pátek 13. února 2009

Konzum vládne Indonésii – Móda


Indonésani milují konzum! Indonésani milují trendy!
Tímto začínám další jistě pro všechny (najde se snad někdo, koho se to netýká?) zajímavé téma, tedy téma konzumní.

Ten, kdo dal kdysi v koloniálních dobách Bandungu název Parijs van Java (nizozemsky Paříž Jávy) ještě určitě netušil, jak se význam tohoto přirovnání časem posune…
Parijs van Java proto, že město bylo budováno ve stylu evropských měst a má tedy spíše západní charakter. Parijs van Java pro jeho krásu, která už podle mě ovšem dávno zešedivěla pod nánosem špíny, rozbitými chodníky a polorozpadlými budovami (to je ovšem charakteristika většiny indonéských měst).
Objevil se ovšem nový význam tohoto pojmu. Stejně jako v Evropě je to Paříž, co udává trendy v oblékání, v Indonésii je to Bandung.
Možná ne zcela náhodně se některé „módní domy“ a jiné stánky konzumu honosí právě tímto názvem (ať už v původní nizozemské podobě Parijs van Java nebo mírně poangličtěné Paris van Java).
Město Bandung je jednou velkou továrnou na módu. Množství různých butiků s oblečením, botami či taškami je neskutečné. Kromě mezinárodně známých značek si zde můžete vybrat i oblečení z místní produkce. Ať už pod vlastní značkou nebo jak jinak než kopie těch mezinárodních.
Když pomineme to, že velké množství mládeže potkáte na ulici ve školní uniformě, starší lidi zase v podobně zanedbané podobě jako u nás (ne-li v mnohem horší) a že mnoho dívek a dam nosí téměř na chlup stejný jilbab (muslimská pokrývka hlavy), je možné právě v Bandungu pozorovat to, co jinde na Jávě a pravděpodobně i jiných ostrovech není běžné. Lidé se oblékají podle módních trendů. V žádném jiném městě v Indonésii, kde jsem se zatím měla možnost pohybovat, jsem nenarazila na tolik lidí s podobným vkusem.
No přiznejme si to, ta bandungská lačnost po nových svršcích se navenek projevuje jako uniformita. Zdá se, že místní vše hltají, tak jak je jim to nabídnuto až pod nos, ale sami už větší kreativitu nevyvíjejí. Trička s Mickey Mousem a Kačerem Donaldem (opravdu netuším, koho právě toto napadlo!), elastické džíny tvaru pencil, plastové, koženkové a možná i kožené baleríny, sandály všeho druhu, mikiny s kapucí, haleny balónového střihu, minišortky, legíny, stejné střihy vlasů, černé oční linky, bílý make-up. Je to všude! K tomu se občas přidají tradiční vzory a střihy batikovaného oblečení či svetry, bundy, čepice a šály (nezapomeňte, že jsme v horách!) Nemůžu zapomenout taky na různé pláštěnky, pršipláště a pršikalhoty. S tím se ale asi moc neudělá, pláštěnka totiž nikdy nebyla středem zájmu módních návrhářů.
Uniformita je i záměrná. Máme tu už zmiňované školní uniformy, pracovní uniformy (v tom si Indonésani opravdu libují) a šedé, černé či hnědé kostýmky a obleky kancelářských krys.
Občas ale přece jen někdo vykročí z řady a překvapí. Ať už to jsou slečny a dámy s větším estetickým cítěním a dokáží tedy vykouzlit i něco zajímavějšího (v dobrém i v tom horším), pankáči, kterých je tu ale poskrovnu, nebo cestující na motorkách, kteří si zapomněli pršiplášť a tak na sebe hodí pytel na odpadky s dírou na hlavu a v tom lepším případě i na ruce. No a pak je tu i hodně takových, kteří na nějaký diktát módy kašlou a oblečou se tak, jak je jim to pohodlné…že by ta nejlepší varianta? Pro mě určitě.

Zpátky ale k trendům. Tato nemoc se projevuje téměř u všech nehledě na pohlaví, věk, tloušťku, výšku, vzdělání či majetnost hostitele.
To, že existuje moře střihů džín a že pencilky sluší nejvíc vyhublým 185 cm dlouhým modelkám, si zřejmě ještě nevšimla většina připrclých (někdy i obtloustlých) zástupců mladé indonéské generace. Pencilky má totiž kde kdo, holky, kluci, malí, velcí, hubeňouři a tlouštíci. A to vlastně platí i o těch Mickey Mousech a teniskách (ty ale naopak vůbec nezatracuju…s podivem jsem si ještě žádné nekoupila!!!)
Co se péče o tělo týče, snaží se průměrný (říkám průměrný, ne nějaký ušmudlaný ubožák, co sedí celé dny na okraji silnice zabalen do svých jediných svršků, i takové tu najdete) obyvatel Bandungu seč může. Leč, ať se snaží, jak chce, pro moje oči je to kolikrát utrpení.
Tak zaprvé mě děsí dívky s mrtvolným výrazem, za který může bílý make-up. Fuj, kdo to vymyslel?! Co se ale nelíbí mě, může se líbit jiným. V celé Indonésii je známo, že v Bandungu jsou pěkné holky. Že by za to mohl právě ten drákulovský make-up?
No a není to jen make-up, co holky může trochu přiblížit západním kráskám. I v tom nejmenším kiosku si můžete koupit whitening (bělící) mýdlo, sprchový gel, tělové či pleťové mléko. Vlastně je obtížné najít něco bez tohoto označení. A kosmetický průmysl zašel ještě dál. Prý existují i všelijaké injekce, které způsobí vyblednutí pokožky.
Zadruhé se stejně jako holky snaží i kluci. Jó, to je fajn, když je kluk čistej a upravenej a ještě k tomu voní. Ale co je moc, to je moc. Nevím, který z oblíbených fotbalistů nosí právě ten účes, který tu má každý druhý na hlavě, nepochybně ale může za to, že je to in! A in je asi i to, si ten svůj účes pěkně každý den nejmíň padesátkrát zkontrolovat, ulíznout, přičísnout, nagelovat a já nevím co ještě před zraky ostatních, a to kdekoliv se k tomu najde příležitost.
Zatřetí (ale to už mě tak neděsí) tu máme parfémy. Na každém rohu stojí malý krámek, kde si můžete koupit nejrůznější kopie slavných značek parfémů. A za pár kaček. Toho zase využívá kde kdo a není výjimkou zahlédnout v obchůdku mladého kluka, co si zrovna vybírá tu pravou vůni, která jistě oslní.
Začtvrté tu máme spíše pánskou záležitost, tedy dlouhé až dlouhatánské nehty na rukou. To ale není výsada pánů z Bandungu, majitele takové ozdoby najdete kdekoliv. Někdo se chlubí jen dlouhým nehtem na palci, jiný si zase zapomněl ostříhat nehty na obou rukách.
A jako poslední přichází na řadu úprava ochlupení. Místní metrosexuální hoši to mají oproti těm našim trochu jednodušší, protože jim ve většině případů tělesné ochlupení (možná úplně) chybí nebo ho mají jen v malé míře. Za to holky jsou někdy chlupaté až moc. Nějaký ten kníreček se dá ještě skousnout (pokud ale není „zamaskován“ drákulovským make-upem), že ale některé jinak velmi upravené slečny zdobí hustý porost na nohou, mě mírně šokuje. Ať si „nosí“ kdo chce, co chce. Mě spíš překvapuje, že se to stává právě tady v tomto kosmopolitním městě. Většina bandungských žen se ale buď holí, žádné chlupy jim nerostou nebo zase mají ty svoje džíny, takže se nemáte nad čím pohoršovat.

A na závěr jen letem světem po zbytku Indonésie, respektive z toho co jsem sama viděla nebo zaslechla.
Ve zbývajících oblastech Jávy a na Bali se situace zdá být mírnější, tričko a džíny vedou všude.
Na Bali je situace trochu výjimečná kvůli častému oslavování čehokoliv. To totiž znamená nošení tradičního oděvu. Ale i když se zrovna nic neslaví, potkáváte neustále plno lidí omotaných v saronzích. Chlapům to navíc náramně sluší!
No a zase v Jogje na střední Jávě (přestože je tu víc bule-větší vliv západu?) lidi vypadají víc nezkaženě, i když jak se to vezme…V Jogje totiž zase potkáte na každém kroku rastamana či podobného, jak by babičky řekly, hašišáka….ale to zase mě vůbec nevadí.
No a co jsem zaslechla o Sumatře, tam jsou asi ještě pořád číslem jedna všelijaké jilbababy a jiné zahalovací prostředky.

Kolik jazyků umíš, tolikrát… Aneb indonéština je jen pro začátečníky.

Na to, že tady v té zemi pětkrát denně se modlících trpaslíků studuju (no trochu nadnesený výraz) jejich Bahasa Indonesia, tedy indonéštinu, jsem vám o tom, jak se tu vlastně mluví, ještě nic moc neřekla.
Tímto bych to tedy ráda napravila a rovnou vám trochu zašmodrchám hlavy…
Ještě upozornění pro případné rejpaly. Toto není žádná vědecká práce! Seznam literatury tedy na konci článku nehledejte. I já doufám, že vás nebudu krmit úplnými nesmysly…

Už ani není možné spočítat, kolikrát se mě kdo v Indonésii zeptal, jestli už umím sundánsky, případně javánsky (tyto mimozemšťanské výrazy vysvětlím za chvíli). Ve vlaku, na trhu, když jedete becakem, u kamarádů doma, prostě všude tam, kde se s vámi začne někdo bavit. Je to stejná konverzační otázka jako třeba „Jak už jsi dlouho v Indonésii?“, „Líbí se ti tady?“. Otázka na schopnost komunikace v lokálním jazyce ale většinou padne až potom, co řeknu, že bydlím na Západní Jávě, v Bandungu.
Indonéština je sice úřední jazyk na celém území Indonésie, ale většina obyvatel souostroví ještě k tomu mluví pěkně po svém, lokálním jazykem. Na ostrově Jáva by se to dalo rozdělit na sundánštinu, jazyk provincií Západní Jáva, Banten a Jakarta a javánštinu v provinciích Střední a Východní Jáva a Yogyakarta(snad jsem to moc nepopletla…). Provincie se ale skládají ještě z menších správních území, takzvaných kabupaten, kde se taky mluví, jak jim zobák narost. Tak se v tom pak vyznejte…
„Už umíš sundánsky?“ Moje odpověď zní pořád stejně: „Jen pár slov.“
Zato moje javánská slovní zásoba se pomalu ale jistě rozšiřuje. Co jsem se totiž zdržela oněch čtrnáct dní v Jogje, byla jsem dennodenně obětí konverzací vedených částečně v indonéštině a javánštině. A i když jsem teď zpátky v Bandungu, mám „lekce“ javánštiny“ aspoň po smskách.
V České republice jsou místní nářečí na ústupu a používá je spíše starší část obyvatelstva žijící na vesnicích. Tady je tomu naopak. Lokálními jazyky běžně mluví i mladí při nejrůznějších příležitostech. A tak i mí známí v Jogje ve věkovém rozhranní zhruba od 20 do 35 let míchají indonéštinu s javánštinou, a kolikrát je jejich hovor jen v javánštině.
Pojem javánština (pravděpodobně stejně jako případ sundánštiny) jakožto obecný název pro jazyk dvou velkých provincií a města Jogjakarta je ale ošemetný. Jak už bylo řečeno, i na menších území se mluví vlastními jazyky, pravděpodobně variantami javánštiny a sundánštiny.
A tak se může stát, že se zeptáte někoho z Jogji, jak se něco řekne javánsky, a on vám odpoví něco jiného než třeba člověk ze Surabayi.

V obou uvedených jazycích, stejně jako v samotné indonéštině se projevují silné společenské konvence. Úcta ke starším či úředním autoritám je znát nejen v jazyce ale i v chování obyvatel Jávy. Častokrát vidívám kamarády i neznámé lidi, jak někoho staršího či výše postaveného zdraví i mírným úklonem. Někoho by ale překvapilo i to, že mladí lidé se oslovují zcela běžně výrazy, které by v našich zeměpisných šířkách neuspěly.

Pár výrazů pro ilustraci:
Pro mladší se běžně používají výrazy:
mbak (javánsky), eneng, teteh (sundánsky) – slečna, dívka, familiárně „sestra“
mas (javánsky), aa, akang (sundánsky) – mladík, familiárně „bratr“

A tak si běžně kamarádi mezi sebou říkají „Hele, mas, koukni na to“, „Mas, půjčil bys mi tohle?“
Já jsem zase ze začátku nazývala našeho „domácího“, který je stejně starý jako já, jeho jménem. Pak jsem ale zjistila, že mu všechny holky z kostu říkají „Mas“, případně „Mas Iksan“ (Iksan-jeho jméno), tak jsem na to časem přešla i já.

Pro starší:
ibu, nebo jen zkráceně bu (používáno všeobecně) – paní
bapak, zkráceně pak (používáno všeobecně) – pán

Co se zdvořilostních frází týče:

terima kasih (indonésky), maturnuwun (javánsky), haturnuhun (sundánsky), maturkesuwun (dialekt kabupaten Banyumas, jihozápadní část Střední Jávy) – děkuji
silahkan (indonésky), monggo (javánsky), mangga (sundánsky) – prosím (dovolení něčeho)
sama-sama (indonésky, sundánsky), sami-sami (javánsky) – odpověď na děkuji (není zač)
selamat pagi (ind.), sugeng enjing (jav.), wilujeng enjing (sund.) – dobré ráno
selamat malam (ind.) sugeng ndalu (jav.), wilujeng wengi (sund.) – dobrý večer

K frázím výše i níže uvedeným je ale ještě třeba zmínit, že jsem při psaní nerozlišovala „stupně“ javánštiny a sundánštiny. Například javánština se totiž dělí do tří kategorií: Ngoko, Kromo a Inggil. Obecně by se dalo říct, že každý z těchto stupňů je používán jinou sociální třídou a v různých společenských situacích. Například kromo se používá při styku s osobou vyšší sociální třídy, například se sultánem a jeho rodinou.
Třeba v Malangu, městě na Východní Jávě, se ale můžete i naučit mluvit sprostě. Takové složení „Matamu!“ (ze slov mata-oko a kamu-ty) znamená něco podobného jako u nás „Ty vole!“
To, co se jeví nejen mě ale i samotným Indonésanům jako prvotní rozdíl mezi sundánštinou a javánštinou, je fakt, že v mluvené javánštině nelze přehlédnout velkou četnost používání samohlásky „o“. S nadsázkou by se dalo říct, že téměř všude tam, kde se v indonéštině vysloví „a“, v javánštině řeknete „o“ (v psané podobě se ale používá „a“…to je zase nepořádek, co…).

Například:

Kenapa (ind) – kenopo (jav) - proč
Nggak apa-apa! (ind) – Ora opo opo! (jav) – Nic se neděje, vše je ok, v pořádku.
Surabaya (ind) – Suroboyo (jav) – Surabaya (město na Stř. Jávě)
Jogja (ind) – Jogjo (jav) – Jogjakarta (město na Stř. Jávě)

Rozdílů je ale samozřejmě mnohem víc a na více úrovních.
I když jsem tu teprve chvíli a teprve jsem se trochu začala orientovat v jazyce, usuzovala bych na to, že jazyky na Jávě spojuje určitě jedna věc. Je to slušnost, zdvořilost. Ať už je jen povrchní nebo upřímná, cítíte ji neustále v jazyce. Kolikrát si uvědomím, že když něco říkám nebo píšu v indonéštině svým kamarádům, používám výrazy, které bych v běžném hovoru v češtině asi tak často nepoužívala.

sobota 7. února 2009

Jede se domů, do Bandungu

No a tak nějak probíhal můj pobyt v Jogje, občas bylo pěkně a občas zase pršelo.
Popravdě se mi nechtělo moc zpátky, ale chtěla jsem se ještě v Bandungu rozloučit s Honzou, který studoval „zimní“ semestr na ITB a 4. února odjel zpátky do Čech.
V neděli ráno jsem tedy nasedla do vlaku Lodaya Pagi směr Bandung a večer už jsem byla zpátky v tom mém teď už pěkně studeném a na kost promočeném městě. Asi už konečně přišlo období dešťů…

Maďarský čardáš a jiné kulturní události


Toho samého dne večer jsme ve čtyřech vyrazili do jogjakartského kulturního centra, kde byla různá taneční a hudební vystoupení s mezinárodní účastí. Taky maďarskou. Přišlo mi fajn podívat se na naše blízké sousedy v akci, jak tancují čardáš. Jenže taneční skupina nás uspávala snad víc než půl hodiny. Po prvním tanečku následoval další a další a nemělo to konce. Indonésan v nich možná viděl rozdíl, já se Soňou už ale ztrácela trpělivost, nám se zdálo všechno stejné. Dramaturg to nějak přepískl.
Pak následovala ještě další kratší či delší představení. Poslední, improvizace indonéské skupiny hrající na všechno možné, na co se hrát dá, nás uspala podruhé.
Před půlnocí jsme se už ve třech stavili u čínského chrámu. Slavil se totiž konec Čínského roku.
V chrámu bylo plno modlících se lidí, taky hodně fotografů a všechno bylo krásně barevné. Po půlnoci se zas všichni sbalili a šli domů, a my taky.

Jiný večer měl hrát Kokok se svým novým uskupením staré pecky Classic Rocku. Koncert probíhal v klubu na kraji města. Byla to vlastně taková malá přehlídka čtyř skupin, Kokova byla ta třetí. My jsme na místo dorazili, když končilo svůj koncert třetí uskupení. Jakmile tento koncert skončil, skupina i její příznivci zmizeli. Pak zahrál Kokok se skupinou pět písniček a tím to haslo. Na řadu pak přišla skupina poslední se svými třemi písničkami. Dohrálo se a šlo se domů. A to nebylo ještě dvanáct.
Atmosféra byla sice fajn (i když neměli ani pivo), ale nešlo mi na rozum, proč se odehraje, a všichni odejdou. U nás se přece hraje dýl a pak se ještě povídá a pije, kouří a tak. Ne v Indonésii. Škoda.

Taman Sari


Sultánův vodní palác Taman Sari se nachází nedaleko Jogjakartského Kratonu, ale mě jeho návštěva poprvé v Jogje nějak minula. Musela jsem si tedy napravit reputaci.
Vodní palác byl postaven jako rekreační místo pro sultána a jeho rodinu. V několika bazénech za zdmi paláce se koupaly sultánovy ženy a on je při tom mohl z věže pozorovat.
Taman Sari sice není nijak pompézní, ale stojí za návštěvu. Za návštěvu stál evidentně i maďarskému velvyslanci v Indonésii, kterého jsem tam viděla ve společnosti průvodců. To, že se v Jogje ukázal, má co dočinění s jednou kulturní akcí toho večera, ale o tom za chvilku…

Candi Ratu Boko


Zase to vypadalo na pěkný slunečný den, tak proč ho nevyužít k výletu. Tentokrát ke komplexu Candi Ratu Boko na kopci východně nedaleko Jogji.
Komplex je velmi rozsáhlý a je rozprostřen na několika terasách. V dnešní době z něj už sice zbyly jen rozvaliny, ale i tak je velmi zajímavý.
Já se na něj jela podívat už kolem poledne, tedy v tom největším horku, ale asi jsme s Empritem udělali dobře, protože po návratu do Jogji začalo pršet.
Hned u vstupu do komplexu jsem měla možnost se po delší době zase trochu naštvat.
Jak už asi víte z dřívějších vyprávění, při vstupu na různá turistická místa platí dvojí ceny. Pro místní a pro bule. Tak je tomu i tady. Většinou se mi podaří ukecat místní cenu i bez ukázání pasu s KITASem (modrá knížečka z imigračního dokazující povolení pobytu na určitém místě v Indonésii, navíc s údajem, že studuju na místní univerzitě), ale tady to jaksi nevyšlo. A studentskou kartu jsem ukázat nemohla, protože byla v peněžence, co mi za záhadných okolností zmizela v Bandungu.
Bohužel pas jsem tentokrát nechala doma. Pán byl nesmlouvavý a vyžádal si přemrštěných 50 tisíc rupií. Emprit jako správný Indonézan stál jen v tichosti vedle mě a nesnažil se situaci vyřešit v můj prospěch. Svůj díl jsem si tedy zaplatila, ale po Empritovi nechtěli ani halíř. On to měl totiž zadarmo jako můj průvodce!
Kvůli strašnému vedru jsem prošla jen část komplexu a spíš se schovávala ve stínu. Pak už následovala jen vyhlídka z kopečku nad komplexem, odkud je vidět Prambanan a zase jedeme domů.

Imogiri a wayang kulit


Tak už máme čtvrtek a já jsem pořád v Jogje. No komu by se chtělo zpátky, když má ještě asi tři týdny prázdnin a pořád je toho v okolí hodně k vidění.
Zase jeden krásný slunečný den! Odpoledne jsme s Empritem a jeho spolubydlícím Jumalim zajeli na krátký výlet na Imogiri.
Komplex Imogiri byl dřív odpočinkovým místem pro panovníky střední Jávy. Nachází se v kopcích jen několik kilometrů jihovýchodně od Jogji, asi 20 či 30 minut jízdy na motorce.
My jsme Imogiri jen tak zběžně prošli. V dnešní době je evidentně i odpočinkovým místem lidí z blízkého okolí a je asi taky oblíbeným cílem pro jogging.
Za chvilku jsme tedy zase nasedli na motorky a jeli na pěknou vyhlídku ještě pár kilometrů od Imogiri. Odtud jsme se zase vrátili stejnou cestou zpět do Jogji.
Na zpáteční cestě u městečka Bantul jsme ale ještě zahlédli krásný krvavý západ slunce nad rýžovými poli. Podívat se na něj můžete taky ve fotogalerii.
Po návratu jsem se šla přestěhovat do domu darmasiswačky Lenky, která naštěstí bydlí jen asi 100 metrů od Soni. Soňa má totiž dost na pilno, a tak se jí snad trochu ulevilo, že má o jednu osobu v domě míň (i když jsem k ní ještě dalších pár dní chodila celkem často aspoň na návštěvu já i jiní kamarádi).
Večer jsem ještě se Soňou a Kokokem a Empritem zajela na javánské loutkové představení wayang kulit na místo, kde jsem na podobném ale mnohem komornějším představení byla už v říjnu.
Tentokrát představení doplňoval gamelanový ansámbl a zpěvačky. Taky tam tentokrát bylo dost plno a přišlo se podívat i pár turistů.

Candi Ceto, Candi Sukuh a vodopád


Hinduistické chrámy Candi Ceto a Candi Sukuh se nacházejí na hranici Střední a Východní Jávy. Candi Ceto je ve výšce 1400 metrů nad mořem a Candi Sukuh asi 10 km od něj ve výšce 910 metrů n.m. Oba chrámy byly postaveny v 15. století. První chrám připomíná ty na Bali, druhý má podobu malé pyramidy.

Hned na druhý den ráno mě Emprit vyzvedl u Soni doma a jeli jsme na snídani do warungu. Tam jsme se potkali s jeho kamarády Drajadem a slečnou, jejíž jméno si nepamatuju (není divu, za těch 14 dní v Jogje jsem se seznámila s tolika lidma, že není možné si je všechny pamatovat). Ve čtyřech jsme pak vyrazili na několikahodinovou jízdu. Minuli jsme Solo a pak jeli přes vesnice do hor. Tam nás čekal pohled na všudypřítomné čajové plantáže. Cesta byla čím dál tím strmější a já už si začala připadat jak někde v horách v Peru. Nejstrmější stoupání nás ale čekalo ve vesnici těsně pod chrámem Candi Ceto. Tam jsme nechali motorky a vyrazili do dalšího kopce pěšky.
Chrámový komplex se rozkládá na několika terasách. Je možné vidět plno kamenných soch a reliéfů. Kamenné želvy byly téměř všude.
Z Candi Ceto jsme přejeli trochu níž na Candi Sukuh. Chrám je menší a jeho nejvýraznějším prvkem je malá pyramida, na kterou se dá vylézt po schodech. Želvy byly i tady a dokonce se objevila socha muže bez hlavy, zato s obrovským penisem. Ono vlastně na obou chrámech je hodně prvků se sexuální tématikou.
Na Candi Sukuh už začalo trochu mrholit a ještě se to zhoršilo u vodopádu kousek od chrámu. Dlouho jsme se tam tedy nezdrželi a vyrazili na cestu zpátky. Bohužel hned u křižovatky pod vodopádem se nám ztratila druhá dvojice, což způsobilo možná tak hodinové vzájemné hledání. Místo, abysme po cestě ve vesnici někde zastavili a napsali smsku, kde jsme, pořád jsme jezdili nahoru a dolů a hledali ty dva. Holt řidiči nic nevymluvíte…Nakonec jsme ale sjeli už docela nízko z hor a sedli na kraj silnice, Emprit se znova a znova snažil dovolat Drajatovi, ale na druhé straně mu pořád a pořád dokola paní opakovala svůj dík za jeho trpělivost. To už se na to všechno asi ten nahoře nemohl dívat a poslal nám konečně zbytek výpravy. A můžeme zase vyjet…
Tentokrát jsme ale nevjeli na hlavní silnici na Solo, ale jeli nějakými úzkými silnicemi lesem, polem a vesnicemi. Důvod mi byl asi po hodině ozřejměn. Už za tmy jsme zastavili kdesi v lese u kamenného stavení. Přijeli jsme totiž na návštěvu k Drajadovým prarodičům.
Já si myslela, že se tam jen na chvíli stavíme a jedeme dál, ale ostatní si možná mysleli něco jiného…no, rozhodně po kafíčku a výborné večeři, která přišla vážně vhod, protože jsme přes den vůbec nejedli, začali domácí odkudsi vytahovat matrace. Když jsem asi po desáté slušně zopakovala, že u nich opravdu nechci spát, pořád se s tímto faktem nemohli smířit, ale co se dalo dělat, holt si ta bílá holka postavila hlavu. Ostatní ale vypadali, že by si tam vážně ustlali... Tak do sebe Emprit aspoň vyklopil jakýsi hnusný sirup v pytlíku, co tu seženete v každým obchodě a je snad na všechny neduhy, třeba i na únavu při řízení, a mohlo se zase jet směr Jogja. Po celém dni na motorce jsem si velice ráda zase ustlala na matraci u Soni doma.

Pláže


Na druhý den dopoledne mě u Soni vyzvedl Emprit, kterého znám už z doby, kdy jsem byla u Soni v Jogje poprvé a jeli jsme na výlet, prý na pláž.
Na pláž jsme opravdu jeli, to „prý“ dodávám proto, že od toho okamžiku jsem sice mluvila každý den indonésky, což se velice pozitivně projevilo na mé slovní zásobě a výslovnosti, ale taky jsem zase rozuměla tak každé druhé slovo, takže nikdy pro mě nebylo úplně jisté, jaké jsou plány a jestli jsem rozuměla dobře, co bylo řečeno.
Pláže Sepanjang, Drini, Krakal a Sundak (a ještě další námi nenavštívené) se nacházejí asi 50 kilometrů jihovýchodně od Jogji za městem Wonosari.
Celou cestu nám svítilo sluníčko a krásné počasí vydrželo celý den. Nejdřív jsme se dokodrtali po příšerné rozbité polňačce k pláži Sepanjang. Nikde nikdo, jen my dva. Tak pár fotek a jedem zase dál. Další pláž Drini a u ní skalnatý ostrůvek, na jehož vrchol vedou schůdky. Ostrůvek je ale od pláže oddělený zatopenou úžinou. I tak to zkouším. Empritovi mezitím nateklo do vysokých bot, džíny už má taky mokrý, tak je mu všechno jedno a chce jít za mnou. Když je mi ale voda po zadek a vypadá to, že mi může být ještě výš, vzdávám to. A když to vidí Emprit, otáčí to taky. On je totiž o hlavu menší, tak by to pro něj znamenalo šnorchlování.
I když nemám plavky, jdu si zaplavat. Jenže ať jdu, jak chci daleko, vody je pořád po zadek. Tak aspoň dělám pózu na šutráku uprostřed vln a jdu zpátky.
Jakmile trochu uschnu, jedem na pláž Krakal, kde si ve warungu dáváme skvělou grilovanou rybu. Ještě vyfotit pobíhající pejsky (to bude asi nějaká hinduistická vesnice) a jedem zase dál.
Poslední pláž se jmenuje Sundak. Krásná pláž ohraničená skalami a na nich rybáři. A do toho zapadá slunce…nádhera! Obrázek si udělejte sami podle fotek. Je jich možná až trochu moc, ale vážně se jich nedalo vybrat jen pár:-)

Jak to začalo v Jogje…

Na autobusové nádraží v Jogje jsem přijela v pondělí kolem čtvrté hodiny ranní. Zase se mě hned ujímali řidiči taxíků a becaků. Nakonec jsem zvolila pomalejší dopravu, becak.
Normálně ke kamarádům nechodím na návštěvu takhle brzo ráno, ale co se dá dělat. Soňa už je stejně určitě zvyklá:-)
O pár hodin později jsme se Soňou a Kokokem potkali ještě jednou už snad trochu odpočatější.
Soňu už jsem předem seznámila s plánem přenocovat u ní tak do čtvrtka a pak se vrátit do Bandungu. To jsem ovšem ještě netušila, že se mi pobyt v Jogje trochu protáhne…na 14 dní.
Pondělí bylo odpočinkové, nikdo z nás neměl chuť provozovat větší aktivity. Ty jsme si nechali až na večer, kdy se ve vzdálenosti 10 minut motorkou konalo otevření nového výstavního prostoru a vernisáže s koncertem v jednom. My jsme se této akce účastnili především proto, že na ní měl hrát Kokok se svojí kapelou.
Ještě předtím jsme já, Reze (Kokokův kamarád z kapely), Soňa a Kokok zajeli k ostatním z kapely domů. Pak pěšky na výstavu. Před budovou už byl dost velký shluk lidí, kteří pozorovali zřejmě vtipné (já jsem samozřejmě skoro nic nerozuměla) vystoupení u mikrofonu a poté i koncert nějaké skupiny. Po nějaké, pro mě už dlouhé chvíli, se konečně otevřely dveře do galerie a všichni čekající se začali cpát dovnitř. Já se tam nakonec se Soňou nacpala taky a v rychlosti jsme prošly dvě patra s vystavovanými obrazy.
Venku pak po chvíli začala hrát Kokokova kapela, zlatý hřeb večera. Bohužel jim asi třikrát vypadla elektřina, ale všichni to vzali s humorem.
Po skončení koncertu jsme se ještě stavili na večeři u kluků z kapely a pak odjeli domů.

Malang

O Malangu vám toho moc nepovím, protože jsem se tam zdržela necelé tři dny. Rozhodně ale můžu říct, že jsou tam moc fajn lidi, co bydlí v jedné vilce v čokoládové ulici (to je můj zkrácený překlad Jl. Simpang Coklat…no, mají tu pěkné názvy ulic, ne?:-).
V domě bydlí darmasiswáci Tereza z Čech a Susi z Německa se svými partnery, Sam z Francie a indonéský domácí (jestli jsem to nepopletla).
Do Malangu jsem dorazila kolem osmé večer, na autobusáku sedla do angkotu a jela k Terce domů. Dostala jsem svůj pokojíček, kde se asi ještě den předtím válel Kouťák, který mezitím odjel na Bali, uzdraven z horečky Dengue.
Během dalších dvou dní jsme v podstatě jen kecali a koukali na filmy, prostě pohodička. V Malangu jsem měla možnost ochutnat zatím nejlevnější jídlo (plný talíř bez masa a ledový čaj za 4 000 Rp, tedy cca 8 Kč!). Kdybych si dala třeba tuňáka, zaplatím maximálně o tisícovku víc.
V neděli dopoledne jsem si jela koupit lístek na autobus na večer. Kolem půl deváté večer už jsem vyrážela klimatizovaným autobusem do Jogji.

Bromo


Gunung Bromo je stále aktivní vulkán s výškou 2 329 metrů. Nachází se na Východní Jávě a je součástí masivu Tengger. Součástí tohoto masivu je i další aktivní sopka Semeru. Bromo je obklopené písčitým polem, po kterém je možné volně se pohybovat. Kdo je líný chodit pěšky, může si pronajmout koníka. Při pohledu z vrcholku blízké hory Gunung Pananjakan je pak za pěkného počasí vidět Bromo se svým čmoudícím kráterem a v pozadí sopka Semeru. Právě na Pananjakan se chodí ještě před úsvitem, abyste si mohli stejně jako mnoho takových před vámi udělat krásné fotky východu slunce se zmíněnými sopkami v popředí.

Cesta autobusem do Probolingga byla zatěžkávací zkouškou pro moje nervy. Seděla jsem totiž hned za šíleným řidičem, který měl neustálé nutkání předjíždět, a to i v chvílích, kdyby to znamenalo čelní srážku s protijedoucím vozidlem. To, že si občas zapálil, už byla maličkost, i bez klimatizace nebylo nic moc cítit.
Někdy kolem čtvrté ráno jsme dorazili do Probolingga. Jak už je to tu asi zvykem, řidič se neobtěžoval zastavit na autobusovém nádraží, ale vyhodil mě na velké křižovatce, odkud to na nádraží bylo ještě pár kilometrů. Nejdřív jsem odmítala všechny nabídky od becakářů a ojekářů (řidič taxi-motorky), ale nakonec jsem přece jen do jednoho becaku nasedla a udělala jsem dobře, byl to ještě pěkný kus.
Řidič becaku byl fajn, trochu jsme popovídali a on zastavil těsně za autobusovým nádražím na stanovišti minibusů, které jezdí do vesnice Cemoro Lawang, nejbližšího bodu od Broma. Tam ještě vzbudil řidiče minibusu, abych se s ním mohla domluvit na podmínkách cesty. Mohla jsem si vybrat. Buď za 200 tisíc (necelých 400 Kč) pojedeme hned a sami nebo za 25 tisíc (cca 50 Kč) až se vozítko zaplní. Tak jsem samozřejmě radši zvolila několikahodinové čekání v blízkém warungu než jsme konečně někdy po osmé vyrazili na cestu.
Cesta mohla trvat tak hodinu a půl a táhla se krásnou kopcovitou krajinou. Všude okolo na strmých svazích byla políčka se zeleninou, která občas zakrývala mlha. Teplota klesala, a když jsme dojeli do Cemoro Lawang, mohlo být už možná jen 10 stupňů i míň.
Řidič zastavil u jednoho hotelu s vyhlídkou na Bromo (kdyby ovšem nebyla mlha). V hotelu jsem si hned prohlídla nejlevnější pokoje a usoudila, že se radši půjdu poohlédnout jinde. Darmasiswačka Lenka, která byla na Bromu už několikrát, mi doporučila hotel Cafe Lava, tak jsem se úplně zmrzlá přesunula tam.
Cafe Lava je celkem příjemný horský hotýlek, kde se ovšem netopí, takže nosíte i uvnitř v nejlepším případě mikinu či svetr. Nejlevnější dvoulůžkový pokoj měli za 100 tisíc Rp, což je pěkná cena, když jste ve dvou. Pokoj ale vypadal pořád líp, než ten v prvním hotelu, tak jsem ho na jednu noc vzala. Sice bez elektřiny, ale s teplou dekou. V ceně economy pokoje není snídaně, ale já si ji nakonec domluvila.
Ceny v restauraci byly samozřejmě trochu vyšší, ale jídlo měli moc dobré a z místní zeleniny a obsluha byla moc milá, tak byla radost si něco objednat. Protože je období dešťů, tedy není sezóna, v hotelu nás bylo jen pár.
Trochu jsem se vyspala, umyla v ledové vodě a vyrazila na menší obhlídku okolí. Ta byla opravdu krátká, protože byla příšerná mlha a mrholilo. Bylo tedy jasné, že nějaké bližší prozkoumávání nechám až na druhý den ráno. Celý zbylý den jsem si pak vroucně přála, aby ráno mlha ustoupila a já mohla konečně vidět tolik proklamovaný východ slunce se sopkami Bromo a Semeru.
Ve vesnici jsem potkala kluka z Ruska, který už nějakou dobu cestuje sám po Asii. Vysmála jsem se jeho jistě drahým koženým polobotkám On mě ale uzemnil tím, že s nimi už předtím lezl už po všech možných horách. Stejně jako já přemýšlel, jak koncipovat svůj výlet druhý den ráno. Jak mu to dopadlo, nevím, ale na druhý den jsem ho viděla zdravého a živého. Předpokládám, že ale viděl stejné prd jako já, protože mlha byla na druhý den stejná pro všechny.
V hotelové restauraci jsem pak zase potkala dva chlapíky z Jakarty, kteří si taky vyjeli na dva dny na Bromo. Po delším rozhovoru jsme se domluvili na společný výstup na druhý den ráno ještě za tmy na Gunung Pananjakan, abychom tedy v případě, že mlha nějakým zázrakem zmizí, viděli ten krásný východ slunce.
Ve čtyři ráno jsme tedy ve třech vyrazili pěšky na asi 4 kilometry vzdálenou horu. Já s baterkou, oni, jak už to u Indonésanů bývá jen s malou baterkou jako přívěškem na klíče. Jeden z nich se dokonce vybavil sandálama (ještě, že měl aspoň ponožky…které ovšem byly za chvíli mokré a asi pěkně studily). V lese ještě tak 200 metrů pod vyhlídkou jsme se trochu ztratili, ale nakonec cestu našli a tak jsme přeci jen měli tu možnost se nahoře kochat nádhernou neprostupnou mlhou. Chlapci využili té zvláštní chvíle k modlitbě a já zatím čekala, jestli mlha přece jen nezmizí. To se sice povedlo, ale jen částečně, takže jsem sice viděla na severozápadní straně políčka v údolí, ale směrem k Bromu se ukázal jen kousíček písčitého pole a úpatí Gunung Pananjakan.
Nemělo cenu čekat na hoře až na den, kdy se objeví slunce a tak jsme zas sestoupili dolů. Ještě v lese jsme potkali dvě babky, jak sbírají dřevo. Pro fotku skvělý úlovek, stál nás ale 4 tisíce Rp. Babky jsou už asi zvyklé na turisty, tak se snaží si nějak přivydělat. No ani se jim nedivím, tam nahoře si člověk pěstováním zeleniny asi moc na živobytí nevydělá.
Vrátili jsme se do hotelu na snídani a já si pak šla zase lehnout. Kolem desáté jsem se vydala na výlet k samotnému Bromu. Po zaplacení drobného vstupného pro studentku indonéské univerzity jsem sestoupila k písčitému poli, zemi nikoho. Mlha už ustoupila tak, že zakrývala jen vrcholky hor. Na nádherné Bromo s vrcholkem v mlze se můžete podívat ve fotogalerii.
Prošla jsem kolem opuštěného hinduistického chrámu těsně pod Bromem a stoupala směrem k šedivému kráteru hned vedle homole Broma. Že bude v jeho blízkosti cítit síra, mi bylo jasné, ale netušila jsem, že tak moc. Jakmile vál vítr mým směrem, přihnali se i mraky se sirným zápachem. V takových chvílích jsem musela jako roušku použít papírový kapesník, jinak bych se asi ukašlala k smrti. Ještě výšlap po schodech až na okraj kráteru a nahoře mě čekal zase jak jinak než pohled do mlhy, a navíc smradlavé. Pobyt nahoře jsem teda radši nějak neprotahovala a vydala se zase zpátky.
V hotelu jsem si pak zabalila a přesunula do restaurace, kde jsem si ještě dala se svými známými z Jakarty oběd a pak už jsme jen čekali na minibus, který jede zpátky do Probolingga. Ten nakonec vyjel někdy po třetí odpoledne. Ze začátku jsme v minibuse seděli asi jen v pěti, ale po cestě dolů řidič nabíral další pasažéry, většinou zemědělce s nářadím. Tak jsem si zase připadla jako někdy v angkotu, kdy nevěřícně hledíte, jak se dovnitř řidič snaží narvat co nejvíc lidí. Nakonec přece jen nikdo nemusel sedět na střeše, tam byla jen pěkně do igelitu zabalená moje krosna. Asi v půlce cesty jsme se všichni museli z neznámého důvodu přestěhovat do jiného minibusu, který řídil můj starý známý, který mě vezl den předtím nahoru.
Jak byla nahoře v horách zima a mlha, bylo zase dole v Probolinggu krásně teplíčko a sluníčko pěkně svítilo. I když taky ne moc dlouho, protože jsme k nádraží přijeli kolem páté a v šest už zase byla tma.
Na nádraží v Probolinggu jsem koupila lístek na autobus s klimatizací do Malangu, který měl vyjíždět za hodinu. Cenu jsem usmlouvala na 40 tisíc. Sedla jsem si tedy zatím do warungu a v klidu si objednala džus, když za mnou po chvíli přiběhl nějaký chlapík s tím, že můj autobus je rozbitý, a že za chvilku jede jiný bez klimatizace. Já mu ale říkám, že už mám koupený lístek. Ten si ode mě vzal, vrátil mi 15 tisíc a zavedl k autobusu, který už byl připravený k odjezdu.
Jak jsme se rozjeli, začal uličkou procházet „průvodčí“. Tak a jsem v háji, říkala jsem si, nemám žádný lístek, určitě to budu muset zaplatit znovu. Když ale přišel až ke mně, řekla jsem, že jsem platila už na nádraží a on jen vytrhl lístek z bločku a měla jsem svůj lístek bez dalšího placení.
No a takhle tedy skončilo putování po Bromu a jeho blízkém okolí. Vzhledem k tomu, že jsem přišla o východ slunce, chtěla bych si tam zajet ještě jednou v období sucha, ale kdo ví…

Poslední den na Bali…a ne tak ledajaký!


Už jsem myslela, že si jen sbalím věci a do večera se nějak prosedím nebo proležím u Honzy doma. Dopoledne se ale v kostu stavil majitel domu, a prý ať se jdeme v jednu po poledni podívat na kremaci. Ze začátku jsem moc nechápala souvislosti, ale nakonec to vypadalo, že mu zemřeli dva příbuzní a tak se dneska koná pohřeb.
Nejdřív to vypadalo, že se mnou půjde lidí víc, ale nakonec jsem byla ráda, že jsem ukecala aspoň Báru.
Uvázala jsem si sarong a vyrazila s Bárou směr Jl. Kecubung. Na ulici už byla obrovská masa lidí pohybující se směrem za rakvemi vyzvednutými do výšky. Spolu s touhle masou jsme se v příšerném vedru dostaly až do jakéhosi „parčíku“ obehnaného zdí. V parčíku se někteří usadili u velkého altánu, kde se mezitím sešla gamelanová skupina, jiní se šli zase podívat na zesnulé.
Chvíli po tom, co byli zesnulí vloženi do bambusových „hranic“, objevila se ještě jedna velká skupina pozůstalých s třetím nebožtíkem. A tak nakonec vedle sebe byly tři hranice. Pravděpodobně se kremace provádí takto hromadně, protože náklady na ni pak nejsou pro rodinu tak veliké. Takže se asi čeká nějakou dobu, než se mrtvých sejde víc.
Potom, co se i ten třetí dostal na své místo, mohl začít „hřeb večera“. To byla podívaná jako v kině, jen ten popcorn chyběl. Místo toho se kouřilo, popíjelo kafíčko, povídalo, hrála hudba a všichni se dobře bavili.
Protože by to byla asi hodně dlouhá celkem nudná podívaná, odešla jsem s Bárou dřív.

Večer mě pak Honza hodil na autobusové nádraží, rozloučili jsme se a já asi půlhodiny poté odfrčela autobusem do Probolingga, města na východní Jávě, odkud jsem na druhý den ráno chtěla vyjet k sopce Bromo.

Tanah Lot


Abysme se s Honzou celý den neváleli doma, navrhla jsem na odpoledne výlet na hinduistický chrám Tanah Lot západně od Denpasaru. Chrám se nachází na skalnatém ostrůvku v moři jen pár metrů pobřeží.
Vlastně jsme se u chrámu moc dlouho nezdrželi a zase jeli domů, ale rozhodně jsem ráda, že jsem ho viděla. Jen by tam zase nemuselo být tolik turistů…
Na fotky mrkněte ve fotogalerii, jsou v albu „Bali – chrámy“.

Víkend v horách


Od Irfana, indonéského kamaráda mých darmasiswáckých kolegů, přišla nabídka na víkendový pobyt v horách za městem Kintamani téměř u severovýchodního pobřeží Bali.
V pátek odpoledne se Irfan objevil v kostu s představou následného společného nákupu potravin pro další dva dny v oblasti odříznuté od civilizace. Na nákup jsme tedy vyrazili ve složení: já, Honza, Marcel, Liz, Japonka Tomoe a její kamarád Makoto, Irfan. Ester, která na Bali pracuje jako průvodkyně a Lenka z Jogji, která se asi den předtím dopravila na Bali, už mezitím byly na cestě na chatu.
Po nákupu ještě večeře v oblíbeném „fotbalovém“ warungu, kde mají javánské, moc dobré jídlo, a může se vyrazit.
Já jsem vlastně pořádně netušila, kam to jedeme a jak dlouho to může trvat, ale Irfan už cestu znal a vedl nás…pokud se teda zrovna neztratil i s ostatními v mlze.
Právě mlha nás přepadla kdesi za Kintamani a my se jí zbavili jen pár kilometrů před chatou. Všichni měli své motorky ověšené nákupem, na zádech či na břichu batohy. Abychom si cestu dostatečně užili, začalo na chvíli ještě pršet. Honzova vespa se mlhy asi trochu bála, takže zůstala daleko za ostatníma, ale nakonec je dohnala…bylo to ale náročné. Když už jsem si říkala, že bychom mohli být už opravdu v cíli, přišel příšerný sešup dolů po rozbité asfaltce. Sice byla tma, ale přece jen bylo ještě trochu vidět, jak asfaltku lemují prudké srázy. Irfan jel s Makotem jako první a my ostatní za ním. Po nějaké době ale zmizel z asfaltky a zahučel kamsi do křoví, aniž by dal komukoliv vědět, kam to vlastně míří. Nakonec se ukázalo, že od asfaltky vede úzká vyšlapaná cestička směrem k oné chatě.
V chatě jsme se potkali kromě Lenky a Ester ještě s majitelem chaty Arim, jeho sestrou, maminkou, velkým chlapíkem Bobym a dalšíma, které už nedokážu spočítat.
Chata je postavená z bambusu a kamene, zdmi tedy pěkně profukovalo a tak jsme se zahřívali, jak se dalo. Někdo čajem, někdo zase saké, které přivezla Tomoe. Do toho se kecalo a hrálo na kytaru. A když na mě padla únava, šla jsem si lehnout do jedné z „ložnic“.
Přes celou šířku malé místnosti byla postel, na které už odpočívala Tomoe a Makoto, jen každý na opačné straně. Lehla jsem si teda doprostřed mezi ně, takže mezi námi vzniklo ještě místo pro dva anorektiky. Takový tam ale žádný nebyl, místo toho k nám Irfan nacpal ještě Lenku a Marcela. Já se nakonec pošoupla k Makotovi, kterýmu jsem funěla za krk a na mě se zezadu tlačila Lenka. Přirovnání „jako sardinky“ bylo v této situaci opravdu výstižné! Vzhledem k tomu, že jsme všichni leželi na boku, nebylo spaní moc pohodlné. Do toho ještě začal Makoto chrápat.
Někdy po páté ranní jsme to s Lenkou už nevydržely a šly si na nedaleký kopeček vyfotit východ slunce, který ale přes mraky nebyl vidět. I tak se nám naskytl nádherný pohled na okolní kopce a pobřeží. Když se jakžtakž vyjasnilo, začala se v údolí pod námi tvořit mlha.
Když jsme se vrátily do chaty, začali se probouzet i ostatní. O chvíli později se už připravovala pořádná snídaně po indonésku, tedy rýže s různými přílohami. A takhle se o nás a ostatní osazenstvo chaty staraly obě příbuzné majitele chaty až do neděle.
Dopoledne bylo ve znamení čekání na další hosty z vesnice i Denpasaru, kteří se přišli zúčastnit malé oslavy v domácím chrámu hned vedle chaty. Samotná oslava či jak bych to popsala, proběhla kolem jedné odpoledne a po ní následoval oběd ve stejném duchu jako snídaně. Někteří nově příchozí pak zůstali až do neděle. Odpoledne zase nic výjimečného. Večeře pak byla částečně i v režii Lenky a Ester, a tak jsme mohli ochutnat třeba netradiční lečo z místních surovin a výtečné nasi goreng.
Když jsem se kolem desáté večer spolu s Ester uvelebila na posteli, ostatní z chaty zmizeli neznámo kam, bylo ticho. Až do chvíle než jsme zaslechly nějakou modlitbu a následně i prapodivný řev. To už jsme z chaty vyrazily i my zjistit co se děje. V malém chrámu vedle chaty seděli vedle sebe Balijci, kteří s námi do večera zůstali v chatě. Někteří z nich ovšem museli pevně držet svého ležícího kolegu, který se právě před chvilkou dostal do transu. Trans trval několik minut, během nichž si ležící dlouhovlasý kápo celkem energicky povídal údajně se svým zesnulým otcem. Hašišácký majitel chaty Ari, který se v té době taky nacházel v chrámu, zase pro změnu zvracel, nebo tomu zvuky aspoň napovídali. Těžko říct, co všechno způsobilo Ariho zvracení. Já osobně bych se přiklonila k verzi, že za ten den vypil trochu víc araku než je zdrávo…
Potom, co se dlouhovlasý kápo dostal z transu, začala obvyklá motlitba, které jsme ovšem stejně nikdo nerozuměli. Tak jsme aspoň v tichosti sledovali zvláštní představení dál.
Když všechno skončilo, mohla jsem se zase pěkně vrátit do obrovské postele, kde jsme se, jestli dobře počítám, tu noc sešli „jen“ čtyři.
Druhý den ráno a dopoledne zase jedno velké nedělání a sledování pobíhajících dětí a psa, co hledá kost v jámě s odpadky.
Myslím, že někdy kolem poledne jsme se vydali na ústup z těchto prapodivných končin. Protože se někteří neodvážili vyjet tu příšernou asfaltku zpátky nahoru se spolujezdcem za zády, byla oněm spolujezdcům (já, Lenka a Tomoe) nabídnuta pomoc v podobě svezení v džípu, který řídil dlouhovlasý kápo z Denpasaru.
Jak jsem za těch pár dní na Bali měla možnost poznat Honzovu vespu, moc jsem mu držela pěsti, aby to s ní nahoru vyjel…a nakonec vyjel, i když mu při prvním pokusu spadl přivázaný batoh. Nakonec jsme se teda všichni setkali na vrcholku, mohlo se přestoupit na motorky a vyjet směr Denpasar.
Ester s Lenkou ale partu zradily, což jsme zjistili až asi po dvou kilometrech. Lenka totiž v chatě nechala helmu, a tak se pro ni Ester musela vrátit a ještě jednou vyjet ten příšerný kopec. Nakonec jsme se ale všichni šťastně shledali a mohli pokračovat. Naštěstí zpáteční cesta už byla jen směrem dolů.

čtvrtek 5. února 2009

Ubud


Tak jsem zase jednoho krásného lednového dne vyrazila s Honzou na výlet. Do Ubudu.
Ubud je takové kulturní centrum Bali plné galerií, muzeí, obchodů se suvenýry a samozřejmě všudypřítomnými zahraničními turisty. Město se nachází v kopcích jen několik kilometrů severně od Denpasaru.
Naší první zastávkou byl Monkey forest (opičí les). V lesíku se nachází několik chrámů a plno opic. A zase plno turistů. Opičky jsou roztomilé, pořád něco kradou, pak to ničí nebo žerou, drbou se a vybírají blechy.
Další zastávkou bylo Neka museum na severním okraji města. Je to obrovská galerie tradičního i moderního balijského umění. Kromě obrazů je k vidění i sbírka kerisů (indonéské dýky) a staré fotografie tradičního balijského tance a gamelanu.
Od muzea jsme se vydali kousek dál na sever k řece. Zase strašné vedro, ale my se stejně vydali z kopce dolů až k řece, kde se dá objednat plavba na raftu. Tam jsme to jen zběžně omrkli a vydali se zase zpátky k motorce do příšerného kopce.
Po obědě ve warungu následovala prohlídka Blanco Musea v Ubudu. Blanco Museum je neorenesanční vila, kterou si nechal postavit extravagantní španělský umělec Antonio Blanco, který se na Bali usídlil a taky tam před pár lety zemřel. Museum je celkem zajímavý kýč plný Blancových obrazů a jiných vulgárních podivností (viz. fotogalerie). V samotné galerii se nemohlo fotit, takže ty nejlepší lahůdky neuvidíte, leda že byste si tam zajeli osobně. V Blancově ateliéru pobíhaly nějaké holčičky, které si z nás dělaly srandu (taky k vidění ve fotogalerie) a vulgární výtvory Blanca jim přišly asi dost legrační.
Za vilou je pěkný parčík, kde chovají pestrobarevné papoušky, které vám rádi posadí na ruku.
Z muzea jsme vyrazili do Ubudu na trh. Chtěla jsem si totiž pořídit pohodlné bavlněné zavinovací kalhoty, které se prodávají snad jen na Bali. Někdo je nosí běžně venku (rozuměj bule, ne indonésani), já jsem zase spíš pro domácí nošení. Kalhoty jsem nakonec koupila troje…chytla mě nějaká nákupní horečka, či co, jinak si to nedokážu vysvětlit. Smlouvání bylo těžké a zase se na nás ze všech stran lepili stánkaři a jedna ženská mě dokonce zatáhla za ruku, což se mi vážně nelíbilo. Jen už si nepamatuju, jestli jsem jí to dala i řádně najevo.
Honza byl natolik tolerantní, že mě ještě počkal v jedné ulici plné obchodů se suvenýry, dokud si něco nevyberu. Samozřejmě jsem zase nemohla odejít s prázdnou…
Honza pak zase nakoupil v knihkupectví, kde nechal asi 300 tisíc rupií a mohli jsme se vydat na poslední místo našeho výletu, jeskynní chrám Goa Gajah nedaleko Ubudu.
Tentokrát nebyl sarong nutný, stačilo mít delší kalhoty a jakékoliv jiné boty než žabky. Část chrámu se nachází v malé jeskyni, jejíž vchod je vyzdoben reliéfem a kamennými sochami. Zbytek je k vidění venku.
Víc už jsme toho naštěstí za ten den nestihli a vrátili se unavení a obtěžkaní nákupem domů.

A nezaprší, a nezaprší!


Název je jen lehká ironie z úst Marcela, kterou vypustí právě, když prší. A to na výletě přes půlku ostrova do Singaraji pršelo tak, že jsem za celý den neuschla (abych nebyla tak sobecká…určitě neuschli i mí dva kumpáni).
Plán na výlet na severní pobřeží Bali se zrodil toho samého dne, co jsem si v Sanuru spálila zadek (opravdu i zadek a ještě méně předpokládaná místa), přesněji někdy kolem půlnoci. Na druhý den ráno kolem deváté už jsem s Honzou a Marcelem byla na cestě do Singaraji.
Plán byl takový: v horách nad Singarajou zastavit u vodopádů Git Git, potom se stavit v Singaraje, na pláži Lovina proslulé černým pískem, v jediném buddhistickém chrámu na Bali, v horkých pramenech a vrátit se ještě toho večera zpátky do Denpasaru.
Už jsem chtěla napsat, že polovina plánu nevyšla, ale to bych lhala, až na buddhistický chrám jsme byli všude, kam jsme chtěli, jen za jiných podmínek, než jsme si představovali. Ale po pořádku…
Tak jsme tedy vyjeli ve třech. Já s Honzou na vespě a Marcel sám na své motorce. Už asi za hodinu jsme byli kdesi v horách napůl cesty do Singaraji. Dost se ochladilo a mě zas přibyla vráska na čele, jak jsem se děsila, abychom s Honzovou vespou vyjeli všechna ta stoupání, ve většině případů v serpentinách. Společnost nám po cestě občas dělali náklaďáky, které čmoudili černý smrad (to je zase holt taková malá nevýhoda jízdy na motorce, že to musíte čuchat, pokud teda nenosíte šátek po banditsku nebo speciální „roušku“ na motorku). U obrovského jezera jsme se stavili na knedlíčkovou polévku bakso (vypadá to na oblíbenou Honzovu zastávku podle toho, jak čtu zprávy z Kouťákova blogu). Paní, která mi bakso připravovala, mě potěšila, že mě s cenou nenatáhla. Prý kdybych na ni spustila anglicky, dostala bych asi bule cenu. Tak jsme trochu pokecali se stánkařkami a pokračovali dál. Při sjezdu dolů směr Singaraja jsme se ještě zastavili u vodopádů Git Git. Tam končí moje série fotek, protože došly baterky. Vodopády jsou moc pěkné, určitě stojí za vidění!
Tímto bodem ovšem končí suchá část výletu, protože od té doby už jen lilo a lilo. Jen jsme ukončili prohlídku vodopádů, spustil se příšerný slejvák. Slejvák neslejvák, musíme pokračovat. Honza s Marcelem nasadili pláštěnky a já obdržela Honzovu nepromokavou větrovku (takže aspoň horní část těla zůstala vodou nedotčena). I v tom příšerném dešti se nám podařilo sjet všechny serpentiny až do Singaraji. Tam ovšem taky pršelo (naše modlitby nebyly vyslyšeny), takže jsme městem jen projeli a zajeli hned na pláž Lovina, na místo, kde bydlí další darmasiswáci. Všichni ale vyrazili na prázdniny, takže jsme na pláži z černého písku zůstali jen s pár místními, kteří mohli sledovat, jak si po stromech rozvěšujeme mokré pláštěnky. Já byla ještě odvážnější a pověsila svoje tříčtvrteční kalhoty, které během cesty totálně promokly, bohužel i na tom místě, kde jsem se den předtím pěkně spálila. Kalhoty samozřejmě neschly, protože déšť ustal jen na chvilku. Tak jsem kalhoty musela zase nasadit…moc příjemné to tedy nebylo, zvlášť protože jsem měla nohy oblepené černým pískem, který se při oblékání dostal i do kalhot. A zase i na to místo, které bylo nejcitlivější.
Protože déšť neustával a obloha byla pořád černá, rozhodli jsme se nakonec přesunout z malého altánku do restaurace vzdálené jen pár metrů. Tam jsme byli kvůli dešti a období po sezóně jediní hosti. Dali jsme si něco k jídlu, a když konečně přestalo pršet, vyrazili jsme zase na cestu. Protože byla obloha pořád zatažená a vypadalo to na další slejvák, vynechali jsme buddhistický chrám a zajeli rovnou k horkým pramenům. Po krátkém bloudění jsme cestu našli a zastavili u roztomilých lázní kousek za vesnicí. To už bylo něco po šesté večer (v sedm se oficiálně zavírá), což pro vedení lázní asi znamená, že se dál nepůjčují klíče od skříněk na oblečení. Nakonec jsme ale přece jen dvě skříňky s klíči našli. Při našem příjezdu jsem ještě zahlédla dvě oplácané cizinky, které byly právě na odchodu. Pak už jsme tam byli jediní bule, což pro mě, jakožto jedinou holku ve skupině znamenalo permanentní pozornost místních kluků. Nevím jestli to bylo těma bikinama, nebo úplně spáleným červeným tělem. Rozhodně když jsem se objevila u bazénu, všechny oči se obrátily na mě. Později přicházely i různé otázky a málem i nabídky k sňatku.
Lázně byly vážně kouzelné, protože nešlo o nějaké obyčejné koupaliště ale několik bazénů pěkně zasazených do stromy porostlého terénu. Do některých padaly proudy vody ze stylových chrličů. No a voda byla skvělá. Pro moje spálené tělo byla voda s příměsí síry jako lék.
Chvíli jsme tedy odpočívali ve vodě a kecali s místními a kolem sedmé jsme vyrazili na cestu zpátky do Denpasaru.
V tomto bodě začíná pro mě asi nejdobrodružnější část výletu. Honza se totiž rozhodl z obavy nad dalším zmoknutím a následným nachlazením vyměnit zpáteční cestu přes hory za cestu oklikou, nížinami. Slyšel totiž od Milana, že z této části ostrova vede ještě jedna cesta do Denpasaru, kolem hor. Nakonec se s touto představou smířil i Marcel a mohli jsme všichni vyrazit do tmy.
Pár kilometrů západně od horkých pramenů se objevila křižovatka s ukazatelem na Denpasar. To by mohla být ona cesta, my jsme ji ale nedůvěřivě odmítli, když jsme viděli, že jsou jejím směrem pořád ještě hory. A tak jsme se vydali směr Gilimanuk (přístavní město na západním cípu Bali odkud jezdí trajekty na Jávu). Po cestě jsme pořád očekávali nějakou odbočku na Denpasar, ta ale nepřicházela a neviděli jsme ji až těsně před Gilimanukem… Do té doby Honza řezal zatáčky, jak jen mohl a já na něj ze zadu řvala, ať trochu zpomalí, což se nestalo, takže jsem každou chvíli zavírala oči a myslela, že jsou to mé poslední chvíle na tomto světě. Kupodivu to nebyly ani poslední chvíle pro lidi a zvířata, která jsme po cestě potkali (psi žádné odrazky nenosí a lidi tu na to kašlou, takže až pár metrů před vámi se objeví tmavá silueta čehosi). A tak jsme postupně míjeli různé vesnice a různé ukazatele, přičemž žádný neobsahoval název Denpasar. Marcel se nám po nějaké době ztratil a my jeli tmou sami. Po nějaké době, asi z únavy, už mi naše nebezpečná jízda nepřišla nebezpečná a já si to dokonce začala i trochu užívat (zvláštní je, že se vlastně až tak rychle nejede, možná 60 či 70 km/h). Někde v druhé půlce cesty směr Gilimanuk jsme mohli zahlédnout severozápadní pobřeží, což nás konečně přivedlo na myšlenku, že jsme vážně v háji a jedeme tedy přes půlku ostrova (musím dát na blog nějakou mapu, ať si uděláte představu o našem nedobrovolném tour de Bali).
Několik kilometrů před Gilimanukem je velká křižovatka konečně s ukazatelem na Denpasaru, to tedy znamená ještě tak v lepším případě 2,5 až 3 hodiny cesty (kdo to ví líp, ať to napíše do komentáře, já už si to totiž nepamatuju).
Po cestě nám nepršelo, takže oblečení už víceméně uschlo. Na jižní cestě do Denpasaru jsme si zase mohli vychutnat šumění moře a černý smrad z autobusů a náklaďáků, které asi chvíli předtím vysadil trajekt.
Konečně Denpasar a ….další slejvák!!! To už mi ale po půlce dne v dešti nepřišlo tak hrozné. Jen mi zase všechno, co do té doby uschlo, zase pěkně zmoklo. V ulici kousek od Honzova kostu jsme se ještě naposledy vycachtali v řece, která se zatím stihla vytvořit, a za chvilku jsme byli doma. Nejcitelnější výsledek tohoto výletu byl spálený, promočený a odřený zadek (seďte si skoro celý den v mokrých kalhotách na motorce!). No ale jak se říká, i cesta může být cíl. A já si tu tuhle cestu budu ještě dlouho pamatovat, a v dobrém!

Ale abych nezapomněla, domů jsme se vrátili někdy po jedenácté v noci a Marcel už si tou dobou užíval polohu v leže na svém letišti.

Sanur


Protože je dost hloupý jet na Bali a vrátit se bílá (to jsem bohužel podle fotek pořád), šla jsem se s přestávkou několika dní dvakrát vyvalit na pláž do Sanuru. Sanur je město jen pár kilometrů východně od Denpasaru, i když po cestě tam stejně nepoznáte, kde jaké město končí a začíná. Podstatné je, že pláže v Sanuru jsou pěkné a čisté, moře klidné a já měla i to štěstí, že tam nebyla skoro ani noha. Vlastně jednu menší nevýhodu to mělo, že nás tam bule bylo málo. Byla totiž větší šance, že se na vás nalepí nějaká rádoby masérka a nabízela svoje služby pod širým nebem na provizorním lehátku. Tady na Bali mají zajímavé taktiky na lovení zákazníků. Začne se už známým „Hello Miss“ (na Bali aspoň vědí, že existuje mužský i ženský rod), pak se pokračuje „How are you?“, vše vypadá ještě nevinně, vypadá to, že si s vámi chtějí jen procvičit angličtinu…a pak to začne „Massage?“, „Cheap“ a tak podobně. V lepším případě vás paní nechá za chvilku na pokoji. V tom horším, jak jsem viděla, jde za vámi ještě několik metrů s další ještě zaručeně levnější nabídkou.
No ale zpátky k válení se u moře…já bych vám to ani nevyprávěla (co je na opalování se, že jo), ale ono to moje počínání na pláži má totiž vliv na další aktivity na Bali.
No prostě jsem se opalovala přes poledne, zašla na oběd (to jsem musela hledat hodně dlouho celkem levnou restauraci) a zase se znovu rozvalila na pláži. Výsledek bylo totálně spálené tělo, jak už asi předpokládáte…jen já to nečekala. Kupodivu jsem se ale ani pár dní po tomto výkonu nesloupala. Tak už aspoň víte, proč druhá várka opalování přišla až po několika dnech, respektive den před odjezdem, aby to ještě bylo čerstvé:-)
Do Sanuru mě vždycky hodil Honza a nazpátek jsem si vzala bemo (angkot). Na Bali jsem tedy kromě příjezdu a odjezdu jela jen dvakrát hromadnou dopravou.

Jak se najíst zadarmo


Jakožto zahraniční studentka v Indonésii už jsem měla několik příležitostí, jak se najíst zdarma. Například na dvou svatbách v Bandungu, na různých akcích pořádaných školou a podobně. Na Bali je takových šancí víc. Upacary (hinduistické náboženské oslavy) se totiž konají každou chvíli a stačí o nějaké vědět a vetřít se na ni. No, vetřít se asi bylo silné slovo, ale tak jsem si tak trochu připadala, když jsme na jednu upacaru kousek od Honzova kostu dorazili. Už nevím, kdo poslal smsku, že se na onom místě nějaká koná…no tak jsme přišli (já se teda ve svém sarongu pohybovala opravdu velice pomalu…asi jsem ještě nepřišla na správný trik) a byli taky náležitě pohoštěni… čajíček, zákusky, večeře (i když to co jsem si dala na talíř, asi nebyla nejlepší volba), tanečky.
Pro vás jsem naštěstí nefotila to jídlo, ale taneční představení, tak na to mrkněte. V noci ale neumím já nebo můj foťák moc dobře fotit, takže fotky nejsou nějak ostré.

středa 4. února 2009

Konec roku


Kdo očekává historky z klubu, jak jsem pařila až do rána a bůhví co ještě, ať dál radši nečte. Ale přece jen…strávila jsem Nový rok na Bali!
31. prosince odpoledne se v parku, ale hlavně na rušné silnici kolem něj v centru Denpasaru odehrávala oslava příchozího Nového roku. Zatímco se v parku scházeli stánkaři a obyvatelé města si roztahovali deky na piknik, ze silnice lemující zelenou plochu zmizela auta a motorky. Vystřídali je totiž různé taneční skupiny a hráči gamelanu. U obrovské křižovatky bylo připravené nízké podium pro zástupce města a duchovní všech možných i nemožných náboženství praktikovaných na Bali. Ti pak spolu s obyčejnými smrtelníky mohli shlédnout různá taneční a hudební představení přímo na široké silnici. Vy se na to můžete podívat zprostředkovaně taky. Bohužel jsem ale nevyfotila všechno, protože bylo (už se na to nějak vymlouvám) vedro a vážně jsem se nechtěla kvůli podívané až do konce roztéct přímo na chodníku.
Večer jsem s Honzou a Milanem zajela ani nevím kam do nějaké vesnice k domu rektora ISI. Všichni darmasiswáci totiž byli pozvaní na večeři….no a já jsem přece taky darmasiswák, že jo:-) Pan rektor měl pěknou vilku a za ní jakýsi přístřešek, kde sedělo plno neznámých lidí a pár studentů darmasiswa. Jídlo se podávalo formou „švédského“ stolu (by mě zajímalo, jestli tu ten pojem vlastně znají, když se tu tak jídlo na různých akcí podává dost často…no vlastně všude, i ve warunzích)…takže si zas někteří pěkně nacpali břicha…hádejte, kdo asi…Protože se ale nic zajímavé nedělo a nikdo si nás víceméně nevšímal, za chvíli jsme to zase obrátili zpátky směr Denpasaru. No a zbytek večera jsme už strávili doma kecáním a popíjením místní pálenky „arak“ smíchané se spritem a limetkama (pro mě nejpřijatelnější varianta, samotný arak totiž připomíná slivovici, jen je slabší….a to vážně není nic pro mě).

Plážový den


Jednoho krásného slunečného dne se Honza rozhodl, že mi ukáže pláže na malém poloostrově jižně od Denpasaru. Celý den nám přálo počasí, což ovšem znamenalo neustálou ztrátu tekutin. Nejdřív jsme zajeli na Dreamland pantai (pantai = pláž), krásnou pláž s velkými vlnami lemovanou skalami. Vzhledem k vysokým vlnám se ale v moři nedalo koupat, takže jsme se přesunuli zase o kousek na jih, na Padang Padang pantai. Stejně jako předchozí pláž i tahle je mezi skalami, jen je menší. K pláži se schází nejdřív po schodech, které jsou součástí chrámu, a níž úzkou skulinou mezi skalami. Na pláži je několik obyčejných warungů a půjčovna slunečníků (20 tis. Rp, cca 40 Kč). Vlny už tak velké nebyly, takže jsme se tu na chvíli usídlili. Honza si mezitím stihl nakoupit i pár zaručeně originálních DVD, která si potom ovšem na notebooku nemohl pustit:-) Řádně osolení a upocení jsme vyrazili na poslední pláž nejvíc na jihu. Pláž Uluwatu je v podstatě samá skála. Přijeli jsme v době přílivu, takže písčitá pláž už víceméně zmizela a my jsme mohli obdivovat vodou vymletá skaliska. Když vystoupáte po žebříku na vyhlídku, naskytne se vám nádherný pohled na skalnaté pobřeží.
Kousek od pláže je Pura Uluwatu, hinduistický chrám postavený na skalnatém pobřeží. Oblékli jsme si připravené sarongy, obešli budku pro placení vstupného a mířili k chrámu. Stejně jako my tam v tu dobu vyrazila asi půlka Kuty, takže bylo možné slyšet ruštinu, angličtinu i japonštinu. A kromě toho i občasný řev opic. Opičky jsou to roztomilé, ale občas něco ukradnou. Mě tedy naštěstí nic, a to jsem jim mířila objektivem přímo do obličeje.
Zajímalo by mě, proč se u vstupu do objektu musí uvazovat půjčený nebo vlastní sarong se salenganem, když do vlastního chrámu stejně nemáte přístup. No vydělávat si tam nějak musí…
Na zpáteční cestě (která ale mohla skončit ještě někde u chrámu, protože se Honzovi zasekla brzda a Vespa se pořád cukala, že nechce jet) jsme se už za tmy stavili v té vyhlášené Kutě na večeři. Honza projel asi třikrát ulici Legian plnou obchodů (tak jsem aspoň měla na co koukat) než konečně našel odbočku do uličky, kde se nacházela oblíbená darmasiswácká restaurace. Nakonec jsem v Kutě ani tak nebyla zhnusená z hrozného množství tlustých bílých bělochů, jako z Číňana, kterého jsme museli potkat na Legianu, jak právě „smrká“ na chodník. Techniku měl opravdu čistou!

Ve fotogalerie se můžete podívat na všechny jmenované pláže i chrám Pura Uluwatu. Jen to možná bude trochu trvat, fotek je vážně moc.

Sukawati a Celuk


Hned druhý den po příjezdu mě Honza zavezl do nedalekého městečka Sukawati, kde je velký trh se suvenýry. Tam jsem koupila sarong a salengan (látkový pásek, který se uvazuje v pase v lepším případě přes kebayu, pokud máte) nutný pro vstup do chrámů a na upacary (hinduistické náboženské obřady). Na takovém místě jako je právě trh Sukawati je potřeba smlouvat, protože ho běžně navštěvují i cizinci a první nabízená cena tedy může být dost vysoká. Od té doby už jsem smlouvala snad při každém nákupu na tržišti. Dřív jsem se toho trochu bála nebo spíš nevěděla jak na to, ale tady jsem zjistila, že to může být docela zábava. Prodavači se sice někdy tváří, že při snížení ceny nebudou mít večer co jíst, ale to je jen jedna velká přetvářka a vy jim ten smutný výraz nesmíte zbaštit. Nakupování s Honzou byl taky docela zážitek…přestože už na Bali bydlí takovou dobu, nezvykl si pořád na mírně útočný přístup některých prodavačů. Ti jsou schopni za vámi jít ještě několik metrů a neustále nabízet své zboží, i když jim už po několikáté opakujete, že tyhle brýle už máte nebo že nic nepotřebujete. A tak byl mírně útočný i Honza…(promiň Honzo:-) Někteří, zvlášť ženské jsou ještě drzejší a jsou schopné vás chytit za ruku a táhnout zpátky do svého obchodu, abyste si přece jen vybrali, že cena je přece „nízká“. Teda musím uznat, že i na mě byl tenhle přístup někdy až moc drsný. Z Bandungu tohle neznám, tam si mě prodavači tolik nevšímají. Bali je ale turistická oblast, a tak se prodavači snaží vnutit, jak jen můžou. Bohužel jim nedochází, že takové jednání zákazníka spíš odradí a je tedy spíš kontraproduktivní. Na podobné jednání můžete narazit i na pláži, ale o tom až později.
Po nákupu na trhu jsme se jeli podívat do „mého prvního“ chrámu. Honza už dopředu vybavený sarongem a salenganem zastavil před chrámem v Sukawati. Já si ještě trochu neobratně uvázala ten svůj sarong přes kalhoty (fuj, to je vedro!) a můžeme vyrazit dovnitř. Tam ovšem nebyl nikdo, kdo by náš oděv zkontroloval, takže naše vybavení bylo trochu zbytečné.
Po návštěvě chrámu jsme vyrazili do městečka Celuk severovýchodně od Denpasaru. Městečko je plné stříbrotepeckých dílen a obchodů se stříbrnými šperky a jinými výrobky. Zastavili jsme u jednoho obchodu, kde jsme později i nakoupili. Po smlouvání vyšel můj celkem masivní prstýnek na 75 tisíc rupií (jestli si pamatuju dobře, cca 140 Kč!). A protože byl ještě trochu velký, mohla jsem si ho na místě nechat zmenšit na míru.

Bali

Svůj pobyt na Bali jsem s nadsázkou strávila na Honzově vespě. Chodit pěšky se moc nedá kvůli hroznému vedru a městská a meziměstská doprava moc rozvinutá není, takže nejlepší varianta pro cestování je motorka. Na motorce se můžete spálit (což se mi ovšem stalo až v Jogje) i úplně zmoknout. A speciálně na vespě si ještě užijete zážitků, které vám jiný skútr nedovolí. Jako třeba problémy s vyjížděním prudkých kopců….nakonec jsme to ale všechno zvládli.
I když si určitě uděláte svůj obrázek Bali sami podle fotek, ráda bych jen úvodem zmínila svou subjektivní a povrchní charakteristiku Bali.
Většina obyvatel Bali jsou hinduisté a tomu odpovídá jak způsob života, tak i třeba architektura, která se velmi liší od Javánské. Bali vládnou tři barvy – zelená (tedy příroda, takový dojem ale možná způsobilo to, že jsem na ostrov přijela v období dešťů), oranžová a šedá. Většina obydlí a chrámů jsou v kombinaci právě oranžové a šedé barvy. Obrázek si udělejte sami podle fotografií.
Bali je zaprvé ostrov chrámů. Těch je tu nepočítaně. Chrámy a chrámečky jsou všude! Veřejné ale i domácí. Součástí tradičního balijského obydlí je totiž i malý domácí chrám zasvěcený několika vybraným bohům, kterým pak domácí nosí každý den malé obětiny.
Zadruhé je to ostrov psů. Tam je psů jako psů! Naopak na Jávě je zase koček jako psů. Čím to? Na Jávě je většina obyvatel muslimské vyznání, které právě nepodporuje lásku k těmto tvorům. Tak jak na Jávě uvidíte spoustu bezprizorních koček, tak na Bali zase spoustu pejsků bez domova.
Zatřetí je to ostrov turistů. Těch je tu taky jako psů. Hlavně v turistickém centru Kutě na jihu ostrova nepotkáte téměř jediného domorodce. Místo nich se po ulicích a plážích promenádují zahraniční turisti. Nejčastěji asi z Austrálie. Nejvýraznějším a pro mě nejnepřijatelnějším rysem bule na Bali je odhalená horní část těla u mužů, v případě žen zase titěrné šatičky, které leckdy odhalují i s prominutím obrovské špeky, motorka s konstrukcí pro převoz surfu a někdy i hulvátské chování.
Abych nezapomněla…Bali je taky ostrov prasátek. Hinduisti samozřejmě oproti muslimům nemají problém pozřít vepřové, takže na každém rohu narazíte na „babi guling“, což jsou produkty podobné těm z naší zabijačky. Zato milovníci hovězího tu zase moc nepochodí…no všude se vám zavděčit nemůžou.

Hurá na Bali!

Z Bandungu jsem vyjížděla 28. prosince kolem třetí hodiny odpolední. Na stanovišti autobusů společnosti Kramat Jati se mnou čekal kamarád Purnama. Svěřila jsem mu totiž na celou dobu pobytu mimo Bandung svůj notebook. Může se stát, že bude po cestě pršet a voda nateče do zavazadlového prostoru, naznačil mi Purnama, že možná nebude nejlepší nápad dát si krosnu dolů. Tahat se ale s batohem, který jsem už tak sotva unesla, po schůdkách nahoru se mi ale vážně nechtělo, takže jsem ho pěkně vrazila řidiči do ruky, ať se o něj postará. Jojo, Purnama měl pravdu…při průjezdu nočním Semarangem a Surabayou (města na severním pobřeží Jávy) jsem mohla jen s vyděšeným výrazem sledovat, jak náš autobus téměř plave.
Třicet hodin se zdá hodně…a je to hodně, ale vydržet se to dá, zvlášť když můžete ulevit nohám a rozvalit se na sklopitelné podnožce. Občas jsem dokonce obdivovala řidiče, který nám na dobrou noc pouštěl západní rock. Pak to ale pokazil, a mnohem delší dobu z reproduktorů řval nesnesitelný indopop. V přístavním městě Banyuwangi na Východním cípu Jávy, kde nás čekal trajekt na Bali, jsem se konečně seznámila s rozjařenou skupinkou kluků z Bandungu, co si jeli užít Silvestr do Kuty (místo to známé vysokou návštěvností bule, tedy cizinců). Prokecali jsme plavbu trajektem, takže na zvracení a podobné žaludeční záležitosti nezbyl čas (a to ani při cestě nazpátek…a to jsem si už neměla s kým povídat!:-)
Bali velké není, ale cesta z přístavu Gilimanuk do Denpasaru byla ještě dlouhá a únavná. Na autobusové nádraží Ubung v Denpasaru jsme přijeli asi kolem šesté večer místního času (o jednu hodinu víc než na Jávě). Dlouho jsem na nádraží opuštěná nezůstala, za chvilku pro mě přijel Honza (darmasiswák, co v Denpasaru studuje tradiční tanec) na své vespě. No cesta k němu domů byla celkem legrační. Za prvé už tím, že dva vysocí Evropani vypadají na malé vespě celkem vtipně. Za druhé tím, že musel mít chudák Honza po celou dobu mezi nohama moji obrovskou krosnu (na zpáteční cestě to ovšem bylo ještě horší, protože jsem objem krosny za ty dva týdny stačila zvětšit asi o čtvrtinu).
Honza bydlí spolu s dalšími čtyřmi studenty Darmasiswa v klidné východní části Denpasaru v domku se čtyřmi bytečky a krásnou zahradou. Kromě něj si tu pohodu užívají Slováci Milan a Bára, další Čech Marcel a Angličanka Liz. Do školy (ISI, umělecká vysoká škola) to mají opravdu blízko, jak Honza říká „za plotem“.

Rodino, jsem zpátky! Zdravá a živá!

Je to už víc než měsíc, co jsem zmizela z těchto stránek, a tak je už asi na čase zase vás informovat o svém počínání v Indonésii. Bylo toho opravdu hodně a bylo to vážně skvělé!
28. prosince jsem se vypravila na asi třicetihodinovou cestu autobusem skoro přes celou Jávu až do hlavního města Bali, Denpasaru. Na Bali jsem přes dva týdny střídavě polehávala (hrozné horko!) a cestovala s kamarádem Honzou na jeho Vespě (je to zlatíčko…oba:-). Ze začátku jsem plánovala i několikadenní pobyt na vedlejším ostrově Lombok. Nakonec se ale nenašla dobrá duše, která by tam se mnou chtěla zajet, takže panenskou přírodu Lomboku si nechám na jindy…
Krásy Bali jsem pak vystřídala za krásy Jávy. Dva dny jsem strávila v mlze v okolí sopky Bromo na Východní Jávě. Pak jsem na necelé tři dny navštívila město Malang, pořád ještě na Východní Jávě. Z Malangu ale žádné fotky nejsou, takže jako bych tam ani nebyla:-) (tedy pro vás, snad ne pro své hostitele) No a z Malangu už jsem pospíchala navštívit darmasisvácké kamarádky do Jogji…to už vám snad něco říká…už jsem tam jednou byla. Původní plán zůstat tři dny se ovšem poněkud změnil a já zůstala dva týdny. Byly to ale dva týdny, které stály za to! Trochu smutná z návratu jsem přijela zpátky do Bandungu v neděli 1. února.
Fotografií je opravdu hodně a na picase se budou objevovat průběžně, stejně jako články. Tentokrát ale nečekejte žádné detaily, hodně jsem toho za tu dobu zapomněla….stejně vás to určitě nebavilo číst.