…za peníze, a nikdo to nezastírá. Nám přišla tahle šaškárna hloupá, nechtěli jsme žádné aranžované fotky s tetovanými stařečky a dětmi, tak jsme se zdrželi jen chvilku a zase se vrátili do Samarindy.

Samarinda je výchozím bodem pro cesty do vnitrozemí, kde spíš narazíte na tradičnější způsob života místních a tradiční dajáckou architekturu. My jsme ale žádné říční dobrodružství (jezdí se loďmi po řece Mahakam) nepodstoupili. Zřejmě mezi mnou a Juanem došlo k nějakému komunikačnímu šumu, kdy on nepochopil můj návrh, tak jsem to nechala být a na druhý den jsme pokračovali rovnou na jih.
Wennie se s námi ráno přišla rozloučit a přidala výslužku na cestu, což byla krabice plná obalovaného smaženého tempe, které v těchto končinách opravdu jen tak nenajdete, a tak jsem jí byla hrozně vděčná. K tomu ale přibalila něco, co bychom s Juanem do pusy opravdu nedali. Želví vajíčka. Ty se nejen v Samarindě prodávají na každém rohu a lidé je konzumují čerstvá. Vážili jsme si daru, ale přece jen tohle bylo proti našemu přesvědčení. Tak jsme s omluvami odmítli, načež Wennie hned jedno z vajec zbaštila…brrr.

Následující cesta do Balikpapanu asi 200 km od Samarindy byla pohodová, především díky dobré silnici bez děr. Mohli jsme pak sice pokračovat dál, ale nechtěli jsme se honit, a kdo ví, kde bychom na noc skončili, tak jsme radši zůstali v Balikpapanu, velkém městě ležícím na pobřeží u delty jedné z dalších velkých kalimantanských řek.
Na druhý den, stejně jako jiné dny, jsme moc neřešili ranní vstávání, což se nám možná stalo osudným. Z hotelu jsme vyrazili směr říční přístav, odkud jezdí trajekty na druhý břeh. Přístav je ale daleko za městem, takže jsme ztráceli čas na silnici, a pak zase v přístavu, kde stála dlouhá kolona osobních a nákladních aut. My s motorkou jsme se samozřejmě bez problému dostali dopředu, ale nakonec čekali taky. V přístavu sice zrovna jeden trajekt byl, ale kromě benzínových cisteren Pertamina se dovnitř jiná vozidla nedostala. Takže jsme si museli počkat na další trajekt, který pak šnečí rychlostí překonával ohromnou vzdálenost mezi oběma břehy. Delta je dost široká a stejně jako na řece Mahakam se v ní pohybují remorkéry s uhlím a jiná plavidla.
Pak jsme museli ještě nějakou dobu čekat, než na náš trajekt došla řada v přístavu Penajam na druhém břehu a hurá ven z lodi. To byla ještě modrá obloha a neznámé před námi. Pak přišly na řadu náklaďáky, které brázdí už tak dost zničené kalimantanské silnice, a později temno na obzoru. Takže jsme ani moc neujeli a už přišel déšť. Nejdřív neskutečný slejvák, který nás zastavil možná na hodinu, ten pak oslabil, ale pršelo dál. Chvilku víc, chvilku míň. Tak už bylo jasné, že nemáme žádnou šanci dostat se až do Banjarmasinu a budeme muset po cestě zastavit a někde přespat. Udělali jsme tedy zajížďku z hlavního tahu a jeli do města Tanahgrogot, které se v tu chvíli zdálo jako nejlepší řešení.
Než jsme našli to správné ubytování, opět nás (tedy mě, která se sice skvěle domluví, ale smlouvat moc neumí) čekaly prohlídky několika hotelů a velmi pochybných zařízení. Poměr cena a kvalita se v posledním hotelu zdál nejpřijatelnější, tak jsme zůstali. Když už ale poblíž nebyla mešita (muezíny Juan tedy opravdu nemusí), tak tu byl zase fotbal. Hotel totiž stál hned naproti velké zelené plochy, ze které se večer vyklubalo fotbalové hřiště.

Další den ráno jsme se museli nejdřív vrátit několik kilometrů na hlavní křižovatku, od které jsme konečně mohli pokračovat do Banjarmasinu.
První půlka cesty byla většinou strašná, plná děr a sem tam náklaďák. Pak jsme ale dorazili na hranici dvou provincíí, Východní a Jížní Kalimantan, a tam se dozvěděli, že zbytek cesty je jako procházka růžovou zahradou (tohle přirovnání nesnáším, ale v tomto případě docela sedí, zvlášť, když jsem těch děr už měla opravdu plné zuby). V jednom ze stánků s občerstvením jsme si na chvíli sedli a příjemně pokecali s místními i dalšími cestujícími s auty a zase vyrazili dál. A opravdu, jen co za námi zmizela hraniční brána, objevila se nová krásná silnice! Je pravda, že takhle krásná nebyla celou cestu a nakonec i těch pár děr se našlo, ale v porovnání s první částí to byla obrovská změna k lepšímu. I tak se ale čas táhl a trvalo dlouho, než jsme se k největšímu městu Kalimantanu přiblížili. A ani tento den se nám déšť nevyhnul, posledních možná 50 km jsme už zase mokli, a ještě k tomu za tmy.
Že bude Banjarmasin opravdu hodně velký, předznamenávala už komunikace vedoucí do města. Dlouhé kilometry před samotným městem jsme jeli po dálnici lemované soukromými domy, restauracemi, obchody, bankami a hotely a já myslela, že už jsme na místě. Trvalo ale ještě asi hodinu než jsme dorazili do centra, kde opět začalo obvyklé hledání ubytování. No měli jsme toho po celém dni na motorce a částečně v dešti dost, ale pár hotelů jsme prošli. Plno, plno, hnusné, drahé, plno, hnusné, drahé a hnusné předcházelo ne tak drahému ale ani ne moc pěknému hotelu, kde jsme nakonec na jednu noc zůstali. Mrňavý kamrlík bez okna byl naším úkrytem první noc v Banjarmasinu.