sobota 19. prosince 2009

Ne-vánoční atmosféra

Ještě pár dní a máme tu Vánoce. Oprava: Ještě pár dní a máte tam (všude jinde, jen ne tady) Vánoce. Tady se samozřejmě pár příznivců vánočních svátků taky najde, ale já to nejsem. Stejně jako zapomínám na důležité narozeniny a svátky mých blízkých (odpusťte mi prosím, zřejmě tento jev nesouvisí jen s mužským pokolením), tak můj mozek zřejmě postupně vyřazuje i vzpomínky na veselé vánoční časy strávené v poklidu domova s kaprem, bramborovým salátem a dárky od Ježíška.
Zaprvé: vánoční atmosféra se tu projevuje asi jen v obchodních domech, ale tam já moc nechodím. Zadruhé: většina kamarádů a známých jsou muslimové, kteří na Ježíška nevěří. Zatřetí: Moje „pracovní doba“ se neodvíjí od běžných standardů, tedy ztrácím pojem o čase a o významu svátků.
Že budou vánoce, mi docvaklo, kromě občasných poznámek kamarádů a příbuzných z Čech, až když jsem přemýšlela nad důležitou návštěvou jedné univerzity a imigračního úřadu v Jogjakartě. Že převážná část obyvatelstva Indonésie jsou muslimové, totiž ještě neznamená, že stát neuznává 24. a 25. prosince jako důležité svátky. Podle toho se musí řídit i takový ignorant a sklerotik jako jsem já. Navíc pocházející ze země, kde jsou vánoce tradiční součástí kultury.
Napečeno nemám, dárky jsem nekoupila, stromeček zdobit nebudu a v televizi určitě nebudou dávat Mrazíka. Nebude nic. A já si říkám, že je to přece fuk. Jenže ve mně přece jen něco hlodá…(že by chuť na něco dobrého?)
Mohla bych jít třeba na půlnoční mši. To mi ale stejně nikdy nic moc neříkalo a nikdo mě k tomu nevedl. A důvod, že tady v kostele určitě nebudu mrznout (jednou jsem přece jen na půlnoční mši šla a byla mi hrozná zima), není dostatečně velký pro moji případnou návštěvu onoho místa.
Zbývá nějaká ryze světská záležitost, „oslavit“ vánoce nějakou dobrou štědrovečerní večeří. Takže už si nakonec lámu hlavu jen nad tím, do jakého podniku se půjdu s přítelem muslimem najíst. Napadla mě pizzerie (od kapra to má daleko, ale v Indonésii to určitě má punc nevšednosti a svátečnosti), jenže tam bude určitě plno a pro dva lidi stůl nerezervují. Takže zavrhnuto. Reálnější se mi zdá varianta rybích hodů v jednom z mnoha warungů na pláží Depok na jih do Jogji. Kapra mít sice nebudou, ale široký výběr čerstvých mořských ryb ho určitě předčí. No a na závěr třeba láhev Veltlínského zeleného, na kterou se mi už přes měsíc práší.
Jo, a ani sníh tu přes všechny ty prapodivné klimatické změny (i když právě včera jsem četla na blogu idnes článek vybavený zajímavými vědeckými údaji, který popíral nějaké změny k horšímu) nebude, takže ani žádné bobování nebo sněhuláci. Tyhle občas téměř čtyřicetistupňová vedra mi říkají, že k tak markantní změně ani do příštího týdne nedojde. Na druhou stranu se tu radši trochu zapotím, než mrznout při -20 stupních.
Jestli se někdo z vás chcete přidat k rybím hodům na pláži (alkohol a bramborový salát si musíte přinést), už je dávno na čase kupovat letenky. Vánoce jsou totiž za dveřmi.

sobota 12. prosince 2009

Gili Meno, 18.-22.11.2009


Čeká nás poslední část zájezdu, ostrůvek Gili Meno. Na Gili už nás jede včetně mně osm lidí, zbytek letí z Bali domů.
Gili Meno je jeden ze tří malých ostrůvků nacházejících se u severozápadního pobřeží ostrova Lombok. Nejblíž Lomboku, co by kamenem dohodil, je ostrůvek Gili Air. Za ním Gili Meno, a nejvzdálenější od Lomboku je Gili Trawangan. Všechny ostrůvky mají nádherné bílé písčité pláže s mírnými vlnami a okolo plno korálů. Prostě kýčovitá romantika a exotika, jak má být. Ale komu by se tam nelíbilo…
Ráno s mojí malou skupinkou vyjíždím z Ubudu k přístavu Padang Bai na jihovýchodním pobřeží Bali. Cesta trvá ani ne hodinu a do přístavu vjíždíme zrovna včas, za chvíli totiž bude odplouvat trajekt směr Lembar, přístav na jihozápadním pobřeží Lomboku. Pár kilometrů od pobřeží už jsou vlny docela velké a s trajektem to pěkně houpe. Začíná mi být nějak divně, tak s radostí přijímám nabízený kinedril. Do Lembaru připlouváme asi po čtyřech hodinách. Ve vnitrozemí je dost zamračeno, vypadá to na déšť. Ten nás taky chytne po cestě k přístavu Bangsal na severozápadě Lomboku. Déšť ale trvá jen chvilku a většinu téměř dvouhodinové cesty autem si vychutnáváme pohled na široké opuštěné pláže a palmové háje. V polovině cesty kolem pobřeží míjíme městečko Senggigi plné hotelových resortů a restaurací.
Do Bangsalu přijíždíme kolem čtvrté hodiny odpoledne. Přístaviště je malé, plné malých dřevěných loděk. V ošklivé prázdné zděné budově mi slečna za pultem vysvětluje, že veřejné loďky (ty nejlevnější), které by údajně měly jezdit k ostrůvkům několikrát denně zhruba do čtyř nebo pěti hodin odpoledne, jezdí jen do 10 hodin dopoledne. Zajímavá informace. Místo toho můžu počkat, až se naplní charterová loďka (už dražší) nebo si vzít za dost vysokou cenu shuttle loďku, která vypluje hned. Aby se v tom čert vyznal (a stejně jsem to možná popletla i teď). Legrační je, že všechny výše jmenované jsou v podstatě stejné dřevěné kocábky, rozdíl v nich žádný není. Pohledy mých dočasných svěřenců jsou ale jasné, všichni jsou už dost unavení na nějaké další čekání. V tom se vedle mě zjevuje chlap s přijatelnou nabídkou, pronajmout si pro naši skupinu loďku za cenu sice vyšší než by nás stála veřejná loď, ale pořád nižší než za jednu z těch lodí, co mi nabízela slečna v kanceláři. Navíc můžeme vyplout hned.
Ani ne za půl hodiny jsme na pláži na Gili Meno. Je teprv před pátou, ale je tu nějak mrtvo.
Od přístaviště to máme kousek k našim bungalovům Gazebo Meno. Několik bungalovů, recepce a restaurace jen pár metrů od pláže. Bungalovy jsou móc pěkné, velké, s krásnou jednoduchou koupelnou a dvěma terasami. Obávám se ale, že jestli sem zase někdy pojedu, tenhle luxus už si nedopřeju.
A co se dá na Gili Meno dělat? Plavat, opalovat se, šnorchlovat, spát, číst, procházet se kolem ostrova (asi dvě hodiny), konverzovat a opíjet se na baru s dalšími turisty (ne můj případ), vychutnávat si jídlo v několika místních restauracích (Minimálně v jedné z nich každý večer nabízeli čerstvě nalovené ryby a mořské plody. Stačilo jen ukázat a už byla dobrota na grilu. Cena samozřejmě vysoká, ale v ní už příprava a příloha. Ryby byly navíc velikostí spíš pro dva strávníky.), sledovat východ (za lombockými horami) západ (nad Gili Trawangan) slunce, udělat si zastávku u solného (a možná i sirného podle smradu) jezírka uprostřed ostrova, podívat se na papoušky v Bird Parku, sledovat nefalšovaný neinscenovaný zápas varana s hadem, dopřát si masáž od slepého staříka, a tak pořád dokola.
Ty necelé čtyři dny, co jsme tam strávili my, podle mě úplně stačí na to, aby si člověk odpočinul, aniž by se začal nějak výrazně nudit. Přece jenom, všeho moc škodí, a tady je to až moc v pohodě, pomalé a uloudané a internet je tu příšerně předražený (30 tisíc Rp/hod!!!) a pořád nefunguje (takže ty šílené peníze ani neutratíte, ale…kdo by tu chtěl chodit na internet).
Takže jsme se 22. listopadu brzo ráno sbalili a vydali se na cestu zpátky na Bali, na letiště. Zpáteční cestu, tedy její delší část jsme měli zajištěno přes společnost Perama, která má zřejmě patent na „proč něco dělat jednoduše, když to jde složitě“. Společnost Perama operuje především na Bali, můžete si u ní koupit poznávací balíčky na Bali, cesty za Komodskými draky, nebo jen cestu z jednoho ostrova na druhý. V cestovních balíčcích z ostrova na ostrov jsou kromě lodí i autobusy, ale záleží jen na vás, jak si cestu naplánujete a podle toho vyberete vhodný balíček. Nám měla Perama zařídit cestu z Gili Meno do přístavu Padang Bai, kde na nás čekalo pronajaté auto (od jiné společnosti).
Z Gili Meno do Bangsalu nás vezla dřevěná loďka, v Bangsalu jsme chvíli čekali na další turisty, kteří pak s námi jeli autobusem Perama do Senggigi. A tady legrace začala. S kufry a batohy jsme se přesunuli od kanceláře společnosti na pláž za jedním hotelem. Na holé pláži jen dvě dřevěné cedulky: „Na Gili“ a „Na Bali“. U cedulky ukazující směr Bali byla ukotvená další malá dřevěná loďka, do které jsme se všichni jakžtakž nasoukali. Loďka nás svezla necelý kilometr na moře, kde čekala větší dřevěná kocábka, která už leccos pamatuje. Hned po nástupu do lodi nás čekala nečekaná snídaně v podobě palačinek, ovoce a kávy a čaje. Pak jsme vyrazili na širé moře. Kdo nechce sedět v kajutě na přídi, může se uvelebit ve druhém patře. Před kapitánskou budkou se dá opalovat, na kryté zádi se dá zase odpočívat na písku s rohožemi. A nebo můžete posedávat na lavičkách lemující oba boky lodě. Samotnou mě překvapilo, že se dá při tom rachotu motoru a hrozném houpání ležet a dokonce snad i spát. Ke konci cesty nás čekala ještě dvě příjemná překvapení v podobě právě uvařeného oběda a hejna delfínů, kteří se na chvíli mihli kousek od lodě. A pak pro nás kluci od Peramy připravili další legrácku. V Padang Bai zakotvili zase několik set metrů od přístavu, aby nás k němu mohla dovézt malá otevřená motorová loď. Na ni jsme se ale zdaleka nevešli všichni a už vůbec ne naše zavazadla. Ten den byly obrovské vlny i na pobřeží, což jsme mohli pocítit u mola, kde loďka přistála. Schody na molo vysoko, do toho neustále se kymácející loď. Nakonec jsme ale na molo dosáhli všichni suchou nohou, stejně tak naše zavazadla.
Pak už jen bezproblémová cesta autem do Denpasaru na letiště, kde jsme se rozloučili. Většina lidí odletěla směr Česká republika, dva si pobyt ještě o čtyři dny prodloužili a já ten samý večer odletěla do Jogjakarty. Zvláštní ale příjemný pocit sedět po třech týdnech zase na motorce.

čtvrtek 10. prosince 2009

Třetí den na Bali, 17.11.2009


Dopoledne je určené světským radovánkám – nákupům (v Ubudu je nakupování opravdu jedna radost) a odpočinku. Pěkně jsem si pospala a až kolem desáté vyrazila do města, respektive ke křižovatce, kde končí ulice s naším hotelem. Vyměním peníze a po cestě zpět se stavím v několika možná ze stovky obchůdků s oblečením a suvenýry. Ještě ke směnárně dorazím relativně suchá, ale zpáteční cesta je peklo. To už ze mě jen v jednom kuse lije. Je hrozné horko a vlhko. Obdivuju ty, co toho za to dopoledne prošli mnohem víc. Mně stačí pár obchodů a rychle se vracím do hotelu, podruhé se osprchovat.
Po poledni vyrážíme k chrámu s posvátnou vodou, Pura Tirta Empul. Mírně v kopcích mezi stromy je chrámový komplex s několika kamennými bazény s vodou, které hinduistům slouží pro rituální očistu, než jdou obětovat bohům. V kopci nad komplexem stojí moderní vila bývalého indonéského prezidenta Sukarna. V komplexu je i kromě turistů poměrně hodně lidí. Jsou to Balijci, kteří se přišli smočit a obětovat bohům. Při odchodu z chrámu je člověk, stejně jako na jiných významných turistických místech, nucen projít kroutícími se uličkami tržiště se suvenýry.
Další zastávkou je chrámový komplex Taman Ayun ve městečku Mengwi, východně od hlavního města Denpasaru. Původně stál na místě jen královský chrám, postupem času ale bylo kolem něj vystavěno několik menších veřejných chrámů. Před hlavním královským chrámem, do nějž není povolen vstup, jsou dvě velká nádvoří s posekaným trávníkem. Celé to působí velmi příjemně a klidně. Celý chrámový komplex je pak obehnán vodním příkopem.
V Taman Ayun se zdržíme jen chviličku, abychom včas stihli západ slunce nad jedním z nejpůsobivějších balijských chrámů, Tanah Lot.
Tanah lot se nachází na pobřeží, východně od Denpasaru. Opět jde o komplex několika chrámů, které jsou rozesety na větší ploše. Nejznámější z těchto chrámů stojí na skalnatém ostrůvku, který vybíhá do moře. Za odlivu je možné dostat se na tento ostrůvek. V
Tanah Lot jsou ale i další fotogenické chrámy, které stojí na skalnatém pobřeží. I když není turistická sezóna, je tu narváno. Všude se proplétají cizinci s foťáky. Nebaví mě být součástí tohohle mumraje, tak si rychle něco vyfotím a jdu si sednout do warungu na džus. Západ slunce nad Tanah Lot jsem sice ještě neviděla, ale už jsem tu předtím jednou byla a západy slunce jsem viděla i na jiných podobných místech, tak mi nic neuteče.

Druhý den na Bali, 16.11.2009


Druhý den ráno jedeme nejprve do města Klungkung, východně od Ubudu. Městskou turistickou atrakcí číslo 1 je Kerta Gosa, bývalý soudní dvůr. Klungkung byl v dřívějších dobách centrem malého království a místní vladař na tomto místě posuzoval soudní případy. Při vstupu si musí návštěvník, stejně jako na spoustě jiných míst na Bali, obléct sarong. Vzhledem k tomu, že už má na sobě člověk jednu vrstvu oblečení, přidáním sarongu se už tak vysoká teplota vzduchu stává nesnesitelnou.
Kerta Gosa stojí uprostřed zeleného parčíku obklopená vodním příkopem. Uprostřed vodního příkopu je kamenná stavba o třech terasách. První terasu lemují sochy. Nejvyšší dvě terasy kryje střecha podepřená dřevěnými pilíři. Teprve pod střechou je vidět zdobení její vnitřní plochy. Jde o barevné výjevy ze soudních sporů a údajně i z hinduistického eposu Rámájana. Z parku je vstup do nádvoří, na jehož konci stojí museum věnující se místní historii.
Z Klungkungu jedeme na sever, k úpatí sopky Agung, která je ale neustále zahalená v mracích, navíc se na nás žene déšť. Právě na úpatí této nejvyšší sopky Bali (3 142m.n.m.) stojí ohromný chrámový komplex Pura Besakih. Je to největší hinduistický chrámový komplex na Bali tvořený několika nádvořími, rodinnými chrámy a největším, centrálním chrámem rozprostřeným na několika terasách, Pura Penataran Agung. Tento centrální chrám je zasvěcený třem hinduistickým božstvům – Šiva, Višnu a Brahma. Dovnitř samotného chrámu nemá běžný turista vstup povolen.
Najali jsme si místního průvodce, mladého kluka, který by nám toho o chrámu Besakih určitě řekl spoustu, jenže část naší skupiny už se rozutekla a začalo pršet, takže na výklad moc nálada není. Ale přece jen se něco dozvídáme, i když podle průvodce ne dostatečně, takže nechápavě odchází, když ho ani ne v půlce prohlídky propouštím. Leje jako z konve, moc fotek jsem neudělala. Komplex rychle procházíme a radši se zase vracíme k autobusu. Přestává pršet.
Pár kilometrů jižně od Besakih na chviličku stavíme v restauraci s krásnou vyhlídkou na rýžová pole, v pozadí s Agungem, který je ale pořád v mracích.
Pokračujeme na východ, k jezeru Batur, nad nímž se tyčí dva krátery Gunung Batur. Zastavujeme jen na chvilku na vyhlídce, ze které je vidět úžasná scenérie. Tady nám naštěstí počasí přeje, je jasno, slunečno.
Od jezera Batur se pomalu vracíme na jih, do Ubudu. Po cestě ale ještě děláme zastávku na malé farmě. Mají tu malou zahrádku s různými druhy koření, ukázku kávových bobů před pražením, a to dokonce i cibetovou kávu, ochutnávku bajiské kávy a čaje, ale hlavně obchod s přírodními výrobky – koření, káva, kakao, kosmetika a spousta dalšího. Obrovský výběr, ale ceny hodně nadsazené. Příklad za všechny: velká láhev místního rýžového vína Brem, která se dá v obchodě v Denpasaru sehnat za 30 000Rp (necelých 60 Kč), se tady prodává za nehorázných 180 000Rp (cca 340 Kč).
Ochutnávka výborných teplých nápojů je ale zdarma.
Večer jdu na taneční představení Kecak (čti kečak) do ubudského chrámu Pura Dalem. Samotné představení se vlastně nekoná přímo v chrámu, ale na nádvoří před ním. Tanec se zřejmě jmenuje podle výkřiků „čak čak čak“, které vydávají desítky mužských tanečníků. Oblečení jen do sarongů se během téměř hodinu a půl trvajícího představení pohybují v kruhu, v několika řadách za sebou. Většinou sedí v tureckém sedu a přitom pohybují rukama nebo trupem. Jsou skvěle sehraní, někdy všichni křičí „čak čak čak…“ nebo něco podobného, jindy je zase z davu slyšet jediný nakřápnutý hlas, který zpívá. Do toho všeho občas zpoza chrámových vrat vyjde několik dalších tanečníků či tanečnic, kteří nádherně nalíčení (někteří v maskách) a oblečení za tohoto mužského doprovodu odehrávají vybrané pasáže z eposu Rámájana. Poslední část představení, tanec Sang Hyang Djaran, má na starosti muž, který na už opuštěném nádvoří donekonečna tančí ve stejném rytmu s loutkou připomínající koníka. Uprostřed nádvoří jsou na hromádce hořící kokosové skořápky. Muž se stále se opakujícími pohyby uvede do transu a v něm tyto hořící skořápky rozkopává. Toto ohnivé představení trvá několik minut, na jejichž konci muž vyčerpaně usedá na zem. Takto sedí nejspíš i po odchodu všech diváků.

sobota 5. prosince 2009

Hurá na Bali – ostrov bohů nebo turistů?


Přes noc se vracíme do města Makassaru, odkud po deváté hodině ranní poletíme do Denpasaru, hlavního města ostrova Bali. Jízda autobusem celkem rychle utekla a kolem čtvrté hodiny ráno jsme na letišti. Plno restaurací a kaváren je ještě zavřených, dáváme si teda kafe v jediném otevřeném stánku. O pár hodin později na check-inu mají problémy s našimi letenkami. V systému nás sice mají, ale cesta k vytisknutí palubních lístků je dlouhá. Ještěže naše skupina může i bez nich projít do prostoru dál. Jen já trčím u přepážky a čekám na lístky. Ty nakonec dostávám, tak se i já můžu posunout o kus dál. Letadlo má trochu zpoždění. Nakonec ale přece jen úspěšně odlétáme.
Bali nás (tedy ty co sedíme po pravé straně) vítá nádherným pohledem do kráteru nejvyšší hory ostrova, Gunung Agung. O několik minut později přistáváme na letišti. Je krásné počasí, ale taky strašné horko. Pronajatý autobus už nás čeká, aby nás mohl zavést do Ubudu, městečka v srdci Bali.
Ubud mám moc ráda už od mé první návštěvy. Spousta museí, galerií, večerních tanečních představení, obchodů se suvenýry, oblečením a doplňky (jaké na Jávě neseženete). Ubud, stejně jako třeba Kuta na jižním pobřeží, má ale jednu chybu, je tu strašně moc turistů, a to i mimo sezónu. A s turisty souvisí i chování místních, kteří se vám na každém kroku snaží vnutit taxi, lístek na večerní představení nebo suvenýry.
Hotel máme moc pěkný, na konci ulice Hanuman, jen pár metrů od Monkey Forest, kde jsou tři hinduistické chrámy a jak název napovídá, taky plno opic. Hotel je v balijském stylu, vládne oranžová a šedá, krásná zahrada s bazénem, netradičně z šedého kamene. U bazénu taky dvě lehátka na masáž. Vedoucí recepce je trochu slizoun, což ještě zvýrazňuje pravá ruka, která se podivně klimbá pod tričkem. Pořád čekám, kdy na mě vyskočí jeho znetvořené dvojče, které mu roste z břicha. Nic takového se ale nekoná, asi má jen zlomenou ruku.
Ještě před západem slunce jdeme s několika lidmi z naší skupiny do centra města obhlédnout ubudský palác, městské chrámy, tržiště. Na zpáteční cestě do hotelu se zastavuju na jídlo ve warungu Masakan Padang (tohle jídlo je rozšířené snad po celé Indonésii, jde o tradiční jídla ze Sumatry). Můžu si vybrat z mnoha krásných, ale taky drahých restaurací ve městě, kde mi ale určitě nenabídnou opravdové indonéské jídlo, takže dávám přednost něčemu důvěryhodnějšímu. Mají obrovský výběr a jídlo je výborné! Samozřejmě oproti Jávě trochu dražší, ale stálo to za to.