Filmoví piráti a prznitelé

Místní televizní stanice zřejmě šetří. Jak si jinak vysvětlit dva jevy týkající se vysílání filmů zahraniční (vesměs americké) produkce. Bez kabelové televize a satelitu je v základní nabídce počet televizních stanic kolem desítky. Z tohoto počtu vysílají pravidelně každý den večer zahraniční filmy asi dvě stanice. Zbytek se věnuje různým estrádám a telenovelám. Jenže ani koukat na ty zahraniční filmy není kolikrát výhra. Buď jde totiž o akční film nebo horor z 80. nebo 90. let (často béčkový), anebo už po několikáté shlédnete nějaký novější americký filmový trhák. Druhá varianta se jeví schůdnější, kdyby … Kdyby ten samý film nepouštěli během půl roku už potřetí.
Pokud vám tohle jako filmovému fanouškovi nestačí, nabízí se další varianta, která obnáší jen pár korun a počítač.
U nás nelegální výroba a šíření nejen filmových kopií je v Indonésii přípustná a naprosto běžná. Ironií je ovšem prohlášení předcházející téměř každému takto podvodně zkopírovaného filmu hlásající nelegálnost takovýchto aktivit a jejich následky, tedy že vás FBI nebo CIA pošle do chládku nebo zaplatíte pokutu.
Pouličních stánků a obchůdků s kopiemi filmových a hudebních nahrávek ve formátech CD, MP3, DVD, VCD, Blue Ray a bůhví jakých dalších najdete alespoň v každém velkém městě plno. A cena například jednoho kusu DVD s filmem? Ta se pohybuje kolem 8 000 Rp (směšných 16 Kč). Ale pozor, někdy taky za tuto částku dostanete „odpovídající“ kvalitu! Velká většina filmů nabízí běžné menu s výběrem scén, jazyka (přinejmenším angličtina) a titulků (angličtina, někdy indonéština, španělština atd.). Titulky jsou v různé kvalitě od velmi dobrých po téměř chybějící nebo špatně přeložené. Kvalita obrazu je většinou dobrá. Taky se vám ale může stát, že narazíte na příšerného zmetka. Obraz a zvuk je hrozný, někdy z důvodu natáčení kopie přímo v kině. Moje první taková chuťovka byl Avatar.
Bylo kolem vánoc a já jsem na IDNES četla recenzi od paní Spáčilové. Film šel teprve do kin. Na druhý den jsem vyrazila na drobný nákup filmů do zásoby. U regálu se na mě nalepil nějaký kluk a prý, jestli nechci třeba Avatar. Cože? Tak brzo? Ale jsme přece v Indonésii, ne?
I když jsem tušila zradu, stejně film skončil mezi nákupními položkami. Večer mě čekal zážitek! Tak opěvovaná digitální technologie mě samozřejmě naprosto nenadchla, i když jsem tenhle trhák měla hned z první ruky…šlo totiž o kopii z kina. Přes hrůzu a děs obrazu a zvuku (angličtina se prostřídala s ruštinou…chápete to?!) jsem pořád ještě zvědavá všechno protrpěla až do konce. Kdosi si dal i trochu práce a přidal titulky, které ovšem svůj původní význam naprosto postrádaly. Tuhle zhovadilost jsem přičítala faktu, že šlo o novinku, kterou zatím asi jinak než natáčením v kině získat nejde. Bohužel po Avataru následovaly podobné zkušenosti i s filmy trochu staršího data. No, přece jen jednou to byly taky novinky, takže dopadly stejně. Bohužel tenhle velký nedostatek máte možnost zjistit až doma. Přece jen ale asi začnu s kontrolou už v obchodě. Naposledy jsem si totiž koupila mimo jiné i úplně poškrábané DVD, které tedy přede mnou zřejmě vidělo už pár lidí.
Ale ještě k Avataru. Moje špatná zkušenost vedla k další špatné zkušenosti, tentokrát ne s kvalitou filmu ale kvalitou místních služeb. Podle skouknutého DVD jsem už tak nějak tušila příběh, ale chtěla jsem se konečně, stejně jako paní Spáčilová, přesvědčit o výtvarných kvalitách filmu. Takže hurá do kina. Uznávám, že nebyl nejlepší nápad vyrazit tam právě na Silvestra, ale co už, stalo se. V Jogje jsou dva multiplexy, které jsou kvalitou a vybavením srovnatelné s těmi našimi. Tedy bohužel až na kvalitu služeb pro zákazníky.
U pokladny v prvním kině jsem neuspěla, na pultu hlásila cedulka, že lístky na promítání Avataru jsou na tento den vyprodané. Zkouším druhé kino, situace se ovšem opakuje. Jak tedy získat lístky na jiný den? Pokud chcete vidět promítání odpoledne nebo večer, je jistější koupit lístek už ráno nebo dopoledne. Rezervace lístků předem není možná! Nikoho nezajímá, že bydlím na druhém konci města, a musela bych se tak dopravit na místo jednou dopoledne, abych koupila lístek, a podruhé večer na promítání filmu. Nemyslím, že velmi nízká cena lístku (15 000 Rp tedy asi 30 Kč ve všední den, 25 000 Rp tedy zhruba 50 Kč o víkendu a ve svátky) by mi zlepšila náladu.
Když jsem se pár dní po Novém roce do kina vydala podruhé, nebylo daleko k dalšímu zklamání. Ale nakonec jsem „uspěla“. Naivně jsem věřila, že hlavní nával už konečně opadl, přece jen se promítá už asi dva týdny několikrát denně ve třech sálech, které ony dva multiplexy dohromady vyhradily právě pro Avatar. Bilance: v prvním kině zbylo posledních pár volných míst v první řadě, v druhém měli navíc i nějaká v řadě druhé. Napotřetí už bych tenhle proces asi vzdala, tak jsem radši vzala za vděk druhou řadou, téměř ochrnutým krkem a namoženýma očima. Očekávání z filmu se ale splnila.
Naprosto opačná situace, která se teď po zkušenosti s indonéským kinem jeví jako legrační, se stala před pár lety v Brně. Sestřinu promoci jsme chtěli kromě výborné večeře v pizzerii oslavit i tehdy novou bondovkou Casino Royale. Sestra se jala zařizování, a protože měla být ten den údajně premiéra filmu v brněnském Špalíčku, radši předem telefonicky rezervovala lístky. Ty se musí na pokladně vyzvednout a zaplatit nejpozději půl hodiny před začátkem promítání. Spěchali jsme tedy s plnými břichy, abychom byli na místě včas. To se povedlo a lístky jsme koupili. Když jsme ale vešli do sálu, byl téměř prázdný. Nakonec se nás tam mohlo sejít dobrých třicet! Premiéra už totiž byla…předešlý den. Tak tohle by se v Indonésii asi opravdu nestalo, aby na očekávaný film už druhý den dorazila jen hrstka diváků. Přece jen, Indonésanů je víc jak dvacetkrát víc než Čechů a nízké vstupné těžko někoho odradí.

Nové odkazy

Chci vás upozornit na nové odkazy v „Oblíbené“, které jsem přidala na pravou stranu pod fotogalerii. Kromě linků na blogy mých přátel, kteří píšou o Indonésii (nebo spíš psali, když tu ještě byli), indonéskou ambasádu v Praze a sdružení Tenggara, jsem nově umístila i další zajímavé, které mají souvislost s touto zemí.
Libor Novotný je nadšený cestovatel, který se svou rodinou navštívil spoustu míst světa, a na konci minulého roku přidal do svého seznamu i Indonésii. Na jeho stránkách najdete velmi čtivé cestopisy s fotografiemi a videi.
Harimaubatik je český e-shop s tradičními indonéskými výrobky z batiku od košil, sukní a šatů až po obrazy.
Manumade se zase soustředí na prodej indonéského nábytku a interiérových doplňků, které nesou punc osobitosti. Kromě toho si můžete v e-shopu koupit i výrobky nesoucí značku Fair Trade.
Sangahanem je zase skupina z Jogjakarty na Jávě, která hraje etnickou hudbu. Pokud si ale kluky chcete poslechnout, musíte přijet do Jogji.
Poslední, respektive nejnověji přidaný odkaz v sobě skrývá velmi zajímavé cestopisy především z Evropy. Takže pokud hledáte tip na dovolenou nebo výlet, mrkněte na www.cestopisy.net. Nějaký ten tip na cesty po Indonésii tam najdete taky, samozřejmě ode mě.


A pokud vám nestačí cestopisy, rádi byste se do této krásné země podívali a hledáte víc informací, stačí mně kontaktovat na mailu: kulhankova.k@centrum.cz. Těm, kteří jen hledají informace, ráda poradím. Kromě toho nabízím své průvodcovské služby na ostrovech Jáva, Bali a Sulawesi.

Zboží si vyzvedněte na nejjižnější pokladně

Kdo má i ve svém dospělém věku někdy problém rozeznávat pravou a levou stranu (například já), může si od něj trochu ulevit v Indonésii. Indonésani sice nejsou takoví ignoranti, že by neznali pojem „levá“ a „pravá“ (např.: ukazatel na světelné křižovatce, který zjednodušeně říká, že v případě odbočení vlevo můžete jet i na červenou nebo vyslovení „vlevo“ když chcete, aby vám řidič angkotu zastavil, kde potřebujete), ale snad mnohem častěji pro orientaci v prostoru používají světových stran. Ovšem ne všude ve stejné míře, jak se mi aspoň jeví podle toho, co kolem sebe vidím a slyším. Například v Jogjakartě je ale určitě více než vhodné ovládat tyto zeměpisné znalosti. Když pomineme naprosto běžné používání světových stran pro zeměpisná označení správních celků jako „Západní Jáva“, „Jižní Sulawesi“ a podobně, zbývá ještě hodně, pro nás často nepochopitelných situací, kde tyto výrazy nacházejí své uplatnění. Předpokládám, že se tu ve školách nestává, aby dítě popisovalo body na mapě pomocí „nahoře“ a „dole“, tak jako to máme ve zvyku my (neměla bych generalizovat na základě vlastních zkušeností).
Můžeme začít například tím, že hledáte nějaký konkrétní bod nebo ulici. Kromě možného popisu cesty typu „první ulice vlevo, pak na křižovatce doprava“ si také vyslechnete třeba „od křižovatky na východ, obchod je pak na severní straně ulice“. Za vše mluví i názvy čtvrtí a dvou náměstí v okolí jogjakartského sultánova paláce, které se řídí podle světových stran.
Když ve městě pobýváte delší dobu, rychle však pochopíte, kde je sever a jih. Tedy aspoň na místech, která už jsou vám dobře známá.
Problém začíná při orientaci a popisu určitých míst v měřítku mnohem menším.
Vlaková zastávka u letiště Adi Sucipto v Jogjakartě. Cedule hlásá, že pokud chcete jet směrem na Surakartu, musíte čekat na jižním nástupišti.
Samoobsluha v centru města. Pracovnice obchodu mi oznamuje, že určité zboží musím platit u pokladny, která je nejvíc na jih (pokladen je několik v řadě vedle sebe).Viz. take fotografie.
Bankomat v samoobsluze a u něj cedulka nabádající, aby se čekající na výběr hotovosti řadili od severu.
Ve spoustě budovách narazíte na cedulky na dveřích, že pro vstup do určitého oddělení musíte využít severních, jižních, východních či západních dveří, neboť právě ty, u kterých stojíte, vás do oněch míst opravdu nedovedou nebo jsou zcela prostě jen dočasně nefunkční.
A tak bych mohla pokračovat do nekonečna, jen by se zmiňované situace nejspíš velmi podobaly.
Musím říct, že používání světových stran je velmi nakažlivé. Tedy co se mě týče, já už se tu „nakazila“ vším možným, jen ty místní nemoci se mi naštěstí zatím vyhýbají. Sama světové strany používám nejen pasivně, když mi třeba někdo vysvětluje cestu, ale i aktivně. Jen to někdy přináší drobné nepochopení například z řad nezasvěcených, kteří si přijeli užít Indonésie bez nutnosti těchto znalostí. Kupodivu nejvýraznější reakce jsem se ale dočkala od jednoho známého, který pochází ze Sumatry a už delší dobu žije v Bandungu na Západní Jávě. Ten mi napůl rozhořčeně, napůl pobaveně vysvětloval svoje nepochopení pro „nadměrné“ používání výrazů pro světové strany. A to jen proto, že jsem mu říkala, že bydlím na jihu Jogji.