Hned druhý den po příjezdu mě Honza zavezl do nedalekého městečka Sukawati, kde je velký trh se suvenýry. Tam jsem koupila sarong a salengan (látkový pásek, který se uvazuje v pase v lepším případě přes kebayu, pokud máte) nutný pro vstup do chrámů a na upacary (hinduistické náboženské obřady). Na takovém místě jako je právě trh Sukawati je potřeba smlouvat, protože ho běžně navštěvují i cizinci a první nabízená cena tedy může být dost vysoká. Od té doby už jsem smlouvala snad při každém nákupu na tržišti. Dřív jsem se toho trochu bála nebo spíš nevěděla jak na to, ale tady jsem zjistila, že to může být docela zábava. Prodavači se sice někdy tváří, že při snížení ceny nebudou mít večer co jíst, ale to je jen jedna velká přetvářka a vy jim ten smutný výraz nesmíte zbaštit. Nakupování s Honzou byl taky docela zážitek…přestože už na Bali bydlí takovou dobu, nezvykl si pořád na mírně útočný přístup některých prodavačů. Ti jsou schopni za vámi jít ještě několik metrů a neustále nabízet své zboží, i když jim už po několikáté opakujete, že tyhle brýle už máte nebo že nic nepotřebujete. A tak byl mírně útočný i Honza…(promiň Honzo:-) Někteří, zvlášť ženské jsou ještě drzejší a jsou schopné vás chytit za ruku a táhnout zpátky do svého obchodu, abyste si přece jen vybrali, že cena je přece „nízká“. Teda musím uznat, že i na mě byl tenhle přístup někdy až moc drsný. Z Bandungu tohle neznám, tam si mě prodavači tolik nevšímají. Bali je ale turistická oblast, a tak se prodavači snaží vnutit, jak jen můžou. Bohužel jim nedochází, že takové jednání zákazníka spíš odradí a je tedy spíš kontraproduktivní. Na podobné jednání můžete narazit i na pláži, ale o tom až později.
Po nákupu na trhu jsme se jeli podívat do „mého prvního“ chrámu. Honza už dopředu vybavený sarongem a salenganem zastavil před chrámem v Sukawati. Já si ještě trochu neobratně uvázala ten svůj sarong přes kalhoty (fuj, to je vedro!) a můžeme vyrazit dovnitř. Tam ovšem nebyl nikdo, kdo by náš oděv zkontroloval, takže naše vybavení bylo trochu zbytečné.
Po návštěvě chrámu jsme vyrazili do městečka Celuk severovýchodně od Denpasaru. Městečko je plné stříbrotepeckých dílen a obchodů se stříbrnými šperky a jinými výrobky. Zastavili jsme u jednoho obchodu, kde jsme později i nakoupili. Po smlouvání vyšel můj celkem masivní prstýnek na 75 tisíc rupií (jestli si pamatuju dobře, cca 140 Kč!). A protože byl ještě trochu velký, mohla jsem si ho na místě nechat zmenšit na míru.
Žádné komentáře:
Okomentovat