Už ani nevím, jak je to dlouho, pár měsíců nebo právě rok, co jsem příteli vysvětlovala symboliku 1. Máje. Tedy spíš tak, jak ji chápu já, navíc v kontextu čtyř ročních období, kterými Indonésie není obdarována.
Indonésie má, stejně jako jiné podobné tropické oblasti, dvě roční období – období sucha (musim panas, v překladu přesněji období tepla, horka) a období dešťů (musim hujan). Středoevropan si jako hlavní rozdíl mezi těmito obdobími všimne množství dešťových srážek a následně buď vyprahlé vegetace nebo bující zeleně. Žádné výrazné střídání teplot, opadané suché pestrobarevné listí, žádný sníh.
Obyvatel Indonésie si často jen těžko dokáže představit, jak taková čtyři roční období vypadají a co s sebou přinášejí. A tak jsem jednoho dne z nějakého důvodu, který už si nepamatuju, nostalgicky zavzpomínala na jaro způsobem krátké domácí výuky. Proč je máj časem lásky, proč je na prvního důležité políbit dívku pod větvemi třešně a tak dál. Jak na nás působí studená temná zima, a že jaro se tak stává obdobím doplňování nové energie a přináší nový život rostlinám, zvířatům a lidem, že přináší rozličné barvy a vůně a působí tak na smysly a city.
Poslední dobou takových nostalgických chvilek přibývá, kolikrát mě přepadnou jen tak bezdůvodně kdykoli je napadne. Buď jsou to vzpomínky na přátele a rodinu, různá místa a situace a nebo se mi vybavují (ale spíš se o to musím většinou snažit) vůně a barvy spojené právě třeba s jarem ale klidně i zimou, kterou naopak nemám ráda. Miluju vůni lesa a dřeva, půdy, posekané trávy, květin, obilného pole, letního deště ale i chladného vzduchu na podzim, kdy opadává listí, příjemné první hřejivé teplo po zimě, sytou žlutou barvu hořčičného pole, červené třešně, zlaté obilí, pestrobarevné listy na podzim, hnědé lesklé kaštany v zelené slupce, zpěv prvních ptáků na jaře…
Někdy mi to chybí, zvlášť když příroda tady není tak proměnlivá. Barevných kytek všude habaděj, všechno se zelená, a když neprší, tak barva jen ztratí na sytosti, opadané listí stromů má univerzální hnědou nebo okrovou barvu a horko nedovolí vnímat jemné závany vůní rostlin. Ale i přesto se občas zadaří a do nozder se dostane i něco jiného než černý prach z výfuků aut a motorek nebo všelijaké vůně ze stánků s občerstvením. Vůně slaného přímořského vzduchu, přicházejícího deště, trávy a hřebíčkových cigaret, krvavé, růžové, oranžové a modré červánky, obrovské oranžové slunce nad obzorem, zelené sazenice rýže, ranní opar za rozbřesku, siluety palem, noční obloha s novými souhvězdími, cvrlikání ptáků, kokrhání kohoutů, roztomilý cvrkot domácích ještěrek cicak, vzdálené kakofonické zvuky orchestru gamelan šířící se nočními ulicemi, Allahu Akbar pětkrát denně z reproduktorů mešit a modliteben a včera ráno indonéská rytmická taneční hudba dangdut s indickými a arabskými prvky linoucí se z reproduktorů městského autobusu a řidič vyťukávající její rytmus do volantu. Takhle si dobíjím energii na javánský způsob.
