Trek na Gunung Tangkuban Perahu (26. 9. 2008)

Hora Tangkuban Perahu (slovo gunung znamená hora) severně nad Lembangem měří (podle mapy) 2076 metrů. Jedná se o sopku, z jejíhož kráteru dnes stoupají maximálně sirné výpary. Dá se na ni dostat různými způsoby a různými směry. Je možné využít turistický autobus a nechat se svézt až na okraj kráteru, stejně tak se tam můžete svézt například na motorce. V tom případě je ale nutné projet celý Lembang. Silnice na vrchol vede z východní strany hory.
Já jsem využila jiné možnosti, a to jít pěšky přímo z centra Lembangu lesem až na vrchol.
Jak to tedy začalo…
Julien moc na pěší výlety není, a tak jsem se na svůj trek vydala sama. V šest ráno jsem vstala, abych před půl osmou nasedla na angkot směrem Ledeng (terminál angkotů v kopci na severu Bandungu). Někde u Ledengu jsem přestoupila na angkot směr Lembang. Ráno ještě nebylo takové horko, tak bylo cestování angkotem celkem příjemné. Chtěla jsem se svézt až k pravotočivé zatáčce směrem k hlavnímu trhu Lembangu, řidič ale zastavil asi o půl kilometru před ní, vypnul motor a začal si přepočítávat peníze. Radši jsem teda vystoupila a prošla se ten kousek k zatáčce sama. Jak si to tak šinu ulicí, najednou před sebou vidím skupinu několika zahraničních turistů (většina kolem padesátky), kteří čekají před obrovským autobusem. Usmívám se na ně, a oni jakoby se na mě usmívají taky a začínají dokonce mým směrem mávat. To už mi ale dochází, že to nebylo věnováno mě, ale právě projíždějícímu autobusu se stejným názvem. Asi další skupinka líných turistů, co se nechají vyvézt až nahoru…Člověk se tu snaží navázat kontakt s cizincem, přece jenom by nějaká solidarita v zemi, kde jich až tak moc není, probíhat měla, ale ono nic. Tak ať si trhnou nohou, já budu mít mnohem zajímavější zážitky!
Kousek za zatáčkou odbočuju z hlavní ulice na ulici Jayagiri, která míří jakoby přímo pod horu. Asi po kilometru či dvou ale domky mizí a já se ocitám na malém prostranství se svahy po obou stranách. Přede mnou je malá brána do přírodního parku. Píšou, že mám zaplatit 3 000 Rp (asi 6 Kč), ale v budce, která je součástí dřevěné brány, nikdo není. Ještě jdu ale na záchod. Naštěstí pár metrů od brány jeden je, samozřejmě turecký.
Ty nesnáším, skoro pokaždé se mi podaří počůrat si nohu. A vzhledem k tomu, že nosím dost často sandály (a stejně tak dnes), končí pak více či méně kapek v botě pod chodidlem. Pak následuje složité omývání chodidla kbelíkem z mandi a osušení. Vážně by mě zajímalo, jak šikovné jsou domorodé ženy při návštěvě WC. Některé ale asi mají ty turecké v oblibě, protože už jsem viděla na WC obchoďáku slečnu, která čekala, až se uvolní právě takový záchod!
Kousek za branou vidím malý obchůdek. Když jej míjím, volá na mě prodavačka, jestli mám lístek. Po tom, co přiznám, že ne, musím si jej u ní koupit. Pokračuje se dál. Od této chvíle postupuju už jen do kopce různými cestičkami. Nejsou značené, takže se orientuju jen podle vlastního tušení. Některé cesty se zdají být vyšlapané, jiné musejí být jen vymletým korytem po velké vodě. Po cestě kolem mě lítá nějaký hmyz, ale naštěstí se moc nepřibližuje. Jediné, na co pořád narážím, jsou pavoučí sítě, jsou jich tu snad tisíce a pořád se na mě lepí. Pak se na mě lepí ještě pot, kterého produkuju opravdu velké množství. Nestačím si utírat čelo a krk. Přímo ze mě leje, Díky batohu mám i úplně mokrá záda. Co se dá ale dělat, holt to musím vydržet. Jen se modlím, aby při zpáteční cestě angkotem moc nesmrděla, nerada bych svým spolucestujícím přivodila nějaké problémy při jejich možná prvním setkáním s bule.
Stoupání je velmi často dost prudké, úplně se plahočím, do toho ty pavučiny…
Občas po cestě zahlédnu nějaké muže, jak sbírají větve. Dokonce jsem na pěšině narazila na dvě motorky. Jak se sem proboha dostaly těmi pěšinkami a s takovým stoupáním?!
Konečně se zdá, že jsem na vrcholu, před sebou nevidím žádný další kopeček a stromy se rozestupují. Je asi deset hodin, říkám si, že už bych tam mohla být. Sakra! Jen se stromy na mýtince rozestoupí, vidím v dálce před sebou další obrovský kopec porostlý stromy. Tak to je Tangkuban Perahu. Já jsem teprve v půlce! Z Lembangu je vidět, že před Perahu je ještě jeden velký kopec, ale já si myslela, že se po cestě asi spojili v jeden.
Pokračuju tedy dál, a občas potkávám další sběrače. Stoupání už není tak prudké (jak kdy) a když už se mi zdá, že musím být nahoře, nacházím štěrkovou cestu. Ta už naštěstí není tak krkolomná, jako ty z červené hlíny, ale vede pořád nahoru. Po nějaké době narážím na nějakou radiostanici. Vedle ní je krásný výhled do okolí. Dělám pár fotek a pokračuju po cestě dál. Další stanice. Obcházím ji a jdu dál. Třetí stanice a před ní chlápek se třemi psy, kteří na mě štěkají. U stanice je taky pěkný výhled, tak si sedám na lavičku a fotím. Chlápek se mě ptá, co tu dělám a podobně. Uznale zvedá palec, když slyší, že jsem šla z Lembangu pěšky. No taky si myslím, že bych si za to něco zasloužila, už mě pěkně bolí zadek a stehna. Bavím se s chlapíkem a z rozhovoru vyplývá, že jsem se ztratila, protože u radiostanic nic kromě výhledu do okolí k vidění není. Parkoviště u kráteru je někde jinde. Chlapík je ale velice ochotný a chce mi ukázat cestu z temného lesa. Když jdeme zpět kolem prostřední stanice, po pár metrech je jakási odbočka, pěšinka do lesa. U odbočky je na stromě cedulka s obrázkem hory a nápisem, kterému nerozumím. Já už tu cedulku viděla dřív, ale říkala jsem si, že bude lepší pokračovat po širší štěrkové cestě, než zase bloudit kdesi v lese. Tak jsem se spletla, no.
Chvíli jdu po vymleté úzké cestě s chlapíkem a jeho psy, povídáme si. Moc toho v indonéštině na povídání nemám, ale snažím se. Asi po 100 metrech od odbočky přicházíme k okraji obrovského kráteru. Nahlas oceňuju jeho krásu a velikost. Vážně se mi tu líbí! Chlapík si sedá do trávy a pozoruje, jak fotím. Ukazuje mi, že na druhé straně kráteru je parkoviště. Mám prý jít pěšinkou vpravo, projít kolem další radiostanice a pak už se snad neztratím. Doufám, protože jsem mu rozuměla tak asi půlku toho, říkal.
Vydávám se tedy pěšinkou kolem kráteru. Zase džungle, cestička se zdá ale schůdnější než ty krkolomné předtím, navíc jdu skoro pořád po rovince nebo z mírného kopečka. Po chvíli obcházím radiostanici a pokračuju dál. Cesta je ale čím dál tím horší. Pro moje už dost unavené nohy jsou strmé cestičky plné kamení a kořenů stromů nepřekonatelný oříšek. Občas se cestička přiblíží jen na metr k okraji kráteru, takže mám možnost vidět jej z různých stran a úhlů. Čím dál tím víc se přibližují zvuky ze silnice a parkoviště, už to nebude daleko. Nejhorší cesta ale zdá se být až těsně před parkovištěm. Pořád z kopce a plno kamení, divím se, že jsem si nezlámala obě nohy.
U parkoviště staví Indonézani své stánky, je už kolem jedné hodiny a oni teprve začínají. Největší nápor turistů asi ještě přijde. Jsem tu jediná běloška. Bule turisti, které jsem viděla v Lembangu už jsou asi dávno na cestě na jiné zajímavé místo. Místo toho je tu plno asijských turistů, asi všichni Indonézani. Těžko se to rozeznává, protože i mezi domorodci je například hodně Číňanů.
Promenáduju se teda sama opuštěná po parkovišti a přilehlé vyhlídce. Vyhýbám se prodejcům suvenýrů. Stejně mě neregistrují a všímají si jen skupinek turistů, které sem přivezli speciální minibusy.
Je asi jedna hodina, chce se mi na záchod a mám celkem hlad. Za celkem pěknou (ale tureckou) toaletu platím tisíc rupek. Vidím zelený domek kousek od vyhlídky, Kantine Tangkuban Perahu. Radši ale odolávám, bůhví jaká by byla vysokohorská přirážka, a uvnitř by asi bylo plno. V informačním stánku potkávám chlápka v uniformě. Vyptává se mě na všechno možné. Já se jej ptám na možnost cesty autem či angkotem směr Lembang. Ukazuje na zaparkovaný tranzit modré barvy. Prý abych počkala, až se turisti podívají a budou chtít zpátky, pak se pravděpodobně můžu vrátit s nimi tímto autem. Nechce se mi ale čekat, s turistama to vypadá na dlouho. Rozhodnutá jdu tedy po silnici pěšky. Ještě na parkovišti na mě ale volá nějaký chlap z motorky, jestli nechci svézt. Ptám se za kolik. Chlápek říká, že za pět a číslo ukazuje i na ruce. Ptám se, jestli pět tisíc, a on, že ne, že 50 000 rupek (cca 100 Kč). Blázen! To půjdu radši stokrát pěšky dolů a zase nahoru. To je poprvé, co se mě tu někdo snaží takhle natáhnout. Křičím na něj (celou dobu se domlouvám po jejich) indonésky, že je předraženej, a že jdu radši pěšky. Ani mě nepřemlouvá, a já se tak těšila na smlouvání.
Asi kilometr jdu sama dolů po silnici. Skoro žádný provoz. Po nějaké době kousek ode mě brzdí nějaký chlápek na motorce. Zase další vydřiduch, co mě chce svézt do Lembangu. Chce po mě 30 000. Situace se opakuje, ale tenhle je vytrvalejší a nechá se usmlouvat až na deset tisíc. A možná i to je hodně, ale těžko říct, za motorku jsem ještě neplatila, a nevím kolik je to do Lembangu po silnici kilometrů.
Jedeme po mírně rozbité silnici dolů, samé serpentiny, docela se o sebe bojím, abychom se někde nevymlely, je to tu samé kamení. Po nějaké době se ale silnice mění na novou, takže cesta se zdá být bezpečnější. Projíždíme Lembangem. To co jsem z města viděla před pár dny, byla jen malá část. Myslela jsem, že je to jen malá vesnice, a ono je to docela veliké. Možná, že si řidič těch deset tisíc nakonec zaslouží, cesta byla docela dlouhá. Nechala jsem se vysadit kousek od pasaru (trh). Když z motorky slézám, cítím, jak mě bolí kyčle. Musím to nějak rozchodit. Jdu po ulici a hledám nějaký pěkný warung, kde bych se najedla. Po chvíli narážím na Warung Ampera (v jeho „pobočce“ v Bandungu už jsem byla s Agungem), zkusím tedy štěstí tady.
Uvnitř to není pěkné jako v Bandungu, ale to vůbec nevadí, třeba to aspoň nebude tak drahé, říkám si. Ani výběr není tak veliký. K rýži si vybírám tři smažená jídla (ono je snad všechno z nabídky smažené): perkedel (smažená koule či šiška pravděpodobně z bramborového těsta a dalších přísad, asi i nějaké bylinky), pak prapodivný chuchvalec (z něj jsem schopná rozeznat jen tolik, že uvnitř obalu ze smaženého vajíčka a bylinek pravděpodobně něco bude) a placička z těsta s bylinkami a garnáty, prostě jakési malé růžové potvory z moře). Sedám si k jednomu z mnoha prázdných stolů, nad nímž visí cedulka s číslem, které pak budu hlásit při odchodu u kasy. Stejně jako v Bandungu mi přinesou na zvláštním talíři rýži, misku se sambalem, misku s vodou na ruce, horký čaj a ratanovou misku s čerstvou zeleninou. Za chvíli přinesou i ohřáté (či znovu smažené) dobroty, co jsem si vybrala. Když se dostává na řadu divný chuchvalec, rozebírám jej po slupkách jak cibuli. Za chvíli cítím, že se dostávám k „jádru“, které ale přes vajíčko není vidět. Koušu do toho, chuť ale nepoznávám. Koukám tedy na zbytek, ale pořád mě nic moc nenapadá. Tak ještě jednou….fuj! To jsou nějaké vnitřnosti! Asi srdce, ale chutná to nějak moc tučně. Asi víte, že na vnitřnosti mě moc neužije. A tady, když to máte možnost vidět v různých pro nás nepředstavitelných podobách a úpravách, se tomu vyhýbám jak čert kříži. A teď toto…Zbytek jsem teda nechala na talíři, a pokračovala.
Jsem zvědavá na cenu, v Bandungu platil Agung. U kasy po mě chce slečna 15 000 Rp (cca 30 kč) a dává mi účtenku. Cena až tak vysoká není, když si vezmete, kolik jsem měla třeba zeleniny, ale na běžné stravování je to drahé. Příště teda zase ušmudlanej warung na ulici.
Na cestu do Bandungu si beru angkot. U dveří do zadní části sedí celkem sympatickej dědula. Vypadá jako naháněč, který se ale veze celou cestu s námi. Když vjíždíme do Bandungu, přesněji na terminál v Ledengu, dědula od nás vybírá peníze dopředu, aby mohl dát část policistovi, co sedí u silnice. Jak vyjíždíme z Ledengu, řidič je trochu nesvůj a ptá se kolemjdoucího: „Tamto je Bandung?“ a přitom ukazuje před sebe. Co to má být? Ten chlap neví, kde je nebo co? Řidič pak pokračuje dál a mezitím se baví se svojí spolujezdkyní. Bohužel jim nerozumím, ale asi se baví právě o situaci, která před chvílí nastala. Ženská vedle něj totiž za chvilku odkudsi tahá nějaké lejstro. Vidím na to dobře, vypadá to jako řidičské oprávnění, vydané právě onomu řidiči na trasu Lembang-St. Hall (hlavní autobus. nádraží v Bandungu). Chvíli ještě přemýšlím, jak je možné stát se tu řidičem angkotu na trase, kterou vůbec neznáte. Řidič mě ale naštěstí zavezl tam, kam jsem chtěla, takže není co řešit.

Jak si (ne)získat zákazníka

Po asi třítýdenním soužití s Indonésany mám pocit, že tu jsou dva druhy obchodníků. Ti, co se snaží prodat za každou cenu cokoliv, a také pro to hodně dělají, a pak ti, co se vůbec nenamáhají, ani když se na obzoru objeví bule.
Teď k těm prvním. Na jednu stranu to vypadá, že typický Indonésan má obchodnickou duši. Například sedíte v angkotu a čekáte, až na semaforu naskočí zelená. V tomto pro pouliční prodejce velice výhodném momentě se u okýnka z ničeho nic objeví chlapík s nějakými mapami, a ty se vám snaží vnutit. Někdo jiný zase prodává hračky v podobě letadel, a ty nabízí řidičům automobilů. Já třeba byla s Julienem v centru Bandungu, a na jedné ulici stála řada stánků s nizozemským nápisem STEMPEL. V těchto stáncích můžete sehnat od SPZ a stolních cedulek označujících vaši právnickou činnost až po opravdová razítka (stempel nizozemsky = razítko). Téměř každý druhý prodejce se při pohledu na nás příliš nezdržoval s otázkou, zda si u něj nechceme něco koupit. K čemu ale já potřebuju SPZ na auto?!:-)
Řidiči angkotů a „naháněči“ jsou pak kapitolou sama pro sebe. Řidiči čekají na zákazníky a mezitím křičí název konečné stanice, to pro případ, kdyby si to potenciální cestující neměl možnost přečíst nad předním či zadním sklem angkotu. „Naháněči“ jsou chlápci, kteří stojí venku u angkotu a stejně jako někteří řidiči vyřvávají název stanice, k tomu ale evidentně pobízejí k tomu, aby si právě do „jeho angkotu“ člověk sednul. Když je pak angkot dostatečně zaplněn, řidič dá naháněči nějaké peníze a odfrčí.
Druhý typ obchodníků jsou tací, kteří se s ledovým klidem nenechají vyrušit od své původní činnosti. Tou může být například odpočinek na gauči, ale i jiná práce, kterou mají právě rozdělanou.
Na Jl. Tubagus Ismail je malá pekárna s cukrárnou. Jednou jsem tam byla s Julienem s thajskou spolužačkou Suchanou na kávě a zákusku. V prodejně nikdo nebyl (běžná záležitost), a tak jsme se někoho snažili přivolat hlasitým pozdravem. Když ani to nepomohlo, vydal se Julien hledat obsluhu. Znenadání ale vyšla z pekárny směrem do prodejny babička, něco povídá a zase zmizí. Čekáme tedy dál. Asi po minutě se babička znovu objeví, my jí sdělujeme svá přání a ona opět mizí neznámo kam. Opět asi po minutě se objevuje konečně chlapík, který nás obsluhoval už minule. Tváří se ale jaksi unaveně a ne právě nadšený nad tím, že má konečně nějaké zákazníky. Na to, že bychom si rádi dali kafe a nějaké zákusky, reaguje velice pomalu a než nám donese slíbenou kávu a dortíky k tomu, trvá to dalších pár minut. Placení je nakonec trochu rychlejší než úvod, ale i tak se nám zdá tato činnost jako dlouhé hodiny.
Jiný den jsme zase byli s Julienem po delším chození ve městě trochu unavení. Chtěli jsme tedy najít co nejdřív nějaké občerstvení, kde bychom si dali něco k pití. Nejbližší bylo v malém luxusním obchodním domě s oblečením na Jl. Dago. Uvnitř byl příjemný chládek a pěkné prostředí. Podle zařízení mi sice bylo jasné, kolik asi za pití zaplatím (i když já vlastně ne, protože to byl Julienův francouzský moment), ale už se nám nechtělo hledat něco jiného. Obsluha nás zavedla ke stolku a dala nám menu. Po chvilce jsme měli vybráno a čekali, že si nás někdo z obsluhy všimne. V restauraci bylo několik stále se pohybujících číšníků, nikdo ovšem nezavítal k našemu stolu. Čekáme tedy dál. Když si kousek od nás sednul nějaký čínský pár a nakonec měl objednáno dřív než my, zvedáme se ze židle a odcházíme. Snad všichni číšníci z restaurace nás viděli, ale naprosto nikoho jsme nezajímali. Dobře vám tak, platili jsme u jiných!
V uličkách kousek od mého kostu je mnoho malých krámků přímo v obytných domcích. Velké okno bez skla je pultem a vy máte mnohdy možnost vidět přes krámek až do obýváku. Tak se mi jednou stalo, že jsem se u jednoho takového obchůdku zastavila pro něco na mls. Koukám přes pult, ale nikde nikdo. Vidím ale až do následující místnosti a z ní zase do další. Tu se vzadu někdo mihne, ale nevidí mě. Pořád brousím okolo, koukám do otevřených dveří vedle pultu, ale stále nikoho nevidím. Pak se vrátím k pultu a nahlas pozdravím. Tu se odkudsi za pultem zvedne nějaké dítě, a kouká na mě. Najednou si uvědomuju, že jsem celou dobu hleděla do obýváku, kde na gauči (který byl ale mým očím skryt) leželo dítě dívající se pravděpodobně na televizi. Když si tedy klučina uvědomil, že bych asi něco ráda koupila, zavolal něco dozadu, a pak se teprve zjevuje překvapený rodič.

Tauhid

Po středečním obědě jsem jela s Julienem do Lembangu. Je to malé městečko v kopcích nad Bandungem, odkud jsou přístupná zajímavá místa, jako třeba hora Gunung Tangkuban Prahu (snad tam v nejbližších dnech zajedu). Do Lembangu jsem se chtěla podívat už dávno a navíc mi jej doporučil Iim, protože je tam továrna na tofu (indonésky tahu).
Jeli jsme tedy s Julienem angkotem po strmých serpentinách lemovaných obytnými domky a nejrůznějšími stánky. V centru Lembangu jsme vystoupili a šli hledat Tauhid, továrnu na zmíněné tahu. Po navigaci od místních jsme továrnu za chvilku našli. Pořád jsem hledala nějakou obrovskou továrnu, a výsledek byla malá rodinná výrobna s prodejnou. Už ode dveří na nás dýchal horký a vlhký vzduch, já jsem to ale oproti Julienovi nevzdala. Pracovníci byli velice vstřícní a všechno mi ochotně ukazovali. Udělala jsem pár obrázků a zase zmizela.
Tahu je v Indonésii velmi oblíbené, mě ale chutná víc tempe, má zajímavější chuť a jsou v něm kousky sojových bobů. Možná mě tahu tolik nevzalo i proto, že jej tu připravují jen smažením bez jakýchkoliv přísad, takže chuť je trochu mdlá. V Jakartě jsem ale jedla tahu, které bylo ochucené, a bylo mnohem lepší.
Nazpět z Lembangu jsme se trochu prošli, a po několika kilometrech nasedli unavení do angkotu. Po cestě z Lembangu jsou vidět na okolních kopcích zahrádky i luxusní vily, bohužel jsem ale oproti očekávání neměla možnost vidět z té výšky Bandung.

Ach, ten Ramadán!

V úterý dopoledne jsem jela s Julienem na druhý konec města, na ulici Buah Batu, kde je umělecká škola STSI. Na této škole studuje taky několik lidí z programu Dharmasiswa, například Francouzka Sarah, která na škole studuje divadlo a v Indonésii je už několik let. Byla to taky Sarah, kdo nabídl možnost účastnit se kurzu bojového umění Pencak Silat právě na STSI. Kurz či trénink se tedy měl konat ten den po poledni. Julien se přijel hýbat, já jen podívat a případně udělat nějaké fotky. Během cesty na STSI jsem ale dostala zprávu od Agunga, že pojede spolu s Iimem kolem poledne do muzea Sri Baduga, jestli tedy nemám zájem jet s nimi. Na motorku jsem se už moc těšila, a samozřejmě jsem se konečně chtěla podívat na nějakou kulturu, takže jsem na nabídku kývla.
Sarah s Julienem jsem tedy zanechala v tělocvičně při právě probíhajícím lámání kostí a šla jsem počkat na své průvodce před budovu. Trvalo ale ještě aspoň další půl hodinu, než dorazili. Mezitím se mi poctivě věnovali tři mladíci studující na STSI, kteří seděli kousek ode mě v parčíku před budovou.
Když kluci konečně přijeli, mohli jsme vyrazit na projížďku ucpaným a pěkně vyhřátým městem. Museum Sri Baduga se nachází blízko centra města, přes ulici od nejvýznamnějšího památníku ve městě.
Iim vypadal celkem unaveně, není divu, jestli zase celý den nic nejedl. A to se vypravil ze své vesničky kousek od Bandungu až za námi, aby s námi strávil odpoledne! Většina indonéských muslimů totiž, pokud jim to práce dovolí, během Ramadánu hodně odpočívá, nejlíp spaním. A tak je podle mě výlet na motorce ve třicetistupňovém vedru bez vody a jídla výkon heroický.
Vstoupili jsme tedy do musea, které je zaměřené na kulturu Západní Jávy. Cena vstupenky pro jednoho jen 2 000 Rp. (cca 4 kč!). Možná byla cena tak nízká, protože uvnitř právě probíhala rekonstrukce, a tak jsme pravděpodobně velkou část expozice nemohli vidět. Asi nejzajímavější exponát byl pro mě obrovský dřevěný vůz v podobě nějakého mýtického zvířete, kterým se vozil panovník z města Cirebon (u moře východně od Jakarty). V nabídce byly taky hudební nástroje, loutky divadla wayang či ukázky tradičních krojů.
Vedle musea byla malá knihovna, kterou nám Iim chtěl ukázat. Měly tam prý být knihy o Indonésii a její kultuře. Opravdu jsem tam něco takového našla, ale jinak na mě knihovnička moc nezapůsobila, hlavní podíl na tom asi má i způsob uskladnění knih. Sice jsou pěkně seřazené v regále, ale celé prostředí na oko moc pěkně a čistě nepůsobí. Důkazem toho byly moje ruce, které byly po ohmatání několika knih mírně špinavé. Toto už jsem ale viděla na více místech, třeba v Jakartě ve vodním světě nebo v Museu hmyzu, ale i v museu Sri Baduga – exponáty jsou sice většinou za sklem, ale sklo je ušmudlané, je na něm prach už asi stoletý, některé výlohy jsou prázdné apod. Ale můžeme být rádi i za toto, jinak by v některých městech nebylo k shlédnutí už vůbec nic.
Po knihovně jsme se vydali do parku s památníkem. Bylo velké vedro, takže jsme byli skoro jediní, kdo se na místě nacházel. Iim vypadal trochu nervózně, chudák se pořád utíral, jak z něj kapal pot. Přesto měl ale pořád potřebu mě s Agungem tahat všude možně, asi je to ta jeho průvodcovská povaha. Udělali jsme s Agungem pár fotek, a zase se vydali zpátky k motorkám zaparkovaným před museem.
Už se trochu blížil čas jídla pro Iima, ale pořád ještě zbývala víc jak hodina. Zajeli jsme se tedy podívat k radnici blízko BIP a hlavně jen pár metrů od Iimova oblíbeného warungu, kde jsme už před dvěma dny společně jedli. Udělali jsme kolečko v parku před radnicí, zase udělali pár fotek, Iim měl zase potřebu poukazovat na pro něj zajímavá místa (možná spíš na místa, která dle jeho názoru musí být pro turisty zajímavá) spolu s otázkou, jestli si to chci vyfotit, tak jsem poslušně fotila, abych jeho průvodcovskou hrdost náhodou neurazila.
Od radnice jsme jeli k BIP, kde jsme šli „kijken kijken, maar niet kopen“, jak říkal Iim. V holandštině to zní trochu legračně, a znamená to jen tak se porozhlédnout po obchodech, ale nic nekupovat (myslím, že to zdvojené „kijken kijken“ pochází z ind. gramatiky, kde zdvojením slova „lihat“ či „melihat“, tedy v čj. dívat se nebo vidět, vznikne spojení, které znamená dívat se okolo, jen tak; stejně jako třeba „jalan jalan“ znamená procházet se). Prý je to pro ně děsná zábava, pro mě teda zas až tak ne, takže už jsem docela zývala a těšila se na jídlo v Iimově oblíbeném warungu. Tam jsme přišli asi kolem půl šesté. Byli jsme první zákazníci, tak jsme si v klidu vybrali a čekali, až nám jídlo přinesou. Přinesli ale jídlo jen mě a Agungovi, na Iima nějak zapomněli. To už se ale dovnitř hrnuli další hladoví a na Iima se pořád nějak zapomínalo, takže naše teplá rýže a přílohy začaly pomalou chladnout. Protože jsme ale chtěli být solidární, čekali jsme na jídlo pro Iima. To už mezitím měli nachystané jídlo všichni ostatní, jen Iim ne. Už jsem byla dost nervózní a hladová. Myslím, že to na mě Iim poznal, měl takový vyděšený pohled, když se na mě díval. Asi za to mohly i moje poznámky směřující k obsluze, že se nám vůbec nevěnuje, a že by měl Iim něco říct a nesedět na místě a poslušně čekat. On mi ale několikrát řekl, že bude radši čekat dál, že je to v Indonésii zvykem. To už ale nezvládl ani Agung, a tak se ozval, když šel číšník náhodou okolo. Já už v tu chvíli začala jíst, protože během čekání na Iimovu rýži z rozhovoru postupně vyplynulo, že on musí stejně čekat ještě pár minut, než bude moct jíst, což by pro mě znamenalo studené jídlo. Já pořád měla za to, že čekáme jen na to, až mu donesou jídlo, ale my jsme čekali na signál od muezzina. Byla jsem jediná osoba ve warungu, která to nevydržela a začala jíst dřív, než muezzin spustil. Byla jsem překvapená, že všichni, co po nás do warungu přišli, byli muslimové a všichni poctivě čekali, i když už před sebou měli několik minut své jídlo.
Před jídlem i po jídle jsem se svým společníkům omluvila za neomalenost. Já bych klidně počkala, ale kdyby mi někdo dopředu řekl, jak dlouho budu muset čekat. Takhle jen stoupala nervozita a já nechápala situaci. Navíc se mi zdálo, že dva dny před tím, když jsme na tom samém místě taky jedli, jedl Iim mnohem dřív. Asi jsem se spletla…
Po dobré večeři jsme ještě zajeli na „horkou čokoládu“ do jedné uličky vedle Jl. Dago. Seděli jsme ve velice příjemném otevřeném bistru a pili kakao, které vydávali za čokoládu. Bylo ale moc dobré a já si hned vzpomněla na dětství, kdy jsem tento nápoj pila téměř každé ráno na snídani. Během pití jsme rozvinuli další diskuzi na téma cestování během prázdnin. Myslím, že kluci se docela bavili tím, že mám tři týdny prázdnin, ale je blbost někam jezdit, takže se asi unudím v Bandungu. Taky vymýšleli nové a nové plány na cesty v okolí Bandungu, které můžeme po prázdninách podniknout. To jejich plánování má ale drobnou trhlinku, stále se něco plánuje, ale nikdy se neřekne pevné datum. Takže vždy jen mluvíme ve smyslu „můžeme se podívat…, mohli bychom zajet tam, apod.“ Přece jen jsme se ale nějakého posunu dobrali, a možná přece jen neumřu v Bandungu nudou. Domluvili jsme se, že koncem prázdnin, zhruba kolem 6. října vyrazím s Agungem na cestu do Solo a Jogjakarty. Kolem 9. října by měl být v Jogjakartě i Iim, který plánuje od 29. září cestu se svými zahraničními zákazníky z Jakarty až na Bali. On by nám tedy mezitím zamluvil v Jogje hotel a vyzvedl by nás na nádraží. Snad je tato varianta schůdná, protože po svátcích Idul Fitri už by se lidé měli vracet do měst, takže cesta z měst na venkov by měla být přístupnější. Opravdu doufám, že aspoň tento výlet vyjde.

Jak je svět malej…

Pondělní dopoledne jsem strávila drobným úklidem a psaním článku do mého blogu. Na dvanáctou hodinu jsem pak byla domluvená s Julienem, že zajdeme někam na oběd. Tentokrát jsme zkusili ulici Tubagus Ismail kousek od mého kostu směrem k centru. Tubagus Ismail se jmenuje i moje ulice, tady se jich tak prostě jmenuje víc, jde asi o celou čtvrť. Tato ulice je ale širší a jsou na ní obchůdky a jídelny. Do jedné jsme zašli i my, celkem průměrná jídelna s velkým výběrem příloh a nízkými cenami.
Když jsem si nabírala rýži, všimla jsem si u vchodu „bílého“ kluka, který byl právě na odchodu. První sympatický „bule“ v Bandungu, kterého jsme potkali, říkali jsme si. Dosud jsme totiž vždycky potkali cizince, kteří nám ale nehodlali věnovat ani pohled natož pozdrav, a tento kluk dokonce řekl Julienovi „Hi“ a na mě se usmál!
Večer toho samého dne se setkání opakovalo…Přišla jsem kolem půl osmé do Dago Plaza a měla v plánu dát na blog článek a nějaké fotky. Sedám si k volnému stolu a všímám si, že o jeden stůl naproti mně sedí vysoký mladý cizinec, a usmívá se na mě. Já jsem ho na první pohled nepoznala (a on mě prý taky ne), šlo ale o toho samého kluka, kterého jsem ten den potkala v jídelně. Ani ne po minutě si ke klukovi sedá další, a po krátké slovní výměně se na mě dívá i tenhle. Nedalo mi to a po chvilce jsem vyrazila k jejich stolu…nabídne se mi pohled na obrazovku jejich notebooku, na které se skví název SEZNAM….“Češi?“, vykřiknu a všichni tři se ještě dlouho po tom bavíme nad tím, jak nás náhoda svedla dohromady. Martin (z jídelny, vyšší) a Aleš tu ještě spolu s třetím klukem studují na ITB (technická univerzita). Všichni bydlí společně v pronajatém domě (33 mil. Rp za rok!!!!!!) kousek od mého kostu a mají uklizečku. Vypadá to, že VUT v Brně je velice dobře finančně vybavila!
Dostala jsem od nich skvělou nabídku na výlet do přímořského letoviska Pangandaran asi čtyři hodiny na motorce jihovýchodně od Bandungu. Vyrazit chtějí v sobotu a zůstat asi deset dní. Cesta by měla probíhat na motorkách či skútrech, jsou tři, jedno volné místo pro mě tedy zůstává. Nabídka se mi vážně líbí, ale opět to má (jako jakákoliv cesta v tomto období) háček. Už od několika lidí jsem slyšela, že teď, před svátky Lebaran (arabsky Idul Fitri, konečně znám ten název; jsou to dva dny – 1.,2., října, ale všichni vyrážejí na prázdniny už teď), jsou všude zácpy, kdo může, jede z města za rodinou na venkov, na výlet apod. A tak se prý původně čtyřhodinová cesta může protáhnout i na sedm hodin, protože pořád stojíte v pětikilometrové koloně. Navíc Pangandaran je prý velice oblíbený mezi lidmi ze Západní Jávy, takže teď je tam hlava na hlavě, a je prý velmi obtížné sehnat ubytování. Asi to tedy vzdám…Je to tak hloupé, mám tři týdny prázdnin, ale v podstatě nemůžu nikam vyjet, tedy pokud nechci zešílet. Takže po prázdninách asi přijdu do školy a za pár dní zase zmizím, protože budu dohánět to cestování, co mi ušlo během prázdnin.
Ať už s klukama ale pojedu či nepojedu (velice pravděpodobně ne), tak doufám, že možností na společné výlety a večírky v jejich velkém domě bude ještě dost. Rozhodně tak na to vypadají…

Vyjížďka s Agungem

V sobotu večer jsem se přes sms domluvila s Agungem, že si dáme na druhý den sraz v deset hodin před Dago Plaza (obrovské stravovací a zábavní zařízení, kam chodím na gratis wifi internet).
Já jsem dorazila angkotem, Agung na svém skútru. V tu dobu v Dago plaza nebyla ani noha, takže jsme měli možnost si v klidu popovídat, aniž bychom museli poslouchat hluk z okolních kaváren a restaurací. Rozebírali jsme i možnost společného výletu do Jogjakarty, Sola (zkrácený název města Surakarta, nedaleko Jogji) a okolních atrakcí, jako jsou starobylé chrámy Prambanan a Borobudur. Zatím ale zůstalo jen u návrhu, protože přes prázdniny není pravděpodobné, že se někam dostaneme. V tomto období je totiž nutné rezervovat si lístek na vlak hodně dopředu, a navíc tarif jízdenek se v prázdninovém období výrazně změnil, a to směrem nahoru. Předběžně jsme se domluvili i na možnosti vyjetí někam za město, například s dalším studentem nizozemštiny, Iimem, který dělá převážně pro německé turisty průvodce po Indonésii.
Asi po hodině povídání jsme vyrazili na oběd. Ptala jsem se Agunga na typické bandungské jídlo, a on navrhl zajít do Warung Ampera, prý tam dělají nejlepší „nasi timbel“ v Bandungu. „Nasi timbel“ má být rýže (nasi) s mnoha různými přílohami podle chutě zákazníka. Tento pokrm ale podle mého názoru nabízí každý druhý warung, protože není problém přijít ke kuchaři a ukázat, co všechno k rýži chcete.
Warung Ampera má v Bandungu několik poboček. My jsme byli relativně blízko od Jl. Dago, ulici si ale nepamatuju, protože při jízdě na skútru se neorientuju tak dobře, jako když jdu pěšky. Když jsme dojeli na místo, zjistila jsem, že nejde o žádný „warung“, na jaký jsem běžně zvyklá, ale že jdeme do pěkné čisté restaurace v domku ve vilové čtvrti. Uvnitř už bylo několik strávníků. Hlavní příval ale jistě dorazil až k večeru, protože v období Ramadánu jí většina obyvatel Indonésie až po skončení postní části dne.
V hlavní místnosti jsme si mohli ze „švédského stolu“ vybrat, co jsme k rýži chtěli ochutnat. V nabídce bylo opravdu všechno možné, od smaženého tempe, tahu, ryb, kuřecího masa, vnitřností, všemožných placiček až po různě upravovanou zeleninu. Ke stolu jsme si ale odnesli jen cedulku s číslem objednávky. Zbytek donesli číšníci. Každý obdržel velký talíř s kupičkou vařené rýže zabalené v banánovém listě, misku na umytí rukou (ano, i v této restauraci se jí rukama) a sklenici teplého neslazeného čaje. Čaj nebo teplou vodu mimochodem dostanete téměř všude, i v tom nejšpinavějším warungu, už v ceně jídla.
Poté následovala ratanová miska s ohřátými pokrmy, které jsme si vybrali jako přílohu k rýži. Já měla kromě smaženého tempe ještě prazvláštní kouli cca o průměru 5 cm tvořenou tenounkými bramborovými proužky opraženými na „sladko-pálivo“. Kromě proužků brambor se v kouli nacházelo ještě pár proužků červené chilli papričky. Ke „kouli“ jsem měla ještě placičku z nějakého těsta uvnitř s kukuřicí a nějakou zeleninou. Agung si vybral taky tempe a smaženou placičku s malými garnáty.
Jídlo bylo opravdu vynikající a prostředí moc příjemné! Jako tečku na závěr zaplatil Agung celý oběd. Bohužel právě když jsem byla na wc, takže mi unikla cena.
Po obědě jsme na skútru vyrazili na různá místa nedaleko Jl. Dago, jako třeba k Poštovnímu a Geologickému muzeu, obě byla ovšem zavřená.
Taky jsme zajeli na vlakové nádraží omrknout situaci kolem případné cesty do Jogji. Na nádraží bylo několik nástěnek s „jízdními řády“, mnohem stručnějšími variantami českých JŘ. Systém vlakové dopravy teď chápu jen o trochu víc než z předchozího vyprávění. Na různá místa na Jávě pravděpodobně vyjíždí vlaky s vagóny různých tříd. Jestli jsem to ale pochopila správně, tak nejhorší třída ekonomi jezdí ve zvláštním vlaku, který vyjíždí z jiného nádraží, než na jakém jsme byli. Tento vlak jsem dokonce měla možnost vidět při projížďce s Agungem, vypadal jako vlak z dokumentu o Indii, až po střechu plný lidí.
Z „našeho“ nádraží pravděpodobně vyjíždí vlaky s třídami bisnis a eksekutif, přičemž business je prý o něco horší (např. bez klimatizace) a levnější než eksekutif. V jednom vlaku pak najdete vagóny obou tříd.
Na jízdním řádu jsme se dozvěděli, že směrem do Jogji vyjíždí několik vlaků s různými názvy, moc jich ale není, a např. vlak s jedním názvem vyjíždí jen dvakrát denně, ráno a odpoledne (cesta do Jogji trvá asi 8 hodin).
Na přepážce jsme si taky mohli prohlédnout cedulku s novými cenovými tarify pro období prázdnin. Bohužel si nepamatuju název těchto prázdnin, ale mají co do činění s Ramadánem, většina lidí se během tohoto období vrací aspoň na pár dní z měst ke svým rodinám na vesnice. Proto jsou v této době ceny jízdenek vyšší (např. cena za jízdenku do Jogji třídou business 90 000 Rp mimo prázdniny, během prázdnin 150 – 200 000 Rp!) a vlaky jsou narvané. V reálu toto znamená, že např. vlak směrem do Jogji má nějaká volná místa až 2. října! Kdo se tedy chce během prázdnin vydat na cesty, musí si jízdenku rezervovat dlouho dopředu. Já to tedy vidím tak, že během prázdnin objezdím jen okolí Bandungu a na delší cesty se vypravím, až se situace na dráze uklidní.

Po cestě z nádraží došla řeč na Českou republiku, a tak jsem mimo jiné zmínila i boty Baťa (jeden z učitelů ve škole si při zmínce o ČR vzpomněl hned na boty). Na to mi Agung odpověděl, že nějaký obchod s názvem Bata je v Bandung Super Mal. Moc jsem mu nevěřila, a tak jsme to zajeli prověřit. Na druhém konci města, daleko od mého domova se nachází asi největší shopping mall v Bandungu a v něm opravdu i obchod s botami Bata! A nejen to, byla jsem i mile překvapená, když jsem objevila evropské značky oblečení jako je Esprit a Next. Pravděpodobně tam mají i jiné, ale my jsme si obchoďák moc neprohlídli, protože Agungovi přišla zpráva od Iima, že si můžeme dát sraz v jednom knihkupectví v blízkosti Jl. Banda, kde je výukové centrum niz. jazyka.
Po cestě jsme se ale ještě zastavili v obchůdku se sladkými dobrotami typickými pro město Surakarta – Srabi Solo. Jde o koláček ze sladkého řídkého rýžového těsta (výroba viz fotky na picase). V obchůdku tyto koláčky zároveň vyrábějí před očima zákazníků, takže i my jsme mohli vidět kuchaře v akci. V tomto obchůdku nabízejí dva druhy Srabi Solo, suché bez ničeho a s čokoládovými „bobky“, které sem určitě importovali holanďani (v Nizozemsku a Belgii se běžně sypou k snídani na chleba, tady se seženou běžně v supermarketu taky). V Solo prý ale mají druhů víc, musím tam s Agungem zajet a ochutnat!
Když jsme přijeli ke knihkupectví, Iim už na nás čekal. V obchodě měli dost slušné ceny, asi jako Levné knihy v ČR. Sehnala jsem tam dokonce kapesní slovník Niz.-Ind., Ind.-Niz. Asi za 13 000 rupií (asi 26 kč), mnohem lepší než trojjazyčný Niz.-Anglicko-Indonéský, který jsem si koupila v Gramedii v BIP. Nějakou dobu jsme pak seděli všichni tři před obchodem, a Iim vyprávěl o místech, která bych měla určitě navštívit v okolí Bandungu. Například čajové plantáže s výrobnou čaje, výrobnu tofu (tahu) v Lembangu (v kopcích pár km severně od Bandungu), výrobnu indonéské čokolády, hory a sopky v okolí. Doufám, že mě na některá místa vezmou právě Agung s Iimem, protože jinak vůbec netuším, jak bych se tam dostala.
Protože mě vysedávání před obchodem už moc nebavilo, chtěla jsem vědět, co budeme dělat dál. Bylo už po páté a já měla hlad, Iim evidentně taky, protože je muslim a celý den tím pádem nic nejedl. Rozhodli jsme tedy zajet do nějakého warungu. Při večeři jsem se dozvěděla, že měl ten den Iim vážnou diskusi s rodiči. Asi už po několikáté se ho snažili přesvědčit, ať se ožení. Ale jak, když nemá žádnou přítelkyni a žádná ani není v dohlednu? Iim mi na to odpověděl, že se bude snažit během příštího roku oženit, tedy si do té doby musí někoho najít. Situaci mu opravdu moc nezávidím, být mužem muslimem v této zemi asi není moc jednoduché.
Po večeři jsem se Agungem nechala zavést před Julienův kost, a to v doprovodu Iima. Po krátkém seznámení kluků s Julienem jsme se rozloučili, a Agung s Iimem odjeli na svých skútrech domů. Já se vnutila do Julienova kostu, kde na dvorku probíhal obvyklý rozhovor mezi spolubydlícími.

Just a perfect day!

Včera jsem s Julienem vyrazila po další nudné hodině ve škole na rektorát v ulici Dipati Ukur, kde jsme chtěli najít koordinátora programu Darmasiswa. Stále jsme totiž nedostali peníze za září a říkali jsme si, že v pátek máme na dlouhou dobu poslední šanci něco udělat. Od pondělí totiž máme až do 10. října prázdniny, tak jsme si s Julienem říkali, že v této zemi nebude přes prázdniny školní personál právě moc aktivní, takže je lepší optat se na naši záležitost ještě před tím. Koordinátor ale nebyl k zastižení a ze slov jeho kolegyň jsme pochopili, že máme zkusit přijít příští čtvrtek, kdy by se pan Tatang, či jak se jmenuje, snad mohl na školní půdě nacházet a že v současné době ony v kanceláři žádné peníze nemají.
Po tomto ujištění jsme zašli na oběd do blízké jídelny. Uvnitř nebyl téměř nikdo, jak to v těchto dnech kvůli Ramadánu bývá, takže jsme si v klidu mohli vybrat něco dobrého k zaplnění škemrajícího žaludku. Výběr byl celkem veliký, ale já nakonec skončila u rýže s malými kousky tempe opraženými nasladko asi s trochou chilli (něco podobného mají v jednom warungu kousek od mého kostu, ale tam k tomu mají ještě opražené burské oříšky, moooc dobré!), jedním větším osmaženým plátkem tempe obaleným v těstíčku a jakousi směsí „zeleniny“. Opravdu těžko říct, o jakou zeleninu šlo, připadla jsem si ale jako divoké prase, protože něco z té mé „zeleniny“ vypadalo jako šípky či žaludy. Přesto to k jídlu bylo a já všechno poctivě spořádala do posledního zrníčka rýže.
Po obědě jsem se sama vydala směrem k centru. Dala jsem si totiž za úkol sehnat knihkupectví, kde by měli knižního průvodce po Indonésii, když už ne průvodce Lonely Planet, tak aspoň něco podobného. Už jsem byla v několika knihkupectvích, ale všude měli maximálně mapy. Já ale potřebuju kompletní informace o zajímavých městech, přírodě, kultuře a dopravě v jednom.
Šla jsem tedy nejdřív na Jalan Banda, kde se nachází centrum pro výuku nizozemského jazyka. Už jsem tam byla minulou sobotu s Julienem, ale měli zavřeno. Je to stará budova připomínající kostel, nic venku ale neupozorňuje na fakt, že by se tu měli scházet studenti nizozemštiny. Tentokrát jsem měla štěstí, bylo otevřeno. V první místnosti je menší knihovna, kde mají dokonce celkem aktuální výtisky novin NRC Handelsblad a jiné. Tam jsem taky našla hned několik osob – dva velmi staré pány, jednoho sympatického mladíka a dvě paní ve středním věku, všichni Indonésani. Mladík jménem Agung se mě hned ujal a tahal ze mě informace, jak už to znám. Tentokrát to ale bylo velice milé a moc mě to bavilo, navíc jsme si povídali nizozemsky.
Agung tedy čekal spolu s těmi dvěma ženami na další spolužáky z kurzu nizozemštiny. Dva staří pánové pravděpodobně jen hlídali knihovnu.
S Agungem jsme si vyměnili telefonní čísla a domluvili se, že si dáme určitě vědět, kdy se můžeme zase vidět, protože zájem byl evidentně oboustranný. Mě tedy byl od první chvíle velmi sympatický. Asi za to mohlo několik faktorů, jako třeba celkem slušná znalost nizozemského jazyka, jeho výška (minimálně stejně vysoký jako já, což se tu moc nenosí!), zajímavě řezaná tvář s velkýma očima, ale hlavně nebyl vtíravý stejně jako jiní. A to i přesto, že mi hned nabízel, že pokud bych měla zájem, tak on i s ostatními studenty občas vyrazí na nějaký výlet, takže bych jim mohla dělat společnost, nebo naopak zajet někam jen s ním, že mě velmi rád provede po zajímavých místech, například v Jogje, kde pravděpodobně nějakou dobu žil. Dnes je Agung fotograf na vlastní noze….co to tady v Indonésii znamená, ještě netuším, ale snad se to časem dozvím.
Po tomto zajímavém seznámení jsem vyrazila dál směrem do centra. Došla jsem až na obrovskou třídu Jl. Asia Afrika, kde jsem se při chůzi na betonovém chodníku doslova smažila, mohlo být aspoň třicet stupňů. V ulici ale žádné obchody nebyli (tedy aspoň na tom malém úseku, který jsem prošla), jen samé banky a autoservisy. Po několika metrech jsem zabočila na „nákupní“ třídu Braga, kde jsem potkala hned několik turistů. V ulici je několik obchůdků s obrazy a tradičními výrobky, jako jsou třeba loutky divadla wayang. Jinak tu ale není nic moc zajímavého. Téměř na konci třídy jsem vešla do obchodního domu Braga City Walk, kromě pár nezajímavých obchůdků a velkého supermarketu Carrefour tam ale nebylo téměř nic k vidění. Chtěla jsem si ale na chvíli odpočinout, tak jsem vyjela až do posledního parta věnovaného občerstvení. Poprosila jsem o „kopi susu“, tedy kávu s mlékem, což ale zde ve většině případů znamená zvláštní druh instantní kávy se sušenou smetanou a cukrem, nebo kondenzovaným mlékem a cukrem. Prostě bez cukru ani ránu! Ani tentokrát jsem se tomu nevyhnula, slečna servírka mi sice donesla slibně vyhlížející šálek kávy s mlékem a pěnou, uvnitř ale bylo aspoň pět kostek cukru a mléko určitě nebylo mléko. Byla jsem schopná vypít asi jen půlku. Už jsem ale byla s Julienem například v jedné docela drahé kavárně v BIP a řekla jsem si o „white coffee“. Přinesli mi výbornou kávu s mlékem, úplně jsem vrněla blahem! Jen ta cena 15 000 rupií (cca 30 kč) už nebyla tak pěkná. S Julienem je ale radost chodit na kafe, protože v těchto chvílích za mě platí on, aby i zde měl na chvíli pocit jako ve Francii, kde na schůzce platí automaticky muž za ženu. Říká tomu francouzské momenty. Velice galantní a zde i velice finančně výhodná záležitost, zvlášť když navštívíte čistou a pěknou kavárnu, jinak řečenou drahou!:-)
Po této přestávce jsem pokračovala dál k Pasar Baru. Jde o obrovskou budovu nedaleko ulice Braga, v níž se nachází jedno velké tržiště převážně s oblečením, látkami a šperky. „Pasar baru“ znamená doslova „nový trh“. Před a uvnitř budovy je neskutečný mumraj, hlava na hlavě. Motorky a auta tomu zrovna nepřidají. Pouliční prodejci před budovou se snaží prodat snad úplně všechno, třeba plastové tašky, kdyby člověk náhodou uvnitř trhu při nákupu žádnou nedostal. Což ovšem moc pravděpodobné není, protože tady se plastové sáčky a tašky válí úplně všude.
Neměla jsem právě náladu zkoumat prodejní artikly, tak jsem vyjela po eskalátorech do předposledního patra a odtud po schodech až na střechu, kde mě čekalo velice milé překvapení v podobě polootevřeného parkoviště s nádherným výhledem na město a okolní hory.
Po prohlídce jsem změnila směr trasy a vydala se zpátky směrem k Jl. Dago a pak k rektorátu na Dipati Ukur, kde měl probíhat nějaký jazzový koncert, a bylo pravděpodobné, že tam potkám Juliena. Tam jsem ovšem už nedorazila, protože mi po cestě přišly dvě zprávy od Agunga, ať prý přijdu na jejich hodinu nizozemštiny, jestli jsem někde v okolí. Byla jsem sice už docela unavená, ale přece jen jsem dala přednost možnosti potkat další zajímavé lidi a dozvědět se něco nového. Když jsem dorazila před holandské centrum, bylo už zavřené, ale přede dveřmi sedělo několik lidí – Agung, tři slečny a jedna starší paní. Sestava se tedy obměnila, přesto šlo pořád o studenty ze stejné skupiny. Za chvíli ještě přijeli z motliteb v mešitě dva kluci na motorkách, taky členové kurzu nizozemštiny. Každý z nich se učí nizozemštinu z různého důvodu, někdo se do Nizozemska chystá, někdo už tam byl, a například starší paní má holandského manžela. Ve většině případů jde o univerzitní studenty.
Protože šlo o jejich poslední hodinu před prázdninami, chtěli ji zakončit společnou večeří ve warungu, na kterou jsem byla pozvaná i já. Všichni členové ženského pohlaví nasedli do auta zaparkovaného před budovou centra, a kluci jeli na motorkách. Po pár minutách koordinované jízdy jsme všichni dorazili na jednu z vedlejších uliček Jl. Dago, kde jsme si poté posedali na lavice warungu pod stromy. Kuchaři, číšníci i zákazníci byli z řad studentů, takže ve výsledku to bylo velmi pohodové posezení. Objednali jsme si podle chutí rýži s kuřecím nebo kachnou a k tomu nějaké to tempe a tahu. Stravování bylo bez příborů, takže jen s miskami na umytí rukou. Myslím, že jsem konečně pochytila správný způsob nabírání rýže holýma rukama. Stačí jen dostatečně namočit prsty, a pak jimi umačkávat malé množství rýže do takové podoby, aby se při pohybu ruky směrem k ústům nerozpadla.
Na talířku s masem měl každý jakési zelené listí, které jsem původně nechala být bez povšimnutí. Když jsem si ale ve finále opláchla prsty a usušila je v papírovém kapesníku, bylo mi řečeno, že listy slouží jako mýdlo. A opravdu, stačí jen namočit jednu či obě ruce, podle toho, jak je člověk při jídle šikovný, vzít pár lístků pro mě neznámé byliny a promnout je v dlani, opět namočit ruku a usušit. Ruce pak nádherně voní!
Po večeři jsme se rozloučili a postupně vyráželi do svých domovů. Dívka se jménem Laura (jediné jméno ze skupiny dívek, které si pamatuju) odjela svým autem k pár metrů vzdálenému luxusnímu kostu, za který platí 1 milion rupií měsíčně. Starší paní zmizela neznámo kam a zbytek, tedy tři holky, si mezi sebou rozdělili kluci na motorkách. Původně jsem chtěla jít domů pěšky, nakonec není to tak daleko, Agung se ale nabídl, že mě sveze na motorce a to i přesto, že on bydlí na druhém konci města. Další dva kluci zase nabídli své džentlmenské služby zbylým dvěma holkám.
Myslím, že jízda na motorce bez helmy a za tmy v centru Bandungu pro mě bylo to nejlepší zakončení večera! Dosud jsem jen obdivovala, jak řidiči motorek dokáží kličkovat mezi auty, všude se vmáčknou, jezdí jako blázni a vůbec, že jsou schopni tady v tom šíleném provozu na silnicích bez úhony jezdit a nakonec jsem měla být i já účastníkem silničního provozu?! Sedla jsem tedy za Agunga a vyrazili jsme ještě společně s jednou dvojicí k Pasar Simpang, tedy kousek od mého kostu. Po cestě bylo pro mě kupodivu ještě dost šancí k rozhovoru s druhou dvojicí na motorce. Vlastně není divu, protože tady se na motorce prostě žije.
Nechala jsem se vysadit na Pasar Simpang a rozloučila se. Byl to skvělý den a tak jsem za něj Agungovi i ostatním poděkovala, protože bez jeho zájmu bych asi prožila další nevýrazný den.

Dari mana?

Od mého příjezdu do Bandungu už jsem měla možnost zahlédnout pár bílých tváří. Pár kluků na motorce, několik starších lidí na vycházce a například i rodinku se dvěma dětmi, která právě opouštěla angkot. Přesto ale počet bělochů v Bandungu asi stále není natolik velký, aby jejich pohyb po městě nikoho z domorodců nevzrušoval.
Jdu-li po ulici, je téměř nemožné, aby mě někdo nezaregistroval. Ženy a dívky jsou asi od přírody zdrženlivější a navíc je ženské pohlaví asi tolik nezajímá, takže od nich se dočkám maximálně úsměvu. Muži mladí i starší už jsou troufalejší. Někdo trénuje svou angličtinu, tak zavolá „hello“ nebo „hello mister“(mister je označení většinou pro muže i ženy). Někdo se dokonce zeptá „how are you?“ nebo „what is your name?“. Někdo zase zkouší jinou taktiku a konverzuje v indonéštině. To pak na řadu přicházejí nejčastěji dvě otázky: „Dari mana?“ nebo „Ke mana?“.
„Dari mana?“ znamená v základu „odkud?“. Zkráceně se tak ale může vyjádřit i otázka „Odkud jsi?“ nebo taky „Odkud jdeš?“
„Ke mana?“ znamená „kam?“, tedy například „Kam jdeš?
Lidé se tedy velice rádi ptají, odkud jsem. Zajímá je ale taky, kam právě jdu, na což je asi nejlepší odpověď „Jalan, jalan“ (dalo by se přeložit jako „jdu na procházku“, „jen tak se procházím“).
Když je prostor k delšímu rozhovoru, je pak samozřejmě možné slyšet otázek víc: Co tu děláš? Jak jsi tu dlouho? Jak dlouho tu budeš? Kde bydlíš? Jsi vdaná? Jsi tu sama? ....
Sama tyto otázky nepovažuju za nezdvořilé a zatím jsem na ně skoro vždy trpělivě odpověděla.
Například před pár dny jsem byla v knihkupectví a hledala jsem nějaký dobrý nizozemsko-indonéský slovník. Už jeden sice mám, ale moc dobrá koupě to nebyla. Stojím tedy u regálu s knihami, a z jedné strany na mě zírá hlouček asi desetiletých školaček v uniformách. Netrvá dlouho a holčička, co stojí nejblíž, už se mě ptá na všechno možné. Taky ji zajímá, jakou knížku hledám. Když vidí, že jsem si nějakou z regálu vzala do ruky, udělá to samé po chvilce taky. To ovšem nebylo všechno, z druhé strany se ke mně totiž přiblížil jakýsi chlapík, který by se taky rád účastnil rozhovoru. Po tom, co řeknu, že jsem z České republiky, hned si vzpomene na jakési své české známé. Když mám definitivně vybráno, odcházím ke kase a ven z obchodu. V blízkém fastfoodu si sedám ke stolku a připojuju se k internetu. Netrvá dlouho a chlapík z knihkupectví si ke mně přisedá a tahá ze mě moji emailovou adresu, a na oplátku mi nabízí tu svoji. Nenápadně ukončuju rozhovor tím, že se zaberu do práce na notebooku. To ale chlapíkovi vůbec nevadí a asi ještě půl hodiny sedí u mého stolku. Nic po mě nechce, nic neříká, ale stále tam sedí, asi čeká nějaký zájem z mé strany. Po delší době konečně pochopil, že to nemá smysl a odchází.
Pár dní po této příhodě jsem šla na nákupy do BIP. Řekla jsem si, že pořádně projdu všechna patra a podívám se, co by stálo za další výdaje. Uvnitř obrovského obchodního domu nacházím krámek s tradičními indonéskými výrobky. A koho nepotkám….zase chlapíka z knihkupectví! Radši bych dělala, že ho nevidím, ale je už moc blízko. Kupodivu se ale ke mně nehrne se salvou dalších otázek. Vidí mě, ale mluví do telefonu. Až když domluví, přijde ke mně a říká mi, že mi poslal email. Email jsem opravdu dostala, ale protože mi v poslední době nebylo moc dobře, neměla jsem vůbec náladu odpovídat. Po otázce, jestli si chci v obchůdku něco koupit, říkám, že možná a mizím z jeho dohledu.
Možná se mi to jen zdá, ale mám pocit, že někteří lidé se tu zabavují tím, že se velice často nacházejí v různých obchodních domech, bloumají tam a pokukují po ostatních lidech bez nějakých dalších úmyslů, a tento chlapík by toho mohl být zářných příkladem. Byl to totiž už druhý obchod, kde jsem jej potkala, a nemám pocit, že by právě něco nakupoval.

Stravování

Nejběžnější a finančně nejpřijatelnější způsob stravování pro většinu Indonézanů je ve „warungu“ či „rumah makan“.

Warung je stánek s jednoduchou konstrukcí a střechou z plachty, boční strany jsou někdy taky z plachet, na kterých je uvedený seznam jídel, která se v tom daném warungu připravují. Uvnitř je malá „polní kuchyně“ v různém stavu, jeden či více stolů pro strávníky a stoličky na sezení. Na stole je ve většině případů alespoň miska s omáčkou z čili papriček (různě pálivé) a ubrousky. Někdy jsou na stole taky příbory (lžíce a vidlička; příborový nůž se nepoužívá) a třeba i menu zatavené v plastu. V některých stáncích se jí rukama, takže k jídlu dostanete ještě misku s vodou na umytí špinavých prstů.
Těžko říct, jestli jídlo připravené ve warungu má nižší kvalitu než v rumah makan, rozhodně je levnější. Například vařená rýže s dušenou zeleninou a tempe či tahu vyjde cca od 4 000 do 8 000 rupií. Maso je samozřejmě dražší. K jídlu většinou dostanete zdarma sklenici vody nebo čaje.
Většinou je jídlo ve warungu dopředu připravené. V termosce je horká rýže, ke které dostanete vlažné či studené další pokrmy. Zase ale záleží na majiteli a druhu jídla. Například „nasi goreng“, tedy rýže osmažená s vajíčkem, případně zeleninou a kuřetem, a další podobná jídla se připravují až po objednání.
Některé warungy ( a rumah makan) jsou zaměřené na krajové speciality. Některé například nabízí jídlo z Padangu na Sumatře, což znamená, že je víc pálivé. Jestli se ale v nabídce najde něco opravdu typické pro Padang, nevím.

Rumah makan neboli jídelna může vypadat velice obyčejně a ušmudlaně (jediný rozdíl oproti warungu jen v tom, že není venku ale v domě) ale taky upraveně, někdy jako naše restaurace. Zdejší restaurace (restoran) jsou docela luxusní záležitostí.
V rumah makan najdete vše jako ve warungu, jen je tu někdy navíc televize, kasa a větší výběr jídel. Jídlo v jídelně je trochu dražší, v těch horších cca od 7 000 do 15 000, v lepších samozřejmě víc.
V rumah makan stejně jako ve warungu se může kouřit, stejně jako kdekoliv jinde kromě uzavřených a veřejných prostor jako je škola, banka, obchodní dům apod.
Nejvíc rumah makan a warungů najdete u trhů, v „horších čtvrtích“, ale někdy i na široké třídě před bankou či luxusním obchodem.

Menší než warung je ještě pojízdný stánek, v němž jeho majitel připravuje většinou jen jeden pokrm, například nějaké smažené dobroty.

Městská hromadná doprava v Bandungu

V Bandungu, stejně jako v Jakartě a velice pravděpodobně i v jiných městech v Indonésii, funguje systém městské hromadné dopravy (angkutan kota). Jde o systém minibusů (angkot), které mají určitou barvu a nápis, podle nějž lze rozpoznat trasu, po které ve městě jezdí. Nemají ale pevné zastávky, vše se řídí podle zákazníka. Ve městě je několik terminálů, ze kterých angkoty pravděpodobně vyjíždí a zase se do nich vrací. Na těchto terminálech mají své stanoviště i autobusy. Jejich trasa je delší a některé asi vyjíždí i za město. Jestli odsud jezdí i dálkové autobusy, zatím nevím.
O angkot není nouze. Kolikrát na něj nemusíte čekat a on si vás najde sám. Stačí jen jít po chodníku či okraji silnice a nějaký u vás zastaví nebo zatroubí, jestli náhodou nemáte zájem svézt se. V případě, že si chcete na nějaký počkat, stačí, když se postavíte na okraj silnice a on určitě za chvilku nějaký dorazí. Další varianta je použití angkotu, který zrovna stojí kousek před vámi, když jdete po ulici. Řidič stejně čeká na další zákazníky, aby byl angkot efektivně využit, tedy pokud možno zaplněn až po střechu
Při vstupu do angkotu je možné zeptat se řidiče, jestli jede na vaše místo určení. Pokud jste si jisti, že jeho trasu znáte, říkat nemusíte nic a můžete si sednout do zadního prostoru. Pod okýnky, jsou po obou stranách lavičky na sezení, dveře do prostoru pro cestující jsou stále otevřené (aspoň nějaká možnost osvěžení). Podle mého názoru je nejlepší sedat si angkotu, který už je aspoň z poloviny zaplněn. Pak je totiž menší šance, že budete pořád stát na jednom místě a čekat na další cestující. Během tohoto čekání řidič například vykřikuje název ulice či místa, kam směřuje. Například u BIP někdy stojí víc angkotů najednou a řidiči vyřvávají „dagodagodagodago…“, aby nalákali nové zákazníky.
Stejná cesta angkotem může trvat různě dlouho, záleží jen na provozu a zálibě řidiče v čekání na okraji silnice na další cestující.
Na znamení, že chcete vystoupit, tedy aby řidič přibrzdil, stačí ze svého místa vzadu zvolat směrem k řidiči kouzelné slůvko „kiri“ (znamená doleva, může se i zopakovat: tedy kirikiri). Řidič při první možné příležitosti přibrzdí u okraje silnice a vy mu podáte peníze za svezení.
Ze začátku jsme se s Julienem asi dvakrát zeptali spolucestujících, jaká je přiměřená cena pro naši cestu, a od té doby jen stačí odhadovat dle větší či menší vzdálenosti. Už se mi i stalo, že jsem neměla drobné, takže jsem řidiči musela dát větší sumu peněz, a on zbytek poctivě vrátil.
Co se stylu jízdy týče, každý řidič je samozřejmě jiný, někdo jede jako blázen, což je ale u osobních aut a motorek zcela běžné, někdo jede opatrně.

Učení mučení

Uběhl první týden ve škole, a tak je možná na místě malé zhodnocení.

Výuku máme každý všední den od 8,30 do 11,45 s patnáctiminutovou přestávkou v deset hodin.

V pondělí nás v Pusat Bahasa uvítali představitelé univerzity, učitelé a koordinátoři programu Darmasiswa. Po jejich představení a úvodní řeči následovalo představení samotných studentů. Po nějakém hnutí mysli jsem si stoupla jako první a spustila hned v indonéštině. Po mě přišel na řadu Julien, Thajci a Číňanky. Asi se s Julienem učíme rychle, protože představitelé školy nevěřili, že jsme tu jen pár dníJ

Po představení následoval test, který nás měl rozdělit do skupin podle znalostí. Hned od začátku bylo jasné, že spolu s Julienem, Suchanou a Ekkachaiem z Thajska budu v té první (tedy začátečníci).

Úterý: Po akademické čtvrthodince dorazil veselý trpaslík s informací, že náš učitel nedorazí, a on tedy bude učit za něj. Za dvě hodiny jsme toho opravdu moc neprobrali. Jeho anglická slovní zásoba obsahovala dohromady možná 50 slov, takže případné vysvětlení indonéských slov v angličtině nebylo téměř možné. Trpaslík se tedy snažil vysvětlovat v indonéštině. Mluvil ale hrozně rychle a nelámal si moc hlavu s tím, že mu nikdo nerozumí. Sice občas něco napsal na tabuli, ale to nebylo k přečtení. Když jsem ho požádala, jestli by něco nemohl napsat znovu, protože to nemůžu přečíst, sice tak učinil, ale naškrábané to bylo úplně stejně. Člověk se na něj nemohl zlobit, byl to takový usměvavý starý trpaslík.

Středa: Opět drobné zpoždění. Přišel jiný učitel. Anglická slovní zásoba 100 slov. Psal pěkně a dokonce používal notebook. Ve wordu si připravil základy indonéské konverzace a nutí nás ke čtení replik. Potom polopatě vysvětluje jednotlivá slova. Když ho to moc nebaví, někam odejde a nám svěří svůj notebook, abychom si opsali zbytek konverzace.

Čtvrtek: Přišla sympatická paní. Přinesla si dokonce nějakou lekci z učebnice indonéštiny. Každý z nás čte část textu, paní potom to samé pomalu opakuje a při dotazu vysvětluje význam slov. Ne vždy se ale daří, její angličtina taky není nejlepší a ať se sebe víc snaží vysvětlovat v indonéštině, moc to nepomáhá. Ještě, že mám vedle sebe Juliena, a tak si navzájem pomáháme. Poprvé mám pocit, že jde o produktivně strávenou hodinu, musíme totiž taky sami mluvit, vyprávíme, jak to vypadá u nás doma. V deset hodin se ale balíme a jedeme angkotem na Jl. Dipati Ukur, kde je rektorát a jeden ze dvou kampusů UNPAD. Slaví se totiž 51. výročí vzniku univerzity. Ošklivý trpaslík s přehazovačkou, který nás doprovází z Pusat Bahasa nás vede do sálu, kde už sedí plno svátečně oblečených lidí. Sedáme si na volná místa, a zíráme na pódium, kde sedí možná padesát starších lidí, pravděpodobně představitelé UNPAD a zasloužilí učitelé. Rektor školy se ujímá slova. Řečnický pult snímá kamera a obraz jde okamžitě na dvě plátna po obou stranách pódia. Až na pár výjimek nerozumíme ani slovo, takže se začínáme nudit a ani školní sbor to nemůže zachránit. Po tom, co se u pultu vystřídal třetí člověk, mizíme s Julienem ze sálu. Venku si fotím sympatického vojáka a dekorace určené pro oslavy výročí.

Pátek: Zaspala jsem, ale do školy to stíhám bez problému. Problém mám ale jiný, bolí mě celé tělo a jsem strašně unavená. Ve škole je to ještě horší, takže po půl hodině odcházím. Škoda, protože na řadu přišla gramatika s učitelem, kterého známe ještě z Jakarty. Naštěstí ale každý dostal učební látku vytištěnou na papíře, takže to doma můžu louskat celý víkend.

Docela mě překvapilo, že nám ve škole nenabídli žádné učebnice. V Čechách jsem si ale koupila česky psanou učebnici indonéštiny, takže v případě nejasností mám možnost kontroly a další konzultace.

Nakonec bych ale chtěla zmínit nejlepší způsob výuky indonéštiny, stejně jako každého jiného jazyka, a to je kontakt s domorodci-na trhu, na ulici, ve warungu, na kostu, prostě kdekoliv.

Bandung, 9.9.2008

Včerejší pokus o registraci nevyšel…jedu půl cesty minibusem a pak podle mapy pěšky…Istana Plaza nalezena. Nechci se chválit, ale myslím, že i tady v tom zmatku mám orientační smysl.
V obrovském luxusním obchoďáku si sedám do kavárny v druhém patře, objednávám si kávu a zapínám počítač…chyba lávky…registrace probíhá jen ve třetím patře, kde jsou restaurace. Nechce se mi čekat, než dopiju kafe, tak se snažím servírce přihlouple vysvětlit, že teď zaplatím kafe, ale aby mi ho nechala na stole a pohlídala, že hned přijdu. Ve třetím patře si sedám do nějakého fastfoodu a ono pořád nic. Ptám se kluka vedle mě, co s tím…ani slovo anglicky. Jdu tedy k jinému stolu a tam už je to lepší, dokonce se zvednou od jiného stolu, aby mi poradili. Pár metrů ode mě stojí jakýsi „terminál“, stůl s počítačem a židlí a u něj cedule označující, že by zde měla probíhat registrace k síti melsahotspot. Jenže na židli nikdo nesedí a jeden z přísedících mi oznamuje, že už je dnes a zavřeno a že bude otevřeno snad zítra. Rozčilená si zase sedám ke kávě a uklidňuju se. Dobře, tak to zkusím zase dneska…nebo třeba pozítří a popozítří?:-)
Cestu zpátky jsem absolvovala stejným způsobem. Na osmou hodinu jsem se domluvila s Julienem na večeři, resp.na sraz před Mc Donaldem na Pasar (trh) Simpang.
Pasar Simpang je na rušné ulici Jl. Dago. Na stejné ulici je taky Busat Bahasa a jen pár minut odsud bydlím já v Jl. Tubagus Ismail no. 27. Nejedná se ale jen o jednu ulici, dalo by se říct, že Jl. Tubagus Ismail je taková menší čtvrť s mnoha malými křivolakými uličkami. V jedné z nich bydlí i Julien.
Hlavně na Pasar Simpang lemuje silnici spousta stánků hlavně s jídlem (warung). Většinou má každý stánek zepředu velkou plachtu, na které je napsáno, co se nabízí k jídlu a pití, a za touto plachtou je pak pár stolů s malými plastovými stoličkami na sezení. Stačí jen procházet kolem stánků a podle menu na plachtách vybírat, na co máte právě chuť. Já jsem včera zkusila pecel lele a nasi (druh ryby s omáčkou ze zeleniny a rýži). Rybička vypadala velice zajímavě…téměř půlku totiž tvořila obrovská hlava, masa tedy moc nezbylo. Já hloupá jsem si na rýži přidala ještě čili omáčku (většinou podomácky připravená a nachystaná na stole, takže si může každý vzít, kolik chce, chuť a stupeň pálivosti je taky různý podle stánku), aby to nebylo tak suché….no, slzela jsem ještě dlouhoJ Bylo to taky podruhé za včerejšek, co jsme jedli jen rukama. V těchto stáncích totiž nemají příbory, takže donesou jen misku s vodou na umytí a na stole je připravený ubrousek na utření. Je to sice docela zábava, patlat se rukama v rýži, ale zatím mi to moc nejde.

Pár řádků úvodem…

Konečně jsem se po několika dnech strávených v Jakartě a ve svém domovském Bandungu dostala k psaní. Uběhla sice už dlouhá doba od posledního příspěvku, ale až do mého odletu nebylo o čem psát. Teď je toho naopak tolik, že nevím čím začít.
Můj první let letadlem proběhl v naprostém klidu. Asi se jen tak někomu nepoštěstí hned při prvním letu zažít tři odlety a tři přistání. Společnost Emirates Airline má na palubě skvělý servis, stevardky i stevardi byli moc milí a ochotní a jídlo bylo moc dobré. Jen ho možná bylo až moc, ale kdo by odolal…Bohužel jsem se ale během všech těch hodinách v letadle a při přestupu v Dubai vůbec nevyspala, ale jinak byl let celkem příjemný.
V Dubai jsem strávila asi čtyři hodiny…nešlo ale o odpočinek, během té doby jsem stihla několikrát projít dvě podlaží bezcelní zóny, snažila jsem se totiž najít nějaké místo, kde bych sehnala baterky do foťáku. Ještě před odletem ve Vídni se mi totiž nějakým záhadným způsobem téměř vybily baterky a další byly v zmumifikované krosně, takže hrozilo, že po cestě do Jakarty neudělám žádné fotky. Vlezla jsem snad do všech duty free shopů nabízejících od zlata a hodinek až po prací prášek, ale vysněné baterky nikde. Alláh byl ale milosrdný a dopřál mi ještě pár obrázků z Kuala Lumpur, kde jsme nějaké cestující vysadili, přeletu nad mořem mezi Malajsií a Jávou a v samotné Jakartě.
Před odletem jsem mailem dostala informaci, že by na mě (resp. na všechny „dharmasiswácké studenty“) měl někdo čekat. Kdo by to měl být a kde bych na něho mohla narazit, jsem ale netušila. Po přísně vyhlížejícím imigračním úředníkovi a vyzvednutí své zmumifikované krosny jsem prošla ještě jednou kontrolou a předem mnou se objevila řada směnáren, jedna vedle druhé. Nebylo možné si nevšimnout, že na mě snad všichni pokřikují a chtějí, abych si vyměnila své západní peníze právě u nich. Já se ale radši hned pustila směrem ven, v ohromném shluku lidí čekajících na příbuzné jsem naštěstí našla skupinku několika studentů v modrých sakách s cedulí s nápisem DARMASISWA. Ti asi chvíli přede mnou odchytli ještě další dva studenty z Řecka, takže jsem hned měla společnost na cestu do hotelu.
Vzhledem k tomu, že jsem ještě v den odletu absolutně netušila, co mě po příletu čeká, byla jsem příjemně překvapená, že bylo všechno tak dobře zorganizované. Že stejná disciplína a organizovanost nefungovala dál během pobytu Jakartě, už mi kupodivu až tak nevadilo. Byla sice jakási skupina lidí, kteří nás informovali o všem možném a připravovali pro nás program. Někdy ale sami ještě pár hodin před konkrétní aktivitou nevěděli, co se bude dít. Zvláštní bylo například už to, že jsem při příletu dostala 500 000 Rp „na přivítanou“. Někdo jiný ale nedostal nic…pravděpodobně záleželo na tom, kdo z organizátorů byl právě na místě nebo jestli právě měli dost peněz s sebou. Tyto peníze se tedy rozdávaly ještě asi dva dny v hotelu v Jakartě. Někde v hotelu se objevila cedule s informací, že v určitou dobu se budou dávat peníze těm, co je ještě nedostali. Takže se utvořila dlouhá řada čekajících na svůj příspěvek a v půlce se s vydáváním přestalo, protože prostě došly peníze…že by si neuměli spočítat, kolik studentů přijali a kolik jich opravdu přijelo? V tomto duchu tedy probíhal i další dny až do pátečního odjezdu studentů do svých měst.
Během těchto dní si většina studentů stihla prohlédnout okolí hotelu, který byl v obrovském zábavním parku v klidnější části Jakarty. Na ohromném prostoru bylo hodně muzeí (snad úplně na všechno), vodní svět, kde jsem objevila třeba rybičky se „sloním chobotem“ a pravděpodobně mrtvou obrovskou želvu albína s měkkým krunýřem, ale hlavně si mohl člověk prohlédnout tradiční architekturu z největších indonéských ostrovů. Se svými novými známými z Čech (Jana, Jana a JanJ, odletěli do Padangu na Sumatře) jsem dokonce zajela do obrovského Shopping Mallu kousek od parku. Nešlo ale o žádné značkové obchody, v několika patrech zboží všeho druhu pravděpodobně čínské výroby a v přízemí Carrefour. Na cestu tam jsme se nechali přemluvit od taxikáře, část cesty zpátky jsme absolvovali místním minibusem. Už jsem o nich četla a viděla pár obrázků, ale vlastní zážitek je nade vše!:-) Úplně jsem si cestování s ním zamilovala! Občas je možné na ulici vidět zastávku, ale jinak je úplně běžné, že člověk stojí kdekoliv na kraji silnice a čeká, až se objeví ten správný minibus. Řidič přibrzdí, nabere zákazníka, ten řekne, kam chce zavézt (trase toho daného minibusu) a jede se. A jede se opravdu všelijak. Lidé se předjíždí ze všech stran, motorky se snaží vmáčknout mezi auta, disciplína funguje snad jen na semaforech. Nejmenší rozdíl s dopravou v ČR je snad jen, že tady se jezdí po opačné straně silnice jako v Anglii. Například předevčírem jsem jela se svým (jediným evropským) spolužákem z Padjadjaran Universitas, Julienem z Francie, minibusem do indonéské Delvity, a řidič dělal takové kličky, jen aby se hnul trochu z místa, že u nás by měl za těch pár minut hned několik pokut. Nikoho to ale nevzrušuje a mě už taky neJ
Abych se ale vrátila k organizaci úvodního kurzu v Jakartě…Předposlední den, tedy ve čtvrtek, přijeli naši koordinátoři z univerzit. Konečně jsem mohla poznat i své nové spolužáky. Během předchozích dnů totiž nebylo možné v tom ohromném množství lidí najít právě ty, kteří se mnou v Bandungu budou studovat. Z celkového počtu 14 lidí, jich nakonec dorazilo jen sedm, z toho tři Číňanky (ty už indonésky mluví a na Universitas Padjadjaran-UNPAD-budou studovat jen jeden semestr, pravděpodobně dohromady s rodilými mluvčími), jeden Francouz (Julien, původně měl v Bandungu studovat na jiné univerzitě hudbu, ale bez jeho vědomí ho přiřadili k UNPAD, stejně jako já neumí indonésky), dva studenti z Thajska (taky bez znalostí) a já. Ti, co se budou indonéštinu teprve učit, budou chodit do Pusat Bahasa patřící pod UNPAD (výukové centrum pro zahraniční studenty).
V pátek jsme všichni společně vyrazili autobusem UNPADu do Bandungu. Město leží mezi horami asi 200 km jihovýchodně od Jakarty a klima je tu mnohem příjemnější. Oproti Jakartě tu není takové horko a vlhko. Je to takové teplejší léto v ČR. Venku sice občas něco zabzučí, ale v pokoji jsem ještě žádného komára nenašla a moskytiéru jsem v Bandungu doteď nepoužila.
Autobus nás vyhodil u Pusat Bahasa (menší starší budova s několika učebnami, je na rušné ulici Jl. Dago) Mám velké štěstí, že můj kost (privát, ubytování zvlášť pro holky a kluky, jde o běžný domek, kde je víc pokojů k pronájmu, se společnou kuchyní, pokud možno i obývákem a někdy i koupelnou, pokud není přímo na pokoji) je blízko Pusat Bahasa, takže jdu jen pár minut pěšky.

Tímto bych tento příšerně dlouhý příspěvek zakončila, protože se chystám na „sprchu“. Je sice teprve něco po půl páté odpoledne, ale po delším čase stráveném venku je velice osvěžující. (Není tu sice takové vedro jako v Jakartě, ale člověk se tu i tak zpotí celkem rychle). Potom vyrážím minibusem do obchodního domu Istana Plaza, kde bych se mohla zdarma registrovat k wifi a pak na několika místech v Bandungu zadarmo surfovat na netu. Pokusím se přidat i nějaké fotky.