Žádné bombové útoky, žádné ničivé zemětřesení. Místní televize se sice už několik týdnů ne-li měsíců zabývá velkými korupčními kauzami a servíruje divákům čerstvé záběry přímo ze soudní síně, ale to je pro mě podívaná nezáživná, cožpak teprv pro vás.
Tak vám místo toho naservíruju pár naprosto nezajímavých postřehů ze svého téměř venkovského života v jednom městě, na které dohlížejí dvě okouzlující sopky, Merapi a Merbabu (během posledních několika dní je na ně kvůli minimální nízké oblačnosti opravdu krásný pohled).
Za prvé si zas a znovu uvědomuju, jak levně se tu žije. No dostali byste v české hospodě i té nehorší kategorie teplé jídlo za 7Kč? Topinka s česnekem se nepočítá.Tedy za 7 korun v případě, že nejste masožravec a spokojíte se například s plným talířem rýže (jak jinak že), několika druhů výborné dušené zeleniny, čerstvě připravované chilli omáčky a dvou kousků smaženého “chlebíčku” tempe ze sojových bobů.

Za druhé jsem až po roce a půl došla k závěru, že Indonésani hrozně rádi skáčou druhým do řeči. Zkušenost mám jak s kamarády, tak cizími lidmi. Ať už se mě cíleně na něco ptají nebo sama něco vyprávím, neustále mě přerušují a dokončí si mnou načatou větu pěkně po svém (často s naprosto odlišným sdělením než jsem měla v plánu já). To je někdy korunováno jejich ohromnou radostí z domění, jak jsou chytří a rozumí, co chci říct.
Další podobný rys se k tomuto úzce váže. To že Indonésan velice rád vyzvídá odkud jste, kam jdete, jak se jmenujete a tak pořád dokola, je stará známá věc. Někteří jedinci (a není jich bohužel málo) ale ovládají policejní taktiky, doslova svou oběť (mě!) vyslýchají. Chybí jen ta temná zatuchlá cela a ostré světlo, co se vám propichuje oči.
Je to jako hra na čas, na kolik otázek stihnu za co nejkratší dobu odpovědět. Kde bydlíš, jak dlouho tu jsi, jak se jmenuješ, odkud jsi, studuješ, kde studuješ, kolik je ti let, jsi vdaná,…? Bez nadsázky říkám, že se během tohoto výkonu kolikrát ani nestíhám nadechnout.
Před pár týdny jsem byla na jednom místním úřadě. Většina zaměstnanců oddělení, kam jsem měla namířeno , byli muži, konkrétně tak z poloviny mladí kluci, kteří se nad mojí přítomností náramně bavili. Po půl hodině vyslýchání a neustálého přerušování nastalo příjemné ticho. To ale narušil další klučina, který se mě hned po svém příchodu do místnosti začal vyptávat přesně na to samé, co jeho kolegové předtím. Ti z toho samozřejmě měli ohromnou srandu.
Hlídač parkoviště pošty jen hodinu poté zase přeskočil ty úvodní “nepodstatné” dotazy a rovnou ze mě tahal můj věk. Po mém dotazu, jestli hledá přítelkyni, se sice trochu zarazil, ale nenechal se odradit a začal mi skládat komplimenty týkající se mé údajné krásy. Už mě ale nebaví každýmu vysvětlovat, že kdyby přijel do Čech nebo kamkoliv jinam, kde žijou bule holky, hned bych byla za tu ošklivou. Na druhou stranu, kterou holku by taková lichotka nepotěšila. Jeden z mála komentářů, které mě ještě baví poslouchat.
A na závěr setkání s místním „gigolem“, hnusným vobšourníkem na motorce, který mě jednou večer pronásledoval na cestě do warungu mého kamaráda. Podobných typů, co se chtějí připojit a pokecat, když jedu někam na kole, je víc, ale většinou je s nima celkem rozumná domluva a někdy je to i fajn. Tohle byl ale hnusák od pohledu, a i když nejdřív začal neutrálním pozdravem, za pár vteřin na to už mi nabízel sex. To bylo zatím poprvé a naposledy, co jsem si s někým něco otevřeně pěkně od plic vyříkávala přímo na ulici.

Vízová turistika

Protože už jsem dlouho nic nenapsala, možná jste usoudili, že už jsem se nejspíš vrátila do Čech. Pravda je někde jinde, v tom mým podkrovním kamrlíku už mohly vzniknout tři nové články, ale pokaždé jejich osud dopadl stejně – tlačítkem Delete chráním lesy.
Když mě tady prostě tak strašně chutná, tak proč se teď vracet. Až nebudu schopná pozřít ani zrnko rýže, třeba tuhle možnost konečně zvážím. Přesto jsem se ale asi před měsícem na pár dní vydala směr severovýchod, do Singapuru. Druhé kolo vízového kolotoče. Stejně jako v každé jiné zemi, ani v Indonésii to nemá imigrant jednoduché, protože si svůj pobyt musí neustále obhajovat. Po šesti měsících jsem tedy zase musela vyjet ze země, abych si pak přivezla novou vstupenku.
Někdo jezdí do Singapuru na dovolenou, pro někoho je jen přestupní stanicí na cestách po Jihovýchodní Asii. Pro mě je tenhle bohatý městský stát obklopený Malajsií destinací vízové turistiky. A nejsem sama. Na Indonéské ambasádě nebo třeba v místních velice oblíbených hostelech se tu a tam potkáte s lidmi, kteří mají stejný cíl. Stejně jako starší Japonec, který se mnou tentokrát sdílel dormitory v hostelu v Little India. Stejně jako ostatní nocležníky jsem ho brala jen jako nutnou součást klimatizovaného pokoje s palandami a až předposlední den mého pobytu, když jsem si šla na ambasádu pro pas s novými vízy, jsem zjistila, že máme něco společného. A tak jsme si nakonec i docela příjemně, i když kvůli jazykové bariéře krátce popovídali, a pak i před odjezdem na letiště s úsměvem rozloučili a popřáli si navzájem hodně úspěchů.
Jezdím do Singapuru nerada. Někdo asi nechápavě kroutí hlavou, ale je to tak. Singapur je opravdu pěkné, čisté a velice moderní město, kde se spolu mísí různé kultury. Potkáte tu Malajce, Indonésany, Čínany, Indy nebo přistěhovalce a turisty ze “západu”. Město nabízí od různých památek především z koloniální éry, muzeí, galerií, náboženských stánků, zábavních atrakcí, luxusních obchodních domů a pěkných pláží až po nepřehlédnutelnou směsici různých národních kuchyní, přičemž ta malajská, indonéská, čínská a indická dominuje.
Jenže pokud je váš rozpočet značně omezený a navíc trpíte cestovní horečkou nebo co to v mém případě bylo, moc si tohle město neužijete. Stejně jako poprvé, i tentokrát jsem se ulicemi a podzemím velkoměsta ploužila spíš jak svůj vlastní stín, slabá, bez energie.
Mám na to dvě teorie. Buď jde o kombinaci neustálého střídání teplot - klimatizace vs horko a vlhko, což zdravotní stav právě nezlepší, spíš naopak. A nebo za to může mnou samotnou dlouhodobě utvrzovaná nechuť odjet jen na pár dní ze své závislosti na Indonésii a za 5 dní utratit peníze, které většině Indonésanů vystačí na měsíc. A to se pak projevilo i na fyzickém stavu.
Ale přežila jsem a s velkou radostí se tak mohla vrátit, i když jsme si zpáteční let prodloužili o pět koleček nad příšerně nudnou krajinou několik desítek kilometrů západně od Yogyakarty.
I mentálně se na mě tento výlet nějak výrazně nepodepsal, nejspíš proto, že jsem se snažila vyhýbat zářivým výlohám v luxusních obchodních domech. I přesto jsem si nějaký ten módní výstřelek dovezla – troje kalhotky za 10 singapurských dolarů a k těm jsem pak musela v Marks&Spencer ještě přidat pár oblíbených čokoládových tyčinek.

Cesty do lvího města ale nakonec nelituju. Takových momentů, jako když se mi do rukou dostanou po nekonečném čekání doprovázeným nervovým tikem krásná nová voňavá víza a z mého debilního výrazu se dá ještě několik následujících minut vyčíst neskutečná radost, vážně není mnoho.