Chlapík z recepce ťuká na dveře, budíček. Trochu se umýt v ledové vodě, hodit na sebe několik vrstev teplého oblečení a můžeme vyrazit. V hotelu je kromě nás jen pár dalších turistů a i jinde to vypadá podobně. Vzhledem k aktivitě Broma zřejmě spousta lidí při cestování do Jávě tento opravdu nevšední (tím spíš v tuto dobu) zážitek z programu radši vypustila.
Jedeme džípy do nejvýše položené vesnice a pak doprava kolem zeleninových políček do kopce. V běžné situaci bychom odbočili doleva, projeli bránou národního parku, vjeli do ohromné kaldery Tengger, projeli lávovým polem a pak vystoupali na vyhlídku Pananjakan 1, která je na nejvyšším bodě stěny kaldery. Přes lávové pole ale nesmíme, takže jedeme na Pananjakan 2, tedy nižší vyhlídku. S dalšími džípy zastavujeme v kopci a dál musíme pěšky. Je pořád ještě tma a my ani nemáme žádné baterky, beru si tedy průvodce. Kdo by chtěl, může si i pronajmout koníka. Tohle vážně nemám ráda, chudáci jsou takoví vyhublí a malí a při představě, že si na ně sedají velcí tlustí líní turisti, mi běhá mráz po zádech. Cesta není nijak upravená, všude nánosy prachu. Poslední úsek cesty vede po schodech a už jsme nahoře. Když jsem byla poprvé na Bromu, šla jsem pěšky právě na tuhle vyhlídku. Tehdy jsem se ale se svými dvěma indonéskými společníky plazila hustým lesem, nikde náznak cestičky. Tentokrát ale žádný les, jen pár oholených stromů a pařezů. Ještě když jsme stoupali na vyhlídku, měli jsme šanci slyšet dost hlasité hučení ze směru od kráteru. No tedy, ona to fakt nebude žádná legrace, hučení dost silně připomíná zvuk přistávajícího letadla.
Na vyhlídce se choulí tři prodejci teplých nápojů a pár turistů. Dávám si na zahřátí kafe a čekáme na ten zázrak přírody. To bude už potřetí, co Bromo uvidím (poprvé, z té samé vyhlídky, nebylo kvůli mlze vidět nic), tentokrát ale zase jinak. Sluníčko se začíná zvedat a začíná ozařovat sopky. Páni, to je něco! Celý obrovský kráter Tengger s Bromem a před ním s kuželem sopky Batok je poprášený šedým prachem, vše má úplně jinou barvu než při mých předchozích návštěvách. Z Broma stoupá hustý bělavý kouř, který v nárazech občas střídá nahnědlý mrak. Situace není nijak vážná, ale přeci jen je nutné být obezřetný. Určitě by se člověk neměl přibližovat k samotnému kráteru Broma.
Když už je slunce dostatečně vysoko a všichni udělali dostatek fotek, vracíme se postupně k džípům a jedeme zpět do vesnice a k bráně parku. Vstupné není třeba platit, protože bránu nikdo nehlídá, oficiálně se do kaldery nesmí. My tam sice jedeme, ale jen na okraj, kde to vypadá ještě bezpečně. Děláme pár fotek a vracíme se do hotelu na snídani. Jindy políčka plná zeleniny jsou pustá, zasypaná vulkanickým materiálem, vypadá to tu smutně. Prach z Broma šel až několik kilometrů daleko, takže touhle šedou krajinou jedeme ještě pěkný kus z hotelu směrem do Probolingga, které leží u moře pod horami.
Na cestu do Bondowosa máme plno času, takže občas zastavujeme na focení nebo na kávu. Na pláži Pasir Putih i na dvě hodiny na koupání a oběd. Nevím proč se tomuhle místu říká „bílý písek“, když pláž je spíš šedohnědá a teď i plná odpadků. I tak se jdou všichni okoupat. Někdo se pak do restaurace u pláže vrací s žahanci od medúz. No to jsem zase jednou měla dobrý nápad! Po obědě už jedeme rovnou do Bondowosa.
A tady přichází na řadu další část záležitosti s vízy. Během dopoledne jsem trpělivě čekala, kdy mi dá konečně přítel vědět, že už pas má. Místo toho jsem se několikrát dočkala krátké sms, že stále čeká. A teď po cestě z Pasir Putih do Bondowosa konečně vyšla najevo velmi nepříjemná a nečekaná pravda. Pas mi nedají! Mluvím po telefonu střídavě s přítelem a agentem, ani z jednoho nemůžu dostat kloudnou informaci. Prý, že mě na imigračním potřebují osobně, aby mě mohli vyfotit do počítače! Cože?!! Tahle procedura se zatím vždycky dělala, když se o prodloužení víz žádalo podruhé, ne poprvé, jako teď. Jenže nařízení se změnilo a teď chtějí fotku už při prvním prodlužování víz. Proč mi to nikdo neřekl, ani ten trouba agent?? Vždyť vyřizuje víza i jiným lidem, tak by to měl přeci vědět. Když se tohle vědělo od začátku, když tam agent nesl všechny dokumenty, proč mu to nikdo neřekl, nebo jestli mu to řekli, tak proč to zamlčoval přede mnou?? Prý, že se čeká jen na podpis!
Sedím v autě úplně mimo, kdyby tam se mnou nesedělo dalších 10 lidí, tak si snad vytrhám všechny vlasy. Co mám dělat?! Přítel má šílený plán, který ale začíná každou minutou nabývat reálnější rozměry. Po příjezdu do Bondowosa se sbalím a pojedu co nejdřív zpátky do Jogji nějakým autobusem. Na druhý den bych tam byla, šla se nechat vyfotit a pak jela rovnou na letiště do Surabayi, kde bych se znovu potkala se svojí skupinou. Ta by mezitím jela zítra ráno na Kawah Ijen jen s Pedrem.
Když dorazíme do hotelu, už dost vyšiluju, posílám lidi, aby se ubytovali a že si dáme za půl hodiny sraz na recepci, kde jim vysvětlím plán na další dny. Sakra, sakra, sakra! Pedro se mě snaží uklidňovat, mám si prý nejdřív sednout, dát kafe, cigaretu, tak jak to má ve zvyku snad 99 procent indonéské populace, než jde něco řešit. Jenže tak já to neumím, takže radši totálně zmateně přemýšlím co udělat teď a co potom. Na recepci se ptám, odkud a kdy jezdí autobusy směr Jogja. Jsou velmi nápomocní a shánějí pro mě informace.
Pak ale volá agent. Prý, že je tu ještě jedna možnost, a to, že na imigračním udělají fotokopii pasu s novým razítkem (to už tam je, jen se čeká na tu fotku), na ni dají originální razítko úřadu a přidají nějaký doprovodný dopis, že víza jsou v procesu. To prý má na cestování letadlem stačit. Volám na letiště do Surabayi, jestli jim toto stačí. Prý pokud to schálil imigrační úřad, tak ano. Trochu jsem si oddechla. Jenže ještě zbývá dořešit, jak rychle a hlavně kam poslat tuhle kopii pasu. A především, už je dávno odpoledne, což znamená, že si přítel kopii pasu může vyzvednout zase až na druhý den ráno.
Takže žádný odjezd do Jogji se nekoná, pojedu zítra se skupinou na Kawah Ijen a tam pak dopoledne po telefonu domluvím, jak necháme kopii poslat.
Druhý den vyrážíme v šest ráno, abychom u Kawah Ijen byli před devátou. Je to poprvé, co se svojí zájezdovou skupinou nepůjdu nahoru ke kráteru. Obávám se totiž, že nahoře nebude signál, a já ho tak strašně potřebuju, abych mohla komunikovat s přítelem. Posílám je tedy nahoru samotné a já si sedám do jednoho z místních warungů na parkovišti spolu s naším řidičem Pedrem. Jenže zjišťuju, že ani tady signál nechytnu téměř nikde. Jediné místo, kde mi displej mobilu permanentně ukazuje aspoň jednu čárku, je na stole na verandě warungu, respektive na asi pěti centimetrech čtverečních tohohle stolu. Takže telefon se nehne z místa a já taky ne. Cucám čaj a čekám na zprávu. Mezitím se ve warungu střídají právě z kráteru přicházející turisti s indonéskými řidiči a průvodci, kteří tu na ně čekají.
A přichází zpráva. Přítel už má kopii u sebe, smskou ho posílám na letiště v Jogje, které je naštěstí hned u imigračního úřadu. Měla by tam být kancelář kurýrní služby, která by mohla poslat kopii pasu do Surabayi na letiště, kde bych si ji pak před odletem na Sulawesi vyzvedla. Nemá totiž cenu posílat to do Bondowosa, když je na sto procent jisté, že by se to nestihlo.
Je ale potřeba domluvit konkrétní místo, kde bude moje zásilka uložena, takže je potřeba zavolat na letiště do Surabayi, jestli tam takové místo není. Musím vypadat jako blázen, když do mobilu vyťukávám číslo a zároveň se snažím nepohnout s ním ani o milimetr, aby nevypadl signál, tím spíš, když pak do telefonu mluvím tím způsobem, že jsem nahnutá přes půl stolu a v prapodivné pozici s telefonem křečovitě u ucha komunikuju střídavě se Surabayou a přítelem. Na letišti mají úschovnu zavazadel, sice není běžné nechat si tam na své jméno poslat zásilku, ale bez větších problémů souhlasí, že ji přijmou. Hotovo, tohle martyrium skončilo! Zítra do 12 hodin v poledne by měla být zásilka s kopií pasu na letišti. Ještě dostávám číslo zásilky, abych případně mohla zjistit její polohu, kdyby se zase něco pokazilo. Nesmí, už se nesmí stát nic!
Po dvanácté se začíná moje skupinka postupně trousit, dáváme si smažené banány v těstíčku (specialita tohohle warungu, kde mají moc milou paní majitelku) a kafe a po jedné vyrážíme k horkým pramenům ve vesnici nedaleko kráteru. Začíná ale dost silně pršet, což je sice nepříjemné, ale stejně to nikoho neodradí od horké lázně. A byl to skvělý nápad, je strašně příjemné takhle se zahřát v chladném deštivém počasí.
Do Bondowosu přijíždíme už za tmy a se dvěma zastávkami po cestě, protože přestávají svítit dálková světla. Nejprve se je pokoušel opravit Pedro, pak mu pomáhali kluci v čele s Milanem, který je naštěstí zručný automechanik. Prostě jak se říká, co se podělat má, to se podělá, což během téhle měsíční cesty to platilo dvojnásob! Naštěstí přeletem na Sulawesi se karta obrátila a najednou šlo všechno jako po másle. Ještě ale zbývá poslední den na Jávě…
Žádné komentáře:
Okomentovat