North-West Sumatera Tour 5

Krásné slunečné ráno a my vyrážíme směr jezero Toba, největší jezero světa vulkanického původu. Uprostřed tohoto jezera je ostrov Samosir, kde se chystáme poznávat kulturu místní skupiny kmene Bataků.
Jakmile vyjedeme z města, je konečně vidět další vulkán v okolí, Sinabung, který před čtyřmi měsíci zažil erupci, a byl nějakou dobu nepřístupný. Projíždíme jen mírně osídlenou krajinou, sem a tam doplněnou kostely a batackými rodinnými hrobkami, tedy nadzemními vykachlíčkovanými hroby občas krytými stříškou připomínající typické batacké střechy a nesmí samozřejmě chybět symbol křesťanského kříže, protože většina Bataků v této severní části provincie je křesťanského vyznání.
Ani ne v půlce cesty zastavujeme ve vesnici Dokan, která je známá stále zachovalými tradičními dřevěnými domky stojícími nízké dřevěné konstrukci a s vysokými střechami zvláštního tvaru zřejmě majícího připomínat buvolí rohy. Domečky jsou opravdu velmi unikátní, kdo ví, jak dlouho tu stojí, kolikrát ani sami jejich obyvatelé to neví. V jednom takovém domku pospolu bydlí i osm rodinných jednotek (rodiče s dětmi), které pojí příbuzenský vztah. Byli jsme pozvaní do jednoho z domků a to byl opravdu nevšední zážitek! Doma byly pouze dvě ženy s malými dětmi, zbytek osazenstva byl venku za prací nebo na nějaké rodinné oslavě. Přestože je domek uvnitř malý (daly by se z něj udělat dva tři pokoje celkem vyhovující velikosti), evidentně všem skýtá dostatečný prostor. Po obou delších stranách jsou v řadě za sebou 4 malé ložnice (dohromady tedy osm), respektive jen látkou zastíněné postele, které jsou od sebe oddělené dřevěnou stěnou. To je ovšem jediné rozdělení vnitřního prostoru. Před ložnicemi na zemi běžně spí děti či tu probíhají jiné každodenní aktivity. Tento malý prostor bez nábytku, který je věnovaný jedné rodinné jednotce je od dalšího jakoby oddělen vysokou dřevěnou konstrukcí – „kuchyní“, která se táhne do výšky až zhruba do úrovně hlavy, kde se pak horizontálně pojí s dalšími prkny a kůly a nad hlavami tak tvoří odkladiště pro všechno možné. Vaří se na zemi pod těmito dřevěnými konstrukcemi jen s pomocí dřeva, a přesto se zřejmě ještě nestalo, že by tu vznikl požár. Dým pak stoupá ke krovu a zřejmě nějakými otvory, které jsem neobjevila, odchází ven. Kouř z vaření nikomu nevadí, protože hřeje. Že je všude (respektive na těch konstrukcích z dřevěných kůlů) prach a špína obyvatelům zřejmě nevadí, hlavně že je tu útulno a zřejmě i dost živo, pokud tu opravdu žije tolik lidí. V domku je poměrně tma, protože okna a dveře jsou jen malá a navíc je stíní střecha.
Pak jsme se trošku porozhlédli po vesničce, všude nepořádek, ženy posedávající nebo pracující na dvorku, mezi nimi pobíhající děti, muži sedící v místním a nejspíš jediném warungu. A v tomhle warungu jsem zahlédla něco, co jsem v Indonésii ještě neviděla, a zrovna tady bych to rozhodně nečekala. Prapodivně vypadající nejspíš už velmi letitý výherní automat! Nevěřícně jsem na tu věc zírala. Kde se tu ta věc vzala? Nejsou snad hazardní hry v Indonésii zakázané? Tohle ovšem nebyla moc chytrá otázka, neboť v Indonésii je zakázaných spousta věcí, což ještě zdaleka neznamená, že by to lidé brali na vědomí. Jak jsem tak pozorovala ten kontrast pracujících ženských a jejich povalujících se manželů, došlo mi to, co pak bylo potvrzeno i řidičem, že u Bataků jsou to obecně ženy, kdo pracuje a muži se oddávají zábavě, třeba hudbě. Batakové jsou totiž údajně muzikálně založení a na kytaru zřejmě umí hrát každý druhý.
Z Dokanu jsme pokračovali dál, před námi se začaly rýsovat další kopce a bohužel i mraky. Za tímto kopcem už je jezero Toba, říká mi náš řidič. Říká se mu Sipiso-piso a stejný název nese i vodopád, který se u tohoto kopce kuželovitého tvaru nachází. Jsem neskutečně zvědavá, co že se to za tím kopcem objeví! A opravdu, přijíždíme na parkoviště se stánky s jídlem a turistickými suvenýry, ale hlavně s výhledem na docela pěkný vodopád padající do údolí pod námi. Kousek od parkoviště je vyhlídka na jezero. Bohužel už je trochu pod mrakem a v dálce je šedivo, a tak se ten úžasný dojem z pohledu na Tobu trochu kazí. Navíc vidíme jen jeho západní část a nedá se vůbec odhadnout, jak je vlastně rozlehlé a co z těch strmých břehů, které se v dálce rýsují, je pevnina nebo ostrov Samosir. Aby těch zážitků nebylo málo, máme obrovské štěstí, že na vyhlídce nejsme sami. Je tu skupina možná deseti místních lidí s repráky, hudebními nástroji a kamerami, chystají se totiž natáčet videoklip místní tradiční hudby. Chlápek se zvláštním účesem spíš připomínajícím paruku možná v těchto končinách moderním před dvaceti lety je zpěvák a doplňují ho dvě zpěvačky, které si zrovna balí betel. Konečně vidíme někoho připravovat tuhle zvláštní specialitu, které ovšem holdují spíš starší, a o to víc mě překvapuje, že ji tu žvýkají tyhle možná třiceti či čtyřicetileté ženské.
Ptám se těch dvou zpěvaček, jestli by mi taky nemohly ubalit, že bych to moc ráda zkusila. Jo jo, není problém, jen ti to uděláme slabší, když jsi betel ještě nikdy nezkoušela. Betelový list, na něj natřít trochu tekutého vápna, posypat práškem z jakéhosi oranžového dřeva pro tu správnou barvu, zabalit a je hotovo. Někdy se do toho přidává ještě tabák (ten si přidávaly právě tyhle dvě dámy) nebo piniový oříšek, ale myslím, že pro začátek stačilo, co jsem dostala. Hm, trpká nanicovatá chuť, žvýkám a žvýkám a přitom se to snažím nerozžvýkat na padrť, abych to neměla po celé puse. Protože si do pusy nevidím, žádám o fotku. Aha, je to vážně červené, ale nechutná mi to, takže po chvíli vyplivuju. To samé zkouší ještě Mojmír a Jitka, ta červená barva nám jde opravdu dobře k pleti!
A k čemu, že je žvýkání betelu dobré? Tak především jde podle mě zřejmě o zvyk, třeba jako kouření, ale prý se tím udržují zuby silné a zdravé (hm, ale červené). Inu, jiný kraj jiný mrav.
Pokračujeme dál, naše cesta lemuje jezero, které ale stejně nevidíme, objíždíme ho z větší vzdálenosti. Po pár kilometrech zastavujeme ve skanzenu skládajícím se z jednoho hlavního obydlí a několika menších roztroušených kolem něj. Jde o vesničku, ve které dřív žily generace místních králů (batačtí králové vládli i na tak malém území, snad každá vesnice měla svého krále). Hlavní dům, kterému se říká dlouhý, zvenčí i zevnitř vypadá podobně jako ten, který jsme navštívili ve vesnici Dokan, jen je větší a přeci jen má jinou historii. Králové, kteří zde žili, měli většinou několik žen, jeden dokonce údajně 14, pokud se nepletu. A tyto ženy bydlely pospolu v hlavní místnosti dlouhého domu. Neměly žádné oddělené ložnice, pěkně dohromady v jedné místnosti, kde i vařily. Král ovšem svou ložnici měl, tedy spíš takovou miniaturní komůrku, zvlášť oddělenou dřevěnými stěnami. Údajně (to je myslím velmi výstižné, protože je opravdu těžké věřit tomu, co místní průvodci vykládají, zvlášť, když každý vypráví jiný příběh) pod královou postelí spával jeho sluha, který se staral o to, aby byl jeho pán náležitě uspokojen, a proto, když se král z ložnice podíval malým otvorem do hlavní místnosti, kde spaly jeho ženy, a jednu si na noc vybral, stačilo jen říct sluhovi pod ním, ať pro onu ženu zaskočí a přivede ji k němu. Bohužel nemám fotky z vnitřní části domu, protože můj fotoaparát odmítá patřičně fungovat v přítmí. Tak se aspoň můžete podívat, jak dlouhý dům a další domečky, sloužící údajně královým dětem, vypadají zvenčí.
Kromě uzavřených obydlí tu stojí i velká krytá konstrukce obdélníkového půdorysu, stejně jako ostatní stavby postavená nad zemí, která sloužila jako místo, kde se mlátila rýže. Jsou tu dlouhé vydlabané kůly, u kterých prý dřív stávala místní mládež a za zpěvu tradičních písní mlátila rýži. Podobné konstrukce jsou k vidění i na ostrově Samosir, jen tvar a zdobení se liší.
Teď už začíná pršet, přímo lít jak z konve, tak radši utíkáme k autu, a pokračujeme rychle dál, abysme stihli trajekt ve dvě hodiny, který vyráží z města Parapat k ostrovu Samosir. Slejvák je strašný, chvílemi není ani pořádně vidět na silnici, ale co je horší, není vidět ani na jezero, které možná dobrou hodinku objíždíme po cestě táhnoucí se po strmém břehu. Konečně jsme u toho obrovského jezera, pro mě nepředstavitelných rozměrů, a nevidíme z něj téměř nic.
Když přijíždíme do Parapatu, déšť se uklidňuje, přesto, je pořád šedo a fouká silný vítr. Trajekt už stojí připraven k vyplutí, tak nastupujeme a po chvíli vyrážíme kamsi do mlhy. Na palubě jsou s námi kromě dvou starších turistů jen samí místní, starší ženské v zelených uniformách usazené v první řadě u oken. Až u nich si uvědomuju, že lidi tu vypadají nějak jinak než na Jávě. Co bylo ovšem evidentní už od prvního dne na Sumatře, byl rozdílný přízvuk a rytmus v jazyce, vůbec ne tak jemný a zpěvný jako na Jávě, naopak mi velmi připomínal způsob, jak mluví lidi na Sulawesi, tedy v oblastech, kam jsem zatím měla šanci zavítat. Snad abychom v tom šedivém a upršeném počasí neusnuli, odkudsi se zjevilo několik malých kluků a začali zpívat tradiční písničky v batackém jazyce, kterému jsem samozřejmě neměla šanci rozumět, za to ženské u okna rozuměly velmi dobře a taky se náramně bavily, protože se od jejich sedaček neustále ozýval hlasitý smích.
Z přístavu jsme pak vyrazili rovnou na malý poloostrov Tuk Tuk, na kterém se nachází nejvíc hotelů a bungalovů na ostrově. Opět jsem měla štěstí a vybrala příjemné ubytování. Samosir Cottages skýtá několik bungalovů v různých úrovních na břehu jezera, pěkné čisté pokoje, vlastní restauraci a dokonce i možnost internetu. Bohužel bylo pořád zataženo, pršelo a dokonce zima a já byla zřejmě už z Berastagi trochu nachlazená, takže mi nebylo zrovna nejlíp. Po dlouhé cestě k Tobě jsme si dali na zbytek dne volno, které každý využil po svém, já odpočinkem v bungalovu.
Po cestě z Berastagi mě kontaktoval někdo z Emirates airlines v Jakartě, prý jestli by Milan nemohl vyplnit reklamační formulář, který by nám poslali faxem. V Samosir Cottages fax byl, takže jsem doufala, že bude tahle záležitost rychle vyřízená. Nakonec jsem musela čekat do druhého dne, než se v Jakartě rozhoupali a byli ochotní fax poslat.
Když jsem se celá unavená k večeru ploužila do restaurace objednat si nějakou večeři, koho nevidím. Dean! Jaká je šance, že se ubytuje na stejném místě, vždyť je tu jeden hotel vedle druhého a navíc tohle není to nejlevnější, což on podle mých domněnek hledal. Tak jsme si opět řekli ahoj, já zjistila, že ten samý den ráno vylezl na Sibayak u Berastagi a ještě stihl poslední trajekt na Samosir, ten kluk je vážně rychlej!