Ubud

Tak jsem zase jednoho krásného lednového dne vyrazila s Honzou na výlet. Do Ubudu.
Ubud je takové kulturní centrum Bali plné galerií, muzeí, obchodů se suvenýry a samozřejmě všudypřítomnými zahraničními turisty. Město se nachází v kopcích jen několik kilometrů severně od Denpasaru.
Naší první zastávkou byl Monkey forest (opičí les). V lesíku se nachází několik chrámů a plno opic. A zase plno turistů. Opičky jsou roztomilé, pořád něco kradou, pak to ničí nebo žerou, drbou se a vybírají blechy.
Další zastávkou bylo Neka museum na severním okraji města. Je to obrovská galerie tradičního i moderního balijského umění. Kromě obrazů je k vidění i sbírka kerisů (indonéské dýky) a staré fotografie tradičního balijského tance a gamelanu.
Od muzea jsme se vydali kousek dál na sever k řece. Zase strašné vedro, ale my se stejně vydali z kopce dolů až k řece, kde se dá objednat plavba na raftu. Tam jsme to jen zběžně omrkli a vydali se zase zpátky k motorce do příšerného kopce.
Po obědě ve warungu následovala prohlídka Blanco Musea v Ubudu. Blanco Museum je neorenesanční vila, kterou si nechal postavit extravagantní španělský umělec Antonio Blanco, který se na Bali usídlil a taky tam před pár lety zemřel. Museum je celkem zajímavý kýč plný Blancových obrazů a jiných vulgárních podivností (viz. fotogalerie). V samotné galerii se nemohlo fotit, takže ty nejlepší lahůdky neuvidíte, leda že byste si tam zajeli osobně. V Blancově ateliéru pobíhaly nějaké holčičky, které si z nás dělaly srandu (taky k vidění ve fotogalerie) a vulgární výtvory Blanca jim přišly asi dost legrační.
Za vilou je pěkný parčík, kde chovají pestrobarevné papoušky, které vám rádi posadí na ruku.
Z muzea jsme vyrazili do Ubudu na trh. Chtěla jsem si totiž pořídit pohodlné bavlněné zavinovací kalhoty, které se prodávají snad jen na Bali. Někdo je nosí běžně venku (rozuměj bule, ne indonésani), já jsem zase spíš pro domácí nošení. Kalhoty jsem nakonec koupila troje…chytla mě nějaká nákupní horečka, či co, jinak si to nedokážu vysvětlit. Smlouvání bylo těžké a zase se na nás ze všech stran lepili stánkaři a jedna ženská mě dokonce zatáhla za ruku, což se mi vážně nelíbilo. Jen už si nepamatuju, jestli jsem jí to dala i řádně najevo.
Honza byl natolik tolerantní, že mě ještě počkal v jedné ulici plné obchodů se suvenýry, dokud si něco nevyberu. Samozřejmě jsem zase nemohla odejít s prázdnou…
Honza pak zase nakoupil v knihkupectví, kde nechal asi 300 tisíc rupií a mohli jsme se vydat na poslední místo našeho výletu, jeskynní chrám Goa Gajah nedaleko Ubudu.
Tentokrát nebyl sarong nutný, stačilo mít delší kalhoty a jakékoliv jiné boty než žabky. Část chrámu se nachází v malé jeskyni, jejíž vchod je vyzdoben reliéfem a kamennými sochami. Zbytek je k vidění venku.
Víc už jsme toho naštěstí za ten den nestihli a vrátili se unavení a obtěžkaní nákupem domů.