Vyprala jsem černý trička, namočila zelený a šla posbírat suchý modrý prádlo. A po cestě do pokoje potkám ten poďobanej obličej. „Nááá, tak sis právě vyprala?“ Možná kdyby tam nebylo to „nááá“ nebo co to bylo za zvuk, tak i já něco zabručím jako oodpověď, ale při pohledu na její slepičí výraz jsem radši jen beze slova prošla.
Čím je víc lidí v tom našem „pavlačovým“ domku, tím jsem nerudnější. Nebo je to jen během posledních tří dnů, co se vedle v pokoji usadila ta můra? Ona třeba ani můra není, ale znáte to, první dojem dělá svoje. První den zabrousila do všech koutů, snad jen kromě zamknutých obývaných pokojů. Ještěže nemá instinkt počůrat si svoje teritorium. Nepochopila, že v koupelně se člověk myje a není nutno se tam půl hodiny vykecávat po telefonu.
V době, kdy jsem se sem přistěhovala, nás tu bylo dohromady s paní domácí a jejím manželem zhruba šest. Dnes je počet téměř trojnásobný. Taková šance ke konverzacím na různá témata (i když ze začátku bych byla hlavním tématem já)! Jenže mě to prostě nebere.
Že žiju rok a půl v Indonésii, ještě neznamená, že se ze mě stala Indonésanka. Stejně tak to neznamená, že jsem si úplně zvykla na ty nejběžnější konverzační otázky jako: Kam jdeš? Odkud jdeš? Ty ses právě myla? Jdeš do školy? atd.. Asi už jsem paranoidní, ale někdy mi tyhle dotazy vážně lezou na nervy. Zvlášť od některých pipinek z baráku. Pak se člověk nemůže divit, že ani nemám chuť navazovat s nima nějaký kontakty. Předpokládám, že už jsem ve škatulce „sombong“ (nafoukaná). No co, tam jsem možná občas patřila i doma.
Jak to tady ty lidi dělají, že se k sobě hned mají, a i když se vůbec neznají, proberou za deset minut kde co? Nedávno se mi povedlo seznámit svého přítele s kamarádem, který se nečekaně objevil ve městě. Po úvodním, trochu nesmělém představení, se ti dva hned začali bavit jak dva staří známí a pusy jim mlely a mlely a já tam byla jaksi navíc. Tak tohle se mě stává opravdu zřídka.
Teď si možná stěžuju, ale je mi jasný, že jakmile se dostanu do té naší české krajiny, bude mi tohle sakra chybět. Proč se se mnou v tramvaji nikdo nechce bavit, proč na mě děcka na ulici nevolají, proč se na mně lidi neusmívají? To mi připomíná strašně milou situaci z autobusu před pár dny. Po dlouhé době přišel opravdový tropický slejvák. Jenže v nevhodnou dobu-byla jsem zrovna ve městě a chtěla se vrátit domů. Bylo potřeba udělat asi 5 kroků z obchodu na ulici, kde bych hned naskočila do autobusu (ještěže se do nich naskakuje téměř za jízdy a dveře jsou pořád otevřené). Po delším váhání jsem se odhodlala k činu, a když se v zatáčce objevil autobus, rychle jsem vyrazila ven. Jenže na silnici tekla řeka dešťové vody (a bůhví čeho ještě) a vlna mi vzala sandál. Představa, že bych musela z autobusu zase ven, totálně promoknout a třeba sandál nakonec ani nechytnout, mě vyděsila. Třicet kaček za jednu plastovou žabku oželím. Chlapík, který v autobuse vybírá jízdné, se ale rozhodl pro záchranu boty jedné zmoklé slepice. Řidič se rozjel a po pár metrech zase zpomalil, aby chlapík mohl vyběhnout a zachránit žabku před další plavbou neznámo kam. Tomu se říká happy end! Jenže znáte takový nějaký z české MHD, kde se všichni včetně řidiče jenom kaboní, důchodci se rvou jako o život, aby jim někdo nezasedl volné místo, a řidič vás přicvakne ve dveřích nebo vám sprostě ujede?
