To je vážně jako naschvál, konečně krásné počasí a my zase odjíždíme! Po sedmé ráno se klidíme z hotelu, abysme stihli trajekt do Parapatu vyjíždějící v osm. Ještě pár posledních fotek (konečně ne šedivých) a nastupujeme do téměř prázdné lodě. V přístavním městečku Parapat jsme za chvíli a už vyrážíme na naši celodenní cestu směrem na západní Sumatru. Začátek cesty prochází krásnou kopcovitou krajinou s výhledem na stále se vzdalující jezero. Ještě dopoledne zastavujeme ve městečku Balige, kde se chceme podívat na místní trh. Mají tu vše od zeleniny, ovoce, koření, masa a ryb až po kuchyňské potřeby, různé cetky i nelegálně vypálená DVD. Milan si tu kupuje cestovní tašku, které si ovšem všimnu až za dva dny při nakládání zavazadel do našeho minibusu. Kousek od trhu mají i kavárnu s místní kávou, tak si dáváme krátkou přestávku před další únavnou částí cesty. Krajina už není tak kopcovitá a pod silným slunečním žárem se mi zdá tak nějak vyprahlá. Kolem poledne řidič zastavuje ve vesnici, kde jen dobrých 50 či 100 metrů za obytnými domy vidíme něco, co by tu člověk asi jen tak nečekal, velmi horký sirný pramen vyvěrající ještě o kus dál směrem k lesíku, který tu už bůhví jak dlouho tvoří prapodivné kopcovité struktury především bílé barvy. Pramen se tu rozděluje na několik menších, které se tu kroutí jako hadi a vše v blízkém okolí změní na kámen. Je to opravdu zvláštní podívaná, tím spíš, že se tahle termální oblast nachází v podstatě hned za domy místních obyvatel.
Odsud už je to kousek do městečka Tarutung, kde si dáváme oběd v čínském warungu. Komu už chybělo vepřové, ten si ho právě tady mohl vychutnat, i když přeci jen s nudlemi nebo s rýží a ještě k tomu jen poskrovnu, jak se na indonéské porce patří. Tarutung je jen jedno z mnoha městeček na cestě do provincie Západní Sumatra a nijak nevyniká z průměru. Přesto tu mají docela pěkný okresní úřad, který se skládá z několika na místní poměry opravdu velkých domů v batackém stylu, které ze silnice opravdu nelze přehlédnout.
Zbytek cesty mám poněkud v mlze, monotónní a přesto krásná kopcovitá krajina plná lesů a příšerná silnice, které se v angličtině říká honosně Trans Sumatra Highway. Tahle silnice je opravdu zážitek, bohužel v tom špatném slova smyslu. Na to, že tudy musí projíždět auta a zřejmě i autobusy (ty jsme téměř neviděli, a nedivila bych se proč) z provincie do provincie, silnice je velmi úzká a její stav je žalostný, řekla bych až velmi kritický. Kdyby silnici opravili, byla by opravdu radost jezdit po ní, protože doprava na Sumatře je velmi řídká, a tak nehrozí zácpy jako třeba na Jávě.
Slunce pomalu začíná zapadat a my přijíždíme do města Sipirok, stále ještě v provincii Severní Sumatra, kde dokupujeme drobné zásoby vody a potravin, a odtud je to už jen pár kilometrů k hotelu Torsibohi, jehož komplex stojí v podstatě hned u hlavní silnice za městem. Hotel působí jako zjevení v této nehostinné krajině bez jakýchkoliv turistických vymožeností. Sice už působí poněkud zašle, přesto se všem hrozně líbí. Chatky v tradičním batackém stylu stojí v řadách za sebou kopírující svah kopce, příjemná restaurace a parkoviště pod nimi. Člověku je až líto, že tu stráví jen jednu noc, protože je to tu opravdu kouzelné a personál hotelu velmi ochotný. Nikdo dlouho neponocuje, jdeme brzo spát a ráno opět vyrážíme na cestu.
Žádné komentáře:
Okomentovat