Poslední nekroturistický den

Ještě ráno trochu poprchává, ale během dne se pak mraky trhají a nakonec máme zase pěkné slunečné počasí.
Poslední den u Torajů vyplňujeme dopolední zastávkou jen pár kilometrů za Rantepaem, kde se koná sobotní trh. Slepice, kohouti, zelenina, ovoce, káva, koření, tabák, různé sladké i slané tradiční dobroty, ryby, oblečení, domácí potřeby a pár metrů od toho stovky buvolů a prasat. Podle Martinových pokynů si to šinu směrem k buvolímu trhu, kde na mě vybafne nějaký úředníček, prý mám zaplatit 10 000Rp. Bohužel nezakryju, že se svým zjevem od místních výrazně liším, takže jestli chci udělat nějaké fotky, musím zaplatit. Na tržišti je hlava na hlavě, moc se mi tam nechce zdržovat, tak ho jen celé rychle obejdu, vyfotím si pár buvolů a prasat, která mají své oddělení v zadní části trhu, a vracím se. Na zpáteční cestě ještě kupuju u jedné babičky hadí ovoce (ind. Salak), které mám hrozně ráda. Babča by mě mohla klidně natáhnout, jak se přece pro bule sluší a patří, ale za svoji indonéštinu dostávám „harga lokal“, tedy místní cenu.
Z trhu jedeme do jedné vzdálené vesnice, kde se tradičním způsobem tkají látky. Na vyvýšeném plácku stojí ve dvou řadách tongkonany a rýžové sýpky, některé už mají střechy porostlé mechem a kapradím. Ve vesnici se chystá pohřeb, takže místní se věnují jiným aktivitám než tkaní. Po našem příchodu se ale jedna babička chopí svého jednoduchého nářadí a před našima očima tká. To jí ale vydrží jen chvilku a pak se stejně jako pár dalších ženských snaží prodat svoje výtvory. Látky a vzory jsou opravdu pěkné, ale ceny taky dost nadsazené. Přiznávám ale, že kdybych ty peníze měla, hned si tam třeba nějaký potah na postel koupím. I tak jsem ale nakoupila, dva pěkné sarongy. Nosit je doma sice nebudu, na to jsou moc pěkné, ale jako suvenýr z Tana Toraja se určitě hodí.
Z vesnice jedeme do další s názvem Palawa. Jde o tradiční torajskou vesnici se starými tongkonany, takový skanzen. Ale to byla v podstatě i ta vesnice předtím. Moc velký rozdíl v tom nevidím. Můžeme se jít podívat do jednoho tradičního domu. Jen jak vstoupíme do malé místnosti, důvod je jasný, je to obchod se suvenýry. Ale i tak je zajímavé vidět, jak velký obytný prostor tongkonany nabízejí, a že ho tam moc není. Ale je tam příjemný chládek.
I venku je několik budek se suvenýry, k nimž se přibližují spíš další návštěvníci, studenti z Makassaru, kteří přijeli na exkurzi.
I tady v Palawě probíhají přípravy na pohřeb. Staví se bambusové konstrukce a před domem zesnulého visí hadrový panák. Ten slouží podobně jako soška Tau Tau, symbolizuje zemřelého. Několik smutečních hostů už je dokonce na místě a během několika chvil se na dvoře před hlavním domem scházejí muži s buvoly. Ti ale dnes obětováni nebudou. Po této prohlídce výstavních kousků jsou buvoli odvedeni o pár metrů dál na travnatý plácek u silnice, kde se během dalších pár chvil budou konat buvolí zápasy. Dav přihlížejících se tlačí na silnici. Nikde ale není žádné hrazení, takže kdykoliv může vyběhnout nějaký buvol mimo stanovené místo, což se taky děje. Místní z toho ale mají strašnou legraci a i náš řidič se ještě po odjezdu z vesnice dlouho směje.
Zase nás čeká dlouhá zastávka na oběd. To už je tradice, že v restauraci trávíme hodinu nebo i dvě. Právě na takových místech jako jsou restaurace roztroušené po kraji a hlavně zajímavá turistická místa se už pravidelně setkáváme s několika skupinami dalších cizinců. Už si nepamatuju, odkud všichni pocházeli, ale nemůžu zapomenout (a nebudu určitě sama) na skupinku Španělů vedenou hubeným dlouhovlasým průvodcem, který rozdával úsměvy na všechny strany a mučil nás svým pěveckým nadáním. Španělé se u toho vždycky neutrálně usmívali a občas se ke zpěvu i přidali, ale pravda bude spíš taková, že toho prcka jen zdvořile tolerovali.
Po obědě jedeme do vesnice Londa. Tam nás čeká, jak jinak, zase pohřebiště. V Londě ale nemají hrobky vytesané do skály. Skála tu je a uvnitř i jeskyně, ale rakve různého stáří jsou tu jen tak položené a ty opravdu staré jsou naskládané vedle sebe na bambusových konstrukcích zavěšených na skále několik metrů nad zemí. Dokonce tu je i „domeček“ se soškami Tau Tau. Tyhle sošky sedí pěkně v řadách za sebou ve slušivých oblečcích jako v divadle. Jde o relativně mladé sošky v realistickém provedení. Nejstarší rakve zavěšené na skále jsou z velmi kvalitního dřeva stromu Chlebovníku (Jackfruit). Přestože už tu visí stovky let, dodnes drží pohromadě. Zato novější rakve už tak kvalitní nejsou, a tak se celkem rychle rozpadají. Do jeskyně jdeme s několika místními průvodci s lampami. Uvnitř překonáváme překážky z kamene a plížíme se sice širokým ale velmi nízkým otvorem do tmavé místnosti, kde je uloženo několik rakví. Některé jsou ještě v relativně dobrém stavu, jiné se už nadobro rozpadly a nám se nabízí pohled na těžko rozlišitelné ostatky zemřelých. Co se ale identifikuje velice snadno, je halda oblečení, která byla spolu se zesnulým uložena do jedné z rakví. Tady v jeskyni jde opět o rodinné pohřebiště. V jednom koutě leží něco neidentifikovatelného přikryté průhledným igelitem. Pod ním údajně leží místní Romeo a Julie, jak nám průvodci s hrdostí sdělují. Oba milenci, kterým nebylo dopřáno sňatku, skončili svůj život sebevraždou a dnes spolu leží tady v jeskyni.
V jeskyni je ještě jedna místnost s vlastním vchodem, kde je několik rakví a ostatky zemřelých, které po rozpadu rakví nebylo kam uložit.
Poslední zastávkou dne je známá vesnička Kete Kesu. Skanzen, kde ale dodnes žijí lidé. Už z parkoviště vypadá tradiční vesnice určitě nejlíp ze všech předchozích navštívených. Přímo ve vesnici mají dva obchůdky s dřevěnými suvenýry, kde někteří kupují a jiní sledují odpolední siestu domorodců.
Kolem páté hodiny odpoledne se vracíme do hotelu, kde nám po povinném poledním check outu nechali dva pokoje pro naše zavazadla a provedení očisty předtím, než v devět večer vyrazíme nočním linkovým autobusem zpátky do Makassaru. Martin slibuje, že se s námi před odjezdem rozloučí. Když nás ale autobus vyzvedává přímo před hotelem, Martin nikde. Po nastoupení ale autobus ještě povinně staví u kanceláře dopravce, kde přistoupí ještě pár místních a taky Martin, který se s námi loučí.

Menhiry a vyhlídka Batutumonga

Druhý den je zataženo, v noci trochu pršelo. Okolí Rantepaa je ale pěkně zelené a v kontrastu s červenými plechovými střechami tongkonanů a rýžových sýpek vypadá zajímavě. Přes cestu běhají slepice, kuřata a psi. Ranní zastávka je v nedaleké vesnici Bori, kde je jak jinak zase pohřebiště. Tentokrát jsou jeho dominantou kamenné menhiry. Pohřebiště patří jedné místní velmi dobře situované rodině. Ta tu už odedávna staví pro každého zesnulého vlastní menhir. Ten má symbolický význam. Čím vyšší menhir je, tím více buvolů bylo při pohřební slavnosti obětováno. Výška menhiru ale taky souvisí s věkem zesnulého. Například je tu k vidění jeden vysoký a vedle něj dva malé, symbolizující matku se dvěma dětmi. Mezi menhiry stojí dřevěné konstrukce, které mají stejnou funkci jako bambusové chýše, které se staví pro návštěvníky v blízkosti domu zesnulého. V kopci nad parkem s menhiry jsou skalní hroby se zbytky saringanů (máry připomínající tvarem tongkonany) a několik modernějších hrobek postavených nad zemí. U vchodů do hrobek jsou tu a tam k vidění položené cigarety nebo různé nápoje, které sem pozůstalí nosí pochovaným.
Pro zbytek dne máme naplánovaný pěší výlet na vyhlídku Batutumonga, odkud je krásný výhled na široké okolí, a sestup z ní krásnou torajskou přírodou.
Auta nás část cesty nahoru po silnici vyvezla, zbytek jdeme pěšky. Ivica, Ivana a Dáša ale pojedou i zbylou část cesty na Batutumongu autem. A Jindřiška to zase pro jistotu bere sama po silnici oproti většině, která se bude procházet mezi tongkonany, rýžovými políčky s obrovskými valouny a buvoli, kteří se rochní v bahně.
I když stoupáme, je to příjemná procházka se spoustou času na focení. Asi potom doma budeme všichni hodně fotek mazat, při každém kroku se totiž rozplýváme nad úžasnou krajinou a hned všechno dokumentujeme. Poslední krátkou část cesty k vyhlídce s restaurací jdeme po silnici. V restauraci už dávno sedí trojice z auta. Dáváme si oběd, což je jako vždycky dlouhodobá záležitost, protože personál nestíhá a je z nás zmatený. Jaroslav, který si objednal snad jako první, dostává jídlo jako poslední a ještě k tomu to vůbec není to, co si vlastně objednal, i když jsem servírce znovu tlumočila jeho objednávku. Jsme ale v Indonésii, tak proč se stresovat.
U restaurace si hraje několik místních dětí. Sice hned žadoní o bonbóny, což není zrovna nejzdvořilejší, ale udělala jsem s nimi hodně fotek, tak si ty bonbóny zaslouží. Navíc se snimi pěkně povídalo. Jen mám trochu špatný pocit, že jsem je naučila jedno slovo, které já slyším na Jávě dennodenně, ale ony ho zřejmě v dosavadním životě neslyšely – bule (cizinec, běloch). Původně jsem si myslela, že když to nebudu já, do několika let tohle pro nás cizince hanlivé slovo určitě uslyší odjinud. Průvodce Martin mi ale později řekl, že torajové odmítají používat slovo bule, protože je podle nich ne zrovna korektní, tak místo něho používají slovo turis (turista). Což tedy není právě synonymum pro cizince, ale budiž. Pořád přijatelnější než bule.
Slibuju dětem, že při mé další návštěvě jim přivezu jejich fotky, a loučíme se, protože se vracíme do Rantepaa. Ivica, Ivana a Dáša, které se už sem nahoru nechaly vyvézt, se nechají dopravit do Rantepaa auty a zbytek skupiny půjde kus pěšky. Cesta vede pěšinkami mezi rýžovými políčky s přivázanými buvoly, občas je to z kopce trochu o „pusu“. Svítí sluníčko, pálí se nám obličeje. Pak se ale zatahuje a vypadá to na déšť. To už jsme v druhé půlce cesty, kdy jdeme většinou po asfaltce. Vypadá to, že déšť se až k nám nedostane. Martin je ale nervózní, protože se za nás cítí být odpovědný. Nerad by, abychom mu zmokli. Auta čekají na domluveném místě. Jakmile usedneme, začne slejvák. Ten pak v Rantepau na chvíli opadá, večer se ale zase vrátí.

Pohřební slavnost a jiná nekroturistika

Ještě první večer se v hotelu setkáváme s Martinem, místním průvodcem, bez něhož by se naše velká skupina po okolí nemohla jen tak pohybovat. Navíc on sám ví nejlíp, kam stojí za to se podívat tak, aby nám všechno časově vyšlo, kde se můžeme účastnit pohřební slavnosti, domluví dopravu a tak dále. Martin se na nás pečlivě připravil a donesl nám turistické mapky Tana Toraja, kde si kroužkujeme, kam se v příštích třech dnech podíváme.
Druhý den ráno už nás čekají tři auta s šikovnými a milými řidiči (ten můj mi říká boss :-). První zastávka je ve vesnici Lemo s několika obchůdky se suvenýry. My sem jedeme ale hlavně kvůli skalním hrobům se soškami Tau Tau, které jsou pěkně v řadách vedle sebe v několika patrech umístěné v balkónech vytesaných ve skále. Tady v Lemo jsou pohřbení členové velké rozvětvené rodiny (jinak tomu v Indonésii ani nemůže být).
Z Lemo jedeme do vesnice Bebo. Předtím ale stavíme v obchůdku koupit několik kartonů cigaret. Jedeme totiž na pohřební slavnost, kde je zvykem věnovat rodině zesnulého nějaký dar. Navíc jsme přece jen bílí vetřelci, tak se opravdu sluší něco za to očumování nabídnout. Je ale důležité dodat, že přestože my si na slavnosti připadáme divně, už jen proto, že nemáme s rodinou nic společného, Torajové už jsou na davy turistů zvyklé a jejich návštěva může být brána taky jako investice do celé oblasti. Přece jen jsou to turisti, kteří sem přinášejí nejvíc peněz.
Auta necháváme asi kilometr od samotného místa akce a cestou přes vyschlá rýžová pole jdeme pěšky. Mezi stromy je ukryto několik domů a bambusových konstrukcí postavených právě pro tuto příležitost. Na volném prostranství stojí nově postavená sýpka na rýži, pod níž sedí muži. Všude je plno lidí, většinou oblečení ve smuteční černé barvě. Na terase hlavního domu už je několik cizinců, které sem doprovodil jejich průvodce. Pár místních mě zve do prvního patra domu, kde je vystavená rakev se zesnulou. Uvnitř je přítmí, u rakve sedí několik babiček. Paní domu prý zemřela před šesti měsíci. Proti fotografování nic nenamítají. Před domem je provizorní stánek s technikou. Komentátor celé akce pomocí mikrofonu informuje o příchozích návštěvnících a jejich darech. Hned kousek od stánku se pod plachtou porcuje maso z buvolů. Možná jsme přišli pozdě, buvoli se už dneska obětovat nebudou. A možná je to dobře, kdo ví, jak bychom snesli tu krvavou podívanou.
Naše skupina si sedá do jednoho provizorního bambusového domku. Kromě nás je tam zase pár cizinců, ale většinu osazenstva tvoří místní, kteří nás podrobně sledují. Martin se chopí slova a vysvětluje průběh takové pohřební slavnosti. Na chvíli si k němu přisedává i sestra zesnulé, která ještě přidá pár informací. Přece jen jsme hosté, takže se nás hned ujímá někdo z rodiny a přináší kávu a čaj a taky místní sladké pečivo z rýžové mouky a hnědého cukru.
Dáváme si na chvíli rozchod a já se dávám do řeči s místními kluky. Sestra zesnulé chce zřejmě ocenit moje znalosti indonéštiny a nabízí mi cigaretu, kterou mi dokonce připaluje. Až je mi stydno, že mě ta stará paní, která vlastně až tak staře nevypadá, obsluhuje. Čas tlačí, takže se rozloučím, i když bych tam s nimi klidně seděla až do večera, a udělám si jedno kolečko kolem toho mumraje a fotím.
Vracíme se k autům a jedeme na oběd, do restaurace mezi rýžovými políčky. Po obědě nás čeká krátký výlet do vesnice Kembira. V Kembiře stojí starý, pěkně rostlý strom, který v dřívějších dobách sloužil jako hrob nemluvňat. Někomu se to může zdát odporné, ale podle mě je to krásné spojení s přírodou. Navíc tělíčka miminek byla do stromu ukládána v embryonální poloze jako v děloze matky. Návrat ke kořenům. Je pro nás nepředstavitelné, že bylo postupem času do kmenu uloženo skoro dvě stě tělíček, zvlášť když vidíme, jak velká jsou dvířka do každého hrobečku. Ale náš průvodce Martin ukazuje několik úzkých otvorů, které dřív taky sloužily jako hroby, jen časem zase zarostli. Takových tedy bylo zřejmě spousta, ale dnes už po nějakém zásahu zvenčí není ani památka.
Z Kembiry se vracíme do Rantepaa. Domluvili jsme se s Martinem, že nám na večeři v jedné místní restauraci objedná tradiční torajské jídlo, Pa’piong. Toto slovo samo o sobě pravděpodobně značí způsob přípravy pokrmu. Jde o tepelné zpracování tradiční torajské zeleniny spolu s masem v trubce z bambusu na otevřeném ohni. Je několik druhů Pa’piong, my si objednáváme dva - s vepřovým a kuřecím masem, přičemž s vepřovým se v bambusu tlačí nerozpoznatelná hnědá zelenina s příchutí bambusu, s kuřecím zase zelenina zelená s chilli papričkami, nejspíš strouhaným kokosem a oproti vepřové variantě navíc s kokosovým mlékem. K tomu si dáváme černou rýži, respektive rýži připravenou v „černém koření“. Pa’piong se musí objednat dvě až tři hodiny předem, protože jeho příprava trvá delší dobu.
Dobře jsem udělala, když jsem si objednala kuřecí, maso se zeleninovou směsí je vynikající. Jen ta porce je obrovská. Vepřová směs není k zahození, ale ta bambusová příchuť by mi dlouho nechutnala.

Torajové

Torajové jsou etnikum žijící v oblasti zvané Tana Toraja (Zěmě Torajů). Jde o hornatou oblast zeměpisně ve středním Sulawesi (jak je to podle správního dělení zatím tápu:-). Samozřejmě někteří Torajové žijí mimo oblast, na jiných ostrovech, ve velkých městech, například v hlavním městě Indonésie, Jakartě. Torajové mají svoji výjimečnou bohatou kulturu projevující se v různých oblastech lidského konání. Většina Torajů jsou praktikující křesťané – protestanti, katolíci nebo třeba také adventisté sedmého dne. Křesťanská víra byla v oblasti ve velkém aplikována Nizozemci zhruba před 200 lety. Do té doby mělo etnikum svou animistickou víru, která ale dodnes, spíše v podobě tradice, ovlivňuje některé aktivity.


Tradiční obydlí

Tradiční torajský dům se jmenuje tongkonan. Jde o vysoké dřevěné obydlí postavené na kůlech. Oproti samotnému obytnému prostoru je střecha mohutná, na koncích zahnutá směrem nahoru. Tvar střechy tak připomíná buvolí rohy. Možná, že je tato asociace automatická vzhledem k tomu, že všude kolem sebe vidíte právě buvoly, kteří také hrají významnou roli při pohřbu. Údajně však má toto prohnutí připomínat tvar lodí, na kterých kdysi předci Torajů připluli z Číny. Okna i vstupní dveře tongkonanu jsou malá. Uvnitř domu je prostoru poskrovnu. Přízemí domu tvořené mnoha dřevěnými pilíři dříve sloužilo pro ustájení dobytka. Dnes už tak tomu ale v mnoha případech není, nebo se dokonce přízemí přizpůsobí pro obývání. Kromě tongkonanů mají velice podobný tvar i rýžové sýpky, kterých na hodně místech můžete vidět mnohem větší počet než samotných tongkonanů. Sýpky jsou menší a stojí na čtyřech válcovitých kůlech. Tongkonany připomínají i pohřební máry, které se používají pro přesun rakve zesnulého na pohřebiště. Všechny tyto konstrukce mají krásná zdobení nejčastěji v hnědé, černé, červené a bílé barvě.

Pohřeb

Zřejmě nejdůležitější rituál v životě Torajů souvisí se smrtí. Pohřební slavnost Torajů je na naše poměry pompézní záležitostí. Nejde však o to, že by se Torajové hlavně chtěli před svým okolím předvést v tom nejlepším světle, celá záležitost má svou důležitou duchovní stránku. Torajové věří, že duše zemřelého se dostane do nebe prostřednictvím vodních buvolů, kteří proto musejí být obětováni. Buvoli jsou ale velmi drazí a zdaleka ne každý si je může dovolit. Obecně se dá říct, že zesnulý se pohřbí teprve, jsou-li k dispozici dostatečné finance na řádnou oslavu a s ní spojený nákup buvolů. Čím více obětovaných buvolů, tím větší prestiž a také větší šance zesnulého dospět nebeského pokoje. Tradiční slavnost trvá obvykle čtyři dny, během nichž se schází celá široká rodina, známí, přátelé, sousedi. Kolem domu se staví bambusové konstrukce pro návštěvníky, kteří pak přinášejí dary. Obětují se buvoli, porážejí prasata, neustále se vaří. Než jsou buvoli obětováni, může být také organizován buvolí zápas. Během těchto několika dní je v domě rodiny zemřelého vystavena rakev s jeho ostatky. V době od úmrtí do pohřební slavnosti je zesnulý považován za nemocného, nikoliv mrtvého. Aby tělo mrtvého během této doby nevydávalo nepříjemný zápach, je napuštěno formalínem.
Poslední den slavnosti se rakev se zesnulým odnese k rodinné hrobce. Přestože pohřební rituály nesou výrazné prvky animismu, samotný akt pohřbívání se naopak řídí křesťanskou tradicí, takže pohřbu se například běžně účastní kněz.

Pohřebiště

Torajové obecně nepohřbívají své mrtvé do země. Důvod je jednoduchý. Do rakve s tělem se dávají předměty, které ho během života provázely. Může jít o oblečení, boty ale taky šperky. A právě kvůli cennostem bývaly v dřívějších dobách hrobky vykrádány. Torajové proto začali své mrtvé pohřbívat do hrobek vytesaných ve skalách. Možností k tomu opravdu hodně, protože oblast je přímo prošpikovaná skalami či obrovskými valouny. Ve skále se vytesá obrovský prostor, kde se údajně vejde i dvacet rakví. Otvor do hrobky je ovšem malý s dřevěnými dvířky. Do takového hrobky se ukládají rakve s těly příslušníků jedné rodiny. Ve skále ale většinou bývá hrobek víc. Jde tedy o rodinnou hrobku, kde se „sejde“ celá široká rodina s mnoha pokoleními. Součástí některých hrobek, jako je tomu např. ve vesnici Lemo a Londa jsou i dřevěné sošky Tau Tau, které znázorňují zemřelého. Tyto sošky jsou vystavené na „balkoncích“ v blízkosti vstupu do hrobky. Výroba sošky Tau Tau je nákladná záležitost, takže si ji mohou dovolit jen ti bohatší. Navíc nejlepší dřevo na výrobu těchto sošek je ze stromu Chlebovník (anglicky Jackfruit), které je taky velmi drahé, ale taky velmi kvalitní. S vývojem nástrojů na výrobu dřevěných sošek se vyvíjí i jejich výraz. Dnešní sošky už jsou velmi realistické a tvář zesnulého zachycují celkem věrohodně.
Ve vesnici Londa nejsou typické skalní hroby. Rakve se před stovkami let zavěšovali na skalní stěnu. Postupem času ale rakve jen tak leží na kamenech, ve skalních otvorech nebo uvnitř skály, v jeskyni.
Například ve vesnici Kembira je k vidění naprosto jiný způsob pohřbívání, do kmene stromu.
Strom dříve sloužil jako pohřebiště nemluvňat. Jejich tělíčka byla dostatečně malá, aby se vešla do kmene stromu. Vytesaný otvor se potom uzavřel „dvířky“. Strom v Kembiře už údajně pojmul 175 dětí. Dnes je k vidění už jen pár dvířek, nejstarší otvory se pomalu samy uzavřely.
Ve vesnici Bori jsou zase pohřební menhiry. Kromě nich je na místě i několik skalních hrobů. Bori je místo, kde se už po generace pohřbívají členové jedné rodiny z vyšší vrstvy. Každý menhir značí jednoho zesnulého. Výška menhiru je dána počtem obětovaných buvolů a věkem zesnulého.

Jiná Indonésie

Pozdě večer jsme v Makassaru, městě na jižním pobřeží ostrova Sulawesi (Celebes). Hotelovými auty jedeme po téměř prázdné dálnici do centra města. Ještě není ani deset hodin večer, ale v ulicích je liduprázdno. A taky tma. Časté odstávky elektřiny jsou na Sulawesi zřejmě běžné, jak se později přesvědčujeme i v Rantepau. V našem, jednoznačně zatím nejlepším hotelu, ale všechno funguje jak má. Dokonce hotelová restaurace má otevřeno nonstop. Toho ale nikdo z nás nevyužívá, jsme z toho celodenního cestování utahaní jak psi.
Ráno nás čeká bohatá snídaně a po ní pro najatý autobus, který nás z přímořského Makassaru zaveze víc na sever, do horské oblasti, kde žije kmen Toraja.
Už za Makassarem zjišťuju, jak je tu všechno jiné. Úplně jiná Indonésie. Největší změnou jsou dřevěné domy na kůlech se zrezivělými plechovými střechami. Do prvního patra vedou velké dřevěné schody na přední nebo boční straně domu. Některé domy už prodělaly přestavbu a kůly v přízemí se schovaly za zdi. Naprostou většinu střech domů pak zdobí „růžky“ ve tvaru V.
Země je vyprahlá, šedivá. Spolu s plechovými střechami domů dělá dojem chudoby.
Hned za Makassarem se rovina na chvíli střídá s nízkým pohořím připomínajícím rozviklané zuby. Zbytek první poloviny naší cesty, která končí ve městě Pare Pare na západním pobřeží, pak vede přes nížinnou oblast, téměř neustále kolem moře. V Pare Pare obědváme v restauraci s vyhlídkou na město a záliv. Město z té výšky nevypadá o moc líp než vesnice, kterými jsme projížděli. Zrezivělé vlnité plechy nechybí ani tady.
Od Pare Pare už jen stoupáme. Pomalu se blížíme k horské oblasti, která je domovem Torajů. Přestože měla cesta trvat osm hodin, díky přes hodinu trvající zastávce na oběd, se nám protáhla. Ještě za světla přijíždíme ke vstupní bráně do Tana Toraja, okresu v severní části provincie Jižní Sulawesi. Už samotná brána je v torajském stylu. Na střeše moderní bíle zděné stavby se tyčí tradiční dřevěný torajský dům.
Už za tmy vjíždíme do městečka Rantepao, správního centra okresu Tana Toraja a výchozího bodu všech turistů dychtivých po poznání torajské kultury. Na tři noci se ubytováváme v příjemném hotýlku v torajském stylu v centru města, hned naproti kostelu. Hned první večer, stejně jako ty následující vypadává elektřina, ale náš hotel má naštěstí generátor, takže po tmě nezůstáváme.

Vyrážíme na východ – Bromo a Kawah Ijen

Pátý den zájezdu definitivně měním pohodlí svého pronajatého podkrovního pelechu (jinak řečeno skladiště) a vyrážím s naší skupinou rozdělenou do dvou minibusů na cestu směrem na východ. Na Bromo jedeme celý den. Cesta z Probolingga do nejvýše položené vesnice Cemara Lawang je už za tmy. V Cemara Lawang to žije, slaví se velký hinduistický svátek. Vesnice je totiž v oblasti výjimkou, žije tu velká skupina hinduistů. V hotelu Cafe Lava, kde jsme ubytovaní, si dáváme společnou večeři a jdeme na kutě. Kolem čtvrté hodiny ranní na nás už čekají objednané tři džípy. Před vstupní branou do parku je drobná zácpa. Celkový obrázek o počtu turistů dychtivých vidět východ slunce, si ale uděláme až na vrcholu Gunung Pananjakan s vyhlídkou na písčité pole, zvrásněný kužel sopky Gunung Batok, kouřící Gunung Bromo a nejvyšší sopku Gunung Semeru v pozadí. Přijeli jsme sice jako jedni z posledních, ale každý má šanci procpat se davem tak, aby udělal pěknou fotku. Pro mě je focení taky povinné, poprvé na Gunung Pananjakan v lednu jsem viděla tak akorát mlhu.
Z vyhlídky jedeme stejnou rozbitou cestou zpátky do obrovského kráteru s písčitým dnem. My jedeme dolů, jiní se ještě pořád škrábou nahoru. Indonésan věří své motorce natolik, že ji nutí dělat úkony nadpozemské síly. Že se s motorkou neupravenou pro podobný terén boří v písčitých dunách nebo ne a ne vyjet stoupání, které je i pro silné auto výzvou, nevadí. Dá-li bůh, zvládneme to.
První kolo máme za sebou. Naše tři džípy zaparkovali, stejně jako všechny ostatní, v písku pod Gunung Batok. Čeká nás kolo druhé. Překonání překážky v podobě písku, do nějž se boříme a jež dýcháme z plna plic, protože jej víří všudypřítomní koníci a občas i nějaký blázen na motorce. Cílovou páskou je poslední schod vedoucí na okraj kráteru Broma. Dobrý, pár fotek, pár slov prohozených s několika studenty a jdu dolů. Zase něco málo toho písku mezi zuby a druhé kolo končí.
Co je lepší? Lednové Bromo s mlhou a bez turistů (celkový počet maximálně deset) nebo listopadová krásná vyhlídka, písek v puse a očích (tehdy v tom lednu i docela pršelo, tak nebylo tak sucho) a hlava na hlavě?
Třetí závěrečné kolo je nejpříjemnější - snídaně a káva v hotelové restauraci, odpočinek.
Dopoledne nasedáme do minibusů a frčíme dál na východ. Cíl dne – Arabica homestay na planině Ijen, Východní Jáva.
Oba naši řidiči mají ten den nějaké prapodivné vzdorovité chování, ani vyčůrat by nás nenechali. To nejpodstatnější jim jde ale dobře, což oceňuju v poslední části cesty od vesnice Sukosari do vesnice Sempol nedaleko samotného Kawah Ijen. Příšernou strmou cestu s minimem asfaltu a hromadou kamení řidiči zvládají bez problému.
Opět za tmy přijíždíme do vesničky Sempol, která je obklopena obrovskou kávovou plantáží.
Z plánovaných dvou nocí v Arabica Homestay je jen jedna. Psí oči domestikovaných švábů bohužel celkový dojem z ubytování nevylepšily.
Kolem půl deváté ráno už jsme na parkovišti pod Kawah Ijen (2386m.n.m). Ivica dnešní výstup vzdává. Nedivím se, včerejší Bromo na ni bylo moc. Zbytek skupiny se i s Ivanou, která si pomáhá dvěma trekovými holemi (osobně jsem si myslela, že to Ivana až nahoru nezvládne, ale byla skvělá) postupně šplhá do kopce. Už hodně dlouho nepršelo, cesta je prašná, hlavně na zpáteční cestě dolů to pěkně klouže. Každých pár metrů míjíme nosiče síry, jak se malými krůčky ale rychlým tempem šinou dolů nebo odpočívají podél cesty. Občas padne žádost o sušenky či cigarety. Těmhle chlapíkům bych klidně dala víc, kdyby bylo co. Oproti babkám z Diengu si to opravdu zaslouží.

V kráteru Kawah Ijen jsou velmi silné sirné výpary, které se kondenzují, a tak postupně dávají vzniknout neustále přibývající mase pevné síry. Tu v hrozných bezpečnostních podmínkách dělníci těží na dně kráteru, u tyrkysového jezera. Žádná mechanizace, žádná bezpečnostní opatření. Dělníci si proti sirným výparům pomáhají jen šátkem nebo tričkem přes obličej, případně ho mají navlhčený stisknutý mezi zuby. Na Kawah Ijen údajně (informace samotných dělníků) pracuje 300 – 400 mužů (a často i dost mladých kluků). V podstatě všichni dělníci pocházejí z města Banyuwangi několik desítek kilometrů od Kawah Ijen na východním pobřeží Jávy. V jednu hodinu ranní je sem navozí náklaďáky a jde se nahoru, práce začíná. Samotný proces těžby jsem neviděla, tak můžu popsat jen následné nošení nákladu dolů k parkovišti.
Většina dělníků za den (do brzkých odpoledních hodin) snese dva náklady, přičemž jeden má zhruba od 50 do 80, 90 kilogramů. Někde se dokonce píše i o 100 kilogramech. Sirný náklad nesou ve dvou koších spojených bambusovou tyčí opřenou o rameno. Aby za ten den nemuseli dvakrát celou štreku nahoru k okraji kráteru, sestoupit do něj a zase dvakrát dolů k náklaďákům, snášejí oba náklady postupně. Vždy jeden odnesou o nějakých pár set metrů dál, odloží jej podél cesty a jdou zpátky pro druhý. Takhle postupně poodnášejí oba náklady nejdřív ke stanici kousek pod vrcholem, kde se náklad předběžně zváží a dělníci dostanou doklad o váze. Pak je čeká horší, prudší a delší část cesty směrem dolů.
Výplata za náklad o váze 80 kg je zhruba 40 000Rp (necelých 80 Kč). Na naše poměry je to částka směšná, na indonéské poměry dobře placená práce…ale za jakou cenu. Starší dělníci, se kterými jsem mluvila, na Kawah Ijen pracují dvacet i víc let. Běžně tu nosí síru do věku kolem 50 let.
Mrzí mě, že jsem si nevyfotila mladého nosiče s výrazně žlutými řasami nebo potetovaného nosiče blázna, který chtěl odstranit jedno své nepovedené tetování na rameni rozžhavenou žehličkou.

Je znát, že v Jogje žádný větší pohyb nemám, takže se udýchaná a upocená došourám k vážicí stanici. Zbytek cesty k okraji kráteru je už v podstatě po rovině. Příroda okolo je nádherná, ale co teprve samotný kráter a jezero v něm! Nakonec zjišťuju, že to až taková oběť nebyla vyšplhat se tady k té kráse. Po cestě i tady nahoře potkáváme několik dalších turistů. Dvě holky a později i dva kluky vidíme, jak vystupují z kráteru. Chtěla bych se taky podívat tam dolů, jak se těží síra. Ale vzhledem k tomu, že už jen cesta tam a zpátky může trvat i dvě nebo víc hodin a dole bych nejspíš neměla co dýchat, z výletu sejde.
Sestup dolů k parkovišti je zapeklitý oříšek. Prašná cesta strašně klouže. Na zadku jsem ale neskončila.
Ještě chvíli posedět ve warungu na parkovišti, kde jednoznačně chuťově vede smažený banán a po čichu smradlavý durian, do kterého se pustil Libor. Jeho vlastní dojmy v clanku:
http://novotnyo.blog.idnes.cz/c/112180/Dobre-prase-vsechno-spase-aneb-co-se-vse-da-jist-III.html
Jedeme vyzvednout naše zavazadla do Arabicy, uděláme pár fotek na kávové plantáži a asi po dvou hodinách jízdy dorážíme do Bondowosa, města v nížině západně od Kawah Ijen.
Palm Hotel v Bondowosu je pěkný, s bazénem a strašně milým personálem, který mi dobíjí kredit přímo z vlastního mobilu.
Druhý den v osm ráno vyrážíme směr letiště v Surabaye. Na letišti máme spoustu času, protože se trochu změnil letový řád a navíc má naše letadlo asi hodinové zpoždění. Kolem půl osmé večer konečně odlétáme.

Tam, kde bydlí bohové, smrdí síra, lidé mají tváře ošlehané větrem a žádné vychování

Na planinu Dieng nacházející se asi čtyři hodiny jízdy autem severozápadním směrem od Jogjakarty dorážíme kolem poledne. Ve dvou tisících metrech nad mořem je příjemná teplota a trochu fouká vítr. Planina Dieng nabízí několik hinduistických svatyň ze 7. a 8. století a velice zajímavou krajinu vulkanického původu. Turisticky zajímavá místa jsou od sebe vzdálena jen pár kilometrů. Něco se dá ujít pěšky, jinam se můžete pro nedostatek času nebo vlastních sil dopravit autem nebo motorkou.
My jsme od parkoviště vyrazili po svých k jen pár metrů vzdálenému komplexu menších svatyň Arjuna komplex. Odtud po chodníčku ke svatyni Candi Gatutkaca a muzeu, které bylo zavřené. Pak i přes varování našich řidičů, že je to strášně daleko, asi ke kilometr vzdálené svatyňce Candi Bima. Odtud jen pár kilometrů po silnici autem ke Kawah Sikidang, což by měl být, jak indonéský název napovídá, kráter, ale na místě se to tak jasně nejeví. Když tedy pomineme tu díru v zemi, kde to pěkně vře. Přesněji obrovská masa šedého bahna, která se v tom kotli neustále vaří a její silné výpary znemožňují udělat kvalitní fotku. K dotvoření atmosféry o pár metrů dál na svahu unikají už v malé míře ze skulinek další sirné výpary zanechávající na kamenech žlutý sírný povlak. No a poblíž parkoviště jsem ještě objevila vařící kaluž s odpadky. Těžko říct, jestli tam kaluž bude, až se tam stavíte vy:-)
Čas nás tlačí, takže zase popojedeme pár kilometrů auty k poslední zastávce, tyrkysovému jezeru Telaga Warna. Zatáhlo se a je trochu zima (jen mě), ale jdeme se projít kolem jezera. Tu samou cestu si razí i místní z jedné vesnice do druhé. Nejdřív potkáváme pár starších ženských. Stejně jako všichni ostatní z této oblasti mají pěkné červené tváře, snad bych si je i vyfotila, ale jsou drzé jak opice. Ani se nezastaví, ale indonésky vykřikují jen tak do větru, ať jim my, bílé tváře, dáme peníze. Pohoršuje to samozřejmě jen mě, když ostatní nerozumí.
Začíná mírně pršet, ale my už se pomalu vracíme zpátky do Jogji. Škoda, že jsme toho na Diengu nestihli víc.

Dvacetidenní lenochovy zájezdové aktivity

Tuhle jeden můj bývalý spolužák z gymnázia, kterého jsem neviděla roky, zodpověděl na sociální síti Facebook otázku „Myslíš, že je Katka Kulhánková líná?“ Odpověď zněla „Ne“. To se světě podiv. A já (a určitě spousta jiných) vždycky myslela, že ano. Asi udělalo dobrý dojem to, že lenoším tak daleko od rodné vlasti, v Indonésii. Už to, zdá se, je heroický výkon. Ale dobře, děkuju ti Vašku za kompliment.
Tak tedy lenoch (nebo lenoška?) zase trochu ukrojila z toho, co ještě v Indonésii neviděla (a že toho ještě sakra hodně zbývá) a vydala se se skupinou 16 vesměs milých lidiček (to abych některým nekřivdila) na 20denní poznávací zájezd vytvořený mystifikátorem Honzou Pospíšilem z China Tours. Já, lenoch, jsem dělala křoví a občas ve stresu narychlo sjednávala nějaký ten autobus či odšvábený hotel, který ještě nestačil nadobro zplesnivět.
A kde jsme se to teda vyskytovali? Tak trochu na Jávě, tak trochu na Sulawesi, tak trochu na Bali, asi nejvíc na pidi ostrově Gili Meno a nejmíň na Lomboku (asi dvě hodiny). A kromě toho ještě kdesi v oblacích a houpavých mořských vlnách.
Pro přesun z místa na místo bylo občas použito vlastních sil, ale většinou jsme si hověli a masírovali své zadky v autobusech, minibusech, letadlech, dřevěných loďkách, trajektu a někdo využil i becak (indonéská rikša).
Lenoch se občas potil jako nikdy (ať už následkem vysokých teplot ovzduší či několika stresových situací, které si v podstatě přivodil sám), po dlouhé době mu ztmavla kůže a někde už i sloupla, viděl, slyšel a zažil to, co nikdy předtím a pěkně si to celé užil. Ale jak se říká, všude dobře doma nejlíp.
Něco málo z toho mála, co lenoch viděl, slyšel a zažil, se vám pokusím v několika dalších příspěvcích přiblížit.

Nová fotogalerie

Nových fotek stále přibývá a tak bylo nutné zřídit nový účet pro novou fotogalerii. Odkaz na ni najdete po pravé straně spolu s tím původním. V původní a teď i nové fotogalerii najdete obrázky z cest po Jávě, Sulawesi, Bali a ostrůvku Gili Meno. Později přidám i články.