Ne-vánoční atmosféra

Ještě pár dní a máme tu Vánoce. Oprava: Ještě pár dní a máte tam (všude jinde, jen ne tady) Vánoce. Tady se samozřejmě pár příznivců vánočních svátků taky najde, ale já to nejsem. Stejně jako zapomínám na důležité narozeniny a svátky mých blízkých (odpusťte mi prosím, zřejmě tento jev nesouvisí jen s mužským pokolením), tak můj mozek zřejmě postupně vyřazuje i vzpomínky na veselé vánoční časy strávené v poklidu domova s kaprem, bramborovým salátem a dárky od Ježíška.
Zaprvé: vánoční atmosféra se tu projevuje asi jen v obchodních domech, ale tam já moc nechodím. Zadruhé: většina kamarádů a známých jsou muslimové, kteří na Ježíška nevěří. Zatřetí: Moje „pracovní doba“ se neodvíjí od běžných standardů, tedy ztrácím pojem o čase a o významu svátků.
Že budou vánoce, mi docvaklo, kromě občasných poznámek kamarádů a příbuzných z Čech, až když jsem přemýšlela nad důležitou návštěvou jedné univerzity a imigračního úřadu v Jogjakartě. Že převážná část obyvatelstva Indonésie jsou muslimové, totiž ještě neznamená, že stát neuznává 24. a 25. prosince jako důležité svátky. Podle toho se musí řídit i takový ignorant a sklerotik jako jsem já. Navíc pocházející ze země, kde jsou vánoce tradiční součástí kultury.
Napečeno nemám, dárky jsem nekoupila, stromeček zdobit nebudu a v televizi určitě nebudou dávat Mrazíka. Nebude nic. A já si říkám, že je to přece fuk. Jenže ve mně přece jen něco hlodá…(že by chuť na něco dobrého?)
Mohla bych jít třeba na půlnoční mši. To mi ale stejně nikdy nic moc neříkalo a nikdo mě k tomu nevedl. A důvod, že tady v kostele určitě nebudu mrznout (jednou jsem přece jen na půlnoční mši šla a byla mi hrozná zima), není dostatečně velký pro moji případnou návštěvu onoho místa.
Zbývá nějaká ryze světská záležitost, „oslavit“ vánoce nějakou dobrou štědrovečerní večeří. Takže už si nakonec lámu hlavu jen nad tím, do jakého podniku se půjdu s přítelem muslimem najíst. Napadla mě pizzerie (od kapra to má daleko, ale v Indonésii to určitě má punc nevšednosti a svátečnosti), jenže tam bude určitě plno a pro dva lidi stůl nerezervují. Takže zavrhnuto. Reálnější se mi zdá varianta rybích hodů v jednom z mnoha warungů na pláží Depok na jih do Jogji. Kapra mít sice nebudou, ale široký výběr čerstvých mořských ryb ho určitě předčí. No a na závěr třeba láhev Veltlínského zeleného, na kterou se mi už přes měsíc práší.
Jo, a ani sníh tu přes všechny ty prapodivné klimatické změny (i když právě včera jsem četla na blogu idnes článek vybavený zajímavými vědeckými údaji, který popíral nějaké změny k horšímu) nebude, takže ani žádné bobování nebo sněhuláci. Tyhle občas téměř čtyřicetistupňová vedra mi říkají, že k tak markantní změně ani do příštího týdne nedojde. Na druhou stranu se tu radši trochu zapotím, než mrznout při -20 stupních.
Jestli se někdo z vás chcete přidat k rybím hodům na pláži (alkohol a bramborový salát si musíte přinést), už je dávno na čase kupovat letenky. Vánoce jsou totiž za dveřmi.

Gili Meno, 18.-22.11.2009

Čeká nás poslední část zájezdu, ostrůvek Gili Meno. Na Gili už nás jede včetně mně osm lidí, zbytek letí z Bali domů.
Gili Meno je jeden ze tří malých ostrůvků nacházejících se u severozápadního pobřeží ostrova Lombok. Nejblíž Lomboku, co by kamenem dohodil, je ostrůvek Gili Air. Za ním Gili Meno, a nejvzdálenější od Lomboku je Gili Trawangan. Všechny ostrůvky mají nádherné bílé písčité pláže s mírnými vlnami a okolo plno korálů. Prostě kýčovitá romantika a exotika, jak má být. Ale komu by se tam nelíbilo…
Ráno s mojí malou skupinkou vyjíždím z Ubudu k přístavu Padang Bai na jihovýchodním pobřeží Bali. Cesta trvá ani ne hodinu a do přístavu vjíždíme zrovna včas, za chvíli totiž bude odplouvat trajekt směr Lembar, přístav na jihozápadním pobřeží Lomboku. Pár kilometrů od pobřeží už jsou vlny docela velké a s trajektem to pěkně houpe. Začíná mi být nějak divně, tak s radostí přijímám nabízený kinedril. Do Lembaru připlouváme asi po čtyřech hodinách. Ve vnitrozemí je dost zamračeno, vypadá to na déšť. Ten nás taky chytne po cestě k přístavu Bangsal na severozápadě Lomboku. Déšť ale trvá jen chvilku a většinu téměř dvouhodinové cesty autem si vychutnáváme pohled na široké opuštěné pláže a palmové háje. V polovině cesty kolem pobřeží míjíme městečko Senggigi plné hotelových resortů a restaurací.
Do Bangsalu přijíždíme kolem čtvrté hodiny odpoledne. Přístaviště je malé, plné malých dřevěných loděk. V ošklivé prázdné zděné budově mi slečna za pultem vysvětluje, že veřejné loďky (ty nejlevnější), které by údajně měly jezdit k ostrůvkům několikrát denně zhruba do čtyř nebo pěti hodin odpoledne, jezdí jen do 10 hodin dopoledne. Zajímavá informace. Místo toho můžu počkat, až se naplní charterová loďka (už dražší) nebo si vzít za dost vysokou cenu shuttle loďku, která vypluje hned. Aby se v tom čert vyznal (a stejně jsem to možná popletla i teď). Legrační je, že všechny výše jmenované jsou v podstatě stejné dřevěné kocábky, rozdíl v nich žádný není. Pohledy mých dočasných svěřenců jsou ale jasné, všichni jsou už dost unavení na nějaké další čekání. V tom se vedle mě zjevuje chlap s přijatelnou nabídkou, pronajmout si pro naši skupinu loďku za cenu sice vyšší než by nás stála veřejná loď, ale pořád nižší než za jednu z těch lodí, co mi nabízela slečna v kanceláři. Navíc můžeme vyplout hned.
Ani ne za půl hodiny jsme na pláži na Gili Meno. Je teprv před pátou, ale je tu nějak mrtvo.
Od přístaviště to máme kousek k našim bungalovům Gazebo Meno. Několik bungalovů, recepce a restaurace jen pár metrů od pláže. Bungalovy jsou móc pěkné, velké, s krásnou jednoduchou koupelnou a dvěma terasami. Obávám se ale, že jestli sem zase někdy pojedu, tenhle luxus už si nedopřeju.
A co se dá na Gili Meno dělat? Plavat, opalovat se, šnorchlovat, spát, číst, procházet se kolem ostrova (asi dvě hodiny), konverzovat a opíjet se na baru s dalšími turisty (ne můj případ), vychutnávat si jídlo v několika místních restauracích (Minimálně v jedné z nich každý večer nabízeli čerstvě nalovené ryby a mořské plody. Stačilo jen ukázat a už byla dobrota na grilu. Cena samozřejmě vysoká, ale v ní už příprava a příloha. Ryby byly navíc velikostí spíš pro dva strávníky.), sledovat východ (za lombockými horami) západ (nad Gili Trawangan) slunce, udělat si zastávku u solného (a možná i sirného podle smradu) jezírka uprostřed ostrova, podívat se na papoušky v Bird Parku, sledovat nefalšovaný neinscenovaný zápas varana s hadem, dopřát si masáž od slepého staříka, a tak pořád dokola.
Ty necelé čtyři dny, co jsme tam strávili my, podle mě úplně stačí na to, aby si člověk odpočinul, aniž by se začal nějak výrazně nudit. Přece jenom, všeho moc škodí, a tady je to až moc v pohodě, pomalé a uloudané a internet je tu příšerně předražený (30 tisíc Rp/hod!!!) a pořád nefunguje (takže ty šílené peníze ani neutratíte, ale…kdo by tu chtěl chodit na internet).
Takže jsme se 22. listopadu brzo ráno sbalili a vydali se na cestu zpátky na Bali, na letiště. Zpáteční cestu, tedy její delší část jsme měli zajištěno přes společnost Perama, která má zřejmě patent na „proč něco dělat jednoduše, když to jde složitě“. Společnost Perama operuje především na Bali, můžete si u ní koupit poznávací balíčky na Bali, cesty za Komodskými draky, nebo jen cestu z jednoho ostrova na druhý. V cestovních balíčcích z ostrova na ostrov jsou kromě lodí i autobusy, ale záleží jen na vás, jak si cestu naplánujete a podle toho vyberete vhodný balíček. Nám měla Perama zařídit cestu z Gili Meno do přístavu Padang Bai, kde na nás čekalo pronajaté auto (od jiné společnosti).
Z Gili Meno do Bangsalu nás vezla dřevěná loďka, v Bangsalu jsme chvíli čekali na další turisty, kteří pak s námi jeli autobusem Perama do Senggigi. A tady legrace začala. S kufry a batohy jsme se přesunuli od kanceláře společnosti na pláž za jedním hotelem. Na holé pláži jen dvě dřevěné cedulky: „Na Gili“ a „Na Bali“. U cedulky ukazující směr Bali byla ukotvená další malá dřevěná loďka, do které jsme se všichni jakžtakž nasoukali. Loďka nás svezla necelý kilometr na moře, kde čekala větší dřevěná kocábka, která už leccos pamatuje. Hned po nástupu do lodi nás čekala nečekaná snídaně v podobě palačinek, ovoce a kávy a čaje. Pak jsme vyrazili na širé moře. Kdo nechce sedět v kajutě na přídi, může se uvelebit ve druhém patře. Před kapitánskou budkou se dá opalovat, na kryté zádi se dá zase odpočívat na písku s rohožemi. A nebo můžete posedávat na lavičkách lemující oba boky lodě. Samotnou mě překvapilo, že se dá při tom rachotu motoru a hrozném houpání ležet a dokonce snad i spát. Ke konci cesty nás čekala ještě dvě příjemná překvapení v podobě právě uvařeného oběda a hejna delfínů, kteří se na chvíli mihli kousek od lodě. A pak pro nás kluci od Peramy připravili další legrácku. V Padang Bai zakotvili zase několik set metrů od přístavu, aby nás k němu mohla dovézt malá otevřená motorová loď. Na ni jsme se ale zdaleka nevešli všichni a už vůbec ne naše zavazadla. Ten den byly obrovské vlny i na pobřeží, což jsme mohli pocítit u mola, kde loďka přistála. Schody na molo vysoko, do toho neustále se kymácející loď. Nakonec jsme ale na molo dosáhli všichni suchou nohou, stejně tak naše zavazadla.
Pak už jen bezproblémová cesta autem do Denpasaru na letiště, kde jsme se rozloučili. Většina lidí odletěla směr Česká republika, dva si pobyt ještě o čtyři dny prodloužili a já ten samý večer odletěla do Jogjakarty. Zvláštní ale příjemný pocit sedět po třech týdnech zase na motorce.

Třetí den na Bali, 17.11.2009

Dopoledne je určené světským radovánkám – nákupům (v Ubudu je nakupování opravdu jedna radost) a odpočinku. Pěkně jsem si pospala a až kolem desáté vyrazila do města, respektive ke křižovatce, kde končí ulice s naším hotelem. Vyměním peníze a po cestě zpět se stavím v několika možná ze stovky obchůdků s oblečením a suvenýry. Ještě ke směnárně dorazím relativně suchá, ale zpáteční cesta je peklo. To už ze mě jen v jednom kuse lije. Je hrozné horko a vlhko. Obdivuju ty, co toho za to dopoledne prošli mnohem víc. Mně stačí pár obchodů a rychle se vracím do hotelu, podruhé se osprchovat.
Po poledni vyrážíme k chrámu s posvátnou vodou, Pura Tirta Empul. Mírně v kopcích mezi stromy je chrámový komplex s několika kamennými bazény s vodou, které hinduistům slouží pro rituální očistu, než jdou obětovat bohům. V kopci nad komplexem stojí moderní vila bývalého indonéského prezidenta Sukarna. V komplexu je i kromě turistů poměrně hodně lidí. Jsou to Balijci, kteří se přišli smočit a obětovat bohům. Při odchodu z chrámu je člověk, stejně jako na jiných významných turistických místech, nucen projít kroutícími se uličkami tržiště se suvenýry.
Další zastávkou je chrámový komplex Taman Ayun ve městečku Mengwi, východně od hlavního města Denpasaru. Původně stál na místě jen královský chrám, postupem času ale bylo kolem něj vystavěno několik menších veřejných chrámů. Před hlavním královským chrámem, do nějž není povolen vstup, jsou dvě velká nádvoří s posekaným trávníkem. Celé to působí velmi příjemně a klidně. Celý chrámový komplex je pak obehnán vodním příkopem.
V Taman Ayun se zdržíme jen chviličku, abychom včas stihli západ slunce nad jedním z nejpůsobivějších balijských chrámů, Tanah Lot.
Tanah lot se nachází na pobřeží, východně od Denpasaru. Opět jde o komplex několika chrámů, které jsou rozesety na větší ploše. Nejznámější z těchto chrámů stojí na skalnatém ostrůvku, který vybíhá do moře. Za odlivu je možné dostat se na tento ostrůvek. V
Tanah Lot jsou ale i další fotogenické chrámy, které stojí na skalnatém pobřeží. I když není turistická sezóna, je tu narváno. Všude se proplétají cizinci s foťáky. Nebaví mě být součástí tohohle mumraje, tak si rychle něco vyfotím a jdu si sednout do warungu na džus. Západ slunce nad Tanah Lot jsem sice ještě neviděla, ale už jsem tu předtím jednou byla a západy slunce jsem viděla i na jiných podobných místech, tak mi nic neuteče.

Druhý den na Bali, 16.11.2009

Druhý den ráno jedeme nejprve do města Klungkung, východně od Ubudu. Městskou turistickou atrakcí číslo 1 je Kerta Gosa, bývalý soudní dvůr. Klungkung byl v dřívějších dobách centrem malého království a místní vladař na tomto místě posuzoval soudní případy. Při vstupu si musí návštěvník, stejně jako na spoustě jiných míst na Bali, obléct sarong. Vzhledem k tomu, že už má na sobě člověk jednu vrstvu oblečení, přidáním sarongu se už tak vysoká teplota vzduchu stává nesnesitelnou.
Kerta Gosa stojí uprostřed zeleného parčíku obklopená vodním příkopem. Uprostřed vodního příkopu je kamenná stavba o třech terasách. První terasu lemují sochy. Nejvyšší dvě terasy kryje střecha podepřená dřevěnými pilíři. Teprve pod střechou je vidět zdobení její vnitřní plochy. Jde o barevné výjevy ze soudních sporů a údajně i z hinduistického eposu Rámájana. Z parku je vstup do nádvoří, na jehož konci stojí museum věnující se místní historii.
Z Klungkungu jedeme na sever, k úpatí sopky Agung, která je ale neustále zahalená v mracích, navíc se na nás žene déšť. Právě na úpatí této nejvyšší sopky Bali (3 142m.n.m.) stojí ohromný chrámový komplex Pura Besakih. Je to největší hinduistický chrámový komplex na Bali tvořený několika nádvořími, rodinnými chrámy a největším, centrálním chrámem rozprostřeným na několika terasách, Pura Penataran Agung. Tento centrální chrám je zasvěcený třem hinduistickým božstvům – Šiva, Višnu a Brahma. Dovnitř samotného chrámu nemá běžný turista vstup povolen.
Najali jsme si místního průvodce, mladého kluka, který by nám toho o chrámu Besakih určitě řekl spoustu, jenže část naší skupiny už se rozutekla a začalo pršet, takže na výklad moc nálada není. Ale přece jen se něco dozvídáme, i když podle průvodce ne dostatečně, takže nechápavě odchází, když ho ani ne v půlce prohlídky propouštím. Leje jako z konve, moc fotek jsem neudělala. Komplex rychle procházíme a radši se zase vracíme k autobusu. Přestává pršet.
Pár kilometrů jižně od Besakih na chviličku stavíme v restauraci s krásnou vyhlídkou na rýžová pole, v pozadí s Agungem, který je ale pořád v mracích.
Pokračujeme na východ, k jezeru Batur, nad nímž se tyčí dva krátery Gunung Batur. Zastavujeme jen na chvilku na vyhlídce, ze které je vidět úžasná scenérie. Tady nám naštěstí počasí přeje, je jasno, slunečno.
Od jezera Batur se pomalu vracíme na jih, do Ubudu. Po cestě ale ještě děláme zastávku na malé farmě. Mají tu malou zahrádku s různými druhy koření, ukázku kávových bobů před pražením, a to dokonce i cibetovou kávu, ochutnávku bajiské kávy a čaje, ale hlavně obchod s přírodními výrobky – koření, káva, kakao, kosmetika a spousta dalšího. Obrovský výběr, ale ceny hodně nadsazené. Příklad za všechny: velká láhev místního rýžového vína Brem, která se dá v obchodě v Denpasaru sehnat za 30 000Rp (necelých 60 Kč), se tady prodává za nehorázných 180 000Rp (cca 340 Kč).
Ochutnávka výborných teplých nápojů je ale zdarma.
Večer jdu na taneční představení Kecak (čti kečak) do ubudského chrámu Pura Dalem. Samotné představení se vlastně nekoná přímo v chrámu, ale na nádvoří před ním. Tanec se zřejmě jmenuje podle výkřiků „čak čak čak“, které vydávají desítky mužských tanečníků. Oblečení jen do sarongů se během téměř hodinu a půl trvajícího představení pohybují v kruhu, v několika řadách za sebou. Většinou sedí v tureckém sedu a přitom pohybují rukama nebo trupem. Jsou skvěle sehraní, někdy všichni křičí „čak čak čak…“ nebo něco podobného, jindy je zase z davu slyšet jediný nakřápnutý hlas, který zpívá. Do toho všeho občas zpoza chrámových vrat vyjde několik dalších tanečníků či tanečnic, kteří nádherně nalíčení (někteří v maskách) a oblečení za tohoto mužského doprovodu odehrávají vybrané pasáže z eposu Rámájana. Poslední část představení, tanec Sang Hyang Djaran, má na starosti muž, který na už opuštěném nádvoří donekonečna tančí ve stejném rytmu s loutkou připomínající koníka. Uprostřed nádvoří jsou na hromádce hořící kokosové skořápky. Muž se stále se opakujícími pohyby uvede do transu a v něm tyto hořící skořápky rozkopává. Toto ohnivé představení trvá několik minut, na jejichž konci muž vyčerpaně usedá na zem. Takto sedí nejspíš i po odchodu všech diváků.

Hurá na Bali – ostrov bohů nebo turistů?

Přes noc se vracíme do města Makassaru, odkud po deváté hodině ranní poletíme do Denpasaru, hlavního města ostrova Bali. Jízda autobusem celkem rychle utekla a kolem čtvrté hodiny ráno jsme na letišti. Plno restaurací a kaváren je ještě zavřených, dáváme si teda kafe v jediném otevřeném stánku. O pár hodin později na check-inu mají problémy s našimi letenkami. V systému nás sice mají, ale cesta k vytisknutí palubních lístků je dlouhá. Ještěže naše skupina může i bez nich projít do prostoru dál. Jen já trčím u přepážky a čekám na lístky. Ty nakonec dostávám, tak se i já můžu posunout o kus dál. Letadlo má trochu zpoždění. Nakonec ale přece jen úspěšně odlétáme.
Bali nás (tedy ty co sedíme po pravé straně) vítá nádherným pohledem do kráteru nejvyšší hory ostrova, Gunung Agung. O několik minut později přistáváme na letišti. Je krásné počasí, ale taky strašné horko. Pronajatý autobus už nás čeká, aby nás mohl zavést do Ubudu, městečka v srdci Bali.
Ubud mám moc ráda už od mé první návštěvy. Spousta museí, galerií, večerních tanečních představení, obchodů se suvenýry, oblečením a doplňky (jaké na Jávě neseženete). Ubud, stejně jako třeba Kuta na jižním pobřeží, má ale jednu chybu, je tu strašně moc turistů, a to i mimo sezónu. A s turisty souvisí i chování místních, kteří se vám na každém kroku snaží vnutit taxi, lístek na večerní představení nebo suvenýry.
Hotel máme moc pěkný, na konci ulice Hanuman, jen pár metrů od Monkey Forest, kde jsou tři hinduistické chrámy a jak název napovídá, taky plno opic. Hotel je v balijském stylu, vládne oranžová a šedá, krásná zahrada s bazénem, netradičně z šedého kamene. U bazénu taky dvě lehátka na masáž. Vedoucí recepce je trochu slizoun, což ještě zvýrazňuje pravá ruka, která se podivně klimbá pod tričkem. Pořád čekám, kdy na mě vyskočí jeho znetvořené dvojče, které mu roste z břicha. Nic takového se ale nekoná, asi má jen zlomenou ruku.
Ještě před západem slunce jdeme s několika lidmi z naší skupiny do centra města obhlédnout ubudský palác, městské chrámy, tržiště. Na zpáteční cestě do hotelu se zastavuju na jídlo ve warungu Masakan Padang (tohle jídlo je rozšířené snad po celé Indonésii, jde o tradiční jídla ze Sumatry). Můžu si vybrat z mnoha krásných, ale taky drahých restaurací ve městě, kde mi ale určitě nenabídnou opravdové indonéské jídlo, takže dávám přednost něčemu důvěryhodnějšímu. Mají obrovský výběr a jídlo je výborné! Samozřejmě oproti Jávě trochu dražší, ale stálo to za to.

Poslední nekroturistický den

Ještě ráno trochu poprchává, ale během dne se pak mraky trhají a nakonec máme zase pěkné slunečné počasí.
Poslední den u Torajů vyplňujeme dopolední zastávkou jen pár kilometrů za Rantepaem, kde se koná sobotní trh. Slepice, kohouti, zelenina, ovoce, káva, koření, tabák, různé sladké i slané tradiční dobroty, ryby, oblečení, domácí potřeby a pár metrů od toho stovky buvolů a prasat. Podle Martinových pokynů si to šinu směrem k buvolímu trhu, kde na mě vybafne nějaký úředníček, prý mám zaplatit 10 000Rp. Bohužel nezakryju, že se svým zjevem od místních výrazně liším, takže jestli chci udělat nějaké fotky, musím zaplatit. Na tržišti je hlava na hlavě, moc se mi tam nechce zdržovat, tak ho jen celé rychle obejdu, vyfotím si pár buvolů a prasat, která mají své oddělení v zadní části trhu, a vracím se. Na zpáteční cestě ještě kupuju u jedné babičky hadí ovoce (ind. Salak), které mám hrozně ráda. Babča by mě mohla klidně natáhnout, jak se přece pro bule sluší a patří, ale za svoji indonéštinu dostávám „harga lokal“, tedy místní cenu.
Z trhu jedeme do jedné vzdálené vesnice, kde se tradičním způsobem tkají látky. Na vyvýšeném plácku stojí ve dvou řadách tongkonany a rýžové sýpky, některé už mají střechy porostlé mechem a kapradím. Ve vesnici se chystá pohřeb, takže místní se věnují jiným aktivitám než tkaní. Po našem příchodu se ale jedna babička chopí svého jednoduchého nářadí a před našima očima tká. To jí ale vydrží jen chvilku a pak se stejně jako pár dalších ženských snaží prodat svoje výtvory. Látky a vzory jsou opravdu pěkné, ale ceny taky dost nadsazené. Přiznávám ale, že kdybych ty peníze měla, hned si tam třeba nějaký potah na postel koupím. I tak jsem ale nakoupila, dva pěkné sarongy. Nosit je doma sice nebudu, na to jsou moc pěkné, ale jako suvenýr z Tana Toraja se určitě hodí.
Z vesnice jedeme do další s názvem Palawa. Jde o tradiční torajskou vesnici se starými tongkonany, takový skanzen. Ale to byla v podstatě i ta vesnice předtím. Moc velký rozdíl v tom nevidím. Můžeme se jít podívat do jednoho tradičního domu. Jen jak vstoupíme do malé místnosti, důvod je jasný, je to obchod se suvenýry. Ale i tak je zajímavé vidět, jak velký obytný prostor tongkonany nabízejí, a že ho tam moc není. Ale je tam příjemný chládek.
I venku je několik budek se suvenýry, k nimž se přibližují spíš další návštěvníci, studenti z Makassaru, kteří přijeli na exkurzi.
I tady v Palawě probíhají přípravy na pohřeb. Staví se bambusové konstrukce a před domem zesnulého visí hadrový panák. Ten slouží podobně jako soška Tau Tau, symbolizuje zemřelého. Několik smutečních hostů už je dokonce na místě a během několika chvil se na dvoře před hlavním domem scházejí muži s buvoly. Ti ale dnes obětováni nebudou. Po této prohlídce výstavních kousků jsou buvoli odvedeni o pár metrů dál na travnatý plácek u silnice, kde se během dalších pár chvil budou konat buvolí zápasy. Dav přihlížejících se tlačí na silnici. Nikde ale není žádné hrazení, takže kdykoliv může vyběhnout nějaký buvol mimo stanovené místo, což se taky děje. Místní z toho ale mají strašnou legraci a i náš řidič se ještě po odjezdu z vesnice dlouho směje.
Zase nás čeká dlouhá zastávka na oběd. To už je tradice, že v restauraci trávíme hodinu nebo i dvě. Právě na takových místech jako jsou restaurace roztroušené po kraji a hlavně zajímavá turistická místa se už pravidelně setkáváme s několika skupinami dalších cizinců. Už si nepamatuju, odkud všichni pocházeli, ale nemůžu zapomenout (a nebudu určitě sama) na skupinku Španělů vedenou hubeným dlouhovlasým průvodcem, který rozdával úsměvy na všechny strany a mučil nás svým pěveckým nadáním. Španělé se u toho vždycky neutrálně usmívali a občas se ke zpěvu i přidali, ale pravda bude spíš taková, že toho prcka jen zdvořile tolerovali.
Po obědě jedeme do vesnice Londa. Tam nás čeká, jak jinak, zase pohřebiště. V Londě ale nemají hrobky vytesané do skály. Skála tu je a uvnitř i jeskyně, ale rakve různého stáří jsou tu jen tak položené a ty opravdu staré jsou naskládané vedle sebe na bambusových konstrukcích zavěšených na skále několik metrů nad zemí. Dokonce tu je i „domeček“ se soškami Tau Tau. Tyhle sošky sedí pěkně v řadách za sebou ve slušivých oblečcích jako v divadle. Jde o relativně mladé sošky v realistickém provedení. Nejstarší rakve zavěšené na skále jsou z velmi kvalitního dřeva stromu Chlebovníku (Jackfruit). Přestože už tu visí stovky let, dodnes drží pohromadě. Zato novější rakve už tak kvalitní nejsou, a tak se celkem rychle rozpadají. Do jeskyně jdeme s několika místními průvodci s lampami. Uvnitř překonáváme překážky z kamene a plížíme se sice širokým ale velmi nízkým otvorem do tmavé místnosti, kde je uloženo několik rakví. Některé jsou ještě v relativně dobrém stavu, jiné se už nadobro rozpadly a nám se nabízí pohled na těžko rozlišitelné ostatky zemřelých. Co se ale identifikuje velice snadno, je halda oblečení, která byla spolu se zesnulým uložena do jedné z rakví. Tady v jeskyni jde opět o rodinné pohřebiště. V jednom koutě leží něco neidentifikovatelného přikryté průhledným igelitem. Pod ním údajně leží místní Romeo a Julie, jak nám průvodci s hrdostí sdělují. Oba milenci, kterým nebylo dopřáno sňatku, skončili svůj život sebevraždou a dnes spolu leží tady v jeskyni.
V jeskyni je ještě jedna místnost s vlastním vchodem, kde je několik rakví a ostatky zemřelých, které po rozpadu rakví nebylo kam uložit.
Poslední zastávkou dne je známá vesnička Kete Kesu. Skanzen, kde ale dodnes žijí lidé. Už z parkoviště vypadá tradiční vesnice určitě nejlíp ze všech předchozích navštívených. Přímo ve vesnici mají dva obchůdky s dřevěnými suvenýry, kde někteří kupují a jiní sledují odpolední siestu domorodců.
Kolem páté hodiny odpoledne se vracíme do hotelu, kde nám po povinném poledním check outu nechali dva pokoje pro naše zavazadla a provedení očisty předtím, než v devět večer vyrazíme nočním linkovým autobusem zpátky do Makassaru. Martin slibuje, že se s námi před odjezdem rozloučí. Když nás ale autobus vyzvedává přímo před hotelem, Martin nikde. Po nastoupení ale autobus ještě povinně staví u kanceláře dopravce, kde přistoupí ještě pár místních a taky Martin, který se s námi loučí.

Menhiry a vyhlídka Batutumonga

Druhý den je zataženo, v noci trochu pršelo. Okolí Rantepaa je ale pěkně zelené a v kontrastu s červenými plechovými střechami tongkonanů a rýžových sýpek vypadá zajímavě. Přes cestu běhají slepice, kuřata a psi. Ranní zastávka je v nedaleké vesnici Bori, kde je jak jinak zase pohřebiště. Tentokrát jsou jeho dominantou kamenné menhiry. Pohřebiště patří jedné místní velmi dobře situované rodině. Ta tu už odedávna staví pro každého zesnulého vlastní menhir. Ten má symbolický význam. Čím vyšší menhir je, tím více buvolů bylo při pohřební slavnosti obětováno. Výška menhiru ale taky souvisí s věkem zesnulého. Například je tu k vidění jeden vysoký a vedle něj dva malé, symbolizující matku se dvěma dětmi. Mezi menhiry stojí dřevěné konstrukce, které mají stejnou funkci jako bambusové chýše, které se staví pro návštěvníky v blízkosti domu zesnulého. V kopci nad parkem s menhiry jsou skalní hroby se zbytky saringanů (máry připomínající tvarem tongkonany) a několik modernějších hrobek postavených nad zemí. U vchodů do hrobek jsou tu a tam k vidění položené cigarety nebo různé nápoje, které sem pozůstalí nosí pochovaným.
Pro zbytek dne máme naplánovaný pěší výlet na vyhlídku Batutumonga, odkud je krásný výhled na široké okolí, a sestup z ní krásnou torajskou přírodou.
Auta nás část cesty nahoru po silnici vyvezla, zbytek jdeme pěšky. Ivica, Ivana a Dáša ale pojedou i zbylou část cesty na Batutumongu autem. A Jindřiška to zase pro jistotu bere sama po silnici oproti většině, která se bude procházet mezi tongkonany, rýžovými políčky s obrovskými valouny a buvoli, kteří se rochní v bahně.
I když stoupáme, je to příjemná procházka se spoustou času na focení. Asi potom doma budeme všichni hodně fotek mazat, při každém kroku se totiž rozplýváme nad úžasnou krajinou a hned všechno dokumentujeme. Poslední krátkou část cesty k vyhlídce s restaurací jdeme po silnici. V restauraci už dávno sedí trojice z auta. Dáváme si oběd, což je jako vždycky dlouhodobá záležitost, protože personál nestíhá a je z nás zmatený. Jaroslav, který si objednal snad jako první, dostává jídlo jako poslední a ještě k tomu to vůbec není to, co si vlastně objednal, i když jsem servírce znovu tlumočila jeho objednávku. Jsme ale v Indonésii, tak proč se stresovat.
U restaurace si hraje několik místních dětí. Sice hned žadoní o bonbóny, což není zrovna nejzdvořilejší, ale udělala jsem s nimi hodně fotek, tak si ty bonbóny zaslouží. Navíc se snimi pěkně povídalo. Jen mám trochu špatný pocit, že jsem je naučila jedno slovo, které já slyším na Jávě dennodenně, ale ony ho zřejmě v dosavadním životě neslyšely – bule (cizinec, běloch). Původně jsem si myslela, že když to nebudu já, do několika let tohle pro nás cizince hanlivé slovo určitě uslyší odjinud. Průvodce Martin mi ale později řekl, že torajové odmítají používat slovo bule, protože je podle nich ne zrovna korektní, tak místo něho používají slovo turis (turista). Což tedy není právě synonymum pro cizince, ale budiž. Pořád přijatelnější než bule.
Slibuju dětem, že při mé další návštěvě jim přivezu jejich fotky, a loučíme se, protože se vracíme do Rantepaa. Ivica, Ivana a Dáša, které se už sem nahoru nechaly vyvézt, se nechají dopravit do Rantepaa auty a zbytek skupiny půjde kus pěšky. Cesta vede pěšinkami mezi rýžovými políčky s přivázanými buvoly, občas je to z kopce trochu o „pusu“. Svítí sluníčko, pálí se nám obličeje. Pak se ale zatahuje a vypadá to na déšť. To už jsme v druhé půlce cesty, kdy jdeme většinou po asfaltce. Vypadá to, že déšť se až k nám nedostane. Martin je ale nervózní, protože se za nás cítí být odpovědný. Nerad by, abychom mu zmokli. Auta čekají na domluveném místě. Jakmile usedneme, začne slejvák. Ten pak v Rantepau na chvíli opadá, večer se ale zase vrátí.

Pohřební slavnost a jiná nekroturistika

Ještě první večer se v hotelu setkáváme s Martinem, místním průvodcem, bez něhož by se naše velká skupina po okolí nemohla jen tak pohybovat. Navíc on sám ví nejlíp, kam stojí za to se podívat tak, aby nám všechno časově vyšlo, kde se můžeme účastnit pohřební slavnosti, domluví dopravu a tak dále. Martin se na nás pečlivě připravil a donesl nám turistické mapky Tana Toraja, kde si kroužkujeme, kam se v příštích třech dnech podíváme.
Druhý den ráno už nás čekají tři auta s šikovnými a milými řidiči (ten můj mi říká boss :-). První zastávka je ve vesnici Lemo s několika obchůdky se suvenýry. My sem jedeme ale hlavně kvůli skalním hrobům se soškami Tau Tau, které jsou pěkně v řadách vedle sebe v několika patrech umístěné v balkónech vytesaných ve skále. Tady v Lemo jsou pohřbení členové velké rozvětvené rodiny (jinak tomu v Indonésii ani nemůže být).
Z Lemo jedeme do vesnice Bebo. Předtím ale stavíme v obchůdku koupit několik kartonů cigaret. Jedeme totiž na pohřební slavnost, kde je zvykem věnovat rodině zesnulého nějaký dar. Navíc jsme přece jen bílí vetřelci, tak se opravdu sluší něco za to očumování nabídnout. Je ale důležité dodat, že přestože my si na slavnosti připadáme divně, už jen proto, že nemáme s rodinou nic společného, Torajové už jsou na davy turistů zvyklé a jejich návštěva může být brána taky jako investice do celé oblasti. Přece jen jsou to turisti, kteří sem přinášejí nejvíc peněz.
Auta necháváme asi kilometr od samotného místa akce a cestou přes vyschlá rýžová pole jdeme pěšky. Mezi stromy je ukryto několik domů a bambusových konstrukcí postavených právě pro tuto příležitost. Na volném prostranství stojí nově postavená sýpka na rýži, pod níž sedí muži. Všude je plno lidí, většinou oblečení ve smuteční černé barvě. Na terase hlavního domu už je několik cizinců, které sem doprovodil jejich průvodce. Pár místních mě zve do prvního patra domu, kde je vystavená rakev se zesnulou. Uvnitř je přítmí, u rakve sedí několik babiček. Paní domu prý zemřela před šesti měsíci. Proti fotografování nic nenamítají. Před domem je provizorní stánek s technikou. Komentátor celé akce pomocí mikrofonu informuje o příchozích návštěvnících a jejich darech. Hned kousek od stánku se pod plachtou porcuje maso z buvolů. Možná jsme přišli pozdě, buvoli se už dneska obětovat nebudou. A možná je to dobře, kdo ví, jak bychom snesli tu krvavou podívanou.
Naše skupina si sedá do jednoho provizorního bambusového domku. Kromě nás je tam zase pár cizinců, ale většinu osazenstva tvoří místní, kteří nás podrobně sledují. Martin se chopí slova a vysvětluje průběh takové pohřební slavnosti. Na chvíli si k němu přisedává i sestra zesnulé, která ještě přidá pár informací. Přece jen jsme hosté, takže se nás hned ujímá někdo z rodiny a přináší kávu a čaj a taky místní sladké pečivo z rýžové mouky a hnědého cukru.
Dáváme si na chvíli rozchod a já se dávám do řeči s místními kluky. Sestra zesnulé chce zřejmě ocenit moje znalosti indonéštiny a nabízí mi cigaretu, kterou mi dokonce připaluje. Až je mi stydno, že mě ta stará paní, která vlastně až tak staře nevypadá, obsluhuje. Čas tlačí, takže se rozloučím, i když bych tam s nimi klidně seděla až do večera, a udělám si jedno kolečko kolem toho mumraje a fotím.
Vracíme se k autům a jedeme na oběd, do restaurace mezi rýžovými políčky. Po obědě nás čeká krátký výlet do vesnice Kembira. V Kembiře stojí starý, pěkně rostlý strom, který v dřívějších dobách sloužil jako hrob nemluvňat. Někomu se to může zdát odporné, ale podle mě je to krásné spojení s přírodou. Navíc tělíčka miminek byla do stromu ukládána v embryonální poloze jako v děloze matky. Návrat ke kořenům. Je pro nás nepředstavitelné, že bylo postupem času do kmenu uloženo skoro dvě stě tělíček, zvlášť když vidíme, jak velká jsou dvířka do každého hrobečku. Ale náš průvodce Martin ukazuje několik úzkých otvorů, které dřív taky sloužily jako hroby, jen časem zase zarostli. Takových tedy bylo zřejmě spousta, ale dnes už po nějakém zásahu zvenčí není ani památka.
Z Kembiry se vracíme do Rantepaa. Domluvili jsme se s Martinem, že nám na večeři v jedné místní restauraci objedná tradiční torajské jídlo, Pa’piong. Toto slovo samo o sobě pravděpodobně značí způsob přípravy pokrmu. Jde o tepelné zpracování tradiční torajské zeleniny spolu s masem v trubce z bambusu na otevřeném ohni. Je několik druhů Pa’piong, my si objednáváme dva - s vepřovým a kuřecím masem, přičemž s vepřovým se v bambusu tlačí nerozpoznatelná hnědá zelenina s příchutí bambusu, s kuřecím zase zelenina zelená s chilli papričkami, nejspíš strouhaným kokosem a oproti vepřové variantě navíc s kokosovým mlékem. K tomu si dáváme černou rýži, respektive rýži připravenou v „černém koření“. Pa’piong se musí objednat dvě až tři hodiny předem, protože jeho příprava trvá delší dobu.
Dobře jsem udělala, když jsem si objednala kuřecí, maso se zeleninovou směsí je vynikající. Jen ta porce je obrovská. Vepřová směs není k zahození, ale ta bambusová příchuť by mi dlouho nechutnala.

Torajové

Torajové jsou etnikum žijící v oblasti zvané Tana Toraja (Zěmě Torajů). Jde o hornatou oblast zeměpisně ve středním Sulawesi (jak je to podle správního dělení zatím tápu:-). Samozřejmě někteří Torajové žijí mimo oblast, na jiných ostrovech, ve velkých městech, například v hlavním městě Indonésie, Jakartě. Torajové mají svoji výjimečnou bohatou kulturu projevující se v různých oblastech lidského konání. Většina Torajů jsou praktikující křesťané – protestanti, katolíci nebo třeba také adventisté sedmého dne. Křesťanská víra byla v oblasti ve velkém aplikována Nizozemci zhruba před 200 lety. Do té doby mělo etnikum svou animistickou víru, která ale dodnes, spíše v podobě tradice, ovlivňuje některé aktivity.


Tradiční obydlí

Tradiční torajský dům se jmenuje tongkonan. Jde o vysoké dřevěné obydlí postavené na kůlech. Oproti samotnému obytnému prostoru je střecha mohutná, na koncích zahnutá směrem nahoru. Tvar střechy tak připomíná buvolí rohy. Možná, že je tato asociace automatická vzhledem k tomu, že všude kolem sebe vidíte právě buvoly, kteří také hrají významnou roli při pohřbu. Údajně však má toto prohnutí připomínat tvar lodí, na kterých kdysi předci Torajů připluli z Číny. Okna i vstupní dveře tongkonanu jsou malá. Uvnitř domu je prostoru poskrovnu. Přízemí domu tvořené mnoha dřevěnými pilíři dříve sloužilo pro ustájení dobytka. Dnes už tak tomu ale v mnoha případech není, nebo se dokonce přízemí přizpůsobí pro obývání. Kromě tongkonanů mají velice podobný tvar i rýžové sýpky, kterých na hodně místech můžete vidět mnohem větší počet než samotných tongkonanů. Sýpky jsou menší a stojí na čtyřech válcovitých kůlech. Tongkonany připomínají i pohřební máry, které se používají pro přesun rakve zesnulého na pohřebiště. Všechny tyto konstrukce mají krásná zdobení nejčastěji v hnědé, černé, červené a bílé barvě.

Pohřeb

Zřejmě nejdůležitější rituál v životě Torajů souvisí se smrtí. Pohřební slavnost Torajů je na naše poměry pompézní záležitostí. Nejde však o to, že by se Torajové hlavně chtěli před svým okolím předvést v tom nejlepším světle, celá záležitost má svou důležitou duchovní stránku. Torajové věří, že duše zemřelého se dostane do nebe prostřednictvím vodních buvolů, kteří proto musejí být obětováni. Buvoli jsou ale velmi drazí a zdaleka ne každý si je může dovolit. Obecně se dá říct, že zesnulý se pohřbí teprve, jsou-li k dispozici dostatečné finance na řádnou oslavu a s ní spojený nákup buvolů. Čím více obětovaných buvolů, tím větší prestiž a také větší šance zesnulého dospět nebeského pokoje. Tradiční slavnost trvá obvykle čtyři dny, během nichž se schází celá široká rodina, známí, přátelé, sousedi. Kolem domu se staví bambusové konstrukce pro návštěvníky, kteří pak přinášejí dary. Obětují se buvoli, porážejí prasata, neustále se vaří. Než jsou buvoli obětováni, může být také organizován buvolí zápas. Během těchto několika dní je v domě rodiny zemřelého vystavena rakev s jeho ostatky. V době od úmrtí do pohřební slavnosti je zesnulý považován za nemocného, nikoliv mrtvého. Aby tělo mrtvého během této doby nevydávalo nepříjemný zápach, je napuštěno formalínem.
Poslední den slavnosti se rakev se zesnulým odnese k rodinné hrobce. Přestože pohřební rituály nesou výrazné prvky animismu, samotný akt pohřbívání se naopak řídí křesťanskou tradicí, takže pohřbu se například běžně účastní kněz.

Pohřebiště

Torajové obecně nepohřbívají své mrtvé do země. Důvod je jednoduchý. Do rakve s tělem se dávají předměty, které ho během života provázely. Může jít o oblečení, boty ale taky šperky. A právě kvůli cennostem bývaly v dřívějších dobách hrobky vykrádány. Torajové proto začali své mrtvé pohřbívat do hrobek vytesaných ve skalách. Možností k tomu opravdu hodně, protože oblast je přímo prošpikovaná skalami či obrovskými valouny. Ve skále se vytesá obrovský prostor, kde se údajně vejde i dvacet rakví. Otvor do hrobky je ovšem malý s dřevěnými dvířky. Do takového hrobky se ukládají rakve s těly příslušníků jedné rodiny. Ve skále ale většinou bývá hrobek víc. Jde tedy o rodinnou hrobku, kde se „sejde“ celá široká rodina s mnoha pokoleními. Součástí některých hrobek, jako je tomu např. ve vesnici Lemo a Londa jsou i dřevěné sošky Tau Tau, které znázorňují zemřelého. Tyto sošky jsou vystavené na „balkoncích“ v blízkosti vstupu do hrobky. Výroba sošky Tau Tau je nákladná záležitost, takže si ji mohou dovolit jen ti bohatší. Navíc nejlepší dřevo na výrobu těchto sošek je ze stromu Chlebovník (anglicky Jackfruit), které je taky velmi drahé, ale taky velmi kvalitní. S vývojem nástrojů na výrobu dřevěných sošek se vyvíjí i jejich výraz. Dnešní sošky už jsou velmi realistické a tvář zesnulého zachycují celkem věrohodně.
Ve vesnici Londa nejsou typické skalní hroby. Rakve se před stovkami let zavěšovali na skalní stěnu. Postupem času ale rakve jen tak leží na kamenech, ve skalních otvorech nebo uvnitř skály, v jeskyni.
Například ve vesnici Kembira je k vidění naprosto jiný způsob pohřbívání, do kmene stromu.
Strom dříve sloužil jako pohřebiště nemluvňat. Jejich tělíčka byla dostatečně malá, aby se vešla do kmene stromu. Vytesaný otvor se potom uzavřel „dvířky“. Strom v Kembiře už údajně pojmul 175 dětí. Dnes je k vidění už jen pár dvířek, nejstarší otvory se pomalu samy uzavřely.
Ve vesnici Bori jsou zase pohřební menhiry. Kromě nich je na místě i několik skalních hrobů. Bori je místo, kde se už po generace pohřbívají členové jedné rodiny z vyšší vrstvy. Každý menhir značí jednoho zesnulého. Výška menhiru je dána počtem obětovaných buvolů a věkem zesnulého.

Jiná Indonésie

Pozdě večer jsme v Makassaru, městě na jižním pobřeží ostrova Sulawesi (Celebes). Hotelovými auty jedeme po téměř prázdné dálnici do centra města. Ještě není ani deset hodin večer, ale v ulicích je liduprázdno. A taky tma. Časté odstávky elektřiny jsou na Sulawesi zřejmě běžné, jak se později přesvědčujeme i v Rantepau. V našem, jednoznačně zatím nejlepším hotelu, ale všechno funguje jak má. Dokonce hotelová restaurace má otevřeno nonstop. Toho ale nikdo z nás nevyužívá, jsme z toho celodenního cestování utahaní jak psi.
Ráno nás čeká bohatá snídaně a po ní pro najatý autobus, který nás z přímořského Makassaru zaveze víc na sever, do horské oblasti, kde žije kmen Toraja.
Už za Makassarem zjišťuju, jak je tu všechno jiné. Úplně jiná Indonésie. Největší změnou jsou dřevěné domy na kůlech se zrezivělými plechovými střechami. Do prvního patra vedou velké dřevěné schody na přední nebo boční straně domu. Některé domy už prodělaly přestavbu a kůly v přízemí se schovaly za zdi. Naprostou většinu střech domů pak zdobí „růžky“ ve tvaru V.
Země je vyprahlá, šedivá. Spolu s plechovými střechami domů dělá dojem chudoby.
Hned za Makassarem se rovina na chvíli střídá s nízkým pohořím připomínajícím rozviklané zuby. Zbytek první poloviny naší cesty, která končí ve městě Pare Pare na západním pobřeží, pak vede přes nížinnou oblast, téměř neustále kolem moře. V Pare Pare obědváme v restauraci s vyhlídkou na město a záliv. Město z té výšky nevypadá o moc líp než vesnice, kterými jsme projížděli. Zrezivělé vlnité plechy nechybí ani tady.
Od Pare Pare už jen stoupáme. Pomalu se blížíme k horské oblasti, která je domovem Torajů. Přestože měla cesta trvat osm hodin, díky přes hodinu trvající zastávce na oběd, se nám protáhla. Ještě za světla přijíždíme ke vstupní bráně do Tana Toraja, okresu v severní části provincie Jižní Sulawesi. Už samotná brána je v torajském stylu. Na střeše moderní bíle zděné stavby se tyčí tradiční dřevěný torajský dům.
Už za tmy vjíždíme do městečka Rantepao, správního centra okresu Tana Toraja a výchozího bodu všech turistů dychtivých po poznání torajské kultury. Na tři noci se ubytováváme v příjemném hotýlku v torajském stylu v centru města, hned naproti kostelu. Hned první večer, stejně jako ty následující vypadává elektřina, ale náš hotel má naštěstí generátor, takže po tmě nezůstáváme.

Vyrážíme na východ – Bromo a Kawah Ijen

Pátý den zájezdu definitivně měním pohodlí svého pronajatého podkrovního pelechu (jinak řečeno skladiště) a vyrážím s naší skupinou rozdělenou do dvou minibusů na cestu směrem na východ. Na Bromo jedeme celý den. Cesta z Probolingga do nejvýše položené vesnice Cemara Lawang je už za tmy. V Cemara Lawang to žije, slaví se velký hinduistický svátek. Vesnice je totiž v oblasti výjimkou, žije tu velká skupina hinduistů. V hotelu Cafe Lava, kde jsme ubytovaní, si dáváme společnou večeři a jdeme na kutě. Kolem čtvrté hodiny ranní na nás už čekají objednané tři džípy. Před vstupní branou do parku je drobná zácpa. Celkový obrázek o počtu turistů dychtivých vidět východ slunce, si ale uděláme až na vrcholu Gunung Pananjakan s vyhlídkou na písčité pole, zvrásněný kužel sopky Gunung Batok, kouřící Gunung Bromo a nejvyšší sopku Gunung Semeru v pozadí. Přijeli jsme sice jako jedni z posledních, ale každý má šanci procpat se davem tak, aby udělal pěknou fotku. Pro mě je focení taky povinné, poprvé na Gunung Pananjakan v lednu jsem viděla tak akorát mlhu.
Z vyhlídky jedeme stejnou rozbitou cestou zpátky do obrovského kráteru s písčitým dnem. My jedeme dolů, jiní se ještě pořád škrábou nahoru. Indonésan věří své motorce natolik, že ji nutí dělat úkony nadpozemské síly. Že se s motorkou neupravenou pro podobný terén boří v písčitých dunách nebo ne a ne vyjet stoupání, které je i pro silné auto výzvou, nevadí. Dá-li bůh, zvládneme to.
První kolo máme za sebou. Naše tři džípy zaparkovali, stejně jako všechny ostatní, v písku pod Gunung Batok. Čeká nás kolo druhé. Překonání překážky v podobě písku, do nějž se boříme a jež dýcháme z plna plic, protože jej víří všudypřítomní koníci a občas i nějaký blázen na motorce. Cílovou páskou je poslední schod vedoucí na okraj kráteru Broma. Dobrý, pár fotek, pár slov prohozených s několika studenty a jdu dolů. Zase něco málo toho písku mezi zuby a druhé kolo končí.
Co je lepší? Lednové Bromo s mlhou a bez turistů (celkový počet maximálně deset) nebo listopadová krásná vyhlídka, písek v puse a očích (tehdy v tom lednu i docela pršelo, tak nebylo tak sucho) a hlava na hlavě?
Třetí závěrečné kolo je nejpříjemnější - snídaně a káva v hotelové restauraci, odpočinek.
Dopoledne nasedáme do minibusů a frčíme dál na východ. Cíl dne – Arabica homestay na planině Ijen, Východní Jáva.
Oba naši řidiči mají ten den nějaké prapodivné vzdorovité chování, ani vyčůrat by nás nenechali. To nejpodstatnější jim jde ale dobře, což oceňuju v poslední části cesty od vesnice Sukosari do vesnice Sempol nedaleko samotného Kawah Ijen. Příšernou strmou cestu s minimem asfaltu a hromadou kamení řidiči zvládají bez problému.
Opět za tmy přijíždíme do vesničky Sempol, která je obklopena obrovskou kávovou plantáží.
Z plánovaných dvou nocí v Arabica Homestay je jen jedna. Psí oči domestikovaných švábů bohužel celkový dojem z ubytování nevylepšily.
Kolem půl deváté ráno už jsme na parkovišti pod Kawah Ijen (2386m.n.m). Ivica dnešní výstup vzdává. Nedivím se, včerejší Bromo na ni bylo moc. Zbytek skupiny se i s Ivanou, která si pomáhá dvěma trekovými holemi (osobně jsem si myslela, že to Ivana až nahoru nezvládne, ale byla skvělá) postupně šplhá do kopce. Už hodně dlouho nepršelo, cesta je prašná, hlavně na zpáteční cestě dolů to pěkně klouže. Každých pár metrů míjíme nosiče síry, jak se malými krůčky ale rychlým tempem šinou dolů nebo odpočívají podél cesty. Občas padne žádost o sušenky či cigarety. Těmhle chlapíkům bych klidně dala víc, kdyby bylo co. Oproti babkám z Diengu si to opravdu zaslouží.

V kráteru Kawah Ijen jsou velmi silné sirné výpary, které se kondenzují, a tak postupně dávají vzniknout neustále přibývající mase pevné síry. Tu v hrozných bezpečnostních podmínkách dělníci těží na dně kráteru, u tyrkysového jezera. Žádná mechanizace, žádná bezpečnostní opatření. Dělníci si proti sirným výparům pomáhají jen šátkem nebo tričkem přes obličej, případně ho mají navlhčený stisknutý mezi zuby. Na Kawah Ijen údajně (informace samotných dělníků) pracuje 300 – 400 mužů (a často i dost mladých kluků). V podstatě všichni dělníci pocházejí z města Banyuwangi několik desítek kilometrů od Kawah Ijen na východním pobřeží Jávy. V jednu hodinu ranní je sem navozí náklaďáky a jde se nahoru, práce začíná. Samotný proces těžby jsem neviděla, tak můžu popsat jen následné nošení nákladu dolů k parkovišti.
Většina dělníků za den (do brzkých odpoledních hodin) snese dva náklady, přičemž jeden má zhruba od 50 do 80, 90 kilogramů. Někde se dokonce píše i o 100 kilogramech. Sirný náklad nesou ve dvou koších spojených bambusovou tyčí opřenou o rameno. Aby za ten den nemuseli dvakrát celou štreku nahoru k okraji kráteru, sestoupit do něj a zase dvakrát dolů k náklaďákům, snášejí oba náklady postupně. Vždy jeden odnesou o nějakých pár set metrů dál, odloží jej podél cesty a jdou zpátky pro druhý. Takhle postupně poodnášejí oba náklady nejdřív ke stanici kousek pod vrcholem, kde se náklad předběžně zváží a dělníci dostanou doklad o váze. Pak je čeká horší, prudší a delší část cesty směrem dolů.
Výplata za náklad o váze 80 kg je zhruba 40 000Rp (necelých 80 Kč). Na naše poměry je to částka směšná, na indonéské poměry dobře placená práce…ale za jakou cenu. Starší dělníci, se kterými jsem mluvila, na Kawah Ijen pracují dvacet i víc let. Běžně tu nosí síru do věku kolem 50 let.
Mrzí mě, že jsem si nevyfotila mladého nosiče s výrazně žlutými řasami nebo potetovaného nosiče blázna, který chtěl odstranit jedno své nepovedené tetování na rameni rozžhavenou žehličkou.

Je znát, že v Jogje žádný větší pohyb nemám, takže se udýchaná a upocená došourám k vážicí stanici. Zbytek cesty k okraji kráteru je už v podstatě po rovině. Příroda okolo je nádherná, ale co teprve samotný kráter a jezero v něm! Nakonec zjišťuju, že to až taková oběť nebyla vyšplhat se tady k té kráse. Po cestě i tady nahoře potkáváme několik dalších turistů. Dvě holky a později i dva kluky vidíme, jak vystupují z kráteru. Chtěla bych se taky podívat tam dolů, jak se těží síra. Ale vzhledem k tomu, že už jen cesta tam a zpátky může trvat i dvě nebo víc hodin a dole bych nejspíš neměla co dýchat, z výletu sejde.
Sestup dolů k parkovišti je zapeklitý oříšek. Prašná cesta strašně klouže. Na zadku jsem ale neskončila.
Ještě chvíli posedět ve warungu na parkovišti, kde jednoznačně chuťově vede smažený banán a po čichu smradlavý durian, do kterého se pustil Libor. Jeho vlastní dojmy v clanku:
http://novotnyo.blog.idnes.cz/c/112180/Dobre-prase-vsechno-spase-aneb-co-se-vse-da-jist-III.html
Jedeme vyzvednout naše zavazadla do Arabicy, uděláme pár fotek na kávové plantáži a asi po dvou hodinách jízdy dorážíme do Bondowosa, města v nížině západně od Kawah Ijen.
Palm Hotel v Bondowosu je pěkný, s bazénem a strašně milým personálem, který mi dobíjí kredit přímo z vlastního mobilu.
Druhý den v osm ráno vyrážíme směr letiště v Surabaye. Na letišti máme spoustu času, protože se trochu změnil letový řád a navíc má naše letadlo asi hodinové zpoždění. Kolem půl osmé večer konečně odlétáme.

Tam, kde bydlí bohové, smrdí síra, lidé mají tváře ošlehané větrem a žádné vychování

Na planinu Dieng nacházející se asi čtyři hodiny jízdy autem severozápadním směrem od Jogjakarty dorážíme kolem poledne. Ve dvou tisících metrech nad mořem je příjemná teplota a trochu fouká vítr. Planina Dieng nabízí několik hinduistických svatyň ze 7. a 8. století a velice zajímavou krajinu vulkanického původu. Turisticky zajímavá místa jsou od sebe vzdálena jen pár kilometrů. Něco se dá ujít pěšky, jinam se můžete pro nedostatek času nebo vlastních sil dopravit autem nebo motorkou.
My jsme od parkoviště vyrazili po svých k jen pár metrů vzdálenému komplexu menších svatyň Arjuna komplex. Odtud po chodníčku ke svatyni Candi Gatutkaca a muzeu, které bylo zavřené. Pak i přes varování našich řidičů, že je to strášně daleko, asi ke kilometr vzdálené svatyňce Candi Bima. Odtud jen pár kilometrů po silnici autem ke Kawah Sikidang, což by měl být, jak indonéský název napovídá, kráter, ale na místě se to tak jasně nejeví. Když tedy pomineme tu díru v zemi, kde to pěkně vře. Přesněji obrovská masa šedého bahna, která se v tom kotli neustále vaří a její silné výpary znemožňují udělat kvalitní fotku. K dotvoření atmosféry o pár metrů dál na svahu unikají už v malé míře ze skulinek další sirné výpary zanechávající na kamenech žlutý sírný povlak. No a poblíž parkoviště jsem ještě objevila vařící kaluž s odpadky. Těžko říct, jestli tam kaluž bude, až se tam stavíte vy:-)
Čas nás tlačí, takže zase popojedeme pár kilometrů auty k poslední zastávce, tyrkysovému jezeru Telaga Warna. Zatáhlo se a je trochu zima (jen mě), ale jdeme se projít kolem jezera. Tu samou cestu si razí i místní z jedné vesnice do druhé. Nejdřív potkáváme pár starších ženských. Stejně jako všichni ostatní z této oblasti mají pěkné červené tváře, snad bych si je i vyfotila, ale jsou drzé jak opice. Ani se nezastaví, ale indonésky vykřikují jen tak do větru, ať jim my, bílé tváře, dáme peníze. Pohoršuje to samozřejmě jen mě, když ostatní nerozumí.
Začíná mírně pršet, ale my už se pomalu vracíme zpátky do Jogji. Škoda, že jsme toho na Diengu nestihli víc.

Dvacetidenní lenochovy zájezdové aktivity

Tuhle jeden můj bývalý spolužák z gymnázia, kterého jsem neviděla roky, zodpověděl na sociální síti Facebook otázku „Myslíš, že je Katka Kulhánková líná?“ Odpověď zněla „Ne“. To se světě podiv. A já (a určitě spousta jiných) vždycky myslela, že ano. Asi udělalo dobrý dojem to, že lenoším tak daleko od rodné vlasti, v Indonésii. Už to, zdá se, je heroický výkon. Ale dobře, děkuju ti Vašku za kompliment.
Tak tedy lenoch (nebo lenoška?) zase trochu ukrojila z toho, co ještě v Indonésii neviděla (a že toho ještě sakra hodně zbývá) a vydala se se skupinou 16 vesměs milých lidiček (to abych některým nekřivdila) na 20denní poznávací zájezd vytvořený mystifikátorem Honzou Pospíšilem z China Tours. Já, lenoch, jsem dělala křoví a občas ve stresu narychlo sjednávala nějaký ten autobus či odšvábený hotel, který ještě nestačil nadobro zplesnivět.
A kde jsme se to teda vyskytovali? Tak trochu na Jávě, tak trochu na Sulawesi, tak trochu na Bali, asi nejvíc na pidi ostrově Gili Meno a nejmíň na Lomboku (asi dvě hodiny). A kromě toho ještě kdesi v oblacích a houpavých mořských vlnách.
Pro přesun z místa na místo bylo občas použito vlastních sil, ale většinou jsme si hověli a masírovali své zadky v autobusech, minibusech, letadlech, dřevěných loďkách, trajektu a někdo využil i becak (indonéská rikša).
Lenoch se občas potil jako nikdy (ať už následkem vysokých teplot ovzduší či několika stresových situací, které si v podstatě přivodil sám), po dlouhé době mu ztmavla kůže a někde už i sloupla, viděl, slyšel a zažil to, co nikdy předtím a pěkně si to celé užil. Ale jak se říká, všude dobře doma nejlíp.
Něco málo z toho mála, co lenoch viděl, slyšel a zažil, se vám pokusím v několika dalších příspěvcích přiblížit.

Nová fotogalerie

Nových fotek stále přibývá a tak bylo nutné zřídit nový účet pro novou fotogalerii. Odkaz na ni najdete po pravé straně spolu s tím původním. V původní a teď i nové fotogalerii najdete obrázky z cest po Jávě, Sulawesi, Bali a ostrůvku Gili Meno. Později přidám i články.

Znamení oběsit se

Začalo to zcela nevinně. Na čtvrtek dopoledne jsem měla v kampusu university Gadjah Mada domluvenou schůzku s Kiki, zatím druhým zájemcem o soukromé hodiny holandštiny. Vyrazím z domu, je vedro k padnutí. Na ulici Parangtritis, kde se dá nastoupit na autobus, který jede přímo k UGM, se během posledních pár dní dělá nová silnice. A tohle ráno položili poslední pás asfaltu. Je jasné, že jsem se stala jeho obětí. V žabkách, které jsou po tomhle incidentu už opravdu na odpis, jsem byla kvůli kolu postavenému přes celou šířku chodníku donucena udělat pár kroků na tomhle lepidle. Žabky se skoro rozpadly, chodidla černá jak fix s přilepeným štěrkem. Provést základní opravy na sandálech a celá upocená běžet na autobus. Od této chvíle až do brzkého odpoledne jsou sandály díky tomuhle spojovacímu materiálu součástí mého těla. V kampusu dorazím na dohodnuté místo, a píšu Kiki, s níž si píšu už možná pár týdnů, že jsem na místě. Během psaní si nemůžu nevšimnout zdálky přicházejícího dlouhána s dlouhými vlasy, které vlají ve větru. Nestačím odeslat a dlouhán stojí u mě. Tak tohle je Kiki. Dlouhý vlasy jako většina místních holek má, jen zbytek podoby má mužské rysy. Zasměju se nad nedorozuměním, Kiki už tolik ne, a ještě než si sedneme, představuje mi Ayu, asi kamarádku z ročníku. Nenápadná malá oplácaná s brýlemi a rovnátky, řekla bych ošklivá. Během asi dvouhodinového rozhovoru na různá témata dochází řeč i na těhotenství Ayu. Aha, myslela jsem, že to břicho je normální stav. Po delší době se tohle téma zase stává aktuální, když se s Kikim bavím o jeho časových možnostech. Kiki se totiž musí o Ayu hlavně po porodu řádně postarat. Aha, Ayu zdaleka nebude jen kamarádka z ročníku, ale budoucí matka Kikiho potomka. Musím konečně zahodit ty povrchní předsudky, že k pěknému klukovi patří pěkná holka.
Ale k věci. Kiki právě vystudoval bakaláře na filosofii a teď začíná magisterské studium na antropologii (v Indonésii je tohle možný). Trochu se bavíme o jeho oboru a on mi začne vyprávět o tajemném jevu vyskytujícím se právě v yogyakartské provincii. Co se nedozvím od něj, si pak najdu na internetu.
Nejen podle Kikiho ale i podle statistik dochází na ostrově Jáva k nejvíce sebevraždám na počet obyvatel právě v téhle provincii a konkrétně v okresu Gunung Kidul, východně od Jogji. Za sebevraždami podle místních stojí ohnivá koule zhruba velikosti fotbalového míče s červeně zbarveným ocasem. Tomuhle jevu místní říkají „pulung gantung“. Slovo „pulung“ prý v javánštině znamená záblesk světla, které dotyčné osobě odnímá moc nad sebou samým. Slovo „gantung“ znamená viset, pověsit. Druhé slovo jasně vyjadřuje, co údajně ohnivá koule způsobuje. Koule je prý často k vidění v nočních hodinách, jak se pohybuje nad krajinou a občas spadne na střechu nějakého domu. Ten, kdo v tom domě bydlí, to má spočítané. Oběsí se. Ať už je to člověk mladý, starý nebo dítě školou povinné. Výrazný počet sebevražd v okresu je zaznamenáván už několik desetiletí a místní opravdu věří, že za nimi stojí pulung gantung.
Pro ilustraci jeden z příběhů:
Turikah, která byla delší dobu nemocná, požádala matku, aby jí koupila ovoce. Šedesátiletá vdova Mbok Tumikem šla tedy na trh. Když se vrátila, našla dceru oběšenou kusem látky u dřevěného stropu jedné z místností domu. Podle sousedů předtím do domu uhodila ohnivá koule s červenozeleným ocasem, která podnítila Turikah k tomuto činu. Toto se stalo 9. září 1989 ve městě Wonosari v okrese Gunung Kidul. O několik měsíců později se stal dům paní Tumikem dějištěm dalšího neštěstí. Pomocí pruhu látky se oběsila další dcera, Solinah. Paní Tumikem přemýšlela nad zbouráním domu, ale kde by potom s rodinou bydlela. Varianta prodeje domu taky nebyla reálná. Kdo by koupil dům, kde se staly dvě sebevraždy. A tak vdova, aby předešla dalšímu neštěstí, začala spávat před dveřmi do domu.
Dosud nikdo věrohodně nevysvětlil příčinu sebevražd v okrese, které se vyznačují stejným způsobem provedení. Psychiku lidí ale může ovlivnit například jejich ekonomická situace. Okres Gunung Kidul je známý jako velmi chudá oblast, kde je v období sucha nedostatek vody. V šedesátých letech minulého století oblast trpěla neúrodou a hladem.

Brainwashing po Indonésku

Je hloupost myslet si, že pleťový krém určité značky vám zaručí šťastný vztah s vaším milým, který vyvrcholí svatbou jako z romantického filmu. Přesto přesně toto s mírnou nadsázkou vám naservíruje indonéská televizní reklama.
Co nabízí televizní reklamy v zemi České republice vzdálené nejen tisíci kilometry ale i kulturou?
Cigarety. V zemi, kde je kouření téměř národním sportem, nemůže chybět jeho popularizace. Nikdy jsem to nepočítala, ale tipla bych si, že reklamy na cigarety by klidně mohly tvořit polovinu všech vysílaných v televizi. Taková reklama vám toho kromě povinného závěrečného upozornění, že kouření způsobuje určitá zdravotní rizika, nic moc neřekne. Cigaretu samotnou natož vdechování nikotinu s patřičným blahým výrazem ve tváři ale v reklamě neuvidíte. Je to totiž zakázané. Tento druh reklam se omezuje pouze na indonéské značky hřebíčkových cigaret kretek a v menší míře běžných cigaret bez příchutě rokok putih. Být spojován s cigaretami tu zřejmě není žádná ostuda, což dosvědčuje i indonéská popová hvězda, zpěvák Nidji, který se stal tváří reklam největšího místního producenta tabákových výrobků, společnosti Djarum. A zřejmě není ani ostuda tahat do takového biznisu Pražskou filharmonii, jejíž produkce zaznívá v jedné z reklam pro Djarum právě ve spojení s písničkou od Nidjiho.
Jiný kraj, jiný mrav, a taky jiná politika....tady vedou cigarety. U nás je to zase pivo. Ale přece jen, pití piva v rozumné míře vám žádné zdravotní problémy nepřinese, spíš naopak.
Indonésie je muslimská země, takže alkohol do reklamy nepatří. A to ani nejrozšířenější místní značka piva Bintang.
Přemýšlím, jestli už jsem v Indonésii viděla reklamu na auto. Samozřejmě na komunikacích se auta vyskytují zcela běžně, ale přece jen jejich počet výrazně přesahují motorky. Ovšem i ty se v tom mumraji reklam ztrácejí.
Elektronika a domácí spotřebiče v reklamě taky nejsou téměř k vidění. Naopak mobilní operátoři jsou v televizi jako doma.
Prací prášky, prostředky na mytí nádobí a kosmetika. To je stálice asi všude. Praní prádla je doménou rozněžnělých maminek, které decentně kárají své potomky za špinavá trička, kosmetice zase vévodí holčičky s bělostnou pletí nebo jejich o trochu starší stejně vybělené kolegyně, které už se jistě proslavily v nějaké té indonéské telenovele. Bílá kůže vede. Takže pokud se reklamě na kosmetiku vyskytne nějaký jedinec s tmavším odstínem, je to právě ten, co potřebuje nápravu.
Krémy, sprchové gely, zvláčňující a bělící tělová mléka, šampóny, zubní pasty, občas nějaká ta menstruační vložka. Řasenky, rtěnky a tak podobně v reklamě nenajdete. Co možná zarazí, jsou stále populární tuhá glycerinová mýdla nebo tělová mléka místních značek, která by ve stejné podobě své místo v české reklamě nedostala. Ovšem tradice je tradice.
Jídlo a ingredience pro jeho přípravu jsou odrazem místních chutí. Sojové omáčky, ochucovadla typických indonéských jídel, olej na smažení. „Čínské“ nudlové polévky v pytlíku, které jsou u nás pořád něčím podřadným, jsou v Indonésii velmi populární.
Sladkosti jsou oblíbené mezi dětmi po celém světě, takže výjimkou není ani Indonésie. Pro nás asi nezvyklou kombinaci tvoří všelijaké sušenky se sýrovou náplní Proti gustu žádný dišputát, ale když v reklamě vidíte lesknoucí se oranžovou hmotu zahlcující město jako v béčkovém hororu, asi se vám oproti dětem v reklamě nebudou zrovna sbíhat sliny.
Indonésani milují kávu. Ale pozor, vůni čerstvě umleté černé kávy tu střídá vůně kopi susu. Jde o kombinaci kávy, mléka a cukru. A že cukrem se nešetří, je jisté. Kdo chce kávu bez mléka, prosím. Ale bez cukru se neobejdete. Indonéští výrobci nabízí nepřeberně možností, jak příjemně začít ráno nebo zvládnout pracovní poradu šálkem kávy z pytlíčku.
Další možností, jak si dodat energie, jsou energetické nápoje, které mají v reklamě taky své místo. Kromě nich pak i americká Coca Cola, Fanta a Sprite.
A samozřejmě i mezi Indonésany oblíbené americké fastfoody se nevyhýbají televizi. Mc Donald a KFC nabízí hovězí hamburgery a kuřecí křidýlka. Pizza Hut zase svoje přetučnělé slané buchty s nejnemožnějšími náplněmi, nejnověji s mangem.
Jestliže je český národ plný hypochondrů, co teprv Indonésani. Nepřehlédnutelnou část reklam představují ty na léky a potravinové doplňky. Kromě běžných léků na neduhy i Evropanům důvěrně známé se v reklamě velice často setkáte i s tradičním pomocníkem proti onemocnění lidově nazývaným masuk angin neboli chřipka či nachlazení. Sirup Antangin, jehož nezastupitelnou složkou je zázvor, seženete, stejně jako spoustu jiných běžných léků, i v tom nejmenším krámku na vesnici.
Určitě plus u mě získávají nekomerční reklamy za účelem prevence. Možná se nám zdá naprosto běžné mýt si ruce před jídlem, ale když vidíte, v jakých podmínkách žije většina populace Indonésie, dojde vám, že celonárodní osvěta je nutností.
Jiným nekomerčním sdělením si dělá reklamu stát, když s pomocí indonéské filmové herečky hlásí bezplatnost základního vzdělání.
V reklamách se objevují neznámé tváře, hvězdy showbiznisu či politici. Že ve dvou reklamách hraje dvojník Baracka Obamy asi pobuřuje jen mě.
I když reklamy obecně ráda nemám, už jen proto, že je jich až moc, přece jen jsem si v Čechách vždycky našla nějakou zajímavou, vtipnou, s dobrým nápadem. Tady mi to chybí. Indonéské reklamy jsou většinou nudné, připitoměle praštěné nebo nic neříkající. A televizní stanice jimi opravdu nešetří.

Vyřizování víz jako adrenalinový sport

Nějakou tu historku z vízového oddělení ambasády cizího státu má dnes už téměř každý. Pokud je to zážitek negativní, většinou se týká zdlouhavého papírování, nekonečného čekání a třeba i zamítnutí.
Mě se nestalo ani jedno z výše jmenovaného. I přesto jsem si na Indonéské ambasádě v Singapuru vytrpěla svoje…
Upozornění: pokud jsem na vás až doposud dělala jen dobrý dojem, prosím nečtěte dál, mohl by se vám zkazit:-)

Proč jsem vlastně do Singapuru letěla? Roční studijní víza pro pobyt v Indonésii mi vypršela a já potřebovala získat nová. Protože už ale nejsem studentkou indonéské školy, potřebuju jiný druh dlouhodobějších víz. Ten nejpřijatelnější v mé situaci (chci být v Indonésii ještě rok) jsou víza Sosial Budaya, tedy sociálně kulturní víza. Ty vám na ambasádě vydají na 2 měsíce pobytu. Po těchto dvou měsících, pokud stále toužíte setrvat v Indonésii, jdete na imigrační oddělení (respektive několik dní před vypršením víz) a zažádáte si o měsíční prodloužení víz. Takto se dají víza Sosial Budaya prodloužit celkem čtyřikrát, tedy na maximální dobu 6 měsíců. Pokud si chcete po této době zažádat o nová víza Sosbud, celý proces se opakuje, tedy je zase potřeba vycestovat.
Poplatek za dvouměsíční víza, která vám vydají na ambasádě mimo Indonésii se zřejmě trochu liší. Co se týče KBRI (Kedutaan Besar Republik Indonesia – ambasáda indonéské republiky) v ČR, výši poplatku najdete na jejích webových stránkách. V Singapuru poplatek činí 65 SGD. Měsíční prodloužení víz na imigračním oddělení v Indonésii stojí asi 250 000 Rp (zdroje se trochu liší, sama jsem ještě o prodloužení nežádala).
Je možné, že i potřebné dokumenty pro získání víz Sosial Budaya se liší od ambasády. Tím nejdůležitějším, a pro všechny stejným je ale sponzorský dopis z Indonésie. Pozvat vás může vaše indonéská rodina, snoubenka, nějaká spřízněná organizace nebo i jen kamarád. V dopise se za vás zaručuje, a stvrzuje tím také, že se o vás během pobytu materiálně postará. Výpis z účtu nebo něco podobného, co by dokazovalo finanční způsobilost sponzora, se nevyžaduje.
Kromě zvacího dopisu KBRI v Singapuru požaduje originál vašeho pasu, kopii občanského průkazu (KTP) vašeho sponzora, jednu fotografii pasového formátu a vyplněný formulář. Aby se člověk jeho vyplňováním nezdržoval přímo na ambasádě, můžete si ho stáhnout na webových stránkách ambasády a doma vyplnit. Přestože informace na webu KBRI v Singapuru neříkají, že při žádání o víza Sosbud potřebujete zpáteční letenku nebo její rezervaci, pro jistotu jsem si rezervovala zpáteční let do ČR a údaje o letu vyplnila i ve formuláři.

KBRI v Singapuru přidělilo pasovému a vízovému oddělení celkem velký prostor v prvním patře rozlehlé budovy. Pro vyřizování víz jsou vyčleněny přepážky 3-6, i když stejně nejsou všechny využívány. Podle pokynů si po vyplnění formuláře (který už jsem naštěstí měla vyplněný z Indonésie) vezmete papírek s pořadovým číslem a čekáte. Uběhlo to celkem rychle. Připravila jsem si všechno potřebné a šla k přepážce. Tam se mi ovšem během několika vteřin na obličeji vytvořil zděšený výraz. Můj zvací dopis nesplňuje jednu pro ně velmi podstatnou náležitost. Moje a sponzorovy osobní údaje jsou vypsány ručně. A to se nesmí! Celý dopis (samozřejmě až na podpis sponzora) musí být tištěný. Sice neumírám, aby mi před očima proběhlo 26 let mého dosavadního života, ale jakési zmatené obrazy tam vidím. Jakýsi zkrat, totální zoufalost. Na návštěvu Singapuru jsem si vydělila nejkratší nutnou dobu. Pondělí – žádost o víza, středa – vyzvednutí víz, čtvrtek poledne – návrat do Indonésie. Žádosti o víza se podávají od 9 ti 12 hodin dopoledne. Vyzvednutí od 15 do 17 hodin odpoledne. Takže mám už dávno spočítané, že jestli přijde nějaký problém, nemám šanci změnit katastrofický scénář, prostě víza nedostanu a hotovo.
S paní u přepážky se hádám snad pět minut, prosím, vysvětluju. Nic nepomáhá. Ona je to v podstatě osoba nápomocná, jen ji zdržuju. Radí mi, ať bělobou přetřu ručně vypsané části a ty pak přetisknu. Ale jak sakra!!! A kde???
Nezbývá, než se sklíčeně odšourat od přepážky na nějaké klidnější místo.
A tam začíná plán na záchranu celé akce. Proč jsem s sebou tahala těžký laptop? A flashdisc? Potvrzuje se mi, že všechno má své důvody, které předem neznáme.
Na flešce mám vzor zvacího dopisu. Zaměstnankyně v jiném patře se s výrazem ubožáka ptám na možnost tisku. Bohužel to není možné. Jediné, co pro veřejnost ambasáda nabízí je xerox a udělání pasových fotek.
Už v Indonésii jsem si při hledání svého sponzora připadala jako ti chudáci z filmů, kteří žádají o zelenou kartu do USA a jsou pro to ochotni udělat cokoliv, ale teď se scénář podobá ještě víc.
Sedám si na lavičku před budovou, z krosny vytahuju laptop, zasouvám flešku a rychle přepisuju všechny osobní údaje. Na recepci se ptám na nejbližší tiskárnu, xerox. O ničem neví. Okolí ambasády je plné luxusních mnohapatrových hotelů, soukromých vil a bytových resortů. Běžné služby v nedohlednu. Před ambasádou beru taxíka a prosím řidiče, ať mě zaveze na nejbližší místo, kde bych mohla tisknout. Vysazuje mě o pár ulic dál u nějakého shopping mallu. Tiskárna ale nikde. Dvakrát procházím budovu, ptám se. Nic. Prý ale o blok dál, snad. Rychle, jak jen to s těžkou krosnou jde, procházím kolem přízemí bytového komplexu zjevně s většinou obyvatel čínské národnosti. Moc nechápou, kde jsem se tam vzala. Dlouhá řada s obchůdky, zubní klinikou, masáže…a printing! Je už skoro půl dvanácté, když se dostanu na řadu. Vytisknout dopis, dost nepovedeně zf…. sponzorův podpis, a pro jistotu okopírovat (asi si naivně myslím, že černý zf…… podpis bude míň nápadný). Platím pár drobáků a uháním hledat taxi. Naštěstí hned jedno zastaví, i když se mi zdá, že mimo vyznačená místa moc šancí na jejich odchycení není. Ani ne za pět minut jsem zpátky na ambasádě a jdu na řadu. Naštěstí k jiné přepážce. Slečna si vše potřebné beze slova bere, zastaví se jen u mého českého pasu, ale po krátké debatě s kolegyní, pokračuje v kontrole a tak po dvou minutách, co jsem u přepážky, všechno zakončí větou „ve středu si přijďte pro víza“ a dá mi nějaký doklad pro uhrazení poplatku za víza. Na kase platím 65 SGD a je hotovo.
Žádné dlouhé čekání, žádné zádrhely. Vyřízeno ani ne během pěti minut.
Nejdřív jsem si nadávala za lenost jet z letiště metrem a pak se nějak dopravit k ambasádě. Mohla jsem ušetřit 36 SGD! Ale to byla moje cena za víza. Než bych se pomocí metra se dvěma přestupy dostala na stanici nejbližší ambasádě, pak hledala taxi nebo šla nedej bůh pěšky, tak mi nikdy nezbude tolik času na všechno to vyřizování.
Mám všeho plný zuby, jsem utahaná, zpocená a teprve mě čeká cesta k hostelu. Taxíka už si samozřejmě neberu, a vydávám se pěšky hledat nejbližší stanici metra. To abych si to vychutnala až do dna. Je děsné vedro, oblečení a vlasy propocené. Mezi těmi mrakodrapy a naleštěnými auty se v téhle situaci opravdu necítím nejlíp. Na hlavní nákupní třídě, kde jsou všichni jak ze škatulky, je to ještě horší. Stanice metra je neznačená (což mě právě v Singapuru zaráží při všech těch upozornění a značení), takže ji míjím. Naštěstí se mě po mém už aspoň desátém dotazu na MRT ujme sympatický cizinec (nakonec z něj vypadne japonský-vůbec tak nevypadá-manažer sushi restaurace v Tokyu, který se přijel podívat na závody F1), který mě doprovodí ke stanici. Dostávám od něj vizitku, to asi kdyby se mi náhodou někdy zadařilo podívat se do Japonska :-), a loučíme se.

Ve středu kolem druhé odpolední už čekám na recepci ambasády. Mají tu opravdu pevná pravidla. Kdo si jde pro pas nebo víza, dovnitř ho pustí až o půl třetí. Pak si ale stejně počkáte ještě půl hodiny v čekárně, než se otevřou přepážky. Z automatu už žádné pořadové číslo nevydolujete, takže se čeká ve frontě tak, jak kdo přišel. Víza vydává paní, která mě v pondělí nemile překvapila. Obličej už si ale nejspíš nepamatuje a s úsměvem mi podává pas. A uvnitř moje nová blyštící se víza.

Doprava v Singapuru

Systém městské dopravy má svůj řád, fungují tu autobusy, metro, hojně využívané taxíky a ferry, které vás dopraví třeba na blízký ostrov Sentosa. Autobusy, metro a dokonce i taxíky mají své zastávky. Na taxi ale samozřejmě můžete mávnout i mimo zastávku, a pokud máte štěstí, řidič vám dokonce zastaví. Já jsem bohužel kromě jedné výjimky neměla to štěstí, taxikáři mě drze ignorovali.
Že si taxikář přičte nějaký ten singapurský dolar za stání v areálu letiště, jsem čekala. Ale když mě vyplivl před Indonéskou ambasádou s taxametrem stagnujícím na čísle 20, a chtěl po mě 36 SGD, bylo přece jen nemilé překvapení. Číňan jen honem honem na vysvětlení dodal svojí legrační angličtinou „peek hours“ a radši rychle zmizel.
Autobusům jsem se radši vyhýbala a zaměřila se na metro. Ti, kdo už o Singapuru něco četli, určitě už znají pojem MRT nebo SMRT. MRT neboli Mass Rapid Transit je obecné označení Singapurského metra. SMRT, tedy Singapore Mass Rapid Transit značí městskou autobusovou dopravu. Já jsem se tedy radši SMRTi vyhýbala a jezdila výhradně MRTí.
V Bandungu mi sice český pár, který tam tento rok studuje na technické univerzitě ITB, jednoduše vysvětlil, jak si koupit lístek na MRT, ale přímo místě jsem přece jen trochu tápala.
Šikovný automat s dotykovou obrazovkou vám nabídne několik možností, jak jej využít. Tedy třeba koupit si obyčejný lístek na jednu cestu. Na obrazovce prstem ukážete na stanici, do které míříte, a automat vám spočítá částku, kterou za danou vzdálenost zaplatíte. Pak jen stačí vložit drobné a vypadne zelená čipová karta, kterou použijete při průchodu turnikety. V ceně jízdy je pokaždé 1 SGD jako záloha za čipovou kartu. Při výstupu v cílové stanici ji vrátíte zpátky. Na automatu vyberete, že chcete vrátit peníze, vložíte kartu, a vypadne mrňavý kovový singapurský dolar.
Všechno v Singapuru se řídí podle svých pravidel. Jak se zdá, na všechno jsou pravidla. Jak se chovat, jak se nechovat, co dělat pro vaše bezpečí a tak podobně. A tak je to i v metru. Na eskalátorech jsou nalepená varování, co nedělat při jejich využívání. Ve vlaku i ve stanicích si můžete přečíst, že přeprava smradlavého ovoce durian je zakázaná, kouření v prostorách MRT vás vyjde na pěkných 1000 SGD, a neujdou vám ani audio a video instrukce, co dělat, pokud uvidíte podezřelé zavazadlo. Různá upozornění a varování jsou velmi často uvedená v Singapuru nejpoužívanějších jazycích. Úředním jazykem je ale naštěstí angličtina. Opravdu kohokoliv jsem se během těch pár dní na něco zeptala, a že to bylo první den dost často, byl mi schopen odpovědět anglicky. Že mi třeba nebylo schopný neporadit nebo mu nebylo moc rozumět, už je věc jiná.

Singapur – multikulturní luxusní prádelna

Čtyři dny, které jsem strávila v jihoasijském Singapuru, na poznání města určitě nestačí. A zvlášť pokud máte, nevím jak to nazvat, cestovní horečku či co, takže jste pořád unavení a všechno vás bolí, takže ta správná nálada na poznávání se nedostaví. Asi by bylo snadnější říct chřipka. Ale ne, nic takového si nemůžu připustit. Asi mi jen nedělá dobře časté střídání prostředí a teplot. Jogjakarta-Bandung-Singapur-Jogjakarta a to všechno během asi deseti dní. Autobus z Jogjakarty do Bandungu s teplotou uvnitř jako v mrazáku, venku samozřejmě vedro. V Bandungu pak zase spíš zima a jeden večer zmoknu…proč já ani po roce nevlastním deštník, který by se během několika dní nerozbil. Letadlo z Bandungu opět s teplotami blížícími se nule a v Singapuru zase přes 30. A v hostelu zase klimatizace řádně nadupaná. Vlastně můžu být ráda, že ještě žiju.

V Singapuru je opravdu horko. A vlhko. Někdo takový stav připodobňuje prádelně, nebo že prý celý den nosíte vlhké oblečení. To bych neřekla. Teda s výjimkou vlhkých míst, která na oblečení vzniknou působením potu. A že z vás leje!
Když si někdo rychle zvykne na levné poměry v Indonésii, Singapur mu udělá pořádnou čáru přes rozpočet. Ale není nutné žít právě v okolních, levnějších státech sousedících se Singapurem, abyste si všimli rozdílu v životní úrovni. Singapur je krásné moderní čisté město, kde je zřejmě ještě pořád nedostatek mrakodrapů a tak se staví další a další o sto šest. Ale nechybí ani zeleň, posekané trávníky, příjemné parky, palmy na terasách penthousů.
První dojem z multikulturního velkoměsta vyzní asi drobet politicky nekorektně. Řidič taxi, které mě veze z letiště na ambasádu je Číňan s legrační angličtinou, po cestě míjíme lesknoucí se bouráky s Číňany nebo bělochy (snad chápete, že všechny národnosti světa podle obličeje nepoznám). Na korbách náklaďáků sedí Indičtí dělníci. Ovšem druhý dojem už tak černobílý není. I mezi Indy vidíte boháče a mezi Číňany třeba kuchaře v jídelně. No a bílé, případně červeně spálené tváře patří do skupiny byznysmenů, managerů, jejich manželek, jejich dětí, bohatých turistů a baťůžkářů. A abych nezapomněla na Malajce, ty se tak nějak motají mezi tím vším.
Co by se dalo centru města vytknout? Až na to, že je to jedna velká snobárna, asi nic. Na pohled z vnějšku je to dokonalost sama. Nebo že bych tak tvrdě odsuzovala jen proto, že jsem si v Singapuru právem připadala jako sociální případ, zatímco v Indonésii už jen fakt, že máte bílou kůži, vám zaručuje zvýšenou pozornost místních a potýkání se s předsudky o bohatých zápaďácích? Ať už je to jakkoliv, se svými zelenými kapsáči jsem rozhodně „in“ nebyla. Asi bych si měla pro příští návštěvu pořídit džínovou minisukni a bílé tílko, tím aspoň nevybočím z řady…řady baťůžkářek.

Je to už rok

Je to už rok a pár dní, co se v podstatě dovolenkuju v Indonésii. Posledních pár dní mě před spaním napadají myšlenky na vzdálený domov na druhé straně světa. Asi i kvůli tomu, že uběhla ta symbolická doba a člověk rekapituluje, co se během ní všechno stalo a přemýšlí nad tím, co se asi tak stane během toho roku následujícího, který bych tu ráda strávila, a jaké to bude, až se vrátím do Čech.
29. srpna mi uletělo (samozřejmě úmyslně) letadlo do Vídně a já od té doby čím dál tím víc řeším záležitosti spojené s prodlouženým pobytem. Koncem září odletět na pár dní do Singapuru, kde si vyřídím nová víza. Předtím ještě asi na týden do Bandungu, kde si musím na imigračním oddělení vyzvednout svůj pas s povolením bezplatně opustit zemi, otevřít si účet v jedné z indonéských bank (nemůžu provést v Jogje, protože můj průkaz o pobytu KITAS, který jakožto cizinka pro otevření účtu potřebuju, byl vydán právě v Bandungu), a dát si sraz s kamarády, které jsem víc jak měsíc neviděla. Mezitím vyřešit záležitost s bydlením, protože brzo skončí roční pronájem domu, kde právě bydlím. A vyřídit si nové zdravotní pojištění u indonéské Allianz. Do toho se možná konečně dostanu k soukromé výuce holandštiny. No a téměř každý den nějakým způsobem řeším přípravu zájezdu české cestovní kanceláře, který má proběhnout během listopadu. Na jednu stranu je to příjemný pocit, že se v indonéštině domluvím natolik, že ji použiju při rezervaci hotelu osobně, mailem i telefonicky. Na stranu druhou, ani jazyk někdy nepomůže v případě některých jednání, někdy prostě komunikace vázne z důvodů jiných. Že by za to mohla špatná technika?
Po třech měsících, co jsem v Jogjakartě a skoro z nebe nespadla kapka, nám posledních pár večerů začalo malinko krápat. To bohužel taky znamená větší vedro v noci a propocené prostěradlo. Večery, kdy jsem po dvou či třech hodinách klábosení v oblíbeném angkringanu téměř mrzla, jsou asi zase na dlouhou dobu pryč.
Jakoby symbolicky jsem svoje první dvě zemětřesení zažila právě po roce. No myslím, že dvakrát úplně stačilo. Ale to je bohužel jenom přání, s realitou nic nenadělám.
Na konci září letí domů Soňa, moje jediná česká spřízněná duše v Jogje, která bydlí jen pár metrů ode mě. Doposud pro mě byla součástí tohoto města, součástí skupiny společných kamarádů a známých. Budu si muset zvyknout. V srpnu do Jogji přijela díky programu Darmasiswa další Češka, ale do dnešního dne jsme se nepotkaly. Tak se to třeba změní, máme na to rok, co tu bude studovat.
Rýže jsem se ještě nepřejedla a dokonce mám dny, kdy si říkám, že bez rýže bych přece nemohla jít s klidným svědomím spát.
Turecký sed na podlaze už je pro mě tak běžná záležitost (i když ještě pořád po delší době ve stejné poloze nepříjemná), že nejspíš i po návratu do Čech budu mít nutkání sednout si na zem. Jenže tam nejspíš narazím na nedostatek místa, protože se obklopujeme zbytečně velkým množstvím nábytku.
Mluvit česky jsem nezapomněla, za což nejspíš vděčím nejen několika dalším Čechům studujících v Indonésii, které jsem tu často vídala, ale taky častým českým návštěvám posledních pár měsíců v Jogjakartě.
Pro místní jsem pořád cizinka, bule, londo. Pro někoho podivný cizák, exotické zpestření všedního dne, pro jiné kamarád.
A pro mě se Indonésie stala druhým domovem, místem, kde se cítím dobře, bezpečně, kde jsou fajn lidi a krásná příroda.
Jaké to bude, až se jednou vrátím do Čech? O čem si budu povídat s lidma? Budu vidět všechno kolem sebe jinýma očima? Co když nebude všechno tak samozřejmé jako dřív a já se budu muset přizpůsobit? A bude se mi vlastně chtít? Trochu se bojím kulturního šoku, který by mohl přijít, jak dosedne letadlo na evropskou půdu. Asi budu pro spoustu lidí exot, ale oni pro mě možná taky.
Tohle plánovat nejde, to se prostě stane. Ale než to přijde, chci ještě nějakou dobu kořenit tady.

Zeměhoupání

V deset hodin dopoledne středoevropského času, v době, kdy ucucáváte svoje dopolední kafe, jste ještě plní pracovního elánu a děti si lámou hlavu nad školními úkoly, se na druhé straně světa pohnula země, řekla bych, že houpala. Ve tři hodiny odpoledne WIB (Waktu Indonesia Barat-Západoindonéský čas), jen pár minut předtím, než začal muezín opěvovat Alláha, v denní době trochu líné (od 22. srpna indonéští muslimové slaví postní měsíc Ramadán, a kdo může, radši odpočívá) přišlo zemětřesení.
Indonésie ročně zažije hodně zemětřesení, mnohokrát lidským vnímáním nezaznamenatelných, tak proč se o jednom z nich zmiňovat? Už jen proto, že to bylo “moje” první, ne právě zanedbatelné a nebylo lokální.
Před dvěma či třemi týdny Jogja zažila jiné, mnohem menší zemětřesení, asi tak malé, že jsem si vůbec ničeho nevšimla. Snad nějaká moje porucha vnímání? Nejspíš ne, nebo ji má taky polovina lidí, se kterými jsem se o tom bavila. Taky si ničeho nevšimli.
Kdyby tehdy nebylo Emprita, který v polospánku klidně oddychoval a během vteřiny stačil otevřít oči, vstát a jako v amoku vyběhnout před dům, o ničem nevím. Takhle působí zemětřesení na lidi, kteří už zažili horší, třeba to zničující před několika lety v Jogjakartě. Mrazí vás v zádech, když slyšíte ty historky!
Včera, tři hodiny odpoledne. Sedím doma na zemi (kromě malého dřevěného stolku nábytek není), piju kafe a čtu si. Točí se mi hlava? A tak moc?! Všechno se houpe. Netřese ale houpe. Až když se podívám na oblečení, co visí v řadě na tyči na chodbě, mi dochází, že to nebude jen tak. Konsternovaně hledím kolem sebe a houpu se. Trvá to třicet vteřit, možná dýl.
Tak tohle je zemětřesení? A odkud přišlo? Že by od sopky Merapi, která je vzdálená jen několik kilometrů? Nemám televizi ani rádio, ale první zpráva přichází za okamžik pomocí sms. Ve městě Tasikmalaya v provincii Západní Jáva naměřili 7,3 stupně Richterovy škály. Na západě Jávy bylo zemětřesení silnější. Tasikmalaya leží asi 100 km jihovýchodně od Bandungu, prochází jí železniční trať Bandung-Jogjakarta-Surakarta(Solo). Na místím vlakovém nádraží jsem se v třídě ekonomi potila už nejmíň desetkrát. Tasik (jak Tasikmalaye říkají místní) je pro mě bodem, kde hory přechází v nížinu. Vím, že za Tasikem na západ do Bandungu už mi bude propocený tričko jenom schnout a budeme se těch údajných 100 kilometrů courat asi tri hodiny úžasnou kopcovitou krajinou s hlubokými srázy, řekami a rýžovými políčky na svazích, a naopak na východ do Jogji už budu jen utírat čelo a krk a pet hodin hledat ve vlaku místo, kde trochu fouká.
Píšu smsku kamarádovi do Bandungu. Jsi v pořádku? Taky jste tam měli zemětřesení? Odpověď mi toho o stavu ve městě nic neřekne. Kamarád sedí ve vlaku z Jakarty do Bandungu. Nic necítil. Představuju si trať v těch místech. Nad hlubokými údolími železniční mosty bez zábran. Normální v těchto končinách.
Než se dostanu k televizi, jdu na internet. IDNES.CZ už vydalo zprávu. Největší indonéské noviny Kompas už jich mají hned několik. Zěmětřesení se nevyhlo ani Facebooku. Kamarádka z Bandungu píše, že byla právě v obchodním centru, panika, lidi vybíhají ven, na ulicích zácpy (těžko říct, jak moc se liší od těch běžných, co město každý den zažívá). Píšu domů, že jsem v pořádku.
Je po páté odpoledne. V televizi jedna krátká reportáž střídá další.
Epicentrum zemětřesení v moři skoro 142 kilometrů od Tasikmalaye, v hloubce 32 kilometrů. Cítili ho dokonce až na Bali. Možnost tsunami. No páni! Epicentrum tak daleko, a ještě v Jogje jsme se houpali jak na lodi! Nedokážu si vůbec představit, jak může mít něco tak ohromnou sílu. Je mi z toho všeho nějak divně.
Nejvíc postižené okresy: Tasikmalaya, Cianjur, Garut, Bandung, DKI Jakarta, Cilacap.
Oběti: 33 mrtvých, 305 zraněných, 40 nezvěstných
Škoda: poničené a zřícené budovy, výpadky elektřiny, sesuvy půdy.
Tsunami naštěstí nepřišlo.

Kdo je větší chudák

Tuhle jsem na jedné indonéské televizní stanici viděla úryvek reportáže natáčené skrytou kamerou.
Asi dvanáctiletá dívka se potuluje po ulicích jednoho javánského města a v ruce nese černý igelitový pytlík, jakých se tu válejí milióny, možná miliardy. Celou dobu ji natáčí skrytá kamera. Jestli o tom ale sama dívka ví nebo se dokonce natáčení dobrovolně účastní, nevím. Po chvilce mám možnost zjistit, co vy pytlíku nosí. Několik porcí ve voskovém papíře zabalené vařené rýže a igelitový sáček s uvařeným čajem. Nenese to ale domů k obědu, snaží se to všechno prodat. Několik hodin chodí po městě a snaží se umluvit převážně řidiče becaků, ať si celý obsah pytlíku koupí za cenu 20 000 Rp (necelých 40 Kč, vysoká cena za vařenou rýži a čaj). Prý to všechno koupila ve warungu a snaží se dál prodat, aby měla peníze na učebnice. Dívka se nestydí a snaží se lidem vnutit důvody výhodné koupě. Přestože se najdou tací, kteří by dívce rádi pomohli, cena jim přijde příliš vysoká, takže dívka odchází s nepořízenou. Po sedmi hodinách dívka naráží na starší ženu, která se svými dětmi a manželem posedává ve stínu na chodníku. Dívka se s ženou dává do řeči. Ta pochází z jiného města, ale tady žije s rodinou v naprosté chudobě na ulici. Údajně se živí praním prádla. Žena má vadu řeči způsobenou nepovedenou operací krčních mandlí. Přestože její rodina žije v naprosté chudobě na chodníku u frekventované silnice, chce dívce pomoct. Sama oněch dvacet tisíc nemá, ale během několika minut si je někde vypůjčí. Sama dívka se začíná cítit trapně peníze přijmout, ale nakonec s nimi odchází. Po chvilce k ženě přichází „náhodně kolemjdoucí“ mladík, ptá se na cestu a jen tak mezi řečí se ptá i na onu dívku. Paní mu celou situaci upřímně vylíčí. Mladík se chystá k odchodu, ale ještě předtím ženě vtlačí do dlaně několik set tisíc rupií. Ta se za ním ještě dlouho nevěřícně dívá a propadá v pláč.
Já se slzám ubránila, přesto mě dojala situace bezdomovce, který ač sám nemá, pomůže jinému.
Ten samý den večer jsem jela s přítelem na večeři do jedné vzdálenější čtvrti. Po cestě jsme minuli onu ženu s rodinou, jak sedí na svém místě na chodníku. Příběh se odehrál v Jogjakartě.
Přestože už je to pár týdnů, co byla v televizi reportáž odvysílána, píšu o ní až dnes, 17. srpna. Je státní svátek. Polední televizní zprávy byly v duchu velkolepých oslav v hlavním městě Jakartě. Přesto se jedna reportáž věnovala vzdálenějšímu tématu. Dětem, které jsou různými okolnostmi donuceny pracovat. V Indonésii jsou údajně miliony pracujících dětí (včetně těch žebrajících) a ty opravdu nemají důvod oslavovat indonéský den nezávislosti.

Peněženka plná bonbónů

Dřív by si u mě kapsář možná přišel na pěkné peníze. Ale dneska si tak akorát zkazí zuby.
Indonésie je moderní stát, zaplatit tu můžete cash v rupiích či dolarech, kreditní kartou nebo přes internet elektronickou platební kartou. Drobné nazpátek ale dostanete v naturáliích. Aspoň to tak dělají v mnoha obchodech. Nemají nazpátek drobné? Dostanete bonbón. Mentos, Alpenliebe, prostě co je zrovna v kase. A tak se moje peněžka postupně mění na pytlík bonbónů. Směnný kurz: 1 bonbón/100 Rp.
Nejen na tomto příkladu můžete vidět, jak si Indonésan cení peněz. Není neobvyklé stát se držitelem jednotisícové bankovky počmárané vzkazem nebo telefonním číslem.
Pokud ale jdete směnit cizí valuty, situace je o poznání jiná. Bohužel ještě pořád se stává, dokonce i v bankách, že vám nechtějí vyměnit zbrusu nové dolary či eura, které jste jednou přehli! A pokud už se sníží přijmout je, tak za horší kurz. Přesto, že to není běžná praxe, setkat se s tím můžete.