Toho samého dne večer jsme ve čtyřech vyrazili do jogjakartského kulturního centra, kde byla různá taneční a hudební vystoupení s mezinárodní účastí. Taky maďarskou. Přišlo mi fajn podívat se na naše blízké sousedy v akci, jak tancují čardáš. Jenže taneční skupina nás uspávala snad víc než půl hodiny. Po prvním tanečku následoval další a další a nemělo to konce. Indonésan v nich možná viděl rozdíl, já se Soňou už ale ztrácela trpělivost, nám se zdálo všechno stejné. Dramaturg to nějak přepískl.
Pak následovala ještě další kratší či delší představení. Poslední, improvizace indonéské skupiny hrající na všechno možné, na co se hrát dá, nás uspala podruhé.
Před půlnocí jsme se už ve třech stavili u čínského chrámu. Slavil se totiž konec Čínského roku.
V chrámu bylo plno modlících se lidí, taky hodně fotografů a všechno bylo krásně barevné. Po půlnoci se zas všichni sbalili a šli domů, a my taky.
Jiný večer měl hrát Kokok se svým novým uskupením staré pecky Classic Rocku. Koncert probíhal v klubu na kraji města. Byla to vlastně taková malá přehlídka čtyř skupin, Kokova byla ta třetí. My jsme na místo dorazili, když končilo svůj koncert třetí uskupení. Jakmile tento koncert skončil, skupina i její příznivci zmizeli. Pak zahrál Kokok se skupinou pět písniček a tím to haslo. Na řadu pak přišla skupina poslední se svými třemi písničkami. Dohrálo se a šlo se domů. A to nebylo ještě dvanáct.
Atmosféra byla sice fajn (i když neměli ani pivo), ale nešlo mi na rozum, proč se odehraje, a všichni odejdou. U nás se přece hraje dýl a pak se ještě povídá a pije, kouří a tak. Ne v Indonésii. Škoda.
Žádné komentáře:
Okomentovat