pondělí 26. října 2009

Znamení oběsit se

Začalo to zcela nevinně. Na čtvrtek dopoledne jsem měla v kampusu university Gadjah Mada domluvenou schůzku s Kiki, zatím druhým zájemcem o soukromé hodiny holandštiny. Vyrazím z domu, je vedro k padnutí. Na ulici Parangtritis, kde se dá nastoupit na autobus, který jede přímo k UGM, se během posledních pár dní dělá nová silnice. A tohle ráno položili poslední pás asfaltu. Je jasné, že jsem se stala jeho obětí. V žabkách, které jsou po tomhle incidentu už opravdu na odpis, jsem byla kvůli kolu postavenému přes celou šířku chodníku donucena udělat pár kroků na tomhle lepidle. Žabky se skoro rozpadly, chodidla černá jak fix s přilepeným štěrkem. Provést základní opravy na sandálech a celá upocená běžet na autobus. Od této chvíle až do brzkého odpoledne jsou sandály díky tomuhle spojovacímu materiálu součástí mého těla. V kampusu dorazím na dohodnuté místo, a píšu Kiki, s níž si píšu už možná pár týdnů, že jsem na místě. Během psaní si nemůžu nevšimnout zdálky přicházejícího dlouhána s dlouhými vlasy, které vlají ve větru. Nestačím odeslat a dlouhán stojí u mě. Tak tohle je Kiki. Dlouhý vlasy jako většina místních holek má, jen zbytek podoby má mužské rysy. Zasměju se nad nedorozuměním, Kiki už tolik ne, a ještě než si sedneme, představuje mi Ayu, asi kamarádku z ročníku. Nenápadná malá oplácaná s brýlemi a rovnátky, řekla bych ošklivá. Během asi dvouhodinového rozhovoru na různá témata dochází řeč i na těhotenství Ayu. Aha, myslela jsem, že to břicho je normální stav. Po delší době se tohle téma zase stává aktuální, když se s Kikim bavím o jeho časových možnostech. Kiki se totiž musí o Ayu hlavně po porodu řádně postarat. Aha, Ayu zdaleka nebude jen kamarádka z ročníku, ale budoucí matka Kikiho potomka. Musím konečně zahodit ty povrchní předsudky, že k pěknému klukovi patří pěkná holka.
Ale k věci. Kiki právě vystudoval bakaláře na filosofii a teď začíná magisterské studium na antropologii (v Indonésii je tohle možný). Trochu se bavíme o jeho oboru a on mi začne vyprávět o tajemném jevu vyskytujícím se právě v yogyakartské provincii. Co se nedozvím od něj, si pak najdu na internetu.
Nejen podle Kikiho ale i podle statistik dochází na ostrově Jáva k nejvíce sebevraždám na počet obyvatel právě v téhle provincii a konkrétně v okresu Gunung Kidul, východně od Jogji. Za sebevraždami podle místních stojí ohnivá koule zhruba velikosti fotbalového míče s červeně zbarveným ocasem. Tomuhle jevu místní říkají „pulung gantung“. Slovo „pulung“ prý v javánštině znamená záblesk světla, které dotyčné osobě odnímá moc nad sebou samým. Slovo „gantung“ znamená viset, pověsit. Druhé slovo jasně vyjadřuje, co údajně ohnivá koule způsobuje. Koule je prý často k vidění v nočních hodinách, jak se pohybuje nad krajinou a občas spadne na střechu nějakého domu. Ten, kdo v tom domě bydlí, to má spočítané. Oběsí se. Ať už je to člověk mladý, starý nebo dítě školou povinné. Výrazný počet sebevražd v okresu je zaznamenáván už několik desetiletí a místní opravdu věří, že za nimi stojí pulung gantung.
Pro ilustraci jeden z příběhů:
Turikah, která byla delší dobu nemocná, požádala matku, aby jí koupila ovoce. Šedesátiletá vdova Mbok Tumikem šla tedy na trh. Když se vrátila, našla dceru oběšenou kusem látky u dřevěného stropu jedné z místností domu. Podle sousedů předtím do domu uhodila ohnivá koule s červenozeleným ocasem, která podnítila Turikah k tomuto činu. Toto se stalo 9. září 1989 ve městě Wonosari v okrese Gunung Kidul. O několik měsíců později se stal dům paní Tumikem dějištěm dalšího neštěstí. Pomocí pruhu látky se oběsila další dcera, Solinah. Paní Tumikem přemýšlela nad zbouráním domu, ale kde by potom s rodinou bydlela. Varianta prodeje domu taky nebyla reálná. Kdo by koupil dům, kde se staly dvě sebevraždy. A tak vdova, aby předešla dalšímu neštěstí, začala spávat před dveřmi do domu.
Dosud nikdo věrohodně nevysvětlil příčinu sebevražd v okrese, které se vyznačují stejným způsobem provedení. Psychiku lidí ale může ovlivnit například jejich ekonomická situace. Okres Gunung Kidul je známý jako velmi chudá oblast, kde je v období sucha nedostatek vody. V šedesátých letech minulého století oblast trpěla neúrodou a hladem.

sobota 17. října 2009

Brainwashing po Indonésku


Je hloupost myslet si, že pleťový krém určité značky vám zaručí šťastný vztah s vaším milým, který vyvrcholí svatbou jako z romantického filmu. Přesto přesně toto s mírnou nadsázkou vám naservíruje indonéská televizní reklama.
Co nabízí televizní reklamy v zemi České republice vzdálené nejen tisíci kilometry ale i kulturou?
Cigarety. V zemi, kde je kouření téměř národním sportem, nemůže chybět jeho popularizace. Nikdy jsem to nepočítala, ale tipla bych si, že reklamy na cigarety by klidně mohly tvořit polovinu všech vysílaných v televizi. Taková reklama vám toho kromě povinného závěrečného upozornění, že kouření způsobuje určitá zdravotní rizika, nic moc neřekne. Cigaretu samotnou natož vdechování nikotinu s patřičným blahým výrazem ve tváři ale v reklamě neuvidíte. Je to totiž zakázané. Tento druh reklam se omezuje pouze na indonéské značky hřebíčkových cigaret kretek a v menší míře běžných cigaret bez příchutě rokok putih. Být spojován s cigaretami tu zřejmě není žádná ostuda, což dosvědčuje i indonéská popová hvězda, zpěvák Nidji, který se stal tváří reklam největšího místního producenta tabákových výrobků, společnosti Djarum. A zřejmě není ani ostuda tahat do takového biznisu Pražskou filharmonii, jejíž produkce zaznívá v jedné z reklam pro Djarum právě ve spojení s písničkou od Nidjiho.
Jiný kraj, jiný mrav, a taky jiná politika....tady vedou cigarety. U nás je to zase pivo. Ale přece jen, pití piva v rozumné míře vám žádné zdravotní problémy nepřinese, spíš naopak.
Indonésie je muslimská země, takže alkohol do reklamy nepatří. A to ani nejrozšířenější místní značka piva Bintang.
Přemýšlím, jestli už jsem v Indonésii viděla reklamu na auto. Samozřejmě na komunikacích se auta vyskytují zcela běžně, ale přece jen jejich počet výrazně přesahují motorky. Ovšem i ty se v tom mumraji reklam ztrácejí.
Elektronika a domácí spotřebiče v reklamě taky nejsou téměř k vidění. Naopak mobilní operátoři jsou v televizi jako doma.
Prací prášky, prostředky na mytí nádobí a kosmetika. To je stálice asi všude. Praní prádla je doménou rozněžnělých maminek, které decentně kárají své potomky za špinavá trička, kosmetice zase vévodí holčičky s bělostnou pletí nebo jejich o trochu starší stejně vybělené kolegyně, které už se jistě proslavily v nějaké té indonéské telenovele. Bílá kůže vede. Takže pokud se reklamě na kosmetiku vyskytne nějaký jedinec s tmavším odstínem, je to právě ten, co potřebuje nápravu.
Krémy, sprchové gely, zvláčňující a bělící tělová mléka, šampóny, zubní pasty, občas nějaká ta menstruační vložka. Řasenky, rtěnky a tak podobně v reklamě nenajdete. Co možná zarazí, jsou stále populární tuhá glycerinová mýdla nebo tělová mléka místních značek, která by ve stejné podobě své místo v české reklamě nedostala. Ovšem tradice je tradice.
Jídlo a ingredience pro jeho přípravu jsou odrazem místních chutí. Sojové omáčky, ochucovadla typických indonéských jídel, olej na smažení. „Čínské“ nudlové polévky v pytlíku, které jsou u nás pořád něčím podřadným, jsou v Indonésii velmi populární.
Sladkosti jsou oblíbené mezi dětmi po celém světě, takže výjimkou není ani Indonésie. Pro nás asi nezvyklou kombinaci tvoří všelijaké sušenky se sýrovou náplní Proti gustu žádný dišputát, ale když v reklamě vidíte lesknoucí se oranžovou hmotu zahlcující město jako v béčkovém hororu, asi se vám oproti dětem v reklamě nebudou zrovna sbíhat sliny.
Indonésani milují kávu. Ale pozor, vůni čerstvě umleté černé kávy tu střídá vůně kopi susu. Jde o kombinaci kávy, mléka a cukru. A že cukrem se nešetří, je jisté. Kdo chce kávu bez mléka, prosím. Ale bez cukru se neobejdete. Indonéští výrobci nabízí nepřeberně možností, jak příjemně začít ráno nebo zvládnout pracovní poradu šálkem kávy z pytlíčku.
Další možností, jak si dodat energie, jsou energetické nápoje, které mají v reklamě taky své místo. Kromě nich pak i americká Coca Cola, Fanta a Sprite.
A samozřejmě i mezi Indonésany oblíbené americké fastfoody se nevyhýbají televizi. Mc Donald a KFC nabízí hovězí hamburgery a kuřecí křidýlka. Pizza Hut zase svoje přetučnělé slané buchty s nejnemožnějšími náplněmi, nejnověji s mangem.
Jestliže je český národ plný hypochondrů, co teprv Indonésani. Nepřehlédnutelnou část reklam představují ty na léky a potravinové doplňky. Kromě běžných léků na neduhy i Evropanům důvěrně známé se v reklamě velice často setkáte i s tradičním pomocníkem proti onemocnění lidově nazývaným masuk angin neboli chřipka či nachlazení. Sirup Antangin, jehož nezastupitelnou složkou je zázvor, seženete, stejně jako spoustu jiných běžných léků, i v tom nejmenším krámku na vesnici.
Určitě plus u mě získávají nekomerční reklamy za účelem prevence. Možná se nám zdá naprosto běžné mýt si ruce před jídlem, ale když vidíte, v jakých podmínkách žije většina populace Indonésie, dojde vám, že celonárodní osvěta je nutností.
Jiným nekomerčním sdělením si dělá reklamu stát, když s pomocí indonéské filmové herečky hlásí bezplatnost základního vzdělání.
V reklamách se objevují neznámé tváře, hvězdy showbiznisu či politici. Že ve dvou reklamách hraje dvojník Baracka Obamy asi pobuřuje jen mě.
I když reklamy obecně ráda nemám, už jen proto, že je jich až moc, přece jen jsem si v Čechách vždycky našla nějakou zajímavou, vtipnou, s dobrým nápadem. Tady mi to chybí. Indonéské reklamy jsou většinou nudné, připitoměle praštěné nebo nic neříkající. A televizní stanice jimi opravdu nešetří.

pondělí 5. října 2009

Vyřizování víz jako adrenalinový sport

Nějakou tu historku z vízového oddělení ambasády cizího státu má dnes už téměř každý. Pokud je to zážitek negativní, většinou se týká zdlouhavého papírování, nekonečného čekání a třeba i zamítnutí.
Mě se nestalo ani jedno z výše jmenovaného. I přesto jsem si na Indonéské ambasádě v Singapuru vytrpěla svoje…
Upozornění: pokud jsem na vás až doposud dělala jen dobrý dojem, prosím nečtěte dál, mohl by se vám zkazit:-)

Proč jsem vlastně do Singapuru letěla? Roční studijní víza pro pobyt v Indonésii mi vypršela a já potřebovala získat nová. Protože už ale nejsem studentkou indonéské školy, potřebuju jiný druh dlouhodobějších víz. Ten nejpřijatelnější v mé situaci (chci být v Indonésii ještě rok) jsou víza Sosial Budaya, tedy sociálně kulturní víza. Ty vám na ambasádě vydají na 2 měsíce pobytu. Po těchto dvou měsících, pokud stále toužíte setrvat v Indonésii, jdete na imigrační oddělení (respektive několik dní před vypršením víz) a zažádáte si o měsíční prodloužení víz. Takto se dají víza Sosial Budaya prodloužit celkem čtyřikrát, tedy na maximální dobu 6 měsíců. Pokud si chcete po této době zažádat o nová víza Sosbud, celý proces se opakuje, tedy je zase potřeba vycestovat.
Poplatek za dvouměsíční víza, která vám vydají na ambasádě mimo Indonésii se zřejmě trochu liší. Co se týče KBRI (Kedutaan Besar Republik Indonesia – ambasáda indonéské republiky) v ČR, výši poplatku najdete na jejích webových stránkách. V Singapuru poplatek činí 65 SGD. Měsíční prodloužení víz na imigračním oddělení v Indonésii stojí asi 250 000 Rp (zdroje se trochu liší, sama jsem ještě o prodloužení nežádala).
Je možné, že i potřebné dokumenty pro získání víz Sosial Budaya se liší od ambasády. Tím nejdůležitějším, a pro všechny stejným je ale sponzorský dopis z Indonésie. Pozvat vás může vaše indonéská rodina, snoubenka, nějaká spřízněná organizace nebo i jen kamarád. V dopise se za vás zaručuje, a stvrzuje tím také, že se o vás během pobytu materiálně postará. Výpis z účtu nebo něco podobného, co by dokazovalo finanční způsobilost sponzora, se nevyžaduje.
Kromě zvacího dopisu KBRI v Singapuru požaduje originál vašeho pasu, kopii občanského průkazu (KTP) vašeho sponzora, jednu fotografii pasového formátu a vyplněný formulář. Aby se člověk jeho vyplňováním nezdržoval přímo na ambasádě, můžete si ho stáhnout na webových stránkách ambasády a doma vyplnit. Přestože informace na webu KBRI v Singapuru neříkají, že při žádání o víza Sosbud potřebujete zpáteční letenku nebo její rezervaci, pro jistotu jsem si rezervovala zpáteční let do ČR a údaje o letu vyplnila i ve formuláři.

KBRI v Singapuru přidělilo pasovému a vízovému oddělení celkem velký prostor v prvním patře rozlehlé budovy. Pro vyřizování víz jsou vyčleněny přepážky 3-6, i když stejně nejsou všechny využívány. Podle pokynů si po vyplnění formuláře (který už jsem naštěstí měla vyplněný z Indonésie) vezmete papírek s pořadovým číslem a čekáte. Uběhlo to celkem rychle. Připravila jsem si všechno potřebné a šla k přepážce. Tam se mi ovšem během několika vteřin na obličeji vytvořil zděšený výraz. Můj zvací dopis nesplňuje jednu pro ně velmi podstatnou náležitost. Moje a sponzorovy osobní údaje jsou vypsány ručně. A to se nesmí! Celý dopis (samozřejmě až na podpis sponzora) musí být tištěný. Sice neumírám, aby mi před očima proběhlo 26 let mého dosavadního života, ale jakési zmatené obrazy tam vidím. Jakýsi zkrat, totální zoufalost. Na návštěvu Singapuru jsem si vydělila nejkratší nutnou dobu. Pondělí – žádost o víza, středa – vyzvednutí víz, čtvrtek poledne – návrat do Indonésie. Žádosti o víza se podávají od 9 ti 12 hodin dopoledne. Vyzvednutí od 15 do 17 hodin odpoledne. Takže mám už dávno spočítané, že jestli přijde nějaký problém, nemám šanci změnit katastrofický scénář, prostě víza nedostanu a hotovo.
S paní u přepážky se hádám snad pět minut, prosím, vysvětluju. Nic nepomáhá. Ona je to v podstatě osoba nápomocná, jen ji zdržuju. Radí mi, ať bělobou přetřu ručně vypsané části a ty pak přetisknu. Ale jak sakra!!! A kde???
Nezbývá, než se sklíčeně odšourat od přepážky na nějaké klidnější místo.
A tam začíná plán na záchranu celé akce. Proč jsem s sebou tahala těžký laptop? A flashdisc? Potvrzuje se mi, že všechno má své důvody, které předem neznáme.
Na flešce mám vzor zvacího dopisu. Zaměstnankyně v jiném patře se s výrazem ubožáka ptám na možnost tisku. Bohužel to není možné. Jediné, co pro veřejnost ambasáda nabízí je xerox a udělání pasových fotek.
Už v Indonésii jsem si při hledání svého sponzora připadala jako ti chudáci z filmů, kteří žádají o zelenou kartu do USA a jsou pro to ochotni udělat cokoliv, ale teď se scénář podobá ještě víc.
Sedám si na lavičku před budovou, z krosny vytahuju laptop, zasouvám flešku a rychle přepisuju všechny osobní údaje. Na recepci se ptám na nejbližší tiskárnu, xerox. O ničem neví. Okolí ambasády je plné luxusních mnohapatrových hotelů, soukromých vil a bytových resortů. Běžné služby v nedohlednu. Před ambasádou beru taxíka a prosím řidiče, ať mě zaveze na nejbližší místo, kde bych mohla tisknout. Vysazuje mě o pár ulic dál u nějakého shopping mallu. Tiskárna ale nikde. Dvakrát procházím budovu, ptám se. Nic. Prý ale o blok dál, snad. Rychle, jak jen to s těžkou krosnou jde, procházím kolem přízemí bytového komplexu zjevně s většinou obyvatel čínské národnosti. Moc nechápou, kde jsem se tam vzala. Dlouhá řada s obchůdky, zubní klinikou, masáže…a printing! Je už skoro půl dvanácté, když se dostanu na řadu. Vytisknout dopis, dost nepovedeně zf…. sponzorův podpis, a pro jistotu okopírovat (asi si naivně myslím, že černý zf…… podpis bude míň nápadný). Platím pár drobáků a uháním hledat taxi. Naštěstí hned jedno zastaví, i když se mi zdá, že mimo vyznačená místa moc šancí na jejich odchycení není. Ani ne za pět minut jsem zpátky na ambasádě a jdu na řadu. Naštěstí k jiné přepážce. Slečna si vše potřebné beze slova bere, zastaví se jen u mého českého pasu, ale po krátké debatě s kolegyní, pokračuje v kontrole a tak po dvou minutách, co jsem u přepážky, všechno zakončí větou „ve středu si přijďte pro víza“ a dá mi nějaký doklad pro uhrazení poplatku za víza. Na kase platím 65 SGD a je hotovo.
Žádné dlouhé čekání, žádné zádrhely. Vyřízeno ani ne během pěti minut.
Nejdřív jsem si nadávala za lenost jet z letiště metrem a pak se nějak dopravit k ambasádě. Mohla jsem ušetřit 36 SGD! Ale to byla moje cena za víza. Než bych se pomocí metra se dvěma přestupy dostala na stanici nejbližší ambasádě, pak hledala taxi nebo šla nedej bůh pěšky, tak mi nikdy nezbude tolik času na všechno to vyřizování.
Mám všeho plný zuby, jsem utahaná, zpocená a teprve mě čeká cesta k hostelu. Taxíka už si samozřejmě neberu, a vydávám se pěšky hledat nejbližší stanici metra. To abych si to vychutnala až do dna. Je děsné vedro, oblečení a vlasy propocené. Mezi těmi mrakodrapy a naleštěnými auty se v téhle situaci opravdu necítím nejlíp. Na hlavní nákupní třídě, kde jsou všichni jak ze škatulky, je to ještě horší. Stanice metra je neznačená (což mě právě v Singapuru zaráží při všech těch upozornění a značení), takže ji míjím. Naštěstí se mě po mém už aspoň desátém dotazu na MRT ujme sympatický cizinec (nakonec z něj vypadne japonský-vůbec tak nevypadá-manažer sushi restaurace v Tokyu, který se přijel podívat na závody F1), který mě doprovodí ke stanici. Dostávám od něj vizitku, to asi kdyby se mi náhodou někdy zadařilo podívat se do Japonska :-), a loučíme se.

Ve středu kolem druhé odpolední už čekám na recepci ambasády. Mají tu opravdu pevná pravidla. Kdo si jde pro pas nebo víza, dovnitř ho pustí až o půl třetí. Pak si ale stejně počkáte ještě půl hodiny v čekárně, než se otevřou přepážky. Z automatu už žádné pořadové číslo nevydolujete, takže se čeká ve frontě tak, jak kdo přišel. Víza vydává paní, která mě v pondělí nemile překvapila. Obličej už si ale nejspíš nepamatuje a s úsměvem mi podává pas. A uvnitř moje nová blyštící se víza.

neděle 4. října 2009

Doprava v Singapuru


Systém městské dopravy má svůj řád, fungují tu autobusy, metro, hojně využívané taxíky a ferry, které vás dopraví třeba na blízký ostrov Sentosa. Autobusy, metro a dokonce i taxíky mají své zastávky. Na taxi ale samozřejmě můžete mávnout i mimo zastávku, a pokud máte štěstí, řidič vám dokonce zastaví. Já jsem bohužel kromě jedné výjimky neměla to štěstí, taxikáři mě drze ignorovali.
Že si taxikář přičte nějaký ten singapurský dolar za stání v areálu letiště, jsem čekala. Ale když mě vyplivl před Indonéskou ambasádou s taxametrem stagnujícím na čísle 20, a chtěl po mě 36 SGD, bylo přece jen nemilé překvapení. Číňan jen honem honem na vysvětlení dodal svojí legrační angličtinou „peek hours“ a radši rychle zmizel.
Autobusům jsem se radši vyhýbala a zaměřila se na metro. Ti, kdo už o Singapuru něco četli, určitě už znají pojem MRT nebo SMRT. MRT neboli Mass Rapid Transit je obecné označení Singapurského metra. SMRT, tedy Singapore Mass Rapid Transit značí městskou autobusovou dopravu. Já jsem se tedy radši SMRTi vyhýbala a jezdila výhradně MRTí.
V Bandungu mi sice český pár, který tam tento rok studuje na technické univerzitě ITB, jednoduše vysvětlil, jak si koupit lístek na MRT, ale přímo místě jsem přece jen trochu tápala.
Šikovný automat s dotykovou obrazovkou vám nabídne několik možností, jak jej využít. Tedy třeba koupit si obyčejný lístek na jednu cestu. Na obrazovce prstem ukážete na stanici, do které míříte, a automat vám spočítá částku, kterou za danou vzdálenost zaplatíte. Pak jen stačí vložit drobné a vypadne zelená čipová karta, kterou použijete při průchodu turnikety. V ceně jízdy je pokaždé 1 SGD jako záloha za čipovou kartu. Při výstupu v cílové stanici ji vrátíte zpátky. Na automatu vyberete, že chcete vrátit peníze, vložíte kartu, a vypadne mrňavý kovový singapurský dolar.
Všechno v Singapuru se řídí podle svých pravidel. Jak se zdá, na všechno jsou pravidla. Jak se chovat, jak se nechovat, co dělat pro vaše bezpečí a tak podobně. A tak je to i v metru. Na eskalátorech jsou nalepená varování, co nedělat při jejich využívání. Ve vlaku i ve stanicích si můžete přečíst, že přeprava smradlavého ovoce durian je zakázaná, kouření v prostorách MRT vás vyjde na pěkných 1000 SGD, a neujdou vám ani audio a video instrukce, co dělat, pokud uvidíte podezřelé zavazadlo. Různá upozornění a varování jsou velmi často uvedená v Singapuru nejpoužívanějších jazycích. Úředním jazykem je ale naštěstí angličtina. Opravdu kohokoliv jsem se během těch pár dní na něco zeptala, a že to bylo první den dost často, byl mi schopen odpovědět anglicky. Že mi třeba nebylo schopný neporadit nebo mu nebylo moc rozumět, už je věc jiná.

Singapur – multikulturní luxusní prádelna


Čtyři dny, které jsem strávila v jihoasijském Singapuru, na poznání města určitě nestačí. A zvlášť pokud máte, nevím jak to nazvat, cestovní horečku či co, takže jste pořád unavení a všechno vás bolí, takže ta správná nálada na poznávání se nedostaví. Asi by bylo snadnější říct chřipka. Ale ne, nic takového si nemůžu připustit. Asi mi jen nedělá dobře časté střídání prostředí a teplot. Jogjakarta-Bandung-Singapur-Jogjakarta a to všechno během asi deseti dní. Autobus z Jogjakarty do Bandungu s teplotou uvnitř jako v mrazáku, venku samozřejmě vedro. V Bandungu pak zase spíš zima a jeden večer zmoknu…proč já ani po roce nevlastním deštník, který by se během několika dní nerozbil. Letadlo z Bandungu opět s teplotami blížícími se nule a v Singapuru zase přes 30. A v hostelu zase klimatizace řádně nadupaná. Vlastně můžu být ráda, že ještě žiju.

V Singapuru je opravdu horko. A vlhko. Někdo takový stav připodobňuje prádelně, nebo že prý celý den nosíte vlhké oblečení. To bych neřekla. Teda s výjimkou vlhkých míst, která na oblečení vzniknou působením potu. A že z vás leje!
Když si někdo rychle zvykne na levné poměry v Indonésii, Singapur mu udělá pořádnou čáru přes rozpočet. Ale není nutné žít právě v okolních, levnějších státech sousedících se Singapurem, abyste si všimli rozdílu v životní úrovni. Singapur je krásné moderní čisté město, kde je zřejmě ještě pořád nedostatek mrakodrapů a tak se staví další a další o sto šest. Ale nechybí ani zeleň, posekané trávníky, příjemné parky, palmy na terasách penthousů.
První dojem z multikulturního velkoměsta vyzní asi drobet politicky nekorektně. Řidič taxi, které mě veze z letiště na ambasádu je Číňan s legrační angličtinou, po cestě míjíme lesknoucí se bouráky s Číňany nebo bělochy (snad chápete, že všechny národnosti světa podle obličeje nepoznám). Na korbách náklaďáků sedí Indičtí dělníci. Ovšem druhý dojem už tak černobílý není. I mezi Indy vidíte boháče a mezi Číňany třeba kuchaře v jídelně. No a bílé, případně červeně spálené tváře patří do skupiny byznysmenů, managerů, jejich manželek, jejich dětí, bohatých turistů a baťůžkářů. A abych nezapomněla na Malajce, ty se tak nějak motají mezi tím vším.
Co by se dalo centru města vytknout? Až na to, že je to jedna velká snobárna, asi nic. Na pohled z vnějšku je to dokonalost sama. Nebo že bych tak tvrdě odsuzovala jen proto, že jsem si v Singapuru právem připadala jako sociální případ, zatímco v Indonésii už jen fakt, že máte bílou kůži, vám zaručuje zvýšenou pozornost místních a potýkání se s předsudky o bohatých zápaďácích? Ať už je to jakkoliv, se svými zelenými kapsáči jsem rozhodně „in“ nebyla. Asi bych si měla pro příští návštěvu pořídit džínovou minisukni a bílé tílko, tím aspoň nevybočím z řady…řady baťůžkářek.