pátek 11. září 2009

Je to už rok

Je to už rok a pár dní, co se v podstatě dovolenkuju v Indonésii. Posledních pár dní mě před spaním napadají myšlenky na vzdálený domov na druhé straně světa. Asi i kvůli tomu, že uběhla ta symbolická doba a člověk rekapituluje, co se během ní všechno stalo a přemýšlí nad tím, co se asi tak stane během toho roku následujícího, který bych tu ráda strávila, a jaké to bude, až se vrátím do Čech.
29. srpna mi uletělo (samozřejmě úmyslně) letadlo do Vídně a já od té doby čím dál tím víc řeším záležitosti spojené s prodlouženým pobytem. Koncem září odletět na pár dní do Singapuru, kde si vyřídím nová víza. Předtím ještě asi na týden do Bandungu, kde si musím na imigračním oddělení vyzvednout svůj pas s povolením bezplatně opustit zemi, otevřít si účet v jedné z indonéských bank (nemůžu provést v Jogje, protože můj průkaz o pobytu KITAS, který jakožto cizinka pro otevření účtu potřebuju, byl vydán právě v Bandungu), a dát si sraz s kamarády, které jsem víc jak měsíc neviděla. Mezitím vyřešit záležitost s bydlením, protože brzo skončí roční pronájem domu, kde právě bydlím. A vyřídit si nové zdravotní pojištění u indonéské Allianz. Do toho se možná konečně dostanu k soukromé výuce holandštiny. No a téměř každý den nějakým způsobem řeším přípravu zájezdu české cestovní kanceláře, který má proběhnout během listopadu. Na jednu stranu je to příjemný pocit, že se v indonéštině domluvím natolik, že ji použiju při rezervaci hotelu osobně, mailem i telefonicky. Na stranu druhou, ani jazyk někdy nepomůže v případě některých jednání, někdy prostě komunikace vázne z důvodů jiných. Že by za to mohla špatná technika?
Po třech měsících, co jsem v Jogjakartě a skoro z nebe nespadla kapka, nám posledních pár večerů začalo malinko krápat. To bohužel taky znamená větší vedro v noci a propocené prostěradlo. Večery, kdy jsem po dvou či třech hodinách klábosení v oblíbeném angkringanu téměř mrzla, jsou asi zase na dlouhou dobu pryč.
Jakoby symbolicky jsem svoje první dvě zemětřesení zažila právě po roce. No myslím, že dvakrát úplně stačilo. Ale to je bohužel jenom přání, s realitou nic nenadělám.
Na konci září letí domů Soňa, moje jediná česká spřízněná duše v Jogje, která bydlí jen pár metrů ode mě. Doposud pro mě byla součástí tohoto města, součástí skupiny společných kamarádů a známých. Budu si muset zvyknout. V srpnu do Jogji přijela díky programu Darmasiswa další Češka, ale do dnešního dne jsme se nepotkaly. Tak se to třeba změní, máme na to rok, co tu bude studovat.
Rýže jsem se ještě nepřejedla a dokonce mám dny, kdy si říkám, že bez rýže bych přece nemohla jít s klidným svědomím spát.
Turecký sed na podlaze už je pro mě tak běžná záležitost (i když ještě pořád po delší době ve stejné poloze nepříjemná), že nejspíš i po návratu do Čech budu mít nutkání sednout si na zem. Jenže tam nejspíš narazím na nedostatek místa, protože se obklopujeme zbytečně velkým množstvím nábytku.
Mluvit česky jsem nezapomněla, za což nejspíš vděčím nejen několika dalším Čechům studujících v Indonésii, které jsem tu často vídala, ale taky častým českým návštěvám posledních pár měsíců v Jogjakartě.
Pro místní jsem pořád cizinka, bule, londo. Pro někoho podivný cizák, exotické zpestření všedního dne, pro jiné kamarád.
A pro mě se Indonésie stala druhým domovem, místem, kde se cítím dobře, bezpečně, kde jsou fajn lidi a krásná příroda.
Jaké to bude, až se jednou vrátím do Čech? O čem si budu povídat s lidma? Budu vidět všechno kolem sebe jinýma očima? Co když nebude všechno tak samozřejmé jako dřív a já se budu muset přizpůsobit? A bude se mi vlastně chtít? Trochu se bojím kulturního šoku, který by mohl přijít, jak dosedne letadlo na evropskou půdu. Asi budu pro spoustu lidí exot, ale oni pro mě možná taky.
Tohle plánovat nejde, to se prostě stane. Ale než to přijde, chci ještě nějakou dobu kořenit tady.

čtvrtek 3. září 2009

Zeměhoupání

V deset hodin dopoledne středoevropského času, v době, kdy ucucáváte svoje dopolední kafe, jste ještě plní pracovního elánu a děti si lámou hlavu nad školními úkoly, se na druhé straně světa pohnula země, řekla bych, že houpala. Ve tři hodiny odpoledne WIB (Waktu Indonesia Barat-Západoindonéský čas), jen pár minut předtím, než začal muezín opěvovat Alláha, v denní době trochu líné (od 22. srpna indonéští muslimové slaví postní měsíc Ramadán, a kdo může, radši odpočívá) přišlo zemětřesení.
Indonésie ročně zažije hodně zemětřesení, mnohokrát lidským vnímáním nezaznamenatelných, tak proč se o jednom z nich zmiňovat? Už jen proto, že to bylo “moje” první, ne právě zanedbatelné a nebylo lokální.
Před dvěma či třemi týdny Jogja zažila jiné, mnohem menší zemětřesení, asi tak malé, že jsem si vůbec ničeho nevšimla. Snad nějaká moje porucha vnímání? Nejspíš ne, nebo ji má taky polovina lidí, se kterými jsem se o tom bavila. Taky si ničeho nevšimli.
Kdyby tehdy nebylo Emprita, který v polospánku klidně oddychoval a během vteřiny stačil otevřít oči, vstát a jako v amoku vyběhnout před dům, o ničem nevím. Takhle působí zemětřesení na lidi, kteří už zažili horší, třeba to zničující před několika lety v Jogjakartě. Mrazí vás v zádech, když slyšíte ty historky!
Včera, tři hodiny odpoledne. Sedím doma na zemi (kromě malého dřevěného stolku nábytek není), piju kafe a čtu si. Točí se mi hlava? A tak moc?! Všechno se houpe. Netřese ale houpe. Až když se podívám na oblečení, co visí v řadě na tyči na chodbě, mi dochází, že to nebude jen tak. Konsternovaně hledím kolem sebe a houpu se. Trvá to třicet vteřit, možná dýl.
Tak tohle je zemětřesení? A odkud přišlo? Že by od sopky Merapi, která je vzdálená jen několik kilometrů? Nemám televizi ani rádio, ale první zpráva přichází za okamžik pomocí sms. Ve městě Tasikmalaya v provincii Západní Jáva naměřili 7,3 stupně Richterovy škály. Na západě Jávy bylo zemětřesení silnější. Tasikmalaya leží asi 100 km jihovýchodně od Bandungu, prochází jí železniční trať Bandung-Jogjakarta-Surakarta(Solo). Na místím vlakovém nádraží jsem se v třídě ekonomi potila už nejmíň desetkrát. Tasik (jak Tasikmalaye říkají místní) je pro mě bodem, kde hory přechází v nížinu. Vím, že za Tasikem na západ do Bandungu už mi bude propocený tričko jenom schnout a budeme se těch údajných 100 kilometrů courat asi tri hodiny úžasnou kopcovitou krajinou s hlubokými srázy, řekami a rýžovými políčky na svazích, a naopak na východ do Jogji už budu jen utírat čelo a krk a pet hodin hledat ve vlaku místo, kde trochu fouká.
Píšu smsku kamarádovi do Bandungu. Jsi v pořádku? Taky jste tam měli zemětřesení? Odpověď mi toho o stavu ve městě nic neřekne. Kamarád sedí ve vlaku z Jakarty do Bandungu. Nic necítil. Představuju si trať v těch místech. Nad hlubokými údolími železniční mosty bez zábran. Normální v těchto končinách.
Než se dostanu k televizi, jdu na internet. IDNES.CZ už vydalo zprávu. Největší indonéské noviny Kompas už jich mají hned několik. Zěmětřesení se nevyhlo ani Facebooku. Kamarádka z Bandungu píše, že byla právě v obchodním centru, panika, lidi vybíhají ven, na ulicích zácpy (těžko říct, jak moc se liší od těch běžných, co město každý den zažívá). Píšu domů, že jsem v pořádku.
Je po páté odpoledne. V televizi jedna krátká reportáž střídá další.
Epicentrum zemětřesení v moři skoro 142 kilometrů od Tasikmalaye, v hloubce 32 kilometrů. Cítili ho dokonce až na Bali. Možnost tsunami. No páni! Epicentrum tak daleko, a ještě v Jogje jsme se houpali jak na lodi! Nedokážu si vůbec představit, jak může mít něco tak ohromnou sílu. Je mi z toho všeho nějak divně.
Nejvíc postižené okresy: Tasikmalaya, Cianjur, Garut, Bandung, DKI Jakarta, Cilacap.
Oběti: 33 mrtvých, 305 zraněných, 40 nezvěstných
Škoda: poničené a zřícené budovy, výpadky elektřiny, sesuvy půdy.
Tsunami naštěstí nepřišlo.