Název je jen lehká ironie z úst Marcela, kterou vypustí právě, když prší. A to na výletě přes půlku ostrova do Singaraji pršelo tak, že jsem za celý den neuschla (abych nebyla tak sobecká…určitě neuschli i mí dva kumpáni).
Plán na výlet na severní pobřeží Bali se zrodil toho samého dne, co jsem si v Sanuru spálila zadek (opravdu i zadek a ještě méně předpokládaná místa), přesněji někdy kolem půlnoci. Na druhý den ráno kolem deváté už jsem s Honzou a Marcelem byla na cestě do Singaraji.
Plán byl takový: v horách nad Singarajou zastavit u vodopádů Git Git, potom se stavit v Singaraje, na pláži Lovina proslulé černým pískem, v jediném buddhistickém chrámu na Bali, v horkých pramenech a vrátit se ještě toho večera zpátky do Denpasaru.
Už jsem chtěla napsat, že polovina plánu nevyšla, ale to bych lhala, až na buddhistický chrám jsme byli všude, kam jsme chtěli, jen za jiných podmínek, než jsme si představovali. Ale po pořádku…
Tak jsme tedy vyjeli ve třech. Já s Honzou na vespě a Marcel sám na své motorce. Už asi za hodinu jsme byli kdesi v horách napůl cesty do Singaraji. Dost se ochladilo a mě zas přibyla vráska na čele, jak jsem se děsila, abychom s Honzovou vespou vyjeli všechna ta stoupání, ve většině případů v serpentinách. Společnost nám po cestě občas dělali náklaďáky, které čmoudili černý smrad (to je zase holt taková malá nevýhoda jízdy na motorce, že to musíte čuchat, pokud teda nenosíte šátek po banditsku nebo speciální „roušku“ na motorku). U obrovského jezera jsme se stavili na knedlíčkovou polévku bakso (vypadá to na oblíbenou Honzovu zastávku podle toho, jak čtu zprávy z Kouťákova blogu). Paní, která mi bakso připravovala, mě potěšila, že mě s cenou nenatáhla. Prý kdybych na ni spustila anglicky, dostala bych asi bule cenu. Tak jsme trochu pokecali se stánkařkami a pokračovali dál. Při sjezdu dolů směr Singaraja jsme se ještě zastavili u vodopádů Git Git. Tam končí moje série fotek, protože došly baterky. Vodopády jsou moc pěkné, určitě stojí za vidění!
Tímto bodem ovšem končí suchá část výletu, protože od té doby už jen lilo a lilo. Jen jsme ukončili prohlídku vodopádů, spustil se příšerný slejvák. Slejvák neslejvák, musíme pokračovat. Honza s Marcelem nasadili pláštěnky a já obdržela Honzovu nepromokavou větrovku (takže aspoň horní část těla zůstala vodou nedotčena). I v tom příšerném dešti se nám podařilo sjet všechny serpentiny až do Singaraji. Tam ovšem taky pršelo (naše modlitby nebyly vyslyšeny), takže jsme městem jen projeli a zajeli hned na pláž Lovina, na místo, kde bydlí další darmasiswáci. Všichni ale vyrazili na prázdniny, takže jsme na pláži z černého písku zůstali jen s pár místními, kteří mohli sledovat, jak si po stromech rozvěšujeme mokré pláštěnky. Já byla ještě odvážnější a pověsila svoje tříčtvrteční kalhoty, které během cesty totálně promokly, bohužel i na tom místě, kde jsem se den předtím pěkně spálila. Kalhoty samozřejmě neschly, protože déšť ustal jen na chvilku. Tak jsem kalhoty musela zase nasadit…moc příjemné to tedy nebylo, zvlášť protože jsem měla nohy oblepené černým pískem, který se při oblékání dostal i do kalhot. A zase i na to místo, které bylo nejcitlivější.
Protože déšť neustával a obloha byla pořád černá, rozhodli jsme se nakonec přesunout z malého altánku do restaurace vzdálené jen pár metrů. Tam jsme byli kvůli dešti a období po sezóně jediní hosti. Dali jsme si něco k jídlu, a když konečně přestalo pršet, vyrazili jsme zase na cestu. Protože byla obloha pořád zatažená a vypadalo to na další slejvák, vynechali jsme buddhistický chrám a zajeli rovnou k horkým pramenům. Po krátkém bloudění jsme cestu našli a zastavili u roztomilých lázní kousek za vesnicí. To už bylo něco po šesté večer (v sedm se oficiálně zavírá), což pro vedení lázní asi znamená, že se dál nepůjčují klíče od skříněk na oblečení. Nakonec jsme ale přece jen dvě skříňky s klíči našli. Při našem příjezdu jsem ještě zahlédla dvě oplácané cizinky, které byly právě na odchodu. Pak už jsme tam byli jediní bule, což pro mě, jakožto jedinou holku ve skupině znamenalo permanentní pozornost místních kluků. Nevím jestli to bylo těma bikinama, nebo úplně spáleným červeným tělem. Rozhodně když jsem se objevila u bazénu, všechny oči se obrátily na mě. Později přicházely i různé otázky a málem i nabídky k sňatku.
Lázně byly vážně kouzelné, protože nešlo o nějaké obyčejné koupaliště ale několik bazénů pěkně zasazených do stromy porostlého terénu. Do některých padaly proudy vody ze stylových chrličů. No a voda byla skvělá. Pro moje spálené tělo byla voda s příměsí síry jako lék.
Chvíli jsme tedy odpočívali ve vodě a kecali s místními a kolem sedmé jsme vyrazili na cestu zpátky do Denpasaru.
V tomto bodě začíná pro mě asi nejdobrodružnější část výletu. Honza se totiž rozhodl z obavy nad dalším zmoknutím a následným nachlazením vyměnit zpáteční cestu přes hory za cestu oklikou, nížinami. Slyšel totiž od Milana, že z této části ostrova vede ještě jedna cesta do Denpasaru, kolem hor. Nakonec se s touto představou smířil i Marcel a mohli jsme všichni vyrazit do tmy.
Pár kilometrů západně od horkých pramenů se objevila křižovatka s ukazatelem na Denpasar. To by mohla být ona cesta, my jsme ji ale nedůvěřivě odmítli, když jsme viděli, že jsou jejím směrem pořád ještě hory. A tak jsme se vydali směr Gilimanuk (přístavní město na západním cípu Bali odkud jezdí trajekty na Jávu). Po cestě jsme pořád očekávali nějakou odbočku na Denpasar, ta ale nepřicházela a neviděli jsme ji až těsně před Gilimanukem… Do té doby Honza řezal zatáčky, jak jen mohl a já na něj ze zadu řvala, ať trochu zpomalí, což se nestalo, takže jsem každou chvíli zavírala oči a myslela, že jsou to mé poslední chvíle na tomto světě. Kupodivu to nebyly ani poslední chvíle pro lidi a zvířata, která jsme po cestě potkali (psi žádné odrazky nenosí a lidi tu na to kašlou, takže až pár metrů před vámi se objeví tmavá silueta čehosi). A tak jsme postupně míjeli různé vesnice a různé ukazatele, přičemž žádný neobsahoval název Denpasar. Marcel se nám po nějaké době ztratil a my jeli tmou sami. Po nějaké době, asi z únavy, už mi naše nebezpečná jízda nepřišla nebezpečná a já si to dokonce začala i trochu užívat (zvláštní je, že se vlastně až tak rychle nejede, možná 60 či 70 km/h). Někde v druhé půlce cesty směr Gilimanuk jsme mohli zahlédnout severozápadní pobřeží, což nás konečně přivedlo na myšlenku, že jsme vážně v háji a jedeme tedy přes půlku ostrova (musím dát na blog nějakou mapu, ať si uděláte představu o našem nedobrovolném tour de Bali).
Několik kilometrů před Gilimanukem je velká křižovatka konečně s ukazatelem na Denpasaru, to tedy znamená ještě tak v lepším případě 2,5 až 3 hodiny cesty (kdo to ví líp, ať to napíše do komentáře, já už si to totiž nepamatuju).
Po cestě nám nepršelo, takže oblečení už víceméně uschlo. Na jižní cestě do Denpasaru jsme si zase mohli vychutnat šumění moře a černý smrad z autobusů a náklaďáků, které asi chvíli předtím vysadil trajekt.
Konečně Denpasar a ….další slejvák!!! To už mi ale po půlce dne v dešti nepřišlo tak hrozné. Jen mi zase všechno, co do té doby uschlo, zase pěkně zmoklo. V ulici kousek od Honzova kostu jsme se ještě naposledy vycachtali v řece, která se zatím stihla vytvořit, a za chvilku jsme byli doma. Nejcitelnější výsledek tohoto výletu byl spálený, promočený a odřený zadek (seďte si skoro celý den v mokrých kalhotách na motorce!). No ale jak se říká, i cesta může být cíl. A já si tu tuhle cestu budu ještě dlouho pamatovat, a v dobrém!
Ale abych nezapomněla, domů jsme se vrátili někdy po jedenácté v noci a Marcel už si tou dobou užíval polohu v leže na svém letišti.
Žádné komentáře:
Okomentovat