úterý 24. května 2011

Java – Sulawesi – Bali – Gili 3

Poslední a zároveň nejnapínavější den na Jávě!
Ráno vyrážíme z hotelu v Bondowosu směr Surabaya, odkud nám pozdě odpoledne letí letadlo do sulaweského Makassaru. Je krásně ale taky vedro a klimatizace opět nefunguje. Teplota v minibuse stoupá a ne jen díky nefunkčnímu chlazení. Moje skupina už nějakou dobu zažívá drobnou ponorku, ale dneska dosáhne vrcholu. Jedním z mnoha důvodů je právě klimatizace, tedy spíš to, že někdo odmítá otevřít okna, u kterých sedí…jestli žádosti o otevření opravdu nejsou mezi těmi třemi řadami sedaček slyšet, si netroufám hodnotit. Pedro staví někde u Probolingga v servisu, kde by nám zase na chvíli trochu ochladili vzduch. Mezitím si dáváme ve vedlejším warungu džus. Hotovo, můžeme nastupovat. A v tu chvíli přichází obrovská hádka, kterou sleduju jen s nechápavým výrazem. Pustili se do sebe snad všichni, jen já a Pedro mlčky sledujeme, co se za námi děje. Po chvíli se všichni uklidňují a vzduch je zase na chvíli čistý. Od téhle chvíle je už ale rozpad skupiny definitivní a každý si radši hledí svého.
Na velké křižovatce ještě kus před Surabayou odbočujeme mimo běžnou trasu a jedeme hledat alternativní cestu. Před námi totiž byla obrovská zácpa, která by nás mohla připravit i o několik hodin času a nejspíš i několik litrů tělních tekutin, které bychom v zácpě vypotili. Tahle oblast u města Sidoarjo je totiž dlouhodobě problémová z důvodu velmi zajímavého ale bohužel taky velmi nepříjemného přírodního jevu. V nížinné oblasti blízko moře, kde se Sidoarjo nachází, totiž už několik let dochází k samovolnému úniku zemního plynu a bahna z podzemí. Množství bahna je tak obrovské, že ohrožuje právě především Sidoarjo, kde kvůli tomu museli postavit vysoké náspy, které mají zabránit zaplavení města. Tento zvláštní jev se prý poprvé objevil v roce 2006 poté, kdy Jogjakartu (na jižní straně ostrova, Sidoarjo je na severní straně) zasáhlo krátce po sobě ničivé zemětřesení a erupce Merapi. Zřejmě tak došlo k posunu litosférických desek (odborníci by určitě řekli něco rozumnějšího), který měl za následek prasklinu, ze které se teď neustále dostává na povrch plyn a už zmiňované bahno.
Ale zpátky k cestě. V blízké vesnici si Pedro vyhlídnul chlápka na motorce, který nám za drobný poplatek ukázal, jak projet vesničkami kolem Sidoarja tak, abychom se vyhnuli zácpě a přitom se v krátkém čase dostali zpátky na hlavní silnici do Surabayi v místě, kde už žádné zdržení nehrozilo.
Na letiště jsme dorazili brzo, už kolem jedné hodiny po poledni. Sice jsme měli do odletu ještě dost času, ale já si potřebovala být jistá, že všechno klapne. Vyzvednout zásilku, vrátit letenky Batavia Air, dostat zpět peníze a dát je Pedrovi pro jeho šéfa za nové letenky od Lion Air.
Dala jsem skupině rozchod na oběd, za dvě hodiny jsme se měli sejít u vstupu do odletového terminálu. Další krok: přepážka Batavia Air a vrácení peněz. Tady to dlouho trvá, mají v kanceláři chaos. Než s tím něco udělají a spočítají peníze, jdu do úschovny zavazadel pro zásilku. Sedí tam zaměstnankyně a několik zákazníků. Ptám se po zásilce. Žádná nepřišla!!! Jak je to možné, vždyť nanejvýš ve 12 hodin tu měla být, teď už je po jedné. Volám do místní pobočky kurýrní společnosti a dávám jim číslo zásilky. Paní, zásilkové auto ještě nepřijelo do Surabayi, říká mi klidný dívčí hlas na druhé straně. Prosím?!! A už mám zase skoro tik v oku! Já tu zásilku nutně potřebuju, už tu měla dávno být, jak to, že auto je ještě někde na cestě??? Nezbývá než během necelých zbývajících dvou hodin, co jsem dala na rozchod, doufat v zázrak a zajet osobně do kanceláře zásilkové služby, která je naštěstí necelých 15 minut jízdy od letiště.
Sháním Pedra a vedu ho do úschovny zavazadel, kde mu zaměstnankyně vysvětluje cestu, kudy musíme jet k té zatracené kanceláři. Nakonec ještě vybírám peníze od Batavia, hledám a nacházím aspoň část mé skupiny, které sděluju, že na chvíli zmizím, ale určitě určitě se za nimi vrátím a nenechám je ve štychu. V nehorším poletí sami…ne, to se nesmí stát! Už jsem propocená na kost, nasedáme do auta a frčíme mimo areál letiště. A co se najednou nestane, klimatizace sama od sebe naskočí a funguje celý následující čas, dokonce i po cestě zpátky do Jogji, kam se Pedro musí vrátit. Hm, že by negativní emoce mojí skupiny podráždily klimatizaci? Jak si to jinak vysvětlit :-D
Kancelář TIKI, jak se zásilková služba jmenuje (nejznámější a neoblíbenější v Indonésii…proč proboha?), nacházíme rychle, jdu hned dovnitř, diktuju číslo zásilky a odpověď? Auto přijelo asi před hodinou, právě se vybalují pytle se zásilkami. Cožeee??? Neříkala jste mi před necelou půl hodinou, že auto tu ještě není??? Nevinný úsměv a zopakování předchozího. No nic, aspoň, že tu to auto už je, nebudu se rozčilovat. Čekám aspoň čtvrt hodiny než obálku vydolují z jednoho z mnoha pytlů. Ještě podpis a mám to! Mám to!
Tak honem zpátky na letiště, rozloučení s Pedrem, krátká zastávka u přepážky Lionu, kde mi jen potvrzují, že s papírem, který pan Joko poslal faxem do Bondowosa, můžu rovnou k check-inu, a ještě si stíhám dát ledový džus. Ještě teď se nervózně klepu z toho hrozného chaosu.
Při kontrole před check-inem nám berou předposlední sprej proti komárům…ještě jeden zbývá, kde nám asi vezmou ten? :-D U přepážky pak jde všechno dobře, fotokopie pasu opravdu stačí a jdeme čekat na let. Přichází ale hrozný slejvák a letadlo má zpoždění. Ne jednu, ani dvě ale snad tři hodiny, během nichž si v předraženým Starbucksu dávám dva ohromný hrnky latte a čokolády, uf to už ani nemusím jíst! Jenže jen čekat a pít kafe se taky nedá, takže procházíme obchody a postupně skupujeme, co nám přichází pod ruku, někdo bikiny někdo třeba zase úžasnou džínovou bundu a la křivák (my precious!).
Do toho mi volá Dean, že za vše moc děkuje…já mu ještě během cesty po Jávě stihla nabídnout ubytování u kamarádky Lindy, která taky bydlí v Jogje. Bylo mi ho líto, střídat jeden anonymní hotel za druhým, tak jsem navrhla, že u ní během pobytu v Jogje může zadarmo přespat a aspoň taky vést trochu jiné hovory než jen na téma odkud jsi, kam jedeš a tak podobně.
Nakonec naše letadlo přilétá, nastupujeme a hurá do Makassaru. Tam jsme už pozdě večer. Přesto, že jsem snad stokrát volala do hotelu, že máme zpoždění, ať na nás řidiči nečekají, jak bylo domluveno, zřejmě to těm chudákům zapomněl někdo oznámit, a tak na letišti v Makassaru tvrdli několik hodin než naše letadlo ráčilo dorazit.

Java – Sulawesi – Bali – Gili 2



Chlapík z recepce ťuká na dveře, budíček. Trochu se umýt v ledové vodě, hodit na sebe několik vrstev teplého oblečení a můžeme vyrazit. V hotelu je kromě nás jen pár dalších turistů a i jinde to vypadá podobně. Vzhledem k aktivitě Broma zřejmě spousta lidí při cestování do Jávě tento opravdu nevšední (tím spíš v tuto dobu) zážitek z programu radši vypustila.
Jedeme džípy do nejvýše položené vesnice a pak doprava kolem zeleninových políček do kopce. V běžné situaci bychom odbočili doleva, projeli bránou národního parku, vjeli do ohromné kaldery Tengger, projeli lávovým polem a pak vystoupali na vyhlídku Pananjakan 1, která je na nejvyšším bodě stěny kaldery. Přes lávové pole ale nesmíme, takže jedeme na Pananjakan 2, tedy nižší vyhlídku. S dalšími džípy zastavujeme v kopci a dál musíme pěšky. Je pořád ještě tma a my ani nemáme žádné baterky, beru si tedy průvodce. Kdo by chtěl, může si i pronajmout koníka. Tohle vážně nemám ráda, chudáci jsou takoví vyhublí a malí a při představě, že si na ně sedají velcí tlustí líní turisti, mi běhá mráz po zádech. Cesta není nijak upravená, všude nánosy prachu. Poslední úsek cesty vede po schodech a už jsme nahoře. Když jsem byla poprvé na Bromu, šla jsem pěšky právě na tuhle vyhlídku. Tehdy jsem se ale se svými dvěma indonéskými společníky plazila hustým lesem, nikde náznak cestičky. Tentokrát ale žádný les, jen pár oholených stromů a pařezů. Ještě když jsme stoupali na vyhlídku, měli jsme šanci slyšet dost hlasité hučení ze směru od kráteru. No tedy, ona to fakt nebude žádná legrace, hučení dost silně připomíná zvuk přistávajícího letadla.
Na vyhlídce se choulí tři prodejci teplých nápojů a pár turistů. Dávám si na zahřátí kafe a čekáme na ten zázrak přírody. To bude už potřetí, co Bromo uvidím (poprvé, z té samé vyhlídky, nebylo kvůli mlze vidět nic), tentokrát ale zase jinak. Sluníčko se začíná zvedat a začíná ozařovat sopky. Páni, to je něco! Celý obrovský kráter Tengger s Bromem a před ním s kuželem sopky Batok je poprášený šedým prachem, vše má úplně jinou barvu než při mých předchozích návštěvách. Z Broma stoupá hustý bělavý kouř, který v nárazech občas střídá nahnědlý mrak. Situace není nijak vážná, ale přeci jen je nutné být obezřetný. Určitě by se člověk neměl přibližovat k samotnému kráteru Broma.
Když už je slunce dostatečně vysoko a všichni udělali dostatek fotek, vracíme se postupně k džípům a jedeme zpět do vesnice a k bráně parku. Vstupné není třeba platit, protože bránu nikdo nehlídá, oficiálně se do kaldery nesmí. My tam sice jedeme, ale jen na okraj, kde to vypadá ještě bezpečně. Děláme pár fotek a vracíme se do hotelu na snídani. Jindy políčka plná zeleniny jsou pustá, zasypaná vulkanickým materiálem, vypadá to tu smutně. Prach z Broma šel až několik kilometrů daleko, takže touhle šedou krajinou jedeme ještě pěkný kus z hotelu směrem do Probolingga, které leží u moře pod horami.
Na cestu do Bondowosa máme plno času, takže občas zastavujeme na focení nebo na kávu. Na pláži Pasir Putih i na dvě hodiny na koupání a oběd. Nevím proč se tomuhle místu říká „bílý písek“, když pláž je spíš šedohnědá a teď i plná odpadků. I tak se jdou všichni okoupat. Někdo se pak do restaurace u pláže vrací s žahanci od medúz. No to jsem zase jednou měla dobrý nápad! Po obědě už jedeme rovnou do Bondowosa.
A tady přichází na řadu další část záležitosti s vízy. Během dopoledne jsem trpělivě čekala, kdy mi dá konečně přítel vědět, že už pas má. Místo toho jsem se několikrát dočkala krátké sms, že stále čeká. A teď po cestě z Pasir Putih do Bondowosa konečně vyšla najevo velmi nepříjemná a nečekaná pravda. Pas mi nedají! Mluvím po telefonu střídavě s přítelem a agentem, ani z jednoho nemůžu dostat kloudnou informaci. Prý, že mě na imigračním potřebují osobně, aby mě mohli vyfotit do počítače! Cože?!! Tahle procedura se zatím vždycky dělala, když se o prodloužení víz žádalo podruhé, ne poprvé, jako teď. Jenže nařízení se změnilo a teď chtějí fotku už při prvním prodlužování víz. Proč mi to nikdo neřekl, ani ten trouba agent?? Vždyť vyřizuje víza i jiným lidem, tak by to měl přeci vědět. Když se tohle vědělo od začátku, když tam agent nesl všechny dokumenty, proč mu to nikdo neřekl, nebo jestli mu to řekli, tak proč to zamlčoval přede mnou?? Prý, že se čeká jen na podpis!
Sedím v autě úplně mimo, kdyby tam se mnou nesedělo dalších 10 lidí, tak si snad vytrhám všechny vlasy. Co mám dělat?! Přítel má šílený plán, který ale začíná každou minutou nabývat reálnější rozměry. Po příjezdu do Bondowosa se sbalím a pojedu co nejdřív zpátky do Jogji nějakým autobusem. Na druhý den bych tam byla, šla se nechat vyfotit a pak jela rovnou na letiště do Surabayi, kde bych se znovu potkala se svojí skupinou. Ta by mezitím jela zítra ráno na Kawah Ijen jen s Pedrem.
Když dorazíme do hotelu, už dost vyšiluju, posílám lidi, aby se ubytovali a že si dáme za půl hodiny sraz na recepci, kde jim vysvětlím plán na další dny. Sakra, sakra, sakra! Pedro se mě snaží uklidňovat, mám si prý nejdřív sednout, dát kafe, cigaretu, tak jak to má ve zvyku snad 99 procent indonéské populace, než jde něco řešit. Jenže tak já to neumím, takže radši totálně zmateně přemýšlím co udělat teď a co potom. Na recepci se ptám, odkud a kdy jezdí autobusy směr Jogja. Jsou velmi nápomocní a shánějí pro mě informace.
Pak ale volá agent. Prý, že je tu ještě jedna možnost, a to, že na imigračním udělají fotokopii pasu s novým razítkem (to už tam je, jen se čeká na tu fotku), na ni dají originální razítko úřadu a přidají nějaký doprovodný dopis, že víza jsou v procesu. To prý má na cestování letadlem stačit. Volám na letiště do Surabayi, jestli jim toto stačí. Prý pokud to schálil imigrační úřad, tak ano. Trochu jsem si oddechla. Jenže ještě zbývá dořešit, jak rychle a hlavně kam poslat tuhle kopii pasu. A především, už je dávno odpoledne, což znamená, že si přítel kopii pasu může vyzvednout zase až na druhý den ráno.
Takže žádný odjezd do Jogji se nekoná, pojedu zítra se skupinou na Kawah Ijen a tam pak dopoledne po telefonu domluvím, jak necháme kopii poslat.

Druhý den vyrážíme v šest ráno, abychom u Kawah Ijen byli před devátou. Je to poprvé, co se svojí zájezdovou skupinou nepůjdu nahoru ke kráteru. Obávám se totiž, že nahoře nebude signál, a já ho tak strašně potřebuju, abych mohla komunikovat s přítelem. Posílám je tedy nahoru samotné a já si sedám do jednoho z místních warungů na parkovišti spolu s naším řidičem Pedrem. Jenže zjišťuju, že ani tady signál nechytnu téměř nikde. Jediné místo, kde mi displej mobilu permanentně ukazuje aspoň jednu čárku, je na stole na verandě warungu, respektive na asi pěti centimetrech čtverečních tohohle stolu. Takže telefon se nehne z místa a já taky ne. Cucám čaj a čekám na zprávu. Mezitím se ve warungu střídají právě z kráteru přicházející turisti s indonéskými řidiči a průvodci, kteří tu na ně čekají.
A přichází zpráva. Přítel už má kopii u sebe, smskou ho posílám na letiště v Jogje, které je naštěstí hned u imigračního úřadu. Měla by tam být kancelář kurýrní služby, která by mohla poslat kopii pasu do Surabayi na letiště, kde bych si ji pak před odletem na Sulawesi vyzvedla. Nemá totiž cenu posílat to do Bondowosa, když je na sto procent jisté, že by se to nestihlo.
Je ale potřeba domluvit konkrétní místo, kde bude moje zásilka uložena, takže je potřeba zavolat na letiště do Surabayi, jestli tam takové místo není. Musím vypadat jako blázen, když do mobilu vyťukávám číslo a zároveň se snažím nepohnout s ním ani o milimetr, aby nevypadl signál, tím spíš, když pak do telefonu mluvím tím způsobem, že jsem nahnutá přes půl stolu a v prapodivné pozici s telefonem křečovitě u ucha komunikuju střídavě se Surabayou a přítelem. Na letišti mají úschovnu zavazadel, sice není běžné nechat si tam na své jméno poslat zásilku, ale bez větších problémů souhlasí, že ji přijmou. Hotovo, tohle martyrium skončilo! Zítra do 12 hodin v poledne by měla být zásilka s kopií pasu na letišti. Ještě dostávám číslo zásilky, abych případně mohla zjistit její polohu, kdyby se zase něco pokazilo. Nesmí, už se nesmí stát nic!
Po dvanácté se začíná moje skupinka postupně trousit, dáváme si smažené banány v těstíčku (specialita tohohle warungu, kde mají moc milou paní majitelku) a kafe a po jedné vyrážíme k horkým pramenům ve vesnici nedaleko kráteru. Začíná ale dost silně pršet, což je sice nepříjemné, ale stejně to nikoho neodradí od horké lázně. A byl to skvělý nápad, je strašně příjemné takhle se zahřát v chladném deštivém počasí.
Do Bondowosu přijíždíme už za tmy a se dvěma zastávkami po cestě, protože přestávají svítit dálková světla. Nejprve se je pokoušel opravit Pedro, pak mu pomáhali kluci v čele s Milanem, který je naštěstí zručný automechanik. Prostě jak se říká, co se podělat má, to se podělá, což během téhle měsíční cesty to platilo dvojnásob! Naštěstí přeletem na Sulawesi se karta obrátila a najednou šlo všechno jako po másle. Ještě ale zbývá poslední den na Jávě…

pondělí 23. května 2011

Java – Sulawesi – Bali – Gili 1


Následný plán naší měsíční cesty se velmi podobal mým předchozím zájezdům, čekala nás tedy Jáva, Sulawesi (oblast Tana Toraja), Bali a závěr na ostrůvku Gili Meno. Protože se jedná o místa, která už většinou z mých předchozích článků znáte, vypíchnu spíš jen pár zajímavých zážitků, které nás po cestě potkaly. Tedy nakonec to bude dost obšírný popis, ale tentokrát ani ne tak samotných přírodních a kulturních krás.

Tak tedy, na druhý den v Jogjakartě jsme prošli všechny turistické zajímavosti, které návštěvník města nemůže vynechat, odpoledne jsem s Milanem konečně koupila náhradní kabel k jeho laptopu a večer naskenovala a poslala vyplněné formuláře a další nezbytné dokumenty k vyřízení reklamace ztráty zavazadla. Hurá, mám to za sebou, myslela jsem si. Jenže ani po pár dnech nepřišla žádná odpověď. Tak jsem volala do kanceláře v Jakartě, kde mi bylo řečeno, ať to znovu pošlu ještě jim, předtím jsem totiž všechny dokumenty poslala na mezinárodní emailovou adresu Emirates. No, bohužel ani po dalším odeslání se nic nedělo. Upřímně musím říct, že v tu chvíli už jsem toho měla plné zuby, a rozhodla se tedy, že zbytek práce nechám na Milanovi. Přeci jen už i v Praze je pobočka Emirates, tak si může vše vyřídit osobně tam.
Tak, jednu věc jsem měla z krku, ale druhá (jejda, vlastně jich bylo víc:-) a mnohem horší mě teprve čekala, tentokrát moje osobní záležitost – rutinní prodlužování mých víz. Už přes rok a půl mám totiž stejný typ víz, takzvaná kulturně sociální víza, která se vydávají na dva měsíce a po této době se musí každý měsíc prodlužovat na maximální dobu 6 měsíců. A protože zájezd trval měsíc a bohužel probíhal zrovna v době vyřízení prodloužení víz, musela jsem předem vymyslet plán. Ten jsem měla opravdu do detailu promyšlený, ale…nakonec bylo všechno jinak!

Jak to tedy všechno bylo…S vyplněnou žádostí, pasem, jeho kopií a dalšími dokumenty se musí na místní imigrační úřad vždy nejméně 7 dní před vypršením platnosti víz. Tato doba odpovídala zrovna našemu pobytu v Jogjakartě. Musím zmínit, že v rámci Indonésie se teoreticky můžete pohybovat i bez pasu, pokud ovšem necestujete letadlem. A to my jsme samozřejmě v plánu měli. Cestování po Jávě totiž končilo na letišti v Surabaye, odkud jsme měli letět na Sulawesi (a pak na Bali). Proto bylo opravdu velmi důležité, aby vše proběhlo v pořádku a nijak nenarušilo náš zájezd. A protože toto byla jen moje soukromá záležitost, do které jsem si nemohla dovolit zatahovat moji skupinu, bylo potřeba najít někoho kompetentního, kdo za mě prodloužení víz vyřídí.
Plán tedy vypadal následovně: Do Jogjakarty jsme přijeli v sobotu navečer, což je samozřejmě doba, kdy je úřad zavřený, a tak se muselo čekat do pondělí. Mezitím jsem ale příteli předala všechny potřebné dokumenty a peníze na víza a pro agenta, který je měl mým jménem vyřídit. Přítel měl tedy v pondělí ráno zajet za agentem a předat mu dokumenty, které by pak agent zanesl na imigrační úřad (zdánlivá výhoda byla v tom, že můj agent, takový starý dobrák od kosti, vlastní malý warung hned vedle úřadu, a tak to má jen minutu cesty). My jsme mezitím byli na výletě na Borobuduru a Prambananu. Následující den jsme měli z Jogji odjíždět směr Bromo, kde jsme měli strávit jednu noc a následně do města Bondowosa, které se nachází blízko planiny Ijen, tam jsme měli být dvě noci a pak jet do Surabayi na letiště.
Pan agent měl nařízeno popohnat místní úředníky, abych dostala razítko co nejřív, i když už zase nebudu v Jogjakartě. Domluvila jsem se totiž s přítelem, že jakmile budu mít razítko v pase, zajede do jedné z místních dopravních kanceláří, které zajišťují jak osobní tak nákladní dopravu (tedy do autobusu se přidají i balíčky, které spolu s cestujícími putují do určeného cíle), a ta pak ten samý den večer pošle pas do Bondowosa, kde bude na druhý den (tedy v den, kdy my jsme tam teprv měli přijíždět z Broma). Jednoho takového dopravce jsme si vyhlídli už před zájezdem v centru města, poté co nám všude jinde řekli, že buď do Bondowosa nejezdí nebo jezdí, ale trvá to i pár dní, protože nejde o přímé spojení ale o tranzit v Surabaye, který by ale všechno zdržel. Možná si říkáte, proč jsme nešli rovnou na poštu. To jsme samozřejmě šli a taky do různých kurýrních společností, které se pyšní názvem „express“, ale všude nám řekli, že by poslání trvalo při nejlepším tři dny. Proboha, vždyť to nechci poslat na Měsíc, jen pár set kilometrů na východ, dokonce na stejný ostrov!
A tak tady ten dopravce nám slíbil, že má přímé spojení do Bondowosa a když pas pošleme večer, kdy autobus vyráží, na druhý den kolem poledne bude na místě, dokonce ho řidič zaveze přímo do hotelu, kde budeme spát a nechá ho pro mě na recepci. Ještě se k tomu dostanu později, ale už teď zmíním, že nakonec jsme služby tohoto dopravce nevyužili, ale přesto jsem později zjistila (při dalším prodlužování víz minulý měsíc, kdy mě čekalo podobné kolečko!), že by nám stejně mohli na poslední chvíli říct, že žádné přímé spojení do Bondowosa ten den nemají, prostě proto, že nejsou cestující, kteří se tam chystají! Kdo má sakra vědět, že tou původní informací bylo myšleno „ano, dnes jedeme přímo do Bondowosa, ale jiný den to tak vůbec nemusí být!
Takže zpátky ke dni, kdy jsme vyjížděli z Jogji na Bromo. Ten den mělo být už razítko v pase, proto i ty peníze pro agenta, aby na imigračním úředníky trošku podplatil, jak je zcela běžné. Domluvila jsem se se skupinou, že po cestě zastavíme v Surakartě v muzeu batiky, které je opravdu moc pěkné a stojí za vidění. Bohužel už pár kilometrů za Jogjou přestala fungovat klimatizace a v příšerném vedru a silniční zácpě jsme se dokodrcali do Surakarty, kde jsme se ještě nějakou chvíli motali kolem několika bloků, než jsme muzeum našli.
Řidič Pedro nás vysadil u muzea a zajel hledat servis, kde zatím nechá opravit klimatizaci. Čas utíkal a my jsme čekali na průvodce, který by nás muzeem provedl. To mohlo trvat asi půl hodiny a pak minimálně další půlhodinu prohlídka. Nechtěla jsem svoji skupinku o nic ochudit, ale času jsme moc neměli (při představě, že ještě budeme nejspíš stavět na oběd a než se dostaneme do hotelu u Broma, může být třeba i jedenáct v noci), a tak jsem průvodci nařídila zkrácenou verzi (myslím, že to nijak nezkrátil, jen jsme chodili trochu rychleji a v závěru prohlídky, kdy můžeme vidět kompletní proces výroby batiku, už jsem snad ani nezastavovala).
A právě ve výrobně mi zvoní telefon, neznámé číslo. Zvedám, dostávám výraz naprostého zděšení, který se před ostatními snažím schovávat, a naprosto nesouvisle do telefonu chvílemi až křičím. V tuto chvíli se ještě nejedná o víza, máme jiný problém…s letenkami! Náš let ze Surabayi do Makassaru na Sulawesi byl zrušen! Jen ten jediný let jen ten jeden den, kdy máme zrovna my letět! Takže moje už dávno koupené letenky Batavia Air jsou k ničemu! Co teď?? Operátorka mi po telefonu sdělila, že mi můžou nabídnout následující let druhý den ráno (nanic!) nebo vrátit peníze. Na druhý den letět nemůžeme, protože v tu dobu už máme být na cestě z Makassaru do Tana Toraja. Vrátit peníze je fajn, ale kde mám tak rychle sehnat nové letenky na stejný den, nejlíp taky na odpoledne nebo večer a úplně nejlíp za stejnou cenu?! V každém druhém městě jsou cestovní kanceláře, přes které lze letenky koupit, ale samozřejmě za nějaký poplatek. To se mi nechce, navíc jednání není vždy seriózní. Nejradši bych zašla přímo do kanceláří leteckých společností, které do Makassaru létají, ale v tom případě je nejlepší jet přímo na letiště, kde jsou zastoupeny všechny aerolinky a není třeba pobíhat po celém městě hledat jednu, druhou, třetí…
Mezitím Pedro už na nás čeká, ale potupně se mi svěřuje, že klimatizace asi za chvíli zase nepojede. Zřejmě je prasklý nějaký kabel, odkud chladící kapalina uniká. No další pěkné překvapení. Chudák vydal asi milión rupií za doplnění kapaliny (dohromady snad čtyřikrát) a výsledek žádný. No to se šéfíkovi tentokrát moc nepovedlo, dát nám minibus, ve kterém se budeme škvařit každý den až do Surabayi. Je mi Pedra líto, protože za nic nemůže, šéf mu tenhle papiňák předal, aniž by cokoliv řekl a pomoz si sám. Větrák v autě sice funguje, ale to na indonéské podmínky nestačí. A otevřená okna taky nejsou žádná výhra.
Takže v autě vedro a mě tím spíš větší v tom všem stresu. Ještě, že mám v telefonu internet, tak hledám spoje do Makassaru po síti, taky telefonní čísla na letecké společnosti. Vypadá to, že Lion air letí na Sulawesi zhruba ve stejnou dobu a dokonce skoro za stejnou cenu, jen domluva po telefonu, jak vyřešit rezervaci a následné placení nestojí za nic. V tom mi Pedro navrhuje, abych zkusila poprosit jeho šéfa o pomoc. Přeci jen už se jeho auty vozím druhý rok, máme spolu přátelské obchodní vztahy (ještě to zvážím po té klimatizaci :-)), tak proč nezkusit službu navíc. Pan Joko vůbec neprotestuje a dokonce mi jen na dobré slovo půjčuje peníze, protože bude letenky kupovat za své a já mu je pak musím vrátit. To mám štěstí, uf! Takže Jokovi posílám zprávu se všemi potřebnými údaji a on letenky kupuje. Prý mi pak faxem do Bondowosa pošle jakýsi doklad o zaplacení, který bude fungovat jako elektronická letenka. Peníze pak dám Pedrovi až nás vysadí na letišti. Předtím ale ještě budu muset zaběhnout k přepážce Batavia air, aby mi vrátili peníze. Tak to je plán na poslední den na Jávě, vypadá to slibně, snad všechno klapne!
Pedro má z klimatizace špatný pocit a rozhoduje se zastavit na jednom odpočívadle, kde se běžně s turisty zastavuje na obědy a případné opravy autobusů, aby zkusil problém snad napořád vyřešit. Výsledek je lepší než v Surakartě, ale stejně to není ono, byla totiž zase jen doplněna kapalina, ale příčina opět vyřešena nebyla.
Pokračujeme dál kilometr po kilometru, ještě nás čeká pěkný kus. V tu dobu už jsem věděla, že pas s novým razítkem si přítel vyzvednout nemůže. Volal, že prý snad už jen chybí podpis někoho z imigračního. Typické! Ale svět se nehroutí, mám ještě jeden den čas, nic se nestane, když se pas pošle na druhý den a dorazí tak do Bondowosa v době, kdy budu se skupinou na Kawah Ijen. Tedy aspoň doufám, že tak to dopadne.
Už dávno za tmy odbočujeme z hlavní silnice směr Probolinggo a začínáme konečně stoupat do zhruba 2000 metrů nad mořem. Když konečně přicházejí na řadu serpentiny, všímám si, že silnice vypadá nějak „divně“. Jako by se roztékal asfalt nebo co. Cesta je jaksi prapodivně zvlněná, jsou vidět vyježděné koleje od jiných aut. To ale není asfalt, to je minimálně deseticentimetrový nános prachu z Broma! A je úplně všude. Osvětlení podél cesty je minimální, orientuju se tedy především podle předních světel našeho minibusu. Vypadá to tu až děsivě. Strašně mi to připomíná dobu, kdy jsem jela s jinou skupinou minulý rok na Borobudur a právě vrcholily erupce Merapi. Šedivé závěje jsou všude. Jak to bude vypadat zítra za denního světla?
Konečně přijíždíme k našemu hotýlku Yoschi, který jsem si od minula úplně zamilovala. Navíc tu mají strašně příjemné zaměstnance, kteří se za tu krátkou dobu stali téměř mými přáteli. Když vystupujeme z minibusu, na hlavu nám padá šedý sníh, tedy zase prach. Achjo, to bude zítra teda hodně zajímavé! Ještě, že je teď úplně jasno a jsou vidět hvězdy. To je totiž příslib jasného počasí i na druhý den ráno a tudíž i krásného výhledu na Bromo a okolní sopky…a zřejmě té šedivé katastrofy všude kolem.
Bromo totiž v dobu našeho příjezdu bylo aktivní už dobré čtyři měsíce. Ze začátku se nesmělo do vzdálenosti méně než jeden nebo dva kilometry od kráteru a před pár dny byl povolen výstup na vyhlídku, ovšem na tu nižší, na kterou se nemusí jezdit přes lávové pole. Do něj se totiž oficiálně ještě pořád nesmí. My se tam ale zítra stejně vydáme.
Je už aspoň jedenáct hodin v noci, takže jdeme všichni rovnou spát, protože ráno po třetí máme budíček.

středa 18. května 2011

North-West Sumatera Tour 10


Následující den ráno se loučíme s Bukittinggi a Deanem, který se taky chystá opustit město chvíli po nás. On ale míří dál na jih podél západního pobřeží až do přístavu, odkud jezdí trajekty na Jávu, zato my na Jávu letíme.
Z Bukittinggi jedeme na letiště v Padangu, hlavním městě provincie Západní Sumatra. Už se nemůžu dočkat, až tyhle zákruty přestanou, opravdu mi to nedělá moc dobře. Průjezd mezi zalesněnými kopci a kaňony s řekou je sice pěkný, ale bolet hlava mě z toho nepřestane. Dokonce chvíli míjíme železniční kolej vedoucí z Bukittinggi do Padangu v dnešní době už nevyužívanou. Na místě, kde silnici kříží most s kolejemi, je úžasný vodopád chrlící vodu do jezírka pod ním hned u silnice takovou rychlostí a silou, že miniaturní kapičky vody stříkají až několik desítek metrů daleko. Čím víc se blížíme k letišti, tím častěji se nám naskytne pohled na polorozbořené a opuštěné domy podél silnice. To je následek ničivého zemětřesení, které postihlo Padang a jeho široké okolí v roce 2009.
Na letiště, které je vzdálené asi 20 km od města přijíždíme včas, letadlo nám letí před jednou hodinou po poledni. Loučíme se s naším řidičem, dáváme si kávu a čekáme na check in. Než se dostaneme k check in přepážce, musíme projít rutinní kontrolou zavazadel, což někoho stojí sprej proti komárům, který je považován za jedovatou látku, která se do letadla nesmí dostat, a to ani ve velkém zavazadle, které s námi neputuje do kabiny…vážně zvláštní.
Náš let do Jogjakarty na Jávě není přímý, takže nás čeká transit s krátkým čekáním v Jakartě. Bohužel ani tady se to ale neobejde bez problému, tentokrát mnohem většího než sprej na komáry. Než se dostaneme ke gatu s letem do Jogjakarty, opět musíme projít kontrolou. A tady se provalí, že Petr s sebou už z Padangu (že si toho ochranka nevšimla tam?) vozí v příručním zavazadle kapesní kudlu, kterou omylem zapomněl dát do krosny. To se samozřejmě nelíbí ochrance a už už ukazuje na skleněnou vitrínu, ve které už může být dobrá stovka nožíků a nůžek. Na řadu přichází moje vyjednávací taktika, která se zpočátku nezdá být moc užitečná. Za chvilku nám letí letadlo a my se zdržujeme u kontroly. Posílám tedy všechny dopředu do gatu, že si to tu s pánem zatím nějak vyřídím. Bohužel nejde o obyčejnou kudlu, kterou byste za pár korun koupili v každém druhém krámě, ale značkový víceúčelový kapesní nůž za několik tisíc. No abych to zkrátila, nůž jsem nakonec zachránila, a bohužel tak podpořila i stále více bující indonéskou korupci. Zážitek, který jen tak nezapomenu.
Nikoho jsme po cestě letadlem do Jogji nožem neohrožovali a bezpečně přistáli kolem páté odpoledne. Na letišti už čekal náš řidič Pedro, kterého si nemůžu vynachválit už z předchozího zájezdu a následně nás zavezl do hotelu kousek od domu, kde bydlím. Tímto naše cesta po Sumatře končí a následuje neméně zajímavá cesta po Jávě, která už pro mě ovšem začíná být mírně stereotypní, protože máme v plánu navštívit místa, kde už jsem byla a to ne jen jedenkrát.

North-West Sumatera Tour 9


Ráno je celkem pěkně a konečně mám z hotelového balkónu možnost vidět aspoň část města. No žádný zázrak z této strany, ale aspoň vidím poprvé na vlastní oči ty tak známé střechy minangkabauských domů zahnuté na koncích do špičatých rohů, které jsou velmi pěkně vytepané z plechu. Chvilku to trvá, než se všichni sejdeme dole u recepce připravení na odjezd. Mezitím zase zjevení v podobě Deana jdoucího právě na snídani. Prý jiné hotely nestály za nic a tady mu nakonec dali slevu, tak jsme zase pod jednou střechou.
My vyrážíme do přírodní rezervace Harau, podívat se na bývalý královský palác Pagaruyung a pak zpět do města se zastávkou v bývalé holandské pevnosti Fort De Kock. Dean většinou dopředu nic neplánuje, tak se teprv později večer dozvím, kam že se to jel s Betsy (jeho super enduro) podívat on.
Nástup do minibusu nezačíná dobře, Katka mi oznamuje, že asi v hotelu Torsibohi, našem posledním ubytováním před Bukittinggi, nechala svůj mobilní telefon. Volám tedy do hotelu, jestli by se po něm nemohli podívat. Bohužel ale po něm nejsou žádné stopy, další ztráta!
Přírodní rezervace Harau se nachází asi 50 km severovýchodně od Bukittinggi a vyznačuje se skalními stěnami vyrůstajícími z rovinaté krajiny plné rýžových polí. Okolí Bukittinggi je sice kopcovitého až hornatého rázu (dokonce jsou tu dva vulkány – Merapi s 2891m a Singgalang s 2877m), přesto tyhle skalní stěny kolmo se tyčící nad krajinou působí poněkud nevšedně. Zastavili jsme ve vesnici Harau a odtud se šli pěšky projít údolím sevřeným těmito skalami. Nedaleko od vesnice padá z jedné stěny úzký vodopád kolmo dolů a u něj je několik stánků s občerstvením a poněkud netradičně na podobné turisticky navštěvované místo i prodejny rostlin, z nichž některé vypadají jako masožravky, i když mi bylo řečeno, že masožravé nejsou. Od vodopádu vedou strmé schody nahoru na vedlejší nižší skálu, na jejímž vrcholu je vyhlídka. Celkem pěkný pohled na údolí, jen kdyby tu nebylo tolik stromů, které výhled trochu zakrývají. O kus dál za vodopádem je údajně malá ZOO, ale tam už nejdeme a vracíme se zpátky do vesnice, kde nás čeká řidič s minibusem. I samotná vesnička nabízí pár zajímavostí, a to tradiční minangkabauské domky se střechami na obou koncích zahnutými do úzkých špic připomínajících buvolí rohy. Místní nás odkázali na jeden opravdu pěkný dřevěný domek zvenčí krásně vymalovaný s vyřezávanými reliéfy. Právě si u vchodu do domku hrály dvě holčičky, když se tam objevila naše tlupa a začala si obydlí fotit. To pak přilákalo ostatní děti, které si hrály opodál a taky maminku a babičku dvou holčiček. Obě ženy byly evidentně hrdé, že se o jejich dům zajímají cizinci a tak s námi i prohodily pár slov.
Poté míříme do městečka Silinduang Bulan, která se nachází v údolí obklopeném malebnými kopci. Cesta není tak příjemná jako do rezervace Harau, protože každou chvíli stoupáme a klesáme, jedna serpentina za druhou. V městečku Silinduang Bulan se zastavujeme na oběd a výborné čerstvé džusy. Výběr je opravdu velký, dokonce mají Dračí ovoce, které možná znáte jako malé oválné ovoce s růžovofialovou slupkou a bílou dužinou s nespočtem malinkých černých semínek. Zřejmě ale existuje i druh s růžovou dužinou. Jak jinak si totiž vysvětlit, že džus, který Jitce přinesli, měl až nepřirozeně zářivou růžovou barvu. Slupku do něj určitě nemixovali.
Na konci městečka stojí královský palác Pagaruyung, tedy opět typický minankabauský dům ovšem mnohem větších rozměrů než je zvykem a krásně zdobený. Bohužel v roce 2007 tento palác zachvátil požár a musel být postaven znovu. Do dneška je obehnaný vysokým plotem z plechu, a tak se nemůžeme podívat dovnitř, opravdu škoda. Po cestě nazpět se zastavujeme ve městě a fotíme několik budov, taktéž vystavěných ve stejném stylu a krásně zdobených. Taky projíždíme kolem Istano Silinduang Bulan, což má být královnin palác (úžasná představa, že měli oba z královského páru vlastní dům). Bohužel i tento palác podlehl požáru, a to jen před 4 měsíci a v současné době se opravuje, respektive staví od základů znovu.
Po cestě zpět do Bukittinggi projíždíme jak jinak opět nádhernou krajinou protkanou malebnými vesničkami, které jsou plné těchto tradičních obydlí.
Malá vsuvka, která je ovšem důležitá: téměř bych zapomněla zmínit, že etnikum Minangkabau (nebo taky jen Minang) uznává matriarchální společnost, což je na indonéském souostroví opravdu výjimečné. To tedy znamená, že hlavou rodiny je žena, a ta také spravuje a dědí nemovitosti a pozemky. Žena se stará o praktickou stránku zabezpečení rodiny, přičemž muž má údajně na starosti duchovní rozvoj dětí a jejich vzdělání. Většina členů etnika Minangkabau jsou muslimové, což je vidět opravdu na každém kroku. Tak často viděné kostely (někdy i několik v jedné vesnici) v oblasti Bataků tady střídají mešity a modlitebny.
Odpoledne se vracíme do Bukittinggi a řidič nás vysazuje u bývalé holandské pevnosti Benteng de Kock. Ta stála na kopci uprostřed města, dnes tu po ní ale zůstal jen památný kámen a několik děl. Aby tu ale nebylo tak pusto, město tu zřídilo malou zoologickou zahradu. Na tomto kopci jsou k vidění klece s různými druhy ptáků, na druhém kopci, který je od tohoto oddělen silnicí a nad ní spojen pěkným mostem s vyhlídkou na město, jsou zase k vidění savci. Nás zvířátka moc nezajímají a navíc potřebuji konečně vytisknout formulář Emirates pro Milana, proto prohlídku nijak zvlášť neprotahujeme a přecházíme přes most na druhý kopec a odtud po schodech dolů k hlavní silnici. Mezitím jsme si dali s ostatními rozchod na procházku a nákupy ve městě. Já spolu s Milanem a jeho budoucím tchánem Zdeňkem hledáme nejbližší internetovou kavárnu s tiskárnou. Procházíme jich několik, ale všude mají tiskárnu buď mimo provoz, nebo ji nemají vůbec a totéž platí i pro scanner, který bysme potřebovali taky. Vracíme se tedy do hotelu a vymýšlím plán B, tedy zkusit konečně nechat poslat formulář z Jakarty faxem. To se nakonec daří a my obdržíme hned tři stránky na vyplnění. Milan se musí rozpomínat, co že v té krosně vlastně všechno měl, jakou to mělo cenu při nákupu a jakou cenu by to mělo dnes…kdo má proboha počítat s tím, že jednou ztratí zavazadlo a bude si muset schovávat všechny účtenky od věcí, které v zavazadle jsou! Nechávám tedy Milana všechno si pořádně rozmyslet a další kroky podnikneme v Jogje na druhý den.
Tím ale vše nekončí a jdu ještě s Milanem a Zdeňkem zpět do centra najít obchod s počítači, kde by měli náhradu za ztracený kabel k Milanovu laptopu. Obchod sice nacházíme, ale bohužel už zavřený, takže i toto se odkládá na pobyt v Jogje.
Já pak oba chlapy opouštím a jdu na místní tržiště hledat oleh-oleh (suvenýr, nejčastěji je tímto myšlena nějaká místní pochutina) pro kamarády v Jogje. Každý indonésan ví, že Bukittinggi a jeho okolí je známé pro své lupínky ze sladkých brambor, které jsou namáčené v průhledné lepkavé sladkopálivé omáčce z chilli papriček, a právě tyhle lupínky já hledám. Mám štěstí, kupuju dva balíky a chystám se vyfotit největší chloubu města, hodinovou věž, která stojí jen kousek od trhu. Jenže můj foťák naprosto odmítá vyhovět už tak dost nízkým požadavkům a žádné focení se nekoná. Kdo mi pak uvěří, že jsem v Bukittinggi vůbec byla, když ani nemám fotku těchto hodin? Vždyť to je jako navštívit Prahu a nemít fotku Karlova mostu nebo Hradčan! Po cestě zpátky do hotelu si dávám nudle s kuřecím v jednom stánku u silnice a klábosím s místními, kteří si ve stánku dávají večeři taky. Příjemné zakončení dne.

sobota 14. května 2011

North-West Sumatera Tour 8



Předchozí večer jsem měla opět telefonát z Jakarty. Tentokrát mi zaměstnanec místní pobočky Emirates nabízel, že mi formulář k vyplnění pošle mailem, že to přeci jen bude jednodušší. Já si ho pak v Bukittinggi na Západní Sumatře vytisknu a pošlu zpět. Vše ale zase mělo být jinak.
Brzy ráno vyjíždíme z hotelu, protože nás opět čeká celodenní cesta, na jejímž konci nás čeká město Bukittinggi, centrum etnika Minangkabau v hornaté oblasti Západní Sumatry.
Opět plno kopců a k tomu samá serpentina, zatáčka za zatáčkou. Asi v půlce cesty jsem okolnostmi donucená přijmout žvýkačku proti nevolnosti z cestování, tak toto se mi tu ještě nestalo!
Dopoledne si uděláme krátkou přestávku u vodopádů v pěkném palmovém háji, ke kterému od silnice vede zavěšený most. Kolem hlavního vodopádu je plno stánků, jindy možná s občerstvením teď naprosto prázdné. Místních potkáváme, že bysme je na prstech jedné ruky spočítali. A k tomu jedna opice přivázaná k jednomu ze stánků.
Projíždíme malebnými údolíčky s rýžovými políčky, cestu lemuje řeka. A u řeky taky zastavujeme na oběd. Zase jedna z těch turistických zájezdních hospod, kde je mrtvo a zákazníky mají tak jednou za dva dny. Vypadá to tu zoufale. Nu což, dáváme si oběd, aspoň ten tak strašný není, jen Jitka si není jistá, jestli rybí steak, který si objednala je opravdu z ryby a hlavně, je to vůbec steak? Legrační situace nastává, když si někteří z nás objednávají nudle, což pro zaměstnance restaurace znamená nejdřív pro ně zajet do obchůdku pár set metrů odsud. Doufám, že nezjistí, že jich koupili málo a nepojedou ještě jednou.
Kostelů podél cesty začíná ubývat, protože se blížíme k oblasti, kde žijí Minangkabauci, z nichž je většina islámského vyznání.
Odpoledne přijíždíme do města Bonjol, kterým prochází rovník. Ani nevím, co jsem vlastně čekala, ale rozhodně ne jen ošklivý krytý most nad hlavní silnicí s velkým nápisem „Přejíždíte přes rovník“. Most je navíc uzavřený. Po levé straně u mostu ale stojí muzeum národního hrdiny Tuanku Imam Bonjola, který tu v době kolonialismu bojoval proti Nizozemcům za nezávislost.
Ještě než vjedeme do Bukittinggi, zařazuju do programu „hon“ na Raflesii, rostlinu s největším květem na světě. Tato rostlina sice roste několik měsíců, ale její obrovský květ se otevře jen na pár dní. Navíc její výskyt je opravdu vzácný. Raflesii je možné vidět i jinde v Indonésii, třeba na Jávě, ale oblast kolem Bukkittinggi je jí vyhlášená. A my máme štěstí, protože jsem dostala zprávu, že na nás jedna květina čeká jen pár kilometrů před naším dnešním cílem.
Zastavujeme ve vesničce hned u hlavní silnice, kde potkáváme našeho průvodce, který nás k Raflesii dovede. Cena je šílená, 250.000 rupií na osobu. No, přeci jen je to výjimečná rostlina, ale stejně…snažím se smlouvat, což se povede, ale i tak mi to trhá srdce, taková částka! Je už dost pod mrakem, za chvíli přijde déšť, takže pospícháme směrem do lesa za vesnicí. Na úzké krkolomné pěšince je bláto a pěkně klouže. Ani ne za půl hodiny jsme na místě. Raflesie si našla tedy opravdu příhodné místo, aby se k ní člověk nedostal tak jednoduše, je totiž na strmém svahu, jak jinak pokrytém blátem, všude větve a kořeny. Nechávám ostatní vystoupat ke kytce a sama váhám, jestli se mám na tu skluzavku vůbec pustit. Znám se, takže vím, že by se to z devadesáti procent neobešlo minimálně bez zablácené zadnice. Poté, co mě snad každý ze skupiny snaží přesvědčit, že i já bych se měla nahoru vydrápat a udělat aspoň jednu fotku, jdu do toho. Před Raflesií je hrozně málo místa, dva se tam tak tak vejdou. Jedna fotka, druhá fotka a končím, společné foto není nutné. A jdeme zase rychle zpátky do vesnice, začíná se smrákat. Průvodce nám nabízí místní bio cibetkovou kávu, kterou si můžeme dát u nějaké paní ve vesnici, prý ji sama vyrábí. No moc se nám nechce, ale stejně u jejího domu zastavujeme. Prý že tu jen před malou chvílí pily kávu dvě Češky…hm, svět je vážně malý.
Paní vychází z domu a představuje nám svoji nabídku. Mezitím mi začíná docházet, že ji už možná tak trochu znám…Ptám se jí na jméno. Umul. A je to tu, s touhle paní jsem si tak před rokem psala maily a snažila se domluvit obchod s cibetkovou kávou pro mé dva kamarády v ČR. To sice nakonec nevyšlo, ale pamatuju se na to doteď. Taková náhoda! Jsme unavení a zablácení a radši bysme tuhle cestu měli už za sebou, takže kávu odmítáme a pokračujeme do Bukittinggi, teď už za tmy.
Hotel Asia stojí na rohu křižovatky, dalo by se snad říct, že tady začíná centrum města.
U tohoto hotelu jsem tak šťastnou ruku neměla. Sice má vše, co jsem požadovala, ale atmosféra je taková vyčpělá, je to takový ten hotel bez duše, i když před dvaceti lety mohl být možná nejlepší ve městě.
Jdu už aspoň potřetí na recepci (vyprat prádlo, požádat o opravu WC, problém se zásuvkou), když tam potkávám…koho asi…zase Deana! Tak tohle už nebude náhoda, nebo snad jo? Prý, že tohle je první hotel na cestě do města, který mu GPS nabídl, tak proč se tu nezeptat. Mají ale drahé pokoje, tak zkusí štěstí někde jinde. Evidentně měl taky den plný zážitků, když mi vypráví, že si v předchozím hotelu zapomněl jeden ze svých dvou mobilních telefonů a pak se pro něj 200 km vracel…a přesto to do večera do Bukittinggi stihnul!
Email od Emirates s formulářem mi přišel ještě předchozí večer, a to dokonce dvakrát, jeden z jakartské pobočky a následně druhý z hlavní kanceláře, ale vytisknutí formuláře nechávám na druhý den odpoledne, dnes už je pozdě. Navíc je potřeba naskenovat Milanův boarding pass, letenku, evidenční lístek k zavazadlu a pas, abychom to pak spolu s formulářem poslali letecké společnosti, a na to první večer v Bukittinggi opravdu nemám náladu.

Ráno je celkem pěkně a konečně mám z hotelového balkónu možnost vidět aspoň část města. No žádný zázrak z této strany, ale aspoň vidím poprvé na vlastní oči ty tak známé střechy minangkabauckých domů zahnuté na koncích do špičatých rohů, které jsou velmi pěkně vytepané z plechu. Chvilku to trvá, než se všichni sejdeme dole u recepce připravení na odjezd. Mezitím zase zjevení v podobě Deana jdoucího právě na snídani. Prý jiné hotely nestály za nic a tady mu nakonec dali slevu, tak jsme zase pod jednou střechou.
My vyrážíme do přírodní rezervace Harau, podívat se na bývalý královský palác Pagaruyung a pak zpět do města se zastávkou v bývalé holandské pevnosti Fort De Kock. Dean většinou dopředu nic neplánuje, tak se teprv později večer dozvím, kam že se to jel s Betsy (jeho super enduro) podívat on.

čtvrtek 12. května 2011

North-West Sumatera Tour 7


To je vážně jako naschvál, konečně krásné počasí a my zase odjíždíme! Po sedmé ráno se klidíme z hotelu, abysme stihli trajekt do Parapatu vyjíždějící v osm. Ještě pár posledních fotek (konečně ne šedivých) a nastupujeme do téměř prázdné lodě. V přístavním městečku Parapat jsme za chvíli a už vyrážíme na naši celodenní cestu směrem na západní Sumatru. Začátek cesty prochází krásnou kopcovitou krajinou s výhledem na stále se vzdalující jezero. Ještě dopoledne zastavujeme ve městečku Balige, kde se chceme podívat na místní trh. Mají tu vše od zeleniny, ovoce, koření, masa a ryb až po kuchyňské potřeby, různé cetky i nelegálně vypálená DVD. Milan si tu kupuje cestovní tašku, které si ovšem všimnu až za dva dny při nakládání zavazadel do našeho minibusu. Kousek od trhu mají i kavárnu s místní kávou, tak si dáváme krátkou přestávku před další únavnou částí cesty. Krajina už není tak kopcovitá a pod silným slunečním žárem se mi zdá tak nějak vyprahlá. Kolem poledne řidič zastavuje ve vesnici, kde jen dobrých 50 či 100 metrů za obytnými domy vidíme něco, co by tu člověk asi jen tak nečekal, velmi horký sirný pramen vyvěrající ještě o kus dál směrem k lesíku, který tu už bůhví jak dlouho tvoří prapodivné kopcovité struktury především bílé barvy. Pramen se tu rozděluje na několik menších, které se tu kroutí jako hadi a vše v blízkém okolí změní na kámen. Je to opravdu zvláštní podívaná, tím spíš, že se tahle termální oblast nachází v podstatě hned za domy místních obyvatel.
Odsud už je to kousek do městečka Tarutung, kde si dáváme oběd v čínském warungu. Komu už chybělo vepřové, ten si ho právě tady mohl vychutnat, i když přeci jen s nudlemi nebo s rýží a ještě k tomu jen poskrovnu, jak se na indonéské porce patří. Tarutung je jen jedno z mnoha městeček na cestě do provincie Západní Sumatra a nijak nevyniká z průměru. Přesto tu mají docela pěkný okresní úřad, který se skládá z několika na místní poměry opravdu velkých domů v batackém stylu, které ze silnice opravdu nelze přehlédnout.
Zbytek cesty mám poněkud v mlze, monotónní a přesto krásná kopcovitá krajina plná lesů a příšerná silnice, které se v angličtině říká honosně Trans Sumatra Highway. Tahle silnice je opravdu zážitek, bohužel v tom špatném slova smyslu. Na to, že tudy musí projíždět auta a zřejmě i autobusy (ty jsme téměř neviděli, a nedivila bych se proč) z provincie do provincie, silnice je velmi úzká a její stav je žalostný, řekla bych až velmi kritický. Kdyby silnici opravili, byla by opravdu radost jezdit po ní, protože doprava na Sumatře je velmi řídká, a tak nehrozí zácpy jako třeba na Jávě.
Slunce pomalu začíná zapadat a my přijíždíme do města Sipirok, stále ještě v provincii Severní Sumatra, kde dokupujeme drobné zásoby vody a potravin, a odtud je to už jen pár kilometrů k hotelu Torsibohi, jehož komplex stojí v podstatě hned u hlavní silnice za městem. Hotel působí jako zjevení v této nehostinné krajině bez jakýchkoliv turistických vymožeností. Sice už působí poněkud zašle, přesto se všem hrozně líbí. Chatky v tradičním batackém stylu stojí v řadách za sebou kopírující svah kopce, příjemná restaurace a parkoviště pod nimi. Člověku je až líto, že tu stráví jen jednu noc, protože je to tu opravdu kouzelné a personál hotelu velmi ochotný. Nikdo dlouho neponocuje, jdeme brzo spát a ráno opět vyrážíme na cestu.

North-West Sumatera Tour 6


Počasí se přes noc moc neumoudřilo, sice nebylo tak zataženo a nepršelo, ale člověk by si právě na tomhle místě přece jen přál něco lepšího.
Než jsme vyrazili z hotelu, domluvila jsem se s holkama na recepci, aby hlídaly, jestli mi nepřijde fax. Ještě jsme pro jistotu zkontrolovaly, jestli funguje. Pak už jsme se vydali na cestu do první vesnice nedaleko od poloostrova Tuk Tuk. Ambarita je jedna z nejlépe zachovaných tradičních vesnic na ostrově Samosir a její zvláštností jsou takzvané kamenné židle. Na malém nádvoří před několika tradičními batackými domy stojícími v jedné řadě vedle sebe se totiž nachází plácek obdélníkového tvaru, na němž stojí vedle sebe v kruhu několik židlí s kruhovým stolkem uprostřed a soškou ztvárňující údajně šamana. Vše je vytesané z kamene. Na tomto místě probíhala v dřívějších dobách soudní jednání, při kterých král s královnou a dalšími důležitými osobami z vesnice rozhodovali o osudu zajatce, většinou narušitele z nějakého z okolních království. Zajatec byl do soudu vězněn v dřevěné cele, která tvoří vnější část domu stojícího hned naproti kamenným židlím. Pokud bylo rozhodnuto o trestu smrti, pak byl odsouzený odveden několik metrů dál k dalšímu místu, kde se taktéž nachází kamenné židle a spolu s nimi i nízký obdélníkový kámen ve střední části otesaný, tak aby na něm dobře spočívala hlava, která měla být následně setnuta, a mírně nakloněný kamenný „stůl“ na nějž se pak položilo tělo popraveného. Do kůže pak kat dělal malé zářezy, aby tak jimi odešla krev, kterou pak účastníci soudu vypili a nakonec i pojedli maso z popraveného. Účel těchto praktik je velice jednoduchý, věřilo se totiž, že spolu s masem a krví odsouzeného protivníka do nich vstoupí jeho síla. Samozřejmě tyto praktiky se už dlouho neprovádí, protože Batakové přijali křesťanství, které toto nedovoluje. Novou víru také potvrzuje královská hrobka na kopečku nad popravištěm, kterou jak jinak zdobí křesťanský kříž.
Z Ambarity jsme přejeli do vesnice Simanindo, kde se nachází skanzen a dopoledne se tu konají tradiční taneční představení pro turisty.
Ze Simaninda jsme se pak jeli zpět směrem k přístavu, kde je další velmi turisty navštěvovaná vesnice Tomok, jejíž zvláštností jsou kamenné hrobky místních králů a jejich bojovníků. Kamenné rakve jsou velmi dobře zachovalé a jejich poklopy tvarem připomínají střechy batackých domů. Největší rakev patřící králi Sidabutarovi zdobí v čelní části jeho obrovská busta a pod ní soška sedícího muže, zadní část zase soška královy ženy. Na tomto pohřebišti stojí i několik novějších hrobek moderního rázu opět se symbolem křesťanského kříže.
Je škoda, že nám počasí na ostrově moc nepřálo a taky nebylo víc času na jeho objevování. My jsme stačili objet jen malou část severozápadního pobřeží ostrova. Ostrov musí mít opravdu úctyhodné rozměry, což se dá odhadnout už podle pásu pohoří, které se táhne z jednoho konce na druhý, který jsme stejně ani neviděli.
Na zbytek dne jsme si naplánovali nakupování suvenýrů (konečně i já jsem se rozhoupala koupit nějaké pěkné dřevěné sošky, typické pro tuto oblast) a koupání v jezeře. Během našeho výletu mi několikrát volali z kanceláře Emirates v Jakartě, že se snažili poslat reklamační formulář, ale nezdařilo se. Po návratu do hotelu jsem zjistila, že ty ochotné holky z recepce zapomněly zapnout funkci na přijímání faxů. Když jsem pak volala já, že teď už to určitě půjde, v hotelu vypadla elektřina. Osud nám prostě nepřeje, a ještě nějakou dobu nebude.

North-West Sumatera Tour 5


Krásné slunečné ráno a my vyrážíme směr jezero Toba, největší jezero světa vulkanického původu. Uprostřed tohoto jezera je ostrov Samosir, kde se chystáme poznávat kulturu místní skupiny kmene Bataků.
Jakmile vyjedeme z města, je konečně vidět další vulkán v okolí, Sinabung, který před čtyřmi měsíci zažil erupci, a byl nějakou dobu nepřístupný. Projíždíme jen mírně osídlenou krajinou, sem a tam doplněnou kostely a batackými rodinnými hrobkami, tedy nadzemními vykachlíčkovanými hroby občas krytými stříškou připomínající typické batacké střechy a nesmí samozřejmě chybět symbol křesťanského kříže, protože většina Bataků v této severní části provincie je křesťanského vyznání.
Ani ne v půlce cesty zastavujeme ve vesnici Dokan, která je známá stále zachovalými tradičními dřevěnými domky stojícími nízké dřevěné konstrukci a s vysokými střechami zvláštního tvaru zřejmě majícího připomínat buvolí rohy. Domečky jsou opravdu velmi unikátní, kdo ví, jak dlouho tu stojí, kolikrát ani sami jejich obyvatelé to neví. V jednom takovém domku pospolu bydlí i osm rodinných jednotek (rodiče s dětmi), které pojí příbuzenský vztah. Byli jsme pozvaní do jednoho z domků a to byl opravdu nevšední zážitek! Doma byly pouze dvě ženy s malými dětmi, zbytek osazenstva byl venku za prací nebo na nějaké rodinné oslavě. Přestože je domek uvnitř malý (daly by se z něj udělat dva tři pokoje celkem vyhovující velikosti), evidentně všem skýtá dostatečný prostor. Po obou delších stranách jsou v řadě za sebou 4 malé ložnice (dohromady tedy osm), respektive jen látkou zastíněné postele, které jsou od sebe oddělené dřevěnou stěnou. To je ovšem jediné rozdělení vnitřního prostoru. Před ložnicemi na zemi běžně spí děti či tu probíhají jiné každodenní aktivity. Tento malý prostor bez nábytku, který je věnovaný jedné rodinné jednotce je od dalšího jakoby oddělen vysokou dřevěnou konstrukcí – „kuchyní“, která se táhne do výšky až zhruba do úrovně hlavy, kde se pak horizontálně pojí s dalšími prkny a kůly a nad hlavami tak tvoří odkladiště pro všechno možné. Vaří se na zemi pod těmito dřevěnými konstrukcemi jen s pomocí dřeva, a přesto se zřejmě ještě nestalo, že by tu vznikl požár. Dým pak stoupá ke krovu a zřejmě nějakými otvory, které jsem neobjevila, odchází ven. Kouř z vaření nikomu nevadí, protože hřeje. Že je všude (respektive na těch konstrukcích z dřevěných kůlů) prach a špína obyvatelům zřejmě nevadí, hlavně že je tu útulno a zřejmě i dost živo, pokud tu opravdu žije tolik lidí. V domku je poměrně tma, protože okna a dveře jsou jen malá a navíc je stíní střecha.
Pak jsme se trošku porozhlédli po vesničce, všude nepořádek, ženy posedávající nebo pracující na dvorku, mezi nimi pobíhající děti, muži sedící v místním a nejspíš jediném warungu. A v tomhle warungu jsem zahlédla něco, co jsem v Indonésii ještě neviděla, a zrovna tady bych to rozhodně nečekala. Prapodivně vypadající nejspíš už velmi letitý výherní automat! Nevěřícně jsem na tu věc zírala. Kde se tu ta věc vzala? Nejsou snad hazardní hry v Indonésii zakázané? Tohle ovšem nebyla moc chytrá otázka, neboť v Indonésii je zakázaných spousta věcí, což ještě zdaleka neznamená, že by to lidé brali na vědomí. Jak jsem tak pozorovala ten kontrast pracujících ženských a jejich povalujících se manželů, došlo mi to, co pak bylo potvrzeno i řidičem, že u Bataků jsou to obecně ženy, kdo pracuje a muži se oddávají zábavě, třeba hudbě. Batakové jsou totiž údajně muzikálně založení a na kytaru zřejmě umí hrát každý druhý.
Z Dokanu jsme pokračovali dál, před námi se začaly rýsovat další kopce a bohužel i mraky. Za tímto kopcem už je jezero Toba, říká mi náš řidič. Říká se mu Sipiso-piso a stejný název nese i vodopád, který se u tohoto kopce kuželovitého tvaru nachází. Jsem neskutečně zvědavá, co že se to za tím kopcem objeví! A opravdu, přijíždíme na parkoviště se stánky s jídlem a turistickými suvenýry, ale hlavně s výhledem na docela pěkný vodopád padající do údolí pod námi. Kousek od parkoviště je vyhlídka na jezero. Bohužel už je trochu pod mrakem a v dálce je šedivo, a tak se ten úžasný dojem z pohledu na Tobu trochu kazí. Navíc vidíme jen jeho západní část a nedá se vůbec odhadnout, jak je vlastně rozlehlé a co z těch strmých břehů, které se v dálce rýsují, je pevnina nebo ostrov Samosir. Aby těch zážitků nebylo málo, máme obrovské štěstí, že na vyhlídce nejsme sami. Je tu skupina možná deseti místních lidí s repráky, hudebními nástroji a kamerami, chystají se totiž natáčet videoklip místní tradiční hudby. Chlápek se zvláštním účesem spíš připomínajícím paruku možná v těchto končinách moderním před dvaceti lety je zpěvák a doplňují ho dvě zpěvačky, které si zrovna balí betel. Konečně vidíme někoho připravovat tuhle zvláštní specialitu, které ovšem holdují spíš starší, a o to víc mě překvapuje, že ji tu žvýkají tyhle možná třiceti či čtyřicetileté ženské.
Ptám se těch dvou zpěvaček, jestli by mi taky nemohly ubalit, že bych to moc ráda zkusila. Jo jo, není problém, jen ti to uděláme slabší, když jsi betel ještě nikdy nezkoušela. Betelový list, na něj natřít trochu tekutého vápna, posypat práškem z jakéhosi oranžového dřeva pro tu správnou barvu, zabalit a je hotovo. Někdy se do toho přidává ještě tabák (ten si přidávaly právě tyhle dvě dámy) nebo piniový oříšek, ale myslím, že pro začátek stačilo, co jsem dostala. Hm, trpká nanicovatá chuť, žvýkám a žvýkám a přitom se to snažím nerozžvýkat na padrť, abych to neměla po celé puse. Protože si do pusy nevidím, žádám o fotku. Aha, je to vážně červené, ale nechutná mi to, takže po chvíli vyplivuju. To samé zkouší ještě Mojmír a Jitka, ta červená barva nám jde opravdu dobře k pleti!
A k čemu, že je žvýkání betelu dobré? Tak především jde podle mě zřejmě o zvyk, třeba jako kouření, ale prý se tím udržují zuby silné a zdravé (hm, ale červené). Inu, jiný kraj jiný mrav.
Pokračujeme dál, naše cesta lemuje jezero, které ale stejně nevidíme, objíždíme ho z větší vzdálenosti. Po pár kilometrech zastavujeme ve skanzenu skládajícím se z jednoho hlavního obydlí a několika menších roztroušených kolem něj. Jde o vesničku, ve které dřív žily generace místních králů (batačtí králové vládli i na tak malém území, snad každá vesnice měla svého krále). Hlavní dům, kterému se říká dlouhý, zvenčí i zevnitř vypadá podobně jako ten, který jsme navštívili ve vesnici Dokan, jen je větší a přeci jen má jinou historii. Králové, kteří zde žili, měli většinou několik žen, jeden dokonce údajně 14, pokud se nepletu. A tyto ženy bydlely pospolu v hlavní místnosti dlouhého domu. Neměly žádné oddělené ložnice, pěkně dohromady v jedné místnosti, kde i vařily. Král ovšem svou ložnici měl, tedy spíš takovou miniaturní komůrku, zvlášť oddělenou dřevěnými stěnami. Údajně (to je myslím velmi výstižné, protože je opravdu těžké věřit tomu, co místní průvodci vykládají, zvlášť, když každý vypráví jiný příběh) pod královou postelí spával jeho sluha, který se staral o to, aby byl jeho pán náležitě uspokojen, a proto, když se král z ložnice podíval malým otvorem do hlavní místnosti, kde spaly jeho ženy, a jednu si na noc vybral, stačilo jen říct sluhovi pod ním, ať pro onu ženu zaskočí a přivede ji k němu. Bohužel nemám fotky z vnitřní části domu, protože můj fotoaparát odmítá patřičně fungovat v přítmí. Tak se aspoň můžete podívat, jak dlouhý dům a další domečky, sloužící údajně královým dětem, vypadají zvenčí.
Kromě uzavřených obydlí tu stojí i velká krytá konstrukce obdélníkového půdorysu, stejně jako ostatní stavby postavená nad zemí, která sloužila jako místo, kde se mlátila rýže. Jsou tu dlouhé vydlabané kůly, u kterých prý dřív stávala místní mládež a za zpěvu tradičních písní mlátila rýži. Podobné konstrukce jsou k vidění i na ostrově Samosir, jen tvar a zdobení se liší.
Teď už začíná pršet, přímo lít jak z konve, tak radši utíkáme k autu, a pokračujeme rychle dál, abysme stihli trajekt ve dvě hodiny, který vyráží z města Parapat k ostrovu Samosir. Slejvák je strašný, chvílemi není ani pořádně vidět na silnici, ale co je horší, není vidět ani na jezero, které možná dobrou hodinku objíždíme po cestě táhnoucí se po strmém břehu. Konečně jsme u toho obrovského jezera, pro mě nepředstavitelných rozměrů, a nevidíme z něj téměř nic.
Když přijíždíme do Parapatu, déšť se uklidňuje, přesto, je pořád šedo a fouká silný vítr. Trajekt už stojí připraven k vyplutí, tak nastupujeme a po chvíli vyrážíme kamsi do mlhy. Na palubě jsou s námi kromě dvou starších turistů jen samí místní, starší ženské v zelených uniformách usazené v první řadě u oken. Až u nich si uvědomuju, že lidi tu vypadají nějak jinak než na Jávě. Co bylo ovšem evidentní už od prvního dne na Sumatře, byl rozdílný přízvuk a rytmus v jazyce, vůbec ne tak jemný a zpěvný jako na Jávě, naopak mi velmi připomínal způsob, jak mluví lidi na Sulawesi, tedy v oblastech, kam jsem zatím měla šanci zavítat. Snad abychom v tom šedivém a upršeném počasí neusnuli, odkudsi se zjevilo několik malých kluků a začali zpívat tradiční písničky v batackém jazyce, kterému jsem samozřejmě neměla šanci rozumět, za to ženské u okna rozuměly velmi dobře a taky se náramně bavily, protože se od jejich sedaček neustále ozýval hlasitý smích.
Z přístavu jsme pak vyrazili rovnou na malý poloostrov Tuk Tuk, na kterém se nachází nejvíc hotelů a bungalovů na ostrově. Opět jsem měla štěstí a vybrala příjemné ubytování. Samosir Cottages skýtá několik bungalovů v různých úrovních na břehu jezera, pěkné čisté pokoje, vlastní restauraci a dokonce i možnost internetu. Bohužel bylo pořád zataženo, pršelo a dokonce zima a já byla zřejmě už z Berastagi trochu nachlazená, takže mi nebylo zrovna nejlíp. Po dlouhé cestě k Tobě jsme si dali na zbytek dne volno, které každý využil po svém, já odpočinkem v bungalovu.
Po cestě z Berastagi mě kontaktoval někdo z Emirates airlines v Jakartě, prý jestli by Milan nemohl vyplnit reklamační formulář, který by nám poslali faxem. V Samosir Cottages fax byl, takže jsem doufala, že bude tahle záležitost rychle vyřízená. Nakonec jsem musela čekat do druhého dne, než se v Jakartě rozhoupali a byli ochotní fax poslat.
Když jsem se celá unavená k večeru ploužila do restaurace objednat si nějakou večeři, koho nevidím. Dean! Jaká je šance, že se ubytuje na stejném místě, vždyť je tu jeden hotel vedle druhého a navíc tohle není to nejlevnější, což on podle mých domněnek hledal. Tak jsme si opět řekli ahoj, já zjistila, že ten samý den ráno vylezl na Sibayak u Berastagi a ještě stihl poslední trajekt na Samosir, ten kluk je vážně rychlej!

úterý 10. května 2011

North-West Sumatera Tour 4


Další den ráno jsme se sbalili a vyrazili z Bukit Lawang nejdřív zpět do Medanu, já a Milan stále v očekávání, že se krosna zázračně objeví, a poté směrem na jihovýchod do města Berastagi, které díky své vyšší nadmořské výšce slouží především obyvatelům Medanu jako víkendová a prázdninová destinace.
Po cestě do Medanu jsme opět míjeli plantáže olejových palem a nákladní auta plná olejových kokosů. Na letišti v Medanu nás opět nepotěšili, prý že krosna nebyla ještě pořád nalezena, takže se ani do Jakarty ještě nedostala. Domluvila jsem se tedy s personálem, že pokud se během pár dnů, co budeme na Sumatře, zavazadlo přeci jen objeví, ať ho tedy nechají v Jakartě na letišti a při transitu z Padangu na západní Sumatře do Jogjakarty, si ho tam vyzvedneme. To ovšem znamenalo, že Milan bude muset doplnit zásoby a smířit se s tím, že šance na znovunalezení zavazadla je čím dál tím menší. V kanceláři na letišti mi už navíc začali navrhovat požadování náhrady škody u Emirates Airlines, tedy už zřejmě sami tušili, že tahle situace nedopadne dobře.
Na okraji Medanu jsme pak zastavili v Carrefouru, kde si snad všichni do páru koupili spreje a spirály proti komárům, přestože nás v hotelích žádné velké nálety těchto potvor nečekaly. Pak ještě na oběd do warungu s padangským jídlem, které všem tak chutnalo, a mohli jsme vyrazit na několika hodinovou cestu směr Berastagi. Silnici začínali lemovat warungy a stánky s pečenými prasaty a další v této oblasti oblíbenou pochoutkou, tedy pečeným psem. Warungy, které nabízely prasata, měly cedule s nápisem, který by v češtině znamenal jednoduše „pečené/grilované prase“ nebo jen se zkratkou „B1“. Proč právě B1 mi bylo vysvětleno posléze naším řidičem. Písmeno B zní celkem logicky vzhledem k tomu, že prase se indonésky řekne „babi“, tedy první písmeno je právě B. Proč ale jednička za ním? Pro odlišení. Protože existuje i „B2“, a to je právě onen pečený pes! V batackém jazyce totiž slovo pes začíná taky na B, a tak aby se tyto dva pokrmy odlišily a přitom zjednodušil popis, stačí jen B1 nebo B2. A tak jsme se soustředili právě na warungy podél cesty a nadšeně vykřikovali B1 nebo B2 (to samozřejmě s větším zanícením)pokaždé, když se nějaký takový objevil. Kromě toho nás řidič taky informoval, že se v této oblasti prodávají kaloni, ze kterých se pak vyrábějí produkty s údajně léčebnými účinky. U jednoho takového prodejce jsme zastavili. V kleci u silnice viselo několik velkých kaloňů a jednoho z nich nám majitel vytáhl ven, abychom si ho mohli vyfotit. Chudák kaloň asi nebyl vůbec nadšený, když mu chlapík roztáhl křídla, abychom ho viděli v celé své kráse. Prý někdo tyhle létavce taky jí, ale na žádný warung, kde by je nabízeli, jsme nenarazili.
Stoupání začínalo být čím dál tím prudší, přibývaly serpentýny a taky pestrobarevné místní autobusy plné lidí, kolikrát sedících i na střechách. Několik kilometrů před Berastagi jsme odbočili z hlavní silnice a zamířili do malé vesnice pod sopkou Sibayak. V této vesnici totiž mají několik malých lázní, kam se chodí koupat především místní. Lázně jsou roztroušené po vesnici a k těm nejblíž sopce jsme zajeli. Sibayak byl vidět velmi jasně a když jsem se podívala dalekohledem, byly velmi zřetelné i fumaroly (otvory, z nichž vychází sirné výpary) na svazích sopky. Místní nevyužívají blízkost vulkánu jen k příjemnému odpočinku v horkých pramenech, ale mají tu i geotermální elektrárnu, která stojí právě ve svahu mezi sopkou a vesnicí.
Po okoupání jsme vyrazili na poslední část cesty, tedy zbývajících několik kilometrů do Berastagi, kde jsme měli přenocovat. Město leží v pěkné kopcovité krajině a tak některé čtvrti jsou v údolí u říčky, jiné zase výš na kpcích. Město samo o sobě ničím zajímavé není, vlastně netuším, proč je mezi lidmi ze severní Sumatry tak oblíbené, jak se říká. Přece jen se nedá vůbec srovnávat s Bandungem na západní Jávě, které má obdobnou pověst. Obě města začala ožívat v koloniální éře, kdy se tu začaly stavět domy inspirované holandským stylem. Přesto Bandung působí mnohem přívětivěji, Berastagi je prostě jen větší město nacházející se na hlavní komunikaci mezi Medanem, jezerem Toba, a městy na západní Sumatře - Bukkittinggi a Padang.
Do města jsme přijeli těsně před západem slunce. Hlavní silnici v centru města lemují stánky s všemožným občerstvením ale nejčastěji s kuřecím a rybami, které se loví právě v obrovském jezeře Toba. Zastavili jsme na chvilku na této ulici a já zašla s Milanem shánět kabel do jeho laptopu, protože ten původní zůstal ve ztracené krosně. Přestože jsme pár obchůdků s podobným zbožím našli, nikde nám nemohli pomoci. Než jsme se vrátili k minibusu, zbytek skupiny se rozprchl do všech stran a my tedy museli chvilku počkat, až se vrátí. A v tu chvíli se z ničeho nic jen kousek od minibusu objevil kluk na obrovské motorce, takovém přerostlém enduru. Koukáme na něj jako na zjevení, kde že se to tu vzal. On to ovšem nebyl Indonésan, na rameni bundy tvořící součást už poněkud zašlého motorkářského obleku měl nášivku australské vlajky a i při pohledu na kousek toho obličeje, co koukal z obrovské helmy, bylo jasné, že přestože barva pleti (opálení a černý prach nabraný během cesty) by v těchto končinách nebyla vůbec ničím výjimečným, přeci jen oči a vůbec tvar tváře poukazovali na cizince. Chlapíci, kteří právě stáli opodál, se hned jali iniciativy a radili cizinci, kde se může ve městě levně ubytovat. Mezitím se naše skupina opět sešla a my vyrazili do našeho hotelu, v kopci nad centrem města. Opět jsem měla při výběru ubytování štěstí, náš hotel byl moc příjemný, zasazený v pěkné zahradě. Jen kdyby nebyla taková zima! Nebyli jsme až tak vysoko v horách, a já přesto mrzla.
Na večeři jsme se vydali zase zpátky do města právě na hlavní silnici, kde měli tak velký výběr jídla. Po krátkém seznámení s místními specialitami jsme zakotvili v jednom větším stánku u silnice, kde měli grilované ryby a kuřata. Moc dobré! A zrovna, když jsme dlabali večeři, zase se objevil motorkář a sedl si kousek od nás do stejného stánku. To vyvolalo nadšení místních, zvlášť když uviděli jeho obrovský stroj. Lidi se zastavovali, pokukovali, děti si chtěli motorku vyzkoušet a pokud možno s ní i vyfotit. Nakonec i naše skupina byla natolik zaujatá touto situací, že jsme chtěli vyzvědět víc o tomhle klukovi a jeho cestování. Vybrali jsme Katku (byly jsme ve skupině dohromady tři stejného jména), u které jsme usoudili, že z nás všech bude její znalost angličtiny určitě nejlepší, aby se s cizincem dala do řeči. Tak jsme mezitím nenápadně pokračovali dál v jídle, zatímco Katka kladla jednu otázku za druhou a pak nám všechno tlumočila. To už se nedalo skrýt, že vůbec nešlo o její soukromý zájem, ale že my všichni jsme hladoví po informacích. A tak jsme se dozvěděli, že Dean (nebo taky Dino…oba rodiče Italové, žijící už velmi dlouho v Austrálii), je už asi rok na cestě, že projel Afriku, Evropu a Asii a v Indonésii svoji cestu končí a čeká ho návrat do rodné země. Asi jsme vypadali dost neodbytně, tak nám věnoval i vizitku, ze které bylo zřejmé, že touhle cestou zároveň podporuje australský program na výzkum rakoviny. Bylo vážně legrační, jak šla vizitka z ruky do ruky, a každý s údivem sledoval tohohle kluka. Místo toho, abysme objevovali zajímavosti místní kultury, všichni se soustředili na Deana, kluka na velké motorce.
Když se Dean od Katky dozvěděl, že jsme na zájezdu (vlastně to slovo ani nemám v tomto kontextu moc ráda, nešlo o zájezd s cestovkou) a já jsem průvodce, vyžádal si moji společnost, jestli bych mu nemohla doporučit nějaká místa, která by měl na své cestě ještě vidět. To byla velká zkouška pro moji angličtinu, protože jsem už pěkně dlouho s nikým tímto jazykem nemluvila, a když na mě někdo náhodou anglicky spustí, vymlouvám se, že vůbec anglicky neumím. Teď jsem byla donucená tohle překousnout a pustit se do vysvětlování. Podle svého hrubého plánu měl až do Padangu na západní Sumatře jet stejnou cestu jako my, pak pokračovat dál na jih ostrova a postupně se přesunout na Jávu a Bali, odkud by zřejmě poslal motorku domů a sám se ještě jel podívat na Sulawesi. A tak jsem mu doporučila aspoň nějaká místa na Jávě a Sulawesi, protože Bali je tak malé, že ho může celé objet křížem krážem třeba za dva dny. Poté jsme se s Deanem rozloučili a my se vydali zpátky do kopce do našeho hotýlku. Na druhý den nás měla čekat asi půldenní cesta na jezero Toba.