Školní výlet aneb Jak se chová kráva a pěstuje mrkev

Konečně přišel ten slibovaný den, tedy školou organizovaný výlet (spíš exkurze) pro všechny zahraniční studenty na Pusat Bahasa UNPAD. Nešlo ale jen o pouhý výlet, ale o „field study“. Ze zážitků tedy máme do konce příštího týdne zpracovat zprávu.
Plán dne jsme dostali už několik dní dopředu. Mohli jsme si tedy přečíst, že máme sraz v sobotu o půl osmé (no fuj!) před školou, a pak následuje odjezd směr Lembang do jakéhosi „Little Farmer“, kde si údajně můžeme pohrát s králíčkama, a přitom je krmit mrkvičkou. Věřím, že určití jedinci by toto určitě uvítali. Holt asijské studentky na Pusat Bahasa jsou takové víc slepičí…
Pak mělo následovat nějaké tradiční občerstvení, a návrat do Bandungu, kde jsme měli navštívit galerii s výtvory ze dřeva. Poté měl být oběd, a pak několikahodinová zábava v podobě kulturního centra Saung Angklung Udjo (bude vysvětleno později). Kolem šesté večer pak návrat ke škole.
A teď, jak to opravdu bylo. Kolem půl osmé jsem se opravdu s Julienem nějak došourala ke škole, kde už bylo celkem živo. Na každého příchozího čekalo teplé nylonové triko s nápisy speciálně natisknutými k této příležitosti (Indonésani mají strašně rádi reklamy a promo akce). Já si pár dní předtím objednala velikost M s tím, že indonéské S mi asi nebude. Z M se ale vyklubalo nejmíň XL. No, aspoň jsem pod něj mohla schovat moje „těhotné“ břicho, které se neustále zvětšuje. Poslední dobou mám totiž (já už ani bez nějakých problémů být nemůžu, to bych prostě nebyla já) zase nějaké zažívací problémy, které způsobují nafouklé břicho, a během posledních dvou dnů dokonce (světe div se!) zácpu. Dámy teď jistě chápou mé zoufalé pocity, kdy bych nejradši zalezla do skříně, a vůbec v takovém stavu nikam nechodila. Navíc jsem si říkala, že s takovým trikem můžu sníst, co se do mě vejde, a nejlíp všechno dohromady, aby pak nakonec přišla vytoužená „průtrž“. Nepřišla! A moje břicho bylo po celém dni jak na začátku druhého trimestru.
Ale dost bylo rozebírání nezajímavých trávicích problémů.
Do čtvrt na devět už ve škole byli snad všichni zahraniční studenti, učitelé a ostatní personál Pusat Bahasa nastoupení v apartních tričkách, a mohlo se nastupovat do dvou pronajatých minibusů. Hned po nástupu jsme všichni dostali občerstvení v podobě sendvičů s tunou margarinu a čímsi, co se podobalo salámu, a jablka. Já jsem to do sebe nehodlala rvát, tak si dal Julien dvojitou porci (prý hodně zhubl, tak si teď dává ode všeho dvojité porce). Kolem deváté jsme dorazili do Lembangu, kde jsme vystoupili u miniaturní biofarmy „Little Farmer“, která slouží jako naučné centrum pro děti, které nikdy neviděly krávu. Po chvíli čekání na naše dva průvodce, Ahmada a slečnu v šátku a klobouku značky „Little Farmer“, jsme vyrazili na exkurzi. První zastávka byla v chlívu s krávami. Ahmad a jeho kolegyně zaníceně vysvětlovali význam místního dobytka, a pro ty pomalejší vše několikrát opakovali. Zpovzdálí bylo možné sledovat ony dříve zmiňované králíky, k jejich bližšímu ohledání ale nakonec (naštěstí) nedošlo. Pak jsme vyrazili na obhlídku zahrady, kde se pěstuje brokolice, mrkev, salát, zelí a jiná zelenina. Kupodivu se našlo z řad studentů dost nadšenců, kteří si vše museli prohlédnout z blízka, a nejlíp vše vyzkoušet.
Kromě průvodců a jiných zaměstnanců farmy jsme na tomto místě byli jediní dospělí, na různých stanovištích kolem nás se totiž pohybovaly skupinky malých dětí.
V ceně vstupenek, které jsme díky naší univerzitě neplatili, bylo i vlastnoruční natrhání pěti trsů salátu, pěti mrkví a deseti jahod. Na salát jsem se vykašlala, mrkev a jahody (byly fakt dobré) jsem nakonec vzala na milost.
Docela mě štvalo neustálé pobízení učitelů k úkonům hodných malých dětí, jako podrobné prozkoumávání záhonku s malýma mrkvičkama, či okopávání jiného záhonu motykami.
Ještě, že měli průvodci i trochu rozumný nápad ukázat nám aspoň z dálky místní vodopád Curug Cimahi.
Po této pro mě duševně vysilující exkurzi následovalo občerstvení v areálu farmy. Nemohlo chybět mlíčko (s čokoládovou příchutí) od místních kravek. K tomu jsme si dopřávali tradiční dobroty, jako byla „burizonová placka“, banány a „ubi“ (chutná jako sladké brambory) vařené ve slupce, arašídy vařené!!! ve skořápce a jiné.
Potom, co jsme se všichni pěkně natláskali, přišla od učitelů zrada…chtěli si trochu hrát. Hráli se nejen „vědomostní“ soutěže, a kdo vyhrál, dostal balíček Indokafe nebo bonbóny.
Když balíčky s bonbónama došly, rozhodli se učitelé pro přesun do Bandungu.
Vzhledem ke zpoždění v Little Farmer jsme ale nenavštívili onu „dřevěnou galerii“ a jeli rovnou do restaurace Sindang Reret. Břicha ještě nestačila splasknout, a už zase další jídlo.
Původně jsem myslela, že nás vezmou do nějaké obyčejnější jídelny, ale kupodivu se UNPAD nezdráhal zaplatit za všechny oběd v celkem luxusní restauraci. S tím ovšem přišlo i luxusní čekání na jídlo. To ale myslím plným žaludkům vůbec nevadilo.
K obědu jsme dostali tradiční sundánské jídlo, takže kromě zde nabízeného hovězího vlastně to, co jím běžně ve warungu. Na ratanovém talíři s banánovým listem nás čekala obrovská porce. Vařená rýže zabalená v banánovém listě, nějaká ta čerstvá zelenina, tempe, tahu, nějaký smažený „chips“, pomletá slaná rybička i s hlavičkou (údajně) v balíčku jak jinak než z banánového listu a kus hovězího (mňam mňam, s cibulkou, trochu nasládlé a bohužel s větším množstvím oleje). K tomu samozřejmě nemůže chybět chilli omáčka sambal a horký neslazený čaj.
Po tom, co jsme se zase do jednoho nacpali k prasknutí, následoval odchod a přesun do kulturního centra Saung Angklung Udjo.
Jak už je patrné z názvu, hlavní roli v představeních, která se tu odehrávají, má tradiční indonéský hudební nástroj z bambusu „angklung“. Nejjednodušší angklung je tvořen konstrukcí se dvěma bambusovými trubkami vyřezaných do potřebné podoby, tak aby měly dobrý zvuk. Jedna trubka je větší, druhá menší. Trubky nejsou v konstrukci úplně napevno, takže se s nimi dá třást, což vydává specifický zvuk. No, a to je vlastně podstata angklungu. Nebije se do něj, ale třese se s ním. Angklung pro pokročilé může mít trubky i čtyři. K nějaké zajímavé produkci ale jeden angklung nestačí, proto se hraje na několik těchto nástrojů s různými tóny zavěšených vedle sebe na stojanu. To už se pak jen třese hned tím a pak zase jiným. Musí to být dost náročné na ruce. Fotografie jednoduchého angklungu se dvěma trubkami najdete ve fotogalerii.
V Saung Angklung Udjo se odehrávají veřejná představení, je tu škola angklungu i pro ty nejmenší děti, angklung se tu vyrábí, a v místním obchůdku se suvenýry i prodává.
My jsme nejdřív zavítali do prázdného otevřeného divadla (jen kryté dřevěnou střechou), kde nám naše ukecaná průvodkyně, bývalá hrdá studentka UNPAD, v angličtině představila program na následující tři hodiny (neuvěřitelné, jak jsme tam mohli tak dlouho vydržet). Bohužel v tomto momentu se mi vybily i náhradní baterky ve foťáku (zdá se mi divné, že by měly po necelých třech měsících tak krátkou trvanlivost), takže asi to nejzajímavější z celého dne na fotkách neuvidíte. Asi sem budu muset zajít ještě jednou, přetrpět znovu představení pro turisty a všechno vyblesknout.
První na řadě bylo provedení po areálu centra, jehož součástí je už zmíněná škola. Venku na trávníku si právě malí kluci nacvičovali představení, kterého jsme byli později svědky. Poté následovala exkurze do malé výrobny angklungu i s podrobným popisem procesu výroby.
Pak jsme se vrátili zpět do krytého amfiteátru, kde už na každého z nás čekal jeden nedokončený angklung o dvou trubkách. My pak měli za úkol svázat některé části konstrukce tak, aby byl angklung ve výsledku funkční. Co si pak kdo „vyrobil“, to si mohl zdarma odnést do autobusu.
Poslední částí návštěvy nemohlo být nic jiného než vlastní představení. Během krátké chvíle se skoro celý amfiteátr zaplnil především indonéskými turisty, kteří přijeli pronajatými autobusy.
Představení trvalo zhruba dvě hodiny a komentovaly jej dvě dívky v tradičních batikovaných sukních a kebayách.
V úvodu jsme mohli vidět ve velice zkrácené podobě loutkové představení „wayang golek“, které běžně trvá třeba i osm hodin (od večera do rána). Aby nás ale zbytečně neunavovali (a zahraniční turisti by stejně ničemu nerozuměli), bylo představení zkráceno asi na deset minut! Bylo doprovázeno hrou na gamelan, což je systém různých bicích nástrojů, z nichž nejzajímavější je tradiční „zvonkový xylofon“. Poté následovalo show malých dětí, které tancovaly a hrály na angklung. Tohle byla bohužel ale spíš taková větší vánoční besídka, než kvalitní produkce, ale budiž.
Další na řadu přišel tanec tří šikovných dívek (nejstarší bylo 14 let). Bohužel jsem název tance zapomněla. Důležité je ale říct, že jde o výrazový tanec, který vypráví příběh. Během první části tance vidíte dívkám do obličeje, v části druhé mají obličej zakrytý maskami. Velice podobný tanec s maskou jsem už viděla na vernisáži v Brně, kde jej předváděla Pavla Tejrovská, bývalá studentka Bandungské umělecké školy STSI.
Další část představení byla tvořená hrou na „arumbu“, nástroj, který byl vynalezen v 70. letech. Jde o takový bambusový xylofon ve dvou řadách na stojanu. Na arumbu, jiné bicí nástroje a angklung v této části hráli kluci ve věku maximálně 15 let. Šlo jim to skvěle, moc se mi to líbilo, i když mi to mírně připomínalo hudbu z béčkových amerických filmů odehrávajících se někde na Floridě nebo Havaji.
Pak se na jeviště vrátily dětičky s angklungy a hráli nějaké tradiční skladby. Nejmladší účastník byl chlapeček tak ve věku dvou let, který se jen významně vrtěl do rytmu.
Následovala už vážnější hra na angklung v podání starších žáků. Skvělé!
Po tomto všem měli i diváci možnost zahrát si na angklung. Všem byly rozdány nástroje s různými výškami zvuku. Dohromady bylo sedm výšek.
Pak už jsme jen za pomocí ručních gest uvaděčky třásli angklungy jako o život, a dokonce dali dohromady ucházející hudbu.
Podle programu měla následovat pauza, ale místo ní se jelo dál. Nějak se mi vykouřilo z hlavy, co přímo následovalo, ale myslím, že další hra na angklung (co taky jiného).
Bohužel posledním bodem programu měl být společný tanec na jevišti. Mezi diváky se vyřítily dětičky v kostýmech a nutili je předvádět s nimi na jevišti nějaké pohyby za doprovodu hudby. Nakonec jsem tomu neunikla ani já! Ale naštěstí neexistuje žádná fotodokumentace, takže se nemůžete zasmát tomu, jak mě holčička sahající mi asi tak po pás vláčí po jevišti, a nutí k všemožným rádoby tanečkům. Julien tomu záhadným způsobem unikl, a z hlediště se jen škodolibě ušklíbal.
Tímto naštěstí náš výlet skončil, já už byla hrozně unavená a nacpaná vším tím jídlem k prasknutí. Navíc jsme byli všichni po celém tom dni nevábně cítit. No co byste chtěli, teplá trička z nylonu.
Než se všichni nasoukali do autobusu, ještě jsem si popovídala s jednou holčičkou, kterou mělo ten den čekat ještě večerní představení, v autobuse pak za mnou holky z Korei kvíkaly jak o život, když se jim v plastikovém sáčku s jídlem zjevil údajný šváb, a mohli jsme vyrazit.
Ke škole jsme přijeli kolem šesté, a pak se rozprchli domů.
Musím říct, že naši učitelé a další zaměstnanci školy alias průvodci byli velmi pozorní, a opravdu se o nás moc dobře starali, někdy možná až moc, ale téma výletu asi nebylo vybrané úplně nejšťastněji. Přece jen na krávy a nějakou tu zeleninku se můžeme, předpokládám, všichni mrknout i doma. Ještě, že ten angklung nakonec to tak trochu zachránil, ale zase bez fotek.

Indonéská svatba (část 2.)

Od nedělního rána do odpoledních hodin se v pronajaté budově v centru Bandungu konal svatební obřad a další ceremonie s hostinou. Jak mě Purnama už dřív informoval, mělo se na této akci vystřídat asi tisíc hostů z široka daleka. Zve se i ta nejvzdálenější rodina, sousedi, přátelé, a taky neznámí cizinci (tedy já).
V devět ráno jsme s Yanuem dorazili na místo. Kvůli svatbě se pronajala budova původně patřící armádě. Součástí budovy je i mešita, ve které se v osm hodin ráno odehrál hlavní obřad, který jsme tedy neměli šanci shlédnout. Po příjezdu nám jen Purnama s úsměvem oznámil, že jsme tento obřad zmeškali. Proč tedy předchozí den říkal, abychom přijeli na devátou? Odpověď bude znát jistě Alláh.
V devět hodin už mešitě probíhalo jen objímání novomanželů s nejbližšími příbuznými. Ostatní hosté si mezitím venku dávali kávu a zákusky. Když bylo objímání a následné focení v mešitě ukončeno, došlo na malý průvod v čele s novomanželským párem kolem pronajaté budovy. My jsme se mezitím přemístili do hlavního sálu, kde měl poté průvod pokračovat. V sále už byli přichystány švédské stoly, jídlo se ale začalo podávat později. Na konci sálu bylo provizorní podium s posezením pro novomanžele a jejich rodiče.
Po krátkém čekání (čekalo se neustále na něco) do sálu vstoupila nevěsta s ženichem a jejich doprovod. Hlavní protagonisté si sedli na židle potažené bílou látkou a jejich doprovod se rozestoupil kolem nich. Poté přišlo opět focení a další „ceremoniály“ jako rozšlápnutí vajíčka, které bylo ovšem schované v nějaké nádobce, takže nebylo vidět. Toto měl na starosti ženich, nevěsta mu potom umyla bosé chodidlo. Dál měli novomanželé za úkol rozbít hliněnou vázičku (pravděpodobně s vodou, bohužel jsem nebyla tak blízko, abych si všimla, jestli při pádu něco vystříklo). Pak se zase přidali rodiče, kteří měli za úkol „obdarovat“ novomanžele nějakými bonbóny. Ty jim nejdřív předali a pak je na ně ještě házeli. Poté se ještě házely drobné bankovky, na které se vždycky sesypalo plno dětí.
Novomanželé poté vyměnili malé židle za pohodlnou lavičku pro dva, která byla uprostřed pódia. Opět focení a pak odchod novomanželů. Museli se totiž převléct do dalších „kostýmů“.
To už přišlo na řadu delší čekání, které jsme vyplnili posedáváním pod venkovním stanem s několika řadami židlí.
Asi o půl jedenácté hosté začali uvnitř sálu tvořit dvě řady podél červeného pruhu koberce. Po něm se zase po krátkém čekání prošly v jedné řadě výrazně nalíčené dívky ve zlatých průsvitných kebayách a dlouhých batikovaných sukních, v řadě druhé šli mladíci v tradičních saronzích a čepičkách. Mezi nimi se pohyboval tanečník, jediný muž s make-upem. Za nimi šli novomanželé následováni rodiči a blízkými příbuznými. Ti se pak přesunuli na podium. Nalíčený muž jim ještě chvíli věnoval svůj tanec a pak přišlo na řadu další focení a gratulace hostů. Ti procházeli v dlouhé řadě po pódiu a k novomanželům i rodičům natahovali sepjaté ruce a odříkávali svá blahopřání. V té době už se začaly nabízet teplé i studené pokrmy jak v sále, tak i venku před budovou. I já s Yanuem jsme se nakonec přidali ke gratulantům.
V sále začala hrát kapela pomalé písně, které doprovázely neustávající gratulace a rozhovory mezi hosty. Pak došlo na další focení na pódiu, kterého jsem se ke konci účastnila i já se svými společníky. To pro mě s Yanuem byla závěrečná tečka. Byla asi jedna hodina odpoledne, a my byli docela unavení, takže jsme se rozloučili a odjeli domů. Zábava pokračovala ještě dál. Yanu říkal, že svatební „veselí“ běžně trvá asi do dvou hodin odpoledne.

Fotografie z obou dnů najdete ve fotogalerii. Prosím, buďte shovívaví. Kvalita asi není vždy nejlepší.

Indonéská svatba (část 1.)

Abych nebyla pozadu oproti svým českým kolegům, kteří už měli tu možnost účastnit se tradiční svatby na různých místech Indonésie, měla jsem o tomto víkendu i já šanci být součástí tohoto důležitého životního okamžiku.
Kamarád Purnama, kterého jsem poznala na hodinách konverzace nizozemštiny, mě i dalšího kamaráda Yanua pozval na víkend na svatbu své sestřenice z Bandungu.
V tomto článku se tedy zaměřím na sobotu, kdy probíhal v domě nevěsty „rituál loučení dcery s rodiči“. A jak to mám ve zvyku, začnu pěkně od začátku.
Na sobotní dvanáctou hodinu jsem si domluvila sraz s Yanuem před internetovou kavárnou blízko mého kostu. Poté jsme se měli na motorce vydat na určené místo.
Bohužel, jak už tomu možná tak poslední tři týdny je, přišel pravidelný déšť. Nestačilo, že jsem měla na sobě sukni (kvůli výjimečnosti události jsem si vzala v Solu koupenou batikovanou sukni), takže jsem musela na motorce sedět na bok, což nebylo zrovna příjemné. Navíc jsem si musela natáhnout ne právě slušivý pršiplášť, který s sebou Yanu vozí spolu s nepromokavými kalhotami stejné barvy. Sice mi byly nabízeny i ony kalhoty, ale opravdu nevím, jak bych je pod nebo snad na sukni měla navléknout. Výsledek tedy byla asi po půlce cesty, kdy jsme museli zastavit a schovat se před stále silnějším deštěm, téměř suchá horní polovina těla, ale promočená sukně, z které kapala voda. Po tom, co jsem se doma snažila vydat ze sebe vše, abych udělala dobrý dojem, jsem za pět minut vypadala jako zmoklá slepice. A to jsme ještě nebyli u konce. Asi po deseti minutách se ale téměř vyjasnilo a mohli jsme pokračovat dál. Některé ulice byly za tu krátkou dobu, co pršelo úplně zatopené, takže auta a skútry skoro plavaly.
Za krátkou dobu jsme dorazili do oné ulice, respektive uličky. Hlavní podívaná se pravděpodobně měla konat v uličce mezi domky. Nad ní totiž visela bílá plachta s ozdobnými lemy. Úzká ulička byla u domu nevěsty přehrazena dřevěným altánkem, ve kterém se měla později usednout právě budoucí nevěsta. Před altánem byly přichystány v několika řadách židle, na kterých sedělo asi jen šest hostů. To ale nevypovídalo nic o skutečném počtu hostů. Zbytek, možná 20 až 30 lidí, se totiž nacházel uvnitř domu. Dobrých 90 procent tvořily ženy a dívky usazené na podlaze pokryté koberci.
Já s Yanuem jsem zůstala sedět venku v naivní představě, že za nedlouho se osazenstvo domu přemístí za námi. To se ale ještě dlouho nedělo, a my měli možnost poslouchat nějaký mužský hlas zesílený mikrofonem, jenž radil dívce, jak se správně chovat v manželství. Po neurčité době (vím jen, že už mi začínalo kručet v břiše) se kolem vchodových dveří zvýšil pohyb osob. To ovšem ještě vůbec neznamenalo, že by se měl vydat průvod ven. Naopak jsem byla „zatažena“ já dovnitř, to když mi Purnama nabídl, ať si tam sednu, protože se začne cosi dít.
V jedné z předních místností domu jsem se posadila k dalším ženám na zem. Uprostřed místnosti zůstalo prázdné místo se dvěma dřevěnými židlemi. Blízko židlí jsem mohla konečně zahlédnout člověka, který celou dobu promlouval do mikrofonu. Vlastně do něj mluvil téměř neustále, a tím komentoval dění kolem sebe
Uvedl i tedy i ze zadní části domu přicházející rodiče v doprovodu dcery. Tyto tři osoby spolu byly spojeny batikovaným pruhem látky, který jsem si po svém vyložila jako rodičovské pouto, které má být zanedlouho zpřetrháno. A tak se vlastně i stalo, když rodiče usedli na židle a dcera poklekla na zem před nimi. Ženy okolo, ale i samotní rodiče a dcera začínali být hodně dojatí, a posmrkával kde kdo. Hlavní aktéři několik minut naslouchali slovům „vedoucího“ ceremoniálu, který nabádal dívku ke správnému muslimskému životu. Muž s mikrofonem poté předal budoucí nevěstě papírek s natištěným poděkováním rodičům, které měla přečíst. To šlo ovšem velice pomalu, protože v této chvíli už brečela i samotná nevěsta, takže mezi větami vznikaly dlouhé pauzy.
Po poděkování se ujali slova i rodiče, kteří přes slezy taky mohli jen stěží mluvit.
Po této části přišlo na řadu trochu „hygieny“, tedy symbolické mytí nohou otce a matky, které prováděla jejich dcera. Poté proběhlo objímání a líbání, nejdřív dcery s rodiči, poté se sestrou a zbylými členy rodiny.
Po tomto zdlouhavém rituálu se konečně začaly hýbat věci dopředu, a lidé se začali přesouvat ven.
Nevěsta usedla na malou stoličku v altánku. Pak se u ní vystřídali rodiče a jiní rodinní příslušníci, kteří ji polévali voňavou teplou vodou s květy. K tomu byla v rohu altánku připravená obrovská měděná mísa s naběračkou. Toto polévání má symbolický význam, smývá z budoucí nevěsty vše špatné, jako jsou např. hříchy, kterých se kdy dopustila.
Pán s mikrofonem už měl ale asi roupy a nevěděl, co by, tak jsem s jeho velkým přispěním dostala k polévání nevěsty taky. Nevěsta mi před aktem ještě s úsměvem poděkovala, a já ji pak vylila na úplně promočené vlasy obsah naběračky. Za tento čin jsem byla obdarována mini koupelovým dárkovým balením (pro všechny polévače), a pak už začalo opět pršet. Tolik, že i přes nepropustnou plachtu se nějakým způsobem dostala voda úplně všude, takže se lidé schovali buď do domu nevěsty, nebo, ti chytřejší, k sousedům, kde už bylo přichystáno pohoštění.
Během jídla jsem byla nechtěně zatažena do hovoru o „kebaye“, tradiční sváteční ženské blůze, lze-li tuto vrchní část oblečení tak nazvat. Jak už totiž před pár dny avizoval Purnama, byla možnost zapůjčit si v rodině nevěsty toto oblečení na nedělní obřad a tím jí tak způsobit obrovskou radost. Tušila jsem, do čeho bych se musela navlíknout, takže jsem nabídkám dlouho odolávala. Pak jsem ale svolila ke zkoušce. Šlo o zlatavou transparentní blůzu s bohatým zdobením a zapínáním uprostřed na knoflíčky. Vzhledem k tomu, že je „kebaya“ většinou průhledná, musí se pod ní nosit korzet, a i ten měli. I když se při zkoušce ze všech stran ozývalo „cantik“ (pěkná), nic mě nenechalo na pochybách, že toto si vzít na sebe druhý den nemůžu. Nejen střih a barvu, ale hlavně materiál bych jen těžko přijala. Vůbec bych se v tom necítila dobře, a ještě k tomu bych z neustálého škrábání látky asi brzo dostala vyrážku. Nechápu, jak to tu ženy můžou tak často nosit. Tak jsem se s díky omluvila, že si nabízený kousek nevezmu, a pak už jsme se pomalu loučili s rodinou nevěsty.
Purnama zůstal v domě, Yanu a já jsme ještě zajeli k nějakému nemocnému kamarádovi, který bydlí na jihu města, tedy opravdu hódně daleko od mého domova. To ovšem Yanuovi asi moc nevadilo, a i když i on bydlí kdesi neznámo kde (ani na jihu, ani na severu, ale na západě), prý asi 35 minut ode mě, tak mě ještě nazpátek hodil domů. Za což jsem mu velice vděčná, protože po dalším dešti, který nás po cestě přepadl, jsem opět vypadala velice nevábně, takže zdlouhavá cesta městskou dopravou by pro mě byla noční můrou.

Beraní zápasy

Každou první neděli v měsíci se mezi areálem Technické univerzity (ITB) a plaveckým bazénem konají beraní zápasy. Tedy podle různých zdrojů v dopoledních hodinách. Minulý měsíc jsem si tento zážitek nechala uniknout, takže tentokrát jsem se snažila nezapomenout.
Pěšky z mého kostu mi cesta trvala asi jen deset minut, dorazila jsem před desátou. O místě konání zápasů jsem měla jen kusé informace, ale najít ho nakonec nebyl žádný problém. Už z dálky se totiž rozléhal zvláštní zvuk píšťaly a stejně zvláštní zpěv. Hudba totiž toto představení doplňovala.
Na místě už bylo hodně lidí, z nichž mohla být dobrá polovina tvořena dětmi. A samozřejmě nemohli chybět prodavači všemožných pochutin.
Naštěstí při těchto zápasech nejde o úplnou likvidaci protivníka, takže i přes opravdu silné nárazy vypadají berani na konci zápasu stejně jako na začátku. Zápas končí asi po dvou minutách, je vyhlášen vítěz (někdy je opravdu těžké poznat, který beran se jím stane), a jsou přivedeni další zuřivci.
Obecenstvo samozřejmě výkony hodnotí, ale nijak hlučně. Jen při jednom zápasu, kde měl jeden z beranů zaječí úmysly, se přihlížející na celé kolo rozesmáli.