neděle 24. dubna 2011

North-West Sumatera Tour 3


Další den v osm hodin ráno jsme odcházeli z homestaye směrem k záchranné stanici, kde jsme měli sledovat krmení orangutanů. Po vydatném dešti z předchozího dne byla řeka dost rozbouřená a zakalená. A my jsme se přes onu řeku měli dostat na druhý břeh jen pár kilometrů za vesnicí. Celou cestu od vesnice až k převozu lemovali stánky, jídelny a plno hotýlků, většinou prázdných. Byl to zvláštní pohled. Zase další místo na mapě, které propadlo komerci.
Převoz znamenal malou dřevěnou loďku pro dva pasažéry a převozníka. Jinak celkem romantický zážitek určitě každému připravil i trochu adrenalinu, protože proud v řece byl opravdu silný a nebylo by divu, kdyby i během té krátké cesty nezačalo do loďky třeba téct.
Mudhi nám nakázal, ať fotoaparáty, které jsme si nezaplatili (vzhledem k vysoké ceně jsme se rozhodli použít jen pět), schováme do baťohů nebo ještě líp přímo k němu. Prý jsou strážci rezervace velmi důslední co se místních pravidel týče. Po pár metrech rovného terénu jsme začali strmě stoupat do hustě zalesněného kopce, cestička zablácená, jak se po včerejším slejváku dalo čekat. Po několika zastávkách jsme konečně dorazili k dřevěné ohradě, před níž bylo pár nízkých laviček a na nich několik jiných turistů, a jen pár metrů za ohradou na velkém rozvětveném stromě dřevěná plošina, na které už seděl jeden ze zaměstanců centra s velkým batohem nejspíš plným banánů. Druhý mladík, s kyblíkem rozpuštěného instantního mléka – “sunar” pro orangutany, se k němu přidal hned poté, co nás k místu dovedl. A začalo svolávání orangutanů. Jestli se nepletu, asi během půl hodiny se na plošinu odvážil jen jeden, další dva se bojácně pohupovali na okolních větvích a spíš jen přihlíželi. Jako mnohem větší extroverti se ukázali makakové, kteří se proháněli všude kolem a kradli banány určené pro orangutany. Mohli jsme být na místě celou hodinu, ale odešli jsme dřív. Přece jen trek se zdál být zajímavější.
A tak jsme s Mudhim a jeho dvěma pomocníky, kteří občas kamsi zmizeli a pak se zase nečekaně zjevili, vydali do pralesa hledat divoké orangutany a jiná místní zvířata.
A měli jsme opravdu “štěstí”, zvířátek bylo všude dost a dost, především těch téměř neviditelných beznohých, těch co mají tak v oblibě přisávat se na kůži kolemjdoucích. Miniaturní pijavice o délce jednoho až dvou centimetrů vyrazily po dešti na číhanou a velmi se jim dařilo. Myslím, že z naší skupiny si snad jen jeden dva lidi neodnesli krvavý suvenýr. Veronika, na kterou se ty mrňavé potvory taky sápaly celkem vehementně, si dokonce odnesla unikátní suvenýr v podobě milimetrové díry v sandálu…jak jinak než po hloupé pijavici, která nepochopila, kamže se to má zakousnout.
Zážitek naprosto jiného druhu ale přineslo několik orangutanů, většinou samice s malými, na které jsme postupně po cestě naráželi. Mudhiho pomocníci šli daleko před námi, a když v korunách stromů našli tyhle roztomilé zrzouny, dali po telefonu vědět Mudhimu, a my vyrazili za nimi. Zhruba v polovině naší cesty (to jsme ještě netušili, že jsme v půlce, protože Mudhi si až během chození usmyslel, že jsme toho viděli ještě málo) jsme se zastavili u malého potůčku, se strmými břehy po obou stranách. Mudhi natrhal velké listy podobné lopuchům, na které jsme si měli sednout a on se svými pomocníky začal vybalovat oběd. Jak jinak než smažená rýže s vajíčkem, k tomu trochu čerstvé zeleniny a rýžové krekry, jen tak v papírovém pytlíku a bez příboru. Jednoduché ale dobré, nikdo nos neohrnoval! A jako bonus pro pobavení k nám odkudsi připlavala roztomilá říční želva s dlouhým nosem.
Druhá část cesty zpátky do Bukit Lawang už tak veselá nebyla. S plnými břichy se stoupalo do prudkých kopců jen ztěžka, a začínalo být čím dál tím větší teplo. I když Mudhi zaslechl odkudsi zdálky hlas údajně velkého samce orangutana, nakonec jsme žádného nenašli. Dohrabali jsme se na vrchol kopce a odtud zase pěkně prudce dolů. Najednou se cestička začala vytrácet a já si nebyla jistá, jestli Mudhi vůbec ví, kudy nás vlastně vede. On to ale moc dobře věděl, jen cesta už zřejmě nebyla dlouho používaná. My pajdali jeden po druhém přes větve, kořeny a kameny, nahoru a zase dolů, Mudhi běhal jako kamzík. Už jsme mysleli, že pijavice jsou minulostí, ale bohužel se zase objevily a nedaly pokoj. Právě, když už toho měli všichni plné zuby, objevila se před námi říčka s kamenitým břehem, kde jsme se na chvíli uvelebili a Mudhi s kamarády nám připravili ovocnou svačinu, skoro jako pro krále. Kdo by řekl, že budou mít ti vesničtí kluci takový cit pro estetiku a dokážou vykouzlit i pro oko lahodnou hostinu. Najedli jsme se, umyli rány po pijavicích a vyrazili na poslední část cesty k homestayi, která vedla přes kaučukovníkový háj (opět plný pijavic!). To už jsme zase začali potkávat místní obyvatele a sem tam nějaké stavení. Do Eco Lodge jsme dorazili kolem čtvrté příjemně unavení z cesty. Slunce svítilo a bylo teplo, takže koupání v řece se přímo nabízelo.

čtvrtek 21. dubna 2011

North-West Sumatera Tour 2


Následující ráno jsme kolem deváté všichni vyrazili na drobnou obhlídku města s výměnou peněz a zastávkou na letišti...co kdyby mezitím zavazadlo přišlo.
Předchozí den jsem hned po příletu do Medanu ještě na letišti zašla do kanceláře Lion Air specializované na zavazadla...no kanceláře, takové malé špeluňky s haldou balíků a jiných krámů a mezitím povalujícími se a pokuřujícími dvěma výrostky – zaměstnanci. Tam jsem oznámila ztrátu zavazadla po cestě do Jakarty a prosila o spolupráci se zasláním zavazadla do Medanu.
Tentokrát jsem šla s Milanem do jiné kanceláře Lionu, kde to vypadalo velice obdobně, jen kancelářský stůl byl větší a skupinu výrostků doplňovala ještě slečna. Ta nám bohužel po delším telefonování oznámila, že zavazadlo stále nikde, že ještě nedorazilo ani do Jakarty a jeho osud je prozatím neznámý. Tím pádem jsme museli vymyslet plán B (později vznikl i plán C a D, podle toho jak se tahle zatracená situace vyvíjela), tedy, že si Milan aspoň nakoupí nějaké základní potřeby, dnešní odpoledne pojedeme všichni podle plánu do Bukit Lawang a náš řidič pak na druhý den sám zajede opět na letiště a bude čekat, jestli zavazadlo mezitím přeci jen nedorazí.
Z letiště jsme jeli jen pár minut do centra k sultánskému paláci Istana Maimun, kde jsem skupinu vysadila, aby si udělala sama procházku od paláce k největší mešitě ve městě, Masjid Raya, a odtud pak pěšky k hotelu. Naproti mešitě stojí i velký obchodní dům, což aspoň Milanovi velice zjednodušilo nákup oblečení a jiných potřeb. Já mezitím s řidičem zajela do banky, kde jsem se po zkušenosti s hrozným kurzem USD – IDR ve směnárně rozhodla vyměnit zbytek peněz na potřeby zájezdu a část vložit na účet. Kurz sice lepší byl, ale bohužel i důkladnější přezkoumávání stavu stodolarových bankovek, které jsem od své skupinky v dobré víře přijala.
Asi deset bankovek mi bylo vráceno s tím, že jsou v polovině příliš přehnuté, tudíž v bance (může být i ve směnárně) nepřijatelné. Takže díky tomu, že někdo zřejmě pozorně nečetl moje informační emaily (absolutně nepřehnuté bankovky!), dosud skladuju balík peněz, který je mi ale zatím k ničemu, protože budu muset najít směnárnu, která se na de mnou smiluje a za těch pár týdnů od začátku zájezdu dolar vůči rupii tak oslabil, že se prostě nevyplatí měnit peníze teď....takže vyčkávám na správnou chvíli. Snad se dolar nebude propadat ještě víc!
Jestli je mi někdo schopen vysvětlit, proč banka vyžaduje snad nikdy nedotčené dolarové bankovky, zatímco eura či jiné měny jsou jí úplně šuma fuk (a to nemluvím o stavu samotných indonéských bankovek!), pak mi prosím dejte vědět, jsem opravdu velice zvědavá!
No důležité je, že většinu peněz se směnit zdařilo a mohla jsem tak začít utrácet za hotely, dopravu a vstupné.
Ve dvanáct odchod z hotelu a odjezd do vesnice Bukit Lawang asi 3 hodiny cesty směrem na severovýchod od Medanu. Bukit Lawang je v Indonésii spolu s ještě jedním podobným místem na Kalimantanu známé jako záchranná stanice pro orangutany, kde se za určitý obnos můžete podívat na ranní krmení těchto primátů. My jsme neměli v plánu jen sledování krmení, ale taky jednodenní trek do džungle, kde se těchhle zrzounů objevilo stejně mnohem víc.
Po cestě do Bukit Lawang jsme míjeli obrovské plantáže olejových palem, vlastnictví indonésko-britské společnosti. Tyto plantáže jsou údajně největší v celé Indonésii a jsou tedy i hlavním zdrojem pro výrobu palmového oleje nejen v národním měřítku. Občas jsme podél cesty viděli hromady “kokosů” právě z těchto palem nachystané na naložení a odvoz. Jeden takový plod váží několik kilogramů a jde vlastně o obrovský šišatý hrozen posázený malinkými kokosy. Ty se při zpracování využijí celé, protože nejen vnitřek každého plodu připomínajícího opravdu kokos, ale i jeho tlustá slupka jsou přímo nacucané olejem.
Do vesnice jsme dorazili odpoledne ještě za pěkného počasí. Kolem páté už se ale spustil déšť a s malými přestávkami lilo až do nočních hodin. Ubytovali jsme se v Eco Lodge Homestay, který stojí na druhé straně řeky rozdělující vesnici. Naštěstí Eco Lodge je jen jedno z mála stavení na této straně, takže je tu příjemný klídek a pěkný výhled na druhý břeh. Snad aby si člověk připadal ještě vzdáleněji od civilizace, musí k homestayi přejít přes zavěšený most sbitý z dřevěných prken…pěkná houpačka! Ještě odpoledne jsem domluvila průvodce pro návštěvu záchranné stanice a následný trek do džungle. Mudhi byl docela sympaťák, tak jsem doufala, že to s ním následující den bude legrace.
Cena 250.000 IDR (asi 500 Kč) na osobu za trek v džungli je sice docela vysoká, ale stojí to za to. Vstup do záchranné stanice na sledování krmení polodivokých orangutanů jsme měli zdarma, za to cena za kameru nebo foťák byla neuvěřitelných 50.000 IDR (asi 100 Kč)…dodnes nechápu, ale budiž. Pokud se někdo budete chystat do Bukit Lawang za orangutany, určitě doporučuju vynechat krmení a místo toho si dát trek v džungli. Při krmení není jistota, že nějakého orangutana uvidíte (to tak spíš tlupy makaků), zbytečně platíte tak vysokou cenu za natáčení, a přitom během treku za to samé neplatíte vůbec nic, a navíc, krmení je v podstatě stejně jen estráda pro turisty.

pondělí 18. dubna 2011

North-West Sumatera Tour 1


Kdyby mi někdo dopředu řekl, co mě během toho měsíčního cestování po Indonésii (z toho 9 dní na Sumatře) všechno čeká, nejspíš bych okamžitě zrušila svou účast a hrála mrtvýho brouka. Díky bohu, že jsem dopředu nic nevěděla a nic nezrušila. Občas mě to stálo nervy, ale stálo to za to! Zatím můj nejlepší zájezd!
Říká se, že co se podělat má, to se podělá…a je to stoprocentní pravda! Kdyby se nepodělalo tolik věcí a následně mi to nevynahradily jiné, skvělé zážitky, na co bych pak vzpomínala?

Tak tedy, jízda začíná a rovnou pěkně naplno! Ve čtvrtek 17. března jsem měla na jakartském letišti sraz se svojí devítičlenou skupinkou. Většinu jsem znala ze setkání v Praze, zbytek byl pro mě překvapením. Měla jsem z Jogji přiletět o něco dřív než letadlo Emirates Airlines, ale nakonec jsem měla jak já, tak Emirates spoždění, takže jsme na jakartské letiště dorazili zhruba stejně. Přestože jsem měla lokální let, národní letecká společnost Garuda parkuje svoje letadla na mezinárodním terminálu. Takže přesun shuttle busem na domestic terminál a čekání na skupinu. A tady všechno začíná. Z poklidného čekání se vyklubala totálně stresová situace. Přestože měla moje skupinka asi dvě hodiny na vyřízení všeho nutného a přesun autobusem, ani 45 minut před odletem nikde nikdo! To už po telefonu probíhala zmatená komunikace, co se vlastně děje. Milanovi nepřišlo zavazadlo, vypisuje se nějaký formulář a se zaměstnancem Emirates řešíme případné následné události, co až zavazadlo přijde. Letíme totiž okamžitě na Severní Sumatru, do jejího hlavního města Medanu, kde se zdržíme jen jednu noc. Check in přepážky u lokálních letů se zavírají 45 minut před odletem, což já sice stíhám naprosto v pohodě, ale co těch dalších devět lidí?! Takhle jsem se dlouho nezapotila! Běhám sem a tam, ptám se ochranky u vchodu, přímo v kanceláři Lion Air, se kterými letíme do Medanu, žadoním ať na nás počkají. Protože pouhé čekání (tedy chození pět metrů sem a zase zpátky, sem a tam) je psychicky dlouhodobě nezvladatelné, jdu na check in v předstihu a zase běžím z budovy ven na zastávku shuttle busu. Nikde nikdo, a to ani po příjezdu a odjezdu asi desátého autobusu. Velmi milá slečna, zaměstnankyně letiště jde za mě vyřídit check in mojí skupiny, kupodivu i bez pasů to jde. Asi půl hodiny před plánovaným odletem se konečně zjeví autobus plný povědomých tváří, rychlé potřásání rukou, ještě rychlejší vstup do terminálu a nutná kontrola a už jsme všichni na check inu, kde už jen necháváme zavazadla a já vyjednávám poslání ztraceného zavazadla na Sumatru…pokud se tedy kdy zavazadlo ráčí objevit…
Drobné zmatky s označením gatu (jak typické pro Indonésii), nástup do letadla a konečně klid! Na chvíli klid, kdy má stresem, vedrem a vlhkem promočené oblečení šanci konečně uschnout.
Pilot se nám zřejmě snaží po drobném spoždění na jakartském letišti zpestřit aspoň přílet, tak to s námi při dosedání trochu víc háže, a už jsme tu, vítejte v Medanu!
Na letišti už čeká šéf cestovky, od které mám na celou sumaterskou část zájezdu pronajatý minibus, a náš sympatický řidič. Za dvacet minut už jsme v hotelu, dáváme si věci do pokoje a vyrážíme na naši první společnou pozdní večeři, jak jinak než do typické sumaterské jídelny Masakan Padang, kde si člověk pochutná na tradiční kuchyni původně ze Západní Sumatry.
Masakan Padang najdete opravdu snad po celé Indonésii, pokrmy jsou si velice podobné, jen způsob podávání a cena se může lišit. Tady na Sumatře číšník naloží všechen sortiment jídelny na malé talířky, které pak před vás postaví na stůl a vy si můžete brát co hrdlo ráčí. A v tom je taky zakopaný pes. Do čeho jen dloubnete lžící už je na účtence. A že česká nátura a neustále prázdný žaludek musí zkusit opravdu všechno. Přesto byla večeře super a konečně jsme všichni měli šanci trochu víc se seznámit.