Už jsem myslela, že si jen sbalím věci a do večera se nějak prosedím nebo proležím u Honzy doma. Dopoledne se ale v kostu stavil majitel domu, a prý ať se jdeme v jednu po poledni podívat na kremaci. Ze začátku jsem moc nechápala souvislosti, ale nakonec to vypadalo, že mu zemřeli dva příbuzní a tak se dneska koná pohřeb.
Nejdřív to vypadalo, že se mnou půjde lidí víc, ale nakonec jsem byla ráda, že jsem ukecala aspoň Báru.
Uvázala jsem si sarong a vyrazila s Bárou směr Jl. Kecubung. Na ulici už byla obrovská masa lidí pohybující se směrem za rakvemi vyzvednutými do výšky. Spolu s touhle masou jsme se v příšerném vedru dostaly až do jakéhosi „parčíku“ obehnaného zdí. V parčíku se někteří usadili u velkého altánu, kde se mezitím sešla gamelanová skupina, jiní se šli zase podívat na zesnulé.
Chvíli po tom, co byli zesnulí vloženi do bambusových „hranic“, objevila se ještě jedna velká skupina pozůstalých s třetím nebožtíkem. A tak nakonec vedle sebe byly tři hranice. Pravděpodobně se kremace provádí takto hromadně, protože náklady na ni pak nejsou pro rodinu tak veliké. Takže se asi čeká nějakou dobu, než se mrtvých sejde víc.
Potom, co se i ten třetí dostal na své místo, mohl začít „hřeb večera“. To byla podívaná jako v kině, jen ten popcorn chyběl. Místo toho se kouřilo, popíjelo kafíčko, povídalo, hrála hudba a všichni se dobře bavili.
Protože by to byla asi hodně dlouhá celkem nudná podívaná, odešla jsem s Bárou dřív.
Večer mě pak Honza hodil na autobusové nádraží, rozloučili jsme se a já asi půlhodiny poté odfrčela autobusem do Probolingga, města na východní Jávě, odkud jsem na druhý den ráno chtěla vyjet k sopce Bromo.
Žádné komentáře:
Okomentovat