Perličky tohoto týdne

Záhadné onemocnění

V pondělí se mě zmocnila zvláštní nemoc. Úporné bolesti celého těla doprovázené horečkou a později i neustávajícím průjmem mě přivedly na tu pro mě nejhorší myšlenku. Horečka Dengue?! Nic takového. Zděšená jdu ke školnímu lékaři, který mi s klidem oznamuje, že jde o chřipku. Dva dny mám odpočívat ve společnosti předepsaných léků. Vysvětlení přijímám, přesto doufám, že do těch dvou dnů neskonám na horečku Dengue, která už mi zůstala v hlavě.
Druhý den už je mi ale opravdu mnohem líp, takže se ze svého mladého života můžu radovat dál.
Že ale stejnými příznaky trpěly ve stejnou dobu jako já i české kamarádky v Jogje a Surakartě, asi zůstane záhadou. Kdo ale nevěří na záhady, ať si přečte poslední článek blogu Soni z Jogji.

Zkoušky

O zmatky tu není nouze, a to ani ve škole. V pondělí jsme se všichni dostavili do školy s drobnou nervozitou způsobenou obavou z písemných zkoušek. Už během prvních minut je ale jasné, že se dnes naše vědomosti zkoušet nebudou. Učiteli asi nikdo neukázal onen rozvrh, podle nějž má být celý týden zkouškové období. Začíná tedy další nudná (velmi slabé slovo) hodina všemi oblíbeného učitele. Na mě už jde ale zase práškem utlumená horečka, takže se zase vracím do postele.
Doma si pak čtu zprávu od Juliena, že zkoušky nakonec budou až za dva týdny. To mě uklidňuje, aspoň o nic nepřijdu, zatímco se budu doma potit.
Na druhý den ráno mi ovšem přichází další zpráva. Dnes je zkouška!
A odpoledne zjišťuju, že budou i další až dokonce týdne!
Naštěstí toto sleduju z pohodlí postele, takže mě tyto zmatené informace ani tolik nevyvádí z míry.

Kontaktní čočky

V poloprázdném angkotu sedí naproti mně asi třicetiletý Indonésan. Občas na mě nenápadně koukne a po chvíli si dodá odvahy. „To máte kontaktní čočky?“, ptá se mě. „Ne, ne.“, odpovídám. „Takže jsou pravé?“, ptá se ještě pro jistotu. „Ano“, odpovídám. Načež chlapík projeví nesmírný obdiv k mé barvě očí.
Nutno dodat, že Indonésanky (ne-li i jejich mužské protějšky) se snaží podobat indoevropským typům. Proto v drogerii najdete mnoho druhů bělících tělových a pleťových přípravků a nevyhnete se setkání s člověkem s barevnými kontaktními čočkami.
Že ale někoho překvapí, že bílá cizinka nemá tmavě hnědé oči, to překvapilo i mě

Co jinde neuvidíte

V pátek do Bandungu přijela Slovenka Míša z Jakarty a její krajan Juraj z Jogji.
Domluvila jsem si s nimi sraz před vchodem do BIP. Během dlouhého čekání před obrovskými skleněnými dveřmi jsem byla svědkem dvou událostí. Ani jedna není v Indonésii určitě něčím výjimečným. Protože ale probíhaly zároveň na jednom „jevišti“, šlo o zajímavý kontrast.
Na rušné silnici před BIP právě probíhalo natáčení nějakého reklamního spotu, což jsem zjistila až podle prapodivně gestikulujícího mladíka s módním čírem na hlavě, který mluvil jen tak do prázdna. Scéna se několikrát opakovala. Občas mi ale při pohledu překáželi nějací muži. Jeden z nich, jak jsem později při zaostření zjistila, držel v rukou zeleného, asi metr a půl dlouhého hada. Ledabyle si ho podával z jedné ruky do druhé, a ukazoval druhému muži, který si jej ze všech stran prohlížel a hodnotil jeho kvalitu. Zase o chvilku později jsem si uvědomila, o co opravdu jde. Pravděpodobně se sešlo několik lidí se zvířaty na prodej, a vznikl z toho zverimex na ulici, přímo před branami vznešeného BIP.

Amare

Až do pátečního večera šel noční život, tak typický pro Bandung, úplně mimo mě. Moje jediné občasné povyražení bylo pivo zakoupené v obchodě a vypité doma, v Dago Plaza nebo na návštěvě u kluků z ITB.
V pátek to konečně vypadá celkem slibně, kluci chtějí vyrazit do jednoho klubu v centru. Odjezd taxíkem je ale plánovaný až na 23. hodinu. Do té doby sedíme u kluků doma a pijeme pivo. Pro mě je ale jedenáct v noci trochu pozdě na začátek akce, a navíc se mi už z piva trochu motá hlava. Chci jít domů, ale nakonec se nechám ukecat, a jedu s klukama taxíkem do klubu Amare.
Taxikář má zapnutý taxametr, který na konci cesty ukáže slušných 15 tisíc. Pro čtyři lidi pakatel. Zbytek party tvoří ještě na motorce jedoucí Agung s Dannym, kluci ze Sumatry, kteří studují v Bandungu.
Stavíme u nějakého luxusního hotelu. Jsme tu správně? Začíná se naplňovat moje obava, že upocené tričko a outdoorové sandály nebyl ten správný výběr. Danny mě ale uklidňuje, že vypadám dobře.
Vedle hlavního vchodu do hotelu je ještě jeden, který vede do tmavé místnosti s pultíkem a dokonale namakeupovanou obsluhou. Každý platíme za vstup a první drink 35 tisíc (cca 67 Kč). Jako první drink si vybíráme pivo. Stoupáme po točitém schodišti do obrovské členité místnosti s černými stěnami a osvětlenými červenými dekoracemi. Kulatý bar stojí uprostřed a pohovky s křesílky po obvodu místnosti. Na stěně je obrovská LCD televize plná barev, která doplňuje na plné pecky puštěné monotónní disco. Po cestě na wc se přede mnou otevře další velký prostor.
Vypadá to tu hodně dobře, ale ne pro mě. Navíc tu něco chybí. Lidi. Zatím je tu víc členů obsluhy než zákazníků.
Necháme si u baru načepovat dvojky Heinekena, ke kterým dostaneme brčka. Nahlížím do nápojového lístku. Panáky tvrdého alkoholu začínají asi od 80 tisíc, džusy od třiceti. Tak co si asi dám, až vycucám to mrňavé pivo?!
Sedáme si do tmavšího rohu přímo k obrovské reprobedně a klimatizaci, takže mi po zbytek mého setrvávání v klubu pořád nadskakuje zadek a mám husí kůži. Navíc se skoro neslyšíme, takže můžu za chvíli sotva mluvit.
Postupně se sál zaplňuje „holčičkami“ v minišatech a jejich doprovodem v teniskách. Všichni posedávají nebo stojí u baru, nikdo netancuje.
Dopíjím svoje miniaturní pivo a loučím se. Ani ne hodinu po našem příchodu. Že já jsem se nechala ukecat…
Danny je velice ochotný a nabízí se, že mě odveze na motorce domů.
Jedeme tichým nočním Bandungem, téměř bez aut a motorek. Poprvé v Indonésii mám na sobě svetr!

Jak utratit 100 tisíc

Stejně jak je v Indonésii snadné stát se milionářem, tak je i snadné nabyté mění rychle utratit. Někdo jde na to přes jídlo.
V Bandungu je hodně luxusních restaurací, které jistě nabízí spousty lahůdek a gastronomické zážitky. Například japonská restaurace Miyazaki na Jl. Dago nabízí jídlo ve stylu: zaplať a sněz, co chceš. Nápoje v ceně nejsou. Nejprve si vyberete nabízené pochutiny, které si potom podle vlastní chuti sami připravíte přímo na jídelním stole. Pro jednu osobu tento zážitek vyjde i s tučným spropitným zhruba na 100 tisíc Rp (cca 190 Kč).
To já si dám radši jedno z nejlevnějších jídel z warungu, tedy rýži s tempe, tahu a čerstvou zeleninou, za o řády nižší částku, konkrétně za 6 000 Rp (cca 12 Kč). Platit jsem ovšem mohla ještě o čtyři tisíce víc (anebo naopak ještě míň, kdybych víc přitvrdila), protože majitel warungu, kde jsem nikdy předtím nejedla, se rozhodl, že vyzkouší mou trpělivost. S ledovým klidem mi při placení oznámil, že chce 10 000 Rp. A já mu zase s úsměvem na rtech odvětila, že to je přece trochu moc, a odevzdala mu zmíněných šest tisíc, a přidala mnoho díků za dobrou večeři, přičemž se chlapík zmateně díval chvilku na mě a pak zase na svou ženu, ale neřekl nic.
Není vydřiduch jako vydřiduch.

Městská fauna

Včerejší náhlé setkání s jedním chlupatým tvorečkem mě přivedlo na myšlenku věnovat jeden příspěvek zástupcům živočišné říše, kteří žijí ve městech, a se kterými jsem měla já či jiní možnost setkat se.
Upozornění pro náročnější čtenáře a odbornou veřejnost: Tento článek obsahuje pouze laická pojmenování, případně s citovým zabarvením.

Kůň
I v tak „civilizovaném“ a rychle se rozvíjejícím městě jako je Bandung najdete koně uprostřed rušné ulice. Například nedaleko mého bydliště, kousek od ZOO a školy ITB se zdržují muži s menšími koňmi. Koně mají barevné postroje a různá zdobení. K jakému účelu slouží, jsem ještě nezjistila. Pravděpodobně se jedná o atrakci, kterou si lze na vlastní kůži vyzkoušet.
V Lembangu je zase možné vidět koně s menším povozem, který slouží jako místní veřejná doprava.

Pes
O psa tu téměř nezavadíte. Pro muslimy je toto stvoření nečisté či snad ďábelské, proto ho nesmí vlastnit. Nezapomeňme tedy, že valná většina obyvatelstva vyznává Alláha, tedy důvod absence psů je jasný.
Po cestě na Tangkuban Perahu jsem jich ovšem v lese několik zahlédla, když doprovázeli svého pána dřevorubce.

Kočka
Naopak tento savec se v místní krajině vyskytuje ve více než hojném počtu. Kočky jsou všude; toulají se po ulici, na trhu škemrají o něco k jídlu, i my doma nějaké máme. Některé vypadají velice pěkně a jsou dobře živené, jiné nemají daleko k nebeské bráně, chuděrky.
Indonéské citoslovce pro mňoukání se celkem výrazně liší od českého. Nedivím se, místní kočky produkují opravdu jiné zvuky!

Krysa
Nečetla jsem výsledky žádného průzkumu, ale je téměř jisté, že počet těchto hlodavců výrazně překračuje počet koček. A nemůžeme se tomu divit. S odpadem si tu člověk hlavu neláme, a v otevřených kanálech plave všechno možné. Proto je téměř nemožné na toto roztomilé zvířátko v Indonésii nenarazit.
Jak se seznámit s krysou? Jednoduše. Je vlahý večer a vy si to šinete uličkou ve čtvrti Tubagus Ismail (rozuměj jakoukoliv ulici v Indonésii). Míříte na návštěvu a jste v dobrém rozmaru, když tu se před vámi najednou zjeví chlupaté stvoření, které se rozhodne pro osobní kontakt právě s vámi. Toto jinak milé stvoření (ač plné blech, tedy zdrojem všemožných nemocí) se rozeběhne stejně jako hloupý zajíc přes silnici nesmyslně právě k vám a vy už nestihnete včas reagovat (úprkem či strnutím na místě), takže tu potvoru chlupatou mírně nakopnete, přičemž ona žalostně zakvičí a mizí ve tmě.
Toto byl ale velice odstrašující příklad, takže pro uklidnění mám pro vás i veselejší historku.
Je konec Ramadánu a celé osazenstvo mého kostu odjelo na prázdniny domů. Po pár dnech samoty se začínám večer mírně bát. Už se setmělo, když mířím do kuchyně. Co jsem tam proboha vlastně chtěla?! Uvnitř není rozsvíceno, ale dopadá tam mírné světlo z venkovní lampy. Mám tedy možnost rozeznat obrysy krysy, která mě naštěstí! taky zaregistrovala, seskočila z kuchyňské linky!!! a zmizela ve vedlejším pokoji. Tento výjev mě ale vlastně ani moc nepřekvapuje. Proti krysám se tu opravdu jen těžko ubráníte. A pokud máte v kuchyni takový svinčík jako my (viz starší fotky z kostu), tak se už vůbec nemůžete divit, že vás chtějí navštívit.
Na závěr zprávy i z jiných krajin. I moje milá hostitelka z Jogji, Soňa, má celkem čerstvé zkušenosti se zubatými chlupáči. Po mém příjezdu mi ukázala provizorní hrazení ve dveřích do zahrady, to právě kvůli krysám, které prý čím dál častěji chodí na návštěvu i dovnitř.
Já osobně jsem pak měla možnost zahlédnout několik krys při kaskadérských kouscích. Z vysoké zdi, která odděluje Soninu zahrádku od sousedů, běžně slaňují po rozrostlé popínavé rostlině, a končí za jakýmsi útvarem z cihel, který je v rohu zahrádky, tak aby na ně nikdo nemohl.

Netopýr

Údajně zahlédnut, kterak přelétává nad zábavním centrem Dago Plaza, kam chodím na internet.

Žába

Žáby celkem velkého vzrůstu můžete potkat kdekoliv, především večer.

Had

Viděla jsem fotografii s hadem ovíjejícím se kolem jedné z tyčí železné branky před domem kluků z Čech, kteří studují na ITB.

Ještěrka

Jeden pro mě neznámý druh ještěrky je v Indonésii natolik rozšířený, že vám rád udělá společnost i doma v obýváku. Žádný strach, nekouše. Prý je na sladké.

Šváb

Na tomto místě už pro mě začíná problém. Šváb jakékoliv ať sebemenší velikosti opravdu není můj kamarád. A tady mám štěstí jen na ty velké, cca 5 cm dlouhé. To, že se promenádují v koupelně, jsem přešla bez mrknutí oka. Že se ale houpají zavěšeni uvnitř mé moskytiéry (kterou jsem asi před dvěma týdny musela zavěsit pod tlakem dorážejících komárů) přímo nad mou hlavou, už bez povšimnutí přehlédnout nešlo.

Vážka

Kontakt s vážkou není častý, leč je. Vážky zde dosahují pro mě obrovských rozměrů.

Moucha

Mouchy se, jak je známo, vyskytují především poblíž potravin, a to hlavně zkažených. Tak je tomu i tady. V některých warunzích je víc much než zákazníků.

Komár a jemu podobní

Komáři, mušky, menší mušky apod., jsou běžnou součástí života v Indonésii. Zprvu jsem měla veliké štěstí, že je můj pokoj nijak neláká a přebývají jen venku, skryti ve tmě. To ovšem neznamená, že bych byla ušetřena štípanců. Jejich oblíbeným místem jsou dolní končetiny, především oblast kotníků a Achillovy paty. Repelent Autan, který zde dostanete i v tekuté či krémové podobě ale v mém případě moc nezabírá, stejně jako dlouhé kalhoty z tenkého materiálu.
Z Čech importovaná moskytiéra byla původně nutná jen v Jakartě, zde jsem ji použila poprvé až před 14 dny, to když začalo trošku víc pršet.
K moskytiéře ještě malý dodatek. Koupit si ji tu lze asi jen v obchodě s potřebami pro malé děti. Dospělí se prý nijak nechrání, asi jsou imunní.

Mravenec

Mravenci nejrůznějších velikostí obývají zcela beze studu i místa lidmi velice dobře viditelná. Své cesty mají i uvnitř domů, kolem oken, na zábradlí, prostě kdekoliv.
Před pár dny jsem si v supermarketu zakoupila speciální bílou křídu, kterou „namalujete“ několik linek za sebou v místě vstupu do místnosti, například pode dveřmi. To by mělo zabránit vstupu mravenců, švábů a jiného lezoucího hmyzu do vašeho příbytku.

Zpátky ve škole

Po třítýdenních prázdninách se vracím do školy, kde došlo k drobné změně. Máme totiž nové spolužáky. Vlastně už během prvních dvou týdnů vyučování nás trošku přibylo, ale doteď mi nepřišlo důležité zmiňovat se o tom.
Předpokládám, že všichni ostatní, kteří začali náš kurs navštěvovat později, nejsou studenti programu Darmasiswa jako jsem já nebo Julien, ale přijeli sem za regulérním vysokoškolským studiem, třeba i na tři roky. Proto je pro ně nutné naučit se nejdřív jazyk, aby mohli později navštěvovat hodiny s rodilými mluvčími.
Ještě před prázdninami se přidali tři kluci a jedna slečna. Z Korei, Laosu, Ugandy a Guinei Nové Papui. Znáte mou netrpělivost, takže si určitě dokážete představit, jak na hodinách občas trpím, když klukům (Joyce z Papui je už jazykově vybavena líp než my všichni, takže po prázdninách přešla do jiné třídy) nejde jako nám chápavějším. Zvlášť Musa z Ugandy má opravdu problém s učením, takže až teď po prázdninách pochopil, že na otázku „Dari mana?“ (Odkud jsi) se neodpovídá „Dari mana Uganda.“, ale „Dari Uganda“ (Z Ugandy). Teď se ještě k tomu projevil jeho zvláštní smysl pro humor, který nikdo nechápe. K Musovi snad jen ještě dodatek, že na něj doma v Africe čeká žena a děti.
Po prázdninách se ve třídě objevilo ještě pár dalších lidí. Dva kluci a slečna Miray z Madagaskaru, další Uganďan a další rozložitější Papuánka.
Začíná se projevovat stará pravda, že na jazyky mají větší nadání holky. Miray je tu stejně dlouho jako zbytek studentů z Madagaskaru, ale nekouká s prominutím tak přihlouple jako její kolegové.
Jestli jsem při jejich představování v indonéštině pochopila správně, oba kluci z Madagaskaru už jsou ženatí, stejně jako druhý Uganďan jménem Jamal.
A teď něco z výuky. Všichni moc dobře víte, že se nerada učím, takže i tady této bohulibé činnosti moc nepodléhám. Jazyk cvičím prostým používáním v běžné řeči s domorodci, jen gramatiku je nutné se učit ve škole nebo z učebnice, kterou jsem si přivezla z Čech.
Jak už jsem dřív psala, každý den máme jiného učitele. Všichni mají dvě věci společné, skoro vůbec neovládají anglický jazyk, a téměř pořád se smějí. Buď úplným maličkostem, nebo ničemu.
V pondělí jsme to pěkně schytali s postarším prckem, který naprosto neumí učit, nejmíň mluví anglicky a nejvíc se směje. Hrozná kombinace. Po první půlce vyučování jsem to vzdala, a šla se po týdenním cestování ještě dospat. Tenhle chlapík se do nás nesmyslně snaží nacpat co nejvíc slovíček, což se ale v mém případě zdá kontraproduktivní. Vůbec to potom neprocvičujeme. A aby toho nebylo málo, tak co se objevili noví studenti, začal všechno opakovat od začátku.
V úterý jsme měli mladého učitele, který už je přece jen schopný vyprodukovat víc anglických slov, a i jeho způsob vyučování se zdá být užitečnější.
Abych ale po úterku neusnula na vavřínech, tak ve středu musel přijít zase drobný propad v podobě chlápka s notebookem, který má ve wordu připraveno několik textů, které nám pak rychle přečte a jen málo vysvětlí.
Ve čtvrtek už to bylo zase lepší. Máme moc sympatickou paní, která se s námi snaží procvičovat jak slovní zásobu, tak gramatiku z učebnice. Je důležité poznamenat, že univerzita publikovala nějakou učebnici indonéštiny, ovšem nám se do ruky vždycky dostane jen jedna kapitola z ní.
V pátek jsme měli chlapíka, kterého známe už z Jakarty, protože se nám tam přijel jménem školy představit. S ním se procvičuje gramatika.
Asi aby se měl čím kompenzovat u některých vyučujících naprostý nedostatek didaktických schopností, píšeme celý příští týden nějaké testy. Pravděpodobně každý den u jiného učitele. Ovšem těžko říct, co vše by mělo být zkoušenou látkou. Já se ovšem uklidňuju tím, že darmasiswa studenti nejsou regulérními studenty běžně nabízených univerzitních programů, takže nás nikdo nemůže za pětku ze slovní zásoby vyhodit. Pravděpodobně je cílem těchto testů nové rozřazení do tříd podle nabytých znalostí.
Za tři týdny by měla celá třída jet na dvoudenní výlet. Kam, to nám není známo.
A aby se nám z té náročné výuky nezavařili mozky, máme zhruba od poloviny prosince do poloviny února prázdniny. Očekávám tedy Peťův příjezd (neboj, nebudeš sedět měsíc na záchodě), abychom mohli společně vyrazit za nějakým dobrodružstvím.

Výlet do Jogjakarty 8 (Zpět do Bandungu)

Ve čtvrtek odpoledne, po příjezdu ze Surakarty, jsem si chtěla na sobotní cestu zpátky koupit lístek na vlak Lodaya . Lodaya jezdí buď přes den (Lodaya Pagi) nebo v noci (Lodaya Malam) na trase Solo-Bandung a obráceně. Já jsem se rozhodla pro vlak ranní, protože jsem chtěla konečně vidět i okolní krajinu a hlavně hory ve východní částí Jávy, kde se nachází právě Bandung. Cena lístku pro třídu bisnis po Lebaranu už mírně klesla na 130 000 Rp (necelých 240 Kč), a s autobusem jsem po předchozí zkušenosti na delší dobu nechtěla mít nic společného. Podle jízdního řádu měl jet vlak osm hodin, odjezd z Jogji o půl desáté ráno.
Na nádraží jsem tedy rovnou zamířila do místnosti, kde se rezervují a kupují lístky na delší trasy. Nejdřív se musí vyplnit lístek s vaším jménem, bydlištěm (a nejlíp i telefonním číslem), názvem vlaku, časem odjezdu apod., poté dostanete pořadové číslo, a čekáte, až se uvolní místo u přepážky. U přepážky jsem lístek odevzdala, načež mi slečna v šátku oznámila, že na sobotu už není místo, a to ani ve vlaku nočním. V neděli už to bylo lepší, takže nezbývalo než souhlasit s nedělí ráno. Dostala jsem lístek se svým jménem a číslem sedadla.
V neděli ráno jsem se v předstihu dopravila na nádraží. Sedla jsem si na podlahu nástupiště, stejně jako spousta jiných, na sedačkách už nebylo místo. Pod plechovou střechou bylo příšerné vedro, takže jsem se po indonésku začala ovívat tím, co bylo po ruce. Příště si ale koupím vějíř, který je tu celkem běžnou záležitostí.
Můj vlak vyjížděl už ze Surakarty, takže zpoždění by mě nepřekvapilo. A opravdu, čekali jsme ještě další půlhodinu. Po příjezdu se všichni nahrnuli ke dveřím a nekoordinovaně se cpali dovnitř. Našla jsem své místo na sezení, opět bylo obsazené. Ale celkem to chápu, protože to bylo místo u okna. Takže jsem si jen poslušně sedla vedle mladé studentky a ani neprotestovala.
Nechci generalizovat jen na základě jedné zkušenosti z vlaku (ale asi bych se moc nemýlila), takže tímto budu popisovat jen ten můj vlak a cestu s ním.
Vlak třídy bisnis vypadal asi jako horší osobní vlak v mé rodné zemi. Kupodivu jsem nic zvlášť ošklivého neviděla, naopak například záchod byl mnohem čistší než ten v našich vlacích. Sedadla po dvou byla ve většině případů v řadě za sebou, jen na pár místech se dalo sedět naproti sobě. Sedadla byla celkem velká, a před nimi byla i spousta místa na nohy. Potažená byla zelenou koženkou jako u nás. Přestože je v Indonésii pěkné vedro, okna tomu přizpůsobena nejsou a otevřít se dá jen malá horní část. Asi to měli kompenzovat větráky na stropě, jejich účinnost jsem ale nijak výrazně nepocítila. Kdo neměl lístek s číslem sedadla, ten prostě stál v uličce či se válel v uličce na konci vagónu. Uvnitř vagónu téměř nikdo nekouřil, pokud tu potřebu někdo měl, šel si stoupnout do uličky u WC, tedy na konci vagónu. Vstupní dveře do vozu byli někdy zavřené, někdy otevřené, a napůl z nich třeba někdo visel ven (což je běžné hlavně u třídy ekonomi, kdy je ve voze hlava na hlavě. Vagóny neustále procházel personál z restaurace, který nabízel a nosil jídlo a pití tomu, kdo se ozval. Jedlo se na místě, prázdný talíř či sklenice se jen odložila na zem. Protože jsme jeli přes poledne, a já žádnou svačinu neměla, dovolila jsem si ten „luxus“ taky a objednala si „nasi rames“ (vařená rýže s různými přílohami, které si ve warunzích můžete vybrat i sami podle vlastní chuti (např. pečené kuře, tempe, pečené kostičky brambor v chilli apod). Dohromady s „es jeruk“ (štáva z citrusů; tím může být třeba mandarinka či limetka, s ledem a s cukrem, pokud se nevyjádříte jinak) jsem zaplatila 20 tis. Rp (téměř 40 Kč). Kasíroval ten samý číšník, co mi jídlo přinesl, a při té příležitosti prázdný talíř zase odnesl.
Vlak zastavil na několika nádražích, kde se do vozů nahrnuli prodavači občerstvení. Ti procházeli uličkou a neustálým opakováním dávali vědět, co nabízejí. Tím mohlo být teplé jídlo, ale taky různé lupínky, oříšky apod. Někdo jiný zase nabízel nápoje.
Nejzajímavější se pro mě stali prodejci instantních nudlí. Ti v ruce drželi zvláštní konstrukci většinou z železné tyče posvařované do různých tvarů, tak aby se v ní udržela velká termoska s horkou vodou, kolem které byly připevněné běžné prodávané kelímky s instantními nudlemi různých příchutí. Před zájemcem pak prodavač tuto konstrukci postavil na zem, otevřel kelímek, z něj vyndal sáčky s kořením, nůžkami vrch odstřihnul, přičemž tento odpad pak končil na zemi. Obsah kelímku pak zalil horkou vodou, a s plastovou vidličkou předal cestujícímu.
Prodejci různých slaných lupínků mě zase překvapovali svou výdrží. Někdy jich totiž na jednom nádraží přišlo do vozu hned několik s naprosto stejným sortimentem. To, že před nimi prošlo už mnoho podobných, kteří už něco prodali, je neodradilo od toho, aby své štěstí zkusili taky.
Jak už to tak bývá při dlouhých několikahodinových cestách, zadek už měl asi za hodinu dost koženkové sedačky a hrozného vedra, takže jsem se dalších sedm hodin jen otáčela jak při grilování. Ostatní tuto potřebu kupodivu nepotřebovali. Tedy až na jednu starou rozložitou muslimku v šátku, která asi pod vlivem rad svého lékaře či článku v časopise, občas ze svého místa vstala, a jala se protahovat své končetiny.
K pohodlí ve vlaku bych ještě jen dodala, že je naprosto běžné vyzout se během cesty, a svá holá chodidla dávat všem na odiv například opřením se o boční opěradlo sedačky před vámi.
Asi půlku cesty bylo možné sledovat více méně placatou krajinu s obdělanou půdou a minimem stromů a kopců. Čím víc jsme se blížili k Bandungu, přibývalo i kopců a rychlost vlaku se snižovala. Kopce a následné hory byli opravdu krásné se spoustou zeleně a terasovitými políčky. Fotky jsem žádné nepořídila, protože jsem nechtěla rušit svou spolucestující věčně nalepenou na okýnko.
Do Bandungu jsme dojeli už za tmy, kolem sedmé hodiny, takže ani vlak nedodržel svůj jízdní řád.
V Bandungu nastal pro mě úplně neznámý problém. Nádraží má totiž dvě nádražní budovy stojící naproti sobě, uprostřed jsou nástupiště s kolejemi. Něco jako podchod ale v Indonésii asi neznají (naprosto to samé jsem viděla v Jogje), takže když vystoupíte z vlaku, a u jiných nástupiště stojí další vlaky, působí jako hradba, přes kterou se nelze dostat ven. Jak se tedy dostat k budově? Já jsem nakonec zvolila „jednodušší“ způsob a vyrazila směrem k té novější nádražní budově. Tam jsem ale původně vůbec nechtěla, protože před ní nestojí angkoty, které jezdí na Jl. Dago. V cestě mi sice stáli nějaké vlaky, ale lokomotivy parkovaly těsně před chodníkem (u nás by nebylo možné, musí se chodit podchody), po kterém se dalo snadno přejít k budově.
Kdybych se chtěla vydat na druhou stranu, musela bych pravděpodobně projít několika vlaky, což by znamenalo vylézt s těžkou krosnou nahoru (většinou nebyli žádné schůdky!) ke vchodovým dveřím, projít krátkou uličkou kolem záchodu a zase ven, a toto možná několikrát zopakovat. U všech dveří se ale takhle tísnilo plno Indonésanů, kteří se svým vzrůstem museli mít ještě větší potíže než bych měla já. A vlastně jsem si nebyla vůbec jistá, jestli ti lidé taky jen přecházejí na druhou stranu, nebo do vlaku opravdu nastupují.
Tak jsem se tedy trochu prošla několik set metrů, než jsem dorazila k nádraží na druhé straně, a pak chytla první angkot na Jl. Dago. Po cestě ještě píšu Julienovi, jestli nezajdem na večeři, protože mám hrozný hlad.
Při výstupu z angkotu dávám řidiči 5 tisíc, protože nemám menší, a říkám mu, že z toho jsou 3 tis. jeho. On mi ale vrátí 2 500, čímž mě hodně mile překvapil, a to se mi tu při placení tak často nestává!
Jdu si ještě koupit do malé samoobsluhy něco na snídani na druhý den, a jdu směrem k místu, kde jsem si dala sraz s Julienem. Po cestě potkávám Aleše, jednoho ze tří kluků z Čech, kteří v Bandungu studují na ITB (Institut Teknologi Bandung). Všichni společně pak jdeme na večeři, při které se mi pusa nezavře, a to nejenom neustálým popisováním svých zážitků, ale taky díky překvapení, které mi způsobila paní u kasy. Za miniaturní porci jídla po mě chtěla necelých 10 000, což by v Jogje snad ani nebylo možné. A to není žádná nóbl restaurace, ale běžná jídelna s malým výběrem. Holt jsem zase zpátky v Bandungu a musím si zvykat na místní poměry.
Někdy jindy se zase rozepíšu o warungu Ibu Siti (paní Siti), který je jen pár metrů od mého kostu, a ceny jsou tam naopak neúměrně nízké vzhledem k obrovskému výběru a vždy milé obsluze.

Výlet do Jogjakarty 7 (Kasongan)

Původně jsem měla v plánu odjet do Bandungu už v sobotu, ale lístek na vlak jsem nakonec sehnala až na neděli. Zbyl mi tedy ještě jeden volný den, který ale moc produktivní nebyl, a možná proto ho hodnotím velice pozitivně.
Dopoledne se neslo ve znamení vymýšlení programu na tento den. Soňa navrhla možnost výletu na kolech do nedaleké vesnice Kasongan, kde mělo být údajně plno obchůdků se suvenýry. Ze strany indonéského osazenstva domu zase přišel návrh na výlet na motorkách k menším chrámům v blízkosti Prambananu, kde by měl být krásný výhled do okolí. Zjistili jsme ale, že můj „řidič“ Emprit ještě vyspává a bůhví jak dlouho v tom ještě bude pokračovat, takže z výletu na motorkách sešlo.
Na obědě ve Warungu Merdeka jsme se potkaly s Lenkou, a definitivně jsme se domluvily na výletě do vesnice Kasongan. Po obědě jsme si šly s Lenkou půjčit do nedaleké kavárny plné cizinců kola (20 tis. Rp/den, cca 36 Kč), Soňa jela na svém. Vypůjčená kola vypadala, že už toho hodně zažila. Pravděpodobně byla vyrobena ještě v první polovině minulého století, a jelo se na nich velice zajímavým způsobem, přesto pohodlně.
Do Kasonganu jsme přijely podle mého vlastního pocitu asi za patnáct minut (Soňa to hodnotí na 30 minut). Už první ulice byla lemována obchůdky se suvenýry, a takových uliček tam bylo několik. Zaparkovaly jsme kola a vydaly se na obchůzku. Přesto, že jsem měla foťák s sebou, ve vesnici jsem bohužel fotku neudělala ani jednu. Přišlo mi zbytečné fotit si zajímavé dekorace do bytu, jako byly lampy, vázy, mísy, ale i drobnější suvenýry. Teď lituju. Nejradši bych nakoupila plno věcí, ale kdo to pak má tahat do Bandungu, a vůbec potom do Čech! I když balík poslat možné je, takže tuhle možnost ještě zvážím.
Potom, co projdeme snad všechny krámky, sedáme na kola, a jedeme zpátky, tentokrát jinou cestou. Projíždíme kolem rýžového pole, tradičních i nových domků roztroušených podél cesty. U ISI (umělecká škola) vjíždíme zpět na hlavní cestu do Jogji, ještě se ale stavíme na jídlo ve warungu, kde sedíme na rohožích u nízkého stolu.
Na zpáteční cestě vrací Lenka zapůjčené kolo, a já se Soňou jedu domů. V plánu mám ale ještě další cestu, už ne tak bezpečnou. Chci si totiž zajet do centra do už zmíněného obchůdku s koláčky bakpia. Cestu tam nacházím celkem snadno. Nazpátek už je to ale horší, protože se mezitím setmělo. Na jedné hlavní silnici potřebuju odbočit doprava do jedné menší ulice. Už si ale nepamatuju, která to byla, je jich tu samozřejmě víc. Provádím tedy pro Indonésana, stejně jako pro Čecha, neuvěřitelné manévry, když ze svého pruhu občas vyjíždím doprostřed silnice a máchám přitom pravou rukou s taškou s koláčky, to když mám pocit, že je to právě tahle odbočka. Pak ale zjistím, že jsem se spletla, takže se zase vracím doleva, pěkně na kraj silnice (ještě jednou opakuji, že v Indonésii se jezdí po levé straně!), když toto provádím podruhé a vracím se zase doleva, musí se stát nevyhnutelné. Řidič za mnou jedoucí motorky samozřejmě mé úmysly nechápe, a tak se o mě v obrovské rychlosti zleva trochu otře. Pocítil to jen můj kotník, naštěstí na něm ale není ani škrábanec. Překvapeného řidiče předjíždím a křičím na něj svou omluvu. O tom si doma budou povídat asi ještě hodně dlouho.
Nakonec se mi daří najít správnou cestu, ale jen pro tentokrát, za další odbočkou už jsem zase ztracená. Nakonec ale najíždím na tu správnou silnici, která křižuje ulici Parangtritis. Teď mě ještě čeká velká křižovatka, kde musím zase odbočit doprava. Už jsem jen pár metrů od křižovatky, když naskočí zelená. Vypadá to, že budu mít spoustu času křižovatkou projet. To jsem ale pěkně spletla. Už se nedívám na semafor, prostě jedu, když auto přede mnou najednou zastaví, a já už nestíhám reagovat. Zezadu do něj ťuknu. Tak to se mi opravdu ještě nestalo, a ještě k tomu dvakrát v jeden den! Stát se toto u nás, řidič už mě asi drží pod krkem, a dává mi různá jména. Tento řidič ale sedí klidně dál v autě. Jak mě mohlo napadnout, že po pár vteřinách zase naskočí červená?! Za mnou už se zase hromadí další motorky a auta, a já bych se nejradši propadla, jak se stydím. Tentokrát to odneslo levé koleno, které narazilo na nízko posazená řídítka. To asi abych věděla, že zázraky se nedějí do nekonečna. Koleno právě prochází fialovo-žlutým obdobím.
Na další zelenou už to zvládám líp. Původně jsem ještě chtěla zajet k Soně odvézt tašku s koláčky. To bych ale musela už po několikáté v tom hrozném provozu vjíždět do protisměru, a po předchozích zkušenostech nechci svoje štěstí pokoušet, takže radši jedu stále rovně ve svém pruhu. V kavárně odkládám kolo a zpátky už jdu pěšky. Den jsem přežila ve zdraví!

Výlet do Jogjakarty 6 (Prambanan, pláž Parangtritis)

Páteční den byl určen pro Prambanan, který jsem nestihla ve středu, a pro pláž Parangtritis necelých třicet kilometrů jižně od Jogji.
Ráno kolem osmé jsem vyrazila autobusem TransYogya na Prambanan. Asi za hodinu jsem byla na terminálu Prambanan a odtud vyrazila pěšky ke vstupní bráně. Tentokrát jsem si potvrzení ze školy vzala, a doufala, že zabere. Opět se mi naskytl pohled na několik přepážek a zvláštní vstup pro cizince. Poučena (nebo spíš nepoučena!) z předchozí zkušenosti z Borobuduru jsem šla rovnou ke vstupu pro cizince, a tam předložila své potvrzení ze školy. Pán na to chvíli kouká, a pak mě vede z čisté prosklené místnosti ven k přepážce pro domorodce. Dostala jsem indonéskou cenu, protože studuju na indonéské univerzitě! Cena oproti Borobuduru jen 10 000 Rp (cca 18 Kč).
V areálu moc lidí není, kupodivu se ale poměr cizinců a domorodců obrátil, takže indonésana jsem skoro nepotkala, za to cizinců tu bylo dost a opravdu různorodých. Nejzajímavější byly obrovské blonďaté Rusky s vysokými podpatky a krátkými sukýnkami a německý pár (viz foto, slečna či paní se opravdu moc pěkně vystrojila).
Z Prambananu byl krásný výhled na sopku Merapi, která pro mě zůstávala předchozí dny neviditelná.
Tato sopka je stále činná, a naposledy chrlila lávu v roce 1998, a přede dvěma lety způsobila ničivé zemětřesení, které poškodilo i Jogju.
Bohužel na jednom chrámu právě probíhala rekonstrukce, takže nebyl přístupný a celý jej obklopovalo lešení.
Z Prambananu jsem zajela na oběd a na chvíli k Soně, a kolem druhé jsem pak nasedla do autobusu na pláž Parangtritis.
Parangtritis má svůj mystický význam, který jsem si ale musela přečíst až na internetu. Každý rok sem přijíždí sultán, aby se poklonil vládkyni moře a předal jí dary. Ta má prý ráda zelenou barvu, a tak není dobré pohybovat se v blízkosti moře v zeleném oblečení. Tak o tom asi Agung mluvil, když jsem mu říkala, že pojedu na Parangtritis, a on na to, že nesmím mít nic zeleného na sobě.
V moři se bohužel nedá koupat, protože jsou na místě silné spodní proudy.
Teď v pátek odpoledne tu moc lidí nebylo, někdo jen tak posedával na šedé písčité pláži, někdo se šel svlažit do vln. Na pláži sedělo i několik prodejců s občerstvením. Nakonec jsem neodolala a u jedné upovídané ženské jsem si dala svůj první „kepala muda“ neboli nezralý kokos. Babka mačetou vysekala díru a dovnitř strčila brčko. Uvnitř byl snad litr kokosového mléka (resp. kokosové vody) a tenká měkká dužina. Pití je to celkem osvěžující, ale moc mě to nezaujalo, stejně jako dužina.
Ani jsem všechno nedopila a šla jsem zase dál. Po nějaké době bylo jasné, že už jsem u konce vesnice, takže jsem vyrazila směrem k silnici. Pohled na osamělou a „ztracenou“ cizinku evidentně zaujal jakéhosi zarostlého vesničana, který stál stále na jednom místě poblíž malé osamělé chatrče, a jen se otáčel podle směru mého pohybu.
Nazpátek se mi podařilo po několika minutách stopnout autobus do Jogji.
Část večera jsme se Soňou strávily na návštěvě u Lenky doma. Tam pár minut po našem příchodu přijel na motorce taky darmasiswák Mark z Anglie spolu se dvěma malými Číňankami. Společnost to byla alespoň pro mě velice zvláštní, takže jsme se Soňou po krátké době Lenčiny návštěvníky zase opustily a šly spát.

Výlet do Jogjakarty 5 (Surakarta)

Ve čtvrtek už vstávám dřív, protože chci jet o půl deváté do města Surakarta, zkráceně Solo. Tam na mě má čekat Agung, který přijel asi na dva týdny navštívit své rodiče. Program nechávám v podstatě na něm, ve městě se vyzná. Jediné moje dvě podmínky jsou návštěva musea batiku Danar Hadi, které mi doporučila Soňa, a obchůdek s místními tradičními koláčky „srabi“, které jsem měla možnost ochutnat už v Bandungu
O muzeu Danar Hadi se nebudu dlouze rozepisovat, protože už tak udělala pár dní před mým příjezdem právě Soňa, takže pokud byste měli zájem, podívejte se na její blog, který mám v odkazech.
O půl deváté tedy vyjíždí vlak Prameks, který jezdí mezi městy Jogjakarta a Surakarta. Jsem příjemně překvapená, je tu čisto a celkem málo lidí. Cesta trvá s několika zastávkami asi hodinu, a během této doby vagony projíždí vozík s občerstvením.
Na nádraží v Solo už na mě čeká Agung s autem. Nejdřív jedeme k němu domů seznámit se s rodiči. Přivítal mě milý pár něco málo přes šedesát. Tatínek skoro stejně vysoký jako Agung, maminka miniaturní. Po několika zdvořilostních frázích, povinném focení rodičů s cizinkou (obstaral Agung, takže já fotky nemám) a ochutnání nabízených sladkostí vyrážíme všichni společně do jejich oblíbeného warungu. Je něco kolem desáté a já mám další snídani či předčasný oběd. Po jídle následuje další focení, tentokrát s majitelkou warungu. Pak vezeme rodiče domů, a já s Agungem vyrážím do města. Město trochu připomíná Jogju, jen je trochu menší. Parkujeme na obrovském bulváru u muzea batiku Danar Hadi. Tento název nese i velmi populární značka vyráběného batikovaného oblečení.
Muzeum je opravdu krásné! Asi právě proto, že jde o soukromou galerii s malou továrnou v zadní části domu. Na prohlídku jsme jen čtyři, ale i přes tak nízký počet se nás ujme anglicky mluvící průvodkyně.
Během prohlídky máme možnost vidět opravdu velké množství vystavených kusů, od světlejších pestrobarevných motivů navrhnutých Nizozemci a Číňany až po tradiční tlumené tmavší motivy typické pro Indonésii. Zajímavé je, že barva typická pro indonéskou aristokracii je hnědá stejně jako tmavé barvy vůbec, poddaní zase nosili oblečení světlejší. Na konci galerie je ještě možné vidět komponenty tvořící vosk určený pro batik, a pak už následuje vstup do továrny, kde je kvůli vosku obrovské horko. V první místnosti se vyrábí batik pomocí ručního vyplňování motivů voskem, v druhé místnosti se tvoří batik pomocí tisku. Poté následují barvírna, prádelna a sušárna hotových látek.
Na konci celé prohlídky nesmí chybět obchod s batikovaným oblečením.

Z muzea jedeme k sultánově paláci Kratonu. V Solo jsou dva konkurenční, tedy se dvěma sultány. Asi je to barbarské, ale už si nepamatuju, jak se jmenoval právě ten, ve kterém jsme byli.
V Kratonu je mimo jiné taky muzeum, které ale stejně jako ta předchozí, co jsem navštívila (s výjimkou Danar Hadi), za moc nestojí. Na prohlídku se nás sešlo jen šest, já s Agungem a mladá čtyřčlenná rodina. Průvodce mluvil většinou indonésky, ale kvůli mně z něj občas vypadla i nějaká informace v angličtině. Kromě pár zajímavých exponátů jsem zase mohla vidět jen staletý prach a ulámané (jestli vůbec nějaké) popisky k vystaveným kusům. Součástí prohlídky byl i park a otevřená část paláce skládající se z indonéské architektury doplněné sochami řeckých bohyň a křesťanských andělů. Kýč je opravdu všude.
Po skončení prohlídky jsme s Agungem chvíli objížděli okolí Kratonu, velký „park“ nebo spíš neudržované fotbalové hřiště, v jehož blízkosti se za dřevěnou ohradou váleli bílí buvoli.
Po této vyjížďce jsme se vydali hledat podle Agungových slov nejznámější obchod s koláčky srabi v Surakartě. Obchod se jmenoval naprosto stejně jako ten v Bandungu, Srabi Notosuman. Jde tedy o stejného majitele. Sedíme v obchůdku a cpeme se výbornými koláčky, když se ve dveřích najednou objeví majitel obchodu s manželkou, totiž ten samý pán, co nám připravoval koláčky v Bandungu (viz fotogalerie). To bylo překvapení! Zajeli si na prázdniny do rodné Surakarty. Trochu jsme si s nimi popovídali a zase vyrazili dál.
Agung se nabídl, že mě zaveze zpět do Jogji, a při té příležitosti se tam staví v jednom obchodě s „oleh oleh“ pro koláčky „bakpia“, které si vyžádala jeho maminka.
„Bakpia“ jsou malé koláčky z tenkého těsta s různými náplněmi. Tradiční jsou asi dvě, a to černá (kacang hitam; náplň pravděpodobně z fazolí) a světlezelená náplň (kacang hijau, ze zeleného hrášku), chutnají mírně nasládle. Nejvíc mi ale zachutnala náplň z mírně sušeného ananasu. V nabídce byla ještě náplň čokoládová či třeba sýrová. Koláčky s ananasovou náplní jsem si zamilovala, takže jsem se rozhodla koupit si jedno balení ještě před odjezdem do Bandungu. Mimo jiné jsem si tu zamilovala i další dobrotu, a tou je „ampyang“. Ve většině případů jde o arašídové či kešu ořechy smíchané se zkaramelizovaným hnědým cukrem do tvaru placky či menší hromádky. Jednoduché, ale vynikající!
Nakonec mě Agung doprovodil až k domu. Tam už na mě čekala Soňa s nabídkou tradičního indonéského kulturního večera, tedy divadlem „wayang“. Jde o loutkové divadlo, které má mnoho variant. Tradičně vyprávěným příběhem je Rámájana. Nešlo ale o žádné vystoupení pro cizince. Na jihu města se velkém otevřeném divadle konalo představení, které režíroval a odehrál jeden malý chlapík s mikrofonem.
Abych se ale vrátila k této nabídce. Původně se Soňa na to samé chtěla zeptat ještě Lenky. Ta s nabídkou souhlasila, ale nebyla jediná. Informace o wayangu se rozšířila velice rychle, takže ve výsledku se nás na představení sešlo obrovské množství studentů darmasiswa. Tři Češky, několik Slováků z Jogji a Jakarty, Němec a bůhví kdo ještě!
Javánštině, ve které byl příběh vyprávěn, nikdo z nás nerozumněl. To ovšem až tak moc nevadilo, protože téměř všichni tohoto setkání využili ke konverzaci a vyměňování zkušeností z různých univerzit.

Výlet do Jogjakarty 4 (Borobudur)

Spát jsem šla až o půlnoci, a ještě pořád jsem byla trochu unavená z cesty do Jogji, takže jsem si na druhý den trochu přispala, a na svůj další výlet vyrazila až dopoledne. Mým cílem se měl stát největší buddhistický chrám světa, Borobudur a hinduistický chrám Prambanan. Borobudur leží asi 40 km severozápadně od Jogjakarty, dojet tam se dá z města různými autobusy. Prambanan leží na opačné straně, v podstatě na konci města, a je dostupný hromadnou městskou dopravou TransYogya.
Nejdřív jsem se tedy vydala na vzdálenější Borobudur. Z ulice Parangtritis jsem se svezla za 3 tisíce Rp autobusem na severní autobusové nádraží Jombor, kde už čekal téměř plný přímý autobus na Borobudur. Protože jde o místní dopravu, probíhá nástup a výstup tradičním způsobem, tedy kde se vám zachce. O lístku nemůže být řeč, platí se chlapíkovi v autobuse. Za cestu až na Borobudur jsem zaplatila 15 000 Rp (cca 27 Kč). Místa v autobuse nebo spíš minibuse je pomálu, takže sedím s pokrčenými nohami opřenými o opěradlo přede mnou (takové jsou v Jogje všechny autobusy kromě autobusů TransYogyi, v Bandungu jsou zase běžné angkoty, kde jsou sedačky podél stěn, takže je víc pohodlí).
Asi za hodinu přijíždíme do vesnice Borobudur se stejnojmenným chrámem. Hned na nádraží by se mě nejradši ujalo hned několik „průvodců“, k Borobuduru ale snad dorazím i bez jejich pomoci (od autobusového nádraží je vstup na památku snad 500 metrů) a informace si seženu radši sama.
Vstupuju do oploceného prostoru s parkovištěm a obrovským tržištěm se suvenýry a warungy. Někde tady za tím zmatkem by se měla nacházet vstupní brána ke chrámu. Když se konečně propletu mezi stánky, objeví se přede mnou několik přepážek vedle sebe, u kterých stojí fronty lidí čekající na svůj lístek. Postupně se smiřuju s tím, že tu bude hodně živo. Chci se zařadit do jedné z front, ale zaměstnanci za přepážkami mi ukazují, abych šla někam doprava. Posunu se tedy k jiné přepážce, a následuje to samé. Nakonec obejdu celou budovu s přepážkami a za rohem na mě čeká speciální vchod pro bule! Tady se tedy oficiálně uznávají dvojí ceny!
Už v Jogje mi Soňa říkala, že pokud mám studentskou kartu (ne mezinárodní, ale indonéskou), mohla bych dostat slevu. Já jsem ale žádnou kartu nedostala. Pro jistotu jsem si s sebou do Jogji ale vzala jakési potvrzení ze školy, které jsem si ovšem na dnešní výlet zapomněla vzít.
Za přepážkou na mě koukají dvě paní, a zezadu se ke mně řine další zaměstnanec a anglicky mi vysvětluje, že dostanu slevu, pokud mám nějaký studentský doklad. Vysvětlování v indonéštině nezabralo a tak jsem se začala hrabat v peněžence, snad v naději, že se tam nějaký důkaz mého statutu studenta nějakým zázrakem zjeví. Postupně z kapsiček popotahuju různé vizitky, až narazím na svoji kartu cestovního pojištění. Dámy za přepážkou karta evidentně zaujala a přímo mi ji rvou z ruky. Další nekonečnou dobu zkoumají český a anglický popis, a nakonec usoudí, že je to asi přece jen věrohodný důkaz pro získání slevy, a tak platím „jen“ 6 dolarů (omlouvám se, už si nepamatuju, kolik to bylo v rupiích) a postupuju do dalšího kola.
Vstupuju do areálu chrámu, který je tvořen obrovskou zahradou, v jejímž středu se nachází samotný chrám. K němu proudí davy indonéských turistů, někteří s pestrobarevnými deštníky. Cizinců je tu pomálu. Na nějakou mystickou atmosféru můžu zapomenout, jen vylezu nahoru, vyfotím a zase slezu dolů. S ostatními turisty se drápu po vysokých schodech až nahoru. Ve všech patrech je plno lidí, někteří vyrazili na rodinný výlet, jiní na rande.
Z chrámu je krásný výhled na okolí a děti visící, kde se jen dá. Alespoň dva kluci si nemůžou odpustit otázku, jestli bych se s nimi nechtěla vyfotit. Jako opička v zoo, tak to děkuju, radši ne.
Procházím všemi patry, fotím a zase scházím dolů. Na zpáteční cestě se zase proplétám všemi stánky a rychle mizím z areálu ven. Ve vesnici si ještě dávám oběd a mířím na nádraží. Zpátky jedu zase přímým autobusem až do Jogji. Výběrčí v autobuse sice říká, že se staví na autobusovém nádraží Jombor, ale řidič má asi jiné plány, takže nádraží mine a jede dál. Staví až na křižovatce za nádražím, tam vystoupí pár lidí. Měla jsem to udělat i já, protože autobus pak vůbec nejel do města, ale vydal se na okružní jízdu kolem Jogji směrem na západ, kde už mi to velice připomínalo můj příjezd před dvěma dny. Zděsila jsem se a říkám výběrčímu, že chci do Jogji, on něco brblá a já nerozumím. Když už jsme opravdu za Jogjou, vynutím si výstup kdesi uprostřed silnice. Naštěstí v opačném směru jede spousta dalších autobusů zpět do města. A tak do jednoho nastupuju, a nechám se svézt až k Malioboru. Pak jdu ještě pěkný kus pěšky na zastávku autobusu TransYogya směřujícího k Prambananu. Asi v půlce cesty autobusem začne silně pršet. Je jasné, že další prohlídka už dnes nebude. Navíc mi někdo v autobuse sděluje, že Prambanan je v období prázdnin stejně otevřený jen dopoledne, a teď už jsou aspoň čtyři hodiny odpoledne. Svezu se tedy až na zastávku Prambanan a pak zase zpět do města. Mezitím už se setmělo a přestává pršet.
K Soně mezitím přijela na návštěvu Tereza, která studuje v Malangu na východní Jávě, i se svým indonéským přítelem. Všechno mají mokré, protože z Malangu vyrazili na motorce a po cestě je zastihl déšť. Tuto noc u Soni přespí a pak jedou zase dál. A nebyla to jediná návštěva, večer se stavila ještě Lenka, která v Jogje studuje indonéštinu, a bydlí v pronajatém domku kousek od Soni.
Fotografie z cest najdete ve fotogalerii.

Výlet do Jogjakarty 3 (Kraton, Batik Center)

Moc jsem se nevyspala, ale vstávám. Je skoro dvanáct. Je strašné vedro. Od tohoto dne až do mého odjezdu z Jogji ze mě lije hodně nebo ještě víc. Na Sonino doporučení jdu do nedalekého warungu na ulici Parangtritis. Není to obyčejný warung z dřevěné konstrukce a plachet. Jmenuje se Warung Merdeka (Warung Svoboda) a nachází se v otevřeném přízemí domu, interiér je tvořen částečně starožitnostmi. Jídlo je moc dobré a hlavně oproti Bandungu levné. Při placení se mě sympatická paní ptá, jestli jsem Sonina sestra. Vše uvádím na pravou míru a jsem překvapená, jak tu Soňu všichni znají.
Po obědě balím v Bandungu zakoupenou mapu Jogji a vyrážím do terénu. Chci se podívat na Taman Sari (Vodní palác) a Kraton (Sultánův palác) v centru města. V Kratonu dodnes bydlí sultán, ten současný se jmenuje Hamengkubuwono. Nejedná se ale jen o figurku vystupující při zvláštních příležitostech. Má také funkci správce či starosty města.
Zdá se, že jdu správným směrem, občas se ale zeptám na cestu. Na konci jedné uličky se objeví velká dřevěná brána. Že by Taman Sari? Za branou se mi naskytne pohled na několik budov s otevřenými prostory. Tak to asi vodní palác nebude. A opravdu, hlídač, který polehává ve stínu, mi říká, že jsem v Kratonu. Na místě jsme jen my dva. Vypadá to, že jsem dovnitř vešla zadním vchodem. Sekuriťák vůči mému „vloupání“ vůbec neprotestuje a ochotně mi vše ukazuje. Jsou sice asi dvě hodiny odpoledne, ale návštěvní doba už asi skončila, a to i v Taman Sari. Sekuriťák mě ale vesele provází dál, dokonce si povídáme anglicky. Pravděpodobně jsem neviděla všechno, co je během návštěvních hodin možné shlédnout, ale ani mi to nevadí. Neplatila jsem ani korunu.
Člověk si při zmínce o sultánově paláci představí něco honosného. Na zdejší poměry tak tomu možná je, já jen viděla pěkně zdobené vzdušné prostory bez pompéznosti.
Během prohlídky došla řeč i na batik, který je nejen pro Jogjakartu typický. Hlídač mi dokonce navrhnul, jestli nemám zájem podívat se do jednoho centra batiku kousek od hlavní městské třídy Malioboro, kde se můžu zdarma podívat na proces výroby batiku. Dokonce mě doprovodil za brány Kratonu na místo, kde právě parkoval becak. Hlídač řidiči becaku řekl, kam mě má zavést, a já už se vezla. Původně jsem moc nechtěla, protože si v tom vozítku připadáte jakoby všem na očích, zvlášť když nejste místní. Nakonec jsem ale svolila, navíc bych cestu k onomu centru sama hledala asi dlouho.
Je to zvláštní pocit nechat se vozit vyhublým starcem, který ztěžka šlape do pedálů. Jakmile vjede jen do mírného kopce, slézá z kola, a becak před sebou tlačí. Přece jen je to ale jeho práce, a nějak rodinu uživit musí, takže zatvrzele odmítat tento druh dopravy z různých etických důvodů asi není na místě. Tím ovšem nechci říct, že bych si takové cestování chtěla v nejbližší době zopakovat.
Na jakési ulici blízko Maliobora odbočujeme doprava, do malé uličky, kde je sotva místo pro becak, a zastavujeme před nějakým obytným domem. Ptám se, jestli jsme tu správně, prý ano. Jen co řidiči předám 3 000 Rp, objeví se přede mnou chlápek, který mě slušnou angličtinou zve dovnitř onoho domu. Přede mnou se otevře hala s mnoha pověšenými i na zemi postavenými obrazy. Říkám si, jestli jsem tu opravdu správně. Nevidím totiž nic, co by mě utvrdilo v tom, že tu batik taky vzniká. Než se ale rozhodnu odejít, pokračuju dál do domu a vidím na stěnách i na zemi další obrazy v rámech. V jedné z místností se přede mnou najednou objeví dívka sedící na stoličce, která voskem ručně „maluje“ na látku. Tak jsem tu asi přece jen správně. Jen nejde o běžný batik, tedy pro výrobu tradičního oblečení, ale o batikované obrazy. Chlapík, co mě do domu přivedl, mi dělá v angličtině přednášku o výrobě těchto obrazů. Nějaká díla si fotím. Nemohou mě ale přece jen tak nechat odejít, takže mi chlápek vrazí do ruky ceník vystavených obrazů. Ceny se liší nikoliv podle velikosti ale údajně podle zručnosti výrobce, kterými jsou učitelé a jejich žáci. Nakonec se nechám omámit dvěma menšími plátny a beru si je s sebou.
Z batik centra jdu směrem na hlavní třídu Malioboro. Je tu dost hustý provoz a plno obchodů, většinou s tradičním batikovaným oblečením. Tady už taky narážím na zahraniční turisty. V Jogje je jich opravdu hodně, není možné je přehlédnout. A není ani divu, město je výchozím bodem pro výlety za památkami v okolí. Čtvrť, ve které Soňa bydlí je plná hotýlků a restaurací, kde se právě turisté zdržují.

Výlet do Jogjakarty 2 (Cesta tam)

Už mě nebavilo čekat, až se Agung s Iimem konečně rozhoupou k nějaké akci, a tak jsem se rozhodla pro výlet dle vlastních představ, tedy sama. Asi tři dny před odjezdem, v pondělí 6.10., jsem si na autobusovém nádraží Cicaheum rezervovala lístek na své jméno. Zjistila jsem, že autobus do Jogji jede jen večer v sedm hodin a mám na výběr ze dvou typů, s klimatizací a bez ní. Představa, že bych se mohla celou noc (8 hodin) potit na nepohodlném sedadle mě moc nelákala, takže jsem přijala celkem finančně příjemnou (120 000 Rp, cca 220 Kč) možnost autobusu s klimatizací.
V pondělí asi o půl šesté jsem se dostavila na nádraží. Kdybych věděla, že cesta přímým angkotem až k nádraží bude trvat asi jen dvacet minut, vyrazím z domova samozřejmě později. Čekání na autobus ale celkem rychle uteklo. Nedjřív jsem si šla vyzvednout svůj lístek na autobus Bandung Express do Jogji. Na lístku bylo vypsáno ručně kromě jiného i moje jméno a v pravém horním rohu čtyřmístné číslo. Pán, který lístek vypisoval, mě upozornil, že je to číslo autobusu a je důležité.
Pak už jsem si jen sedla na lavičku s výhledem na prostor určený přijíždějícím autobusům. I když jsem při odjezdu autobusu zjistila, že na nádraží jsou nějaká nástupiště, resp. cedulky s čísly, žádný autobus u nich nestál, na jejich místě jen všudypřítomné warungy. A tak jsem pozorovala organizovaný chaos spočívající v nekoordinovaném hromadění autobusů na obrovském parkovišti, kde tyto autobusy buď právě vyplivli či nabrali pasažéry. V přestávkách mezitím se řidiči bavili a kouřili v hloučcích mezi svými vozy. Po více jak hodinu a půl trvajícím čekání jsem učinila závěr, že nejběžnějším typem zavazadla v těchto končinách je krabice v lepším případě převázaná šňůrou či obrovský černý plastikový pytel (míněný ten tenký do odpadkového koše). Tedy nejen moje barva kůže ale i moje krosna mě velice výrazně odlišovala od ostatních lidí na nádraží
Asi o půl sedmé se na parkovišti objevili dva autobusy Bandung Express. O chvíli později jsem vyrazila k jednomu z nich. Uvnitř bylo několik lidí, autobus zavřený, řidič venku. Na předním skle chyběla cedulka s cílovou stanicí, a tak se ptám řidiče, jestli jede do Jogji. Podle jeho slov vyrozumívám (špatně), že vyjíždí až za dvacet minut, a mám počkat venku. Přišlo mi to divné, když jsem viděla pár lidí uvnitř…proč by mě tam tedy taky nemohl pustit. Vracím se tedy na chvíli na lavičku a zase čekám. Po deseti minutách se vracím k řidiči, jeho kumpáni mi už jasněji sdělují, že toto není žádný autobus do Jogji, a že ten můj je teprve někde na cestě, a proto jsem tedy měla čekat.
Pro změnu si sedám zase na jiné místo, k manželskému páru. Jako vždy přijdou na řadu obligátní dotazy na jméno, místo bydliště atd. Říkám jim, že čekám na autobus do Jogji, pán na to, že ten ještě nepřijel, a že oni taky čekají na Bandung Express do Semarangu. Taky chtějí vědět číslo, které je uvedené na mém lístku. Mezitím přijíždějí na parkoviště další a další autobusy Bandung Express, ale podle slov mých společníků není ani jeden můj. Prý nemají ono číslo. Ptám se tedy, kde nějaké číslo vidí, protože ať se koukám, jak chci, žádné nevidím. Po nějaké době je záhada čísla vyřešena, a to když konečně přijede můj autobus. Ono číslo je SPZ! Jak by mě mohlo tohle napadnout!
Loučím se se svými společníky a odcházím ke svému autobusu. Řidič mi dává krosnu do zavazadlového prostoru a já jdu dovnitř, kde sedí už několik lidí. Hledám své sedadlo, a ejhle, na něm sedí nebo spíš leží asi osmdesátiletý dědeček. Je mi líto ho vyhazovat, a tak si sedám vedle něj. Protože je v autobuse ale ještě dost místa, a kromě mě nastoupili jen další dva lidé, sedám si nakonec na prázdné místo pro dva.
Vyrážíme o půl osmé. Na to jak vypadá autobus z venku (ve tmě) dobře, uvnitř už to taková sláva není. Přesto je tu ale i pro Evropana hodně místa na sezení i na nohy, a opěradlo je sklápěcí. Klimatizace funguje. Aspoň půl hodiny projíždíme večerním Bandungem a pár kilometrů za ním narážíme na problém v podobě ohromné zácpy, asi hodinu se nehneme z místa. Něco jako dálnice mají možná jen u Jakarty, takže zbytek cesty jedeme po rozbitých „okreskách“, z toho snad polovinu cesty jedeme po serpentinách z kopce. Autobus všemožně vrže, a já při každém sebemenším otřesu nadskakuju. Přece jen ale nacházím celkem příjemnou polohu a snažím se spát. Asi po dvou či třech hodinách přijíždíme k „motorestu“, můžu se tedy protáhnout a zajít na záchod. Na místě nechybí jídelna a obchůdek s „oleh oleh“, tedy dobrotami (většinou různé lupínky, slané i sladké, sušené ovoce, sušenky apod.) typické pro určité město či oblast. Jde tedy o „suvenýry“, které si Indonézani vozí z cest.
Opět vyrážíme na cestu. Usínám a budím se až u dalšího „motorestu“ ve čtyři ráno. To je doba, když už jsem měla být v Jogje. Za chvíli zase zvedáme kotvy a pomalu začíná svítat. Cesta už je rovná a krajina placatá. Projíždíme různými vesničkami s domky rozsypanými v palmovém porostu.
Kolem sedmé! se už řítíme do Jogjakarty. Míjíme první odbočku směrem do centra. Začínám být nervózní. Netuším, jak je Jogja velká, takže ani nevím, kolik dalších odboček z hlavní silnice může následovat. Když míjíme druhou odbočku, ptám se spolucestujícího, jestli jedeme dobře. Prý ano. Nutno poznamenat, že autobus měl jet až do Surakarty, v Jogje měl tedy jen stavět. Jdu se ptát i řidičových pomocníků. Ti mě uklidňují, že jedeme dobře. Míjíme ale další a další odbočky a zdá se, že už jsme mimo město. To už se ozval i pár, který se mnou nastupoval v Bandungu, taky chtěli do Jogji. Následuje vyjednávání s pomocníkem. Po krátké diskuzi řidič zastavuje kdesi na „dálnici“, a jeho pomocník nám vyhazuje naše zavazadla. Žádné autobusové nádraží, žádná zastávka, prostě uprostřed silnice. Naštěstí jsme ale stále v Jogjakartě, protože kousek od nás stojí zastávka místní autobusové hromadné dopravy TransYogya.
Za tři tísíce si kupujeme lístek, procházíme turniketem a čekáme na autobus. Přijíždí pěkný čistý autobus s klimatizací, jako zjevení z jiného světa nebo z Evropy.
TransYogya má dané trasy a na nich své zastávky. Stačí zaplatit zmíněných 3 000 Rp a vezete se třeba celý den, pokud se ovšem při přestupu na jiný autobus nevzdálíte ze zastávky. Vystupuju kousek od ulice Parangtritis, odkud už je to kousek od Sonina domu. Stejně jako já bydlí i Soňa v zapadlé uličce. Znám číslo domu, ale když přicházím na místo, nejsem si už tolik jistá. Za mnou se ozve ženský hlas, a nějaká paní se mně ptá, jestli jdu k Soně. Pak mi ukazuje dům. Za dva roky už asi není divu, že ji tu tak dobře znají, navíc Indonézani jsou velice zvídaví, a co jim o sobě neřeknete sami, to si zjistí od jiných.
U branky žádný zvonek není, takže volám, a nejdřív vychází Lenka (Češka studující v Jogje indonéštinu, bydlí kousek od Soni). Právě vyráží do školy. Pak už mě vítá hostitelka Soňa. Jsem strašně unavená, ale chvíli si ještě povídáme, a po nějaké době odchází do školy i Soňa. Mám svůj pokoj a vlastní klíče, nádhera. Teď už je kolem deváté, a já si jdu lehnout. Autobus měl tedy asi tři hodiny zpoždění!

Výlet do Jogjakarty 1

Tak se vám po krátké odmlce opět hlásím ze svého přechodného bydliště v Bandungu!
Důvod mé téměř týdenní absence je velice jednoduchý. Po asi dvou prázdninových týdnech v Bandungu jsem potřebovala změnu, takže jsem vyrazila na delší výlet. Mým cílem bylo město Jogjakarta (také Jogja, nebo podle starého pravopisu Yogyakarta či Yogya) na střední Jávě, odkud jsem měla v plánu realizovat několik nenáročných výletů do okolí.
Město Jogjakarta má podle údajů posbíraných od různých lidí asi 700 tisíc obyvatel, je střediskem tradiční javánské kultury, například batiku. V okolí města je určitě spousta zajímavých míst k shlédnutí, já jich ale navštívila jen pár: buddhistický chrám Borobudur, který má své místo na seznamu kulturních památek UNESCO, hinduistický chrám Prambanan, město Surakarta neboli Solo a pláž Parangtritis nedaleko Jogji.
O ubytování a skvělou společnost se postarala česká kolegyně „darmasiswačka“ Soňa Čermáková, která má v Jogje už druhým rokem pronajatý domek.

Gastronomický zážitek

Poslední dobou zažil můj žaludek trochu útlum, co se týče poznávání nových chutí. S Julienem, ale i s Agungem a Iimem často zajdu na rýži (jak jinak) s tempe, tahu, zeleninou a podobnými pochoutkami. Moc svůj jídelníček moc neobměňuji, protože mi to prostě chutná. Navíc různě upravovaná masa mě tu až tak moc nelákají. Radši si vzít pěkně v teplíčku uleželé tempe než stejně uleželé hovězí naložené v chilli.
Včera v podvečer jsem se vracela z Dago Plaza a z angkotu jsem vystoupila na Pasar Simpang, abych si prohlédla nabídku tamějších warungů. Dost často teď totiž chodíme s Julienem do různých rumah makan (jídelna), kde mají větší výběr, ale zase studené přílohy.
Zahlédla jsem maličký warung s nápisem „Sate ayam“ a „Sate kambing“. Kambing znamená koza, ayam kuře, a ve spojení se slovem „sate“ jde o kousky masa rožněné na špízu. Jde o miniaturní kousky masa, které „kuchař“ prudce opeče nad žhavými uhlíky, přičemž se stále snaží rozdmýchávat oheň máváním něčeho, co je právě po ruce, třeba banánovým listem. Několik takto připravených špízů pak položí do hlubšího talíře s tmavě hnědou arašídovou omáčkou. Jako přílohu si můžete dát rýži .
Julien miluje sate kambing, tak jsem si říkala, že mu udělám radost a půjdeme na večeři do tohoto warungu. Tak jsme taky udělali. Koza už ale došla, tak jsme si dali sate ayam. Olizovala jsem se až za ušima, s nasládlou arašídovou omáčkou to chutnalo jako kuře v čokoládě. Pro jednoho cena 8 000 Rp (cca 15 kč podle nového kurzu 1,78 kč za 1 000 Rp) Porce ale nebyla asi dost velká, zvlášť pro Juliena, tak jsme se poté vydali do blízké jídelny, kde jsme byli ten den na obědě. Všimla jsem si, že tam mají „batagor“, prapodivnou smaženou šišku s tahu. Už dlouho jsem to chtěla ochutnat, tak jsem si objednala dva kousky. Donesli mi je rozkrájené na kousky v nějaké hnědočervené omáčce. Zdálo se mi, že vidím zrníčka chilli papriček, ale omáčka moc pálivá nebyla, šlo totiž o směs arašídů a chilli papriček.
Z čeho se tedy skládá batagor? Agung se mi snažil vysvětlit, že by mělo jít o tahu (tofu) snad s kuřecím masem a mořskými plody smažené v těstíčku. Já ale cítila jen tahu obalené v nějakém těstíčku s příchutí mořských plodů. Po kuřecím mase žádná stopa. Cena za dva kousky s omáčkou 3 000 Rp (necelých 6 Kč)
Na oběd jsme dnes s Julienem zavítali do stejné rumah makan, protože naše oblíbená místa byla zavřená. Já si objednala stejné japonské jídlo jako Julien předchozí den. Julien chvíli pátral po jídelním lístku a nakonec ukázal prstem na „Mie komplit“. V závorce pod tímto názvem se sice nacházel seznam asi čtyř přísad, ale ani jeden z nás neměl po ruce slovník, aby se nám obsah tohoto pokrmu vyjasnil. Jasné bylo jen to, že půjde o nějaké nudle (mie = nudle).
Nudle to opravdu byly, a to různých šířek. Víc nás ale zaujaly tři kuří nožky a prapodivné hnědozelené cosi vypadající na něco mezi řasami a vnitřnostmi. To vše spolu se zeleninou, smaženou šalotkou a masovými kuličkami „baso“ plavalo ve vývaru. Julien galantně počkal, až donesou jídlo i mě, a velice neochotně se pustil do své pochoutky. Nožky a hnědozelenou potvoru nechal být. O zájemce ale asi nebude nouze, koček je v okolí plno.
Tak aspoň víme, že ne vždy je „komplit“ výhrou. Je toho na talíři možná víc, ale za jakou cenu.