North-West Sumatera Tour 4

Další den ráno jsme se sbalili a vyrazili z Bukit Lawang nejdřív zpět do Medanu, já a Milan stále v očekávání, že se krosna zázračně objeví, a poté směrem na jihovýchod do města Berastagi, které díky své vyšší nadmořské výšce slouží především obyvatelům Medanu jako víkendová a prázdninová destinace.
Po cestě do Medanu jsme opět míjeli plantáže olejových palem a nákladní auta plná olejových kokosů. Na letišti v Medanu nás opět nepotěšili, prý že krosna nebyla ještě pořád nalezena, takže se ani do Jakarty ještě nedostala. Domluvila jsem se tedy s personálem, že pokud se během pár dnů, co budeme na Sumatře, zavazadlo přeci jen objeví, ať ho tedy nechají v Jakartě na letišti a při transitu z Padangu na západní Sumatře do Jogjakarty, si ho tam vyzvedneme. To ovšem znamenalo, že Milan bude muset doplnit zásoby a smířit se s tím, že šance na znovunalezení zavazadla je čím dál tím menší. V kanceláři na letišti mi už navíc začali navrhovat požadování náhrady škody u Emirates Airlines, tedy už zřejmě sami tušili, že tahle situace nedopadne dobře.
Na okraji Medanu jsme pak zastavili v Carrefouru, kde si snad všichni do páru koupili spreje a spirály proti komárům, přestože nás v hotelích žádné velké nálety těchto potvor nečekaly. Pak ještě na oběd do warungu s padangským jídlem, které všem tak chutnalo, a mohli jsme vyrazit na několika hodinovou cestu směr Berastagi. Silnici začínali lemovat warungy a stánky s pečenými prasaty a další v této oblasti oblíbenou pochoutkou, tedy pečeným psem. Warungy, které nabízely prasata, měly cedule s nápisem, který by v češtině znamenal jednoduše „pečené/grilované prase“ nebo jen se zkratkou „B1“. Proč právě B1 mi bylo vysvětleno posléze naším řidičem. Písmeno B zní celkem logicky vzhledem k tomu, že prase se indonésky řekne „babi“, tedy první písmeno je právě B. Proč ale jednička za ním? Pro odlišení. Protože existuje i „B2“, a to je právě onen pečený pes! V batackém jazyce totiž slovo pes začíná taky na B, a tak aby se tyto dva pokrmy odlišily a přitom zjednodušil popis, stačí jen B1 nebo B2. A tak jsme se soustředili právě na warungy podél cesty a nadšeně vykřikovali B1 nebo B2 (to samozřejmě s větším zanícením)pokaždé, když se nějaký takový objevil. Kromě toho nás řidič taky informoval, že se v této oblasti prodávají kaloni, ze kterých se pak vyrábějí produkty s údajně léčebnými účinky. U jednoho takového prodejce jsme zastavili. V kleci u silnice viselo několik velkých kaloňů a jednoho z nich nám majitel vytáhl ven, abychom si ho mohli vyfotit. Chudák kaloň asi nebyl vůbec nadšený, když mu chlapík roztáhl křídla, abychom ho viděli v celé své kráse. Prý někdo tyhle létavce taky jí, ale na žádný warung, kde by je nabízeli, jsme nenarazili.
Stoupání začínalo být čím dál tím prudší, přibývaly serpentýny a taky pestrobarevné místní autobusy plné lidí, kolikrát sedících i na střechách. Několik kilometrů před Berastagi jsme odbočili z hlavní silnice a zamířili do malé vesnice pod sopkou Sibayak. V této vesnici totiž mají několik malých lázní, kam se chodí koupat především místní. Lázně jsou roztroušené po vesnici a k těm nejblíž sopce jsme zajeli. Sibayak byl vidět velmi jasně a když jsem se podívala dalekohledem, byly velmi zřetelné i fumaroly (otvory, z nichž vychází sirné výpary) na svazích sopky. Místní nevyužívají blízkost vulkánu jen k příjemnému odpočinku v horkých pramenech, ale mají tu i geotermální elektrárnu, která stojí právě ve svahu mezi sopkou a vesnicí.
Po okoupání jsme vyrazili na poslední část cesty, tedy zbývajících několik kilometrů do Berastagi, kde jsme měli přenocovat. Město leží v pěkné kopcovité krajině a tak některé čtvrti jsou v údolí u říčky, jiné zase výš na kpcích. Město samo o sobě ničím zajímavé není, vlastně netuším, proč je mezi lidmi ze severní Sumatry tak oblíbené, jak se říká. Přece jen se nedá vůbec srovnávat s Bandungem na západní Jávě, které má obdobnou pověst. Obě města začala ožívat v koloniální éře, kdy se tu začaly stavět domy inspirované holandským stylem. Přesto Bandung působí mnohem přívětivěji, Berastagi je prostě jen větší město nacházející se na hlavní komunikaci mezi Medanem, jezerem Toba, a městy na západní Sumatře - Bukkittinggi a Padang.
Do města jsme přijeli těsně před západem slunce. Hlavní silnici v centru města lemují stánky s všemožným občerstvením ale nejčastěji s kuřecím a rybami, které se loví právě v obrovském jezeře Toba. Zastavili jsme na chvilku na této ulici a já zašla s Milanem shánět kabel do jeho laptopu, protože ten původní zůstal ve ztracené krosně. Přestože jsme pár obchůdků s podobným zbožím našli, nikde nám nemohli pomoci. Než jsme se vrátili k minibusu, zbytek skupiny se rozprchl do všech stran a my tedy museli chvilku počkat, až se vrátí. A v tu chvíli se z ničeho nic jen kousek od minibusu objevil kluk na obrovské motorce, takovém přerostlém enduru. Koukáme na něj jako na zjevení, kde že se to tu vzal. On to ovšem nebyl Indonésan, na rameni bundy tvořící součást už poněkud zašlého motorkářského obleku měl nášivku australské vlajky a i při pohledu na kousek toho obličeje, co koukal z obrovské helmy, bylo jasné, že přestože barva pleti (opálení a černý prach nabraný během cesty) by v těchto končinách nebyla vůbec ničím výjimečným, přeci jen oči a vůbec tvar tváře poukazovali na cizince. Chlapíci, kteří právě stáli opodál, se hned jali iniciativy a radili cizinci, kde se může ve městě levně ubytovat. Mezitím se naše skupina opět sešla a my vyrazili do našeho hotelu, v kopci nad centrem města. Opět jsem měla při výběru ubytování štěstí, náš hotel byl moc příjemný, zasazený v pěkné zahradě. Jen kdyby nebyla taková zima! Nebyli jsme až tak vysoko v horách, a já přesto mrzla.
Na večeři jsme se vydali zase zpátky do města právě na hlavní silnici, kde měli tak velký výběr jídla. Po krátkém seznámení s místními specialitami jsme zakotvili v jednom větším stánku u silnice, kde měli grilované ryby a kuřata. Moc dobré! A zrovna, když jsme dlabali večeři, zase se objevil motorkář a sedl si kousek od nás do stejného stánku. To vyvolalo nadšení místních, zvlášť když uviděli jeho obrovský stroj. Lidi se zastavovali, pokukovali, děti si chtěli motorku vyzkoušet a pokud možno s ní i vyfotit. Nakonec i naše skupina byla natolik zaujatá touto situací, že jsme chtěli vyzvědět víc o tomhle klukovi a jeho cestování. Vybrali jsme Katku (byly jsme ve skupině dohromady tři stejného jména), u které jsme usoudili, že z nás všech bude její znalost angličtiny určitě nejlepší, aby se s cizincem dala do řeči. Tak jsme mezitím nenápadně pokračovali dál v jídle, zatímco Katka kladla jednu otázku za druhou a pak nám všechno tlumočila. To už se nedalo skrýt, že vůbec nešlo o její soukromý zájem, ale že my všichni jsme hladoví po informacích. A tak jsme se dozvěděli, že Dean (nebo taky Dino…oba rodiče Italové, žijící už velmi dlouho v Austrálii), je už asi rok na cestě, že projel Afriku, Evropu a Asii a v Indonésii svoji cestu končí a čeká ho návrat do rodné země. Asi jsme vypadali dost neodbytně, tak nám věnoval i vizitku, ze které bylo zřejmé, že touhle cestou zároveň podporuje australský program na výzkum rakoviny. Bylo vážně legrační, jak šla vizitka z ruky do ruky, a každý s údivem sledoval tohohle kluka. Místo toho, abysme objevovali zajímavosti místní kultury, všichni se soustředili na Deana, kluka na velké motorce.
Když se Dean od Katky dozvěděl, že jsme na zájezdu (vlastně to slovo ani nemám v tomto kontextu moc ráda, nešlo o zájezd s cestovkou) a já jsem průvodce, vyžádal si moji společnost, jestli bych mu nemohla doporučit nějaká místa, která by měl na své cestě ještě vidět. To byla velká zkouška pro moji angličtinu, protože jsem už pěkně dlouho s nikým tímto jazykem nemluvila, a když na mě někdo náhodou anglicky spustí, vymlouvám se, že vůbec anglicky neumím. Teď jsem byla donucená tohle překousnout a pustit se do vysvětlování. Podle svého hrubého plánu měl až do Padangu na západní Sumatře jet stejnou cestu jako my, pak pokračovat dál na jih ostrova a postupně se přesunout na Jávu a Bali, odkud by zřejmě poslal motorku domů a sám se ještě jel podívat na Sulawesi. A tak jsem mu doporučila aspoň nějaká místa na Jávě a Sulawesi, protože Bali je tak malé, že ho může celé objet křížem krážem třeba za dva dny. Poté jsme se s Deanem rozloučili a my se vydali zpátky do kopce do našeho hotýlku. Na druhý den nás měla čekat asi půldenní cesta na jezero Toba.