Zájezd bez cestovky ale s českým průvodcem. Vyražte s přáteli do Indonésie!

Ve spolupráci s českým cestopisným webem Cestopisy.net jsem připravila 15denní zájezd po ostrovech Jáva, Bali a Gili Meno. Zájezd se uskuteční v termínu 10.-24.10.2010. Pokud přemýšlíte nad zajímavou aktivní dovolenou v tropech, toužíte zjistit, jak to vypadá na opačné straně zeměkoule, nabrat nové a zaručeně nezapomenutelné zážitky, trochu se zapotit při výstupu na sopky či prohánět se s pestrobarevnými rybkami mezi korály, klikněte na http://www.cestopisy.net/index.php?clanek=32a přihlašte se! Zájezd je koncipován pro ty, kteří si netroufnou vyrazit na vlastní pěst a přitom nechtějí trávit svůj dovolenkový čas s desítkami dalších spolucestujících. Požadovaný počet osob je 6-8. Stačí tedy, když se domluvíte s přáteli či rodinou. Provádět nebude samozřejmě nikdo jiný než já :-) Těším se na Vaši společnost!

Celebrity Porno a jiné výbušniny

Pokud vás už začínají nudit domácí zprávy o sestavování nové vlády či nadměrně vysokých teplotách (tak nějak to máme tady v tropech, akorát si tolik nestěžujeme), nabízím pár „lahůdek“ z indonéských luhů a hájů. O okurkové sezóně opravdu nemůže být řeč…

Zprávou č. 1 je už nějaký ten pátek kauza dvou domácích porno videí, která se přes internet dostala na veřejnost. A hlavní protagonisté? Zpěvák a dívčí idol Ariel z oblíbené indonéské popové kapely Peter Pan, televizní moderátorka a herečka Cut Tari a její o pár let mladší kolegyně ze showbiznisu Luna Maya.
To co by si u nás zajistilo místo na titulních stranách bulvárních časopisů a případné následné soudní spory hlavních protagonistů jakožto žalobců s pomlouvači nebo šiřiteli videa na lavici obžalovaných, v Indonésii vyvolalo naprosté šílenství snad ve všech veřejných sférách a u soudu si to velice pravděpodobně odskáčou právě i zmiňované celebrity.
Přestože obě videa byla natočena údajně už před několika lety, na internetu se podle ohlasů objevila až před několika týdny. Playboy Ariel (28) v současnosti chodí s Lunou Mayou (26). V době natáčení domácího porna s Cut Tari (32) byl ovšem ještě ženatý a stejně tak i Cut Tari byla v manželském svazku, ve kterém setrvává i přes medializaci kauzy a manžel ji i přes její skandalizované zahýbání podporuje.

Indonésie má přísný pornografický zákon, jehož znění mi ale není známo, a tak i dodnes pořád ještě tápu, za co že ten chudák Ariel vlastně sedí ve vazbě.
Ano, Ariel se stal zřejmě prvním obviněným a hrozí mu údajně 6 měsíců až 12 let vězení! Teď se k němu přidávají další, pravděpodobně osoby podezřelé za šíření videí. A předevčírem byly po různých vyšetřeních zadrženy dokonce i obě známé ženy.
Je jasné, že ony zadržené osoby jsou podezřelé za porušení pornografického zákona, za jaké konkrétní činy mi ale není tak úplně jasné (Ariel prý údajně za natočení videa bez souhlasu ženy vystupující na videu). Je ale téměř jisté, že všichni tři protagonisté neměli v úmyslu zveřejnit tak citlivou a soukromou záležitost. To vyplývá i z šetření, podle něhož měl být údajně mobilní telefon, na nějž byla videa nahrána, zpěvákovi ukraden a na šíření videí se tak podílely jiné osoby.
Celá záležitost má ovšem ještě jinou rovinu, a to náboženskou. Podle většinového náboženství Indonésie, tedy islámu, je totiž nevěra (tedy v případě Ariela a Cut Tari) nezákonná. Otázka ovšem je, jestli i tento aspekt bude hrát nějakou roli při soudním řízení. Přeci jen islámské právo šaría není oficiální právní normou státu.
Zmíněná kauza opravdu nezůstala bez povšimnutí. To dokazují jak demonstrace za uvěznění především Ariela stejně jako za jeho propuštění. Televizní debaty s odborníky i zástupci lidu, každodenní přetřásání v bulvárních pořadech a dokonce zcela vážně míněná zpráva v hlavním zpravodajství, podle níž po zveřejnění videí přibylo v zemi znásilnění.
K náboženství vedení Indonésané žádají příkladné tresty z důvodu ohrožení morálky dětí a mladistvých, jinak řečeno budoucnosti indonéského národa.
Ať už budou v budoucnu zmíněné tři osobnosti odsouzeny, je jisté, že svoje tresty si odpykávají už teď – kritika společnosti, obrovská hanba a v případě obou žen i ztráta výdělku, protože byly staženy z televizního vysílání.
Na závěr je zajímavé uvést výsledek jistého průzkumu, podle nějž je Indonésie v žebříčku asijských zemí na 3. místě v počtu konzumentů porna na internetu a na místě 4. v celosvětovém měřítku!

Bombou bohužel i doslovnou je ale zpráva druhá. V poslední době vybouchne téměř každý den v indonéské domácnosti plynová bomba, která se používá při vaření. Mohlo by se zdát, že vzhledem k více než dvou set milionové indonéské populaci taková bilance není ničím výjimečným (zvlášť pokud na plyn vaří většina společnosti a technický stav vybavení je mizerné). Vždyť i u nás sem tam bouchne plyn, a to je nás jen 10 milionů. Tyto tragické události, jež jsou ale téměř na denním pořádku, nenechávají klidnou ani mě a už vůbec ne samotné Indonésany. A tak zatímco se vláda spolu s generálním distributorem plynu snaží přijít problému na kloub a zajistit nápravu, já jsem si musela k dané problematice najít víc informací. Překvapilo mě totiž, že pokud se plynové bomby v indonéských domácnostech používají už delší dobu, jak je možné, že zvýšený počet výbuchů se objevil až v posledních týdnech a stejně tak vláda reaguje se zpožděním.

Podle zjištěných informací se do roku 2007 v indonéských domácnostech běžně používal na vaření petrolej. V tomto roce ovšem započal celonárodní program převodu petroleje na zemní plyn. V rámci toho programu bylo od onoho roku 2007 rozdáno zdarma přes 44 milionů sad obsahujících LPG bombu 3kg, hadici s regulátorem a jednomístný plynový vařič. Tento „záslužný krok“ s sebou ovšem přinesl i problém nestandardizovaných plynových bomb. Zemní plyn, jehož distributorem je státní rafinérská společnost Pertamina se totiž má prodávat v bombách s logem národního standardu. Teď ovšem vyplývá na povrch, že zdaleka ne všechny bomby v oběhu toto označení mají a mnoho z nich stejně jako prodávané příslušenství národní standard vůbec nesplňují. Za vše mluví zpráva z 13. července, podle níž bylo jen ve městě Surabaya na východě Jávy objeveno 631 tisíc plynových bomb, které nesplňují standard (děravé, poškozené) a hrozí výbuchem. Kromě bomb jsou to ovšem také regulátory s hadicí, které nedávají kontrolorům spát. Na trhu je totiž k dostání příslušenství čínské výroby, které označení standardu taktéž nemá.
Kromě podobných razií v obchodech a následných opatření týkajících se technického stavu plynových bomb a jejich příslušenství v současnosti probíhají v mnoha městech akce „preventivního“ charakteru, které občany seznamují se správným zacházením s LPG bombami. Zdá se, že s křížkem po funuse…

A nakonec několik dalších zpráv za uplynulý měsíc a la černá kronika:

Nedaleko města Madiun na východě Jávy vykolejil osobní vlak ekonomické třídy. Tři poslední vagóny se převrátily a spadly až několik metrů z vyvýšeného náspu. Nehoda měla za následek 8 mrtvých a desítky zraněných.

Ve městě Klaten nedaleko Yogyakarty (mám to hned za humny) bylo odhaleno teroristické doupě. Jeden muž podezřelý z plánování teroristické akce byl zabit, druhý utekl. V domě byly nalezeny palné zbraně i výbušniny.

V horách na západě ostrova Jáva nedaleko města Bandung se ztratil malý letoun se dvěma osobami. Do dnešních dní nebyl zřícený letoun s pilotem a pasažérem nalezen zřejmě kvůli členitosti terénu a špatné dostupnosti.

V jisté vesnici (omlouvám se, bohužel si nepamatuju konkrétní místo, ale věřte, že toto se může stát kdekoliv a zdaleka to není jediný případ) byla nalezena mladá žena v podstatě uvězněna v okovech v domě svých rodičů. Ti ji takto sami naordinovali domácí vězení, protože žena už několik let trpí duševní chorobou a svým chováním (například odhalování se na veřejnosti) prý narušuje poklidný život sousedů.

Před kamerou

Je sedm ráno, sedím s Gabi na velké rohoži rozprostřené před vchodovými dveřmi jednoho z domků u Vodního paláce. „Už jste si četly scénář?“ ptá se nás jen pár minut před prvním záběrem režisér. Koukneme na sebe s kamarádkou trochu vyjukaně, co že si to ten chlápek v černým tričku a brýlích asi tak představuje pod pojmem scénář, a co nás teda za chvíli vlastně čeká.
To na mě jen pár dní předtím při návratu domů nečekaně vybafla paní domácí, že někdo od sousedů, kteří jsou údajně zároveň jejími příbuznými, přišel s dotazem, jestli bych prý nechtěla dělat „modelku“. Bohužel si stará paní už nezapamatovala, pro jakou příležitost by to mělo být a kdy by se tak mělo stát. Za pár hodin už na mě přes zavřené dveře do pokoje volá, že jsou dole nějací lidé ze šperkařské firmy v městečku Kota Gede, kde se to dílnami a obchody se stříbrnými šperky jen hemží. Ovšem za jakým účelem si mě ti lidé chtějí prohlédnout, jsem se opět nedozvěděla. Stačí ale pár vteřin a je jasné, že tohle setkání a jemu předcházející prosba o hraní si na modelku, mají hodně společného. Pěkně upravení mladá paní a její kolega pracují v jedné z místních nejvýznamnějších firem produkující a zároveň prodávající stříbrné šperky. Firma si chce nechat od místní produkční společnosti natočit propagační materiál, jehož součástí má být kromě počátků a vývoje společnosti a procesu výroby stříbrných šperků také propagace nejnovějšího výrobku pomocí krátkého příběhu dvou zahraničních turistek, které zavítají do Yogyakarty a hledají nějaký tradiční suvenýr.
Během následující soboty má probíhat právě natáčení s fiktivními turistkami a ona mladá paní ze zmiňované společnosti si mě pro tuto příležitost vyhlídla jakožto vhodný objekt. Potřebuje ovšem dvě cizinky, a tak píšu Gábině do Semarangu, která při mém štěstí náhodou na konec týdne plánuje se svým přítelem cestu do Yogyakarty. Po několika dnech jsme domluvené, zbývá už jen čekat na sobotu.
Po půl sedmé ráno mě paní Lisa vyzvedává v kostu, její kolega řídí auto. Přestože už dva předchozí dny dohlíží na průběh natáčení a dokonce v pátek večer se dostala z práce domů až kolem půlnoci, vypadá celkem svěže. Za to já mám ještě červené oči a zívám. To ona ale zřejmě vůbec nevnímá, protože mi hned na úvod lichotí, jak vypadám skvěle. Co bude teprv říkat na Gábinu, až ji s přítelem Sanym po cestě vyzvedneme. Ta je krásná od přírody, tím spíš když se namaluje. Naštěstí si pro nás režisér nevymyslel žádné speciální kostýmy, máme se vymódit á la backpacker, k tomu samozřejmě nepostradatelný batoh. A to jsme obě zvládly na jedničku. Jen pak od štábu dostávám jako nutný doplněk fotoaparát s předem vyfocenými symboly města, které si budeme později s Gábinou velice okatě prohlížet při jízdě drožkou.
Je teprv kolem sedmé ráno, zatím jen příjemné teplo a čekají nás první záběry před sultánovým vodním palácem Taman Sari, jednou z nejvýznamnějších památek města. Aby ale celý tým neodpadl už při první klapce, respektive zvolání „akce“, firma zařídila bohaté občerstvení v podobě sladkého čaje a všelijakých dobrot právě nakoupených na trhu. To už nám ale režisér vysvětluje příběh a jeho naštěstí velice stručný scénář, který je i s dialogy na papíře sice v indonéštině, jenže před kamerou jsme s Gábinou za turistky, takže mezi sebou a s dalšími „herci“ musíme komunikovat anglicky.
U Taman Sari jsme za chvilku hotoví a čeká nás jízda drožkou po úzké silnici s hustým provozem směrem k jižnímu náměstí sultánského paláce Kratonu. To pak spolu s kameramanem přilepeným visícím chvíli po straně chvíli za našimi zády několikrát objedeme. Já s Gábinou mám při jízdě za úkol debatovat o všem možném, naštěstí už česky, protože zvuk se nepoužije, a přitom bloudit prstem po mapě Yogyakarty nebo si prohlížet fotografie zachycené na vypůjčeném fotoaparátu.
Po dlouhé přestávce na schodech Kratonu nás čekají poslední záběry v historickém centru města. Stylově oblečený kočí pronajaté drožky má za úkol projet s námi hradební branou ven na rušnou křižovatku. To se nakonec i v hustém provozu s auty a mezi nimi proplétajícími se motorkami daří a všichni se můžeme přesunout přímo do areálu šperkařské společnosti v Kota Gede.
Na místě se mi potvrzuje moje předtucha, že onu firmu už vlastně tak trochu znám. Ohromná vstupní brána do areálu firmy je totiž na jedné z hlavních křižovatek v Kota Gede, kudy jsem už tolikrát předtím projížděla, ale nikdy jsem si uvnitř neudělala zastávku. Není divu, luxusně vyhlížející budova už zvenku dává najevo, že zboží prodávané uvnitř bude o něco dražší než v menších obchůdcích se stejným zbožím, kterých je alespoň na těch nejfrekventovanějších ulicích v městečku několik, ne-li desítky.
V přízemí budovy se nachází především prostorný obchod s velkým výběrem zboží a místnost, kde můžou návštěvníci na vlastní oči shlédnout proces výroby šperků a jiných výrobků ze stříbra. Já mám s Gábinou na tuto exkurzi opravdu hodně času, protože štáb teprve začíná připravovat osvětlení uvnitř obchodu. A i když už je všechno hotové, stejně čekáme dál, tentokrát na autobus postarších zahraničních turistů, kteří nám pak budou při natáčení dělat kulisy.
Je teprve po poledni, ale už mi padají víčka. Přece jen to zdlouhavé čekání je uspávající. Nakonec se s Gabi ale přece jen dočkáme a pak už jde všechno ráz na ráz. Krátká zkouška s jednou z prodavaček, zřejmě tou nejhezčí a s nejlepší angličtinou, a pak už naostro. I když mám pocit, že se nám ten fingovaný nákup ani na podruhé moc nepovedl, naštěstí v obchodě končíme a čeká nás poslední část, respektive v příběhu chronologicky předposlední, tedy náš příjezd drožkou do areálu společnosti. Zase chvíle čekání, než se štáb připraví na ulici před vstupní branou, výjezd z areálu ven, otočka a zase zpátky branou dovnitř. I když se režisér na poslední chvíli rozhodl ještě pro natáčení v nějaké turisticky zajímavé oblasti Kota Gede, nakonec nám dává padla, nejspíš žádné přijatelné místo nenašel.

Teď už jen společný oběd na terase obrovské restaurace v koloniálním stylu hned naproti areálu firmy a jedeme domů. Tedy po cestě se ještě stavíme zkontrolovat stav Sanyho porouchané Vespy v jednom z pouličních servisů. Bohužel to nevypadá, že by měla být oprava do dnešního podvečera hotová. Vnitřnosti Vespy se válí na chodníku a buší na ně obrovské kapky deště, který se strhnul přesně ve chvíli, kdy jsme po obědě nastupovali do auta. Sice jsem se plánovala pořádně umýt až doma, ale nakonec částečná očista proběhla už po cestě úzkou uličkou domů, kde se mezitím vytvořilo koryto mělké řeky.