Vstávám, ještě rozespalá se malátně potácím na dvorek umýt těch pár špinavých hrnků ze včerejška…po čem to šlapu a proč je všechno pokryté prapodivným krémovým práškem? A sakriš, Merapi se zase rozkašlala, zatímco jsme spali! V jednu v noci měla opět záchvat a kolem třetí prý začal padat vulkanický prach. I na tom nejjižnějším konci Jogjakarty to vypadá jako po výbuchu cementárny. Lidi na motorkách s obličeji zakrytými hygienickými rouškami, šátky, prostě čímkoliv, co jim přišlo pod ruku. Stejně vybavená se vracím domů, několik kilometrů směrem na sever. Víc než roušku bych ale potřebovala potápěčské brýle, protože mi tu a tam, hlavně když kolem projede auto, skončí škrábavý prach v očích.
Ten prokletý déšť, který je během posledních týdnů běžnou součástí téměř každého dne, by se dnes ale opravdu hodil.
Úterní erupce spálily všechno živé do vzdálenosti asi 10 kilometrů od sopky. Tři desítky mrtvých. Mračna prachu se naštěstí pro obyvatele přilehlé Jogjakarty vydala západním směrem a město úplně minula. Prach údajně doputoval až k několik stovek kilometrů vzdálenému přístavnímu městu Cilacap a po cestě zasypal i známou buddhistickou památku Borobudur.
V pátek opět několik erupcí, tentokrát šla mračna prachu údajně na jinou světovou stranu. V Jogje po aktivitě Merapi opět ani památky. O život už nikdo nepřišel, všichni obyvatelé nejbližšího okolí sopky jsou v bezpečí provizorních stanových městeček.
Do noci sleduju dokument o indonéských vulkánech a televizní zprávy. Vulkán Anak Krakatau u západního pobřeží Jávy: druhý stupeň nebezpečí. Vulkán Papandayan na Západní Jávě: 2.stupeň nebezpečí. Někdo tu pod námi zatápí v kotli.
Sobotní ráno “zasněžené”
Zprávy nezní moc optimisticky, posvátná Merapi se má údajně ozvat znovu. Možná dnes, možná zítra…nikdo neví.
