pondělí 18. července 2011

Lodí za komodskými draky 2


Brzo ráno loď zvedla kotvy a vyrazila zpět na západ. Ještěže jsem vstala za svítání, východ slunce nad Floreskými horami byl kouzelný. Naše loď se vzdalovala pevnině, zatímco pár rybářských loděk právě tam mířilo. Kolem osmé jsme zakotvili u ostrova Rinca (čte se rinča), na kterém žije ještě víc komodských draků než na samotném Komodu.

U mola už byly dvě jiné větší lodě a pár malých s rybáři, kteří na nás mhouřili oči, jakoby se právě probudili. Jeden z nich si na své lodičce právě něco vařil. Od mola jsme šli ještě pár set metrů ke vstupu do národního parku. Podél cesty se najednou zjevilo několik dřevěných cedulek zapíchnutých do země, pěkně v řadě vedle sebe. Na každé napsané jméno, datum a název města. Je tohle nějaký provizorní hřbitov? Nikdo nás nevaroval, že by tu v poslední době komodští draci snědli nějaké turisty. Pak jsem si ale všimla malých rostlinek, které začínaly růst ze země před cedulkami. Aha, tak žádný hřbitov ale výsadba nějakých místních dřevin.

Zatímco na Komodu přišla kuchyně s jistou vidinou varanů na konec, tady to bylo obráceně. U dřevěného domu na kůlech se plazili tři uslintaní ještěři. Největší z nich, samec, měl prý zlomené přední nohy, takže se nemůže moc pohybovat a stal se tedy už stálým obyvatelem plácku kolem kuchyně. Kolem ještěrů pobíhaly přeci jen v bezpečné vzdálenosti opice. Přesto vypadaly, že se těch masožroutů ani nebojí.

Od kuchyně jsme pokračovali dál do vnitrozemí, sem tam minuli prázdné varaní hnízdo či exkrement, ať už opět od varanů nebo divokých buvolů. Několikrát jsme stoupali a zase klesali, občas museli pěkně v řádku za sebou pomalu následovat varana, který se rozhodl jít po vyšlapané pěšině. Co se týče „úlovků“, na Rince jsme měli určitě větší štěstí. Varanů jsme viděli víc, a taky dva divoké buvoli. Krajina je tu hodně členitá, kopcovitá a nabízí krásné pohledy nejen na záliv ale i dál, opravdu nádhera!

Po treku jsme se vrátili zpátky na loď a vypluli směrem k ostrůvku Gili Laba, kde jsme mohli šnorchlovat. U krásné bílé pláže už kotvila jiná velká loď s indonéskými potápěči. Šnorchl jsem nasadila už na lodi a pak plavala sama k pláži, kde jsem ho musela vyměnit za jiný, protože do něj teklo. Bohužel ani ten druhý nebyl bez problému, takže jsem toho moc neviděla. I když…mořská želva je přeci taky dobrý výsledek.

Po poledni už jsme byli zase na moři a plavili se dál na západ, další zastávka nás toho dne už nečekala. Už jsme zase míjeli pobřeží Sumbawy a odpoledne loď rozhoupaly velké vlny. Divím se, že nikdo nepřepadl přes palubu. Právě, když zapadalo slunce, objevil se po pravé straně ostrov, jehož dominantou byla respekt vzbuzující špičatá mrtvá sopka. Skvělá podívaná.

Poslední den jsme začali na ostrově Moyo u severozápadního pobřeží Sumbawy. Cílem našeho ranního výletu byl vodopád v lese asi 30 minut chůze z vesnice na pobřeží. Je kolem osmé ráno a vesnice vypadá z přístavního mola ospale. Kromě pár dětí, které by asi měly být ve škole, a několika mladých mužů posedávajících v dřevěném altánu na pláži, tu nikdo není. Když ale procházíme hlavní ulicí, sem tam se přeci jen objeví další obyvatelé, většinou ženy. Domy ve vesnici svými štíty na střechách velmi připomínají obydlí etnika Bugis žijícího na jižním Sulawesi. Vlastně jsem si této podobnosti všimla už v Labuan Baju na Floresu. A prý i na samotné Sumbawě tomu není jinak. No, není to žádná záhada, prostě mají tito lidé s Bugisy na Sulawesi stejné předky. Je příjemné vidět něco známého na místě, kde jsem ještě nebyla.

Po cestě jdu s místním průvodcem, klukem možná jen o pár let starším než já, který se sem přistěhoval odkudsi z Floresu nebo Komoda. Povídám a povídám a mezitím několikrát zakopávám na rozbité hrbolaté cestě. Z palce na noze mi teče krev. Kapesník asi moc nepomůže. Z průvodce se najednou stává přírodní léčitel, trhá list z jakéhosi keře rostoucího u cesty, mne ho spolu s vodou z lahve mezi prsty a směsí mi natírá ranku. V tu ránu krev přestane téct, nadobro! Kde seženu takové čarodějné listí v Jogje?

Několikrát se brodíme přes nehlubokou říčku s ledovou vodou, než přijdeme k vodopádu. Je to přírodní dvojitý vodopád, v horní části ještě s umělým jezem. Pod prvním vodopádem má voda slušnou hloubku, čehož místní využili k vodním radovánkám. Na větev stromu rostoucího hned u břehu uvázali lano, na kterém se člověk může zhoupnout a skočit do vody pod vodopádem. A proto tu vlastně taky jsme. Asi polovička z nás se svléká do plavek a kraťasů a snaží se jeden po druhém ukázat co nejlepší skok. Já jsem hrozně nevyspaná, unavená a nejradši bych si na místě lehla a spala, takže mě do vody nikdo nedostane, i když to vypadá jako pěkná sranda.

Podle průvodce u ostrova Moyo zastaví během jednoho dne třeba i několik lodí s turisty. Jestli je to opravdu tak, pak je až obdivuhodné, že tu turismus není vůbec cítit a vesnice pořád žije svým líným tempem. Údajně se tu ale má stavět nějaký hotelový resort…že by hned u té skládky odpadků u cesty, kde mi ukazoval průvodce?

Poslední zastavení před návratem na Lombok je u malinkého ostrůvku Keramat. Kapitán lodi se bojí, že bychom mohli mít zpoždění, takže na šnorchlování máme jen chvilku. Ale stojí to za to! Tohle je zatím nejhezčí přírodní akvárium, které jsem během těch pěti dnů na vlastní oči viděla. Korály nejrůznějších tvarů hrají všemi barvami a mezi nimi se proplétají hejna ryb a rybek. Dokonce i Nema z kresleného filmu od Disneye jsem našla! Korály jsou na některých místech dokonce jen pár kroků od písčité pláže, takže se člověk vznáší jen pár centimetrů nad nimi. Úžasná tečka na závěr!

Do přístavu na Lomboku připlouváme při západu slunce. Batohy se přesouvají do autobusu a vyráží se zpátky směr hlavní město Mataram a následně Senggigi na západním pobřeží ostrova, kde budeme vystupovat my. Na místo se dostáváme po deváté hodině večerní, loučíme se s ostatními a jdeme najít hotel, kde nám průvodce od Peramy zamluvil pokoj. Tady trávíme jednu noc a na druhý den ráno už zase jedeme na Bali. Koupili jsme balíček od stejné cestovky, což evidentně udělalo i pár lidí, kteří se s námi plavili na Komodo.

Vybrali jsme levnější variantu, což znamená cestu shuttle busem do přístavu Lembar, trajekt na Bali a další shuttle bus, který nás zaveze do Kuty. Cesta trvá skoro celý den a do Kuty přijíždíme už za tmy. Naštěstí jsem dopředu zamluvila pokoj v homestayi, kde jsme s Honzou spali už předtím. Začíná totiž turistická sezóna a levný pokoj bychom mohli hledat dlouho.

O dva dny později se s Honzou loučím a nechávám ho jeho osudu na Bali zatímco já letím zpátky do Jogji. Po takovém cestování a tolika zážitcích se člověku ani nechce domů!

neděle 10. července 2011

Lodí za komodskými draky 1


Perama není jediná indonéská cestovka, která organizuje několikadenní výlety lodí na ostrov Komodo, ale mě se zdál její program nejlepší. Sice jsme chvíli přemýšleli, jestli nejet jen ve dvou a vystřídat různé místní dopravní prostředky nebo si pronajmout auto, ale tohle se nakonec jevilo nejschůdnější, i když to znamenalo, že já, která jinak podobné výlety organizuju, jsem tentokrát za turistu, který se musí spolu s dalšími cizinci podřídit danému programu.

V sedm ráno nás na Gili spolu s dalšími lidmi vyzvedla loďka a v přístavu na Lomboku jsme nasedli do autobusu cestovní kanceláře. Ten nás nejdřív zavezl do letoviska Senggigi, kde je kancelář Peramy a kde jsme nabrali další účastníky výletu. Pak jsme pokračovali do hlavního města Lomboku, Mataramu, kde přibyl ještě jeden autobus plný lidí. Poté zastávka v nákupním středisku, a cesta do přístavu na východě Lomboku. Po cestě jsme ještě zastavili ve vesnici, kde se tradičním způsobem vyrábí všemožné hliněné předměty, a v docích společnosti Perama, kde se staví nové lodě.

Pak už jsme se konečně nalodili a vydali směrem na východ. Na lodi jsme ale nebyli dlouho, zastavili jsme u malého ostrůvku, kde má společnost vlastní „resort“, jak tomu říkají. Jde vlastně jen o základní zázemí jako kuchyně s venkovním posezením u ohniště a záchody. Tady jsme mohli šnorchlovat, plavat, nebo se jen tak válet na opuštěné pláži, a to až do soumraku, když naše posádka začala připravovat večeři. Část jídla dovezla malou loďkou z lodi, zbytek se připravoval na místě. Večeře byla úžasná, dali si ohromně záležet. Výborného pečeného tuňáka bylo tolik, že ještě zbylo. Spousta příloh a ovoce a na závěr pečená kukuřice. A toto jsme měli i nadále každý den jak na oběd tak na večeři. Po večeři a postupném vzájemném seznamování jsme se vrátili na loď, která pak přes noc plula dál podél pobřeží ostrova Sumbawa.

Na druhý den ráno kolem osmé jsme zakotvili u ostrůvku Satonda, ze kterého je pěkný výhled na pobřeží Sumbawy spolu s vulkánem Tambora. Zajímavostí ostrůvku je slané jezero vulkanického původu. Dřív byla voda jezera samozřejmě sladká, ale v 18. století došlo k obrovské erupci sopky Tambora, která způsobila tsunami a mořská voda se tak dostala i do jezera blízkého ostrova. Od té doby žije v jezeře jen jeden druh ryb, malých nenápadných potvůrek, které rády okusují zrohovatělou kůži návštěvníků jezera. Kdo chtěl, mohl se v jezeře samozřejmě vykoupat a pak třeba šnorchlovat u pláže.

Ještě dopoledne jsme se zase vydali na další část cesty. Loď sice ani zdaleka nepřipomíná zaoceánský parník, ale je na ní dobře, takže nikomu nevadí, že se až do pozdního odpoledne nepřiblížíme pobřeží. Pít a jíst co je, kdo chce, ten si čte nebo se baví s ostatními, a kdo je i na to líný, může se vyvalit na horní palubě a opalovat se nebo jen tak hledět na vlny a pobřeží Sumbawy. To je opravdu dlouhé a velmi členité se zálivy, takže se kolikrát zdá, že plujeme ne kolem jednoho ale hned několika ostrovů.

Odpoledne kotvíme u pláže se šedým pískem. Posádka nás vysazuje, abychom se kochali západem slunce z pevniny. Po západu slunce se zase naloďujeme a plujeme dál, ráno nás čeká Komodo.

Ráno vstáváme brzo, snídaně je už v sedm. Já vstávám už při východu slunce a nestačím se divit, kde jsme se to ocitli. Včerejší pohled na zalesněné mírně kopcovité pobřeží Sumbawy vystřídaly téměř holé kopce prapodivných tvarů čouhající z moře. Jsme zpátky v pravěku. Kolem osmé kotvíme blízko mola, na které navazuje vstup do národního parku. Tam nás čekají dva průvodci. Rozdělujeme se na dvě menší skupiny a vyrážíme na procházku parkem a doufáme, že se nám poštěstí uvidět aspoň jednoho varana. Je totiž období páření, a komodští draci bývají zalezlí mimo prohlídkovou trasu. Průvodce nás ale uklidňuje, že snad na kopci, přes který taky půjdeme, se tu a tam varani vyhřívají na sluníčku, takže nějaká šance přeci jen je. A i kdyby ne, tak aspoň u „restaurace“ na konci trasy, je téměř jisté, že ty obrovské ještěry uvidíme. Stejně jako medvědi na slovenských horách, i ještěři na Komodu se rádi přiblíží lidským obydlím, když je za tím vidina jídla :-)

Rostlinstvo je tu opravdu jiné, připomíná savany. Sem tam nějaký jelínek v trní nebo varaní exkrement., vcelku nic zajímavého. Na onom zmiňovaném kopci je docela pěkná vyhlídka na záliv. A tam vidíme i prvního komodského draka, ještě mládě, takže svou velikostí nijak nenadchne. Ale všichni jsou samozřejmě nadšení a fotí jak o život.

Předpověd průvodce nezklamala a na konci prohlídkové trasy u dřevěného domu na kůlech se plahočí hned dva velcí varani, samec a samice. No není to jako v divoké přírodě, ale člověk je rád i za to. Když pak procházíme dál směrem k bufetu, míjíme ležícího jelínka napadeného varanem. Má ulomené paroží a kousanec na zadku. Prý zemře asi do dvou týdnů. Achjo, chudák tady bude pomalu trpět a nikdo ho toho utrpení nezbaví, protože je tu všechno podřízeno zákonům přírody, člověk se do toho nemíchá.

Vracíme se na loď a plujeme kolem ostrova k pláži s názvem Pink Beach, tedy růžová pláž. Takto je označována kvůli písku, který je tvořen bílými a červenými zrníčky, které pochází z místních červených korálů. Pláž ale z dálky vypadá úplně normálně, jen při pohledu z blízka jsou červená zrníčka vidět dobře. Ani nemám chuť na šnorchlování, jen si chci trochu zaplavat a to přímo z lodě. No je to docela fuška, protože jsou velké vlny a taky silný proud, který mě táhne na stranu. To samé zkouším i nazpátek a mám pocit, že musím vypustit duši, je to ještě horší. Ale zvládla jsem a u posádky, která snad v životě do vody nestrčila ani nohu, sklízím uznání :-D

Kolem poledne vyrážíme zase dál na východ, na Flores. Tedy jen do přístavního města Labuan Bajo, kde doplníme zásoby (hlavně sladkou vodu na mytí a vaření a led do boxů, kde se ukrývají největší poklady na lodi-plechovky piva :-) Taky tu někteří z nás končí svoji cestu a jiní zase budou nastupovat a plout s námi zpátky na Lombok.

Kolem čtvrté kotvíme v přístavu, vrátit se máme do sedmé večer, kdy bude připravená večeře pro všechny účastníky výletu, nejen ty staré ale i nově příchozí. Pobřeží kolem přístavu je kouzelné, samý kopec, do toho v zálivu kotvící krásné dřevěné lodě, které potápěči využívají k několikadenním výletům kolem ostrovů.

Ani nevím, co jsem od Labuan Baja očekávala, ale stejně mě překvapilo, že je to taková díra. Jedna hlavní ulice táhnoucí se podél pobřeží, rozbitá silnice, obchůdky a stánky, které jsou v každé vesnici či menším městě. Přeci jen ale poznáte, že i tady se to hemží turisty, protože tu mají několik restaurací, barů a hotelů ale hlavně několik potápěčských center. Západní Flores spolu s okolními ostrovy jako je právě Komodo, totiž patří mezi nejlepší potapěčské destinace v Indonésii.

Je tu strašné vedro, tak si s Honzou dávám na schlazení džus a pak vyrážíme na obhlídku „města“, něco nakoupit a hlavně do bankomatu. Ještěže ten tu mají, a dokonce několik. Na loď se vracíme už kolem šesté. To už je tu část nově příchozích, například americká rodina se synem, který vyučuje angličtinu na Sumatře. Takže po cestě zpět na Lombok se bavím indonésky i s někým jiným než jen s posádkou. Noc trávíme na lodi u přístavu a brzo ráno nás čeká ostrov Rinca, zdaleka ne tak známý jako Komodo, přestože populace varanů je na něm mnohem větší.

pátek 8. července 2011

Gili Trawangan a potápění 2


Nejdřív bylo v plánu udělat ráno jeden ponor, pak napsat zkoušku a odpoledne druhý ponor, ale na poslední chvíli jsme to přehodili. Stejně to bylo jedno, moc jsem si toho na test nepamatovala, natož Honza.
Pro dnešek si pro nás Andika připravil dvě praktické zkoušky, a to nechat si při ponoru úplně natéct vodu do masky a zase se ji pokusit vytlačit ven a při druhém ponoru si masku dokonce na chvilku sundat. Sakriš, jak tohle zvládnu! Kromě toho jsme si měli vyzkoušet i práci s kompasem, ale k tomu nakonec kvůli silnějšímu proudu nedošlo, bůhví kam by nás to ještě odneslo.
První ponor byl v místě zvaném Shark point, což by mohlo značit přítomnost žraloků (žádní masožrouti, jen „menší“ útesoví žraloci vegetariáni). Ti se ale pohybují spíš ve větší hloubce, takže jsme žádné neviděli. Místo nich zase jiné všemožné potvůrky a třeba i obrovskou Humphead parrotfish (není český název?), která mohla mít určitě jeden metr na délku. Zkoušku s maskou jsme dělali ve stoje na písčitém dně. Zvládla jsem to v pohodě, i když mi ještě chvíli poté trvalo, než jsem zase pořádně viděla a zvykla si na trochu vody v nose.
Druhý ponor jsme začali u obrovské stěny, která padala možná i desítky metrů téměř kolmo dolů. Ani jsme podél ní nemuseli plavat, proud nás unášel celkem rychle. Postupně stěna zmizela a my se dostali k místu, kde bylo dno jen mírně šikmé. Původně jsme se domluvili, že masku si sundáme opět ve stoje na dně, ale Andika si to rozmyslel, a místo toho jsme „viseli“, a jediné, čeho jsem se mohla chytnout, byl náš instruktor, který mě ale naštěstí pevně držel, abych se mohla soustředit. No nakonec jsem i tohle zvládla, hurá! Pod vodou jsme byli jen 30 minut, ani nevím proč, asi kvůli proudu.
Na souši jsme si ani pořádně neodpočinuli a už nám Andika nachystal testy. Padesát výběrových otázek, samozřejmě v angličtině. A tohle všechno jsem musela přetlumočit, tak aby to Honza mohl aspoň trochu pochopit. No byly to nervy, myslím, že jsme u toho strávili aspoň dvě hodiny a ve výsledku jsme stejně udělali spoustu chyb. Naštěstí ale u testu nebylo možné neprojít, takže certifikát jsme dostali stejně. Jen nám špatné odpovědi Andika znovu vysvětlil. Pak už jen fotka, která bude součástí průkazu a je hotovo, zvládli jsme to!
Večer jsme šli náš úspěch řádně zapít do místního reggae baru, kde hraje naprosto úžasná kapela z Lomboku. I kdybych jejich repertoár slyšela třeba po sté, stejně by mě neomrzel, jsou prostě nejlepší!

Za námi tři dny, které jsme vyplnili potápěním, a ještě zbývají další čtyři. Přímo na Gili jsme si totiž zaplatili pětidenní výlet lodí na ostrov Komodo s nejznámější místní cestovkou Perama, ale loď vyplouvá jen jednou týdně, takže musíme čekat. Ne že by mi to až tak vadilo, když je tu pláž, slunce poctivě pálí každý den a večer co večer hrají naživo reggae. Takže můžu konečně opálit tu bělobu, kterou jsem si přivezla z Jogji a relaxovat. Tedy jen částečně, nějak se totiž nakupilo práce, kterou ale stejně můžu vyřizovat tak akorát po telefonu nebo přes internet, který je tu příšerně drahý.
Předposlední den na Gili jsem si pronajala kolo s cílem projet se kolem ostrova a po cestě se uvelebit na nějaké opuštěné pláži. Ostrov jsem sice objela, ale byla to docela fuška. Cesta není pořádně udržovaná a na několika úsecích kolo zapadá do písku, takže je lepší ho tlačit. A pláže jsou sice všude, ale už bylo odpoledne, tedy i odliv, a já bych se ani neměla kde zchladit. Jedno jsem si ale přece jen splnila…něco, co jsem Honzovi neřekla (jestli tohle Honzo čteš, tak se moc omlouvám!)…po cestě nazpět jsem se stavila v diveshopu a domluvila si na druhý den ráno ponor do 30 metrů. Zbýval poslední den, a já si prostě hrozně přála ještě jednou pod vodu, a pokud možno vidět žraloky! No, a protože jsem po třech dnech kursu už docela cítila ponorku, navíc by se ze mě zase na chvilku musela stát paní učitelka, tak jsem do toho chtěla jít sama. Jenže Andika onemocněl (že by ho naprosto odrovnalo těch pár skleniček v baru?), takže jsem se musela nechat překvapit, kdo z instruktorů se se mnou bude potápět. Naivně jsem si myslela, že půjde jen o samotný ponor, ale zase jsem dostala učebnici, abych si přečetla jednu kapitolu. Přece jen je to posun z hloubky 18 metrů na 30, takže i další prohloubení znalostí.
Ráno v osm už jsem byla v potápěčském centru, kde na mě čekala instruktorka, prošly jsme si otázky k přečtené kapitole a mohly vyrazit na samotný ponor. Na lodi nás nakonec bylo hodně, ale každá skupinka se se svým instruktorem potápěla někde jinde, takže i my dvě jsme byly samy. I když jen na chvíli. Potápěli jsme se znovu u Shark pointu, tentokrát ale hlouběji. A kromě nás se nakonec objevilo ještě pár dalších lidí z jiných diveshopů zvědaví vidět žraloky. Povedlo se, po chvilce plavání ve společnosti hejna blyštivých stříbrných ryb jsme našly dva možná dvoumetrové žraloky, jak vedle sebe jen pár centimetrů ode dna leží a nechávají se čistit malými rybkami. Z dostatečné vzdálenosti jsme na ně koukaly a skoro se nehnuly. Jeden žralok se pak zvedl a začal kroužit kolem a najednou se odkudsi objevilo i hejno barakud, které začaly plavat kolem něj. Skvělá podívaná! Odlepily jsme se ode dna a zase vyrazily jiným směrem a po cestě viděly několik malých rejnoků a karet. Na závěr ještě přišlo roztomilé překvapení v podobě dvou malých zářivě modrých rybek s dlouhými žlutými čumáky, které znovu a znovu otevíraly. Tělíčka měly dlouhá a úzká, a jen z části vyčuhovala z korálů. Připomínaly tak trochu murény.
Tentokrát jsem se vzduchem moc dlouho nevydržela, ani ne po třiceti minutách jsme musely nahoru. Ale to vůbec nevadilo, stoprocentně to stálo za to! V centru jsem pak dostala do deníčku razítko s podpisem, čímž je teď stvrzeno, že se pro příště můžu potápět i do 30 metrů!
Večer už jen poslední společná večeře na ostrově a návštěva reggae baru, kde bych opravdu mohla vysedávat snad každý večer, a o půlnoci spát, protože druhý den brzo ráno vyážíme směr Lombok.

Gili Trawangan a potápění 1


Při vyplňování kolonky „zájmy“ v různých dotaznících často píšu plavání. Tím je ovšem v mém podání míněno čachtání se pár minut ve vodě a pár temp, za které bych dostala v tělocviku pětku. Voda je dobrá na schlazení v létě, kdy je hlavní prioritou opálit se. Zdá se ale, že teď pro mě voda dostává nové rozměry. Dřív jen sladká, teď už i slaná, ne jen těch pár temp ale i nějaké to plácání se se šnorchlem a zadkem pěkně všem na očích, zkouška surfingu (zatím jen dvakrát…přežila jsem) a naposledy potápění…že by nová závislost?
Do potápění mě už trochu navrtal Dean, k tomu bylo přidáno pár fotek s mantou, chobotnicí…hm, pěkný, ale mě ty potvory až tak nezajímají, to spíš ten pocit, jaké to vlastně je pohybovat se pod vodou, v hloubce, se vším tím vybavením.
No, a když mi pak Honza, chlapík, který byl součástí mé zájezdové skupiny minulý rok v listopadu a tentokrát se rozhodl jet do Indonésie na delší dobu (s mojí pomocí, tedy aspoň na začátku), ještě před svým příjezdem na Bali psal, že se rozhodně musíme potápět, tak z toho byla hotová věc.
Dvě noci na Bali a hurá na Gili Trawangan, kde je ze tří ostrůvků Gili největší výběr potápěčských center. Moje druhá cesta rychlolodí. Myslím, že byl zázrak, že jsem nevyhodila večeři z předchozího dne. Žádné pružiny v sedačkách neměli, a přesto jsme skákali jako o život…téměř. A to jsme měli štěstí, že jsme seděli uvnitř lodi a ne na horní otevřené palubě. Holky, které se tam uvelebily, musely po půl hodině slézt dolů, jak byly úplně promočené.
Starý známý Mawar bungalows, mám dokonce stejnou chatku. Trocha odpočinku a odpoledne vyrážíme na obhlídku potápěčských center. Honza nemá pořádnou představu, jaký kurs si uděláme, samozřejmě jde i o peníze, není to levná zábava. Na ostrově jsou diveshopy na každém kroku, těžké si vybrat. Já ale udělala dobrou volbu už napoprvé. Gili Divers jen kousek od našich bungalovů je malé centrum vedené cizincem, a i většina instruktorů nepochází z Indonesie. Po dlouhé úvaze se rozhodujeme pro třídenní kurs Open Water Diver, který je zakončený zkouškou a certifikátem, který nás opravňuje k ponorům do hloubky 18 metrů.
Honza neumí v podstatě skoro vůbec anglicky natož indonésky, takže výběr instruktora je jen na mě, protože já budu muset stejně všechno tlumočit. Nakonec se rozhoduju pro místního instruktora, tedy praktická výuka bude v indonéštině. Učební materiály jsou ale v angličtině, to jsem si pěkně zavařila.
Ještě ten samý večer, poté co jsme si v centru plácli, jsme dostali učebnici s testem, který má ukázat, jak jsme přečtené látce porozuměli…no tedy jen já, Honza nic nečtě.
Večer se v posteli ještě snažím číst aspoň první kapitolu, víc do sebe nedostanu.
Druhý den ráno nás čeká sledování výukového videa, které má v podstatě stejnou strukturu jako učebnice. Sedíme na pláži před diveshopem a snažíme se (zase jen já) něco z videa pochytit, kolem se promenádují lidi, není moc slyšet. Honzovi tlumočím to nejdůležitější (a kolik moje slovní zásoba dovolí) a společně vyplňujeme kontrolní test. Pak se konečně setkáváme s naším instruktorem Andikou. Asi moc nechápal, proč chtějí cizinci místního instruktora v indonéštině, ale brzo pochopil :-) Udělala jsem dobře. Andika je skvělý instruktor, profesionál a navíc je s ním legrace. Společně s ním pak ještě jednou procházíme otázky a domlouváme se na odpolední praktické zkoušce v bazénu. Konečně nějaká sranda. Vybrat vhodné ploutve, brýle, závaží a neopren. Ostatní vybavení už je pro všechny stejné.
V bazénu se učíme základní dovednosti, mezi které podle mě určitě patří i udržení si rovnováhy ve stoje s ploutvemi na nohou :-)) Všechno jde jako po másle, jen mě znervózňuje nácvik vniknutí vody do masky a její vytlačení ven, přeci jen slaná voda v očích a nose není nic příjemného. Andika nám po každém správně provedeném úkonu potřásá rukou, jakoby jsme byli bůhví jací borci. Ale ono je to důležité, člověk potřebuje být utvrzen v tom, že všechno dobře zvládl a je připraven na realitu v moři. Po dvou hodinách ve vodě jsem opravdu ráda, že všechno skončilo, je nám zima a močový měchýř se už taky dlouho hlásí o slovo.
Do chatky si s sebou zase odnáším učebnici, dnešní lekce nebyla zdaleka poslední.
Jsme unavení a je potřeba se připravit na první ponor druhý den ráno, takže neponocujeme.
V logbooku (potapěčský zápisník) mám sice uvedeno, kde že jsme se to poprvé potápěli, ale už mi to naprosto splývá. Předtím, než nasedneme na loďku, která nás zaveze k místu ponoru, se učíme, jak správně nasadit BCD (nafukovací vesta, díky které ve vodě snadněji klesnete nebo se naopak udržíte nad hladinou) na tlakovou lahev a připojit k ní všechny ty hadice a měřič zásoby vduchu a hloubky. Půjčujeme si v centru fotoaparát, abychom měli aspoň nějaké zaznamenané vzpomínky.
Na místě ponoru už máme celou výstroj na sobě, teď jen povystrčit zadek z boku loďky, zkřížit nohy, pravou rukou si držet masku a regulátor a levou opasek se závažím a hups do vody. Poslední kontrola na hladině a jdeme dolů. Všechno jde dobře, dýchá se dobře, jen je třeba každou chvilku vyrovnávat tlak v uších. A už si to šineme podél dna a koukáme jako blázni kolem sebe. Korály sice nic moc, ale vidíme mořského hada, karety, barakudy a spoustu roztodivných ryb. Děláme opičky do foťáku, naprostá pohoda. Naše maximální hloubka je 12 metrů, což podle našeho vzduchu v lahvi znamená asi hodinu pod vodou. A už se zase hlásí močový měchýř a začíná být zima. To už ale naštěstí Andika vytahuje nafukovací bójku, podle které nás najde naše loďka. V hloubce pěti metrů děláme na tři minuty bezpečnostní zastávku, aby nedošlo k dekompresi. A pak už jsme zase nad vodou. Sundat ze sebe výstroj a nasoukat se do loďky, hotovo.
Po dalším skouknutí výukového videa nás odpoledne čeká druhý ponor, opět do 12 metrů. Tentokrát se potápíme k vraku lodi, tedy jen její části. Než se k vraku dostaneme, trvá to nějakou chvíli, mezitím se to kolem nás zase hemží, nejen rybami, ale tentokrát i jinými potápěči. Torzo lodi vypadá děsivě a obrovsky. Zdá se mi, že čas pod vodou utíká nějak rychleji, už je to zase téměř hodina, a pomalu postupujeme nahoru. Pro dnešek máme splněno a zítra nás čekají dva poslední ponory v rámci kursu, tentokrát do hloubky 18 metrů, spolu se závěrečnou zkouškou.

pondělí 4. července 2011

Java – Sulawesi – Bali – Gili 5

Poslední plný den na Bali jsem do programu zahrnula dva mořské chrámy, Pura Uluwatu a Pura Tanah Lot, což by se samo o sobě mohlo zdát jako nudná záležitost, ale výsledek byl tedy aspoň pro mě plný překvapení…
Protože moje skupinka dávala už od začátku zájezdu najevo, že miluje vodu, bylo mezi chrámy třeba vměstnat i nějakou zastávku u moře.
Dopoledne jsme odjeli k Pura Uluwatu, chrámu, který stojí na skalisku vysoko nad mořem nacházejícím se na poloostrůvku na jihu Bali. Nějak jsem zapomněla, že tu mají taky pěkně drzé opice, takže varování z mé strany přišlo až po výstupu z auta, kdy byla téměř okamžitě jednou opicí okradená o sluneční brýle tentokrát druhá Katka. Ještě, že stál opodál místní průvodce, který brýle nakonce zachránil.
Pěkně si to šineme vstupní branou do areálu, takového klidného parčíku s asfaltovou cestou, když se naproti nám ještě pomaleji kolíbá ze strany na stranu starý tlustý makak. Člověk by neměl dávat na první dojem…tlustý pomalý makak, když uviděl moje žabky, jak se odlepují od paty, nečekaně vyrazil nejmíň stovkou proti mně a začal mi žabku strhávat z nohy. Nevěděla jsem, jestli se s ním mám prát nebo se smát, rozhodně ostatní to vyřešili velice rychle za mě, protože se okamžitě téměř váleli smíchy po zemi. Žabku jsem ubránila. A po téhle zkušenosti radši obě zula, dala je do tašky a dál šla bosa. Když jsme došli na malé nádvoří na okraji skaliska, rozhodla jsem se učinit neprozřetelný krok, vyndala opět žabky z tašky a chtěla je opět nazout, a to i přesto, že opic tu bylo mnohem víc. Jakmile jsem jednu žabku hodila před sebe na zem, ihned pro ni vyrazil jeden chlupáč a zase se na pár metrů vzdálil. Veronika rychle zareagovala a začala po opici házet bonbóny, které by jí snad mohly zajímat víc. Naivní představa. Opice místo toho vyskočila na strom a tam se začala zabývat sandálem. To už byli i ostatní turisti k neudržení a všichni se smáli a já s nima. Jenže to nebylo všechno. Druhou žabku jsem pořád ještě držela v ruce, a to zase viděla jiná opice, chňapla po ní a odběhla na bezpečnou vzdálenost od nás. Takhle jsem se dlouho nebavila! Šlo o obyčejné plastové žabky za pár korun, takže o žádnou ztrátu nešlo. To si ale vysvětila jinak jakási babka, která se zjevila kousek od nás a začala oběma opicím házet nakrájené ovoce, které měla zabalené v plastových pytlících. Dobrý byznys, takhle vydělávat na hloupých turistech. Kromě toho, že tyhle balíčky s ovocem místní prodávají turistům na krmení opic, když se najde nějaký okradený chudák, začnou s opicemi měnit za ovoce. Ne, že by měli tak dobré srdce, ale aby si taky něco vydělali.
Přestože jsem na babku volala, že nemá cenu opicím něco házet, že se bez žabek obejdu, ona mě neposlouchala a vehementně se snažila sandály získat zpět. Tak to ale mohlo bez výsledku pokračovat i hodiny, tak jsme babku nechali samotnou, ať si dělá, co chce, a pokračovali v prohlídce. Jenže jsme ušli jen pár metrů a babka už na mě volala…samozřejmě měla žabky v ruce. Aby tedy nebyla škodná, s kyselým obličejem jsem jí dala dvacet tisíc rupií za ovoce a ušmudlané prokousané žabky jsem zase strčila do tašky. Zbytek chození po chrámu jsem šla radši bosa a žabky si nazula až při odchodu. Suvenýr od uluwatských makaků mě provázel až na Gili Trawangan asi přede dvěma týdny, kdy jsem konečně narazila na vhodnou náhradu.
Z chrámu Uluwatu jsme vyrazili na pláž. Měla jsem představu, že bychom zajeli na malou pláž se jménem Padang-Padang, která je obklopená skalami. Jenže mě tentokrát zradil můj jinak dobrý orientační smysl a řidič místo neznal, tak jsem jako náhradní plán vybrala pláž Dreamland. To ovšem nebyl dobrý nápad, vlny byly moc velké i na surfaře. A tak jsme do třetice všeho dobrého skončili na pláži v Kutě, pro mě z neznámých důvodů nejznámější pláži na Bali. Sama jsem se jí vždycky vyhýbala jako čert kříži, ale tentokrát jsem potřebovala nějakou pláž, která by nebyla mimo trasu z chrámu Uluwatu k chrámu Tanah Lot, a Kuta byla pro tento účel nejvhodnější. I tady sice vlály červené vlajky, ale přece jen vlny byly menší a taky se tu do vody odvážilo víc lidí. Bohužel ale začalo lít z mraku, který se usadil nad západní částí ostrova. Takže z koupání i tak moc nebylo.
Ve stanovený čas jsme zase nasedli do auta a vyrazili k mořskému chrámu Tanah Lot na západ slunce. Jenže snad ještě po cestě z Kuty začalo opět pršet, a lilo čím dál tím víc. A nepřestalo ani po příjezdu k chrámu. Tady už to byl opravdový tropický liják s provazy deště. Kdo se chce podívat k chrámu…??? Deštníků jsme sice pár měli, ale někteří to stejně už při pohledu z pohodlí auta vzdali a radši zalezli do blízkého warungu. Pár odvážlivců se ale našlo a vyrazili zalitým chodníkem směrem k moři. Já mezitím čekala v jednom obchůdku se suvenýry, kde jsem jen pár minut předtím velice vtipně uklouzla z mokrého schodu (to už asi bude můj osud padat kdekoliv jakkoliv) a nová sukýnka tak byla na ždímání. Po nějaké době se část skupiny vrátila celá promočená ale se spokojeným výrazem na tváři, prý to i tak stálo zato. Tím byl výlet u konce a my se mohli konečně vrátit do Ubudu, kde jsme strávili naši poslední noc.
Přestože jsem se s mojí skupinkou už dřív domluvila, že na Gili Meno s nimi nepojedu, jen jim vše předem zařídím, nakonec jsem se ale rozhodla jinak. No, nejela jsem sice na Gili Meno, kde už jsem předtím dvakrát byla, ale na sousední ostrůvek Gili Trawangan, mezi mladými turisty nejoblíbenější, protože je na něm spousta aktivit, které na ostatních dvou ostrůvcích na západní straně Lomboku chybí…tedy párty, párty, párty.
Mawar Bungalows je jedna z mnoha možností ubytování na ostrově, já už ale při dalších návštěvách asi jinde spát nebudu. Ne, že by to tu bylo tak úžasné, ale prostě jde o kombinaci levného s příjemným. Mají dva druhy bungalovů, zděné a a dřevěné. A ty dřevěné jsou opravdu kouzelné, i když naprosto obyčejné. Navíc některé mají na verandě houpací síť. Výborná snídaně v ceně a „vlastní“ kousek pláže s lehátky jsou pak bonusem. Po téměř měsíci cestování už jsem na další fyzické aktivity neměla moc náladu, takže jsem se hlavně opalovala, šnorchlovala a večer dobíjela energii ve skvělém reggae baru, kde hraje úžasná kapela z Lomboku. Už jen kvůli ní se na ostrůvek vždycky ráda vrátím, i když jsem se mu dřív snažila vyhýbat kvůli konzumnosti připomínající balijskou Kutu.
Poslední den jsem se opět setkala se skupinou při odjezdu na Bali. Čekala nás asi hodinu a půl trvající cesta rychlolodí a pak minibus z východu Bali do Kuty a následně na letiště. Rychloloď byla fajn, jen to díky velkým vlnám dost skákalo (nic oproti mé druhé cestě). Minibus, který byl v ceně dopravy rychlolodí nás pak ještě zavezl na dvě hodiny do Kuty, protože jsme měli do odletu dost času. Takže poslední nákupy, rozloučení s Bali a návrat domů.
Byly to skvělé čtyři týdny, sice sem tam nějaký problém, a ne tak ledajaký, ale na to se přece zapomíná. Zůstávájí krásné zážitky!

čtvrtek 30. června 2011

Fotky z potápění a Komoda

Přidala jsem na picasu fotky z potápění na Gili Trawangan a výletu na Komodo. Snad se vám budou líbit!

Java – Sulawesi – Bali – Gili 4


Tím, že jsem na cestu po Sulawesi objednala dva mikrobusy, jsem velice potěšila svoji skupinu, která se zatím stihla rozhádat. Takže mladší osazenstvo skupiny do jednoho a starší část do druhého a je na chvíli klid. Sulaweská část našeho zájezdu byla v podstatě stejná jako zájezdy předchozí, tedy tři dny v oblasti Tanah Toraja, kde jsem se opět setkala s průvodcem Martinem, který nám po celou dobu dělal společnost a trpělivě snášel otázky všeho druhu. Podařilo se nám účastnit se i pohřební slavnosti, tentokrát menší a chudší než dřív ale možná o to víc s příjemnějšími a pohostinnějšími lidmi. Nejen, že nám rodina zemřelého nabídla, jak už bývá zvykem čaj, kávu a nějaké drobné pohoštění, ale dokonce nám přinesla i oběd v podobě tradičního Pa’piongu, což je v bambusu plněné vepřové maso s kořením a zeleinou připravované na ohni. A na závěr přišla specialita v podobě Tuaku (místní název se liší), tedy palmového vína, i když možná přesnější výraz by byl palmový burčák. Mezitím se za domkem porážela a vyvrhovala prasata a rozdělovala na výslužky.
A po slavnosti nás čekal výlet do místa zvaného Nanggala, kde se už před desítkami let usídlilo obrovské množství kaloňů. Ti se neschovávají v žádné jeskyni, ale jsou soustředěni na několika málo stromech a bambusech jen pár metrů od obytných domů jedné místní bohaté rodiny. Jejich množství je až neskutečné na tak malém prostoru a dohromady dělají pěkný kravál.
Samozřejmě jsme během těch několika dní nemohli vynechat ani tradičně navštěvovaná místa jako jsou skalní, zavěšené a dětské hroby, tržiště, tradiční toradžské domy a taky si udělat malý výlet mezi terasovitými rýžovými políčky na vyhlídku Batutumonga. Všechno šlo bez problému dobře.
Poslední den večer jsme vyrazili zpátky do Makassaru, odkud nám na druhý den ráno kolem deváté letělo letadlo do Denpasaru na Bali. A právě v Makassaru jsme přišli o poslední sprej na komáry…ale drželi jsme se dlouho :-)

Na letišti v Denpasaru už na nás čekal můj starý známý Ketut, který pro mě připravuje dopravu, a taky náš řidič, kterého jsme měli po celou dobu cestování na Bali.
Na první den byl naplánován přesun do Ubudu, turisty profláknutého města v srdci ostrova, menší prohlídka okolí a hlavně odpočinek. Tentokrát jsem zvolila levnější, přesto velmi příjemné ubytování na hlavní ubudské třídě v podstatě hned naproti chrámu, kde bývají každý večer tradiční taneční představení pro turisty. Mawar Homestay, kde jsme spali, je vlastně rodinný podnik. Kromě několika menších budov, kde bydlí rodina majitele, je v zadní části i samotný homestay. Přestože jsme se nacházeli jen pár metrů nad úrovní silnice, k nám žádný hluk nepřicházel. Je ale třeba říct, že každý večer už tak kolem desáté či jedenácté stejně utichá celé město a přes den tak plné ulice jsou najednou prázdné, protože většina restaurací a kaváren brzo zavírá. Je úžasné, že přestože je Ubud velmi turistický, stejně si místní obyvatelé udržují své zvyky a tradice a nepodřizují se západnímu trendu za každou cenu.

Program na následující den byl stejný jako u předchozích zájezdů, takže ho ani není třeba zmiňovat. Večer přijel do upršeného Ubudu Dean, celý promáčený a unavený po cestě z Kawah Ijen. Přesto se překonal a stavil se na pár piv a konečně jsme měli šanci vyprávět si navzájem naše cestovní zážitky, kterých nebylo málo.
Třetí den jsme strávili ve městě návštěvou Musea Dona Blanca, excentrického umělce, kterému se také říká Balijský Dalí, sloní jeskyně Goa Gajah a posvátného opičího lesa Monkey Forest. V opičím lese jsem svoji skupinku nechala samotnou napospas drzým makakům…a zřejmě jsem udělala dobře, možná bych přišla k úhoně stejně jako Katka, kterou jedna agresivní opice kousla do nohy. Naštěstí přes kalhoty, takže zůstal jen otisk zubů. Už to ovšem vyděsilo Katku natolik, že měla po zbytek dne vyděšený výraz ve tváři a po návratu do ČR si projistotu zašla k lékaři kvůli podezření na vzteklinu. Přesto, že není známo mnoho případů přenosu vztekliny z opic žijících v Monkey Forest, člověk si opravdu nemůže být jistý. Ubud je plný toulavých psů, a ti se snadno dostanou do kontaktu s opicemi, které se pohybují i mimo les.
Na čtvrtý den jsem naprosto změnila původní program, který byl opět plný chrámů. Vyjeli jsme na celodenní výlet na severní pobřeží k Lovině se zastávkou u kráterového jezera Bratan s kouzelným chrámem, který je zasvěcený bohyni jezera. Takto brzo ráno byl chrám téměř opuštěný, nikde žádní turisté. Když už jsme ale chtěli odcházet, začali přijíždět autobusy s balijskými věřícími v tradičních oděvech a rukama plnýma košů s obětinami. Dlouhatánské procesí se pomalu přesunulo k chrámu, kde pak proběhla ceremonie. My jsme tedy chvilku zůstali, udělali pár fotek a vyrazili směrem dál na sever. Ještě v horách jsme zastavili u vodopádu Git Git. Bohužel řidič zastavil na parkovišti, odkud k vodopádu vyráží zřejmě většina návštěvníků. Cesta k vodopádu byla dlouhá a plná stánků a na konci nás nečekal vůbec tak pěkný pohled, jaký jsem znala z mého prvního výletu k vodopádu před dvěma lety. Došli jsme k němu totiž z jiné strany o několik desítek metrů níž a přišli jsme tak o vodopád s kouzelným jezírkem ve skalách.
Cesta pak pokračovala dál na pláž Lovina, kde byl příjemný klid, téměř bez turistů. Zatímco se ostatní koupali, já dohodla u místní cestovky skvělý obchod na zpáteční cestu z Gili na Bali rychlolodí, což výrazně zkrátí dobu přesunu.
Po Lovině nás čekalo poslední cíl výletu, horké prameny za vesnicí právě kousek od Loviny. Sice bylo pořád dost teplo, ale krásnému prostředí v lesích a bazénům na několika výškových úrovních, do kterých dopadala voda z chrličů, se prostě nedalo odolat. To bylo velmi příjemné zakončení výletu, po kterém jsme se pak už bez přestávek vrátili zpátky do Ubudu.

pátek 24. června 2011

"Out of office"

Pravidelným čtenářům blogu se omlouvám, že už nějaký ten pátek není k přečtení nový článek. Příští týden snad vložím další pokračování. Snad je mi omluvou to, že čas, který jsem mohla využít k psaní, jsem strávila velice plnohodnotně potápěním a poznáváním východní části Indonésie, které zahrnuje návštěvu Komodských draků. Můžete se tedy těšit na další cestovatelské zážitky!

úterý 24. května 2011

Java – Sulawesi – Bali – Gili 3

Poslední a zároveň nejnapínavější den na Jávě!
Ráno vyrážíme z hotelu v Bondowosu směr Surabaya, odkud nám pozdě odpoledne letí letadlo do sulaweského Makassaru. Je krásně ale taky vedro a klimatizace opět nefunguje. Teplota v minibuse stoupá a ne jen díky nefunkčnímu chlazení. Moje skupina už nějakou dobu zažívá drobnou ponorku, ale dneska dosáhne vrcholu. Jedním z mnoha důvodů je právě klimatizace, tedy spíš to, že někdo odmítá otevřít okna, u kterých sedí…jestli žádosti o otevření opravdu nejsou mezi těmi třemi řadami sedaček slyšet, si netroufám hodnotit. Pedro staví někde u Probolingga v servisu, kde by nám zase na chvíli trochu ochladili vzduch. Mezitím si dáváme ve vedlejším warungu džus. Hotovo, můžeme nastupovat. A v tu chvíli přichází obrovská hádka, kterou sleduju jen s nechápavým výrazem. Pustili se do sebe snad všichni, jen já a Pedro mlčky sledujeme, co se za námi děje. Po chvíli se všichni uklidňují a vzduch je zase na chvíli čistý. Od téhle chvíle je už ale rozpad skupiny definitivní a každý si radši hledí svého.
Na velké křižovatce ještě kus před Surabayou odbočujeme mimo běžnou trasu a jedeme hledat alternativní cestu. Před námi totiž byla obrovská zácpa, která by nás mohla připravit i o několik hodin času a nejspíš i několik litrů tělních tekutin, které bychom v zácpě vypotili. Tahle oblast u města Sidoarjo je totiž dlouhodobě problémová z důvodu velmi zajímavého ale bohužel taky velmi nepříjemného přírodního jevu. V nížinné oblasti blízko moře, kde se Sidoarjo nachází, totiž už několik let dochází k samovolnému úniku zemního plynu a bahna z podzemí. Množství bahna je tak obrovské, že ohrožuje právě především Sidoarjo, kde kvůli tomu museli postavit vysoké náspy, které mají zabránit zaplavení města. Tento zvláštní jev se prý poprvé objevil v roce 2006 poté, kdy Jogjakartu (na jižní straně ostrova, Sidoarjo je na severní straně) zasáhlo krátce po sobě ničivé zemětřesení a erupce Merapi. Zřejmě tak došlo k posunu litosférických desek (odborníci by určitě řekli něco rozumnějšího), který měl za následek prasklinu, ze které se teď neustále dostává na povrch plyn a už zmiňované bahno.
Ale zpátky k cestě. V blízké vesnici si Pedro vyhlídnul chlápka na motorce, který nám za drobný poplatek ukázal, jak projet vesničkami kolem Sidoarja tak, abychom se vyhnuli zácpě a přitom se v krátkém čase dostali zpátky na hlavní silnici do Surabayi v místě, kde už žádné zdržení nehrozilo.
Na letiště jsme dorazili brzo, už kolem jedné hodiny po poledni. Sice jsme měli do odletu ještě dost času, ale já si potřebovala být jistá, že všechno klapne. Vyzvednout zásilku, vrátit letenky Batavia Air, dostat zpět peníze a dát je Pedrovi pro jeho šéfa za nové letenky od Lion Air.
Dala jsem skupině rozchod na oběd, za dvě hodiny jsme se měli sejít u vstupu do odletového terminálu. Další krok: přepážka Batavia Air a vrácení peněz. Tady to dlouho trvá, mají v kanceláři chaos. Než s tím něco udělají a spočítají peníze, jdu do úschovny zavazadel pro zásilku. Sedí tam zaměstnankyně a několik zákazníků. Ptám se po zásilce. Žádná nepřišla!!! Jak je to možné, vždyť nanejvýš ve 12 hodin tu měla být, teď už je po jedné. Volám do místní pobočky kurýrní společnosti a dávám jim číslo zásilky. Paní, zásilkové auto ještě nepřijelo do Surabayi, říká mi klidný dívčí hlas na druhé straně. Prosím?!! A už mám zase skoro tik v oku! Já tu zásilku nutně potřebuju, už tu měla dávno být, jak to, že auto je ještě někde na cestě??? Nezbývá než během necelých zbývajících dvou hodin, co jsem dala na rozchod, doufat v zázrak a zajet osobně do kanceláře zásilkové služby, která je naštěstí necelých 15 minut jízdy od letiště.
Sháním Pedra a vedu ho do úschovny zavazadel, kde mu zaměstnankyně vysvětluje cestu, kudy musíme jet k té zatracené kanceláři. Nakonec ještě vybírám peníze od Batavia, hledám a nacházím aspoň část mé skupiny, které sděluju, že na chvíli zmizím, ale určitě určitě se za nimi vrátím a nenechám je ve štychu. V nehorším poletí sami…ne, to se nesmí stát! Už jsem propocená na kost, nasedáme do auta a frčíme mimo areál letiště. A co se najednou nestane, klimatizace sama od sebe naskočí a funguje celý následující čas, dokonce i po cestě zpátky do Jogji, kam se Pedro musí vrátit. Hm, že by negativní emoce mojí skupiny podráždily klimatizaci? Jak si to jinak vysvětlit :-D
Kancelář TIKI, jak se zásilková služba jmenuje (nejznámější a neoblíbenější v Indonésii…proč proboha?), nacházíme rychle, jdu hned dovnitř, diktuju číslo zásilky a odpověď? Auto přijelo asi před hodinou, právě se vybalují pytle se zásilkami. Cožeee??? Neříkala jste mi před necelou půl hodinou, že auto tu ještě není??? Nevinný úsměv a zopakování předchozího. No nic, aspoň, že tu to auto už je, nebudu se rozčilovat. Čekám aspoň čtvrt hodiny než obálku vydolují z jednoho z mnoha pytlů. Ještě podpis a mám to! Mám to!
Tak honem zpátky na letiště, rozloučení s Pedrem, krátká zastávka u přepážky Lionu, kde mi jen potvrzují, že s papírem, který pan Joko poslal faxem do Bondowosa, můžu rovnou k check-inu, a ještě si stíhám dát ledový džus. Ještě teď se nervózně klepu z toho hrozného chaosu.
Při kontrole před check-inem nám berou předposlední sprej proti komárům…ještě jeden zbývá, kde nám asi vezmou ten? :-D U přepážky pak jde všechno dobře, fotokopie pasu opravdu stačí a jdeme čekat na let. Přichází ale hrozný slejvák a letadlo má zpoždění. Ne jednu, ani dvě ale snad tři hodiny, během nichž si v předraženým Starbucksu dávám dva ohromný hrnky latte a čokolády, uf to už ani nemusím jíst! Jenže jen čekat a pít kafe se taky nedá, takže procházíme obchody a postupně skupujeme, co nám přichází pod ruku, někdo bikiny někdo třeba zase úžasnou džínovou bundu a la křivák (my precious!).
Do toho mi volá Dean, že za vše moc děkuje…já mu ještě během cesty po Jávě stihla nabídnout ubytování u kamarádky Lindy, která taky bydlí v Jogje. Bylo mi ho líto, střídat jeden anonymní hotel za druhým, tak jsem navrhla, že u ní během pobytu v Jogje může zadarmo přespat a aspoň taky vést trochu jiné hovory než jen na téma odkud jsi, kam jedeš a tak podobně.
Nakonec naše letadlo přilétá, nastupujeme a hurá do Makassaru. Tam jsme už pozdě večer. Přesto, že jsem snad stokrát volala do hotelu, že máme zpoždění, ať na nás řidiči nečekají, jak bylo domluveno, zřejmě to těm chudákům zapomněl někdo oznámit, a tak na letišti v Makassaru tvrdli několik hodin než naše letadlo ráčilo dorazit.

Java – Sulawesi – Bali – Gili 2



Chlapík z recepce ťuká na dveře, budíček. Trochu se umýt v ledové vodě, hodit na sebe několik vrstev teplého oblečení a můžeme vyrazit. V hotelu je kromě nás jen pár dalších turistů a i jinde to vypadá podobně. Vzhledem k aktivitě Broma zřejmě spousta lidí při cestování do Jávě tento opravdu nevšední (tím spíš v tuto dobu) zážitek z programu radši vypustila.
Jedeme džípy do nejvýše položené vesnice a pak doprava kolem zeleninových políček do kopce. V běžné situaci bychom odbočili doleva, projeli bránou národního parku, vjeli do ohromné kaldery Tengger, projeli lávovým polem a pak vystoupali na vyhlídku Pananjakan 1, která je na nejvyšším bodě stěny kaldery. Přes lávové pole ale nesmíme, takže jedeme na Pananjakan 2, tedy nižší vyhlídku. S dalšími džípy zastavujeme v kopci a dál musíme pěšky. Je pořád ještě tma a my ani nemáme žádné baterky, beru si tedy průvodce. Kdo by chtěl, může si i pronajmout koníka. Tohle vážně nemám ráda, chudáci jsou takoví vyhublí a malí a při představě, že si na ně sedají velcí tlustí líní turisti, mi běhá mráz po zádech. Cesta není nijak upravená, všude nánosy prachu. Poslední úsek cesty vede po schodech a už jsme nahoře. Když jsem byla poprvé na Bromu, šla jsem pěšky právě na tuhle vyhlídku. Tehdy jsem se ale se svými dvěma indonéskými společníky plazila hustým lesem, nikde náznak cestičky. Tentokrát ale žádný les, jen pár oholených stromů a pařezů. Ještě když jsme stoupali na vyhlídku, měli jsme šanci slyšet dost hlasité hučení ze směru od kráteru. No tedy, ona to fakt nebude žádná legrace, hučení dost silně připomíná zvuk přistávajícího letadla.
Na vyhlídce se choulí tři prodejci teplých nápojů a pár turistů. Dávám si na zahřátí kafe a čekáme na ten zázrak přírody. To bude už potřetí, co Bromo uvidím (poprvé, z té samé vyhlídky, nebylo kvůli mlze vidět nic), tentokrát ale zase jinak. Sluníčko se začíná zvedat a začíná ozařovat sopky. Páni, to je něco! Celý obrovský kráter Tengger s Bromem a před ním s kuželem sopky Batok je poprášený šedým prachem, vše má úplně jinou barvu než při mých předchozích návštěvách. Z Broma stoupá hustý bělavý kouř, který v nárazech občas střídá nahnědlý mrak. Situace není nijak vážná, ale přeci jen je nutné být obezřetný. Určitě by se člověk neměl přibližovat k samotnému kráteru Broma.
Když už je slunce dostatečně vysoko a všichni udělali dostatek fotek, vracíme se postupně k džípům a jedeme zpět do vesnice a k bráně parku. Vstupné není třeba platit, protože bránu nikdo nehlídá, oficiálně se do kaldery nesmí. My tam sice jedeme, ale jen na okraj, kde to vypadá ještě bezpečně. Děláme pár fotek a vracíme se do hotelu na snídani. Jindy políčka plná zeleniny jsou pustá, zasypaná vulkanickým materiálem, vypadá to tu smutně. Prach z Broma šel až několik kilometrů daleko, takže touhle šedou krajinou jedeme ještě pěkný kus z hotelu směrem do Probolingga, které leží u moře pod horami.
Na cestu do Bondowosa máme plno času, takže občas zastavujeme na focení nebo na kávu. Na pláži Pasir Putih i na dvě hodiny na koupání a oběd. Nevím proč se tomuhle místu říká „bílý písek“, když pláž je spíš šedohnědá a teď i plná odpadků. I tak se jdou všichni okoupat. Někdo se pak do restaurace u pláže vrací s žahanci od medúz. No to jsem zase jednou měla dobrý nápad! Po obědě už jedeme rovnou do Bondowosa.
A tady přichází na řadu další část záležitosti s vízy. Během dopoledne jsem trpělivě čekala, kdy mi dá konečně přítel vědět, že už pas má. Místo toho jsem se několikrát dočkala krátké sms, že stále čeká. A teď po cestě z Pasir Putih do Bondowosa konečně vyšla najevo velmi nepříjemná a nečekaná pravda. Pas mi nedají! Mluvím po telefonu střídavě s přítelem a agentem, ani z jednoho nemůžu dostat kloudnou informaci. Prý, že mě na imigračním potřebují osobně, aby mě mohli vyfotit do počítače! Cože?!! Tahle procedura se zatím vždycky dělala, když se o prodloužení víz žádalo podruhé, ne poprvé, jako teď. Jenže nařízení se změnilo a teď chtějí fotku už při prvním prodlužování víz. Proč mi to nikdo neřekl, ani ten trouba agent?? Vždyť vyřizuje víza i jiným lidem, tak by to měl přeci vědět. Když se tohle vědělo od začátku, když tam agent nesl všechny dokumenty, proč mu to nikdo neřekl, nebo jestli mu to řekli, tak proč to zamlčoval přede mnou?? Prý, že se čeká jen na podpis!
Sedím v autě úplně mimo, kdyby tam se mnou nesedělo dalších 10 lidí, tak si snad vytrhám všechny vlasy. Co mám dělat?! Přítel má šílený plán, který ale začíná každou minutou nabývat reálnější rozměry. Po příjezdu do Bondowosa se sbalím a pojedu co nejdřív zpátky do Jogji nějakým autobusem. Na druhý den bych tam byla, šla se nechat vyfotit a pak jela rovnou na letiště do Surabayi, kde bych se znovu potkala se svojí skupinou. Ta by mezitím jela zítra ráno na Kawah Ijen jen s Pedrem.
Když dorazíme do hotelu, už dost vyšiluju, posílám lidi, aby se ubytovali a že si dáme za půl hodiny sraz na recepci, kde jim vysvětlím plán na další dny. Sakra, sakra, sakra! Pedro se mě snaží uklidňovat, mám si prý nejdřív sednout, dát kafe, cigaretu, tak jak to má ve zvyku snad 99 procent indonéské populace, než jde něco řešit. Jenže tak já to neumím, takže radši totálně zmateně přemýšlím co udělat teď a co potom. Na recepci se ptám, odkud a kdy jezdí autobusy směr Jogja. Jsou velmi nápomocní a shánějí pro mě informace.
Pak ale volá agent. Prý, že je tu ještě jedna možnost, a to, že na imigračním udělají fotokopii pasu s novým razítkem (to už tam je, jen se čeká na tu fotku), na ni dají originální razítko úřadu a přidají nějaký doprovodný dopis, že víza jsou v procesu. To prý má na cestování letadlem stačit. Volám na letiště do Surabayi, jestli jim toto stačí. Prý pokud to schálil imigrační úřad, tak ano. Trochu jsem si oddechla. Jenže ještě zbývá dořešit, jak rychle a hlavně kam poslat tuhle kopii pasu. A především, už je dávno odpoledne, což znamená, že si přítel kopii pasu může vyzvednout zase až na druhý den ráno.
Takže žádný odjezd do Jogji se nekoná, pojedu zítra se skupinou na Kawah Ijen a tam pak dopoledne po telefonu domluvím, jak necháme kopii poslat.

Druhý den vyrážíme v šest ráno, abychom u Kawah Ijen byli před devátou. Je to poprvé, co se svojí zájezdovou skupinou nepůjdu nahoru ke kráteru. Obávám se totiž, že nahoře nebude signál, a já ho tak strašně potřebuju, abych mohla komunikovat s přítelem. Posílám je tedy nahoru samotné a já si sedám do jednoho z místních warungů na parkovišti spolu s naším řidičem Pedrem. Jenže zjišťuju, že ani tady signál nechytnu téměř nikde. Jediné místo, kde mi displej mobilu permanentně ukazuje aspoň jednu čárku, je na stole na verandě warungu, respektive na asi pěti centimetrech čtverečních tohohle stolu. Takže telefon se nehne z místa a já taky ne. Cucám čaj a čekám na zprávu. Mezitím se ve warungu střídají právě z kráteru přicházející turisti s indonéskými řidiči a průvodci, kteří tu na ně čekají.
A přichází zpráva. Přítel už má kopii u sebe, smskou ho posílám na letiště v Jogje, které je naštěstí hned u imigračního úřadu. Měla by tam být kancelář kurýrní služby, která by mohla poslat kopii pasu do Surabayi na letiště, kde bych si ji pak před odletem na Sulawesi vyzvedla. Nemá totiž cenu posílat to do Bondowosa, když je na sto procent jisté, že by se to nestihlo.
Je ale potřeba domluvit konkrétní místo, kde bude moje zásilka uložena, takže je potřeba zavolat na letiště do Surabayi, jestli tam takové místo není. Musím vypadat jako blázen, když do mobilu vyťukávám číslo a zároveň se snažím nepohnout s ním ani o milimetr, aby nevypadl signál, tím spíš, když pak do telefonu mluvím tím způsobem, že jsem nahnutá přes půl stolu a v prapodivné pozici s telefonem křečovitě u ucha komunikuju střídavě se Surabayou a přítelem. Na letišti mají úschovnu zavazadel, sice není běžné nechat si tam na své jméno poslat zásilku, ale bez větších problémů souhlasí, že ji přijmou. Hotovo, tohle martyrium skončilo! Zítra do 12 hodin v poledne by měla být zásilka s kopií pasu na letišti. Ještě dostávám číslo zásilky, abych případně mohla zjistit její polohu, kdyby se zase něco pokazilo. Nesmí, už se nesmí stát nic!
Po dvanácté se začíná moje skupinka postupně trousit, dáváme si smažené banány v těstíčku (specialita tohohle warungu, kde mají moc milou paní majitelku) a kafe a po jedné vyrážíme k horkým pramenům ve vesnici nedaleko kráteru. Začíná ale dost silně pršet, což je sice nepříjemné, ale stejně to nikoho neodradí od horké lázně. A byl to skvělý nápad, je strašně příjemné takhle se zahřát v chladném deštivém počasí.
Do Bondowosu přijíždíme už za tmy a se dvěma zastávkami po cestě, protože přestávají svítit dálková světla. Nejprve se je pokoušel opravit Pedro, pak mu pomáhali kluci v čele s Milanem, který je naštěstí zručný automechanik. Prostě jak se říká, co se podělat má, to se podělá, což během téhle měsíční cesty to platilo dvojnásob! Naštěstí přeletem na Sulawesi se karta obrátila a najednou šlo všechno jako po másle. Ještě ale zbývá poslední den na Jávě…

pondělí 23. května 2011

Java – Sulawesi – Bali – Gili 1


Následný plán naší měsíční cesty se velmi podobal mým předchozím zájezdům, čekala nás tedy Jáva, Sulawesi (oblast Tana Toraja), Bali a závěr na ostrůvku Gili Meno. Protože se jedná o místa, která už většinou z mých předchozích článků znáte, vypíchnu spíš jen pár zajímavých zážitků, které nás po cestě potkaly. Tedy nakonec to bude dost obšírný popis, ale tentokrát ani ne tak samotných přírodních a kulturních krás.

Tak tedy, na druhý den v Jogjakartě jsme prošli všechny turistické zajímavosti, které návštěvník města nemůže vynechat, odpoledne jsem s Milanem konečně koupila náhradní kabel k jeho laptopu a večer naskenovala a poslala vyplněné formuláře a další nezbytné dokumenty k vyřízení reklamace ztráty zavazadla. Hurá, mám to za sebou, myslela jsem si. Jenže ani po pár dnech nepřišla žádná odpověď. Tak jsem volala do kanceláře v Jakartě, kde mi bylo řečeno, ať to znovu pošlu ještě jim, předtím jsem totiž všechny dokumenty poslala na mezinárodní emailovou adresu Emirates. No, bohužel ani po dalším odeslání se nic nedělo. Upřímně musím říct, že v tu chvíli už jsem toho měla plné zuby, a rozhodla se tedy, že zbytek práce nechám na Milanovi. Přeci jen už i v Praze je pobočka Emirates, tak si může vše vyřídit osobně tam.
Tak, jednu věc jsem měla z krku, ale druhá (jejda, vlastně jich bylo víc:-) a mnohem horší mě teprve čekala, tentokrát moje osobní záležitost – rutinní prodlužování mých víz. Už přes rok a půl mám totiž stejný typ víz, takzvaná kulturně sociální víza, která se vydávají na dva měsíce a po této době se musí každý měsíc prodlužovat na maximální dobu 6 měsíců. A protože zájezd trval měsíc a bohužel probíhal zrovna v době vyřízení prodloužení víz, musela jsem předem vymyslet plán. Ten jsem měla opravdu do detailu promyšlený, ale…nakonec bylo všechno jinak!

Jak to tedy všechno bylo…S vyplněnou žádostí, pasem, jeho kopií a dalšími dokumenty se musí na místní imigrační úřad vždy nejméně 7 dní před vypršením platnosti víz. Tato doba odpovídala zrovna našemu pobytu v Jogjakartě. Musím zmínit, že v rámci Indonésie se teoreticky můžete pohybovat i bez pasu, pokud ovšem necestujete letadlem. A to my jsme samozřejmě v plánu měli. Cestování po Jávě totiž končilo na letišti v Surabaye, odkud jsme měli letět na Sulawesi (a pak na Bali). Proto bylo opravdu velmi důležité, aby vše proběhlo v pořádku a nijak nenarušilo náš zájezd. A protože toto byla jen moje soukromá záležitost, do které jsem si nemohla dovolit zatahovat moji skupinu, bylo potřeba najít někoho kompetentního, kdo za mě prodloužení víz vyřídí.
Plán tedy vypadal následovně: Do Jogjakarty jsme přijeli v sobotu navečer, což je samozřejmě doba, kdy je úřad zavřený, a tak se muselo čekat do pondělí. Mezitím jsem ale příteli předala všechny potřebné dokumenty a peníze na víza a pro agenta, který je měl mým jménem vyřídit. Přítel měl tedy v pondělí ráno zajet za agentem a předat mu dokumenty, které by pak agent zanesl na imigrační úřad (zdánlivá výhoda byla v tom, že můj agent, takový starý dobrák od kosti, vlastní malý warung hned vedle úřadu, a tak to má jen minutu cesty). My jsme mezitím byli na výletě na Borobuduru a Prambananu. Následující den jsme měli z Jogji odjíždět směr Bromo, kde jsme měli strávit jednu noc a následně do města Bondowosa, které se nachází blízko planiny Ijen, tam jsme měli být dvě noci a pak jet do Surabayi na letiště.
Pan agent měl nařízeno popohnat místní úředníky, abych dostala razítko co nejřív, i když už zase nebudu v Jogjakartě. Domluvila jsem se totiž s přítelem, že jakmile budu mít razítko v pase, zajede do jedné z místních dopravních kanceláří, které zajišťují jak osobní tak nákladní dopravu (tedy do autobusu se přidají i balíčky, které spolu s cestujícími putují do určeného cíle), a ta pak ten samý den večer pošle pas do Bondowosa, kde bude na druhý den (tedy v den, kdy my jsme tam teprv měli přijíždět z Broma). Jednoho takového dopravce jsme si vyhlídli už před zájezdem v centru města, poté co nám všude jinde řekli, že buď do Bondowosa nejezdí nebo jezdí, ale trvá to i pár dní, protože nejde o přímé spojení ale o tranzit v Surabaye, který by ale všechno zdržel. Možná si říkáte, proč jsme nešli rovnou na poštu. To jsme samozřejmě šli a taky do různých kurýrních společností, které se pyšní názvem „express“, ale všude nám řekli, že by poslání trvalo při nejlepším tři dny. Proboha, vždyť to nechci poslat na Měsíc, jen pár set kilometrů na východ, dokonce na stejný ostrov!
A tak tady ten dopravce nám slíbil, že má přímé spojení do Bondowosa a když pas pošleme večer, kdy autobus vyráží, na druhý den kolem poledne bude na místě, dokonce ho řidič zaveze přímo do hotelu, kde budeme spát a nechá ho pro mě na recepci. Ještě se k tomu dostanu později, ale už teď zmíním, že nakonec jsme služby tohoto dopravce nevyužili, ale přesto jsem později zjistila (při dalším prodlužování víz minulý měsíc, kdy mě čekalo podobné kolečko!), že by nám stejně mohli na poslední chvíli říct, že žádné přímé spojení do Bondowosa ten den nemají, prostě proto, že nejsou cestující, kteří se tam chystají! Kdo má sakra vědět, že tou původní informací bylo myšleno „ano, dnes jedeme přímo do Bondowosa, ale jiný den to tak vůbec nemusí být!
Takže zpátky ke dni, kdy jsme vyjížděli z Jogji na Bromo. Ten den mělo být už razítko v pase, proto i ty peníze pro agenta, aby na imigračním úředníky trošku podplatil, jak je zcela běžné. Domluvila jsem se se skupinou, že po cestě zastavíme v Surakartě v muzeu batiky, které je opravdu moc pěkné a stojí za vidění. Bohužel už pár kilometrů za Jogjou přestala fungovat klimatizace a v příšerném vedru a silniční zácpě jsme se dokodrcali do Surakarty, kde jsme se ještě nějakou chvíli motali kolem několika bloků, než jsme muzeum našli.
Řidič Pedro nás vysadil u muzea a zajel hledat servis, kde zatím nechá opravit klimatizaci. Čas utíkal a my jsme čekali na průvodce, který by nás muzeem provedl. To mohlo trvat asi půl hodiny a pak minimálně další půlhodinu prohlídka. Nechtěla jsem svoji skupinku o nic ochudit, ale času jsme moc neměli (při představě, že ještě budeme nejspíš stavět na oběd a než se dostaneme do hotelu u Broma, může být třeba i jedenáct v noci), a tak jsem průvodci nařídila zkrácenou verzi (myslím, že to nijak nezkrátil, jen jsme chodili trochu rychleji a v závěru prohlídky, kdy můžeme vidět kompletní proces výroby batiku, už jsem snad ani nezastavovala).
A právě ve výrobně mi zvoní telefon, neznámé číslo. Zvedám, dostávám výraz naprostého zděšení, který se před ostatními snažím schovávat, a naprosto nesouvisle do telefonu chvílemi až křičím. V tuto chvíli se ještě nejedná o víza, máme jiný problém…s letenkami! Náš let ze Surabayi do Makassaru na Sulawesi byl zrušen! Jen ten jediný let jen ten jeden den, kdy máme zrovna my letět! Takže moje už dávno koupené letenky Batavia Air jsou k ničemu! Co teď?? Operátorka mi po telefonu sdělila, že mi můžou nabídnout následující let druhý den ráno (nanic!) nebo vrátit peníze. Na druhý den letět nemůžeme, protože v tu dobu už máme být na cestě z Makassaru do Tana Toraja. Vrátit peníze je fajn, ale kde mám tak rychle sehnat nové letenky na stejný den, nejlíp taky na odpoledne nebo večer a úplně nejlíp za stejnou cenu?! V každém druhém městě jsou cestovní kanceláře, přes které lze letenky koupit, ale samozřejmě za nějaký poplatek. To se mi nechce, navíc jednání není vždy seriózní. Nejradši bych zašla přímo do kanceláří leteckých společností, které do Makassaru létají, ale v tom případě je nejlepší jet přímo na letiště, kde jsou zastoupeny všechny aerolinky a není třeba pobíhat po celém městě hledat jednu, druhou, třetí…
Mezitím Pedro už na nás čeká, ale potupně se mi svěřuje, že klimatizace asi za chvíli zase nepojede. Zřejmě je prasklý nějaký kabel, odkud chladící kapalina uniká. No další pěkné překvapení. Chudák vydal asi milión rupií za doplnění kapaliny (dohromady snad čtyřikrát) a výsledek žádný. No to se šéfíkovi tentokrát moc nepovedlo, dát nám minibus, ve kterém se budeme škvařit každý den až do Surabayi. Je mi Pedra líto, protože za nic nemůže, šéf mu tenhle papiňák předal, aniž by cokoliv řekl a pomoz si sám. Větrák v autě sice funguje, ale to na indonéské podmínky nestačí. A otevřená okna taky nejsou žádná výhra.
Takže v autě vedro a mě tím spíš větší v tom všem stresu. Ještě, že mám v telefonu internet, tak hledám spoje do Makassaru po síti, taky telefonní čísla na letecké společnosti. Vypadá to, že Lion air letí na Sulawesi zhruba ve stejnou dobu a dokonce skoro za stejnou cenu, jen domluva po telefonu, jak vyřešit rezervaci a následné placení nestojí za nic. V tom mi Pedro navrhuje, abych zkusila poprosit jeho šéfa o pomoc. Přeci jen už se jeho auty vozím druhý rok, máme spolu přátelské obchodní vztahy (ještě to zvážím po té klimatizaci :-)), tak proč nezkusit službu navíc. Pan Joko vůbec neprotestuje a dokonce mi jen na dobré slovo půjčuje peníze, protože bude letenky kupovat za své a já mu je pak musím vrátit. To mám štěstí, uf! Takže Jokovi posílám zprávu se všemi potřebnými údaji a on letenky kupuje. Prý mi pak faxem do Bondowosa pošle jakýsi doklad o zaplacení, který bude fungovat jako elektronická letenka. Peníze pak dám Pedrovi až nás vysadí na letišti. Předtím ale ještě budu muset zaběhnout k přepážce Batavia air, aby mi vrátili peníze. Tak to je plán na poslední den na Jávě, vypadá to slibně, snad všechno klapne!
Pedro má z klimatizace špatný pocit a rozhoduje se zastavit na jednom odpočívadle, kde se běžně s turisty zastavuje na obědy a případné opravy autobusů, aby zkusil problém snad napořád vyřešit. Výsledek je lepší než v Surakartě, ale stejně to není ono, byla totiž zase jen doplněna kapalina, ale příčina opět vyřešena nebyla.
Pokračujeme dál kilometr po kilometru, ještě nás čeká pěkný kus. V tu dobu už jsem věděla, že pas s novým razítkem si přítel vyzvednout nemůže. Volal, že prý snad už jen chybí podpis někoho z imigračního. Typické! Ale svět se nehroutí, mám ještě jeden den čas, nic se nestane, když se pas pošle na druhý den a dorazí tak do Bondowosa v době, kdy budu se skupinou na Kawah Ijen. Tedy aspoň doufám, že tak to dopadne.
Už dávno za tmy odbočujeme z hlavní silnice směr Probolinggo a začínáme konečně stoupat do zhruba 2000 metrů nad mořem. Když konečně přicházejí na řadu serpentiny, všímám si, že silnice vypadá nějak „divně“. Jako by se roztékal asfalt nebo co. Cesta je jaksi prapodivně zvlněná, jsou vidět vyježděné koleje od jiných aut. To ale není asfalt, to je minimálně deseticentimetrový nános prachu z Broma! A je úplně všude. Osvětlení podél cesty je minimální, orientuju se tedy především podle předních světel našeho minibusu. Vypadá to tu až děsivě. Strašně mi to připomíná dobu, kdy jsem jela s jinou skupinou minulý rok na Borobudur a právě vrcholily erupce Merapi. Šedivé závěje jsou všude. Jak to bude vypadat zítra za denního světla?
Konečně přijíždíme k našemu hotýlku Yoschi, který jsem si od minula úplně zamilovala. Navíc tu mají strašně příjemné zaměstnance, kteří se za tu krátkou dobu stali téměř mými přáteli. Když vystupujeme z minibusu, na hlavu nám padá šedý sníh, tedy zase prach. Achjo, to bude zítra teda hodně zajímavé! Ještě, že je teď úplně jasno a jsou vidět hvězdy. To je totiž příslib jasného počasí i na druhý den ráno a tudíž i krásného výhledu na Bromo a okolní sopky…a zřejmě té šedivé katastrofy všude kolem.
Bromo totiž v dobu našeho příjezdu bylo aktivní už dobré čtyři měsíce. Ze začátku se nesmělo do vzdálenosti méně než jeden nebo dva kilometry od kráteru a před pár dny byl povolen výstup na vyhlídku, ovšem na tu nižší, na kterou se nemusí jezdit přes lávové pole. Do něj se totiž oficiálně ještě pořád nesmí. My se tam ale zítra stejně vydáme.
Je už aspoň jedenáct hodin v noci, takže jdeme všichni rovnou spát, protože ráno po třetí máme budíček.

středa 18. května 2011

North-West Sumatera Tour 10


Následující den ráno se loučíme s Bukittinggi a Deanem, který se taky chystá opustit město chvíli po nás. On ale míří dál na jih podél západního pobřeží až do přístavu, odkud jezdí trajekty na Jávu, zato my na Jávu letíme.
Z Bukittinggi jedeme na letiště v Padangu, hlavním městě provincie Západní Sumatra. Už se nemůžu dočkat, až tyhle zákruty přestanou, opravdu mi to nedělá moc dobře. Průjezd mezi zalesněnými kopci a kaňony s řekou je sice pěkný, ale bolet hlava mě z toho nepřestane. Dokonce chvíli míjíme železniční kolej vedoucí z Bukittinggi do Padangu v dnešní době už nevyužívanou. Na místě, kde silnici kříží most s kolejemi, je úžasný vodopád chrlící vodu do jezírka pod ním hned u silnice takovou rychlostí a silou, že miniaturní kapičky vody stříkají až několik desítek metrů daleko. Čím víc se blížíme k letišti, tím častěji se nám naskytne pohled na polorozbořené a opuštěné domy podél silnice. To je následek ničivého zemětřesení, které postihlo Padang a jeho široké okolí v roce 2009.
Na letiště, které je vzdálené asi 20 km od města přijíždíme včas, letadlo nám letí před jednou hodinou po poledni. Loučíme se s naším řidičem, dáváme si kávu a čekáme na check in. Než se dostaneme k check in přepážce, musíme projít rutinní kontrolou zavazadel, což někoho stojí sprej proti komárům, který je považován za jedovatou látku, která se do letadla nesmí dostat, a to ani ve velkém zavazadle, které s námi neputuje do kabiny…vážně zvláštní.
Náš let do Jogjakarty na Jávě není přímý, takže nás čeká transit s krátkým čekáním v Jakartě. Bohužel ani tady se to ale neobejde bez problému, tentokrát mnohem většího než sprej na komáry. Než se dostaneme ke gatu s letem do Jogjakarty, opět musíme projít kontrolou. A tady se provalí, že Petr s sebou už z Padangu (že si toho ochranka nevšimla tam?) vozí v příručním zavazadle kapesní kudlu, kterou omylem zapomněl dát do krosny. To se samozřejmě nelíbí ochrance a už už ukazuje na skleněnou vitrínu, ve které už může být dobrá stovka nožíků a nůžek. Na řadu přichází moje vyjednávací taktika, která se zpočátku nezdá být moc užitečná. Za chvilku nám letí letadlo a my se zdržujeme u kontroly. Posílám tedy všechny dopředu do gatu, že si to tu s pánem zatím nějak vyřídím. Bohužel nejde o obyčejnou kudlu, kterou byste za pár korun koupili v každém druhém krámě, ale značkový víceúčelový kapesní nůž za několik tisíc. No abych to zkrátila, nůž jsem nakonec zachránila, a bohužel tak podpořila i stále více bující indonéskou korupci. Zážitek, který jen tak nezapomenu.
Nikoho jsme po cestě letadlem do Jogji nožem neohrožovali a bezpečně přistáli kolem páté odpoledne. Na letišti už čekal náš řidič Pedro, kterého si nemůžu vynachválit už z předchozího zájezdu a následně nás zavezl do hotelu kousek od domu, kde bydlím. Tímto naše cesta po Sumatře končí a následuje neméně zajímavá cesta po Jávě, která už pro mě ovšem začíná být mírně stereotypní, protože máme v plánu navštívit místa, kde už jsem byla a to ne jen jedenkrát.

North-West Sumatera Tour 9


Ráno je celkem pěkně a konečně mám z hotelového balkónu možnost vidět aspoň část města. No žádný zázrak z této strany, ale aspoň vidím poprvé na vlastní oči ty tak známé střechy minangkabauských domů zahnuté na koncích do špičatých rohů, které jsou velmi pěkně vytepané z plechu. Chvilku to trvá, než se všichni sejdeme dole u recepce připravení na odjezd. Mezitím zase zjevení v podobě Deana jdoucího právě na snídani. Prý jiné hotely nestály za nic a tady mu nakonec dali slevu, tak jsme zase pod jednou střechou.
My vyrážíme do přírodní rezervace Harau, podívat se na bývalý královský palác Pagaruyung a pak zpět do města se zastávkou v bývalé holandské pevnosti Fort De Kock. Dean většinou dopředu nic neplánuje, tak se teprv později večer dozvím, kam že se to jel s Betsy (jeho super enduro) podívat on.
Nástup do minibusu nezačíná dobře, Katka mi oznamuje, že asi v hotelu Torsibohi, našem posledním ubytováním před Bukittinggi, nechala svůj mobilní telefon. Volám tedy do hotelu, jestli by se po něm nemohli podívat. Bohužel ale po něm nejsou žádné stopy, další ztráta!
Přírodní rezervace Harau se nachází asi 50 km severovýchodně od Bukittinggi a vyznačuje se skalními stěnami vyrůstajícími z rovinaté krajiny plné rýžových polí. Okolí Bukittinggi je sice kopcovitého až hornatého rázu (dokonce jsou tu dva vulkány – Merapi s 2891m a Singgalang s 2877m), přesto tyhle skalní stěny kolmo se tyčící nad krajinou působí poněkud nevšedně. Zastavili jsme ve vesnici Harau a odtud se šli pěšky projít údolím sevřeným těmito skalami. Nedaleko od vesnice padá z jedné stěny úzký vodopád kolmo dolů a u něj je několik stánků s občerstvením a poněkud netradičně na podobné turisticky navštěvované místo i prodejny rostlin, z nichž některé vypadají jako masožravky, i když mi bylo řečeno, že masožravé nejsou. Od vodopádu vedou strmé schody nahoru na vedlejší nižší skálu, na jejímž vrcholu je vyhlídka. Celkem pěkný pohled na údolí, jen kdyby tu nebylo tolik stromů, které výhled trochu zakrývají. O kus dál za vodopádem je údajně malá ZOO, ale tam už nejdeme a vracíme se zpátky do vesnice, kde nás čeká řidič s minibusem. I samotná vesnička nabízí pár zajímavostí, a to tradiční minangkabauské domky se střechami na obou koncích zahnutými do úzkých špic připomínajících buvolí rohy. Místní nás odkázali na jeden opravdu pěkný dřevěný domek zvenčí krásně vymalovaný s vyřezávanými reliéfy. Právě si u vchodu do domku hrály dvě holčičky, když se tam objevila naše tlupa a začala si obydlí fotit. To pak přilákalo ostatní děti, které si hrály opodál a taky maminku a babičku dvou holčiček. Obě ženy byly evidentně hrdé, že se o jejich dům zajímají cizinci a tak s námi i prohodily pár slov.
Poté míříme do městečka Silinduang Bulan, která se nachází v údolí obklopeném malebnými kopci. Cesta není tak příjemná jako do rezervace Harau, protože každou chvíli stoupáme a klesáme, jedna serpentina za druhou. V městečku Silinduang Bulan se zastavujeme na oběd a výborné čerstvé džusy. Výběr je opravdu velký, dokonce mají Dračí ovoce, které možná znáte jako malé oválné ovoce s růžovofialovou slupkou a bílou dužinou s nespočtem malinkých černých semínek. Zřejmě ale existuje i druh s růžovou dužinou. Jak jinak si totiž vysvětlit, že džus, který Jitce přinesli, měl až nepřirozeně zářivou růžovou barvu. Slupku do něj určitě nemixovali.
Na konci městečka stojí královský palác Pagaruyung, tedy opět typický minankabauský dům ovšem mnohem větších rozměrů než je zvykem a krásně zdobený. Bohužel v roce 2007 tento palác zachvátil požár a musel být postaven znovu. Do dneška je obehnaný vysokým plotem z plechu, a tak se nemůžeme podívat dovnitř, opravdu škoda. Po cestě nazpět se zastavujeme ve městě a fotíme několik budov, taktéž vystavěných ve stejném stylu a krásně zdobených. Taky projíždíme kolem Istano Silinduang Bulan, což má být královnin palác (úžasná představa, že měli oba z královského páru vlastní dům). Bohužel i tento palác podlehl požáru, a to jen před 4 měsíci a v současné době se opravuje, respektive staví od základů znovu.
Po cestě zpět do Bukittinggi projíždíme jak jinak opět nádhernou krajinou protkanou malebnými vesničkami, které jsou plné těchto tradičních obydlí.
Malá vsuvka, která je ovšem důležitá: téměř bych zapomněla zmínit, že etnikum Minangkabau (nebo taky jen Minang) uznává matriarchální společnost, což je na indonéském souostroví opravdu výjimečné. To tedy znamená, že hlavou rodiny je žena, a ta také spravuje a dědí nemovitosti a pozemky. Žena se stará o praktickou stránku zabezpečení rodiny, přičemž muž má údajně na starosti duchovní rozvoj dětí a jejich vzdělání. Většina členů etnika Minangkabau jsou muslimové, což je vidět opravdu na každém kroku. Tak často viděné kostely (někdy i několik v jedné vesnici) v oblasti Bataků tady střídají mešity a modlitebny.
Odpoledne se vracíme do Bukittinggi a řidič nás vysazuje u bývalé holandské pevnosti Benteng de Kock. Ta stála na kopci uprostřed města, dnes tu po ní ale zůstal jen památný kámen a několik děl. Aby tu ale nebylo tak pusto, město tu zřídilo malou zoologickou zahradu. Na tomto kopci jsou k vidění klece s různými druhy ptáků, na druhém kopci, který je od tohoto oddělen silnicí a nad ní spojen pěkným mostem s vyhlídkou na město, jsou zase k vidění savci. Nás zvířátka moc nezajímají a navíc potřebuji konečně vytisknout formulář Emirates pro Milana, proto prohlídku nijak zvlášť neprotahujeme a přecházíme přes most na druhý kopec a odtud po schodech dolů k hlavní silnici. Mezitím jsme si dali s ostatními rozchod na procházku a nákupy ve městě. Já spolu s Milanem a jeho budoucím tchánem Zdeňkem hledáme nejbližší internetovou kavárnu s tiskárnou. Procházíme jich několik, ale všude mají tiskárnu buď mimo provoz, nebo ji nemají vůbec a totéž platí i pro scanner, který bysme potřebovali taky. Vracíme se tedy do hotelu a vymýšlím plán B, tedy zkusit konečně nechat poslat formulář z Jakarty faxem. To se nakonec daří a my obdržíme hned tři stránky na vyplnění. Milan se musí rozpomínat, co že v té krosně vlastně všechno měl, jakou to mělo cenu při nákupu a jakou cenu by to mělo dnes…kdo má proboha počítat s tím, že jednou ztratí zavazadlo a bude si muset schovávat všechny účtenky od věcí, které v zavazadle jsou! Nechávám tedy Milana všechno si pořádně rozmyslet a další kroky podnikneme v Jogje na druhý den.
Tím ale vše nekončí a jdu ještě s Milanem a Zdeňkem zpět do centra najít obchod s počítači, kde by měli náhradu za ztracený kabel k Milanovu laptopu. Obchod sice nacházíme, ale bohužel už zavřený, takže i toto se odkládá na pobyt v Jogje.
Já pak oba chlapy opouštím a jdu na místní tržiště hledat oleh-oleh (suvenýr, nejčastěji je tímto myšlena nějaká místní pochutina) pro kamarády v Jogje. Každý indonésan ví, že Bukittinggi a jeho okolí je známé pro své lupínky ze sladkých brambor, které jsou namáčené v průhledné lepkavé sladkopálivé omáčce z chilli papriček, a právě tyhle lupínky já hledám. Mám štěstí, kupuju dva balíky a chystám se vyfotit největší chloubu města, hodinovou věž, která stojí jen kousek od trhu. Jenže můj foťák naprosto odmítá vyhovět už tak dost nízkým požadavkům a žádné focení se nekoná. Kdo mi pak uvěří, že jsem v Bukittinggi vůbec byla, když ani nemám fotku těchto hodin? Vždyť to je jako navštívit Prahu a nemít fotku Karlova mostu nebo Hradčan! Po cestě zpátky do hotelu si dávám nudle s kuřecím v jednom stánku u silnice a klábosím s místními, kteří si ve stánku dávají večeři taky. Příjemné zakončení dne.

sobota 14. května 2011

North-West Sumatera Tour 8



Předchozí večer jsem měla opět telefonát z Jakarty. Tentokrát mi zaměstnanec místní pobočky Emirates nabízel, že mi formulář k vyplnění pošle mailem, že to přeci jen bude jednodušší. Já si ho pak v Bukittinggi na Západní Sumatře vytisknu a pošlu zpět. Vše ale zase mělo být jinak.
Brzy ráno vyjíždíme z hotelu, protože nás opět čeká celodenní cesta, na jejímž konci nás čeká město Bukittinggi, centrum etnika Minangkabau v hornaté oblasti Západní Sumatry.
Opět plno kopců a k tomu samá serpentina, zatáčka za zatáčkou. Asi v půlce cesty jsem okolnostmi donucená přijmout žvýkačku proti nevolnosti z cestování, tak toto se mi tu ještě nestalo!
Dopoledne si uděláme krátkou přestávku u vodopádů v pěkném palmovém háji, ke kterému od silnice vede zavěšený most. Kolem hlavního vodopádu je plno stánků, jindy možná s občerstvením teď naprosto prázdné. Místních potkáváme, že bysme je na prstech jedné ruky spočítali. A k tomu jedna opice přivázaná k jednomu ze stánků.
Projíždíme malebnými údolíčky s rýžovými políčky, cestu lemuje řeka. A u řeky taky zastavujeme na oběd. Zase jedna z těch turistických zájezdních hospod, kde je mrtvo a zákazníky mají tak jednou za dva dny. Vypadá to tu zoufale. Nu což, dáváme si oběd, aspoň ten tak strašný není, jen Jitka si není jistá, jestli rybí steak, který si objednala je opravdu z ryby a hlavně, je to vůbec steak? Legrační situace nastává, když si někteří z nás objednávají nudle, což pro zaměstnance restaurace znamená nejdřív pro ně zajet do obchůdku pár set metrů odsud. Doufám, že nezjistí, že jich koupili málo a nepojedou ještě jednou.
Kostelů podél cesty začíná ubývat, protože se blížíme k oblasti, kde žijí Minangkabauci, z nichž je většina islámského vyznání.
Odpoledne přijíždíme do města Bonjol, kterým prochází rovník. Ani nevím, co jsem vlastně čekala, ale rozhodně ne jen ošklivý krytý most nad hlavní silnicí s velkým nápisem „Přejíždíte přes rovník“. Most je navíc uzavřený. Po levé straně u mostu ale stojí muzeum národního hrdiny Tuanku Imam Bonjola, který tu v době kolonialismu bojoval proti Nizozemcům za nezávislost.
Ještě než vjedeme do Bukittinggi, zařazuju do programu „hon“ na Raflesii, rostlinu s největším květem na světě. Tato rostlina sice roste několik měsíců, ale její obrovský květ se otevře jen na pár dní. Navíc její výskyt je opravdu vzácný. Raflesii je možné vidět i jinde v Indonésii, třeba na Jávě, ale oblast kolem Bukkittinggi je jí vyhlášená. A my máme štěstí, protože jsem dostala zprávu, že na nás jedna květina čeká jen pár kilometrů před naším dnešním cílem.
Zastavujeme ve vesničce hned u hlavní silnice, kde potkáváme našeho průvodce, který nás k Raflesii dovede. Cena je šílená, 250.000 rupií na osobu. No, přeci jen je to výjimečná rostlina, ale stejně…snažím se smlouvat, což se povede, ale i tak mi to trhá srdce, taková částka! Je už dost pod mrakem, za chvíli přijde déšť, takže pospícháme směrem do lesa za vesnicí. Na úzké krkolomné pěšince je bláto a pěkně klouže. Ani ne za půl hodiny jsme na místě. Raflesie si našla tedy opravdu příhodné místo, aby se k ní člověk nedostal tak jednoduše, je totiž na strmém svahu, jak jinak pokrytém blátem, všude větve a kořeny. Nechávám ostatní vystoupat ke kytce a sama váhám, jestli se mám na tu skluzavku vůbec pustit. Znám se, takže vím, že by se to z devadesáti procent neobešlo minimálně bez zablácené zadnice. Poté, co mě snad každý ze skupiny snaží přesvědčit, že i já bych se měla nahoru vydrápat a udělat aspoň jednu fotku, jdu do toho. Před Raflesií je hrozně málo místa, dva se tam tak tak vejdou. Jedna fotka, druhá fotka a končím, společné foto není nutné. A jdeme zase rychle zpátky do vesnice, začíná se smrákat. Průvodce nám nabízí místní bio cibetkovou kávu, kterou si můžeme dát u nějaké paní ve vesnici, prý ji sama vyrábí. No moc se nám nechce, ale stejně u jejího domu zastavujeme. Prý že tu jen před malou chvílí pily kávu dvě Češky…hm, svět je vážně malý.
Paní vychází z domu a představuje nám svoji nabídku. Mezitím mi začíná docházet, že ji už možná tak trochu znám…Ptám se jí na jméno. Umul. A je to tu, s touhle paní jsem si tak před rokem psala maily a snažila se domluvit obchod s cibetkovou kávou pro mé dva kamarády v ČR. To sice nakonec nevyšlo, ale pamatuju se na to doteď. Taková náhoda! Jsme unavení a zablácení a radši bysme tuhle cestu měli už za sebou, takže kávu odmítáme a pokračujeme do Bukittinggi, teď už za tmy.
Hotel Asia stojí na rohu křižovatky, dalo by se snad říct, že tady začíná centrum města.
U tohoto hotelu jsem tak šťastnou ruku neměla. Sice má vše, co jsem požadovala, ale atmosféra je taková vyčpělá, je to takový ten hotel bez duše, i když před dvaceti lety mohl být možná nejlepší ve městě.
Jdu už aspoň potřetí na recepci (vyprat prádlo, požádat o opravu WC, problém se zásuvkou), když tam potkávám…koho asi…zase Deana! Tak tohle už nebude náhoda, nebo snad jo? Prý, že tohle je první hotel na cestě do města, který mu GPS nabídl, tak proč se tu nezeptat. Mají ale drahé pokoje, tak zkusí štěstí někde jinde. Evidentně měl taky den plný zážitků, když mi vypráví, že si v předchozím hotelu zapomněl jeden ze svých dvou mobilních telefonů a pak se pro něj 200 km vracel…a přesto to do večera do Bukittinggi stihnul!
Email od Emirates s formulářem mi přišel ještě předchozí večer, a to dokonce dvakrát, jeden z jakartské pobočky a následně druhý z hlavní kanceláře, ale vytisknutí formuláře nechávám na druhý den odpoledne, dnes už je pozdě. Navíc je potřeba naskenovat Milanův boarding pass, letenku, evidenční lístek k zavazadlu a pas, abychom to pak spolu s formulářem poslali letecké společnosti, a na to první večer v Bukittinggi opravdu nemám náladu.

Ráno je celkem pěkně a konečně mám z hotelového balkónu možnost vidět aspoň část města. No žádný zázrak z této strany, ale aspoň vidím poprvé na vlastní oči ty tak známé střechy minangkabauckých domů zahnuté na koncích do špičatých rohů, které jsou velmi pěkně vytepané z plechu. Chvilku to trvá, než se všichni sejdeme dole u recepce připravení na odjezd. Mezitím zase zjevení v podobě Deana jdoucího právě na snídani. Prý jiné hotely nestály za nic a tady mu nakonec dali slevu, tak jsme zase pod jednou střechou.
My vyrážíme do přírodní rezervace Harau, podívat se na bývalý královský palác Pagaruyung a pak zpět do města se zastávkou v bývalé holandské pevnosti Fort De Kock. Dean většinou dopředu nic neplánuje, tak se teprv později večer dozvím, kam že se to jel s Betsy (jeho super enduro) podívat on.

čtvrtek 12. května 2011

North-West Sumatera Tour 7


To je vážně jako naschvál, konečně krásné počasí a my zase odjíždíme! Po sedmé ráno se klidíme z hotelu, abysme stihli trajekt do Parapatu vyjíždějící v osm. Ještě pár posledních fotek (konečně ne šedivých) a nastupujeme do téměř prázdné lodě. V přístavním městečku Parapat jsme za chvíli a už vyrážíme na naši celodenní cestu směrem na západní Sumatru. Začátek cesty prochází krásnou kopcovitou krajinou s výhledem na stále se vzdalující jezero. Ještě dopoledne zastavujeme ve městečku Balige, kde se chceme podívat na místní trh. Mají tu vše od zeleniny, ovoce, koření, masa a ryb až po kuchyňské potřeby, různé cetky i nelegálně vypálená DVD. Milan si tu kupuje cestovní tašku, které si ovšem všimnu až za dva dny při nakládání zavazadel do našeho minibusu. Kousek od trhu mají i kavárnu s místní kávou, tak si dáváme krátkou přestávku před další únavnou částí cesty. Krajina už není tak kopcovitá a pod silným slunečním žárem se mi zdá tak nějak vyprahlá. Kolem poledne řidič zastavuje ve vesnici, kde jen dobrých 50 či 100 metrů za obytnými domy vidíme něco, co by tu člověk asi jen tak nečekal, velmi horký sirný pramen vyvěrající ještě o kus dál směrem k lesíku, který tu už bůhví jak dlouho tvoří prapodivné kopcovité struktury především bílé barvy. Pramen se tu rozděluje na několik menších, které se tu kroutí jako hadi a vše v blízkém okolí změní na kámen. Je to opravdu zvláštní podívaná, tím spíš, že se tahle termální oblast nachází v podstatě hned za domy místních obyvatel.
Odsud už je to kousek do městečka Tarutung, kde si dáváme oběd v čínském warungu. Komu už chybělo vepřové, ten si ho právě tady mohl vychutnat, i když přeci jen s nudlemi nebo s rýží a ještě k tomu jen poskrovnu, jak se na indonéské porce patří. Tarutung je jen jedno z mnoha městeček na cestě do provincie Západní Sumatra a nijak nevyniká z průměru. Přesto tu mají docela pěkný okresní úřad, který se skládá z několika na místní poměry opravdu velkých domů v batackém stylu, které ze silnice opravdu nelze přehlédnout.
Zbytek cesty mám poněkud v mlze, monotónní a přesto krásná kopcovitá krajina plná lesů a příšerná silnice, které se v angličtině říká honosně Trans Sumatra Highway. Tahle silnice je opravdu zážitek, bohužel v tom špatném slova smyslu. Na to, že tudy musí projíždět auta a zřejmě i autobusy (ty jsme téměř neviděli, a nedivila bych se proč) z provincie do provincie, silnice je velmi úzká a její stav je žalostný, řekla bych až velmi kritický. Kdyby silnici opravili, byla by opravdu radost jezdit po ní, protože doprava na Sumatře je velmi řídká, a tak nehrozí zácpy jako třeba na Jávě.
Slunce pomalu začíná zapadat a my přijíždíme do města Sipirok, stále ještě v provincii Severní Sumatra, kde dokupujeme drobné zásoby vody a potravin, a odtud je to už jen pár kilometrů k hotelu Torsibohi, jehož komplex stojí v podstatě hned u hlavní silnice za městem. Hotel působí jako zjevení v této nehostinné krajině bez jakýchkoliv turistických vymožeností. Sice už působí poněkud zašle, přesto se všem hrozně líbí. Chatky v tradičním batackém stylu stojí v řadách za sebou kopírující svah kopce, příjemná restaurace a parkoviště pod nimi. Člověku je až líto, že tu stráví jen jednu noc, protože je to tu opravdu kouzelné a personál hotelu velmi ochotný. Nikdo dlouho neponocuje, jdeme brzo spát a ráno opět vyrážíme na cestu.

North-West Sumatera Tour 6


Počasí se přes noc moc neumoudřilo, sice nebylo tak zataženo a nepršelo, ale člověk by si právě na tomhle místě přece jen přál něco lepšího.
Než jsme vyrazili z hotelu, domluvila jsem se s holkama na recepci, aby hlídaly, jestli mi nepřijde fax. Ještě jsme pro jistotu zkontrolovaly, jestli funguje. Pak už jsme se vydali na cestu do první vesnice nedaleko od poloostrova Tuk Tuk. Ambarita je jedna z nejlépe zachovaných tradičních vesnic na ostrově Samosir a její zvláštností jsou takzvané kamenné židle. Na malém nádvoří před několika tradičními batackými domy stojícími v jedné řadě vedle sebe se totiž nachází plácek obdélníkového tvaru, na němž stojí vedle sebe v kruhu několik židlí s kruhovým stolkem uprostřed a soškou ztvárňující údajně šamana. Vše je vytesané z kamene. Na tomto místě probíhala v dřívějších dobách soudní jednání, při kterých král s královnou a dalšími důležitými osobami z vesnice rozhodovali o osudu zajatce, většinou narušitele z nějakého z okolních království. Zajatec byl do soudu vězněn v dřevěné cele, která tvoří vnější část domu stojícího hned naproti kamenným židlím. Pokud bylo rozhodnuto o trestu smrti, pak byl odsouzený odveden několik metrů dál k dalšímu místu, kde se taktéž nachází kamenné židle a spolu s nimi i nízký obdélníkový kámen ve střední části otesaný, tak aby na něm dobře spočívala hlava, která měla být následně setnuta, a mírně nakloněný kamenný „stůl“ na nějž se pak položilo tělo popraveného. Do kůže pak kat dělal malé zářezy, aby tak jimi odešla krev, kterou pak účastníci soudu vypili a nakonec i pojedli maso z popraveného. Účel těchto praktik je velice jednoduchý, věřilo se totiž, že spolu s masem a krví odsouzeného protivníka do nich vstoupí jeho síla. Samozřejmě tyto praktiky se už dlouho neprovádí, protože Batakové přijali křesťanství, které toto nedovoluje. Novou víru také potvrzuje královská hrobka na kopečku nad popravištěm, kterou jak jinak zdobí křesťanský kříž.
Z Ambarity jsme přejeli do vesnice Simanindo, kde se nachází skanzen a dopoledne se tu konají tradiční taneční představení pro turisty.
Ze Simaninda jsme se pak jeli zpět směrem k přístavu, kde je další velmi turisty navštěvovaná vesnice Tomok, jejíž zvláštností jsou kamenné hrobky místních králů a jejich bojovníků. Kamenné rakve jsou velmi dobře zachovalé a jejich poklopy tvarem připomínají střechy batackých domů. Největší rakev patřící králi Sidabutarovi zdobí v čelní části jeho obrovská busta a pod ní soška sedícího muže, zadní část zase soška královy ženy. Na tomto pohřebišti stojí i několik novějších hrobek moderního rázu opět se symbolem křesťanského kříže.
Je škoda, že nám počasí na ostrově moc nepřálo a taky nebylo víc času na jeho objevování. My jsme stačili objet jen malou část severozápadního pobřeží ostrova. Ostrov musí mít opravdu úctyhodné rozměry, což se dá odhadnout už podle pásu pohoří, které se táhne z jednoho konce na druhý, který jsme stejně ani neviděli.
Na zbytek dne jsme si naplánovali nakupování suvenýrů (konečně i já jsem se rozhoupala koupit nějaké pěkné dřevěné sošky, typické pro tuto oblast) a koupání v jezeře. Během našeho výletu mi několikrát volali z kanceláře Emirates v Jakartě, že se snažili poslat reklamační formulář, ale nezdařilo se. Po návratu do hotelu jsem zjistila, že ty ochotné holky z recepce zapomněly zapnout funkci na přijímání faxů. Když jsem pak volala já, že teď už to určitě půjde, v hotelu vypadla elektřina. Osud nám prostě nepřeje, a ještě nějakou dobu nebude.