Lodí na Kalimantan

Celý nevyspalý se pak na druhý den pustil do ranní očisty, když někdo klepe. Otevřu dveře a tam nějaký kluk, bez pozdravu se ptá, kde je Juan. Ve sprše, můžeš chvíli počkat??

Ten na první pohled drzý kluk je Kiky. Juan ho zná od své první zastávky v Pare Pare před měsícem, kdy potřeboval poprvé prodloužit víza. Nikdo mu moc nechtěl pomoct se sponzorstvím nutným k získání razítka. Ale pak se objevil Kiky se svými kamarády z místního motorkářského klubu, a ti přece museli svému bílému bratru pomoci. Když jim pak Juan po necelém dni stráveném s nimi na imigračním ujel do Tana Toraja, byli z toho celí smutní a doufali, že se tu ještě ukáže. A to se taky stalo.
Juan si ale chtěl dát s oznámením své přítomnosti na čas (a asi už tušil, že by ho nenechali jen tak nepokoji), jenže oni ho předběhli. Jakmile do města přijede bílá tvář, navíc na motorce, do pár hodin to vědí všichni. A tak zřejmě někdo z hotelu musel kontaktovat Kikyho, který neváhal a už ráno stál za dveřmi.
Asi jsem byla ze začátku docela příkrá, zvlášť, když jaksi nebral ohledy na naše soukromí a nejradši by s Juanem strávil v kuse celý den.

Loď do Samarindy nám ale jela až kolem čtvrté odpoledne, takže bylo času dost. Nejdřív společná zastávka v přístavu pozjišťovat všechno potřebné a nechat se buzerovat úředníky, kteří by si samozřejmě rádi nějak přilepšili, když jsou tu ti bohatí běloši. Kiky je tu ale asi docela známý, tak se s nimi snažil domluvit.
Pak projížďka za město navštívit onu osobu, která minule Juanovi tolik pomohla s vízy, a která nebyla doma. Pak zase ke Kikymu domů, ukázat milé bělochy manželce a synovi, který teprve začal chodit, a samozřejmě i dalším kamarádům. Byli opravdu moc milí a nápomocní, ale té pozornosti bylo jaksi moc. Navíc Kiky ani jeho kamarádi neumí anglicky, takže s Juanem to bylo hlavně o řeči těla a mnoha úsměvů, zatím co já v indonéštině nekompromisně rozhodovala za nás oba (že bychom taky třeba byli rádina chvíli sami).
Tak nás nakonec, i když velmi neradi, opět propustili s tím, že nám Kiky dělal eskortu až do hotelu, kde jsme pak všechno sbalili a za pár hodin byli připravení na nalodění. U toho samozřejmě Kiky nemohl opět chybět.

Nejdřív koupit lístky, pak vyřešit otázku motorky. Přestože se přesunujeme v rámci jednoho státu, pánové úředníci nás nenechali jen tak nepokoji a Juan musel ukazovat kdejaké dokumenty. Celé to zabralo docela dost času, ale všechno jsme stihli. Pak už jen s Kikym k trajektu, zatím největšímu, jakým jsem kdy jela, a rozloučit se. Na nejnižší palubě, kde jsme museli nechat motorku, už moc místa nezbývalo, celý prostor byl téměř po strop plný různého zboží v pytlích a krabicích, zeleniny a ovoce a samozřejmě očumující spolucestující, a do toho všeho vedro k zalknutí.
Vzali jsme z motorky to nejnutnější a nejcennější a já se vydala na jednu z dalších palub, kde jsme měli mít své místo. Cesta do Samarindy trvá víc jak půlden, tedy jsme tam měli dorazit ráno nebo dopoledne. A protože se na lodi počítá s přespáním, je tedy nutné pasažéry někam uložit. V tomto případě na stovky tenkých matrací rozložených na zemi, všechny vedle sebe, bez nároku na soukromí. Takže když jsem se dostala na další palubu a jen otevřela dveře do vnitřního prostoru, kulilo na mě oči nespočet lidí posedávajících a polehávajících na oněch matracích. Musela jsem projít několika velkými místnostmi, než jsem se dostala k matracím s naším číslem. Neuvěřitelný pohled. Z kdysi zřejmě luxusní japonské lodi se stal plovoucí lidský dobytčák.
Tak jsem se usadila na jednu z mála volných matrací u kulatého schodiště a kantýny. Mumraj, televize, kolem procházející lidé a za mými zády rodinka s dětmi. Nejstarší členka klanu mě hned chňapla za ruku, prý odkud jsem a tak dále. No bezva, to bude hodně zajímavá cesta. A za chvilku už kousek ode mě seděl tatík s malou uřvanou holčičkou a pořád po mě házel pohledem. Po chvilce se konečně odvážil a zeptal se, jestli bych nemohla malou pochovat. Pane, kdybych měla pochovat všechny usmrkánky z celé lodi, nic jiného bych až do zítřka nedělala!
Pak ale přišel někdo z personálu lodi, prý že jsem na špatné matraci, a šoupl mě do kajuty „v japonském stylu“, jak znělo na nápisu nad otevřenými dveřmi. No pěkná kajutka s tak dvaceti lidmi v různých pozicích a jejich zavazadly na zemi. Naštěstí jediné místo zbylo hned u dveří. Sice to znamenalo neustálé překračování našich dlouhých pokroucených hnátů, ale aspoň jsme se nemuseli tlačit s ostatními uprostřed místnosti.
Naštěstí se po chviličce zjevil Juan, taky celý vykulený, kde že jsme se to ocitli, a na chvíli jsme tedy zaujali pozice na našem mrňavém prostoru. Netrvalo dlouho, když jsme zjistili, že kromě několik stovek pasažérů tu s námi zřejmě budou i tisíce ne-li milióny různých druhů brouků…nedej bože štěnic. Ostatní z nás asi museli mít docela legraci, když jsme zkoumali zeď a podlahu pod matracemi. Museli jsme se ale se situací smířit, stejně nám nic jiného nezbylo.
Čas naštěstí utíkal rychle, chvíli v naší japonské kajutě, chvíli na nejvyšší otevřené palubě a tak pořád dokola.
Na večeři jsme si dali docela dobrou balenou smaženou rýži, kterou prodávali dva kluci procházející postupně všemi místnostmi.
Že jsou noční hodiny, tedy čas na spánek, nikdo z personálu zřejmě nebral v potaz. Všechna světla rozsvícená a televize s uřvaným fotbalem puštěné na maximum. I v naší kajutě jedna televize byla. V noci a k ránu už na ní sice skoro nikdo nekoukal, ale puštěná byla pořád. Ona se totiž nedala vypnout. A tahat kabel ze zásuvky jsem se radši neodvážila, i když nikdo otevřeně nic neřekl. Tak jsme se pokroucení snažili přetrpět noc, když k ránu spustil muezín z repráku. To se zase naštval Juan, který tohle svolávání k modlitbě už přímo nesnáší. Nakonec jsme to do rána ale nějak zvládli.
Asi kolem osmé jsme vpluli do delty řeky Mahakam, po jejíž březích se rozkládá Samarinda. Ještě ale trvalo několik hodin, než jsme se dostali až do přístavu, kde na nás měla čekat moje kamarádka Wennie.

Konečně kolem jedenácté jsme byli v přístavu. S Juanem jsme se vypravili dolů k motorce s menším předstihem, abychom na ni všechno zase naložili a hlavně, abychom tam byli včas, když budou dávat dolů rampu. To už s námi dole bylo plno dalších lidí, většinou ověšených neskutečným množstvím zavazadel. Někteří asi nezaznamenali, že je tu motorka a hlavně její majitel, a tak se o ni v klidu opírali, dřepěli před i za ní a na naše pohledy nijak nereagovali. To horší ale přišlo, když rampa dopadla na okraj mola. Tam už totiž stály davy lidí, někteří z nich mladí kluci, nosiči, kteří se hned hrnuli dovnitř místo toho, aby lidi pustili nejdřív ven. Nikdo ani nebral ohledy na to, že se motorka musí dostat ven. Já už jsem stála venku na molu, když se Juan snažil rozrazit dav a vyjet ven. Někteří se mu snažili „pomoct“ a tak ho chtěli tlačit, což mělo za následek spíš zhoršení situace a hlavně odřený spodek motorky. No a pak ještě trvalo nějakou dobu, než jsme se vůbec z přístavu vymotali ven a našli Wennie, ale nakonec se povedlo.
Kamarádka pak s námi objížděla hotely v centru a trvalo aspoň hodinu, než jsme našli slušný za aspoň trošku přijatelnou cenu (rozumějte když už jsme si skoro rvaly vlasy z hlavy nad tou drahotou). Kalimantan je totiž dražší než třeba Jáva a Bali, a tak je hodně složité, ne-li nemožné najít něco se srovnatelnou úrovní a cenou, hlavně v Samarindě. Tak jsme nakonec skončili v pěkném hotelu, za který jsme si taky řádně připlatili, ale co se dalo dělat. V temných dírách se štěnicemi jsme spát nechtěli.

Makassar

Ráno jsme se vydali na cestu do Makassaru, hlavního města provincie Jižní Sulawesi. Cesta samotná ani za popis nestojí, částečně vedla podél pobřeží, částečně nudnou skoro vyprahlou krajinou.
Do Makassaru, který je největším (a tedy i s největšími zácpami) městem na ostrově, jsme dorazili odpoledne celkem unavení po dlouhé jízdě v hrozném dusnu. Úplně v centru se nám podařilo najít New Legend Hostel, který jsme předtím viděli v průvodci i na internetu, a tam jsme taky zůstali několik nocí.

Myslím, že to začalo ještě před Makassarem, kdy jsme při výběru ubytování začali klást vyšší a vyšší nároky, respektive víc a víc detailních dotazů. Kolik stojí pokoj, s vlastní koupelnou, klimatizace nebo větrák, je v pokoji okno (někdy důležitý dotaz), cena včetně snídaně, máte wifi, je signál i v pokoji, funguje wifi, máe ji vůbec zapnutou?? Někdy už jsem se i chtěla ptát na štěnice a podobné potvory, ale to už by nás asi hnali.
V New Legend hostel sice s požadovanou cenou neměli pokoj s oknem, ovšem klimatizace a vlastní koupelna tu byly. Wifi máte? Máme. Funguje v pokoji? Ne, musíte na chodbu co nejvíc směrem do ulice. Nakonec ani na té chodbě signál nebyl, ale před vchodem do hostelu zřejmě ano, když tam Juan vysedával a zároveň hlídal motorku. On totiž ten signál pocházel z hotelu odnaproti. Tak jsem zase vybrala blbě, achjo.
Jinak to tu ale bylo fajn a personál moc milý.

Co se týče oken v pokojích, to je taky záležitost sama pro sebe. Vlastně mě trochu udivuje, že jsem tenhle vtip objevila až po několika letech v Indonésii (i když, takto to rozhodně neplatí všude). Přímo tady v hostelu jsem si tuhle legrácku nemohla potvrdit, protože nám byl ukázán jediný pokoj, který byl zrovna volný, tedy bez okna. Dál jsem nepátrala. O pár metrů dál v hotelu stejného názvu už se ale nikdo nerozpakoval při prohlídce dvou pokojů otevřeně přiznat, že standard pokoj s nižší cenou je ten bez okna, za okno si musíte připlatit pokoj deluxe. Jak pěkné, okno je tu tedy velký luxus, zdá se.

V Makassaru jsme se trochu zdrželi, a to hned z několika důvodů. Za prvé jsem si potřebovala v kanceláři jedné zásilkové služby vyzvednout můj pas s prodlouženými vízy, jejichž vyřízení jsem v Jogje nechala na kamarádovi. Za druhé se tu měl Juan setkat s místním člověkem, který mu pomohl sehnat náhradní brzdové destičky. A za třetí bylo potřeba prodloužit jeho turistická víza. Teoreticky by to stihl i později v Pare Pare víc na sever, kde už je jednou prodlužoval, ale nakonec tady v Makassaru se nabídli, že pomůžou, tak jsme toho využili. I když, opět to šlo indonéským tempem.
Tak ten onen místní člověk, který měl u sebe náhradní díly, byl vlastník restaurace, kde jsem sice ani jednou nejedla, ale téměř denně se mi z ní dostávalo čokoládových dortíků. A jeho starší kamarád, důležitá osoba v jedné z místních bank, zase dělal Juanovi sponzora pro víza. Kromě toho, že byli tak nápomocní, zaujali i něčím úplně jiným, a to svými motorkami. Jeden měl naprosto stejný typ BMW jako Juan, druhý zase dva krásné kousky stejné značky starší výroby. Je vidět, že pánové se mají velice dobře, protože tyhle motorky tu musí stát majlant.

Všechny potřebné formuláře a dopis od sponzora jsme měli relativně rychle, na imigračním úřadě už to ale tak jednoduché nebylo. Tedy na indonéské poměry vlastně ano. Mě to v Jogjakartě trvá týden, než dostanu pas s razítkem zpátky. Tady to trvalo kratší dobu, ovšem my si původně tak trochu naivně mysleli, že telefonát kápa z banky to popožene ještě víc. Tak jsme v Makassaru zůstali několik dní, během nichž se tradičně kromě nacpávání si břich místníma dobrotama nic moc nedělo.
Jedno odpoledne jsme se zašli podívat do holandské pevnosti Fort Makassar, která byla jen pár stovek metrů od našeho hostelu. Bohužel se právě rekonstruovala, takže do samotných budov jsme nemohli, ale alespoň vstup tak byl zdarma. Když jsme pak procházeli jednou z okolních ulic a stavili se v obchůdku se suvenýry, před ním mě překvapil velmi smutný pohled na děti čichající lepidlo. Asi tu žiju v nějakém vakuu, že jsem si toho nikdy dřív nevšimla někde jinde.
Jindy jsme zase zašli na mezi místními oblíbenou promenádu Losari. Nějak jsme nemohli pochopit proč je tak oblíbená. Ošklivější promenádu s výhledem na moře jsem snad ještě neviděla. Voda byla špinavá a plavalo v ní opravdu kdeco, třeba i velký polévkový knedlíček bakso, fuj. A kromě toho na nás samozřejmě typicky každý druhý pořvával helou mister.
Zřejmě jediným pozitivem tohoto místa je…ano, jak jinak, jídlo :) Najdete tu snad i desítky pojízdných stánků s typickou makassarskou dobrotou Pisang epe. Jde o grilovaný banán s několika příchutěmi. My si banánky dali polité čokoládou (chutí připomínající sladkou sojovku, ale dobrá :) a posypané nasládlým sýrem.
Dalším mlsem (pro mě se sentimentální hodnotou), který jsme objevili už první večer, jsou sladké koláčky z rýžové mouky Surabi Bandung (původem z města Bandung na Východní Jávě). V té malé kavárně v Makassaru je dovedli k dokonalosti! Bohužel i cena tomu odpovídala. Tolik druhů přísad a omáček (nejen sladkých) na dochucení jsem snad ještě neviděla. Pěkně tučné a móc dobré!

Jednou z těch důležitějších aktivit v Makassaru ovšem bylo získávání informací o lodích, které by nás mohli vzít na Kalimantan (indonéská část ostrova Bornea). Bylo nám sice nabídnuto několik možností, ale ani jedna nevyhovovala. Buď by nás loď vzala víc na jih, než jsme chtěli nebo zase nebrali motorku (tedy ano, brali, ale rozebranou v kontejneru).
Nakonec přišlo řešení od kamarádky Wennie, která žije v Samarindě na Východním Kalimantanu. Do Samarindy jezdí lodě údajně dvakrát týdně, a to z města Pare Pare, které se nachází severně od Makassaru.
Byl pátek a my doufali, že tento poslední den před víkendem, bude konečně možné vyzvednout pas s novým razítkem. Imigrační úřad se nachází u výjezdu z města daleko od centra, naštěstí ale stejným směrem jako na Pare Pare.
Sice jsme potřebovali co nejdřív vypadnout, ale nebylo možné odmítnout poslední oběd s Juanovými novými známými. Velkolepá rybí hostina se ale jaksi protáhla a my měli co dělat, abychom to na úřad stihli včas. Silnice samozřejmě ucpané a do toho se ještě přidala studentská demonstrace blokující hlavní tah. To už vypadalo vážně. Když jsme se přiblížili k rozhecované skupině demonstrantů, jeden ze studentů nám s omluvným výrazem oznámil, že dál to prostě nepůjde, máme se vrátit. Jak vrátit, ani náhodou! A tak jsme za sebou nechali kolonu aut a motorek a prosvištěli kolem demonstrujících a byli rádi, že jsme nedostali kamenem nebo lahví do hlavy.
Na úřad jsme se přiřítili později, než jsme slíbili, ale naštěstí ještě bylo otevřeno. Víza vyřízena. A teď můžeme konečně pokračovat do Pare Pare.
Jenže hned za městem začalo pršet. A pršelo celý den až do noci. My jsme ale čekat nemohli, tak jsme i přes déšť vyrazili na sever. Na předměstí Pare Pare už jsme dorazili za tmy a úplně promočení. Nejen my ale i můj batoh uvázaný k jednomu z postranních kufrů.
Ani Juanovy kufry to pod takovým náporem vody nevydržely. Do těch postranních, i když vypadají dost bytelně, už totiž nějakou dobu zatíká.
Zastavili jsme u hotelu, kterého si Juan všiml už při své první cestě, a po kratším dohadování s podivným personálem jsme vzali pokoj v přízemí.
Sice jsem si všimla, že klimatizace dokáže dobře sušit, ale ranní zjištění, že úplně všechno, dokonce i Juanův těžký oblek a boty, je suché, bylo velmi milým překvapením. Bohužel ale přišlo i překvapení velmi nemilé, tedy jen pro Juana. Ještě v noci se vzbudil s tím, že má záda zase plná štípanců. Tak jsme provedli řádný průzkum jak v pokoji tak na internetu a potvrdili si to, co jsme už delší dobu tušili. Štěnice! Jak je ale možné, že já nemám štípanec ani jeden a Juan po celých zádech a nezmizí dřív jak za týden dva? Já jsem usoudila, že má Juan na kousnutí podobných potvor větší citlivost než ostatní, on zas, že prostě všechny hmyzáky přitahuje.

Na jih do Biry

Za další cíl naší cesty byla vybrána vesnice Bira na jižním cípu ostrova s údajně krásnými bělostnými plážemi a pohádkově tyrkysovým mořem. No později uvidíte sami, jestli jsme se nechali nachytat na reklamní fotky či jak to vlastně je…
Z Posa do Biry je to pěkný kus, takže jsme cestu rozvrhli do dvou dnů, respektive jsme doufali, že to za tu dobu zvládneme. A povedlo se, ale s odřeným zadkem…doslova.

Protože se Juan už při cestě na sever Sulawesi stavil v Tana Toraja, vynechali jsme teď při cestě do Biry tuhle zajížďku a vzali to skoro rovnou čarou na jih.
Silnici, po které jsme jeli první den, znal Juan už při své cestě na sever, takže věděl, do čeho jdeme, a upozornil mě, že asi v polovině cesty za jezerem Poso budou vysoké hory, kde minule pěkně zmokl. Takže jsem jen doufala, že nás nepotká to samé.
Už u pobřeží se terén začal zvedat a cesta se začala s přibývající výškou pomalu klikatit. Všude zeleň, sluníčko na nebi bez mraků…a mě je z těch zatáček špatně. Takže zastavujeme ve warungu u cesty, dávám si místní kinedryl a doufám, že to už znovu nepřijde.
Z kopců pak sjíždíme zase dolů k obrovskému jezeru Poso, na jehož okraji leží vesnička Pendolo. A za Pendolem už jsou vidět ony hory…a bohužel i bouřkový mrak. Dokonce už na nás spadlo pár kapek. Tak radši zastavíme na oběd zase v jednom warungu hned u silnice.
A tady se stala taková legrační (fekální) záležitost, kterou bych samozřejmě nemusela popisovat, kdyby svým způsobem nevystihovala způsob života místních.
Warung u cesty byla taková dřevěná bouda, která stála částečně na kůlech a kde v přední části stály stoly a lavicemi, v zadní zase kuchyně, ovšem nijak neoddělená od přední části. Zeptala jsem se paní, jestli si můžu odskočit na záchod a ona mi ho bez problému nabídla…prkennou podlahu v kuchyni. Hmmm, no na malou jsem taky potřebovala, tak to tedy zkusím. Paní tedy vychází před warung, aby nerušila, Juana musím taktně vyhodit.
Kýbl s vodou a mezery mezi prkny všechno uklidí. No a na velkou si holt někde počkám.
Ovšem můj společník počkat nemůže, tak hledáme řešení. Přes silnici soukromý domek a kousek za warungem zase budova nějakého úřadu. Tak tedy úřad. Já čekám a čekám, a když se Juan vrátí, spustí na mě historku o záchodě bez dveří. A když nejsou dveře, musí si lidé poradit jinak, třeba tím, že postaví před vchod almaru. To by asi většině z nás pro nerušený výkon nestačilo, což pochopila i zaměstnankyně úřadu a zřejmě odešla až na druhou stranu budovy. S touto informací jsem se po několika minutách vydala na výlet se stejným cílem zase já. Milý úsměv, můžu u vás na wc prosím? Tak jsem nakonec seděla za almarou i já. A ještě na nás za to, že jsme se jim na úřadě vy….., byli milí! :-))))

Počasí se umoudřilo, tak jsme po obědě vyrazili do hor a po klikaté cestě zase směrem dolů k pobřeží. Přestože provoz nebyl velký, stejně jsme na silnici strávili hodně času a to jsme ještě zdaleka nebyli v cíli. I když jsme po široké silnici slušné kvality jeli tak rychle jak se jen dalo, stejně nakonec padla tma a my do města Palopo dorazili večer. Opět noc ve slušném hotelu a na druhý den ráno odjezd.
Drobet se nám to ten den zkomplikovalo. Nejdřív Juanovou touhou po nekonvenčním cestování v zemi nikoho, což mu tedy vůbec nevyneslo můj obdiv, protože to znamenalo minimálně hodinové drkotání se v parnu po příšerně rozbité cestě kdesi po sulaweském venkově (i když celé Sulawesi je takový venkov). A podruhé, když jsme, tentokrát nechtěně, namísto na hlavní, opět vjeli na silnici nižší třídy, která se postarala o to, že jsme málem zabloudili. Ani GPS nepomohlo.
Tak se nám to i tento den nějak protáhlo a my přijeli do města Bulukumba, odkud je to ještě dobrých 20 km do Biry, za soumraku.
Alespoň výhledy ze silnice stály kolikrát za to (tedy aspoň pro mě), když jsme projížděli kolem stovek a tisíců domů na kůlech, které jsou tak typické pro etnikum Bugisů žijících právě na jihu ostrova.
Z Bulukumby už jsme zase jeli za tmy, tak jsme si jen mohli domýšlet, co tak asi může být po obou stranách silnice. Projeli jsme ale i několika vesnicemi, ve kterých bylo dobře vidět i v přítmí, že jsou plné těchhle dřevěných domů na kůlech, přičemž hodně z nich vypadalo, že musí každou chvíli spadnout. Opravdu krásné tradiční domy, kolikrát pěkně vyřezávané a v různých barvách, ovšem některé nahnuté na jednu stranu tak, že by asi síla pár chlapů stačila, aby se barák sesunul k zemi. A v tomhle tam místní bez problému bydlí.
Pár posledních kilometrů před Birou jsme mírně stoupali a ve vesnici zase sjeli dolů k pobřeží. Posledních pár set metrů už silnici lemovaly hotely, bungalovy a stánky s občerstvením. No za tmy tedy pohled nic moc. Byli jsme sice hodně unavení, ale ještě jsme museli najít ubytování. Najít něco levného ale až tak jednoduché nebylo. Nakonec jsme ale našli pěkné bungalovy, kde to vyšlo se snídaní za 150 tisíc rupií, což je celkem pěkná cena.
Na večeři do warungu hned naproti už jsme se téměř doplazili a já neměla daleko k tomu, abych u večeře usnula. Byl to opravdu náročný den, což odnesl i můj zadek, který evidentně není pro celodenní jízdy v příšerném vedru stavěný.

V Biře jsme pak, opět ne moc aktivně, strávili dva dny. Na pláž Bira, která se nachází nejblíž, v podstatě jen pár desítek metrů od bungalovů, jsem se ani nebyla podívat po té, co mi Juan po krátké procházce oznámil, že není o co stát. Bílý písek, průzračná voda, ale taky odpadky a hlavně rozjívení místní turisti. Tak jsme se zajeli podívat na jinou pláž o kus dál, kde jsme kromě jedné rodinky nikoho nepotkali. Odpadků na pláži dost, hlavně plastové lahve. Ale co, písek opravdu čistý, krémově bílý a jemný jako mouka, voda čistá a hlavně klid. Tady jsme strávili jedno odpoledne až do západu slunce, který byl opravdu luxusní.
Poslední den jsme zajeli naopak na druhou stranu, mimo Biru, na pláž Timur, kde se staví krásné dřevěné lodě. Tohle asi ani jeden z nás předtím ještě neviděl. Opravdu zajímavé. A pár desítek metrů dál od staveniště opět klid a úplně prázdná pláž. Tentokrát jsem si vypůjčila šnorchl a ploutve, tak jsem si říkala, že se podívám, co tu mají pěkného pod vodou. Bohužel (nebo možná naštěstí) ale korály začínají až dál od pláže, což znamená větší hloubku a menší viditelnost, takže ze všech těch úžasných a obrovských ryb jsem zas tak moc neměla.
K večeři skvělá grilovaná ryba a ledový čaj a poslední den je za námi. Ráno nás čeká odjzed do Makassaru.

Kadidiri

Ráno vstáváme za krásného slunečného počasí, kolem dokola jen tyrkysové moře a sem tam už se objeví i nějaký ostrůvek s palmami a bílým pískem. Není pochyb, že jsme vybrali správně!
Kolem osmé hodiny trajekt vplouvá do přístavu v městečku Wakai na ostrově Togian, který je spolu s ostrovem Batudaka v souostroví největší.
Jak už je v Indonésii zvykem, všichni se okamžitě tlačí ven, zatím co jiní zase dovnitř.
Na molu nás má čekat někdo z Lestari Homestay z ostrůvku Kadidiri, kam se chystáme. Nakonec nacházíme milou mladou slečnu a jejího bratra, kteří nás na Kadidiri odvezou malou motorovou loďkou. Mezitím ale musíme vyřešit „ustájení“ motorky. Paní, která nabízí další ubytování, nám navrhuje zaparkovat motorku před jejím domem. Jenže vjezd je tak úzký, že se motorka dovnitř nedostane. Nakonec nám radí, ať motorku necháme v budově přístavu, že na ni úředníci dohlídnou.
Vracíme se tedy do přístavu k nízké bílé budově, která vypadá opuštěně. Za ní ale stojí několik domků pro zaměstnance přístavu a tam nám ochotně nabízejí, ať zaparkujeme motorku přímo v oné bílé budově, která uvnitř vypadá jako čekárna s kanceláří.
Bereme si tedy jen věci nutné na pár dní nic nedělání na pláži a doufáme, že až se do Wakai zase vrátíme, motorka tu ještě bude.
Teď už tedy konečně do loďky, kde sedíme v poloze skrčence a čekáme, až slečna z homestaye se svojí kamarádkou nakoupí vše potřebné a může se konečně vyrazit.
Loďka s motorem rachotí, že neslyšíme vlastního slova, ale vychutnáváme si pohled na skalnaté pobřeží a malé ostrůvky u něj.
Asi po půl hodině jsme na místě, na ostrůvku Kadidiri. První pohled na vodu sice průzračně čistou ovšem po indonésku s plavajícími odpadky mě od tohoto místa trochu odrazuje, ale po pár hodinách už bych neměnila!
Ubytování Pondok Lestari, které je na okraji dlouhé pláže obklopené skalisky a lesem plným cikád, je jedno ze tří možností, kde na tomto místě složit hlavu. Kromě Lestari, které má nejnižší kvalitu a cenu, tu najdete ještě bungalovy a potápěčské centrum Black Marlin a resort Paradise, ve kterém si budete opravdu připadat jako v ráji.
Lestari nabízí v ceně 100 tisíc rupií na osobu velmi jednoduše vybavené dřevěné chatky se společnými koupelnami a wc, stravu třikrát denně (na Kadidiri není možnost stravování ve warungu či restauraci) a možnost šnorchlování buď hned u pláže, nebo dál s loďkou. A k tomu velké plus příjemné rodinné atmosféry.
Elektřina sice funguje jen večer, když naskočí generátor, ale pochybuju, že by to tu někdo bral jako nevýhodu.
Jídlo je v Lestari jednoduché ale nelze si stěžovat. Kromě snídaně je to, jak jinak, rýže se zeleninou a nejčastěji nějakou rybou. My měli téměř denně výtečnou barakudu!
Přestože ve vedlejším Black Marlin nabízí potápění, nakonec jsem této možnosti během čtyř dnů, které jsme na Kadidiri strávili, nevyužila a místo toho pozorovala pestrobarevné rybky blízko pláže. Voda je tu tak čistá, že můžete i nad hladinou sledovat mumraj na korálovém dně.
Aspoň jednou jsme ale vyvinuli větší aktivitu, když jsme si vypůjčili kajak a vydali se k nedalekému ostrůvku. Přestože byl tak malý, že by se dal obejít snad za deset minut, našli jsme na něm dva či tři resorty, ovšem už dávno opuštěné a chátrající.

Jsem si jistá, že v Indonésii najdete i krásnější místa k odpočinku, šnorchlování a potápění, přesto jsem ráda, že jsme si na Togeanech zastávku udělali. Průzračná voda, krásné západy slunce, přátelští lidé, a hlavně naprostá pohoda. To jsou vzpomínky, které se jen tak nevytratí.

Po drobných zmatcích, kdy a jestli vůbec pojede trajekt směr Ampana na jižní straně zálivu Tomini, jsme se tedy po čtyřech dnech ráno sbalili a na malé motorové loďce zase odpluli do městečka Wakai. Chvíli po nás do přístavu dorazil i trajekt, který předchozího večera vyplul z Gorontala a pak pokračoval na jih do Ampany. My jsme ale nejdřív museli vyzvednout motorku. Mě se zdála netknutá, ovšem Juan po bližším ohledání zjistil, že po nešikovné manipulaci nenechavých rukou místních zřejmě zažila drobný pád.
Nalodili jsme se a příjemně překvapeni si znovu potřásli rukou se sympatickým kapitánem, kterého jsme znali už z cesty z Gorontala. Po několika minutách na horní palubě jsem si ale uvědomila, že nám něco chybí. Helmy! Juan se tedy vrátil do oné bílé budovy v přístavu a trvalo mu dost dlouho, než se vrátil. Helmy sice přinesl, ale s nimi i nepříjemnou zprávu. Musel se hlídači dohadovat, aby mu vůbec helmy vydali, protože jsme nezaplatili parkovné.
Když jsme první den dávali motorku do úschovy, nikdo nám oficiálně neoznámil, že bude třeba něco platit, a teď po vyzvednutí najednou žádali nehoráznou částku, kterou samozřejmě Juan nehodlal zaplatit. Juan tedy helmy sbalil a vrátil se na trajekt, jenže pár minut po něm se přiřítil kluk s vypsanou účtenkou, a že musíme zaplatit. Došlo na několika minutové dohadování, do kterého se sem tam přidal i někdo z cestujících či personálu trajektu.
Ke konečnému rozřešení situace došlo ve chvíli, kdy kapitán oznámil, že dál se už čekat nemůže. A tak jsem v poslední vteřině před zvedáním rampy vlepila klukovi do ruky bankovku s poloviční hodnotou, než jakou požadoval. On by se s námi určitě hádal ještě hodiny, ale takhle už nemohl udělat nic. Adios!

Cesta z Wakai do Ampany vydala na několik hodin, které jsme v polospánku strávili na pohodlných sedačkách. Do přístavu za městem jsme dorazili kolem druhé hodiny odpoledne. I když pár dní nic nedělání na pláži bylo moc fajn, stejně už jsme se oba těšili na jízdu na motorce. A tak jsme hned nasedli a vyrazili směr Poso, což je nejjižněji položené město na pobřeží zálivu. Hned za Ampanou jsme se stavili na oběd ve warungu, jehož majitel byl starý sympatický pán původně z Bandungu na Jávě, a pak pokračovali dál částečně i podél téměř neobydleného pobřeží. Asi v půli cesty nás překvapila po záplavě z předchozího dne částečně stržená silnice, která se právě opravovala. Bagrista si z přibývající kolony na jedné i druhé straně silnice nic nedělal a nechal nás čekat možná i dvacet minut. Pak už šlo ale všechno relativně rychle (samozřejmě v kontextu indonéských silnic a dopravy na nich) a my nakonec do Posa dorazili, i když už za tmy. Našli jsme celkem levný a hlavně čistý hotel v centru města, za mohutného deště se ještě vydali na večeři, která tu na Sulawesi byla tak trochu zjevením, protože šlo i jídlo z Jávy (na Sulawesi ne zcela běžný jev), a pak už byl na řadě jen sladký spánek na pohodlné posteli.

Jedeme na Togeany!

Přestože se Juan dostal z Jávy na Bali a z něj až na Lombok, nakonec to otočil a po pár týdnech už byl zase na Jávě, aby tu chytnul loď, která ho měla vzít do Makassaru na jižním Sulawesi. Žádné plány, žádný spěch.
Na Sulawesi pak přejel z jihu až na nejsevernější místo ostrova, odkud se pak vrátil do města Gorontalo. A právě v Gorontalu, odkud jezdí lodě na turisticky oblíbené Togeanské ostrovy v zálivu Tomini, jsme se na konci listopadu viděli znovu.
O nějakém konkrétnějším plánu by se nedalo mluvit, projedeme Sulawesi zase na jih a pak uvidíme..další destinace možná Kalimantan.
Bohužel nadšené očekávání dalšího cestování s Juanem poněkud přebil fakt, že jsem večer před odletem ztratila peněženku jak s právě vybranou hotovostí tak s platebními kartami.
Co se dalo dělat, letenky na následující den už byly koupené a ve večerních hodinách nebylo možné situaci řešit přímo v bance. Takže jsem po telefonu aspoň zablokovala kartu a pak ještě musela na policejní stanici, kde tři strážníci (ani jeden z nich ovšem neměl uniformu) dávali dohromady oznámení ztráty platební karty, které bylo nutné pro výběr hotovosti přímo v bance (respektive na jiných pobočkách než je ta domácí). Jiný kraj jiný mrav…a jiný způsob buzerace.
Takže s tímto oznámením a pár rupiemi v kapse jsem pak na druhý den nasedla do čmeláka směr Surabaya, kde jsem si pak ještě chvilku počkala na následný let do Gorontala s přestávkou v Makassaru.
Poprvé jsem s sebou měla jako příruční zavazadlo i helmu, což u ostatních cestujících vzbuzovalo pobavený úsměv, případně otázky.
Z asi dvacetiminutové přestávky v Makassaru, kdy někteří cestující vystoupili, zatím co jiní zase nastoupili, se nakonec vyklubala asi hodina nervózního vrtění se v sedačce ve stoupajícím vedru. Let z Makassaru do Gorontala byl ale úžasný. Kromě hor na středním Sulawesi, kde žijí Toradžové, byl dobře vidět i obrovský záliv Tomini, ve kterém se nachází právě Togeany. Dolet už byl jen třešničkou na dortu. Přeletěli jsme vysoké kopce na pobřeží a dostali se do nížiny s políčky a palmami, osídlení minimální. Gorontalské letiště se nachází asi 30 km od samotného města, takže jsme letěli a letěli a mě už se zdálo nějaké divné, že začínáme klesat nad těmi zaplavenými políčky (z čehož se později vyklubalo jezero). A pak jsme dosedli na mrňavé letišťátko s kravami pasoucími se téměř na ranveji. Když jsem pak viděla naše letadlo Batavia air zvenku, musela jsem se smát, jak legračně na té malé ploše tenhle obr působil.
Před a uvnitř letištní haly už se cpali nedočkaví domorodci a mezi nimi jediný běloch (ještě k tomu s na místní poměry monstr motorkou) čekající na jedinou bělošku, která právě přiletěla.
Musím říct, že od prvního pohledu už z letadla se mi tu strašně líbilo, to je ta pravá Indonésie, říkala jsem si. Jen kdyby tu nebylo tak strašné vedro!
Netrvalo dlouho a my se dostali do města, kde jsem musela okamžitě do banky vybrat peníze. Naštěstí jsme to stihli tak tak. Uvnitř to pak bylo celkem zábavné. Pobočka banky Mandiri vypadala pěkně a dobře vybavená, stejně jako v Jogje. Osobní přístup tu byl ale trochu jiný.
Než jsem začala vyplňovat formulář k výběru hotovosti, už u mě stáli dva hlídači a začali se vyptávat a radit mi, co že to mám vyplnit, a kolik prý chci vybrat (to je přece moje věc), že tady se smí vybrat jen do určité maximální výše,… Pak mě poslali k osobní poradkyni, která byla slušná a věcná a neotravovala vlezlými dotazy, tedy až na to, že si mě zřejmě chtěla prověřit, jestli jsem se nerozhodla krást peníze z cizího účtu. Od ní jsem po všech zodpovězených dotazech a předložených dokumentech dostala svolení k výběru hotovosti na přepážce.
Tam to bylo zase o něčem jiném. Nejen, že jsem si docela počkala, i když přede mnou byl asi jeden člověk, ale když jsem se už konečně dostala na řadu, úřednice na mě začala divně koukat, stejně jako všichni ostatní z dalších přepážek. A když z ní pak vypadl (typický indonéský) dotaz na můj věk, všichni už přímo zírali a čekali, co odpovím. Mezitím mezi ostatními klienty a pracovníky probíhaly takové pro mě v bance nevšední konverzace…no prostě jako mezi známými z vesnice. To jsem si pak uvědomila, že jsem přece tak nějak na venkově, že se tu asi žije jinak než ve velkém městě. No hlavní bylo, že peníze jsem dostala a mohla konečně z toho cirkusu utéct. Když jsem došla na parkoviště, Juana jsem za tou tlupou místních chlapů zírajících na motorku nemohla skoro najít. Dobře jsme se pak pobavili nad mými zážitky z banky a jeho z parkoviště před ní.

Večer v osm hodin jsme měli odplout trajektem směr Togeanské ostrovy. Zbývalo ale ještě pár hodin času, takže jsme se stavili v hotelu, kde Juan do té doby přespával a získal desítky štípanců od štěnic. Dala jsem si sprchu a chtěla lehnout celá unavená na postel, když mi Juan radí, ať to radši nedělám, pokud nechci dopadnout jako on (přestože si v té době ještě nebyl tak úplně jistý původcem štípanců a jestli je má opravdu z tohoto hotelu). Blechy, štěnice, komáři a bůhví co ještě mě v tu chvíli moc nezajímali, tak jsem se na postel svalila a usnula.
Po večeři už jsme jen všechno naskládali na motorku a vydali se do přístavu. Juana trochu vyděsilo, že jsme dorazili možná pozdě, protože ostatní turisti z hotelu už tam dávno byli a navíc mu bylo předem řečeno, že kvůli nákladu motorky by měl přijet s předstihem.
Indonéský gumový čas a styl práce ale ukázal, že jsme dorazili vlastně ještě brzo.
V přístavu byly dva trajekty. Jeden ukotvený u mola…to by mohl být ten náš. Kde že, tenhle trajekt už byl připravený k odplutí, navíc někam jinam než jsme chtěli my. Druhý trajekt stál úplně bokem přiražený ke kamenitému břehu a vedla do něj jen úzká prkenná rampa. Navíc se k této rampě nebylo možné na motorce dostat, jen pěšky, stejně jako to dělali nosiči pytlů a balíků se vším možným. Tak co teď, jak dostaneme motorku dovnitř? To už začali padat z různých více či méně povolaných osob různé (dez)informace a rady. Výsledkem bylo, že Juan s motorkou čekal minimálně hodinu venku opět obklopený tlupou místních, než nakonec trajekt po naložení všech pytlů zvedl kotvu a zamířil k molu, které se mezitím uvolnilo. A nakonec jsme ani nebyli jediní s dopravním prostředkem. Zatímco se totiž trajekt přesouval, na molo se nahrnulo několik malých motorek, jejichž řidiči oproti nám zřejmě úplně v klidu vysedávali někde bokem a nic neřešili.
Pěkně po indonésku se trajekt definitivně zvedl asi s hodinovým zpožděním a my si konečně v klidu vychutnali vlastní vychlazenou kajutu hned za kapitánským můstkem. Představa luxusu vlastní kajuty se mi ale na chvíli trochu příčila při pohledu na další dvě nižší paluby, kde se tísnila většina cestujících. Ta nejnižší plná všemožného zboží a lidmi polehávajícími na rohožích mezi tím, kolikrát i s malými dětmi, druhá už trochu civilizovanější, se sedačkami a matracemi.
Po příjemném ničím nerušeném spánku v klimatizovaném pokoji s postelí jsem ale nakonec za tuto volbu byla přece jen ráda.

Sulawesi a Borneo na motorce. Co tomu předcházelo…

Kdo četl moje příspěvky z minulého roku, možná zaznamenal, že padlo jméno Australana Deana, který na svém KTM projel snad půl světa. Tak možná už tušíte…ale špatně :-) I když s ním to přece jenom něco málo společného má.
Jak to tak bývá, na svých cestách se potkáváme s lidmi z různých koutů světa, nevyjímaje ani dobrodruhy na motorkách. A jedním z takových lidí, které na své cestě potkal Dean, byl i Juan ze Španělska. A protože jsou motorkáři vůči sobě solidární a nápomocní, padlo nejspíš slovo o jakési holce, která to tu přece jen trochu zná a může poradit, kdyby bylo potřeba.

Tak se tedy někdy v polovině září Juan objevil v Jogjakartě. A zůstal, řekněme na turistické standardy, poněkud dlouho, přes dva týdny. Já ho tahala skoro každý večer do jiného warungu, kde mu pokaždé chutnalo, občas jsme spolu zajeli na nějaký výlet do okolí a on ještě stihl vylézt na Merapi, kde udělal úžasné fotky. Několikrát se chystal k odjezdu a pokaždé z toho sešlo, až jsme se jednoho dne rozhodli, že odjedeme spolu. Jen na pár dní. Přes Bromo a Kawah Ijen na východní cíp Jávy, kde Juan trajektem popluje směr Bali a já se zase vrátím do Jogji.
Před odjezdem jsem koupila novou slušivou helmu, osobní věci uložila do jednoho ze tří speciálních hliníkových kufrů, které mají motorkáři na delší cesty připevněné na zadní straně motorky a už se těšila, jak mě bude po celodenním ježdění pekelně bolet zadek.
Je ale potřeba říct, že na téhle motorce vás zadek jen tak bolet nebude. Je totiž super pohodlná (ovšem teď po těch měsících už bych aspoň to „super“ ubrala)!

Abyste měli představu, co že to bylo za mašinu, která se ze začátku jevila dost bytelná, ovšem postupem času mírně se rozpadající, je tu pro vás jeden podstatný údaj – BMW R 1200 GS. Stačí zadat do googlu a už se můžete kochat obrázky.
Pro naprostou většinu Indonésanů je tahle motorka zjevení, na které by zírali (bohužel nejen to) hodiny, možná i dny. No pro mě to bylo samozřejmě tak trochu zjevení taky, jen jsem to nedávala tak okatě najevo. Spíš jsem si užívala toho, co mi naopak předtím občas vadilo, totiž ten zájem o bělocha ze strany místních. Když sedíte na takové motorce, lidi přecházejí od unavujícího „hello mister“ a poťouchlého smíchu k udivenému výrazu s otevřenou pusou nebo sympatickým gestům, která říkají, že se jim líbíte (samozřejmě hlavně motorka), že jste „cool“.
Na stranu druhou motorka bohužel přitahuje i tupce, kteří vůbec netuší, co je slušné chování a hlavně soukromé vlastnictví. O tom jsem se mohla přesvědčit hlavně později na Sulawesi a Borneu, kde jsem na motorce strávila mnohem delší dobu. Ohmatávání všech možných částí motorky, sedání si na ni (zatímco kamarád udělá super profilovou fotku na facebook), čmárání na kufry a lepení nálepek. To by byl ve zkratce popis hulvátského chování. Indonésii a Indonésany miluju, ale zastávat se jich v některých situacích opravdu nemůžu.

Ale ještě na chvilku zpátky než se dostanu k té několikaměsíční cestovní anabázi.
Přiznávám, že nebýt vzrušující představy přejet střední a východní Jávu na motorce, zřejmě bych, tedy kromě pracovních cest, na Bromo a Kawah Ijen už nejspíš nejela. Rozhodla jsem ale dobře, stálo to za to!
Jak Bromu tak Kawah Ijen jsme věnovali na běžné turistické poměry delší dobu, vždycky po dvou nocích v pro mě už samozřejmě známých místech blízko sopek. Na Bromu nám počasí střídavě přálo i nepřálo. Nešlo ale jen o počasí. Písečné pole, po kterém se bez problému prohání džípy i lehké malé motorky místních, nebylo nakloněno těžkému BMW bez offroad pneumatik. A tak se Juan na východ slunce nedostal na nejvyšší vyhlídku, která v té době byla pro veřejnost (oficiálně) uzavřená. A i kdyby se tam dostal, tak fotku by stejně žádnou neudělal, protože foťák (jeden ze tří) zapomněl v pokoji. Nakonec jsme si ale Bromo stejně užili aspoň přes den, kdy už tam kromě dvou prodavačů občerstvení nikdo jiný nebyl.
Kawah Ijen potěšilo víc (stejně jako přineslo nejedno zklamání…samozřejmě kvůli naší hlouposti). Já jsem Juana už dny, snad i týdny předem připravovala na hororovou cestu na planinu Ijen (a potom, co mu dal zabrat terén na Bromu, jsem se začala děsit ještě víc), ovšem podle něho to vlastně byla pohoda (i když to tak občas vůbec ale vůbec nevypadalo). Částečně i tím, že během pár měsíců silničáři aspoň trochu pokročili v asfaltování cesty. Na druhou stranu tam, kde do té doby byly jen kameny a štěrk, to zasypali prašnou zeminou, takže člověk ani pořádně neviděl, po čem to vlastně jede. No mě nakonec ani tolik nevyděsil pohled na příšernou cestu, jako Juanovo hlášení „Až řeknu, tak skočíš!“. Jak, skočím?? Tak hrozný to přece být nemůže?? Už jsem se viděla polámaná a celá špinavá v nějaké rokli…ale naštěstí se nestalo a zbytek cesty k ubytování na planině už byl úplně v pohodě.
Ráno nádherný počasí a teplo a po solidní cestě k parkovišti pod kráterem se jelo skvěle. Pak výstup, na který jsem se původně chtěla při představě toho krpálu vykašlat. Ještě, že jsem tak neudělala! Tak jasno tu bylo snad jenom při mé první návštěvě Kawah Ijen, sluníčko pálilo (a my se spálili) a síra byla ještě žlutější a jezero ještě tyrkysovější než dřív! Nechtěla jsem být za toho největšího lenocha a přidala se (pro mě poprvé) k sestupu do kráteru. Pokud tam někdy pojedete a bude fajn počasí, určitě sejděte dolů taky, naprosto doporučuju, i když jsem myslela, že tam vypustím duši! Po cestě dolů i nahoru jsme se motali pod nohama desítkám nosičů, pořádně nebylo kam uhnout, aniž by člověk nespadl desítky metrů dolů. Sem tam přišel sirný smrad, který se dal ale zvládnout. Dole u těžiště síry a jezera jsme zůstali nějakou chvíli a vychutnávali si tu nádheru a zároveň sledovali těžkou práci chudáků kopáčů. Výstup nahoru byl oproti cestě dolů úplné peklo. Nejen, že cesta vede po úzké pěšině a kamenech strmě nahoru, sem tam se přidal i příšerně štiplavý sírový kouř, na který je i kapesník či tričko zakrývající pusu a nos krátký. Myslela jsem, že se tam ukašlu k smrti, ale rozhodně to stálo za to!
Odpoledne jsme zajeli k místním lázním a nechali motorku na konci vesnice, odkud se ještě musí kousek z kopce dolů. A tam to přišlo. Nejdřív Juan hodil do bazénu s horkou vodou svůj vodotěsný foťák, který toto blízké setkání nepřežil a pak mi někdo ukradl novou helmu. Nikdo si nelámal hlavu s na místní poměry dost drahou motorkou a jejím vybavením, místo toho vzal téměř nenošenou helmu. Jen tu moji…kdo by bral tu Juanovu zašlou, že. Kvůli krádeži jsme ve vesnici udělali pěkný humbuk, ale bylo to k ničemu. Takže poslední den, kdy jsme jeli z planiny Ijen do Banyuwangi (ještě po horší cestě než na planinu) na východním pobřeží Jávy, jsem měla na hlavě střídavě Juanovu helmu a svou kšiltovku.
Z Banyuwangi mi pak jel odpoledne autobus směr Jogja a Juan zas pokračoval na Bali, tak jsme se rozloučili a vůbec netušili, že se ještě potkáme.
Než ale došlo na Sulawesi a pak i Borneo, přece jen jsme se ještě párkrát viděli, i když pokaždé jen na velmi krátkou dobu.

Penang a KL

Po krátké zastávce v Cameron Highlands pokračujeme další den ráno na ostrov Penang u severozápadního pobřeží. Cesta tam už je poněkud zajímavější, v nižších polohách už nenudí plantáže (nebo jsem je vytlačila z mysli) a sem tam se v zeleni objevují vápencové skály, občas vydlabané kvůli těžbě. Přejezd na ostrov je pak alespoň pro mě výjimečným zážitkem, protože jedeme po 13,5 km dlouhém mostu. Už z dálky je tak trochu v oparu vidět ostrov a výškové budovy u pobřeží. Za mostem se dáváme doprava a míříme do města Georgtown, jehož dominantu KOMTAR, 65ti podlažní budovu válcovitého tvaru, je dobře vidět ze širokého okolí.
Na ostrov Penang, respektive jeho hlavní město Georgtown a blízké okolí máme jeden a půl dne. Osobně bych dala času víc, protože k vidění je tu opravdu hodně, ale co se dá dělat.
Brzo odpoledne tedy vyrážíme minibusem k promenádě s výhledem na rušné přístaviště na pevnině. Tady u promenády najdete pozůstatky z dob anglické nadvlády jako je opevnění Cornwallis, hodinovou věž věnovanou královně Viktorii, náměstí, radnici a další z přelomu 18. a 19. století. Další architektonické zajímavosti následují po cestě dál od moře, nejdřív kostel Sv. Jiřího, pak čínský chrám zasvěcený bohyni milosrdenství a posledně mešita Kapitána Klinga, to všechno v jedné ulici. V plánu máme o kus dál v indické čtvrti chrám Mahamariamman, ale ten je zavřený. Místo něj aspoň okukujeme venkovní stánky s jídlem, nejen hlavními jídly ale i sladkými a slanými dobrotami, všechno úžasně voní a hraje všemi barvami. Jsme v Indické čtvrti, kde muslimský půst nemá žádnou váhu, takže hlady tu nikdo nezemře.
Když pak procházíme dál, i když nejsme v čínské čtvrti, která je podle mapy jiným směrem, objevují se pěkné měšťanské domky z dob minulých, některé jsou navíc nádherně barevné a zdobené, až připomínají chrámy. Některé opravdu chrámy jsou, jiné zase klanovými domy, které slouží k setkávání široké rodiny, uznání úspěchů a vzájemné pomoci mezi jejími členy.
Zřejmě nejznámější klanový dům v Georgetownu se jmenuje podle jména klanu Khoo Kongsi. Ten pochází ze začátku 20. století, je nádherně zdobený nejen zvenčí ale i uvnitř a hlavně na střeše. Tento dům má nejen funkci rodinných setkání ale taky uctívání domácích bohů, jak je taky vidět uvnitř v prvním patře. V přízemí je zase malé muzeum, které provází historií majitelů domu.
Více o této památce najdete na http://www.khookongsi.com.my/.
Tímto dnešní prohlídku končíme a zbytek si necháme na zítřek.
Pro mě určitě největší zážitek dne tj. sídlo Cheong Fatt Tze nepřichází na řadu už ráno, i když je vlastně ze všech míst nejlbíž, protože prohlídka s průvodcem začíná až v 11 hodin dopoledne. Tak zatím čas vyplníme návštěvou údajně největšího buddhistického chrámu v Jihovýchodní Asii. Jmenuje se Kek Lok Si a nachází se v kopcích za Georgtownem. Musím říct, že je to opravdu monstrózní stavba. Sice netuším, jakou má rozlohu, ale zahrnuje několik budov spolu se sedmipatrovou pagodou 10 000 Buddhů a 30,2 m vysokou bronzovou sochu bohyně milosrdenství Kuan Yin. Ta je, zdá se, v Penangu velmi oblíbená. Její sochy a sošky můžete vidět téměř všude, dokonce i jako prodejní artikl. Komplex Kek Lok Si má být údajně zároveň i klášterem, ale žádné mnichy jsme neviděli. Naopak místo působí dost komerčně, při procházce různými částmi komplexu totiž nejednou narazíte na obchod se suvenýry a náboženskými potřebami.
Při odchodu z chrámu je pak potřeba sejít dolů z kopce uličkou lemovanou stánky. Zhruba v polovině cesty pak můžete za stánky vidět bazén plný želv, které prý přináší štěstí.

Z Kek Lok Si pak jedeme zpátky do města a čekáme na prohlídku tzv. Blue Mansion (Modré sídlo?), jak se taky říká rezidenci Cheong Fatt Tze původně patřící velmi známému čínskému obchodníkovi. Modrá se jí říká kvůli nátěru venkovních zdí, které jsou opravdu výrazně modré.
Uvnitř nás čeká velmi sympatický, sdílný a vtipný průvodce, který z celé prohlídky udělal dokonalý zážitek. Během prohlídky domu se dozvíte historii samotné stavby (kromě jiného to, že dům je postavený podle pravidel Feng shui, a k tomu detailnější vysvětlení), rodiny původních majitelů včetně výkladu ke způsobu života jejích členů až po současnou situaci. Bohužel ani tady není dovoleno fotit, takže obrázky z vnitřních prostor nečekejte.
Vedle části fungující jako muzeum pro veřejnost tu najdete i hotel, který zřejmě nebude patřit k těm levnějším ve městě.
Pokud byste se chtěli o Cheong Fatt Tze dozvědět víc, navštivte tuto stránku: http://www.cheongfatttzemansion.com/

Odsud vyrážíme do jiné části města, kde v jedné ulici hned naproti sobě stojí thajský buddhistický chrám Wat Chaiya Mangkalaram se sochou ležícího Buddhy a taktéž buddhistický barmský chrám Dharmikarama. Na mě už je těch chrámů a Buddhů poněkud moc, takže prohlídka mi moc času nezabere, navíc první zmiňovaný chrám působí jaksi kýčovitě, je tu nějak moc zlata a barev.
Do večera času ještě dost, a tak se zastavíme v botanické zahradě, která je sice pěkně upravená, ale většina pavilonů rozesetých po areálu je zavřená. Takže největší atrakcí, tedy možná jen pro mě tu jsou zlobivé opice, které se perou a skákají z větve na větev kousek od mojí hlavy.
Poslední zastávka dne je na proslulé penangské pláži Batu Feringgi několik kilometrů od města. Mě osobně nějak zvlášť nenadchla. Už jen tím, že část veřejné pláže, kterou jsem viděla, nebyla dost široká, aby si na ni člověk lehl bez obav, že ho spláchne voda. Jak to vypadá na soukromých plážích u hotelových resortů, kterých je tu plno, bohužel nevím. Vlastně tu kromě těch hotelů a pláže ani nic jiného nenajdete.

Na druhý den ráno odjíždíme zpátky do Kuala Lumpur, kde nás čeká poslední noc v Malajsii. Po příjezdu máme ještě hodně času, takže se jdeme pěšky projít k mešitě Masjid Jamek, kam ženy smí jen ve vlastních či vypůjčených hábitech (hrozné vedro!). Do areálu mešity sice smíte, ale pokud nejste muslim, tak do samotné budovy se už bohužel nedostanete. Ta je ale stejně částečně otevřená, takže aspoň něco máte šanci vidět.
Pak přichází na řadu už zmiňované náměstí svobody s koloniálními stavbami, národní mešita, která je určitě největší v celém městě, muzeum islámského umění kousek za mešitou, kde mají opravdu krásné exponáty, a na závěr budova hlavního nádraží. Do centra se vracíme přes čínskou čtvrť, kde prohlídku končíme.
Úplný závěr v Malajsii ale pro mě moc příjemný není. Jsme ubytovaní ve stejném hotelu, jako první noc po příletu, tedy v tom pěkném, čtyřhvězdičkovém moderním hotelu se skvěle vybavenými pokoji. Na servis a vybavení si stěžovat nemůžu ani náhodou. Co mě naštvalo a vzbudilo kolem druhé hodiny ranní (už tak jsme museli vstávat hodně brzo kvůli rannímu letu do Jogjakarty v Indonésii), byli mí sousedi. Asi jsem musela být hodně ospalá, když mi minimálně deset minut nedošlo, o co se tu jednalo.
Z vedlejšího pokoje se totiž ozývaly velmi hlasitě čtyři hlasy. Dva z nich ženské s asijským přízvukem a dva mužské, které bych těžko někam zařadila. Velmi vzrušená konverzace probíhala v tomto stylu (vše v angličtině): Hodinu! Dobře! Takže hodinu? Ne! 45 minut! Ano? Ne! Hodinu!...A toto se opakovalo několik minut, dokud někdo z osazenstva pokoje nevyšel na chodbu. V první chvíli jsem vážně chtěla u sousedů zaklepat a dát jim jasně najevo, co si myslím. Naštěstí tohle halekání nakonec přestalo a já nikam nemusela…ještěže! Asi by mi přeci jen nestálo za to potkat se s nějakými dvěma hnusnými chlápky a lehkými děvami, kteří si tam domlouvali kšeft…

Cameron Highlands

V Malace jsme se obrazně ani neohřáli (vedro ale bylo), protože na druhý den ráno už jsme zase balili kufry. Před definitivním odjezdem z města jsme se ještě zašli podívat do sultánského paláce, respektive do jeho krásné dřevěné repliky, kde se nachází muzeum. Pěkná ukázka toho, jak to dříve v sultánově rodině chodilo, co se nosilo apod.
Pak už tedy odjezd směr Cameron Highlands, hornaté oblasti asi 200 km severně od Kuala Lumpur. My tedy musíme nejdřív 2 hodiny zpátky ke KL a pak ještě dalších pár hodin nejdřív jak jinak po krásné dálnici (všude okolo palmové plantáže) a později v kopcích po silnici nižší třídy než se dostaneme do městečka Tanah Rata, které je správním střediskem oblasti.
Při cestě do hor zastavujeme u pěkného vodopádu hned u silnice a někdo si dává smažené banánky v těstíčku (pro mě překvapivě ještě levnější než v Indonésii).
Náš řidič-průvodce nic nemůže, protože je muslim a drží půst. Přesto všechno zvládá úplně v pohodě a ještě si na chvilku s námi stoupne k pánvi, kde se voňavá dobrota smaží. Musím říct, že jsem ho docela obdivovala, navíc, když chudák několik hodin řídí a nesmí se ani najíst natož napít, a to v tom hrozném horku. Na stranu druhou, on snad ani jinak nemůže (naopak v Indonésii si to každý přebere po svém a praktikuje Islám podle toho, jak se mu to hodí), dozvěděla jsem se totiž, že v Malajsii je pro muslimy půst během ramadánu povinný, a kdo jej nedodržuje, může si to třeba i odsedět ve vězení. Nejdřív jsem mu to moc nevěřila, později jsem ale viděla v televizních zprávách, že v malajském státě Sarawak na Borneu bylo zatčeno několik osob toho vyznání, kteří se nepostili. To by mě tedy zajímalo, kdo je prásknul a hlavně, jak se dá už od pohledu poznat kdo je nebo není muslim, vždyť u chlapů to nepoznáte skoro vůbec a u ženských jen ty s šátkem nebo úplně zahalené.
Ještě před příjezdem do Tanah Rata nám chce průvodce zastavit v nějaké vesnici tzv. orang asli (doslova původní člověk). Už v turistické mapě jsem si všimla takového označení a přišlo mi to docela vtipné, představovala jsem si totiž nejspíš nějakou maškarádu pro turisty. Ve výsledku to tak úplně nebylo, ale zvláštní pohled to byl…
Bylo mi vysvětleno, že orang asli se tu říká lidem z původních kmenů žijících na malajském poloostrově, kteří do dneška žijí „po svém“. Jde o několik různých (většinou kočovných) kmenů s odlišnými jazyky žijí hlavně v rodinných společenstvích.
Jak jsme tak jeli silnicí směrem nahoru a občas se objevila nějaká vesnice či škola, už mi řidič hlásil, že to jsou orang asli. Nezdáli se mi o moc jiní, i když pravda obličeje měli trochu rozdílné od lidí z města a hlavně tmavší tón pleti…vlastně na mě působili tak nějak familiárně, jak byli podobní Indonésanům. Takových orang asli, kteří žijí tradičním způsobem života, jsou v Indonésii milióny, jen je nikdo neoznačuje za atrakci.
Nakonec jsme přece jen zastavili hned u silnice, kde stálo několik domků stlučených z bambusových latěk a plechu. Jejich obyvatelé posedávali venku, vesměs bez nějakého zaměstnání. Někteří ale vyráběli drobné ozdoby, které byly na prodej v malém stánku u silnice. Za domky stál křesťanský kostel (jestli se tak dá nazývat domek podobný těm ostatním) a něco jako malá škola, kde se děti po povinném ranním vyučování doučují.

Posleních pár kilometrů před Tanah Rata už se začalo objevovat to, kvůli čemu sem možná většina turistů jezdí, tedy čajové plantáže. A sem tam i nějaký příšerný kýčovitý hotel v anglickém stylu.
Cameron highlands jsou v Malajsii velmi navštěvovanou destinací hlavně kvůli až pohádkově vypadajícím čajovým plantážím, trekům do okolních lesů nebo třeba golfu. Někdo sem ale jezdí třeba i na nákup zeleniny nebo ovoce vzhledem k tomu, že místní nadmořská výška je pro pěstování těchto plodin vhodná.
Tato horská oblast se jmenuje po anglickém zeměměřiči, který sem přišel na konci 19.století a oblast zmapoval.
Do Tanah Rata, nezajímavého městečka plného turistů, jsme dorazili odpoledne, další program jsme tedy nechali na druhý den.
Už kolem osmé ráno jsme vyrazili k jedné ze tří čajových plantáží, které se rozprostírají na upravených kopcích v širokém okolí. Tato plantáž nese název BOH stejně jako značka čaje, který se vyváží do celého světa. Dali jsme si snídani v moc příjemné restauraci s výhledem na protější kopce plné čajových keřů. Pak přišla na řadu prohlídka malé továrny, kde se čaj zpracovává. Indický průvodce byl sice vtipný a řekl všechno podstatné, ale na už tak malý prostor nám nedal ani dost času a za chvilku jsme byli venku. Prošli jsme se kousek plantáží, nasedli do minibusu a vyrazili se podívat do květinové a motýlí zahrady. Takových míst je v okolí víc a částečně zřejmě slouží i jako obchod (květiny), působí tak nějak zvláštně. Pro mě určitě zajímavější byla motýlí farma, i když bych ji snad ani za motýlí neoznačovala, protože tu kromě nic bylo dost i jiných zvířátek. Obrovské množství jednoho druhu motýla s rozpětím křídel asi jako moje ruka, ohromný brouk roháč, který by zřejmě dokázal dost bolestivě štípnout, ještěrky, hmyz známý pro své mimikry, želvy a další tu byli k vidění. Pak už jen na ovocný a zeleninový trh, který byl ovšem celkem chudý, možná protože nebyl víkend. V plánu byla ještě procházka lesem blízko Tanah Rata, ale protože začalo dost silně pršet, brzy odpoledne jsme skončili.
Kdo má ale na návštěvu Cameron Highlands víc času, může vyrazit i na trek někam do okolí, místní průvodci pořádají pěší výlety.

Malaka

Malaka (Melaka) je hlavním městem malajského státu stejného jména a je známá hlavně díky své historii, v níž strategická poloha původně rybářské vesnice sehrála důležitou roli. Významný přístav tak prošel od počátku až do dneška několika fázemi počínaje sultanátem a následně nadvládou Portugalců, Nizozemců a Angličanů. V dnešní době je to moderní město, které ale ještě pořád má co ukázat ze své historie a udržuje si svůj tradiční ráz. A právě z tohoto důvodu sem jezdí hory turistů, stejně jako my…
Cesta do Malaky trvá kolem dvou hodin a vede po úžasné dálnici, bez děr a zhovadilého chování ostatních řidičů (ne jako v Indonésii). Na stranu druhou jsou to dvě nudné hodiny, protože se prostě není na co dívat. Silnici totiž lemují palmové plantáže produkující palmový olej. Ze začátku je pohled na takový upravený „sad“ celkem pěkný, po pěti minutách ale omrzí a co potom. A když už se objeví třeba nějaký ten domek, stejně vás moc nezaujme.
Za to v cíli je to úplně něco jiného!
Někomu možná Malaka přijde nudná, prostě město se starou a moderní částí, kde se střídají Malajci s Čínany a Indy, jak je tomu i v jiných městech Malajsie. Mě se ale Malaka líbila moc, i když uznávám, že dva nebo tři dny by mi na ni asi stačily.
Do města dorážíme někdy po poledni a parkujeme v úzké uličce v čínské čtvrti, přímo před naším úžasným hotelem v koloniálním stylu. Obědová přestávka a vyrážíme na prohlídku staré části města.
Jednoznačně největší zážitek mám z Baba Nyonya Heritage Musea, které se nachází vlastně jen pár metrů od našeho hotelu.
Museum je v podstatě soukromou rezidencí tzv. baba nyonya. Tyto dva výrazy vychází z lokální historie a označují potomky smíšených malajsko-čínských párů. Na začátku 16. století Malaka lákala čínské obchodníky, kteří tu zůstali a brali si malajské ženy. Movití čínští obchodníci pak zkupovali domy, které přestavovali na honosné rezidence s čínskými i lokálními prvky. A takovým skvělým příkladem je právě museum, kde se ovšem nesmí fotit a baba nyonya průvodkyně vás popohání z jednoho pokoje do druhého, aby už měla konečně klid.
Museum se skládá ze tří malých měšťanských domů spojených v jeden. A na této ploše můžete vidět, jak si místní smetánka žila. Podle majetku zřejmě skvěle, ale nejsem si jistá, jestli by mi vyhovoval způsob života, který baba nyonya rodiny vedly.
Pokud někdo z vás zavítá do Malaky, určitě museum doporučuju (ještě víc ale podobný dům v Georgtownu na ostrově Penang, kam se dostaneme později).
Čínská čtvrť v Malace působí opravdu pitoreskně, tvoří ji úzké uličky s malými koloniálními domky nalepenými vedle sebe, všude vlají červené lampiony a není problém narazit třeba na obchůdky s potřebami pro náboženské rituály. Všechno vypadá barevně a kouzelně. A taky, jako by se tu zastavil čas, vypadá to tu jaksi líně, až vesnicky, a korunu tomu dávají staří dědové ploužící se na kolech či zastaralých motorkách…prostě idylka. Když pak procházíte dál směrem k náměstí a pozůstatkům portugalské pevnosti, možná si přestanete být jistí, kde to vlastně jste. Malajsie, Čína nebo Holandsko? Kromě toho, že tu stojí stavby z dob holandské kolonizace, tu taky najdete kanál procházející částí města.

Ale zpátky k čínské čtvrti. Tady se to totiž velmi zajímavě míchá z hlediska víry. No uznejte, že jste asi ještě neviděli v jedné ulici mešitu, hinduistický i taoistický chrám. Hinduistický chrám byl sice nepřístupný (zvenku ani moc zajímavě nevypadal), za to taoistický chrám Cheng Hoon Teng je přístupný každému a rozhodně je na co se dívat. Chrám je ze začátku 17. století a údajně je nejstarším využívaným chrámem v Malajsii. A mešita, tedy dokonce dvě, jen každá v jiné ulici, nejsou sice ničím obdivuhodným, ale jsou velmi staré a mají zajímavý design, do okolního prostředí pěkně zapadají.

Vydáváme se ze spleti uliček k mostu přes malebný kanál. Hned za mostem je „holandské“ náměstí, které hraje všemi barvami. Najdete tu křesťanský kostel a radnici po Nizozemcích, oboje zářící v červené barvě. A aby barev nebylo málo, tak tu parkují rikši obalené tunami umělých květin. V radnici je zajímavé kulturně historické museum, do kterého se jdeme taky podívat. A pak už do kopce, kde stojí ruina kostela Sv. Pavla. Původně to byl kostel katolický zasvěcený Panně Marii a byl součástí portugalského opevnění A Famosa, po kterém tu do dneška kromě pár zbytků a vstupní brány Porta de Santiago nic nezůstalo. Kostel nakonec během své nadvlády získali protestantští Nizozemci a přejmenovali jej.
Při sestupu od kostela směrem na druhou stranu kopce míjíme ještě zbytky hřbitova a už jsme dole u masivní vstupní brány Porta de Santiago, která je jedním ze symbolů města. Jen pár metrů od ní stojí replika sultánského paláce, tam se ale dostaneme až na druhý den ráno, protože dnes už mají zavřeno.

Malajsie tentokrát poznávací

Jak už jsem psala v některých předchozích článcích, do Malajsie (nebo Singapuru) jsem prozatím vyrážela kvůli získání nových víz do Indonésie. Na konci července tomu ale bylo trochu jinak. Nová víza jsem sice potřebovala, ale nebyl to zdaleka jediný důvod k návštěvě. Tentokrát mě čekal víc jak dvoutýdenní pobyt na západní části tohoto státu, nejdřív sama, později s malou skupinou českých turistů.

První a nejdůležitější zastávkou bylo samozřejmě hlavní město Kuala Lumpur. Ve čtvrti blízko ulice Bukit Bintang, kde se to hemží turisty a obchodů, obchodních center se západními značkami, restaurací a barů je požehnaně, jsem si našla guesthouse, kde jsem strávila několik následujících dní. Na indonéskou ambasádu to z Bukit Bintang není daleko a svižnou chůzí se dá vzdálenost zvládnout za pár minut, ovšem velké horko a vlhko tu dělá svoje, takže i po krátké chvilce máte chození plné zuby. Nachodila jsem se ale mnohem víc, a to hlavně na opačnou stranu do starší části města, kde najdete čínskou čtvrť s trhy a skvosty z britské koloniální jako je mešita Masjid Jamek, náměstí svobody s budovou sultána Abdula Samada či vlakové nádraží a naproti němu kancelářská budova malajských drah.
Ani při druhém pobytu mě nenalákal údajně úžasný pohled z věží Petronas, vstávání velmi brzo ráno a dlouhé čekání na lístek vážně není nic pro mě, zvlášť když se později dozvím, že výhled z můstku spojujícího obě věže je velmi omezený a vlastně ani nestojí za to.
Místo toho jsem se snažila dvakrát vyjít k další dominantě města, vysílací věži KL Tower (Menara KL), ze které má být údajně pěkný výhled na celou metropoli. Přestože KL Tower, stejně jako věže Petronas jsou od Bukit Bintang jen malý kousek, napoprvé se mi k vysílací věži nepodařilo najít správnou cestu (přitom dobře značenou), napodruhé už jsem se trefila a vyšlápla si pěkný kopeček, abych zjistila cenu vstupného, koupila horké vafle od javánského stánkaře (vždycky je hrozně příjemné v cizině potkat někoho „známého“), trochu se vydýchala a vrátila se zpátky. Výhled z věže jsem si nechala až napotřetí, to už se šesti českými turisty, kteří do KL přiletěli o pár dní později.

Den, kdy má přiletět šestice Čechů (a já mám narozeniny a na druhý den začíná Ramadán), včetně velmi sympatického páru už znalého místního prostředí (zdravím!), už je tu a já čekám na mezinárodním letišti KLIA. Letadlo přiletělo načas, ale než se ke mně všichni dostanou, uteče aspoň hodina. Pak už nasedáme do minibusů, které ovšem řídí pánové, kteří jsou v Kuala Lumpur zřejmě poprvé. Opravdu směšná situace, kdy já, bez větších zkušeností s tímto velkoměstem, naviguju řidiče. Všechno dopadlo dobře a do pěkného hotelu v centru města strategicky blízko Náměstí svobody jsme dorazili v pořádku. Po drobné přestávce jsme se vydali nejdřív k věžím Petronas a pak (já už tedy potřetí) ke KL Tower. Bylo už ale pozdní odpoledne, a když jsme se dostali na samotnou vyhlídku, byla už tma. Samozřejmě noční pohled ze 421 m vysoké věže má taky něco do sebe, tedy měl by, kdyby vnitřní prostor nebyl osvícený a člověk by tedy za skly viděl víc než sám sebe a další návštěvníky. Tak příště za světla…
Základní vstupné 45 MYR pro dospělého je z mého pohledu docela vysoká částka. V ceně ovšem máte kromě samotné vyhlídky (časově neomezená) na výběr i jednu ze tří nabízených atrakcí. Ty jsou ale bohužel spíš pro děti (simulátor F1, jízda na poníkovi nebo zvířecí koutek).

Noc v bezvadně vybaveném hotelovém pokoji (dokonce i žehlička s žehlícím prknem či modlitební kobereček :-) byla příjemná a na druhý den ráno už jsme zase seděli v minibuse, s řidičem a průvodcem v jedné osobě. S tím jsme si aspoň jakžtakž rozuměli, a leccos jsem se dozvěděla, protože je to rodilý Malajec. To pánové z předchozího dne byli indického a čínského původu, což ale není omluva pro neznalost oficiálního jazyka, kterým je malajština.

Tady bych udělala jen malou odbočku…Malajština je velmi podobná indonéštině, ale hlavně slovní zásoba se v mnoha případech odlišuje, stejně jako pro mě zvláštní přízvuk (jsem pyšná na to, že mluvím indonésky!). Velmi vtipně pak působí z angličtiny převzaté výrazy, které v malajštině dostaly novou podobu (např. cake-kek, station-steysen), nebo naopak z mého indonéského pohledu zastaralé výrazy a jejich víceslovné kombinace. A ještě vtipnější jsou pak situace, kdy já na domácího spustím pěkně po svém, on mi celkem rozumí, protože se začne usmívat a na to mi řekne, že mluvím skvěle malajsky…Tak to pak asi ne příliš diplomaticky osobu opravuju, že já ne „cakap bahasa Melayu“ ale „omong bahasa Indonesia“. No musí přece aspoň podle přízvuku poznat, že jde o něco jiného…. Ale alespoň to většinou nezpůsobí rozhořčení, naopak spíš ještě větší zájem o toho „orang putih“, co žije v „Indon“.

Plán dne je jednoduchý, přesto docela nabitý…ranní odjezd z KL, zastávka v lesním institutu FRIM na jihu města, přejezd do Melaky známé svou koloniální historií a alespoň částečná prohlídka města.


FRIM je taková lesní rezervace využívaná pro výzkumy a zároveň návštěvníkům nabízí dozvědět se něco o dřevinách, které se běžně vyskytují v tropickém pralese.
Dostali jsme velmi mladého sympatického průvodce, který má výklad velmi dobře připravený a přitom vypadá jak nervózní školák, když během procházky v lese občas zastaví a začne prohrabávat harampádí ve svém batohu. Jenže to ani není harampádí ale předměty pro názorné ukázky. Má to vážně dobře vymyšlené a je s ním sranda. Musím říct, že to bylo moc fajn a zase jsem se dozvěděla něco nového. Jen těch komárů tam mohlo být míň!

Jsem zpět!

Jsem zpátky, tedy míněno na blogu.
Ne, neslehla se po mě na tři čtvrtě roku zem, i když jevit se to tak může. Jen jsem od poslední zprávy na blogu strávila s přestávkami téměř pět měsíců mimo Jogju a ve zbytku času (a že ho bylo) jednoduše nebyl na psaní čas nebo nálada…no spíš to druhé.
Tímto se chci omluvit za výpadek, který nastal, a který nejspíš taky způsobí, že následující články asi nebudou úplně podle mých představ. Od některých cest a zážitků totiž uběhlo už hodně času a hlava děravá si nepamatuje všechno…a deníček si nevedu (asi začnu). Tak jsem sama zvědavá, co vám to tu předám za informace.
V následujících článcích vás budou čekat místa, která jsem samozřejmě zachytila na fotografiích. Ty můžete už delší dobu vidět na picase…jen k nim bohužel pořád chybí ten text. Pouštím se do toho!