sobota 4. prosince 2010

A jak to bylo s Merapi dál


Napadlo vás někdy, jak by to vypadalo, kdyby padaly trakaře nebo žáby? A co třeba jen bláto? Já si to moc dlouho představovat nemusela, zažila jsem si to. Moje vzpomínky na „bláto“ padající z nebe ale přeci jen nejsou ničím oproti nočním můrám, které budou ještě dlouho děsit tisíce obyvatel provincií Střední Jáva a Zvláštní oblast Yogyakarta.
Moje přání ze soboty 30. října, aby se Merapi konečně uklidnila, se bohužel nesplnilo a sopka demonstrovala svou sílu ještě více jak dva následující týdny. Od oné soboty jsem si každý den říkala, že teď už to přeci musí skončit, není možné, aby přišlo ještě něco horšího. Jak jsem se mýlila!
Říjnové a listopadové erupce nejaktivnějšího vulkánu v Indonésii s výškou 2 968 metrů (před zmíněnými erupcemi) jsou podle vulkanologů největší od roku 1872. Ke dni 24. listopadu bylo nahlášeno 324 mrtvých a přes 300 tisíc evakuovaných. V pondělí 25. října byl vyhlášen nejvyšší stupeň nebezpečí, který měl svou platnost ještě 18. listopadu, tedy o více jak tři týdny později. Od vyhlášení nejvyššího stupně nebezpečí byla každý den registrována nejméně jedna erupce a od 4. listopadu údajně trvala erupce nepřetržitě několik dní. Přestože počáteční počet ohlášených obětí nedosáhl čísla 20 a životu nebezpečná oblast byla vymezena do vzdálenosti 5 km od vrcholu sopky, následné stále silnější erupce měly za následek stovky mrtvých (postupem času nalezená těla, nové a silnější erupce, rozsáhlé popáleniny a jiná poranění a zdravotní komplikace spojené s aktivitou sopky) a rozšíření nebezpečné oblasti na 20 km od sopky.
Merapi během své několikatýdenní aktivity chrlila v dosti značném množství popel, mnohdy do výšky několika kilometrů, mračna popela se táhla desítky a v menší míře i stovky kilometrů od vulkánu, nejvíce na západ, což mělo za následek několikadenní uzavření mezinárodního letiště v hlavním městě Jakartě. Přestože Yogyakartě se mračna prachu povětšinou vyhýbala, místní letiště bylo ze začátku uzavřeno několikrát na pár hodin a později nepřetržitě až do 24. listopadu. Také letiště v blízké Surakartě bylo na čas uzavřeno. Kromě popela Merapi chrlila i lávu, ale především smrtelné pyroklastické proudy velmi horkého vzduchu valícího se po svazích sopky v podobě hustého šedého mračna, v javánštině nazývaného „wedhus gembel“. Tyto proudy horkého vzduchu způsobily naprostou zkázu v oblasti několika kilometrů od vrcholu téměř na všechny světové strany, spálily veškerou vegetaci, domy, zvířata, ale hlavně místní obyvatelstvo, které se buď odmítalo evakuovat ze svých bydlišť nebo k nim přišla pomoc se spožděním. Dalším už nikoliv nebezpečným jevem, ovšem přesto působícím děsivě, bylo občasné velmi hlasité dunění vycházející ze sopky. Dokonce v centru Yogyakarty vzdáleném asi 30 km od Merapi, bylo toto dunění připomínající nepřestávající hřmění, velmi dobře slyšitelné. Téměř každodenní deště způsobily rozvodnění říček pramenících na svazích sopky a jejich naplnění studeným vulkanickým materiálem, především všudypřítomným šedým popelem. Rozvodnění těchto toků, z nichž některé protékají i Yogyakartou, způsobilo zvýšení ostražitosti obyvatel žijících v jejich okolí, stavění hrází a občasné pozastavování dopravy na mostech. Téměř každý den padal déšť popela, kapky „bláta“. Naštěstí pro Yogyakartu se mračna a déšť popela městu na vyjímky vyhnula. V oblastech do několika málo kilometrů od sopky se hovoří o desítkách centimetrů nánosu popela. Ve vzdálenosti zhruba 15 kilometrů směrem na západ, kde jsem měla tu možnost dvakrát projíždět v nejhorším období, byla vrstva popela do 5 centimetrů.
Statisíce uprchlíků byly evakuovány na bezpečnější místa často zřizovaná jen pro tento účel. Televize přinášela záběry stovek a stovek lidí jen s příruční taškou posedávajících jeden vedle druhého na rohožích rozprostřených ve velkých halách stadionů či stanech, zaprášených a vystrašených tváří nově evakuovaných, popálených těl přivážených do nemocnic, masových hrobů, ale také dobrovolníků, kteří se všemožně snaží pomoci, ať už odvážením obyvatel z nebezpečných lokalit, nákupem základních potravin a hygienických potřeb či zabavením uprchlíků divadelními představeními či různými aktivitami pro děti. Nejen vláda se rozhodla jednat, také televizní stanice či různorodé skupiny obyvatel se rozhodly pomoci. Vzniklo například několik veřejných účtů, na které mohou ještě teď lidé posílat peníze. A národní televize TvOne každý den přinášela krátké vstupy ze setkání jejího moderátora s žáky středních škol, zástupců obcí či jen jejich částí, soukromých i státních firem a institucí, kteří přišli odevzdat nadité obálky s finanční pomocí.

Merapi se sice uklidnila, ale situace v jejím okolí je stále vážná. Mnoho uprchlíků se ještě nemůže vrátit do svých domovů, mnohdy ani nemají kam. Jejich domy byly zničeny, zemědělská půda je stále pod nánosy popela, dobytek zahynul.

Nepřetržité televizní zprávy a články v novinách jsou jedna věc, vlastní zkušenost věc jiná. V době, kdy už měla Merapi týden svých erupcí za sebou, jsem v Yogyakartě musela přivítat skupinu českých turistů, kterým jsem měla během tří týdnů ukázat krásy Indonésie. Když se status Merapi zvýšil na nejvyšší stupeň nebezpečí, byla jsem stále relativně v klidu. Tedy kvůli mně samotné. Přeci jen můj každodenní život sopečná aktivita nijak výrazně neomezovala. Ovšem s přibývajícími dny přibývalo i vrásek na čele. Bude letiště otevřené? Co když turisti nebudou moci přiletět? Ohrozí Merapi nějakým způsobem naše výlety v Yogyakartě a jejím okolí? Bude největší buddhistická památka Borobudur zavřená z důvodu nánosu popela a čištění stavby?
Letadlo přiletělo a někteří účastníci zájezdu ani netušili, že se tu něco děje. To jsem ovšem hned napravila a všem situaci vysvětlila. Všichni se zdáli být v klidu, až na mě.
První a druhý den v Yogye dopadl relativně dobře, po aktivitě Merapi nebylo ve městě ani památky. Třetí den byl úplně jiný. Ráno jsme jeli na výlet na planinu Dieng s prastarými hinduistickými svatyněmi a zajímavými lokalitami vulkanického charakteru, asi 4 hodiny cesty severozápadně od Yogyakarty. Na hlavní silnici spojující Yogyu s městem Magelang, přes které jsme měli na planinu jet, nás čekal první zážitek. Městečka, jimiž silnice prochází, působila velmi depresivně. Všude, kam se člověk podíval, byl popel. Nánosy šedého popela na silnicích, na střechách domů, na stromech, polích. Obchody lemující silnici byly zavřené, jen občas jsme minuly nějakou motorku či auto. Ve vzduchu vířil prach. Přestože v tu dobu bylo kolem desáté hodiny ranní, bylo téměř šero. V Magelangu jsme konečně uviděli modré nebe. Odtud až na náhorní planinu opět všechno v normálu. Při odpolední zpáteční cestě do Yogyakarty nás ale popel přepadl mnohem dřív. Ve městě Wonosobo, které bylo ještě dopoledne absolutně bez známek aktivity vzdáleného vulkánu, teď už za tmy začal padat déšť smíchaný s popelem. Začalo padat bláto, které nás provázelo bez přestání téměř až do Yogyakarty! Na předním skle našeho minibusu se objevovaly malé kapičky střídající rozpláclé cákance s miniaturními částečkami vulkanického prachu. Stěrače byly bez přestání zapnuté, což mělo za následek častý nedostatek vody, která by sklo omývala. A tak jsme několikrát stavěli na benzínové pumpě pro doplnění vody. A když voda už poněkolikáté došla a pumpa byla v nedohlednu, pitná balená voda, kterou jsme před výletem dostali darem od dopravce, našla své další uplatnění, když náš duchapřítomný řidič jednou rukou řídil a druhou otvíral okno a zašpiněné přední sklo kropil vodou z lahve. Tak v Indonésii potřebná a stále nedostupná pitná voda byla vyplýtvána na náš bezpečný návrat do města.

Bohužel ani následující den se neobešel bez potíží. V plánu byl brzký ranní odjezd z hotelu směrem na Borobudur, který jsme měli navštívit při východu slunce. Ovšem už předchozí den bylo jasné, že východ slunce se konat nebude, a bude-li areál památky otevřený, pak se stejně nebudeme moci dostat na samotnou stavbu, nebo možná jen na její dvě nejnižší terasy. Rozhodla jsem se tedy pro odjezd až v osm hodin. Řidič měl od známého z Borobuduru aktuální zprávu, že areál je stále otevřený.
Ráno bylo v Yogye jasno, téměř bez mráčku a dokonce Merapi, kterou nebylo možné už několik dní spatřit, byla velmi dobře vidět. I s obrovským nahnědlým mračnem valícím se z jejího kráteru. Už při pohledu na podlahu terasy domu, kde bydlím, ale bylo jasné, že takto jasno zřejmě nebylo předchozí noci. Všude, kam jsem se podívala, bylo několik milimetrů popela, vzduch byl ale čistý. Ale jen na chvíli. Ještě než jsem se vypravila z domu, začal z nebe opět padat popílek, tedy z mého pohledu spíš prach. Vlasy jsem zakryla šátkem a nos a pusu hygienickou rouškou, kterou jsem včera po cestě na planinu koupila nejen sobě, ale i celé skupině. Bohužel ty potápěčské brýle mi opět chyběly, takže než jsem na kole dojela do hotelu, už jsem skoro neviděla na krok.
Ještě než jsme přijeli na křižovatku protínající severní obchvat města, mlha se dala téměř krájet a každým kilometrem blíž Merapi to bylo horší. V Muntilanu, městě, které je nutné projet po cestě na Borobudur (a předcházející den i na planinu) už prach ve vduchu téměř nebyl, zřejmě předtím pršelo. O to víc ale byla viditelná zkáza, kterou nánosy šedého materiálu způsobily. Přes noc popela ještě přibylo, na silnici byly vyjeté koleje, plachty přikrývající pouliční stánky a plechové střechy popadané, jindy krásně zelené listy palem pod tíhou nánosu klesly až téměř ke kmeni, takže připomínaly vánoční stromečky, keře slehnuté až k zemi, popadané větve stromů, řeky plné šedého bahna. Naprostá šeď! Zastavili jsme u jednoho mostu, abych udělala pár fotek dokumentujících tuhle šedou kalamitu. Kdybych řekla, že jsem vystoupila z kosmické lodi na povrch Měsíce, nebyla bych daleko od pravdy.
Stejně to vypadalo i v městečku Borobudur, kde se ona velice populární kulturní památka nachází. Na parkovišti v areálu jsme byli téměř sami, desítky stánků jindy plných suvenýrů a občerstvení teď zely prázdnotou, na zemi se válely popadané větve. To už mě ani nepřekvapilo, když nám pracovníci ostrahy areálu sdělili, že byl Borobudur jen před pár minutami uzavřen. Poslední skupinka turistů právě vycházela ven. Sice velmi zklamaní ale s pochopením jsme obcházeli plot lemující vnitřní areál s parkem. Znovu začalo padat bláto. Udělat výklad k památce, kterou nikdo nevidí, pod širým nebem s blátem padajícím na naše hlavy nebo se schovat pod střechu, která možná spadne? Ze zoufalství jsme se rozhodli aspoň vyjet na nějaké vyvýšené místo, ze kterého by aspoň z dálky byla buddhistická stavba vidět. Ani to se nepovedlo. Tak nakonec aspoň pár fotek z hlavní silnice, odkud byly viditelné alespoň nejvyšší terasy stavby se stúpami. Na malou jen pár kilometrů vzdálenou svatyni Pawon jsme už raději nejeli. Malý chrám Mendut se třemi obrovskými sochami uvnitř jsme si ale přece jen i přes neustávající šedý déšť nenechali ujít. Konečně nás čekal návrat do Yogyakarty. Ten se ovšem zase poněkud protáhl, protože déšť sílil, šedé bahno na silnici bylo kluzké, a tak se jelo téměř krokem. Před vjezdem do města už jsme ale zase byli jako v jiném světě, po dešti ani památky a slunce i přes vířící prach svítilo. Ještě nás ale čekala návšteva hinduistického Prambananu, který jsme před dvěma dny museli z důvodu tropického slejváku předčasně opustit. Teď nám počasí přálo víc, ovšem zdálky k nám přicházelo hrůzu nahánějící hlasité dunění.
Následující den jsme konečně opustili Yogyu, a konečně měli možnost vidět i jinou než šedou krajinu. Bohužel zprávy o nepřestávající velmi vysoké aktivitě sopky přicházeli i nadále, ať už po telefonu od přátel nebo z televizních zpráv.
Do Yogyi jsem měla naplánovaný let z Bali 22. listopadu. I když Merapi v tu dobu už byla v relativním klidu, místní letiště bylo stále zavřené, a tak se můj návrat o několik hodin protáhl díky změně letu do Semarangu na severním pobřeží Jávy a následnému přejezdu autobusem. Po několika týdnech jsem zase viděla Merapi, trochu menší a vypouštějící už zase jen malé bílé obláčky.
Na fotografie se můžete podívat ve fotoalbu na picase.

sobota 30. října 2010

Když má Merapi záchvat kašle

Vstávám, ještě rozespalá se malátně potácím na dvorek umýt těch pár špinavých hrnků ze včerejška…po čem to šlapu a proč je všechno pokryté prapodivným krémovým práškem? A sakriš, Merapi se zase rozkašlala, zatímco jsme spali! V jednu v noci měla opět záchvat a kolem třetí prý začal padat vulkanický prach. I na tom nejjižnějším konci Jogjakarty to vypadá jako po výbuchu cementárny. Lidi na motorkách s obličeji zakrytými hygienickými rouškami, šátky, prostě čímkoliv, co jim přišlo pod ruku. Stejně vybavená se vracím domů, několik kilometrů směrem na sever. Víc než roušku bych ale potřebovala potápěčské brýle, protože mi tu a tam, hlavně když kolem projede auto, skončí škrábavý prach v očích.
Ten prokletý déšť, který je během posledních týdnů běžnou součástí téměř každého dne, by se dnes ale opravdu hodil.
Úterní erupce spálily všechno živé do vzdálenosti asi 10 kilometrů od sopky. Tři desítky mrtvých. Mračna prachu se naštěstí pro obyvatele přilehlé Jogjakarty vydala západním směrem a město úplně minula. Prach údajně doputoval až k několik stovek kilometrů vzdálenému přístavnímu městu Cilacap a po cestě zasypal i známou buddhistickou památku Borobudur.
V pátek opět několik erupcí, tentokrát šla mračna prachu údajně na jinou světovou stranu. V Jogje po aktivitě Merapi opět ani památky. O život už nikdo nepřišel, všichni obyvatelé nejbližšího okolí sopky jsou v bezpečí provizorních stanových městeček.
Do noci sleduju dokument o indonéských vulkánech a televizní zprávy. Vulkán Anak Krakatau u západního pobřeží Jávy: druhý stupeň nebezpečí. Vulkán Papandayan na Západní Jávě: 2.stupeň nebezpečí. Někdo tu pod námi zatápí v kotli.
Sobotní ráno “zasněžené”
Zprávy nezní moc optimisticky, posvátná Merapi se má údajně ozvat znovu. Možná dnes, možná zítra…nikdo neví.

středa 4. srpna 2010

Stále ještě jiný svět?



Vzhledem k tomu, že titulek je takový nic neříkající nebo možná nějakým způsobem zavádějící, vynechám omáčku a přejdu hned k věci.
Takhle nějak by se totiž dal přeložit název jednoho indonéského velice sledovaného televizního pořadu vysílaného každý čtvrtek půl hodiny před půlnocí. Jen ten otazník na konci v originálním znění střídá závorka, do níž by patřila první část věty. Pořad bych popsala zhruba jako duchařská reality show. Koho nudí horory a a hledá nový zdroj vzrušení, je tenhle, u nás neznámý formát pořadu, možná to pravé. Kašlete na Big Brothera nebo Vyvolené a setkejte se spolu se zvědavými dobrovolníky tváří v tvář s paranormálními jevy, a to na místech, která opravdu existují, a která maji svou historii...
Není divu, že si pořad stále drží svou popularitu. Indonésani se totiž na duchařskou reality nedívají jen z čisté potřeby zábavy ve spojení s napětím, povrzují si tím vlastně to, čemu už od mala věří.
Nezáleží na vyznání, politické orientaci, věku, pohlaví ani vzdělání. Spiritualita, nadpřirozeno, duchové, šamani, věštění či pověrčivost jsou odedávna pevnou součástí indonéské kultury a jsou jí i v 21. století. A tato kultura se samozřejmě nemůže vyhnout ani masové zábavě-nespočet hororů indonéské produkce, televizní pořady podobného ražení jako onen výše zmíněný, kýčovité televizní grotesky s postavami strašidel, které jsou spíš k popukání než děsuplné.

Co takhle nějaká duševní porucha se zdánlivě neznámou příčinou? Zkuste pilulku od psychiatra nebo vyhledejte pomoc šamana, a nebo nejlíp obojí. Někdo vám ukradl třeba peněženku a vy tápete, kdo to mohl být? Policie vám nepomůže, raději se zeptejte šamana. Přemýšlíte, zda dotyčná slečna, se kterou jste se právě seznámil, je opravdu ta pravá? Stačí poslat smsku uhlazenému fešákovi, který vám v televizní reklamě slibuje své věštecké umění. Bojíte se i v dospělém věku strašidel? Není nic jednoduššího, než se přestěhovat do Indonésie. Tady nad vaší zálibou v plýtvání elektrické energie z důvodu nočního svícení v pokoji nikdo kroutit hlavou nebude.

Kde jsou všechni ti čerti, víly, rarášci, klekánice, bílé paní, bezhlaví rytíři, vodníci a jiná stvoření, která známe z českého prostředí? Že by už na ně nikdo nevěřil a oni nadobro zmizeli? To v indonéském prostředí se různým nadpřirozeným jevům a stvořením daří velice dobře a podle vyprávění domorodců se zdá, že jejich tu tolik, že o ně až zakopávají. A tak se z těch vyprávění taky zdá, že místním tohle soužití s nimi nijak výrazně nevadí. No nevím, jestli by mě nechalo kladnou setkání například s nějakou smrtelně bílou vlasatou ženskou se zády děravými jak cedník.
Seznam druhů indonéských strašidel je dlouhý, od těch celostátně známých až po místní speciality. A kromě nich se to tu zřejmě hemží ještě spoustou “bezejmených” zjevení, která nemají nějakou konkrétní specifikaci.
Zřejmě byste se jako dobrému vtipu zasmáli sdělení, že se váš kamarád do toho pronajatého domu ještě nemůže nastěhovat, protože čeká, až z něj odejdou duchové. Prostě strach mu nedovolí. Nebo že kamarád kamaráda, má za manželku jakési podivné stvoření, jakousi vílu či co, která se ovšem ve zlosti dokáže změnit na stvůru s upířími tesáky, a že jedno z jejich společných dětí je zřejmě po mamince. A co třeba duch mrtvého studenta, kterého můžete i za bílého dne potkat v kampusu univerzity. A tak bych mohla pokračovat dál. Zasmát se sice můžete, ale nikdo si z vás neutahuje. Místní tomu totiž upřímně věří. A ona duchařská “reality show” jim, zdá se, dává za pravdu.

sobota 24. července 2010

Zájezd bez cestovky ale s českým průvodcem. Vyražte s přáteli do Indonésie!

Ve spolupráci s českým cestopisným webem Cestopisy.net jsem připravila 15denní zájezd po ostrovech Jáva, Bali a Gili Meno. Zájezd se uskuteční v termínu 10.-24.10.2010. Pokud přemýšlíte nad zajímavou aktivní dovolenou v tropech, toužíte zjistit, jak to vypadá na opačné straně zeměkoule, nabrat nové a zaručeně nezapomenutelné zážitky, trochu se zapotit při výstupu na sopky či prohánět se s pestrobarevnými rybkami mezi korály, klikněte na http://www.cestopisy.net/index.php?clanek=32a přihlašte se! Zájezd je koncipován pro ty, kteří si netroufnou vyrazit na vlastní pěst a přitom nechtějí trávit svůj dovolenkový čas s desítkami dalších spolucestujících. Požadovaný počet osob je 6-8. Stačí tedy, když se domluvíte s přáteli či rodinou. Provádět nebude samozřejmě nikdo jiný než já :-) Těším se na Vaši společnost!

čtvrtek 15. července 2010

Celebrity Porno a jiné výbušniny


Pokud vás už začínají nudit domácí zprávy o sestavování nové vlády či nadměrně vysokých teplotách (tak nějak to máme tady v tropech, akorát si tolik nestěžujeme), nabízím pár „lahůdek“ z indonéských luhů a hájů. O okurkové sezóně opravdu nemůže být řeč…

Zprávou č. 1 je už nějaký ten pátek kauza dvou domácích porno videí, která se přes internet dostala na veřejnost. A hlavní protagonisté? Zpěvák a dívčí idol Ariel z oblíbené indonéské popové kapely Peter Pan, televizní moderátorka a herečka Cut Tari a její o pár let mladší kolegyně ze showbiznisu Luna Maya.
To co by si u nás zajistilo místo na titulních stranách bulvárních časopisů a případné následné soudní spory hlavních protagonistů jakožto žalobců s pomlouvači nebo šiřiteli videa na lavici obžalovaných, v Indonésii vyvolalo naprosté šílenství snad ve všech veřejných sférách a u soudu si to velice pravděpodobně odskáčou právě i zmiňované celebrity.
Přestože obě videa byla natočena údajně už před několika lety, na internetu se podle ohlasů objevila až před několika týdny. Playboy Ariel (28) v současnosti chodí s Lunou Mayou (26). V době natáčení domácího porna s Cut Tari (32) byl ovšem ještě ženatý a stejně tak i Cut Tari byla v manželském svazku, ve kterém setrvává i přes medializaci kauzy a manžel ji i přes její skandalizované zahýbání podporuje.

Indonésie má přísný pornografický zákon, jehož znění mi ale není známo, a tak i dodnes pořád ještě tápu, za co že ten chudák Ariel vlastně sedí ve vazbě.
Ano, Ariel se stal zřejmě prvním obviněným a hrozí mu údajně 6 měsíců až 12 let vězení! Teď se k němu přidávají další, pravděpodobně osoby podezřelé za šíření videí. A předevčírem byly po různých vyšetřeních zadrženy dokonce i obě známé ženy.
Je jasné, že ony zadržené osoby jsou podezřelé za porušení pornografického zákona, za jaké konkrétní činy mi ale není tak úplně jasné (Ariel prý údajně za natočení videa bez souhlasu ženy vystupující na videu). Je ale téměř jisté, že všichni tři protagonisté neměli v úmyslu zveřejnit tak citlivou a soukromou záležitost. To vyplývá i z šetření, podle něhož měl být údajně mobilní telefon, na nějž byla videa nahrána, zpěvákovi ukraden a na šíření videí se tak podílely jiné osoby.
Celá záležitost má ovšem ještě jinou rovinu, a to náboženskou. Podle většinového náboženství Indonésie, tedy islámu, je totiž nevěra (tedy v případě Ariela a Cut Tari) nezákonná. Otázka ovšem je, jestli i tento aspekt bude hrát nějakou roli při soudním řízení. Přeci jen islámské právo šaría není oficiální právní normou státu.
Zmíněná kauza opravdu nezůstala bez povšimnutí. To dokazují jak demonstrace za uvěznění především Ariela stejně jako za jeho propuštění. Televizní debaty s odborníky i zástupci lidu, každodenní přetřásání v bulvárních pořadech a dokonce zcela vážně míněná zpráva v hlavním zpravodajství, podle níž po zveřejnění videí přibylo v zemi znásilnění.
K náboženství vedení Indonésané žádají příkladné tresty z důvodu ohrožení morálky dětí a mladistvých, jinak řečeno budoucnosti indonéského národa.
Ať už budou v budoucnu zmíněné tři osobnosti odsouzeny, je jisté, že svoje tresty si odpykávají už teď – kritika společnosti, obrovská hanba a v případě obou žen i ztráta výdělku, protože byly staženy z televizního vysílání.
Na závěr je zajímavé uvést výsledek jistého průzkumu, podle nějž je Indonésie v žebříčku asijských zemí na 3. místě v počtu konzumentů porna na internetu a na místě 4. v celosvětovém měřítku!

Bombou bohužel i doslovnou je ale zpráva druhá. V poslední době vybouchne téměř každý den v indonéské domácnosti plynová bomba, která se používá při vaření. Mohlo by se zdát, že vzhledem k více než dvou set milionové indonéské populaci taková bilance není ničím výjimečným (zvlášť pokud na plyn vaří většina společnosti a technický stav vybavení je mizerné). Vždyť i u nás sem tam bouchne plyn, a to je nás jen 10 milionů. Tyto tragické události, jež jsou ale téměř na denním pořádku, nenechávají klidnou ani mě a už vůbec ne samotné Indonésany. A tak zatímco se vláda spolu s generálním distributorem plynu snaží přijít problému na kloub a zajistit nápravu, já jsem si musela k dané problematice najít víc informací. Překvapilo mě totiž, že pokud se plynové bomby v indonéských domácnostech používají už delší dobu, jak je možné, že zvýšený počet výbuchů se objevil až v posledních týdnech a stejně tak vláda reaguje se zpožděním.

Podle zjištěných informací se do roku 2007 v indonéských domácnostech běžně používal na vaření petrolej. V tomto roce ovšem započal celonárodní program převodu petroleje na zemní plyn. V rámci toho programu bylo od onoho roku 2007 rozdáno zdarma přes 44 milionů sad obsahujících LPG bombu 3kg, hadici s regulátorem a jednomístný plynový vařič. Tento „záslužný krok“ s sebou ovšem přinesl i problém nestandardizovaných plynových bomb. Zemní plyn, jehož distributorem je státní rafinérská společnost Pertamina se totiž má prodávat v bombách s logem národního standardu. Teď ovšem vyplývá na povrch, že zdaleka ne všechny bomby v oběhu toto označení mají a mnoho z nich stejně jako prodávané příslušenství národní standard vůbec nesplňují. Za vše mluví zpráva z 13. července, podle níž bylo jen ve městě Surabaya na východě Jávy objeveno 631 tisíc plynových bomb, které nesplňují standard (děravé, poškozené) a hrozí výbuchem. Kromě bomb jsou to ovšem také regulátory s hadicí, které nedávají kontrolorům spát. Na trhu je totiž k dostání příslušenství čínské výroby, které označení standardu taktéž nemá.
Kromě podobných razií v obchodech a následných opatření týkajících se technického stavu plynových bomb a jejich příslušenství v současnosti probíhají v mnoha městech akce „preventivního“ charakteru, které občany seznamují se správným zacházením s LPG bombami. Zdá se, že s křížkem po funuse…

A nakonec několik dalších zpráv za uplynulý měsíc a la černá kronika:

Nedaleko města Madiun na východě Jávy vykolejil osobní vlak ekonomické třídy. Tři poslední vagóny se převrátily a spadly až několik metrů z vyvýšeného náspu. Nehoda měla za následek 8 mrtvých a desítky zraněných.

Ve městě Klaten nedaleko Yogyakarty (mám to hned za humny) bylo odhaleno teroristické doupě. Jeden muž podezřelý z plánování teroristické akce byl zabit, druhý utekl. V domě byly nalezeny palné zbraně i výbušniny.

V horách na západě ostrova Jáva nedaleko města Bandung se ztratil malý letoun se dvěma osobami. Do dnešních dní nebyl zřícený letoun s pilotem a pasažérem nalezen zřejmě kvůli členitosti terénu a špatné dostupnosti.

V jisté vesnici (omlouvám se, bohužel si nepamatuju konkrétní místo, ale věřte, že toto se může stát kdekoliv a zdaleka to není jediný případ) byla nalezena mladá žena v podstatě uvězněna v okovech v domě svých rodičů. Ti ji takto sami naordinovali domácí vězení, protože žena už několik let trpí duševní chorobou a svým chováním (například odhalování se na veřejnosti) prý narušuje poklidný život sousedů.

úterý 13. července 2010

Před kamerou


Je sedm ráno, sedím s Gabi na velké rohoži rozprostřené před vchodovými dveřmi jednoho z domků u Vodního paláce. „Už jste si četly scénář?“ ptá se nás jen pár minut před prvním záběrem režisér. Koukneme na sebe s kamarádkou trochu vyjukaně, co že si to ten chlápek v černým tričku a brýlích asi tak představuje pod pojmem scénář, a co nás teda za chvíli vlastně čeká.
To na mě jen pár dní předtím při návratu domů nečekaně vybafla paní domácí, že někdo od sousedů, kteří jsou údajně zároveň jejími příbuznými, přišel s dotazem, jestli bych prý nechtěla dělat „modelku“. Bohužel si stará paní už nezapamatovala, pro jakou příležitost by to mělo být a kdy by se tak mělo stát. Za pár hodin už na mě přes zavřené dveře do pokoje volá, že jsou dole nějací lidé ze šperkařské firmy v městečku Kota Gede, kde se to dílnami a obchody se stříbrnými šperky jen hemží. Ovšem za jakým účelem si mě ti lidé chtějí prohlédnout, jsem se opět nedozvěděla. Stačí ale pár vteřin a je jasné, že tohle setkání a jemu předcházející prosba o hraní si na modelku, mají hodně společného. Pěkně upravení mladá paní a její kolega pracují v jedné z místních nejvýznamnějších firem produkující a zároveň prodávající stříbrné šperky. Firma si chce nechat od místní produkční společnosti natočit propagační materiál, jehož součástí má být kromě počátků a vývoje společnosti a procesu výroby stříbrných šperků také propagace nejnovějšího výrobku pomocí krátkého příběhu dvou zahraničních turistek, které zavítají do Yogyakarty a hledají nějaký tradiční suvenýr.
Během následující soboty má probíhat právě natáčení s fiktivními turistkami a ona mladá paní ze zmiňované společnosti si mě pro tuto příležitost vyhlídla jakožto vhodný objekt. Potřebuje ovšem dvě cizinky, a tak píšu Gábině do Semarangu, která při mém štěstí náhodou na konec týdne plánuje se svým přítelem cestu do Yogyakarty. Po několika dnech jsme domluvené, zbývá už jen čekat na sobotu.
Po půl sedmé ráno mě paní Lisa vyzvedává v kostu, její kolega řídí auto. Přestože už dva předchozí dny dohlíží na průběh natáčení a dokonce v pátek večer se dostala z práce domů až kolem půlnoci, vypadá celkem svěže. Za to já mám ještě červené oči a zívám. To ona ale zřejmě vůbec nevnímá, protože mi hned na úvod lichotí, jak vypadám skvěle. Co bude teprv říkat na Gábinu, až ji s přítelem Sanym po cestě vyzvedneme. Ta je krásná od přírody, tím spíš když se namaluje. Naštěstí si pro nás režisér nevymyslel žádné speciální kostýmy, máme se vymódit á la backpacker, k tomu samozřejmě nepostradatelný batoh. A to jsme obě zvládly na jedničku. Jen pak od štábu dostávám jako nutný doplněk fotoaparát s předem vyfocenými symboly města, které si budeme později s Gábinou velice okatě prohlížet při jízdě drožkou.
Je teprv kolem sedmé ráno, zatím jen příjemné teplo a čekají nás první záběry před sultánovým vodním palácem Taman Sari, jednou z nejvýznamnějších památek města. Aby ale celý tým neodpadl už při první klapce, respektive zvolání „akce“, firma zařídila bohaté občerstvení v podobě sladkého čaje a všelijakých dobrot právě nakoupených na trhu. To už nám ale režisér vysvětluje příběh a jeho naštěstí velice stručný scénář, který je i s dialogy na papíře sice v indonéštině, jenže před kamerou jsme s Gábinou za turistky, takže mezi sebou a s dalšími „herci“ musíme komunikovat anglicky.
U Taman Sari jsme za chvilku hotoví a čeká nás jízda drožkou po úzké silnici s hustým provozem směrem k jižnímu náměstí sultánského paláce Kratonu. To pak spolu s kameramanem přilepeným visícím chvíli po straně chvíli za našimi zády několikrát objedeme. Já s Gábinou mám při jízdě za úkol debatovat o všem možném, naštěstí už česky, protože zvuk se nepoužije, a přitom bloudit prstem po mapě Yogyakarty nebo si prohlížet fotografie zachycené na vypůjčeném fotoaparátu.
Po dlouhé přestávce na schodech Kratonu nás čekají poslední záběry v historickém centru města. Stylově oblečený kočí pronajaté drožky má za úkol projet s námi hradební branou ven na rušnou křižovatku. To se nakonec i v hustém provozu s auty a mezi nimi proplétajícími se motorkami daří a všichni se můžeme přesunout přímo do areálu šperkařské společnosti v Kota Gede.
Na místě se mi potvrzuje moje předtucha, že onu firmu už vlastně tak trochu znám. Ohromná vstupní brána do areálu firmy je totiž na jedné z hlavních křižovatek v Kota Gede, kudy jsem už tolikrát předtím projížděla, ale nikdy jsem si uvnitř neudělala zastávku. Není divu, luxusně vyhlížející budova už zvenku dává najevo, že zboží prodávané uvnitř bude o něco dražší než v menších obchůdcích se stejným zbožím, kterých je alespoň na těch nejfrekventovanějších ulicích v městečku několik, ne-li desítky.
V přízemí budovy se nachází především prostorný obchod s velkým výběrem zboží a místnost, kde můžou návštěvníci na vlastní oči shlédnout proces výroby šperků a jiných výrobků ze stříbra. Já mám s Gábinou na tuto exkurzi opravdu hodně času, protože štáb teprve začíná připravovat osvětlení uvnitř obchodu. A i když už je všechno hotové, stejně čekáme dál, tentokrát na autobus postarších zahraničních turistů, kteří nám pak budou při natáčení dělat kulisy.
Je teprve po poledni, ale už mi padají víčka. Přece jen to zdlouhavé čekání je uspávající. Nakonec se s Gabi ale přece jen dočkáme a pak už jde všechno ráz na ráz. Krátká zkouška s jednou z prodavaček, zřejmě tou nejhezčí a s nejlepší angličtinou, a pak už naostro. I když mám pocit, že se nám ten fingovaný nákup ani na podruhé moc nepovedl, naštěstí v obchodě končíme a čeká nás poslední část, respektive v příběhu chronologicky předposlední, tedy náš příjezd drožkou do areálu společnosti. Zase chvíle čekání, než se štáb připraví na ulici před vstupní branou, výjezd z areálu ven, otočka a zase zpátky branou dovnitř. I když se režisér na poslední chvíli rozhodl ještě pro natáčení v nějaké turisticky zajímavé oblasti Kota Gede, nakonec nám dává padla, nejspíš žádné přijatelné místo nenašel.

Teď už jen společný oběd na terase obrovské restaurace v koloniálním stylu hned naproti areálu firmy a jedeme domů. Tedy po cestě se ještě stavíme zkontrolovat stav Sanyho porouchané Vespy v jednom z pouličních servisů. Bohužel to nevypadá, že by měla být oprava do dnešního podvečera hotová. Vnitřnosti Vespy se válí na chodníku a buší na ně obrovské kapky deště, který se strhnul přesně ve chvíli, kdy jsme po obědě nastupovali do auta. Sice jsem se plánovala pořádně umýt až doma, ale nakonec částečná očista proběhla už po cestě úzkou uličkou domů, kde se mezitím vytvořilo koryto mělké řeky.

středa 2. června 2010

Svatba


K miniaturnímu domku v Sewonu, vesnici jen pár kilometrů jižně od Jogjakarty, kde bydlí můj přítel, jsem dorazila po deváté ráno, kupodivu dobře vyspaná a v dobré náladě. Na dvorku před domkem už sedělo několik ženských a mladých holek slavnostně navlečených do batikovaných sarongů, poloprůsvitných zdobených halen kebaya a make-upem a účesy, tak jak se sluší na svatební oslavu. V “obýváku” přibylo další harampádí. Kromě malířských pomůcek, barev, pláten a dřevěných skulptur v procesu výroby se na zemi váleli různé zkrášlovací prostředky, bedny, krabice s oblečením a doplňky a na přinesených židlích posedávaly další ženy, jejichž nabílené obličeje ještě nedostaly finální podobu. Dva ze tří trvalých obyvatel domu se ještě mátožně přesouvali z pokojů do koupelny, maškarní měli teprve před sebou. I když si mysleli, že se tradičním javánským kostýmům vyhnou, sousedka, maminka nevěsty, je rázně zahnala k sobě domů, aby se převlékli. Mezitím se v další místnosti domku, kam si ženské naštěstí neodvážily rozšířit svůj prozatímní salón krásy, vyspával kluk, který měl poslední dobou ve zvyku navštěvovat přítelovo bydliště za účelem sledování televize a následného několikahodinového spánku. Jak to jenom dělá, že je schopný zařezávat, i když je kolem něj takové pozdvižení?
Na mě už čekala modrá vyšívaná kebaya, podobná těm, které na sobě mělo několik žen z rodiny nevěsty. Jak jsem ale očekávala, nesedla mi. Byla aspoň o číslo větší, chyběly jí knoflíky, ale především, nebyla doplněná nutným korzetem, který by zakryl moje téměř ploché vnady. Ještěže jsem si prozřetelně přivezla svoje oblečení. Bohužel jsem díky němu nezapadla mezi ostatní “družičky”, jak si zřejmě přála paní sousedka, ale ostudu jsem taky neudělala. Jen jsem si musela od několika účastníků svatby vyslechnout otázku, proč na sobě nemám javánské oblečení. A tak se ze mě díky “civilu” a malého dárku pro novomanžele stal právoplatný host svatebního obřadu. Přítel se svým starším bratrem a spolubydlícím takové štěstí neměli a navlečení ve vypůjčených mundúrech museli v řadě vedle sebe vítat příchozí hosty.
Že se celou tu dobu v provizorním salónu krásy mezi dalšími zájemkyněmi o nový obličej (doslova!) připravovala na svou veledůležitou roli i budoucí manželka, jsem zjistila až asi po hodině vlastních příprav a pobíhání sem a tam s foťákem v ruce. Ono poznat pod vším tím make-upem, obrovským umělým drdolem a nádhernými vlasovými ozdobami ať už Ratnu, jak se dnes už právoplatná manželka jmenuje, nebo jakoukoliv jinou podobně načančanou javánskou nevěstu, je úkol opravdu nesnadný. Ratna je bezkonkurenčně nejhezčí javánská nevěsta, kterou jsem zatím na vlastní oči viděla, a to i když si kvůli skromným rodinným poměrům nemohla dovolit vlastní svatební róbu, která by jí byla ušita na míru podle vlastních představ. Takhle se z obyčejné nenápadné holky, která se po ulici běžně promenáduje v bezbarvém domácím oblečení a jednoduchým culíkem, stala opravdu nádherná žena.
Dlouho hledám ženicha Nura, v domnění, že na sobě bude mít taky nějaký tradiční kostým. Nakonec se povede, ale až když fotím formální část obřadu, kdy přede všemi svatebčany sedí u nazdobeného stolu on, nevěsta, její otec a další dva muži s mikrofonem. Nur má na sobě stejně jako dva sedící muži jen tmavý oblek a tradiční muslimskou pokrývku hlavy. Po této části, kdy mají hlavní aktéři, ale především tatínek, slzy na krajíčku, se jde nevěsta s ženichem převléct do dalších kostýmů. Tentokrát konečně vypadá Nur přiměřeně slavnostně a ladí se svojí nevěstou. Jen nechápu, proč se oba z páru nejdou společně vyfotit před barevné plátno, které si zase u jiných sousedů nachystal profesionální fotograf. Naštěstí aspoň Ratna si nechá udělat několik reprezentativních fotek, ať už sama nebo s nějakým doprovodem. Nakonec se s ní na fotce objeví i její nejmladší, asi pětiletý bratříček, který ovšem odmítá formální oblečení a pobíhá všude kolem v ušmudlaných kraťasech a tričku.
Mezitím svatební hosté poslouchají živou hudbu doplněnou hlasem krásné mladičké zpěvačky a pochutnávají si na sladkém čaji a drobném občerstvení, jak je v Indonésii zvykem, servírovaným v krabičkách. To přinášejí pomocníci z provizorní kuchyně, která vznikla na malém prostranství vedle domu rodičů nevěsty, před zraky svatebčanů schovaným za částečně bambusovou a látkovou zástěnou.
Před přítelovým domkem, kde se ještě před chvílí novomanželé převlékali, se teď začíná formovat zástup. Vepředu dvě starší pomocnice s květinovou výzdobou, následují novomanželé a po nich jejich rodiče a další důležití rodinní příslušníci. Před vchodem do zastřešeného prostoru s čekajícími svatebčany se průvod zastaví a “organizátorka” svatebního obřadu dává novomanželům pokyny, jak správně provést tradiční zvyk rozšlápnutí vajíčka. To je zřejmě z estetických a hygienických důvodu zabalené v průhledném sáčku na tácku spolu s okvětními lístky. Poté, co Nur bosou nohou rozšlápne skořápku, Ratna mu ji omyje vodou se stejnými květy. A může následovat předposlední fáze obřadu, která se odehrává na pódiu s červeným kobercem a zlatě zdobenými dřevěnými kulisami s trůnem s nebesy pro novomanžele a jen o něco méně skromnějším posezením pro rodiče. Organizátorka znovu navádí hlavní aktéry, tentokrát jak usednout, navzájem se nakrmit, stoupnout a pokleknout před rodiči. Následuje jednoduchý oběd předem rozdělený na jednotlivé porce, které mezi hosty roznáší najatí pomocníci. A po zaplnění žaludků může na řadu konečně přijít finále, gratulace novomanželům a jejich rodičům. Tvoří se dlouhá řada gratulantů, kteří se pak jen krátce projdou po pódiu, a protože tím všechna sláva dne končí, v houfech se hned vracejí do svých domovů. Někteří se po uvolnění pódia ještě nechají s novomanželi vyfotit profesionálním fotografem.
Maškarády se jdou převléct a odlíčit a pomocníci, kteří ještě před pár minutami roznášeli jídlo, už uklízejí stoly a skládají židle. Jediné, co ještě několik dalších hodin připomíná, že se u sousedů konala nějaká sláva, je obrovská železná konstrukce s vlnitou plechovou střechou jen velmi vzdáleně připomínající romanticky laděný venkovní party stan.

Fotografie ze svatby se postupně přidávají do fotogalerie.

sobota 1. května 2010

Nejen k 1. Máji

Už ani nevím, jak je to dlouho, pár měsíců nebo právě rok, co jsem příteli vysvětlovala symboliku 1. Máje. Tedy spíš tak, jak ji chápu já, navíc v kontextu čtyř ročních období, kterými Indonésie není obdarována.
Indonésie má, stejně jako jiné podobné tropické oblasti, dvě roční období – období sucha (musim panas, v překladu přesněji období tepla, horka) a období dešťů (musim hujan). Středoevropan si jako hlavní rozdíl mezi těmito obdobími všimne množství dešťových srážek a následně buď vyprahlé vegetace nebo bující zeleně. Žádné výrazné střídání teplot, opadané suché pestrobarevné listí, žádný sníh.
Obyvatel Indonésie si často jen těžko dokáže představit, jak taková čtyři roční období vypadají a co s sebou přinášejí. A tak jsem jednoho dne z nějakého důvodu, který už si nepamatuju, nostalgicky zavzpomínala na jaro způsobem krátké domácí výuky. Proč je máj časem lásky, proč je na prvního důležité políbit dívku pod větvemi třešně a tak dál. Jak na nás působí studená temná zima, a že jaro se tak stává obdobím doplňování nové energie a přináší nový život rostlinám, zvířatům a lidem, že přináší rozličné barvy a vůně a působí tak na smysly a city.
Poslední dobou takových nostalgických chvilek přibývá, kolikrát mě přepadnou jen tak bezdůvodně kdykoli je napadne. Buď jsou to vzpomínky na přátele a rodinu, různá místa a situace a nebo se mi vybavují (ale spíš se o to musím většinou snažit) vůně a barvy spojené právě třeba s jarem ale klidně i zimou, kterou naopak nemám ráda. Miluju vůni lesa a dřeva, půdy, posekané trávy, květin, obilného pole, letního deště ale i chladného vzduchu na podzim, kdy opadává listí, příjemné první hřejivé teplo po zimě, sytou žlutou barvu hořčičného pole, červené třešně, zlaté obilí, pestrobarevné listy na podzim, hnědé lesklé kaštany v zelené slupce, zpěv prvních ptáků na jaře…
Někdy mi to chybí, zvlášť když příroda tady není tak proměnlivá. Barevných kytek všude habaděj, všechno se zelená, a když neprší, tak barva jen ztratí na sytosti, opadané listí stromů má univerzální hnědou nebo okrovou barvu a horko nedovolí vnímat jemné závany vůní rostlin. Ale i přesto se občas zadaří a do nozder se dostane i něco jiného než černý prach z výfuků aut a motorek nebo všelijaké vůně ze stánků s občerstvením. Vůně slaného přímořského vzduchu, přicházejícího deště, trávy a hřebíčkových cigaret, krvavé, růžové, oranžové a modré červánky, obrovské oranžové slunce nad obzorem, zelené sazenice rýže, ranní opar za rozbřesku, siluety palem, noční obloha s novými souhvězdími, cvrlikání ptáků, kokrhání kohoutů, roztomilý cvrkot domácích ještěrek cicak, vzdálené kakofonické zvuky orchestru gamelan šířící se nočními ulicemi, Allahu Akbar pětkrát denně z reproduktorů mešit a modliteben a včera ráno indonéská rytmická taneční hudba dangdut s indickými a arabskými prvky linoucí se z reproduktorů městského autobusu a řidič vyťukávající její rytmus do volantu. Takhle si dobíjím energii na javánský způsob.

pátek 30. dubna 2010

Žádné bombové útoky, žádné ničivé zemětřesení. Místní televize se sice už několik týdnů ne-li měsíců zabývá velkými korupčními kauzami a servíruje divákům čerstvé záběry přímo ze soudní síně, ale to je pro mě podívaná nezáživná, cožpak teprv pro vás.
Tak vám místo toho naservíruju pár naprosto nezajímavých postřehů ze svého téměř venkovského života v jednom městě, na které dohlížejí dvě okouzlující sopky, Merapi a Merbabu (během posledních několika dní je na ně kvůli minimální nízké oblačnosti opravdu krásný pohled).
Za prvé si zas a znovu uvědomuju, jak levně se tu žije. No dostali byste v české hospodě i té nehorší kategorie teplé jídlo za 7Kč? Topinka s česnekem se nepočítá.Tedy za 7 korun v případě, že nejste masožravec a spokojíte se například s plným talířem rýže (jak jinak že), několika druhů výborné dušené zeleniny, čerstvě připravované chilli omáčky a dvou kousků smaženého “chlebíčku” tempe ze sojových bobů.

Za druhé jsem až po roce a půl došla k závěru, že Indonésani hrozně rádi skáčou druhým do řeči. Zkušenost mám jak s kamarády, tak cizími lidmi. Ať už se mě cíleně na něco ptají nebo sama něco vyprávím, neustále mě přerušují a dokončí si mnou načatou větu pěkně po svém (často s naprosto odlišným sdělením než jsem měla v plánu já). To je někdy korunováno jejich ohromnou radostí z domění, jak jsou chytří a rozumí, co chci říct.
Další podobný rys se k tomuto úzce váže. To že Indonésan velice rád vyzvídá odkud jste, kam jdete, jak se jmenujete a tak pořád dokola, je stará známá věc. Někteří jedinci (a není jich bohužel málo) ale ovládají policejní taktiky, doslova svou oběť (mě!) vyslýchají. Chybí jen ta temná zatuchlá cela a ostré světlo, co se vám propichuje oči.
Je to jako hra na čas, na kolik otázek stihnu za co nejkratší dobu odpovědět. Kde bydlíš, jak dlouho tu jsi, jak se jmenuješ, odkud jsi, studuješ, kde studuješ, kolik je ti let, jsi vdaná,…? Bez nadsázky říkám, že se během tohoto výkonu kolikrát ani nestíhám nadechnout.
Před pár týdny jsem byla na jednom místním úřadě. Většina zaměstnanců oddělení, kam jsem měla namířeno , byli muži, konkrétně tak z poloviny mladí kluci, kteří se nad mojí přítomností náramně bavili. Po půl hodině vyslýchání a neustálého přerušování nastalo příjemné ticho. To ale narušil další klučina, který se mě hned po svém příchodu do místnosti začal vyptávat přesně na to samé, co jeho kolegové předtím. Ti z toho samozřejmě měli ohromnou srandu.
Hlídač parkoviště pošty jen hodinu poté zase přeskočil ty úvodní “nepodstatné” dotazy a rovnou ze mě tahal můj věk. Po mém dotazu, jestli hledá přítelkyni, se sice trochu zarazil, ale nenechal se odradit a začal mi skládat komplimenty týkající se mé údajné krásy. Už mě ale nebaví každýmu vysvětlovat, že kdyby přijel do Čech nebo kamkoliv jinam, kde žijou bule holky, hned bych byla za tu ošklivou. Na druhou stranu, kterou holku by taková lichotka nepotěšila. Jeden z mála komentářů, které mě ještě baví poslouchat.
A na závěr setkání s místním „gigolem“, hnusným vobšourníkem na motorce, který mě jednou večer pronásledoval na cestě do warungu mého kamaráda. Podobných typů, co se chtějí připojit a pokecat, když jedu někam na kole, je víc, ale většinou je s nima celkem rozumná domluva a někdy je to i fajn. Tohle byl ale hnusák od pohledu, a i když nejdřív začal neutrálním pozdravem, za pár vteřin na to už mi nabízel sex. To bylo zatím poprvé a naposledy, co jsem si s někým něco otevřeně pěkně od plic vyříkávala přímo na ulici.

Vízová turistika


Protože už jsem dlouho nic nenapsala, možná jste usoudili, že už jsem se nejspíš vrátila do Čech. Pravda je někde jinde, v tom mým podkrovním kamrlíku už mohly vzniknout tři nové články, ale pokaždé jejich osud dopadl stejně – tlačítkem Delete chráním lesy.
Když mě tady prostě tak strašně chutná, tak proč se teď vracet. Až nebudu schopná pozřít ani zrnko rýže, třeba tuhle možnost konečně zvážím. Přesto jsem se ale asi před měsícem na pár dní vydala směr severovýchod, do Singapuru. Druhé kolo vízového kolotoče. Stejně jako v každé jiné zemi, ani v Indonésii to nemá imigrant jednoduché, protože si svůj pobyt musí neustále obhajovat. Po šesti měsících jsem tedy zase musela vyjet ze země, abych si pak přivezla novou vstupenku.
Někdo jezdí do Singapuru na dovolenou, pro někoho je jen přestupní stanicí na cestách po Jihovýchodní Asii. Pro mě je tenhle bohatý městský stát obklopený Malajsií destinací vízové turistiky. A nejsem sama. Na Indonéské ambasádě nebo třeba v místních velice oblíbených hostelech se tu a tam potkáte s lidmi, kteří mají stejný cíl. Stejně jako starší Japonec, který se mnou tentokrát sdílel dormitory v hostelu v Little India. Stejně jako ostatní nocležníky jsem ho brala jen jako nutnou součást klimatizovaného pokoje s palandami a až předposlední den mého pobytu, když jsem si šla na ambasádu pro pas s novými vízy, jsem zjistila, že máme něco společného. A tak jsme si nakonec i docela příjemně, i když kvůli jazykové bariéře krátce popovídali, a pak i před odjezdem na letiště s úsměvem rozloučili a popřáli si navzájem hodně úspěchů.
Jezdím do Singapuru nerada. Někdo asi nechápavě kroutí hlavou, ale je to tak. Singapur je opravdu pěkné, čisté a velice moderní město, kde se spolu mísí různé kultury. Potkáte tu Malajce, Indonésany, Čínany, Indy nebo přistěhovalce a turisty ze “západu”. Město nabízí od různých památek především z koloniální éry, muzeí, galerií, náboženských stánků, zábavních atrakcí, luxusních obchodních domů a pěkných pláží až po nepřehlédnutelnou směsici různých národních kuchyní, přičemž ta malajská, indonéská, čínská a indická dominuje.
Jenže pokud je váš rozpočet značně omezený a navíc trpíte cestovní horečkou nebo co to v mém případě bylo, moc si tohle město neužijete. Stejně jako poprvé, i tentokrát jsem se ulicemi a podzemím velkoměsta ploužila spíš jak svůj vlastní stín, slabá, bez energie.
Mám na to dvě teorie. Buď jde o kombinaci neustálého střídání teplot - klimatizace vs horko a vlhko, což zdravotní stav právě nezlepší, spíš naopak. A nebo za to může mnou samotnou dlouhodobě utvrzovaná nechuť odjet jen na pár dní ze své závislosti na Indonésii a za 5 dní utratit peníze, které většině Indonésanů vystačí na měsíc. A to se pak projevilo i na fyzickém stavu.
Ale přežila jsem a s velkou radostí se tak mohla vrátit, i když jsme si zpáteční let prodloužili o pět koleček nad příšerně nudnou krajinou několik desítek kilometrů západně od Yogyakarty.
I mentálně se na mě tento výlet nějak výrazně nepodepsal, nejspíš proto, že jsem se snažila vyhýbat zářivým výlohám v luxusních obchodních domech. I přesto jsem si nějaký ten módní výstřelek dovezla – troje kalhotky za 10 singapurských dolarů a k těm jsem pak musela v Marks&Spencer ještě přidat pár oblíbených čokoládových tyčinek.

Cesty do lvího města ale nakonec nelituju. Takových momentů, jako když se mi do rukou dostanou po nekonečném čekání doprovázeným nervovým tikem krásná nová voňavá víza a z mého debilního výrazu se dá ještě několik následujících minut vyčíst neskutečná radost, vážně není mnoho.

středa 24. února 2010

Nerudnej asociál

Vyprala jsem černý trička, namočila zelený a šla posbírat suchý modrý prádlo. A po cestě do pokoje potkám ten poďobanej obličej. „Nááá, tak sis právě vyprala?“ Možná kdyby tam nebylo to „nááá“ nebo co to bylo za zvuk, tak i já něco zabručím jako oodpověď, ale při pohledu na její slepičí výraz jsem radši jen beze slova prošla.
Čím je víc lidí v tom našem „pavlačovým“ domku, tím jsem nerudnější. Nebo je to jen během posledních tří dnů, co se vedle v pokoji usadila ta můra? Ona třeba ani můra není, ale znáte to, první dojem dělá svoje. První den zabrousila do všech koutů, snad jen kromě zamknutých obývaných pokojů. Ještěže nemá instinkt počůrat si svoje teritorium. Nepochopila, že v koupelně se člověk myje a není nutno se tam půl hodiny vykecávat po telefonu.
V době, kdy jsem se sem přistěhovala, nás tu bylo dohromady s paní domácí a jejím manželem zhruba šest. Dnes je počet téměř trojnásobný. Taková šance ke konverzacím na různá témata (i když ze začátku bych byla hlavním tématem já)! Jenže mě to prostě nebere.
Že žiju rok a půl v Indonésii, ještě neznamená, že se ze mě stala Indonésanka. Stejně tak to neznamená, že jsem si úplně zvykla na ty nejběžnější konverzační otázky jako: Kam jdeš? Odkud jdeš? Ty ses právě myla? Jdeš do školy? atd.. Asi už jsem paranoidní, ale někdy mi tyhle dotazy vážně lezou na nervy. Zvlášť od některých pipinek z baráku. Pak se člověk nemůže divit, že ani nemám chuť navazovat s nima nějaký kontakty. Předpokládám, že už jsem ve škatulce „sombong“ (nafoukaná). No co, tam jsem možná občas patřila i doma.
Jak to tady ty lidi dělají, že se k sobě hned mají, a i když se vůbec neznají, proberou za deset minut kde co? Nedávno se mi povedlo seznámit svého přítele s kamarádem, který se nečekaně objevil ve městě. Po úvodním, trochu nesmělém představení, se ti dva hned začali bavit jak dva staří známí a pusy jim mlely a mlely a já tam byla jaksi navíc. Tak tohle se mě stává opravdu zřídka.
Teď si možná stěžuju, ale je mi jasný, že jakmile se dostanu do té naší české krajiny, bude mi tohle sakra chybět. Proč se se mnou v tramvaji nikdo nechce bavit, proč na mě děcka na ulici nevolají, proč se na mně lidi neusmívají? To mi připomíná strašně milou situaci z autobusu před pár dny. Po dlouhé době přišel opravdový tropický slejvák. Jenže v nevhodnou dobu-byla jsem zrovna ve městě a chtěla se vrátit domů. Bylo potřeba udělat asi 5 kroků z obchodu na ulici, kde bych hned naskočila do autobusu (ještěže se do nich naskakuje téměř za jízdy a dveře jsou pořád otevřené). Po delším váhání jsem se odhodlala k činu, a když se v zatáčce objevil autobus, rychle jsem vyrazila ven. Jenže na silnici tekla řeka dešťové vody (a bůhví čeho ještě) a vlna mi vzala sandál. Představa, že bych musela z autobusu zase ven, totálně promoknout a třeba sandál nakonec ani nechytnout, mě vyděsila. Třicet kaček za jednu plastovou žabku oželím. Chlapík, který v autobuse vybírá jízdné, se ale rozhodl pro záchranu boty jedné zmoklé slepice. Řidič se rozjel a po pár metrech zase zpomalil, aby chlapík mohl vyběhnout a zachránit žabku před další plavbou neznámo kam. Tomu se říká happy end! Jenže znáte takový nějaký z české MHD, kde se všichni včetně řidiče jenom kaboní, důchodci se rvou jako o život, aby jim někdo nezasedl volné místo, a řidič vás přicvakne ve dveřích nebo vám sprostě ujede?

pátek 22. ledna 2010

Filmoví piráti a prznitelé


Místní televizní stanice zřejmě šetří. Jak si jinak vysvětlit dva jevy týkající se vysílání filmů zahraniční (vesměs americké) produkce. Bez kabelové televize a satelitu je v základní nabídce počet televizních stanic kolem desítky. Z tohoto počtu vysílají pravidelně každý den večer zahraniční filmy asi dvě stanice. Zbytek se věnuje různým estrádám a telenovelám. Jenže ani koukat na ty zahraniční filmy není kolikrát výhra. Buď jde totiž o akční film nebo horor z 80. nebo 90. let (často béčkový), anebo už po několikáté shlédnete nějaký novější americký filmový trhák. Druhá varianta se jeví schůdnější, kdyby … Kdyby ten samý film nepouštěli během půl roku už potřetí.
Pokud vám tohle jako filmovému fanouškovi nestačí, nabízí se další varianta, která obnáší jen pár korun a počítač.
U nás nelegální výroba a šíření nejen filmových kopií je v Indonésii přípustná a naprosto běžná. Ironií je ovšem prohlášení předcházející téměř každému takto podvodně zkopírovaného filmu hlásající nelegálnost takovýchto aktivit a jejich následky, tedy že vás FBI nebo CIA pošle do chládku nebo zaplatíte pokutu.
Pouličních stánků a obchůdků s kopiemi filmových a hudebních nahrávek ve formátech CD, MP3, DVD, VCD, Blue Ray a bůhví jakých dalších najdete alespoň v každém velkém městě plno. A cena například jednoho kusu DVD s filmem? Ta se pohybuje kolem 8 000 Rp (směšných 16 Kč). Ale pozor, někdy taky za tuto částku dostanete „odpovídající“ kvalitu! Velká většina filmů nabízí běžné menu s výběrem scén, jazyka (přinejmenším angličtina) a titulků (angličtina, někdy indonéština, španělština atd.). Titulky jsou v různé kvalitě od velmi dobrých po téměř chybějící nebo špatně přeložené. Kvalita obrazu je většinou dobrá. Taky se vám ale může stát, že narazíte na příšerného zmetka. Obraz a zvuk je hrozný, někdy z důvodu natáčení kopie přímo v kině. Moje první taková chuťovka byl Avatar.
Bylo kolem vánoc a já jsem na IDNES četla recenzi od paní Spáčilové. Film šel teprve do kin. Na druhý den jsem vyrazila na drobný nákup filmů do zásoby. U regálu se na mě nalepil nějaký kluk a prý, jestli nechci třeba Avatar. Cože? Tak brzo? Ale jsme přece v Indonésii, ne?
I když jsem tušila zradu, stejně film skončil mezi nákupními položkami. Večer mě čekal zážitek! Tak opěvovaná digitální technologie mě samozřejmě naprosto nenadchla, i když jsem tenhle trhák měla hned z první ruky…šlo totiž o kopii z kina. Přes hrůzu a děs obrazu a zvuku (angličtina se prostřídala s ruštinou…chápete to?!) jsem pořád ještě zvědavá všechno protrpěla až do konce. Kdosi si dal i trochu práce a přidal titulky, které ovšem svůj původní význam naprosto postrádaly. Tuhle zhovadilost jsem přičítala faktu, že šlo o novinku, kterou zatím asi jinak než natáčením v kině získat nejde. Bohužel po Avataru následovaly podobné zkušenosti i s filmy trochu staršího data. No, přece jen jednou to byly taky novinky, takže dopadly stejně. Bohužel tenhle velký nedostatek máte možnost zjistit až doma. Přece jen ale asi začnu s kontrolou už v obchodě. Naposledy jsem si totiž koupila mimo jiné i úplně poškrábané DVD, které tedy přede mnou zřejmě vidělo už pár lidí.
Ale ještě k Avataru. Moje špatná zkušenost vedla k další špatné zkušenosti, tentokrát ne s kvalitou filmu ale kvalitou místních služeb. Podle skouknutého DVD jsem už tak nějak tušila příběh, ale chtěla jsem se konečně, stejně jako paní Spáčilová, přesvědčit o výtvarných kvalitách filmu. Takže hurá do kina. Uznávám, že nebyl nejlepší nápad vyrazit tam právě na Silvestra, ale co už, stalo se. V Jogje jsou dva multiplexy, které jsou kvalitou a vybavením srovnatelné s těmi našimi. Tedy bohužel až na kvalitu služeb pro zákazníky.
U pokladny v prvním kině jsem neuspěla, na pultu hlásila cedulka, že lístky na promítání Avataru jsou na tento den vyprodané. Zkouším druhé kino, situace se ovšem opakuje. Jak tedy získat lístky na jiný den? Pokud chcete vidět promítání odpoledne nebo večer, je jistější koupit lístek už ráno nebo dopoledne. Rezervace lístků předem není možná! Nikoho nezajímá, že bydlím na druhém konci města, a musela bych se tak dopravit na místo jednou dopoledne, abych koupila lístek, a podruhé večer na promítání filmu. Nemyslím, že velmi nízká cena lístku (15 000 Rp tedy asi 30 Kč ve všední den, 25 000 Rp tedy zhruba 50 Kč o víkendu a ve svátky) by mi zlepšila náladu.
Když jsem se pár dní po Novém roce do kina vydala podruhé, nebylo daleko k dalšímu zklamání. Ale nakonec jsem „uspěla“. Naivně jsem věřila, že hlavní nával už konečně opadl, přece jen se promítá už asi dva týdny několikrát denně ve třech sálech, které ony dva multiplexy dohromady vyhradily právě pro Avatar. Bilance: v prvním kině zbylo posledních pár volných míst v první řadě, v druhém měli navíc i nějaká v řadě druhé. Napotřetí už bych tenhle proces asi vzdala, tak jsem radši vzala za vděk druhou řadou, téměř ochrnutým krkem a namoženýma očima. Očekávání z filmu se ale splnila.
Naprosto opačná situace, která se teď po zkušenosti s indonéským kinem jeví jako legrační, se stala před pár lety v Brně. Sestřinu promoci jsme chtěli kromě výborné večeře v pizzerii oslavit i tehdy novou bondovkou Casino Royale. Sestra se jala zařizování, a protože měla být ten den údajně premiéra filmu v brněnském Špalíčku, radši předem telefonicky rezervovala lístky. Ty se musí na pokladně vyzvednout a zaplatit nejpozději půl hodiny před začátkem promítání. Spěchali jsme tedy s plnými břichy, abychom byli na místě včas. To se povedlo a lístky jsme koupili. Když jsme ale vešli do sálu, byl téměř prázdný. Nakonec se nás tam mohlo sejít dobrých třicet! Premiéra už totiž byla…předešlý den. Tak tohle by se v Indonésii asi opravdu nestalo, aby na očekávaný film už druhý den dorazila jen hrstka diváků. Přece jen, Indonésanů je víc jak dvacetkrát víc než Čechů a nízké vstupné těžko někoho odradí.

pondělí 18. ledna 2010

Nové odkazy

Chci vás upozornit na nové odkazy v „Oblíbené“, které jsem přidala na pravou stranu pod fotogalerii. Kromě linků na blogy mých přátel, kteří píšou o Indonésii (nebo spíš psali, když tu ještě byli), indonéskou ambasádu v Praze a sdružení Tenggara, jsem nově umístila i další zajímavé, které mají souvislost s touto zemí.
Libor Novotný je nadšený cestovatel, který se svou rodinou navštívil spoustu míst světa, a na konci minulého roku přidal do svého seznamu i Indonésii. Na jeho stránkách najdete velmi čtivé cestopisy s fotografiemi a videi.
Harimaubatik je český e-shop s tradičními indonéskými výrobky z batiku od košil, sukní a šatů až po obrazy.
Manumade se zase soustředí na prodej indonéského nábytku a interiérových doplňků, které nesou punc osobitosti. Kromě toho si můžete v e-shopu koupit i výrobky nesoucí značku Fair Trade.
Sangahanem je zase skupina z Jogjakarty na Jávě, která hraje etnickou hudbu. Pokud si ale kluky chcete poslechnout, musíte přijet do Jogji.
Poslední, respektive nejnověji přidaný odkaz v sobě skrývá velmi zajímavé cestopisy především z Evropy. Takže pokud hledáte tip na dovolenou nebo výlet, mrkněte na www.cestopisy.net. Nějaký ten tip na cesty po Indonésii tam najdete taky, samozřejmě ode mě.


A pokud vám nestačí cestopisy, rádi byste se do této krásné země podívali a hledáte víc informací, stačí mně kontaktovat na mailu: kulhankova.k@centrum.cz. Těm, kteří jen hledají informace, ráda poradím. Kromě toho nabízím své průvodcovské služby na ostrovech Jáva, Bali a Sulawesi.

neděle 3. ledna 2010

Zboží si vyzvedněte na nejjižnější pokladně


Kdo má i ve svém dospělém věku někdy problém rozeznávat pravou a levou stranu (například já), může si od něj trochu ulevit v Indonésii. Indonésani sice nejsou takoví ignoranti, že by neznali pojem „levá“ a „pravá“ (např.: ukazatel na světelné křižovatce, který zjednodušeně říká, že v případě odbočení vlevo můžete jet i na červenou nebo vyslovení „vlevo“ když chcete, aby vám řidič angkotu zastavil, kde potřebujete), ale snad mnohem častěji pro orientaci v prostoru používají světových stran. Ovšem ne všude ve stejné míře, jak se mi aspoň jeví podle toho, co kolem sebe vidím a slyším. Například v Jogjakartě je ale určitě více než vhodné ovládat tyto zeměpisné znalosti. Když pomineme naprosto běžné používání světových stran pro zeměpisná označení správních celků jako „Západní Jáva“, „Jižní Sulawesi“ a podobně, zbývá ještě hodně, pro nás často nepochopitelných situací, kde tyto výrazy nacházejí své uplatnění. Předpokládám, že se tu ve školách nestává, aby dítě popisovalo body na mapě pomocí „nahoře“ a „dole“, tak jako to máme ve zvyku my (neměla bych generalizovat na základě vlastních zkušeností).
Můžeme začít například tím, že hledáte nějaký konkrétní bod nebo ulici. Kromě možného popisu cesty typu „první ulice vlevo, pak na křižovatce doprava“ si také vyslechnete třeba „od křižovatky na východ, obchod je pak na severní straně ulice“. Za vše mluví i názvy čtvrtí a dvou náměstí v okolí jogjakartského sultánova paláce, které se řídí podle světových stran.
Když ve městě pobýváte delší dobu, rychle však pochopíte, kde je sever a jih. Tedy aspoň na místech, která už jsou vám dobře známá.
Problém začíná při orientaci a popisu určitých míst v měřítku mnohem menším.
Vlaková zastávka u letiště Adi Sucipto v Jogjakartě. Cedule hlásá, že pokud chcete jet směrem na Surakartu, musíte čekat na jižním nástupišti.
Samoobsluha v centru města. Pracovnice obchodu mi oznamuje, že určité zboží musím platit u pokladny, která je nejvíc na jih (pokladen je několik v řadě vedle sebe).Viz. take fotografie.
Bankomat v samoobsluze a u něj cedulka nabádající, aby se čekající na výběr hotovosti řadili od severu.
Ve spoustě budovách narazíte na cedulky na dveřích, že pro vstup do určitého oddělení musíte využít severních, jižních, východních či západních dveří, neboť právě ty, u kterých stojíte, vás do oněch míst opravdu nedovedou nebo jsou zcela prostě jen dočasně nefunkční.
A tak bych mohla pokračovat do nekonečna, jen by se zmiňované situace nejspíš velmi podobaly.
Musím říct, že používání světových stran je velmi nakažlivé. Tedy co se mě týče, já už se tu „nakazila“ vším možným, jen ty místní nemoci se mi naštěstí zatím vyhýbají. Sama světové strany používám nejen pasivně, když mi třeba někdo vysvětluje cestu, ale i aktivně. Jen to někdy přináší drobné nepochopení například z řad nezasvěcených, kteří si přijeli užít Indonésie bez nutnosti těchto znalostí. Kupodivu nejvýraznější reakce jsem se ale dočkala od jednoho známého, který pochází ze Sumatry a už delší dobu žije v Bandungu na Západní Jávě. Ten mi napůl rozhořčeně, napůl pobaveně vysvětloval svoje nepochopení pro „nadměrné“ používání výrazů pro světové strany. A to jen proto, že jsem mu říkala, že bydlím na jihu Jogji.