Následný plán naší měsíční cesty se velmi podobal mým předchozím zájezdům, čekala nás tedy Jáva, Sulawesi (oblast Tana Toraja), Bali a závěr na ostrůvku Gili Meno. Protože se jedná o místa, která už většinou z mých předchozích článků znáte, vypíchnu spíš jen pár zajímavých zážitků, které nás po cestě potkaly. Tedy nakonec to bude dost obšírný popis, ale tentokrát ani ne tak samotných přírodních a kulturních krás.
Tak tedy, na druhý den v Jogjakartě jsme prošli všechny turistické zajímavosti, které návštěvník města nemůže vynechat, odpoledne jsem s Milanem konečně koupila náhradní kabel k jeho laptopu a večer naskenovala a poslala vyplněné formuláře a další nezbytné dokumenty k vyřízení reklamace ztráty zavazadla. Hurá, mám to za sebou, myslela jsem si. Jenže ani po pár dnech nepřišla žádná odpověď. Tak jsem volala do kanceláře v Jakartě, kde mi bylo řečeno, ať to znovu pošlu ještě jim, předtím jsem totiž všechny dokumenty poslala na mezinárodní emailovou adresu Emirates. No, bohužel ani po dalším odeslání se nic nedělo. Upřímně musím říct, že v tu chvíli už jsem toho měla plné zuby, a rozhodla se tedy, že zbytek práce nechám na Milanovi. Přeci jen už i v Praze je pobočka Emirates, tak si může vše vyřídit osobně tam.
Tak, jednu věc jsem měla z krku, ale druhá (jejda, vlastně jich bylo víc:-) a mnohem horší mě teprve čekala, tentokrát moje osobní záležitost – rutinní prodlužování mých víz. Už přes rok a půl mám totiž stejný typ víz, takzvaná kulturně sociální víza, která se vydávají na dva měsíce a po této době se musí každý měsíc prodlužovat na maximální dobu 6 měsíců. A protože zájezd trval měsíc a bohužel probíhal zrovna v době vyřízení prodloužení víz, musela jsem předem vymyslet plán. Ten jsem měla opravdu do detailu promyšlený, ale…nakonec bylo všechno jinak!
Jak to tedy všechno bylo…S vyplněnou žádostí, pasem, jeho kopií a dalšími dokumenty se musí na místní imigrační úřad vždy nejméně 7 dní před vypršením platnosti víz. Tato doba odpovídala zrovna našemu pobytu v Jogjakartě. Musím zmínit, že v rámci Indonésie se teoreticky můžete pohybovat i bez pasu, pokud ovšem necestujete letadlem. A to my jsme samozřejmě v plánu měli. Cestování po Jávě totiž končilo na letišti v Surabaye, odkud jsme měli letět na Sulawesi (a pak na Bali). Proto bylo opravdu velmi důležité, aby vše proběhlo v pořádku a nijak nenarušilo náš zájezd. A protože toto byla jen moje soukromá záležitost, do které jsem si nemohla dovolit zatahovat moji skupinu, bylo potřeba najít někoho kompetentního, kdo za mě prodloužení víz vyřídí.
Plán tedy vypadal následovně: Do Jogjakarty jsme přijeli v sobotu navečer, což je samozřejmě doba, kdy je úřad zavřený, a tak se muselo čekat do pondělí. Mezitím jsem ale příteli předala všechny potřebné dokumenty a peníze na víza a pro agenta, který je měl mým jménem vyřídit. Přítel měl tedy v pondělí ráno zajet za agentem a předat mu dokumenty, které by pak agent zanesl na imigrační úřad (zdánlivá výhoda byla v tom, že můj agent, takový starý dobrák od kosti, vlastní malý warung hned vedle úřadu, a tak to má jen minutu cesty). My jsme mezitím byli na výletě na Borobuduru a Prambananu. Následující den jsme měli z Jogji odjíždět směr Bromo, kde jsme měli strávit jednu noc a následně do města Bondowosa, které se nachází blízko planiny Ijen, tam jsme měli být dvě noci a pak jet do Surabayi na letiště.
Pan agent měl nařízeno popohnat místní úředníky, abych dostala razítko co nejřív, i když už zase nebudu v Jogjakartě. Domluvila jsem se totiž s přítelem, že jakmile budu mít razítko v pase, zajede do jedné z místních dopravních kanceláří, které zajišťují jak osobní tak nákladní dopravu (tedy do autobusu se přidají i balíčky, které spolu s cestujícími putují do určeného cíle), a ta pak ten samý den večer pošle pas do Bondowosa, kde bude na druhý den (tedy v den, kdy my jsme tam teprv měli přijíždět z Broma). Jednoho takového dopravce jsme si vyhlídli už před zájezdem v centru města, poté co nám všude jinde řekli, že buď do Bondowosa nejezdí nebo jezdí, ale trvá to i pár dní, protože nejde o přímé spojení ale o tranzit v Surabaye, který by ale všechno zdržel. Možná si říkáte, proč jsme nešli rovnou na poštu. To jsme samozřejmě šli a taky do různých kurýrních společností, které se pyšní názvem „express“, ale všude nám řekli, že by poslání trvalo při nejlepším tři dny. Proboha, vždyť to nechci poslat na Měsíc, jen pár set kilometrů na východ, dokonce na stejný ostrov!
A tak tady ten dopravce nám slíbil, že má přímé spojení do Bondowosa a když pas pošleme večer, kdy autobus vyráží, na druhý den kolem poledne bude na místě, dokonce ho řidič zaveze přímo do hotelu, kde budeme spát a nechá ho pro mě na recepci. Ještě se k tomu dostanu později, ale už teď zmíním, že nakonec jsme služby tohoto dopravce nevyužili, ale přesto jsem později zjistila (při dalším prodlužování víz minulý měsíc, kdy mě čekalo podobné kolečko!), že by nám stejně mohli na poslední chvíli říct, že žádné přímé spojení do Bondowosa ten den nemají, prostě proto, že nejsou cestující, kteří se tam chystají! Kdo má sakra vědět, že tou původní informací bylo myšleno „ano, dnes jedeme přímo do Bondowosa, ale jiný den to tak vůbec nemusí být!
Takže zpátky ke dni, kdy jsme vyjížděli z Jogji na Bromo. Ten den mělo být už razítko v pase, proto i ty peníze pro agenta, aby na imigračním úředníky trošku podplatil, jak je zcela běžné. Domluvila jsem se se skupinou, že po cestě zastavíme v Surakartě v muzeu batiky, které je opravdu moc pěkné a stojí za vidění. Bohužel už pár kilometrů za Jogjou přestala fungovat klimatizace a v příšerném vedru a silniční zácpě jsme se dokodrcali do Surakarty, kde jsme se ještě nějakou chvíli motali kolem několika bloků, než jsme muzeum našli.
Řidič Pedro nás vysadil u muzea a zajel hledat servis, kde zatím nechá opravit klimatizaci. Čas utíkal a my jsme čekali na průvodce, který by nás muzeem provedl. To mohlo trvat asi půl hodiny a pak minimálně další půlhodinu prohlídka. Nechtěla jsem svoji skupinku o nic ochudit, ale času jsme moc neměli (při představě, že ještě budeme nejspíš stavět na oběd a než se dostaneme do hotelu u Broma, může být třeba i jedenáct v noci), a tak jsem průvodci nařídila zkrácenou verzi (myslím, že to nijak nezkrátil, jen jsme chodili trochu rychleji a v závěru prohlídky, kdy můžeme vidět kompletní proces výroby batiku, už jsem snad ani nezastavovala).
A právě ve výrobně mi zvoní telefon, neznámé číslo. Zvedám, dostávám výraz naprostého zděšení, který se před ostatními snažím schovávat, a naprosto nesouvisle do telefonu chvílemi až křičím. V tuto chvíli se ještě nejedná o víza, máme jiný problém…s letenkami! Náš let ze Surabayi do Makassaru na Sulawesi byl zrušen! Jen ten jediný let jen ten jeden den, kdy máme zrovna my letět! Takže moje už dávno koupené letenky Batavia Air jsou k ničemu! Co teď?? Operátorka mi po telefonu sdělila, že mi můžou nabídnout následující let druhý den ráno (nanic!) nebo vrátit peníze. Na druhý den letět nemůžeme, protože v tu dobu už máme být na cestě z Makassaru do Tana Toraja. Vrátit peníze je fajn, ale kde mám tak rychle sehnat nové letenky na stejný den, nejlíp taky na odpoledne nebo večer a úplně nejlíp za stejnou cenu?! V každém druhém městě jsou cestovní kanceláře, přes které lze letenky koupit, ale samozřejmě za nějaký poplatek. To se mi nechce, navíc jednání není vždy seriózní. Nejradši bych zašla přímo do kanceláří leteckých společností, které do Makassaru létají, ale v tom případě je nejlepší jet přímo na letiště, kde jsou zastoupeny všechny aerolinky a není třeba pobíhat po celém městě hledat jednu, druhou, třetí…
Mezitím Pedro už na nás čeká, ale potupně se mi svěřuje, že klimatizace asi za chvíli zase nepojede. Zřejmě je prasklý nějaký kabel, odkud chladící kapalina uniká. No další pěkné překvapení. Chudák vydal asi milión rupií za doplnění kapaliny (dohromady snad čtyřikrát) a výsledek žádný. No to se šéfíkovi tentokrát moc nepovedlo, dát nám minibus, ve kterém se budeme škvařit každý den až do Surabayi. Je mi Pedra líto, protože za nic nemůže, šéf mu tenhle papiňák předal, aniž by cokoliv řekl a pomoz si sám. Větrák v autě sice funguje, ale to na indonéské podmínky nestačí. A otevřená okna taky nejsou žádná výhra.
Takže v autě vedro a mě tím spíš větší v tom všem stresu. Ještě, že mám v telefonu internet, tak hledám spoje do Makassaru po síti, taky telefonní čísla na letecké společnosti. Vypadá to, že Lion air letí na Sulawesi zhruba ve stejnou dobu a dokonce skoro za stejnou cenu, jen domluva po telefonu, jak vyřešit rezervaci a následné placení nestojí za nic. V tom mi Pedro navrhuje, abych zkusila poprosit jeho šéfa o pomoc. Přeci jen už se jeho auty vozím druhý rok, máme spolu přátelské obchodní vztahy (ještě to zvážím po té klimatizaci :-)), tak proč nezkusit službu navíc. Pan Joko vůbec neprotestuje a dokonce mi jen na dobré slovo půjčuje peníze, protože bude letenky kupovat za své a já mu je pak musím vrátit. To mám štěstí, uf! Takže Jokovi posílám zprávu se všemi potřebnými údaji a on letenky kupuje. Prý mi pak faxem do Bondowosa pošle jakýsi doklad o zaplacení, který bude fungovat jako elektronická letenka. Peníze pak dám Pedrovi až nás vysadí na letišti. Předtím ale ještě budu muset zaběhnout k přepážce Batavia air, aby mi vrátili peníze. Tak to je plán na poslední den na Jávě, vypadá to slibně, snad všechno klapne!
Pedro má z klimatizace špatný pocit a rozhoduje se zastavit na jednom odpočívadle, kde se běžně s turisty zastavuje na obědy a případné opravy autobusů, aby zkusil problém snad napořád vyřešit. Výsledek je lepší než v Surakartě, ale stejně to není ono, byla totiž zase jen doplněna kapalina, ale příčina opět vyřešena nebyla.
Pokračujeme dál kilometr po kilometru, ještě nás čeká pěkný kus. V tu dobu už jsem věděla, že pas s novým razítkem si přítel vyzvednout nemůže. Volal, že prý snad už jen chybí podpis někoho z imigračního. Typické! Ale svět se nehroutí, mám ještě jeden den čas, nic se nestane, když se pas pošle na druhý den a dorazí tak do Bondowosa v době, kdy budu se skupinou na Kawah Ijen. Tedy aspoň doufám, že tak to dopadne.
Už dávno za tmy odbočujeme z hlavní silnice směr Probolinggo a začínáme konečně stoupat do zhruba 2000 metrů nad mořem. Když konečně přicházejí na řadu serpentiny, všímám si, že silnice vypadá nějak „divně“. Jako by se roztékal asfalt nebo co. Cesta je jaksi prapodivně zvlněná, jsou vidět vyježděné koleje od jiných aut. To ale není asfalt, to je minimálně deseticentimetrový nános prachu z Broma! A je úplně všude. Osvětlení podél cesty je minimální, orientuju se tedy především podle předních světel našeho minibusu. Vypadá to tu až děsivě. Strašně mi to připomíná dobu, kdy jsem jela s jinou skupinou minulý rok na Borobudur a právě vrcholily erupce Merapi. Šedivé závěje jsou všude. Jak to bude vypadat zítra za denního světla?
Konečně přijíždíme k našemu hotýlku Yoschi, který jsem si od minula úplně zamilovala. Navíc tu mají strašně příjemné zaměstnance, kteří se za tu krátkou dobu stali téměř mými přáteli. Když vystupujeme z minibusu, na hlavu nám padá šedý sníh, tedy zase prach. Achjo, to bude zítra teda hodně zajímavé! Ještě, že je teď úplně jasno a jsou vidět hvězdy. To je totiž příslib jasného počasí i na druhý den ráno a tudíž i krásného výhledu na Bromo a okolní sopky…a zřejmě té šedivé katastrofy všude kolem.
Bromo totiž v dobu našeho příjezdu bylo aktivní už dobré čtyři měsíce. Ze začátku se nesmělo do vzdálenosti méně než jeden nebo dva kilometry od kráteru a před pár dny byl povolen výstup na vyhlídku, ovšem na tu nižší, na kterou se nemusí jezdit přes lávové pole. Do něj se totiž oficiálně ještě pořád nesmí. My se tam ale zítra stejně vydáme.
Je už aspoň jedenáct hodin v noci, takže jdeme všichni rovnou spát, protože ráno po třetí máme budíček.
Žádné komentáře:
Okomentovat