Tempeh NE

Předem se omlouvám za přerušení už tak dost roztahané moto story, kterou snad konečně někdy dokončím (slibuju), ale prostě mi to nedá, musím napsat, co mě už nějaký pátek štve.

Asi si někteří z vás řeknou, co to tady řeším za hlouposti, jsou přece důležitější věci k zamyšlení. Částečně souhlasím, ale přesto, pro mě má tahle záležitost asi takovou důležitost jako třeba přechylování cizích příjmení.

Taky ale uznávám, že kdybych nestrávila pár let v Indonésii, nějaké „h“ navíc by mě zřejmě netrápilo.

A o co tedy jde? Jsem proti psaní a vyslovování souhlásky h na konci původem indonéského slova tempe.

V dnešní době už nemusíte do Indonésie, abyste ochutnali fermentovaný výrobek ze sójových bobů, který je v ČR prezentován jako tempeh. S čím dál tím větším zájmem o vegetariánské potraviny, se i v ČR začal tento výrobek propagovat. V jiných zemích už ho ale znají delší dobu, vyrábí se v Japonsku, USA, Nizozemí i jinde.

Indonéský název pro tento sójový výrobek, který má tolik bílkovin, že hravě zastoupí třeba kuřecí maso, je tempe bez h.

Na webu Soy Infocenter www.soyinfocenter.com najdete dlouhý článek nejen o historii tohoto výrobku. Autor zmiňuje i etymologický původ:

„Etymology . In Indonesia, traditionally and in dictionaries since at least 1875, the name for this food was written témpé , with various accents being used, especially to indicate the ay pronunciation of the final letter "e." Soy tempeh was called témpé kedelé . In August 1972, when Indonesia modernized its language as part of an Indonesian-Malaysian effort to make the two similar languages even more similar, the accents were dropped and the word came to be spelled tempe (still pronounced TEM-pay).
In English and other European languages, the word has come to be spelled "tempeh," the final "h" being added to prevent the word from being pronounced "temp." Most Westerners feel that the correct pronunciation is more important than the correct spelling. The first Westerner to use the spelling tempeh was the Dutchman H.C Prinsen Geerligs in an 1896 German article about soyfoods. But other early Western authors (especially the Dutch) wrote the word as témpé (Gericke and Roorda 1875; Heyne 1913), tempé (Boorsma 1900; Stahel 1946), or tèmpé (Vorderman 1902). The earliest English language references to this food, both translations of Dutch publications (Ochse 1931, Burkill 1935), referred to it as témpé . Van Veen and Schaefer (1950) were the first to spell it tempeh in an English language article. The new spelling quickly caught on. Steinkraus et al. (1960) were the first in the US to spell it tempeh . Since the early 1960s, the word has consistently been spelled this way in European languages, except in a few Dutch and English language articles written by Indonesians.“
Z článku je tedy jasné, že h na konci slova bylo přidáno proto, aby (nejen) angličtí mluvčí původní výslovnost nekomolili a nevzniklo tak temp.
Jenže čeština do takové skupiny jazyků nepatří, navíc v českém jazyce vyslovujeme tak, jak píšeme. Velice podobně to funguje i v indonéštině. A tak pro správnou výslovnost není písmenka h vůbec třeba, právě by se nemělo používat vůbec. My Češi, kteří se snažíme všechno vyslovovat poctivě, tak jak je to napsáno, pak vytvoříme ošklivé a pro mě osobně téměř nevyslovitelné tempeH. Ani Indonésani, kteří u některých slov píšou na konci h, ho ve výsledku nevyslovují vůbec nebo jen velmi jemně.
No, a když už máme to ošklivé tempeh, tak automaticky vznikají ještě ošklivější varianty díky skloňování (tempehem, tempehu). Na to se nedá opravdu dívat a kdyby to někdo přede mnou vyslovil, asi bych mu přímo jednu vrazila.
Takže, prosím žádné h a žádné skloňování. Jen tempe, za každých okolností!
Je mi jasné, že za takovou zhovadilost vlastně nemůže konzument ale výrobce, který toto uvádí na obalu. A určitě by tedy bylo lepší, aby ke změně došlo právě hlavně u výrobce/výrobců, který tak může hodně ovlivnit. Jen si nejsem jistá, jestli jeden dopis managementu něco vyřeší. Tak chci aspoň udělat takovou malou osvětu u vás, co už jste o tempeh nebo tempe slyšeli nebo ho už dokonce zkusili.
Pro ty, kteří by si chtěli doma tempe připravit, tak aby jim opravdu chutnalo, doporučuju se poohlédnout po receptech v zahraničí (indonéské recepty najdete určitě i v angličtině). Moc totiž nevěřím, že by měl po tempe ve špagetách nebo polévce, a už vůbec bez pořádného ochucení, ještě někdo zájem se k němu vracet.

Brunej

Pamatujete ještě ze školy na nejbohatšího člověka světa? Ano, ještě pár let zpátky to byl právě brunejský sultán z té prťavé zemičky kdesi v Asii, o které jsme vlastně nic netušili. Brunejský sultanát (Brunei Darussalam) je rozlohou opravdu prcek a najdete ho na pobřeží jihočínského moře ohraničený malajským státem Sarawak. Kdysi byl sultanát součástí dnešních malajských států (sultanátů) Sarawak a Sabah, ve dvacátém století pak Britským protektorátem a v roce 1971 získal nezávislost. Bohatství země pochází z těžby ropy a plynu, země má nulový státní dluh a obyvatelé neplatí daně. Cena benzínu je opravdu směšná, ještě nižší než v Malajsii a Indonésii. Tak co, nechystá se někdo emigrovat do Bruneje?

Můj dojem z téhle země je ale takový…divný. Mně se prostě Brunej nijak zvlášť nelíbí. Možná to bylo počasím, možná blbou náladou, možná hnusným drahým pokojem...a nebo je ta země opravdu taková zvláštní. Ale co já tak můžu povídat o zemi, ve které jsem byla všehovšudy tři dny a většina už tak dost chabých zážitků je ze sedadla motorky.
 Ale přeci jen, pár zajímavostí člověk zaznamená hned… Jak už bylo řečeno, sultanát sousedí s malajským státem Sarawak, on je jím v podstatě obklopený ze všech stran kromě mořského pobřeží. A nejen to, přestože je to země už tak dost malá, ještě je rozdělená na dvě části, které opět rozděluje území Sarawaku. Prakticky to tedy vypadá tak, že po cestě z jižní, větší části sultanátu do severní, menší (distrikt Temburong) musíte přejet několik kilometrů malajského území. To znamená i další hraniční přechody. Ve větším měřítku, pokud chcete po zemi přejet ze státu Sarawak do státu Sabah, což znamená přes Brunej (jinudy cesta nevede!) je to už opravdu pěkně zamotané. Během jednoho dne se vám tak v pasu sejde pěkná sbírka razítek: Sarawak-Brunej, Brunej-Sarawak, Sarawak-Brunej, Brunej-Sarawak, Sarawak-Sabah. A to vše na celkové vzdálenosti ani ne 200 km!
Bez hraničního přechodu byste si zřejmě ani nevšimli, že jste se ocitli v jiném státu, všechno vypadá v podstatě stejně. Tedy na pár výjimek. Z jihu do hlavního města, Bandar Seri Begawan (BSB) vede bezvadná dálnice, dál na sever už je to normální „okresní“ silnice. Dálnici bychom opravdu ocenili, kdyby ovšem nabízela nějaká krytá odpočívadla. Jen co jsme vjeli na území sultanátu, začalo pršet, doslova lít, ale nebylo se kam schovat, a zajížďku do přilehlých měst jsme dělat nechtěli.
Protože má Brunej vlastní měnu, je tedy třeba peníze vyměnit nebo vybrat v bankomatu. Juan se rozhodl pro druhou možnost hned, jak se dostaneme do prvního města za hranicemi. To ale nakonec jaksi nevyšlo… Nejen, že se spustil slejvák a my zastavili v podstatě až v hlavním městě (nebylo se kam schovat, tak jsme prostě jeli dál), navíc se nám jen pár kilometrů za hranicemi do cesty postavila mýtná brána. Tam samozřejmě malajské ringgity neberou, tak co teď. Naštěstí v budce seděl sympatický chlapík a po mých několika slovech v indonéštině nás nechal jet bez placení.
 Jazyková bariéra je pro mě v Bruneji stejná jako v Malajsii, oficiálně se mluví malajsky. A tak i cedule označující města a ulice jsou v malajštině. Pod každým nápisem v latince je ale vždy ještě jeden v arabštině. Státním náboženstvím je v Bruneji islám, a tak se tu arabština dobře usadila (respektive byla zavedena). Že tu islám jednoznačně vede, poznáte nejen podle krásných mešit, ale i na lidech samotných. Žádné nadměrné zahalování žen se nekoná, za to na každém kroku potkáte muže v tradiční muslimské čapce. Islám ale není jediným náboženstvím, místní vyznávají i hinduismus, buddhismus či křesťanství. A etnické složení je ještě různorodější: Malajci, Číňani, původní kmeny Bornea, Indové, Filipínci, Evropani a další.
Popravdě, ono není moc co povídat, ty naše necelé tři brunejské dny byly dost povrchní, stejně jako tenhle článek. Vesnici Kampong Ayer jsem viděla z dálky přes řeku (stejně to tam vypadá jako třeba v Pontianaku, tak proč se namáhat), asi nejznámější místní mešitu Omar Ali Saifuddien Mosque (na obrázku) s umělým jezírkem a rádoby loďkou/altánem jsem taky viděla, za plotem (Juan by dovnitř stejně dobrovolně nevkročil, ale to asi hlavní důvod nebyl…), sultánský palác Istana Nurul Iman (prý největší na světě) jsem zahlédla z motorky, když jsme jeli kolem (proč bych se přidávala k čumilům u brány), no a v NP Temburong (předpokládám, že to mohlo být to nejzajímavější v Bruneji…aspoň u Juana bych to tak viděla) jsme nebyli, jen jsme tak nějak bezcílně přespali v městečku Bangar, odkud do parku jezdí dřevěné loďky s turisty… Tak takhle nějak to vypadá, když člověk neví, co by psal… :-))

Z Kuchingu do Miri

Když se ani po týdnu počasí neumoudřilo, rozhodli jsme se konečně k odjezdu. Směrem na severovýchod k hranicím s Brunejí. Nikam jsme nepospíchali (i když jsem měla původně naivní představu, že to všechno i se státem Sabah dáme za měsíc), takže nám to samozřejmě ještě nějakou dobu trvalo, než jsme překročili hranice onoho bohatého sultanátu. Naší první zastávkou bylo město Sibu nedaleko hlavního tahu vedoucího z jihu na sever státu. I když je to z Kuchingu do Sibu asi 200 km, což se dá na malajské silnici se silným strojem zvládnout opravdu za chvilku, protáhlo se nám to až do odpoledne. Déšť, zastávka na cigaretu, oběd, déšť, cigareta…Tak jsem aspoň skoro pořád hleděla kolem sebe a zkoumala kostely a chrámy a dlouhé domy, až už toho bylo nějak moc. Město Sibu leží na místě, kde se řeka Rajang (nejdelší v Malajsii) dělí na dvě ramena. Samotné město není nijak zajímavé a jediným místem hodným návštěvy turisty je čínský buddhistický chrám s pagodou, ze které je pěkný výhled. Wikipedie uvádí, že většina obyvatel města je čínského původu a na první pohled to tak opravdu vypadá. Z města se dají podnikat výlety lodí směrem do vnitrozemí za kmeny Iban a Orang Ulu, které staví už zmiňované dlouhé domy. My jsme v Sibu zůstali jen pár dní a projeli se několik desítek kilometrů podél řeky, kde jsou malé osady s dřevěnými domy na kůlech. Z města jsme pak pokračovali po hlavní silnici dál na sever, ale udělali jsme drobnou zajížďku k moři do města Mukah, které jako jedno z mála nevypadá „čínsky“ a naopak hlavní dominantou je nová velká mešita. Hned u města leží vesnička s kanály a tradičními dřevěnými domky na kůlech. Trošku to tu připomínalo říční čtvrtě v Pontianaku, kde se procházíte po dřevěných lávkách spojujících domy, ovšem s venkovskou atmosférou. V Mukah jsme zůstali jednu noc a vyrazili do Bintulu, dalšího velkého města státu Sarawak, které leží na pobřeží. I když jsme vyjeli ráno a po hlavní silnici bychom do cíle dorazili za pár hodin, opět se nám to protáhlo. Juan se totiž rozhodl pro alternativní cestu… Na GPS objevil trasu vedoucí podél pobřeží, která by nám už tak krátkou vzdálenost ještě zmenšila…teoreticky. Že GPS ukazovala jen část cesty a pak do Bintulu dlouho nic, Juana nijak nerozhodilo. Na křižovatce několik kilometrů za Mukah, kde ještě byla šance vyrazit směrem k hlavní silnici táhnoucí se z Kuchingu na sever, jsem se pro jistotu zeptala místního chlapíka s autem, jestli náhodou neví, jak ona cesta podél pobřeží vypadá a jestli se po ní dá dojet až do Bintulu. Autem by tam prý nejel, ale na motorce asi ano. Na cestě jsou kameny, asi i bláto a do Bintulu prý dojedeme. Juanovi se samozřejmě vidina nějaké dobrodružnější cesty líbila, mně už ovšem tolik ne a slibovala jsem mu, jak ho budu nenávidět, jestli budu mít rozsekaný zadek a nakonec to budeme muset otočit. Je třeba říct, že bez offroad pneumatik, s možná až moc naloženou motorkou a dvěma lidmi tohle moc dobrý nápad není. Co platné, vyjeli jsme vstříc neznámému. Část cesty do jakéhosi městečka ještě vedla po asfaltu. Za městem to ovšem skončilo, následovaly možná dva kilometry po drobném štěrku nasypaném jako základ pro novou silnici a pak už jen „polňačka“ rozdělující plantáže olejových palem. Sem tam se kolem nás prohnala nějaká motorka nebo auto a široko daleko nebylo nic, jen ty palmy, občas nějaká chatrč a slunce, co zatraceně pálilo. Tak jsme se dvacítkou natřásali možná hodinu, a čím dál od silnice jsme byli, tím častěji se objevovaly rozblácené úseky. Motorka se nám začala nějak přehřívat, tak jsme zastavili. Po pár minutách se před námi objevilo auto. Ještěže! Prý je dál cesta ještě horší a některé úseky bychom na motorce ani nezvládli, nedávno byly lokální záplavy a bláto je hluboké. Ale hlavně, cesta je slepá, do Bintulu nevede. Řeč, co už jsem si dlouho chystala, jsem si radši nechala pro sebe a jelo se nazpátek. Nakonec jsme se ale stejně porafali a až do Bintulu skoro nemluvili. A že Juan na téhle zajížďce oslavil malé „výročí“, 88 888 najetých kilometrů, mě už taky moc nenadchlo. Do města jsme přijeli pozdě odpoledne a ubytovali se v hostelu v nové čtvrti na kopci. Zbytek města jsme za ty dva plné dny ani neviděli, tedy kromě pláže s parčíkem za městem, odkud jsou dobře vidět ropné věže. Předpokládám ale, že jsme o nic nepřišli. Zdá se totiž, že většina měst v obou malajských státech na Borneu se skládá převážně z bloků nižších domů připomínajících krabice, v nichž přízemí zaplňují obchody, restaurace a jiné služby a horní patra jsou obytná. Výjimkami jsou snad jen Kuching ve státě Sarawak a Kota Kinabalu v Sabah, které si ještě jakž takž drží koloniální ráz, a to samozřejmě jen v centru. Na druhý den jsme vyrazili do NP Similajau, který se nachází asi 30 km severně od města za již zmíněnými ropnými věžemi. V malajské části Bornea je hned několik národních parků, které jsou určitě zajímavější a mnohem větší, ale pro nás bohužel i finančně náročnější, a když už jsme byli v Bintulu, tak proč si neudělat malý výlet. Nějakým záhadným způsobem jsem se stačila nachladit, ale než abych se válela v pokoji, jela jsem s Juanem. Národní park se táhne několik kilometrů podél pobřeží a nabízí ubytování, krásné čisté, řekla bych až panenské pláže se zlatavým pískem (zrníčka písku připomínají třtinový cukr a na slunci krásně září, opravdu nádhera), hustý les s tropickou faunou a flórou (například makaci dlouhoocasí, giboni, želvy) a malými říčkami. Velkým lákadlem pro turisty jsou i krokodýli, kterých jsou tu údajně dva druhy, slanovodní a sladkovodní. Bohužel největší šance je vidět je navečer, a v tu dobu už jsme zase byli pryč. V parku je taky několik značných stezek, ke kterým návštěvníci dostanou plánek v informačním centru. V podstatě jde ale o jednu hlavní stezku táhnoucí se kilometry podél pobřeží se zastávkami na plážích, a tak je jen na samotných návštěvnících, jak daleko chtějí zajít. No, výsledek tedy bohužel nic moc. Občas se ve větvích nad námi něco ozvalo, přičemž Juan snad i nějakou opici viděl. Já ale byla jak slepá a za celou dobu jsem kromě hmyzu a tisíců krabů poustevníků neviděla nic. Ale nebudu si stěžovat, tihle roztomilí krabi si pozornost zaslouží taky a my jsme si je naprosto zamilovali. Cesta do naší poslední destinace před hranicí s Brunejí byla většinou lemovaná plantážemi s olejovými palmami. Neskutečná nuda. Do Miri jsme přijeli brzo odpoledne a našli celkem pěkný hotýlek v centru města. Miri je opět jedním z těch měst, kde není co dělat. Je sice na pobřeží, ale pláže nijak zvlášť pěkné nejsou a ve městě samotném jakoby chcípl pes. Jedinou „zajímavostí“, ovšen ne pro nás, je golfové hřiště a luxusní vily s majiteli jezdícími v těch nejdražších vozech. Proč zrovna tu je mi záhadou. Možná to má nějakou souvislost se sousedním bohatým sultanátem. Poslední z několika nocí strávených ve městě se slavil Čínský Nový rok, a tak se už předchozí dny město připravovalo na tu slávu a čínští obyvatelé nakupovali své typické dobroty. Před pár lety jsem se na Čínský Nový rok účastnila ceremonie v čínském chrámu v Jogjakartě, ale to by se určitě nedalo srovnat s oslavami v místě s mnohem větší čínskou komunitou. Přesto jsem tu noc ani nevystrčila nos, nachlazení postoupilo tak daleko, že jsem těch pár dní v Miri v podstatě strávila v posteli. Nějak mě v té náladě ani nenapadlo upozornit Juana, že mezi Bintulu a Miri je další národní park, krasová oblast Niah Caves. Nakonec na jeskyně ale stejně došlo. Bohužel beze mě. Jela bych hned, ale asi bych odpadla už po cestě tam. Tak si Juan sám udělal jednodenní výlet, zajel asi 100 km zpátky na jih a viděl obrovské nadzemní jeskyně, které mu jen můžu závidět při pohledu na fotky. Jeskyně, které jsou u Kuchingu, jsou ve srovnání s Niah Caves drobci! Ovšem kdo by chtěl ještě zajímavější přírodní zážitky, může si udělat několikadenní výlet do NP Gunung Mulu v rozsáhlé vápencové krasové oblasti východně od Miri. Je to zřejmě nejzajímavější národní park v malajské části Bornea typický jeskyněmi a vápencovými útvary, tzv. pinnacles stoupajícími ze země nad úroveň korun stromů. Právě Miri je výchozím bodem, odkud se dostanete letadlem nebo lodí do NP. http://www.mulupark.com/

Kuching

Jen jsme vyjeli z celnice, jako bychom byli v jiném světě, hezčím, čistším, uspořádanějším. První, kratší část cesty liduprázdnou lesnatou krajinou občas s vápencovými skalisky a hlavně krásnou silnicí s přehlednými značeními. Delší část cesty až do Kuchingu, hlavního města malajského státu Sarawak, vedla řídce obydlenou oblastí, kde to aspoň na první pohled vypadalo na převahu čínských přistěhovalců. Samozřejmě z pevninské Malajsie vím, že Číňani v tomto státě tvoří výraznou menšinu, ale přece jen mě překvapilo v jakém rozsahu právě na Borneu. Obchody a sídla podniků podél cesty zdobily v naprosté většině čínské znaky. Přijeli jsme do Malajsie nebo do Číny? Podobně to pak vypadalo i ve zbytku státu, kudy jsme projížděli a pak, i když v trochu menší víře i ve státě Sabah na severu Bornea. Aspoň že silnice tu mají úžasné! V Indonésii by se nestalo, abychom jeli třeba hodinu v kuse stokilometrovou nebo vyšší rychlostí. Rekord jsme udělali až víc na severu při 160km/h, samozřejmě jen na pár vteřin. Do Kuchingu, moderního města, které se nachází nedaleko pobřeží na březích řeky Sarawak, jsme přijeli kolem poledne a začali v centru hledat ubytování. Přímo v centru, kousek od řeky, kde najdete i architektonické pozůstatky anglické nadvlády, je celkem slušný výběr hostelů. Teď byl s výběrem na řadě Juan, který obešel pár míst a nakonec se rozhodl připlatit za krásný čistý pokoj pro dva než zůstat v nějaké tmavé díře za cenu ani ne o moc nižší. Tak jsme za celou dobu v Kuchingu měli aspoň luxusní ubytování, když počasí tak luxusní nebylo a výletům zrovna moc nepřálo. Za ten týden nebo jak dlouho jsme tam vlastně zůstali, dost často pršelo, a to takovým zvláštním nepředvídatelným aprílovým způsobem. Kdo si o Kuchingu před příjezdem do města nic nezjistí, asi bude překvapený, že se to v centru hemží kočkami. Tedy kočkami neživými, které jsou součástí pomníků na křižovatkách nebo na jiných veřejných místech. Název města totiž v češtině znamená kočka (v indonéštině kucing). A aby toho nebylo málo, město má dokonce vlastní, bizarní, muzeum koček. Když jsem ještě v Jogje, asi týden před cestou do Kuchingu náhodou narazila na článek mého známého Libora Novotného o tomhle muzeu http://novotnyo.blog.idnes.cz/c/238170/Kuchingske-kocky-nejbizarnejsi-muzeum.html , říkala jsem si, že by mohla být docela sranda podívat se na ty šílenosti. Libor mě pak ale ujistil, že muzeum za návštěvu nestojí. Navíc Juan nabyl stejného přesvědčení i bez předchozích informací, takže jsme se na kočky vykašlali. Během těch několika dní v Kuchingu jsme si udělali pár výletů do okolí, přičemž jsme ale vynechali asi to nejzajímavější, tedy NP Bako u pobřeží. První cesta vedla na pláž Damai, která ovšem není nijak zajímavá. Kousek od pláže ale najdete kulturní centrum, kde jsou ukázky tradiční domů původních kmenů žijících na Borneu s tanečními představeními. My bychom ale radši viděli opravdová tradiční stavení, kde místní bydlí, než atrakci pro turisty, navíc za celkem vysoké vstupné, takže i tohle jsme vynechali. O kus dál v lese je ale značená a pěkně upravená cesta pro pěší turistiku. Přestože bylo jasné, že v tom hustém tropickém lese bude příšerné vedro a vlhko, stejně jsme se do lesa vydali. I když to není zrovna ráj pro milovníky zvířat, protože těch opravdu viditelných tu moc nenajdete, stejně je krátký trek v džungli s říčkami a vodopády celkem zajímavý. Kdo chce, může se vydat delší trasou na vyhlídku na skále, která je dobře viditelná z širokého okolí, ale tuhle možnost jsme (tedy aspoň já určitě) v tom vlhku zavrhli. Jiný den jsme se chtěli podívat do dvou jeskyní, Fairy a Wind, asi 40 km od Kuchingu. Počasí nám ale ten den moc nepřálo, celou dobu bylo zataženo a později i pršelo. Nakonec jsme viděli jen první zmíněnou jeskyni. Opravdu škoda, ale i tak to byl skvělý zážitek. U vstupu do jeskyně Fairy nebyl kromě nás a právě odjíždějících kluků nikdo, ani člověk, který by vybíral vstupné. Vstup do obou jeskyní je zdarma. Abyste se dostali do jeskyně a pak se v ní mohli pohybovat, je třeba nejdřív vystoupat do otevřené věže se schodištěm, pak dalších pár schodů k samotnému vstupu a ještě uvnitř vás čeká další stoupání. Tedy nic takového jako jeskyně u nás, kdy naopak většinou sestupujete směrem dolů. Protože už v té době pršelo, ze stropu padaly kapky nebo celé pramínky vody, schody a chodníčky uvnitř byli mokré a kluzké. Vnitřní prostranství je ohromné a výšku stropu si ani netroufám odhadnout. Krápníků tu moc nenajdete, ale i tak je jeskyně uvnitř hodně zajímavá. Naštěstí není třeba brát baterku, protože prostor osvětluje přirozené světlo procházející velkým otvorem v nejvyšším „patře“, kde je i lavička, takže se můžete kochat pohledem do okolí. Po cestě do druhé jeskyně přišel liják a my museli chvíli počkat ve warungu u silnice. Když jsme pak dorazili k jeskyni, pořád trochu pršelo. Bohužel předchozí liják rozvodnil jezírko, které je hned u vstupu, a voda se začala valit směrem na parkoviště. Navíc byla vstupní brána zavřená. Museli jsme se tedy s nepořízenou vrátit do města. Jindy jsme zase zajeli do orangutaního rehabilitačního centra Semenggoh, kde se můžete podívat na orangutany při krmení nebo jiných aktivitách přímo v lese. Nejde sice tak úplně o divoké orangutany mimo civilizaci, ale pořád lepší než v zoologické zahradě. Já jsem ale, stejně jako Juan, orangutany viděla už na Sumatře, mnohem víc a dál v pralese, takže Semenggoh nebyl nijak výjimečný, ale aspoň jsme se nenudili v hotelu. Ze Semenggoh jsme pak pokračovali kousek dál do vesnice, kde se ještě najde pár tradičních stavení. Původní obyvatelstvo Bornea, takzvaní Dajákové, mají mnoho podkmenů rozesetých po celém ostrově. A právě původní obyvatelé, tedy už jen málo z nich, obývá svoje tradiční příbytky. Většinou se v angličtině obecně nazývají long house, tedy dlouhý dům. Ty, které jsme mohli vidět my ať už z dálky nebo zblízka a třeba i jejich imitace v Kota Kinabalu ve státě Sabah, většinou pojmou několik, ne-li dokonce desítku či víc rodin. Každá rodina má svou oddělenou obytnou jednotku, s ostatními je ale spojuje přední průchozí část, kde se všichni setkávají a kde taky probíhají běžné denní práce. V dnešní době najdete hlavně ve státě Sarawak ještě hodně těchto dlouhých domů, i když už většinou vypadají moderněji. Většinou jsou ze dřeva a buď jsou přízemní nebo stojí na kůlech. Například na hlavním tahu z Kuchingu směrem k Bruneji je možné takových domů vidět desítky. Některé stojí hned u silnice, jiné o kus dál v zákrytu. Zajímavé je, že u silnice najdete cedule oznamující, že bude následovat dům s tím a tím názvem. Vlastně jde o takové miniosady. Dlouhý dům (respektive domy) u Kuchingu, kde jsme se byli podívat, stojí přímo ve vesnici v sevření modernějších, ale přesto chudých domků. Dalo by se říct, že co jsme viděli, byla přímo ulice stojící na kůlech s podlahou z bambusu a řadou dlouhých dřevěných domů po obou stranách. Tyhle domy zdaleka nejsou jedny z těch starších, ale i tak to byl moc zajímavý pohled. Navíc místní v těchto domech opravdu žijí a taky tu vyrábí tradiční předměty z přírodních materiálů, jako jsou rohože, koše a ošatky. Moc pěkné a přitom vůbec nejde o turistickou atrakci.

Západní Kalimantan

V Jogje jsem se ani moc neohřála a místo toho, abych si po vánočních svátcích naposledy prodloužila víza na imigračním úřadě, jsem se předposlední prosincový den sbalila a vrátila se na Kalimantan. Nejen s představou skvělé společnosti španělského seňora a dalšího objevování neznáma, ale taky získání nových víz v Malajsii, kam bych po měsíci tak jako tak musela vyjet.

Zatímco já jsem byla těch pár dní v Jogje, Juan zvládl přes 1200 km dlouhou trasu z Banjarmasinu do Pontianaku v provincii Západní Kalimantan. Zabralo mu to pár dní, ale zvládl to i přes hrůzné zprávy o neprůjezdnosti cest v období dešťů. Naštěstí na úsek asi 200 km nevyasfaltované cesty z celkové trasy se dostal po několika slunečných dnech bez deště, takže žádné bláto, jen pěkně uježděná suchá cesta. Poslední den před Pontianakem zase sice pěkně zmokl a dokonce za tmy skončil v příkopu, ale naštěstí se mu nic nestalo.

Let s přestupem v Jakartě byl sice trochu zdlouhavý, ale posledních desítek kilometrů nad západním pobřežím Kalimantanu mi to vynahradilo. Konečně jsem mohla aspoň z výšky vidět to, co mi téměř každý den na svojí cestě do Pontianaku popisoval Juan…řeky, řeky, řeky…obrovské! A za městem zase takové letištátko v polích, prostě idylka na úvod.

Pontianak je hlavním městem provincie Západní Kalimantan a je docela velký, i když do Samarindy a hlavně Banjarmasinu má hodně daleko. Město leží na řece, která je dostatečně široká pro nákladní dopravu, proto je tu i přístav. Nejdůležitější fakt je ovšem zeměpisná poloha města, leží totiž na rovníku. A protože mají Indonésani rádi monumenty ať už k jakékoliv významné události či osobnosti, nesmí chybět památník ani tady, i když vlastně nestojí přímo na rovníku. Další zajímavostí je velká čínská menšina žijící nejen v Pontianaku ale i jiných městech a vesnicích v širokém okolí. Najdete tu tedy čínské obchůdky, warungy a chrámy a chrámečky. A taky kostelů je tu hodně. Předpokládám, že většina křesťanů je taky čínského původu.

V Pontianaku jsme zůstali pár dní, poznávali trošku okolí a taky chudé čtvrti postavené na břehu řeky. Pro mě byl rozhodně zajímavý fakt, že přestože řeku protíná most, můžete se přes ni přepravit i trajektem. Je to sice pomalejší, na stranu druhou nemusíte objíždět kus města, abyste se dostali k mostu. A taky je docela zábava nalodit se s hromadou dalších motorek a pár auty, abyste za pár minut zase vyjeli ven na druhém břehu. Tam už zase čeká tlupa jiných motorek, které se o pár minut později svezou na opačný břeh a tak pořád dokola.
Návštěva čtvrti na břehu řeky v centru města vydala na hodně fotek. Přeci jen na Jávě se mi jen tak nepoštěstí promenádovat se po chodníku sbitém z prken mezi domky chudších obyvatel města, kteří spíš než vlastní koupelnu používají na osobní hygienu řeku. Děti si hrají u vody, skáčou do ní a blbnou, kousek dál si paní čistí zuby a zase o kus dál dvouletý prcek do té samé vody čůrá. Je to samozřejmě absolutně nehygienické a zdraví nebezpečné, ale co se dá dělat, kanalizaci tu nenajdete. Předpokládám, že jsme byli jedni z mála ne-li první cizinci v této čtvrti, takže jsme taky řádně budili pozornost. Motorku jsme trochu s obavou nechali na pevnině u mostu, ale teoreticky bychom s ní mohli jet i po prkenné lávce sloužící jako chodník. Místní si s tím rozhodně hlavu nelámou, neřeší, jestli se pod nimi lávka propadne nebo ne a běžně po ní jezdí a parkují přímo před svými domky.
Zašli jsme taky na druhou stranu od mostu, kde to vypadalo v podstatě stejně, jen tu měli lepší „veřejné služby“. Po několika desítkách metrů jsme totiž narazili na dva warungy, plovoucí warungy. Z toho ten druhý byl dvoupatrový. Ten nižší, kam jsme si sedli, se skládal z takových polouzavřených kójí, trošku připomínajících místní internetové kavárny, ovšem v mnohem jednodušší podobě. My jsme si sedli do otevřeného prostoru s výhledem na řeku, neměli jsme potřebu nic skrývat, oproti páru, který se evidentně oddával víc než jen odpolednímu ledovému čaji. Tak aspoň někde mají mladí Indonésani trochu soukromí na předmanželské sbližování.

Druhý lednový den jsme se sbalili a jeli do města Singkawang severozápadně od Pontianaku. Město není nijak zajímavé, ale my jsme chtěli ještě před přejezdem hranic s Malajsií vyrazit mimo Pontianak. Cesta vedla převážně podél pobřeží s malými vesničkami, které byly určitě z poloviny obydlené potomky přistěhovalců z Číny. Každý druhý domek s čínskými ozdobami nad dveřmi, čínské obchůdky i warungy, chrámy. Když jsme po cestě zastavili v jednom warungu, opravdu už jsem si nepřipadala jako v Indonésii, dokonce jsem ani nerozuměla. Majitelé, sousedi i osazenstvo lokálu mleli pěkně po svém a já byla ráda, když mi rozuměli aspoň ledový čaj. Když jsme pak dorazili do Singakawangu, byl tenhle dojem ještě silnější. Tady je snad většina obyvatelstva čínského původu. Vlastně to byla taková malá příprava na Malajsii, kde je tato národnost zastoupena opravdu velmi výrazně. Jen jsem netušila, že tomu tak je i v ostrovní části státu.

Zůstali jsme na jednu noc v hotelu s čínským majitelem a jeho manželkou z Jogjakarty a na druhý den ráno se vydali k malajským hranicím. Bylo 3. ledna, poslední den, kdy jsem podle razítka v pasu mohla zůstat v Indonésii.
Věděli jsme, že hlavní hraniční přechod je v městečku Entikong, které je snadněji dosažitelné z Pontianaku než ze Singkawangu, ale taky jsme na GPS viděli, že by tu měl být ještě jeden přechod, blíž. Kolem poledne jsme dorazili do jednoho městečka, kde jsme se chtěli místních zeptat na onen bližší přechod. Policejní stanice stála hned v centru na hlavní silnici, tak jsem se zašla poptat tam. Padlo několik různých informací, ale nikdo z uniformovaných chlapíků si nebyl jistý, jestli na přechodu vůbec dostaneme razítko, navíc Juanova motorka musí projít celní kontrolou. Pánové sice byli celkem vstřícní, ale když nevěděli, co by tak ještě mohli poradit, pokračovali ve videohře. Začalo pršet, tak jsme se na konci městečka zastavili na čaj. Tam nám majitelé podali další, rozhodující informaci. Cesta k hraničnímu přechodu je prý zaplavená a nedá se tam dostat. Takže pokračujeme do Entikongu. Bohužel většinu cesty pak prší, chvílemi jen málo, pak zas hrozný liják. Takže zastavujeme každou chvíli a čekáme, až se počasí umoudří. V jednu chvíli už jsme byli tak promočení, že jsme museli zastavit a dát si snad v jediném warungu v okruhu desítek kilometrů knedlíčkovou polévku a opět čekat. Bylo jasné, že na hranici přijedeme za tmy.
Déšť nakonec ustal a my se snažili jet, co nejrychleji to šlo, do Entikongu jsme ale opravdu přijeli za tmy. To tu ovšem znamená kolem šesté. Když jsme přijeli k hranici, tedy přesněji k bráně, která dovoluje vstup na celnici, čekalo nás velmi nepříjemné překvapení. Brána byla zavřená! Nevěřícně jsem na ni hleděla a představovala si tu hrůzu, která mě bude následující den čekat, protože jsem překročila povolenou dobu pobytu v Indonésii. Ono sice o nic hrozného nejde, ale za každý den navíc v Indonésii musíte zaplatit asi 400 Kč. Navíc jsem prostě nemohla uvěřit, že nám hranici zavřeli před nosem, že není otevřená nonstop, že prostě nemáme žádnou šanci a musíme naprosto zbytečně strávit jednu noc kdesi na konci světa. Hned před branou bylo několik stánků s občerstvením, kde seděli nějací lidé, kterých jsem se celá rozzuřená ptala, kdy bránu celníci zavřeli a kdy ji zase otevřou. Prý ji kolem páté odpoledne zavírají a zase brzo ráno otvírají. Super, to nám ji opravdu zavřeli přímo před nosem. Zpytovat svědomí, že jsme mohli ze Singkawangu vyrazit dřív, a nadávat na počasí samozřejmě nemělo smysl.
Tak jsme to otočili a zašli na večeři do javánského warungu u cesty, kde jsem aspoň dostala poslední pořádnou indonéskou stravu, a pak hledali levný hotel na přespání.

Druhý den ráno jsme se tedy konečně dostali na hranici, já celá nervózní, jak asi bude probíhat jednání s úředníky. Taky jsem doufala, že se mi je podaří nějak obměkčit, abych nemusela jeden den navíc platit. Zatímco Juan hlídal motorku, já se vydala k přepážce. Odtud mě úředník odvedl do kanceláře, kde jsem se snažila celou situaci vysvětlit. Úředník byl chápavý a po delší diskuzi mi navrhl řešení. Prý mi dá do pasu včerejší razítko, ale nemůže zaručit, jak na to budou reagovat úředníci na malajské straně. Měla jsem si vymyslet historku k obměkčení malajských celníků a doufat, že mi to projde.
Pak byl na řadě zase Juan, který musel kromě razítka v pasu vyřídit i bezcelní převoz motorky. A teď na malajskou stranu hranice. Tam se, bohužel pro mě, chovali víc jako profesionálové a nenechali se oblbnout. Včerejší razítko dát nemůžou a dnešní už vůbec ne, pokud budu mít z indonéské celnice to včerejší. Je nám líto, musíte se vrátit. Takže zatímco Juan už měl vše vyřízené a čekal na mě, já musela zpátky a aspoň 15 minut čekat, až se onen úředník rozloučí s přáteli, kteří ho mezitím přijeli navštívit, a udělá si na mě čas.
Nové razítko na staré, 400 korun za potvrzení o zaplacení a záznam v evidenci. Achjo. Aspoň mě pán uklidnil, že s tímhle škraloupem nebudu mít žádný problém při dalším vstupu do Indonésie. Na malajské straně pak už šlo všechno rychle a my mohli konečně vyrazit do Kuchingu, hlavního města malajského státu Sarawak.

„Poslední“ dny na Kalimantanu

Už to byl skoro měsíc cestování a zbývalo pár dní do Vánoc, Banjarmasin měl být mojí poslední destinací. Potřebovala jsem se vrátit do Jogjakarty, a tak jsme se s Juanem dohodli, že já z Banjarmasinu poletím na Jávu a on bude pokračovat dál, nejdřív po zbytku indonéské části Bornea (Kalimantan) a pak části malajské. Mohla jsem s ním sice jet až do Pontianaku v provincii Západní Kalimantan, ale slyšeli jsme, že cesta tam je nejspíš hodně špatná, v období dešťů zřejmě pěkně rozblácená, což by s dalším člověkem a nákladem na motorce nebylo nejlepší a kdo ví, jak dlouho by nám cesta trvala. Navíc z Banjarmasinu byly levnější letenky. Před mým odletem jsme ale spolu ještě pár dní strávili a aspoň něco málo zajímavého viděli.

Už první noc v Banjarmasinu mi bylo nějak divně od žaludku a ráno to přišlo naplno. Teplota, průjem a později i zvracení. Zřejmě smažené obalované kuřecí stehno s rýží vařenou v kokosovém mléce nebyl ten nejlepší nápad na večeři. Nechtěli jsme ale zůstat v tom samém hotelu, takže i přes tenhle hodně nepříjemný stav jsme se ještě ráno přesunuli jinam, do mnohem hezčího, a s oknem. Celý den jsem pak ale strávila v posteli či s hlavou nad záchodovou mísou…pěkné banjarmasinské uvítání.

Zbývalo několik dní do odletu, a tak jsme čas aspoň trochu využili k poznávání míst, o kterých se zmiňuje průvodce.
Jednoho dne ráno, už někdy kolem šesté, jsme vyrazili k jedné z řek, které město protínají, abychom se podívali na plovoucí trh, největší atrakci města. Trh se koná každý den v brzkých ranních hodinách a je velmi vhodné přijet na místo ještě za tmy, kdy se začíná. Později totiž loděk s prodavači ubývá a kolem osmé na řece už skoro nikdo není. Nám se samozřejmě nechtělo vstávat až tak brzo, navíc bychom za šera asi neudělali dobré fotky, takže jsme vyjeli až za světla.
Kolem řeky jsou rušné chudé čtvrti s úzkými uličkami a dřevěnými mostky přes kanály, a v jedné takové jsme zastavili u malého přístavního mola, kde si člověk může pronajmout loďku a sledovat tak ranní obchodování z blízka.
Pro turisty jsou samozřejmě jiné ceny než pro místní, jak jinak nadsazené, a to se nám jak jinak nelíbilo. Takže jsme popojeli o kus dál, zaparkovali někomu před domem a prošli úzkou uličkou kolem obytných domků a skladu dřeva až k břehu, kde nás čekal úžasný pohled. Pravda, loděk s prodavači a prodavačkami už na vodě moc nebylo, mě ale zaujal celkový pohled na život na řece a na březích. A hlavně, podél břehů se ve vodě vznášely obrovské dřevěné klády, na několika místech zasahující možná i doprostřed řeky. Napravo i nalevo od nás byly malé pily a skladiště na dřevo, na druhém břehu zase chudé dřevěné domky. Každých pár metrů vedly k plovoucím kládám úzké dřevěné lávky, po nichž se místní dostávají k nákupu na řece, nebo aby vykonali každodenní očistu. Bylo vidět hned několik místních žen, mužů i dětí dřepících na pohupujících se kládách s plastovým kyblíčkem v ruce, jak na sebe hází vodu z řeky, čistí si zuby nebo perou. Samozřejmě ve vší počestnosti, ženy zabalené v sarongu, muži v kraťasech.
Teď nám ještě zbývalo překonat všechny ty kluzké klády, abychom se dostali co nejblíž k loďkám. Ani jeden z nás naštěstí do vody nespadl, i když k lehké a rychlé chůzi místních jsme měli hodně daleko. Pak už jsme jen fotili jak o život a sledovali ten ruch kolem nás. Skvělý zážitek! Vzhledem k tomu, že jsme byli na místě relativně pozdě, nemohli jsme vidět všechny druhy zboží, co se na loďkách vozí. Tak se nám na fotkách objevilo hlavně ovoce a zelenina, alespoň pěkně barevné. Bylo legrační vidět místní, jak cupitají po kládách, aby si domů odnesli mladé kokosy. Vypadali jak veverky, které uzmuly poslední ořech na stromě.

Přestože se na mě ráno Juan zlobil, že jsem ho tak nečekaně ještě za tmy plná energie vzbudila, nakonec byl nadšený a už plánoval, jak na trh zajedeme hned další den ale dřív, abychom viděli víc. To už se samozřejmě nestalo, ani jednomu se ještě dřív vstávat nechtělo.

Poslední den před mým odletem na Jávu jsme ještě zajeli do městečka Cempaka asi hodinu jízdy od Banjarmasinu. Samotná Cempaka není vůbec ničím zajímavá, to co sem vábí turisty, ale najdete pár set metrů za posledními domy v polích. Těží se tu totiž diamanty!
Na velké zelené ploše je na několika místech (a to jsme neviděli zdaleka všechny) vybagrovaná půda, která se spolu s vodou pomocí hadic přivádí na jiná místa, kde se pak odděluje štěrk od jemnějších částic. Zeminou zabarvená voda s usazeninou pak putuje do nádob s kónickým dnem, kde teprv začíná to pravé hledání diamantů.
Kromě mašin na pumpování zeminy a dřevěných konstrukcí sbitých jen tak, aby se hned nerozpadly, se tu dělá všechno ručně.
Bylo pěkné vedro, žádný stín a od deště z předchozího dne všude bláto. Práci těmhle chlapům rozhodně závidět nemůžeme.
Pokud by měl někdo zájem koupit levně (ovšem bez záruky pravosti) drahý kámen přímo na místě, není problém. Na nás se už při příchodu lepili chlapíci doslova s diamanty po kapsách. Zájem koupit jsme sice neměli, ale podívat proč ne. To co nám ale chlapík ukázal, moc důvěry nevzbuzovalo, už broušené kamínky s nečistotami uvnitř za pár stovek tisíc rupií.
Kdo ale diamantům rozumí a má potřebné technické vybavení na kontrolu pravosti a kvality, může si zřejmě přijít na slušné peníze. Tak mi aspoň bylo řečeno jen o pár dní později v Jogje, když jsem se na toto téma bavila s kamarády. „Měla jsi něco koupit a dovézt sem, tady se diamanty prodávají za několikanásobnou cenu!“

A pak už tu byl poslední den…vlastně jen posledních pár hodin, protože letadlo odlétalo o půl sedmé ráno. Nálada takhle po ráno nic moc, mluvit se nechtělo ani jednomu, zvlášť, když jsme se měli loučit. Na letišti jsme byli včas, ale já bohužel strávila většinu času ve frontě na odbavení. Na tak velké město nečekaně malé letiště s miniaturní odbavovací halou, kde se při mé smůle musely udělat fronty snad ke všem přepážkám (a některé dvojité či trojité, tak jak to Indonésani umí). A klimatizace žádná! Takový nápor hned po ránu ještě se zalepenýma očima a náladou na bodu mrazu.
Pak ještě rozloučení a za chvilku do letadla. Kdybych už v tu chvíli věděla, že se za pár dní na tenhle ostrov vrátím, tvářila bych se určitě veseleji…

Samarinda – Banjarmasin

Dalo by se říct, že tento příspěvek bude takovým úvodem do trochu „nudnější“ části naší cesty. Ani na Sulawesi jsme sice neobjevovali už objevené, ale přeci jen, člověk si u slova Kalimantan nebo Borneo představí pralesy a primitivní kmeny a tlupy opic a jiných exotických zvířat a kdejaké dobrodružství. Tak to my jsme nezažili. Z všelijakých, ale především finančních důvodů se nám cesta po Borneu smrskla povětšinou jen na jízdu z města do města. Stejně ale nelituju.

V Samarindě jsme pobyli dva dny a hned zas pokračovali na jih. I když je Samarinda velké město, není tu co dělat. My jsme si ale pár drobných aktivit našli.
V ten samý den, kdy jsme do města dorazili, nás moje kamarádka Wennie pozvala na svůj vlastní soukromý obřad. Pojem mandi bunga-bunga (květinová koupel) mi kamarádka vysvětlila jako tradiční rituál, při kterém má být dané osobě požehnáno, popřáno štěstí. V tomto případě hodně úspěchů v novém zaměstnání Wennie.
Odpoledne jsme si dali sraz a jeli na trh koupit květiny vázáné speciálně pro podobné události. Pak ještě pěkný kus z centra do domu tety Wennie, kde se sešlo hned několik lidí, až na mladšího bratra samé ženy. Uteklo jen pár minut a Wennie už byla zabalená v sarongu a připravená na koupel. Před domkem už byl lavór plný vody a voňavými kytičkami v ní. Pak se na zem vedle lavoru položila tradiční dýka připomínající keris, který je známý hlavně na Jávě a Bali, a Wennie si na tuto dýku sedla. Pak ji jedna z příbuzných polévala vodou s květinami. Je zajímavé, jak se tu mísí „nová“ náboženství s těmi původními. Wennie je muslimka, ale stejně dodržuje zvyky svých prapředků, kteří v jejím případě pochází z královské rodiny.
Celý rituál tedy trval jen pár minut a já byla ráda, že jsem stihla udělat pár fotek. Pak už jsme jen všichni klábosili v obýváku, udělali pár společných fotek a ve třech pak odjeli do restaurace na večeři.
Druhý den jsme sami ve dvou zajeli do vesnice Pampang kousek za Samarindou. Vesnice slouží jako skanzen, i když tak vlastně ani nevypadá. Žijí tu potomci lidí z kmene Dajáků, kteří sem před několika desetiletími přesídlili z vnitrozemí. Kromě kulturního centra, pěkné dřevěné stavby s barevnými reliéfy, tu ale nic zajímavého nenajdete. Tedy až na samotné obyvatele, kteří se pro turisty převlékají do tradičních dajáckých oděvů a nechávají se fotit…za peníze, a nikdo to nezastírá. Nám přišla tahle šaškárna hloupá, nechtěli jsme žádné aranžované fotky s tetovanými stařečky a dětmi, tak jsme se zdrželi jen chvilku a zase se vrátili do Samarindy.

Samarinda je výchozím bodem pro cesty do vnitrozemí, kde spíš narazíte na tradičnější způsob života místních a tradiční dajáckou architekturu. My jsme ale žádné říční dobrodružství (jezdí se loďmi po řece Mahakam) nepodstoupili. Zřejmě mezi mnou a Juanem došlo k nějakému komunikačnímu šumu, kdy on nepochopil můj návrh, tak jsem to nechala být a na druhý den jsme pokračovali rovnou na jih.
Wennie se s námi ráno přišla rozloučit a přidala výslužku na cestu, což byla krabice plná obalovaného smaženého tempe, které v těchto končinách opravdu jen tak nenajdete, a tak jsem jí byla hrozně vděčná. K tomu ale přibalila něco, co bychom s Juanem do pusy opravdu nedali. Želví vajíčka. Ty se nejen v Samarindě prodávají na každém rohu a lidé je konzumují čerstvá. Vážili jsme si daru, ale přece jen tohle bylo proti našemu přesvědčení. Tak jsme s omluvami odmítli, načež Wennie hned jedno z vajec zbaštila…brrr.

Následující cesta do Balikpapanu asi 200 km od Samarindy byla pohodová, především díky dobré silnici bez děr. Mohli jsme pak sice pokračovat dál, ale nechtěli jsme se honit, a kdo ví, kde bychom na noc skončili, tak jsme radši zůstali v Balikpapanu, velkém městě ležícím na pobřeží u delty jedné z dalších velkých kalimantanských řek.
Na druhý den, stejně jako jiné dny, jsme moc neřešili ranní vstávání, což se nám možná stalo osudným. Z hotelu jsme vyrazili směr říční přístav, odkud jezdí trajekty na druhý břeh. Přístav je ale daleko za městem, takže jsme ztráceli čas na silnici, a pak zase v přístavu, kde stála dlouhá kolona osobních a nákladních aut. My s motorkou jsme se samozřejmě bez problému dostali dopředu, ale nakonec čekali taky. V přístavu sice zrovna jeden trajekt byl, ale kromě benzínových cisteren Pertamina se dovnitř jiná vozidla nedostala. Takže jsme si museli počkat na další trajekt, který pak šnečí rychlostí překonával ohromnou vzdálenost mezi oběma břehy. Delta je dost široká a stejně jako na řece Mahakam se v ní pohybují remorkéry s uhlím a jiná plavidla.
Pak jsme museli ještě nějakou dobu čekat, než na náš trajekt došla řada v přístavu Penajam na druhém břehu a hurá ven z lodi. To byla ještě modrá obloha a neznámé před námi. Pak přišly na řadu náklaďáky, které brázdí už tak dost zničené kalimantanské silnice, a později temno na obzoru. Takže jsme ani moc neujeli a už přišel déšť. Nejdřív neskutečný slejvák, který nás zastavil možná na hodinu, ten pak oslabil, ale pršelo dál. Chvilku víc, chvilku míň. Tak už bylo jasné, že nemáme žádnou šanci dostat se až do Banjarmasinu a budeme muset po cestě zastavit a někde přespat. Udělali jsme tedy zajížďku z hlavního tahu a jeli do města Tanahgrogot, které se v tu chvíli zdálo jako nejlepší řešení.
Než jsme našli to správné ubytování, opět nás (tedy mě, která se sice skvěle domluví, ale smlouvat moc neumí) čekaly prohlídky několika hotelů a velmi pochybných zařízení. Poměr cena a kvalita se v posledním hotelu zdál nejpřijatelnější, tak jsme zůstali. Když už ale poblíž nebyla mešita (muezíny Juan tedy opravdu nemusí), tak tu byl zase fotbal. Hotel totiž stál hned naproti velké zelené plochy, ze které se večer vyklubalo fotbalové hřiště.

Další den ráno jsme se museli nejdřív vrátit několik kilometrů na hlavní křižovatku, od které jsme konečně mohli pokračovat do Banjarmasinu.
První půlka cesty byla většinou strašná, plná děr a sem tam náklaďák. Pak jsme ale dorazili na hranici dvou provincíí, Východní a Jížní Kalimantan, a tam se dozvěděli, že zbytek cesty je jako procházka růžovou zahradou (tohle přirovnání nesnáším, ale v tomto případě docela sedí, zvlášť, když jsem těch děr už měla opravdu plné zuby). V jednom ze stánků s občerstvením jsme si na chvíli sedli a příjemně pokecali s místními i dalšími cestujícími s auty a zase vyrazili dál. A opravdu, jen co za námi zmizela hraniční brána, objevila se nová krásná silnice! Je pravda, že takhle krásná nebyla celou cestu a nakonec i těch pár děr se našlo, ale v porovnání s první částí to byla obrovská změna k lepšímu. I tak se ale čas táhl a trvalo dlouho, než jsme se k největšímu městu Kalimantanu přiblížili. A ani tento den se nám déšť nevyhnul, posledních možná 50 km jsme už zase mokli, a ještě k tomu za tmy.
Že bude Banjarmasin opravdu hodně velký, předznamenávala už komunikace vedoucí do města. Dlouhé kilometry před samotným městem jsme jeli po dálnici lemované soukromými domy, restauracemi, obchody, bankami a hotely a já myslela, že už jsme na místě. Trvalo ale ještě asi hodinu než jsme dorazili do centra, kde opět začalo obvyklé hledání ubytování. No měli jsme toho po celém dni na motorce a částečně v dešti dost, ale pár hotelů jsme prošli. Plno, plno, hnusné, drahé, plno, hnusné, drahé a hnusné předcházelo ne tak drahému ale ani ne moc pěknému hotelu, kde jsme nakonec na jednu noc zůstali. Mrňavý kamrlík bez okna byl naším úkrytem první noc v Banjarmasinu.

Lodí na Kalimantan

Celý nevyspalý se pak na druhý den pustil do ranní očisty, když někdo klepe. Otevřu dveře a tam nějaký kluk, bez pozdravu se ptá, kde je Juan. Ve sprše, můžeš chvíli počkat??

Ten na první pohled drzý kluk je Kiky. Juan ho zná od své první zastávky v Pare Pare před měsícem, kdy potřeboval poprvé prodloužit víza. Nikdo mu moc nechtěl pomoct se sponzorstvím nutným k získání razítka. Ale pak se objevil Kiky se svými kamarády z místního motorkářského klubu, a ti přece museli svému bílému bratru pomoci. Když jim pak Juan po necelém dni stráveném s nimi na imigračním ujel do Tana Toraja, byli z toho celí smutní a doufali, že se tu ještě ukáže. A to se taky stalo.
Juan si ale chtěl dát s oznámením své přítomnosti na čas (a asi už tušil, že by ho nenechali jen tak nepokoji), jenže oni ho předběhli. Jakmile do města přijede bílá tvář, navíc na motorce, do pár hodin to vědí všichni. A tak zřejmě někdo z hotelu musel kontaktovat Kikyho, který neváhal a už ráno stál za dveřmi.
Asi jsem byla ze začátku docela příkrá, zvlášť, když jaksi nebral ohledy na naše soukromí a nejradši by s Juanem strávil v kuse celý den.

Loď do Samarindy nám ale jela až kolem čtvrté odpoledne, takže bylo času dost. Nejdřív společná zastávka v přístavu pozjišťovat všechno potřebné a nechat se buzerovat úředníky, kteří by si samozřejmě rádi nějak přilepšili, když jsou tu ti bohatí běloši. Kiky je tu ale asi docela známý, tak se s nimi snažil domluvit.
Pak projížďka za město navštívit onu osobu, která minule Juanovi tolik pomohla s vízy, a která nebyla doma. Pak zase ke Kikymu domů, ukázat milé bělochy manželce a synovi, který teprve začal chodit, a samozřejmě i dalším kamarádům. Byli opravdu moc milí a nápomocní, ale té pozornosti bylo jaksi moc. Navíc Kiky ani jeho kamarádi neumí anglicky, takže s Juanem to bylo hlavně o řeči těla a mnoha úsměvů, zatím co já v indonéštině nekompromisně rozhodovala za nás oba (že bychom taky třeba byli rádina chvíli sami).
Tak nás nakonec, i když velmi neradi, opět propustili s tím, že nám Kiky dělal eskortu až do hotelu, kde jsme pak všechno sbalili a za pár hodin byli připravení na nalodění. U toho samozřejmě Kiky nemohl opět chybět.

Nejdřív koupit lístky, pak vyřešit otázku motorky. Přestože se přesunujeme v rámci jednoho státu, pánové úředníci nás nenechali jen tak nepokoji a Juan musel ukazovat kdejaké dokumenty. Celé to zabralo docela dost času, ale všechno jsme stihli. Pak už jen s Kikym k trajektu, zatím největšímu, jakým jsem kdy jela, a rozloučit se. Na nejnižší palubě, kde jsme museli nechat motorku, už moc místa nezbývalo, celý prostor byl téměř po strop plný různého zboží v pytlích a krabicích, zeleniny a ovoce a samozřejmě očumující spolucestující, a do toho všeho vedro k zalknutí.
Vzali jsme z motorky to nejnutnější a nejcennější a já se vydala na jednu z dalších palub, kde jsme měli mít své místo. Cesta do Samarindy trvá víc jak půlden, tedy jsme tam měli dorazit ráno nebo dopoledne. A protože se na lodi počítá s přespáním, je tedy nutné pasažéry někam uložit. V tomto případě na stovky tenkých matrací rozložených na zemi, všechny vedle sebe, bez nároku na soukromí. Takže když jsem se dostala na další palubu a jen otevřela dveře do vnitřního prostoru, kulilo na mě oči nespočet lidí posedávajících a polehávajících na oněch matracích. Musela jsem projít několika velkými místnostmi, než jsem se dostala k matracím s naším číslem. Neuvěřitelný pohled. Z kdysi zřejmě luxusní japonské lodi se stal plovoucí lidský dobytčák.
Tak jsem se usadila na jednu z mála volných matrací u kulatého schodiště a kantýny. Mumraj, televize, kolem procházející lidé a za mými zády rodinka s dětmi. Nejstarší členka klanu mě hned chňapla za ruku, prý odkud jsem a tak dále. No bezva, to bude hodně zajímavá cesta. A za chvilku už kousek ode mě seděl tatík s malou uřvanou holčičkou a pořád po mě házel pohledem. Po chvilce se konečně odvážil a zeptal se, jestli bych nemohla malou pochovat. Pane, kdybych měla pochovat všechny usmrkánky z celé lodi, nic jiného bych až do zítřka nedělala!
Pak ale přišel někdo z personálu lodi, prý že jsem na špatné matraci, a šoupl mě do kajuty „v japonském stylu“, jak znělo na nápisu nad otevřenými dveřmi. No pěkná kajutka s tak dvaceti lidmi v různých pozicích a jejich zavazadly na zemi. Naštěstí jediné místo zbylo hned u dveří. Sice to znamenalo neustálé překračování našich dlouhých pokroucených hnátů, ale aspoň jsme se nemuseli tlačit s ostatními uprostřed místnosti.
Naštěstí se po chviličce zjevil Juan, taky celý vykulený, kde že jsme se to ocitli, a na chvíli jsme tedy zaujali pozice na našem mrňavém prostoru. Netrvalo dlouho, když jsme zjistili, že kromě několik stovek pasažérů tu s námi zřejmě budou i tisíce ne-li milióny různých druhů brouků…nedej bože štěnic. Ostatní z nás asi museli mít docela legraci, když jsme zkoumali zeď a podlahu pod matracemi. Museli jsme se ale se situací smířit, stejně nám nic jiného nezbylo.
Čas naštěstí utíkal rychle, chvíli v naší japonské kajutě, chvíli na nejvyšší otevřené palubě a tak pořád dokola.
Na večeři jsme si dali docela dobrou balenou smaženou rýži, kterou prodávali dva kluci procházející postupně všemi místnostmi.
Že jsou noční hodiny, tedy čas na spánek, nikdo z personálu zřejmě nebral v potaz. Všechna světla rozsvícená a televize s uřvaným fotbalem puštěné na maximum. I v naší kajutě jedna televize byla. V noci a k ránu už na ní sice skoro nikdo nekoukal, ale puštěná byla pořád. Ona se totiž nedala vypnout. A tahat kabel ze zásuvky jsem se radši neodvážila, i když nikdo otevřeně nic neřekl. Tak jsme se pokroucení snažili přetrpět noc, když k ránu spustil muezín z repráku. To se zase naštval Juan, který tohle svolávání k modlitbě už přímo nesnáší. Nakonec jsme to do rána ale nějak zvládli.
Asi kolem osmé jsme vpluli do delty řeky Mahakam, po jejíž březích se rozkládá Samarinda. Ještě ale trvalo několik hodin, než jsme se dostali až do přístavu, kde na nás měla čekat moje kamarádka Wennie.

Konečně kolem jedenácté jsme byli v přístavu. S Juanem jsme se vypravili dolů k motorce s menším předstihem, abychom na ni všechno zase naložili a hlavně, abychom tam byli včas, když budou dávat dolů rampu. To už s námi dole bylo plno dalších lidí, většinou ověšených neskutečným množstvím zavazadel. Někteří asi nezaznamenali, že je tu motorka a hlavně její majitel, a tak se o ni v klidu opírali, dřepěli před i za ní a na naše pohledy nijak nereagovali. To horší ale přišlo, když rampa dopadla na okraj mola. Tam už totiž stály davy lidí, někteří z nich mladí kluci, nosiči, kteří se hned hrnuli dovnitř místo toho, aby lidi pustili nejdřív ven. Nikdo ani nebral ohledy na to, že se motorka musí dostat ven. Já už jsem stála venku na molu, když se Juan snažil rozrazit dav a vyjet ven. Někteří se mu snažili „pomoct“ a tak ho chtěli tlačit, což mělo za následek spíš zhoršení situace a hlavně odřený spodek motorky. No a pak ještě trvalo nějakou dobu, než jsme se vůbec z přístavu vymotali ven a našli Wennie, ale nakonec se povedlo.
Kamarádka pak s námi objížděla hotely v centru a trvalo aspoň hodinu, než jsme našli slušný za aspoň trošku přijatelnou cenu (rozumějte když už jsme si skoro rvaly vlasy z hlavy nad tou drahotou). Kalimantan je totiž dražší než třeba Jáva a Bali, a tak je hodně složité, ne-li nemožné najít něco se srovnatelnou úrovní a cenou, hlavně v Samarindě. Tak jsme nakonec skončili v pěkném hotelu, za který jsme si taky řádně připlatili, ale co se dalo dělat. V temných dírách se štěnicemi jsme spát nechtěli.

Makassar

Ráno jsme se vydali na cestu do Makassaru, hlavního města provincie Jižní Sulawesi. Cesta samotná ani za popis nestojí, částečně vedla podél pobřeží, částečně nudnou skoro vyprahlou krajinou.
Do Makassaru, který je největším (a tedy i s největšími zácpami) městem na ostrově, jsme dorazili odpoledne celkem unavení po dlouhé jízdě v hrozném dusnu. Úplně v centru se nám podařilo najít New Legend Hostel, který jsme předtím viděli v průvodci i na internetu, a tam jsme taky zůstali několik nocí.

Myslím, že to začalo ještě před Makassarem, kdy jsme při výběru ubytování začali klást vyšší a vyšší nároky, respektive víc a víc detailních dotazů. Kolik stojí pokoj, s vlastní koupelnou, klimatizace nebo větrák, je v pokoji okno (někdy důležitý dotaz), cena včetně snídaně, máte wifi, je signál i v pokoji, funguje wifi, máe ji vůbec zapnutou?? Někdy už jsem se i chtěla ptát na štěnice a podobné potvory, ale to už by nás asi hnali.
V New Legend hostel sice s požadovanou cenou neměli pokoj s oknem, ovšem klimatizace a vlastní koupelna tu byly. Wifi máte? Máme. Funguje v pokoji? Ne, musíte na chodbu co nejvíc směrem do ulice. Nakonec ani na té chodbě signál nebyl, ale před vchodem do hostelu zřejmě ano, když tam Juan vysedával a zároveň hlídal motorku. On totiž ten signál pocházel z hotelu odnaproti. Tak jsem zase vybrala blbě, achjo.
Jinak to tu ale bylo fajn a personál moc milý.

Co se týče oken v pokojích, to je taky záležitost sama pro sebe. Vlastně mě trochu udivuje, že jsem tenhle vtip objevila až po několika letech v Indonésii (i když, takto to rozhodně neplatí všude). Přímo tady v hostelu jsem si tuhle legrácku nemohla potvrdit, protože nám byl ukázán jediný pokoj, který byl zrovna volný, tedy bez okna. Dál jsem nepátrala. O pár metrů dál v hotelu stejného názvu už se ale nikdo nerozpakoval při prohlídce dvou pokojů otevřeně přiznat, že standard pokoj s nižší cenou je ten bez okna, za okno si musíte připlatit pokoj deluxe. Jak pěkné, okno je tu tedy velký luxus, zdá se.

V Makassaru jsme se trochu zdrželi, a to hned z několika důvodů. Za prvé jsem si potřebovala v kanceláři jedné zásilkové služby vyzvednout můj pas s prodlouženými vízy, jejichž vyřízení jsem v Jogje nechala na kamarádovi. Za druhé se tu měl Juan setkat s místním člověkem, který mu pomohl sehnat náhradní brzdové destičky. A za třetí bylo potřeba prodloužit jeho turistická víza. Teoreticky by to stihl i později v Pare Pare víc na sever, kde už je jednou prodlužoval, ale nakonec tady v Makassaru se nabídli, že pomůžou, tak jsme toho využili. I když, opět to šlo indonéským tempem.
Tak ten onen místní člověk, který měl u sebe náhradní díly, byl vlastník restaurace, kde jsem sice ani jednou nejedla, ale téměř denně se mi z ní dostávalo čokoládových dortíků. A jeho starší kamarád, důležitá osoba v jedné z místních bank, zase dělal Juanovi sponzora pro víza. Kromě toho, že byli tak nápomocní, zaujali i něčím úplně jiným, a to svými motorkami. Jeden měl naprosto stejný typ BMW jako Juan, druhý zase dva krásné kousky stejné značky starší výroby. Je vidět, že pánové se mají velice dobře, protože tyhle motorky tu musí stát majlant.

Všechny potřebné formuláře a dopis od sponzora jsme měli relativně rychle, na imigračním úřadě už to ale tak jednoduché nebylo. Tedy na indonéské poměry vlastně ano. Mě to v Jogjakartě trvá týden, než dostanu pas s razítkem zpátky. Tady to trvalo kratší dobu, ovšem my si původně tak trochu naivně mysleli, že telefonát kápa z banky to popožene ještě víc. Tak jsme v Makassaru zůstali několik dní, během nichž se tradičně kromě nacpávání si břich místníma dobrotama nic moc nedělo.
Jedno odpoledne jsme se zašli podívat do holandské pevnosti Fort Makassar, která byla jen pár stovek metrů od našeho hostelu. Bohužel se právě rekonstruovala, takže do samotných budov jsme nemohli, ale alespoň vstup tak byl zdarma. Když jsme pak procházeli jednou z okolních ulic a stavili se v obchůdku se suvenýry, před ním mě překvapil velmi smutný pohled na děti čichající lepidlo. Asi tu žiju v nějakém vakuu, že jsem si toho nikdy dřív nevšimla někde jinde.
Jindy jsme zase zašli na mezi místními oblíbenou promenádu Losari. Nějak jsme nemohli pochopit proč je tak oblíbená. Ošklivější promenádu s výhledem na moře jsem snad ještě neviděla. Voda byla špinavá a plavalo v ní opravdu kdeco, třeba i velký polévkový knedlíček bakso, fuj. A kromě toho na nás samozřejmě typicky každý druhý pořvával helou mister.
Zřejmě jediným pozitivem tohoto místa je…ano, jak jinak, jídlo :) Najdete tu snad i desítky pojízdných stánků s typickou makassarskou dobrotou Pisang epe. Jde o grilovaný banán s několika příchutěmi. My si banánky dali polité čokoládou (chutí připomínající sladkou sojovku, ale dobrá :) a posypané nasládlým sýrem.
Dalším mlsem (pro mě se sentimentální hodnotou), který jsme objevili už první večer, jsou sladké koláčky z rýžové mouky Surabi Bandung (původem z města Bandung na Východní Jávě). V té malé kavárně v Makassaru je dovedli k dokonalosti! Bohužel i cena tomu odpovídala. Tolik druhů přísad a omáček (nejen sladkých) na dochucení jsem snad ještě neviděla. Pěkně tučné a móc dobré!

Jednou z těch důležitějších aktivit v Makassaru ovšem bylo získávání informací o lodích, které by nás mohli vzít na Kalimantan (indonéská část ostrova Bornea). Bylo nám sice nabídnuto několik možností, ale ani jedna nevyhovovala. Buď by nás loď vzala víc na jih, než jsme chtěli nebo zase nebrali motorku (tedy ano, brali, ale rozebranou v kontejneru).
Nakonec přišlo řešení od kamarádky Wennie, která žije v Samarindě na Východním Kalimantanu. Do Samarindy jezdí lodě údajně dvakrát týdně, a to z města Pare Pare, které se nachází severně od Makassaru.
Byl pátek a my doufali, že tento poslední den před víkendem, bude konečně možné vyzvednout pas s novým razítkem. Imigrační úřad se nachází u výjezdu z města daleko od centra, naštěstí ale stejným směrem jako na Pare Pare.
Sice jsme potřebovali co nejdřív vypadnout, ale nebylo možné odmítnout poslední oběd s Juanovými novými známými. Velkolepá rybí hostina se ale jaksi protáhla a my měli co dělat, abychom to na úřad stihli včas. Silnice samozřejmě ucpané a do toho se ještě přidala studentská demonstrace blokující hlavní tah. To už vypadalo vážně. Když jsme se přiblížili k rozhecované skupině demonstrantů, jeden ze studentů nám s omluvným výrazem oznámil, že dál to prostě nepůjde, máme se vrátit. Jak vrátit, ani náhodou! A tak jsme za sebou nechali kolonu aut a motorek a prosvištěli kolem demonstrujících a byli rádi, že jsme nedostali kamenem nebo lahví do hlavy.
Na úřad jsme se přiřítili později, než jsme slíbili, ale naštěstí ještě bylo otevřeno. Víza vyřízena. A teď můžeme konečně pokračovat do Pare Pare.
Jenže hned za městem začalo pršet. A pršelo celý den až do noci. My jsme ale čekat nemohli, tak jsme i přes déšť vyrazili na sever. Na předměstí Pare Pare už jsme dorazili za tmy a úplně promočení. Nejen my ale i můj batoh uvázaný k jednomu z postranních kufrů.
Ani Juanovy kufry to pod takovým náporem vody nevydržely. Do těch postranních, i když vypadají dost bytelně, už totiž nějakou dobu zatíká.
Zastavili jsme u hotelu, kterého si Juan všiml už při své první cestě, a po kratším dohadování s podivným personálem jsme vzali pokoj v přízemí.
Sice jsem si všimla, že klimatizace dokáže dobře sušit, ale ranní zjištění, že úplně všechno, dokonce i Juanův těžký oblek a boty, je suché, bylo velmi milým překvapením. Bohužel ale přišlo i překvapení velmi nemilé, tedy jen pro Juana. Ještě v noci se vzbudil s tím, že má záda zase plná štípanců. Tak jsme provedli řádný průzkum jak v pokoji tak na internetu a potvrdili si to, co jsme už delší dobu tušili. Štěnice! Jak je ale možné, že já nemám štípanec ani jeden a Juan po celých zádech a nezmizí dřív jak za týden dva? Já jsem usoudila, že má Juan na kousnutí podobných potvor větší citlivost než ostatní, on zas, že prostě všechny hmyzáky přitahuje.

Na jih do Biry

Za další cíl naší cesty byla vybrána vesnice Bira na jižním cípu ostrova s údajně krásnými bělostnými plážemi a pohádkově tyrkysovým mořem. No později uvidíte sami, jestli jsme se nechali nachytat na reklamní fotky či jak to vlastně je…
Z Posa do Biry je to pěkný kus, takže jsme cestu rozvrhli do dvou dnů, respektive jsme doufali, že to za tu dobu zvládneme. A povedlo se, ale s odřeným zadkem…doslova.

Protože se Juan už při cestě na sever Sulawesi stavil v Tana Toraja, vynechali jsme teď při cestě do Biry tuhle zajížďku a vzali to skoro rovnou čarou na jih.
Silnici, po které jsme jeli první den, znal Juan už při své cestě na sever, takže věděl, do čeho jdeme, a upozornil mě, že asi v polovině cesty za jezerem Poso budou vysoké hory, kde minule pěkně zmokl. Takže jsem jen doufala, že nás nepotká to samé.
Už u pobřeží se terén začal zvedat a cesta se začala s přibývající výškou pomalu klikatit. Všude zeleň, sluníčko na nebi bez mraků…a mě je z těch zatáček špatně. Takže zastavujeme ve warungu u cesty, dávám si místní kinedryl a doufám, že to už znovu nepřijde.
Z kopců pak sjíždíme zase dolů k obrovskému jezeru Poso, na jehož okraji leží vesnička Pendolo. A za Pendolem už jsou vidět ony hory…a bohužel i bouřkový mrak. Dokonce už na nás spadlo pár kapek. Tak radši zastavíme na oběd zase v jednom warungu hned u silnice.
A tady se stala taková legrační (fekální) záležitost, kterou bych samozřejmě nemusela popisovat, kdyby svým způsobem nevystihovala způsob života místních.
Warung u cesty byla taková dřevěná bouda, která stála částečně na kůlech a kde v přední části stály stoly a lavicemi, v zadní zase kuchyně, ovšem nijak neoddělená od přední části. Zeptala jsem se paní, jestli si můžu odskočit na záchod a ona mi ho bez problému nabídla…prkennou podlahu v kuchyni. Hmmm, no na malou jsem taky potřebovala, tak to tedy zkusím. Paní tedy vychází před warung, aby nerušila, Juana musím taktně vyhodit.
Kýbl s vodou a mezery mezi prkny všechno uklidí. No a na velkou si holt někde počkám.
Ovšem můj společník počkat nemůže, tak hledáme řešení. Přes silnici soukromý domek a kousek za warungem zase budova nějakého úřadu. Tak tedy úřad. Já čekám a čekám, a když se Juan vrátí, spustí na mě historku o záchodě bez dveří. A když nejsou dveře, musí si lidé poradit jinak, třeba tím, že postaví před vchod almaru. To by asi většině z nás pro nerušený výkon nestačilo, což pochopila i zaměstnankyně úřadu a zřejmě odešla až na druhou stranu budovy. S touto informací jsem se po několika minutách vydala na výlet se stejným cílem zase já. Milý úsměv, můžu u vás na wc prosím? Tak jsem nakonec seděla za almarou i já. A ještě na nás za to, že jsme se jim na úřadě vy….., byli milí! :-))))

Počasí se umoudřilo, tak jsme po obědě vyrazili do hor a po klikaté cestě zase směrem dolů k pobřeží. Přestože provoz nebyl velký, stejně jsme na silnici strávili hodně času a to jsme ještě zdaleka nebyli v cíli. I když jsme po široké silnici slušné kvality jeli tak rychle jak se jen dalo, stejně nakonec padla tma a my do města Palopo dorazili večer. Opět noc ve slušném hotelu a na druhý den ráno odjezd.
Drobet se nám to ten den zkomplikovalo. Nejdřív Juanovou touhou po nekonvenčním cestování v zemi nikoho, což mu tedy vůbec nevyneslo můj obdiv, protože to znamenalo minimálně hodinové drkotání se v parnu po příšerně rozbité cestě kdesi po sulaweském venkově (i když celé Sulawesi je takový venkov). A podruhé, když jsme, tentokrát nechtěně, namísto na hlavní, opět vjeli na silnici nižší třídy, která se postarala o to, že jsme málem zabloudili. Ani GPS nepomohlo.
Tak se nám to i tento den nějak protáhlo a my přijeli do města Bulukumba, odkud je to ještě dobrých 20 km do Biry, za soumraku.
Alespoň výhledy ze silnice stály kolikrát za to (tedy aspoň pro mě), když jsme projížděli kolem stovek a tisíců domů na kůlech, které jsou tak typické pro etnikum Bugisů žijících právě na jihu ostrova.
Z Bulukumby už jsme zase jeli za tmy, tak jsme si jen mohli domýšlet, co tak asi může být po obou stranách silnice. Projeli jsme ale i několika vesnicemi, ve kterých bylo dobře vidět i v přítmí, že jsou plné těchhle dřevěných domů na kůlech, přičemž hodně z nich vypadalo, že musí každou chvíli spadnout. Opravdu krásné tradiční domy, kolikrát pěkně vyřezávané a v různých barvách, ovšem některé nahnuté na jednu stranu tak, že by asi síla pár chlapů stačila, aby se barák sesunul k zemi. A v tomhle tam místní bez problému bydlí.
Pár posledních kilometrů před Birou jsme mírně stoupali a ve vesnici zase sjeli dolů k pobřeží. Posledních pár set metrů už silnici lemovaly hotely, bungalovy a stánky s občerstvením. No za tmy tedy pohled nic moc. Byli jsme sice hodně unavení, ale ještě jsme museli najít ubytování. Najít něco levného ale až tak jednoduché nebylo. Nakonec jsme ale našli pěkné bungalovy, kde to vyšlo se snídaní za 150 tisíc rupií, což je celkem pěkná cena.
Na večeři do warungu hned naproti už jsme se téměř doplazili a já neměla daleko k tomu, abych u večeře usnula. Byl to opravdu náročný den, což odnesl i můj zadek, který evidentně není pro celodenní jízdy v příšerném vedru stavěný.

V Biře jsme pak, opět ne moc aktivně, strávili dva dny. Na pláž Bira, která se nachází nejblíž, v podstatě jen pár desítek metrů od bungalovů, jsem se ani nebyla podívat po té, co mi Juan po krátké procházce oznámil, že není o co stát. Bílý písek, průzračná voda, ale taky odpadky a hlavně rozjívení místní turisti. Tak jsme se zajeli podívat na jinou pláž o kus dál, kde jsme kromě jedné rodinky nikoho nepotkali. Odpadků na pláži dost, hlavně plastové lahve. Ale co, písek opravdu čistý, krémově bílý a jemný jako mouka, voda čistá a hlavně klid. Tady jsme strávili jedno odpoledne až do západu slunce, který byl opravdu luxusní.
Poslední den jsme zajeli naopak na druhou stranu, mimo Biru, na pláž Timur, kde se staví krásné dřevěné lodě. Tohle asi ani jeden z nás předtím ještě neviděl. Opravdu zajímavé. A pár desítek metrů dál od staveniště opět klid a úplně prázdná pláž. Tentokrát jsem si vypůjčila šnorchl a ploutve, tak jsem si říkala, že se podívám, co tu mají pěkného pod vodou. Bohužel (nebo možná naštěstí) ale korály začínají až dál od pláže, což znamená větší hloubku a menší viditelnost, takže ze všech těch úžasných a obrovských ryb jsem zas tak moc neměla.
K večeři skvělá grilovaná ryba a ledový čaj a poslední den je za námi. Ráno nás čeká odjzed do Makassaru.

Kadidiri

Ráno vstáváme za krásného slunečného počasí, kolem dokola jen tyrkysové moře a sem tam už se objeví i nějaký ostrůvek s palmami a bílým pískem. Není pochyb, že jsme vybrali správně!
Kolem osmé hodiny trajekt vplouvá do přístavu v městečku Wakai na ostrově Togian, který je spolu s ostrovem Batudaka v souostroví největší.
Jak už je v Indonésii zvykem, všichni se okamžitě tlačí ven, zatím co jiní zase dovnitř.
Na molu nás má čekat někdo z Lestari Homestay z ostrůvku Kadidiri, kam se chystáme. Nakonec nacházíme milou mladou slečnu a jejího bratra, kteří nás na Kadidiri odvezou malou motorovou loďkou. Mezitím ale musíme vyřešit „ustájení“ motorky. Paní, která nabízí další ubytování, nám navrhuje zaparkovat motorku před jejím domem. Jenže vjezd je tak úzký, že se motorka dovnitř nedostane. Nakonec nám radí, ať motorku necháme v budově přístavu, že na ni úředníci dohlídnou.
Vracíme se tedy do přístavu k nízké bílé budově, která vypadá opuštěně. Za ní ale stojí několik domků pro zaměstnance přístavu a tam nám ochotně nabízejí, ať zaparkujeme motorku přímo v oné bílé budově, která uvnitř vypadá jako čekárna s kanceláří.
Bereme si tedy jen věci nutné na pár dní nic nedělání na pláži a doufáme, že až se do Wakai zase vrátíme, motorka tu ještě bude.
Teď už tedy konečně do loďky, kde sedíme v poloze skrčence a čekáme, až slečna z homestaye se svojí kamarádkou nakoupí vše potřebné a může se konečně vyrazit.
Loďka s motorem rachotí, že neslyšíme vlastního slova, ale vychutnáváme si pohled na skalnaté pobřeží a malé ostrůvky u něj.
Asi po půl hodině jsme na místě, na ostrůvku Kadidiri. První pohled na vodu sice průzračně čistou ovšem po indonésku s plavajícími odpadky mě od tohoto místa trochu odrazuje, ale po pár hodinách už bych neměnila!
Ubytování Pondok Lestari, které je na okraji dlouhé pláže obklopené skalisky a lesem plným cikád, je jedno ze tří možností, kde na tomto místě složit hlavu. Kromě Lestari, které má nejnižší kvalitu a cenu, tu najdete ještě bungalovy a potápěčské centrum Black Marlin a resort Paradise, ve kterém si budete opravdu připadat jako v ráji.
Lestari nabízí v ceně 100 tisíc rupií na osobu velmi jednoduše vybavené dřevěné chatky se společnými koupelnami a wc, stravu třikrát denně (na Kadidiri není možnost stravování ve warungu či restauraci) a možnost šnorchlování buď hned u pláže, nebo dál s loďkou. A k tomu velké plus příjemné rodinné atmosféry.
Elektřina sice funguje jen večer, když naskočí generátor, ale pochybuju, že by to tu někdo bral jako nevýhodu.
Jídlo je v Lestari jednoduché ale nelze si stěžovat. Kromě snídaně je to, jak jinak, rýže se zeleninou a nejčastěji nějakou rybou. My měli téměř denně výtečnou barakudu!
Přestože ve vedlejším Black Marlin nabízí potápění, nakonec jsem této možnosti během čtyř dnů, které jsme na Kadidiri strávili, nevyužila a místo toho pozorovala pestrobarevné rybky blízko pláže. Voda je tu tak čistá, že můžete i nad hladinou sledovat mumraj na korálovém dně.
Aspoň jednou jsme ale vyvinuli větší aktivitu, když jsme si vypůjčili kajak a vydali se k nedalekému ostrůvku. Přestože byl tak malý, že by se dal obejít snad za deset minut, našli jsme na něm dva či tři resorty, ovšem už dávno opuštěné a chátrající.

Jsem si jistá, že v Indonésii najdete i krásnější místa k odpočinku, šnorchlování a potápění, přesto jsem ráda, že jsme si na Togeanech zastávku udělali. Průzračná voda, krásné západy slunce, přátelští lidé, a hlavně naprostá pohoda. To jsou vzpomínky, které se jen tak nevytratí.

Po drobných zmatcích, kdy a jestli vůbec pojede trajekt směr Ampana na jižní straně zálivu Tomini, jsme se tedy po čtyřech dnech ráno sbalili a na malé motorové loďce zase odpluli do městečka Wakai. Chvíli po nás do přístavu dorazil i trajekt, který předchozího večera vyplul z Gorontala a pak pokračoval na jih do Ampany. My jsme ale nejdřív museli vyzvednout motorku. Mě se zdála netknutá, ovšem Juan po bližším ohledání zjistil, že po nešikovné manipulaci nenechavých rukou místních zřejmě zažila drobný pád.
Nalodili jsme se a příjemně překvapeni si znovu potřásli rukou se sympatickým kapitánem, kterého jsme znali už z cesty z Gorontala. Po několika minutách na horní palubě jsem si ale uvědomila, že nám něco chybí. Helmy! Juan se tedy vrátil do oné bílé budovy v přístavu a trvalo mu dost dlouho, než se vrátil. Helmy sice přinesl, ale s nimi i nepříjemnou zprávu. Musel se hlídači dohadovat, aby mu vůbec helmy vydali, protože jsme nezaplatili parkovné.
Když jsme první den dávali motorku do úschovy, nikdo nám oficiálně neoznámil, že bude třeba něco platit, a teď po vyzvednutí najednou žádali nehoráznou částku, kterou samozřejmě Juan nehodlal zaplatit. Juan tedy helmy sbalil a vrátil se na trajekt, jenže pár minut po něm se přiřítil kluk s vypsanou účtenkou, a že musíme zaplatit. Došlo na několika minutové dohadování, do kterého se sem tam přidal i někdo z cestujících či personálu trajektu.
Ke konečnému rozřešení situace došlo ve chvíli, kdy kapitán oznámil, že dál se už čekat nemůže. A tak jsem v poslední vteřině před zvedáním rampy vlepila klukovi do ruky bankovku s poloviční hodnotou, než jakou požadoval. On by se s námi určitě hádal ještě hodiny, ale takhle už nemohl udělat nic. Adios!

Cesta z Wakai do Ampany vydala na několik hodin, které jsme v polospánku strávili na pohodlných sedačkách. Do přístavu za městem jsme dorazili kolem druhé hodiny odpoledne. I když pár dní nic nedělání na pláži bylo moc fajn, stejně už jsme se oba těšili na jízdu na motorce. A tak jsme hned nasedli a vyrazili směr Poso, což je nejjižněji položené město na pobřeží zálivu. Hned za Ampanou jsme se stavili na oběd ve warungu, jehož majitel byl starý sympatický pán původně z Bandungu na Jávě, a pak pokračovali dál částečně i podél téměř neobydleného pobřeží. Asi v půli cesty nás překvapila po záplavě z předchozího dne částečně stržená silnice, která se právě opravovala. Bagrista si z přibývající kolony na jedné i druhé straně silnice nic nedělal a nechal nás čekat možná i dvacet minut. Pak už šlo ale všechno relativně rychle (samozřejmě v kontextu indonéských silnic a dopravy na nich) a my nakonec do Posa dorazili, i když už za tmy. Našli jsme celkem levný a hlavně čistý hotel v centru města, za mohutného deště se ještě vydali na večeři, která tu na Sulawesi byla tak trochu zjevením, protože šlo i jídlo z Jávy (na Sulawesi ne zcela běžný jev), a pak už byl na řadě jen sladký spánek na pohodlné posteli.

Jedeme na Togeany!

Přestože se Juan dostal z Jávy na Bali a z něj až na Lombok, nakonec to otočil a po pár týdnech už byl zase na Jávě, aby tu chytnul loď, která ho měla vzít do Makassaru na jižním Sulawesi. Žádné plány, žádný spěch.
Na Sulawesi pak přejel z jihu až na nejsevernější místo ostrova, odkud se pak vrátil do města Gorontalo. A právě v Gorontalu, odkud jezdí lodě na turisticky oblíbené Togeanské ostrovy v zálivu Tomini, jsme se na konci listopadu viděli znovu.
O nějakém konkrétnějším plánu by se nedalo mluvit, projedeme Sulawesi zase na jih a pak uvidíme..další destinace možná Kalimantan.
Bohužel nadšené očekávání dalšího cestování s Juanem poněkud přebil fakt, že jsem večer před odletem ztratila peněženku jak s právě vybranou hotovostí tak s platebními kartami.
Co se dalo dělat, letenky na následující den už byly koupené a ve večerních hodinách nebylo možné situaci řešit přímo v bance. Takže jsem po telefonu aspoň zablokovala kartu a pak ještě musela na policejní stanici, kde tři strážníci (ani jeden z nich ovšem neměl uniformu) dávali dohromady oznámení ztráty platební karty, které bylo nutné pro výběr hotovosti přímo v bance (respektive na jiných pobočkách než je ta domácí). Jiný kraj jiný mrav…a jiný způsob buzerace.
Takže s tímto oznámením a pár rupiemi v kapse jsem pak na druhý den nasedla do čmeláka směr Surabaya, kde jsem si pak ještě chvilku počkala na následný let do Gorontala s přestávkou v Makassaru.
Poprvé jsem s sebou měla jako příruční zavazadlo i helmu, což u ostatních cestujících vzbuzovalo pobavený úsměv, případně otázky.
Z asi dvacetiminutové přestávky v Makassaru, kdy někteří cestující vystoupili, zatím co jiní zase nastoupili, se nakonec vyklubala asi hodina nervózního vrtění se v sedačce ve stoupajícím vedru. Let z Makassaru do Gorontala byl ale úžasný. Kromě hor na středním Sulawesi, kde žijí Toradžové, byl dobře vidět i obrovský záliv Tomini, ve kterém se nachází právě Togeany. Dolet už byl jen třešničkou na dortu. Přeletěli jsme vysoké kopce na pobřeží a dostali se do nížiny s políčky a palmami, osídlení minimální. Gorontalské letiště se nachází asi 30 km od samotného města, takže jsme letěli a letěli a mě už se zdálo nějaké divné, že začínáme klesat nad těmi zaplavenými políčky (z čehož se později vyklubalo jezero). A pak jsme dosedli na mrňavé letišťátko s kravami pasoucími se téměř na ranveji. Když jsem pak viděla naše letadlo Batavia air zvenku, musela jsem se smát, jak legračně na té malé ploše tenhle obr působil.
Před a uvnitř letištní haly už se cpali nedočkaví domorodci a mezi nimi jediný běloch (ještě k tomu s na místní poměry monstr motorkou) čekající na jedinou bělošku, která právě přiletěla.
Musím říct, že od prvního pohledu už z letadla se mi tu strašně líbilo, to je ta pravá Indonésie, říkala jsem si. Jen kdyby tu nebylo tak strašné vedro!
Netrvalo dlouho a my se dostali do města, kde jsem musela okamžitě do banky vybrat peníze. Naštěstí jsme to stihli tak tak. Uvnitř to pak bylo celkem zábavné. Pobočka banky Mandiri vypadala pěkně a dobře vybavená, stejně jako v Jogje. Osobní přístup tu byl ale trochu jiný.
Než jsem začala vyplňovat formulář k výběru hotovosti, už u mě stáli dva hlídači a začali se vyptávat a radit mi, co že to mám vyplnit, a kolik prý chci vybrat (to je přece moje věc), že tady se smí vybrat jen do určité maximální výše,… Pak mě poslali k osobní poradkyni, která byla slušná a věcná a neotravovala vlezlými dotazy, tedy až na to, že si mě zřejmě chtěla prověřit, jestli jsem se nerozhodla krást peníze z cizího účtu. Od ní jsem po všech zodpovězených dotazech a předložených dokumentech dostala svolení k výběru hotovosti na přepážce.
Tam to bylo zase o něčem jiném. Nejen, že jsem si docela počkala, i když přede mnou byl asi jeden člověk, ale když jsem se už konečně dostala na řadu, úřednice na mě začala divně koukat, stejně jako všichni ostatní z dalších přepážek. A když z ní pak vypadl (typický indonéský) dotaz na můj věk, všichni už přímo zírali a čekali, co odpovím. Mezitím mezi ostatními klienty a pracovníky probíhaly takové pro mě v bance nevšední konverzace…no prostě jako mezi známými z vesnice. To jsem si pak uvědomila, že jsem přece tak nějak na venkově, že se tu asi žije jinak než ve velkém městě. No hlavní bylo, že peníze jsem dostala a mohla konečně z toho cirkusu utéct. Když jsem došla na parkoviště, Juana jsem za tou tlupou místních chlapů zírajících na motorku nemohla skoro najít. Dobře jsme se pak pobavili nad mými zážitky z banky a jeho z parkoviště před ní.

Večer v osm hodin jsme měli odplout trajektem směr Togeanské ostrovy. Zbývalo ale ještě pár hodin času, takže jsme se stavili v hotelu, kde Juan do té doby přespával a získal desítky štípanců od štěnic. Dala jsem si sprchu a chtěla lehnout celá unavená na postel, když mi Juan radí, ať to radši nedělám, pokud nechci dopadnout jako on (přestože si v té době ještě nebyl tak úplně jistý původcem štípanců a jestli je má opravdu z tohoto hotelu). Blechy, štěnice, komáři a bůhví co ještě mě v tu chvíli moc nezajímali, tak jsem se na postel svalila a usnula.
Po večeři už jsme jen všechno naskládali na motorku a vydali se do přístavu. Juana trochu vyděsilo, že jsme dorazili možná pozdě, protože ostatní turisti z hotelu už tam dávno byli a navíc mu bylo předem řečeno, že kvůli nákladu motorky by měl přijet s předstihem.
Indonéský gumový čas a styl práce ale ukázal, že jsme dorazili vlastně ještě brzo.
V přístavu byly dva trajekty. Jeden ukotvený u mola…to by mohl být ten náš. Kde že, tenhle trajekt už byl připravený k odplutí, navíc někam jinam než jsme chtěli my. Druhý trajekt stál úplně bokem přiražený ke kamenitému břehu a vedla do něj jen úzká prkenná rampa. Navíc se k této rampě nebylo možné na motorce dostat, jen pěšky, stejně jako to dělali nosiči pytlů a balíků se vším možným. Tak co teď, jak dostaneme motorku dovnitř? To už začali padat z různých více či méně povolaných osob různé (dez)informace a rady. Výsledkem bylo, že Juan s motorkou čekal minimálně hodinu venku opět obklopený tlupou místních, než nakonec trajekt po naložení všech pytlů zvedl kotvu a zamířil k molu, které se mezitím uvolnilo. A nakonec jsme ani nebyli jediní s dopravním prostředkem. Zatímco se totiž trajekt přesouval, na molo se nahrnulo několik malých motorek, jejichž řidiči oproti nám zřejmě úplně v klidu vysedávali někde bokem a nic neřešili.
Pěkně po indonésku se trajekt definitivně zvedl asi s hodinovým zpožděním a my si konečně v klidu vychutnali vlastní vychlazenou kajutu hned za kapitánským můstkem. Představa luxusu vlastní kajuty se mi ale na chvíli trochu příčila při pohledu na další dvě nižší paluby, kde se tísnila většina cestujících. Ta nejnižší plná všemožného zboží a lidmi polehávajícími na rohožích mezi tím, kolikrát i s malými dětmi, druhá už trochu civilizovanější, se sedačkami a matracemi.
Po příjemném ničím nerušeném spánku v klimatizovaném pokoji s postelí jsem ale nakonec za tuto volbu byla přece jen ráda.

Sulawesi a Borneo na motorce. Co tomu předcházelo…

Kdo četl moje příspěvky z minulého roku, možná zaznamenal, že padlo jméno Australana Deana, který na svém KTM projel snad půl světa. Tak možná už tušíte…ale špatně :-) I když s ním to přece jenom něco málo společného má.
Jak to tak bývá, na svých cestách se potkáváme s lidmi z různých koutů světa, nevyjímaje ani dobrodruhy na motorkách. A jedním z takových lidí, které na své cestě potkal Dean, byl i Juan ze Španělska. A protože jsou motorkáři vůči sobě solidární a nápomocní, padlo nejspíš slovo o jakési holce, která to tu přece jen trochu zná a může poradit, kdyby bylo potřeba.

Tak se tedy někdy v polovině září Juan objevil v Jogjakartě. A zůstal, řekněme na turistické standardy, poněkud dlouho, přes dva týdny. Já ho tahala skoro každý večer do jiného warungu, kde mu pokaždé chutnalo, občas jsme spolu zajeli na nějaký výlet do okolí a on ještě stihl vylézt na Merapi, kde udělal úžasné fotky. Několikrát se chystal k odjezdu a pokaždé z toho sešlo, až jsme se jednoho dne rozhodli, že odjedeme spolu. Jen na pár dní. Přes Bromo a Kawah Ijen na východní cíp Jávy, kde Juan trajektem popluje směr Bali a já se zase vrátím do Jogji.
Před odjezdem jsem koupila novou slušivou helmu, osobní věci uložila do jednoho ze tří speciálních hliníkových kufrů, které mají motorkáři na delší cesty připevněné na zadní straně motorky a už se těšila, jak mě bude po celodenním ježdění pekelně bolet zadek.
Je ale potřeba říct, že na téhle motorce vás zadek jen tak bolet nebude. Je totiž super pohodlná (ovšem teď po těch měsících už bych aspoň to „super“ ubrala)!

Abyste měli představu, co že to bylo za mašinu, která se ze začátku jevila dost bytelná, ovšem postupem času mírně se rozpadající, je tu pro vás jeden podstatný údaj – BMW R 1200 GS. Stačí zadat do googlu a už se můžete kochat obrázky.
Pro naprostou většinu Indonésanů je tahle motorka zjevení, na které by zírali (bohužel nejen to) hodiny, možná i dny. No pro mě to bylo samozřejmě tak trochu zjevení taky, jen jsem to nedávala tak okatě najevo. Spíš jsem si užívala toho, co mi naopak předtím občas vadilo, totiž ten zájem o bělocha ze strany místních. Když sedíte na takové motorce, lidi přecházejí od unavujícího „hello mister“ a poťouchlého smíchu k udivenému výrazu s otevřenou pusou nebo sympatickým gestům, která říkají, že se jim líbíte (samozřejmě hlavně motorka), že jste „cool“.
Na stranu druhou motorka bohužel přitahuje i tupce, kteří vůbec netuší, co je slušné chování a hlavně soukromé vlastnictví. O tom jsem se mohla přesvědčit hlavně později na Sulawesi a Borneu, kde jsem na motorce strávila mnohem delší dobu. Ohmatávání všech možných částí motorky, sedání si na ni (zatímco kamarád udělá super profilovou fotku na facebook), čmárání na kufry a lepení nálepek. To by byl ve zkratce popis hulvátského chování. Indonésii a Indonésany miluju, ale zastávat se jich v některých situacích opravdu nemůžu.

Ale ještě na chvilku zpátky než se dostanu k té několikaměsíční cestovní anabázi.
Přiznávám, že nebýt vzrušující představy přejet střední a východní Jávu na motorce, zřejmě bych, tedy kromě pracovních cest, na Bromo a Kawah Ijen už nejspíš nejela. Rozhodla jsem ale dobře, stálo to za to!
Jak Bromu tak Kawah Ijen jsme věnovali na běžné turistické poměry delší dobu, vždycky po dvou nocích v pro mě už samozřejmě známých místech blízko sopek. Na Bromu nám počasí střídavě přálo i nepřálo. Nešlo ale jen o počasí. Písečné pole, po kterém se bez problému prohání džípy i lehké malé motorky místních, nebylo nakloněno těžkému BMW bez offroad pneumatik. A tak se Juan na východ slunce nedostal na nejvyšší vyhlídku, která v té době byla pro veřejnost (oficiálně) uzavřená. A i kdyby se tam dostal, tak fotku by stejně žádnou neudělal, protože foťák (jeden ze tří) zapomněl v pokoji. Nakonec jsme si ale Bromo stejně užili aspoň přes den, kdy už tam kromě dvou prodavačů občerstvení nikdo jiný nebyl.
Kawah Ijen potěšilo víc (stejně jako přineslo nejedno zklamání…samozřejmě kvůli naší hlouposti). Já jsem Juana už dny, snad i týdny předem připravovala na hororovou cestu na planinu Ijen (a potom, co mu dal zabrat terén na Bromu, jsem se začala děsit ještě víc), ovšem podle něho to vlastně byla pohoda (i když to tak občas vůbec ale vůbec nevypadalo). Částečně i tím, že během pár měsíců silničáři aspoň trochu pokročili v asfaltování cesty. Na druhou stranu tam, kde do té doby byly jen kameny a štěrk, to zasypali prašnou zeminou, takže člověk ani pořádně neviděl, po čem to vlastně jede. No mě nakonec ani tolik nevyděsil pohled na příšernou cestu, jako Juanovo hlášení „Až řeknu, tak skočíš!“. Jak, skočím?? Tak hrozný to přece být nemůže?? Už jsem se viděla polámaná a celá špinavá v nějaké rokli…ale naštěstí se nestalo a zbytek cesty k ubytování na planině už byl úplně v pohodě.
Ráno nádherný počasí a teplo a po solidní cestě k parkovišti pod kráterem se jelo skvěle. Pak výstup, na který jsem se původně chtěla při představě toho krpálu vykašlat. Ještě, že jsem tak neudělala! Tak jasno tu bylo snad jenom při mé první návštěvě Kawah Ijen, sluníčko pálilo (a my se spálili) a síra byla ještě žlutější a jezero ještě tyrkysovější než dřív! Nechtěla jsem být za toho největšího lenocha a přidala se (pro mě poprvé) k sestupu do kráteru. Pokud tam někdy pojedete a bude fajn počasí, určitě sejděte dolů taky, naprosto doporučuju, i když jsem myslela, že tam vypustím duši! Po cestě dolů i nahoru jsme se motali pod nohama desítkám nosičů, pořádně nebylo kam uhnout, aniž by člověk nespadl desítky metrů dolů. Sem tam přišel sirný smrad, který se dal ale zvládnout. Dole u těžiště síry a jezera jsme zůstali nějakou chvíli a vychutnávali si tu nádheru a zároveň sledovali těžkou práci chudáků kopáčů. Výstup nahoru byl oproti cestě dolů úplné peklo. Nejen, že cesta vede po úzké pěšině a kamenech strmě nahoru, sem tam se přidal i příšerně štiplavý sírový kouř, na který je i kapesník či tričko zakrývající pusu a nos krátký. Myslela jsem, že se tam ukašlu k smrti, ale rozhodně to stálo za to!
Odpoledne jsme zajeli k místním lázním a nechali motorku na konci vesnice, odkud se ještě musí kousek z kopce dolů. A tam to přišlo. Nejdřív Juan hodil do bazénu s horkou vodou svůj vodotěsný foťák, který toto blízké setkání nepřežil a pak mi někdo ukradl novou helmu. Nikdo si nelámal hlavu s na místní poměry dost drahou motorkou a jejím vybavením, místo toho vzal téměř nenošenou helmu. Jen tu moji…kdo by bral tu Juanovu zašlou, že. Kvůli krádeži jsme ve vesnici udělali pěkný humbuk, ale bylo to k ničemu. Takže poslední den, kdy jsme jeli z planiny Ijen do Banyuwangi (ještě po horší cestě než na planinu) na východním pobřeží Jávy, jsem měla na hlavě střídavě Juanovu helmu a svou kšiltovku.
Z Banyuwangi mi pak jel odpoledne autobus směr Jogja a Juan zas pokračoval na Bali, tak jsme se rozloučili a vůbec netušili, že se ještě potkáme.
Než ale došlo na Sulawesi a pak i Borneo, přece jen jsme se ještě párkrát viděli, i když pokaždé jen na velmi krátkou dobu.