Just relax!

Nečekejte točenou desítku ani utopence. Pohoda je tu ale stejná ne-li větší než v české hospodě. Tedy pro ty, kdo k příjemnému posezení s přáteli nepotřebují alkohol.
Podle indonéské Wikipedie pochází slovo angkringan z javánštiny, kde angkring dle mého smělého volného překladu znamená „posedět a uvolnit se/odpočinout si“. Ze stejného zdroje se dovídám, že toto místo je specialitou Střední Jávy a města Jogjakarta. V Bandungu na Západní Jávě jsem už sice něco podobného viděla, ale k popisu z Wikipedie (a podle toho, co jsem viděla a zažila na Střední Jávě) to má ještě daleko.
Angkringan vypadá podobně jako obyčejný warung. Najdete ho podél silnice, na chodníku, v uličce. Je to takový stánek postavený na způsob „co dům dal“. Nesmí chybět plachta a pod ní malá lehce přemístitelná „kuchyňka“ nebo jen pár potřebných věcí pro přípravu horkých nápojů. Pak už jen stůl, židličky, lavice a v případě většího množství návštěvníků i rohože, které se roztáhnou na zemi v blízkosti stánku.
Co dobrého k pití a jídlu? Nesmí chybět čaj. Další nápoje se už odvíjí od nabídky konkrétního angkringanu. Káva, horký sladký nápoj z citrusů, zázvoru a jiné. K čaji si můžete dát například různé druhy gorenganů, nasi kucing, špízy z křepelčích vajíček a kuřecích vnitřností, kripik (lupínky a křupky různých chutí) a spoustu jiného.
Angkringan se otvírá odpoledne či navečer, zavírá se různě. Když se návštěvníci a majitel dobře baví, může se končit i pozdě v noci. Atmosféra v angkringanu je pohodová, složení návštěvníků různé. Lidé se baví nad šálkem čaje, pokuřují, klábosí s majitelem. Klidnou atmosféru navíc podtrhuje posezení na rohoži pod širým nebem.

Teh poci

Zajímalo by mě, na kolikátém místě v žebříčku nejčastějších civilizačních onemocnění v Indonésii je cukrovka. Kdo přijede do Indonésie a pozná místní stravu, dojde mu, že tu na jedné straně sice existuje mnoho možností, jak jíst zdravě (a levně!), ale taky dost nezdravě. Kromě velmi oblíbeného smažení je tu taky neustálé slazení čehokoliv. Sladký chleba, sladké zákusky, sice čerstvě připravené ale doslazené džusy a jiné studené nápoje, sladký čaj, sladká káva (jednorázové pytlíčky kávy typu Nescafe se tu snad neprodávají jinak než 3 v 1), apod. A pak tu ještě máme kombinaci „sladké a tučné“. Takovým zástupcem by mohlo být například místní susu (v překladu mléko, ale v praxi nejčastěji chápáno jako kondenzované mléko), které se lije do různých studených nápojů a stává se součástí různých sladkých moučníků třeba ještě spolu se sýrem (který je tu taky nasládlý).
Cukr tu má různé podoby, tvary a barvy. Třeba taková bezbarvá či nahnědlá krystalická hrudka nebo spíš hrouda, v indonéštině gula batu. Tahle hrudka, jedna či dvě, je součástí teh poci. Oproti běžnému černému sáčkovému čaji, který se používá ve většině warungů pro výrobu teplého i ledového čaje, se pro teh poci používá čaj sypaný. Ten se může louhovat v konvici či přímo v šálku. V druhém šálku či skleničce už čeká ona hrudka gula batu, která se přelije hotovým horkým čajem. S takovým množstvím cukru tedy vznikne velmi sladký čaj. Když šálek dopijete, můžete dolít další várkou čaje. S dalším dolíváním sladkost čaje slábne, protože hrudka cukru se i sama bez míchání rozpouští celkem rychle. Pro někoho by mohl být první šálek nepřekonatelně sladký, já si ho ovšem vychutnávám. Navíc gula batu má specifickou chuť.

Jídlo pro kočku

Nejde ani tak o druh pokrmu jako spíš o způsob jeho podávání. Nasi kucing čili kočičí rýže nebo rýže pro kočku. Název je legrační, ale asociace se soustem tak akorát pro kočku se opravdu nabízí. Jde o malou porci vařené rýže zabalenou do banánového listu a případně ještě novin spolu s nějakou přílohou. Tou jsou například malé smažené rybičky teri goreng (a jsme zase u té kočky), tempe nakrájené na malé proužky a pražené na sladko-pálivo, někdy s oříšky tempe kering, dušené houby, můžou být i smažené nudle či tahu (tofu) a jiné. K nasi kucing si taky můžete dát křepelčí vajíčka či kuřecí vnitřnosti na špízu. Podle internetového zdroje Wikipedia je nasi kucing známé hlavně na Střední Jávě a v Jogjakartě. Protože jde o malé porce a tedy i nízkou cenu, je prý kočičí rýže oblíbená hlavně mezi studenty, kteří nemají peněz nikdy nazbyt. Jojo, pravda odvěká…
Já jsem se k nasi kucing dostala spíš oklikou. Na internetu jsem si vyhlídla nasi langgi, specialitku z Jogjakarty. Podle internetových stránek mělo jít jak jinak o rýži, tentokrát s hovězím, perkedelem (šiška či placka z bramborového těsta), vaječnou omeletou a pálivým sambalem. Jsem v Jogje a jedeme se podívat na místo, kde prý stával (no bůhví jak už je to dlouho) warung s nasi langgi. Jak už jsem psala, spousta warungů má typickou otvírací dobu. Tento prý otvírá až tak kolem deváté večer. Přijedeme na místo, majitel už se ale balí, všechno už se snědlo. Tak zas jindy… Mezitím se na dva dny ocitám ve městě Magelang, stavíme na večeři u stánku, kde mají spoustu gorenganů, zase ty pidivajíčka a jiné podivnosti na špejli a jakési úhledné pytlíčky z novin a na nich nápis mie (nudle) nebo tahu (tofu). Nechává mě to chladnou a cpu se gorenganama. Můj společník si ale bere pytlík s mie a hele, ona je to trocha rýže a k tomu smažené nudle. To ale ještě nevím, že jde o to kočičí jídlo. Něco jsem o něm slyšela v Bandungu, ale jak to má vlastně vypadat, mi ještě nikdo neozřejmil.
Druhý pokus dát si nasi langgi. Je asi šest hodin večer a vypadá to, že jsme první zákazníci. Paní sedí u stolečku s gorenganama, rýžovýma krupukama a věcma na špejli, co já nikdy nejím. Manžel vedle ní skládá na druhý stoleček úhledné balíčky z novin a banánového listu – nasi kucing. Pěkně je rovná do řad za cedulky, na kterých stojí, co je uvnitř balíčku dobrého. Beru si pytlíčky za cedulkami langgi a jamur (houby). Z informací z webové stránky už si pamatuju maximálně omeletu, takže obsah pytlíčku mě nějak nezklamal, spíš potěšil, protože kromě proužků oné omelety jsem si smlsla taky na svém oblíbeném tempe kering, navíc s oříškama. A houbičky z druhého pytlíčku taky nebyli k zahození.

Chléb náš vezdejší

Jak už jste z mých vyprávění jistě pochopili, chlebem indonéským je rýže. V různých podobách. Rýže vařená či smažená, rýžová kaše, rýže v polévce, rýžové nudle, lupínky a křupky z rýžového těsta. Rýže bílá a červená, běžná sypká či lepkavá (ketan) používaná hlavně pro přípravu tradičním zákusků.
Chléb je tu taky a seženete jej snad opravdu všude. Od toho našeho tradičního českého je ale vzdálený na hony. V podstatě jde o hutnější nasládlý toustový chléb a jeho různé modifikace – hranatý, kulatý, bílý, celozrnný (to asi jen podle názvu), hnědý (čokoládový), zelený!, s rozinkami, s kůrkou, bez kůrky. Za chlebem následuje mnoho druhů pečiva ze sladkého těsta, různých velikostí, tvarů, s náplní či bez.
Přestože jsou v obchodech obrovské objemy pečiva, tedy je musí někdo jíst, osobně například neznám nikoho, kdo by začínal den pečivem (a to přesto, že v regálech nechybí ani marmelády, čokoládové a arašídové pomazánky, apod.). Tuhle mi paní ve vlaku povídá, že stejně tak její děti nesnídá chleba, protože má za chvíli opět hlad. Zato rýže ji nasytí na delší dobu.
Zřejmě tu taky platí, že pokud se váš pokrm neskládá z rýže, jako byste ani nejedli. Naposledy v Jogje jsem měla skoro permanentní zácpu. Poradili mi papáju. Tak si jí dávám na snídani, a aby byl úspěch zaručen, nacpu si břicho rovnou skoro půlkou obrovského plodu. Nějakou dobu po tomto výkonu se mě zeptají náhodně dva různí lidé, jestli už jsem snídala. Říkám, že ano, papáju. Aha, tak to jsi ještě nejedla, musíš se najíst, zní jejich odpověď. Myslí se samozřejmě nějaké pořádné jídlo s rýží.
Nebo jindy. V šest hodin ráno jedeme na krátký výlet na kolech. Doma nesnídáme, jen si dáváme kafe. Na cestě nám vyhládne, takže se zastavujeme ve warungu na snídani. Na stole jsou tácy s gorengany (od slova goreng –smažený; různé suroviny smažené v těstíčku, např. tenký plátek tempe, sojové klíčky a drobné kousky bylinek a zeleniny, tahu, malý banán a jiné). Stejně jako ostatní si jich i já pár dám a celkem mi to stačí. Tak a najíme se, slyším od vedoucího výletu. Pěkně mastný gorengan zřejmě není považovaný za něco, čím by si člověk naplnil žaludek, takže si ještě všichni naložíme rýži s různými přílohami.

Jsou warungy, ve kterých je k rýži velký výběr příloh a vy si tedy můžete vybrat, na co máte právě chuť. A pak jsou warungy, které se specializují na určitý pokrm. Ty warungy s větším výběrem (často jsou to „kamenné“ warungy) bývají většinou otevřené po celý den. Ty co se specializují, zase často jen v určitou denní dobu. To zřejmě závisí na majiteli, jak se mu hodí „otvírací doba“ či na povaze pokrmu, podle toho jestli se považuje za vhodný spíš na snídani nebo na večeři. Takový „specializovaný“ warung je taky často otevřený do „vyprodání“. Navaří se totiž doma, vše potřebné se přiveze na místo a pak se jen ohřívá. Až nic nezbude, krám se zavře a jde se domů. Jsou ale taky warungy, kde jsou suroviny čerstvé a připravují se na místě.

Co nového pod indonéským sluncem?

Někoho možná překvapí, že i v tropech se dá trpět na rýmu a kašel. Tak se to stalo právě mě. Naštěstí nejen lékárny ale i kdejaký obchod je vybavený základními léky, takže se tu člověk může kurýrovat i sám. Kvalita léčby je ale samozřejmě individuální.
Už víc jak měsíc, přesněji od 16. února máme nový (v Čechách by se řeklo jarní) semestr. Vyučující se prostřídali, dostali jsme učebnice, a já jsem se stala studentkou „třetí“ třídy. Výuka je stejně jako předchozí semestr od pondělí do pátku. Lekce samotné těžké nejsou, přesto jsou hodiny náročné…na soustředění. Naši učitelé jsou totiž víc než v předávání informací dobří v uspávání svých oveček.
Minulý týden jsem si odjela provětrat hlavu do Jogjakarty.
Indonéské dráhy podražily a lístek na bisnis třídu do Jogji už stojí o deset tisíc rupií víc. Odpadkové koše ale ve vlaku stále chybí, vlezlým prodavačům všeho možného nikdo vstup do vlaku ještě nezakázal, spolucestující jsou pořád stejně družní a za jízdy se pořád ještě „smí“ prohlížet si krajinu z otevřených dveří. To je ale kouzlo místní vlakové dopravy, které mám tak ráda. Co ale ráda nemám, je příšerné vedro, které se stává pravidelnou součástí jízdy zhruba od poloviny cesty až do Jogji. Ani otevřená okýnka (otvírací je asi jen třetina okna) a několik větráků na plný plyn situaci výrazně nezlepšuje.
Týden v Jogje se pro mě nesl v duchu téměř permanentní zácpy (ne té dopravní, i když i ty byly). Chce to papáju, říkali mi. Dvakrát jsem se na snídani nacpala tímto obrovským ovocem s oranžovou dužinou a výsledek téměř žádný. Že by to mělo vliv jen na místní?
Trochu jsem si zajezdila na kole mezi rýžovými políčky u města Magelang od něhož je to jen kousek k buddhistickému chrámu Borobuduru, viděla absolventské divadelní představení v Solu, které ovšem bylo v javánštině, ochutnala zase spoustu pro mě nových dobrot, pila přeslazený čaj na rohoži pod širým nebem a hlavně se nachladila.
Teď už jsem zase poslušně v Bandungu, snažím se na hodinách neusínat, smrkám a kašlu.
Přejte mi brzké uzdravení a zase někdy!