Další den v osm hodin ráno jsme odcházeli z homestaye směrem k záchranné stanici, kde jsme měli sledovat krmení orangutanů. Po vydatném dešti z předchozího dne byla řeka dost rozbouřená a zakalená. A my jsme se přes onu řeku měli dostat na druhý břeh jen pár kilometrů za vesnicí. Celou cestu od vesnice až k převozu lemovali stánky, jídelny a plno hotýlků, většinou prázdných. Byl to zvláštní pohled. Zase další místo na mapě, které propadlo komerci.
Převoz znamenal malou dřevěnou loďku pro dva pasažéry a převozníka. Jinak celkem romantický zážitek určitě každému připravil i trochu adrenalinu, protože proud v řece byl opravdu silný a nebylo by divu, kdyby i během té krátké cesty nezačalo do loďky třeba téct.
Mudhi nám nakázal, ať fotoaparáty, které jsme si nezaplatili (vzhledem k vysoké ceně jsme se rozhodli použít jen pět), schováme do baťohů nebo ještě líp přímo k němu. Prý jsou strážci rezervace velmi důslední co se místních pravidel týče. Po pár metrech rovného terénu jsme začali strmě stoupat do hustě zalesněného kopce, cestička zablácená, jak se po včerejším slejváku dalo čekat. Po několika zastávkách jsme konečně dorazili k dřevěné ohradě, před níž bylo pár nízkých laviček a na nich několik jiných turistů, a jen pár metrů za ohradou na velkém rozvětveném stromě dřevěná plošina, na které už seděl jeden ze zaměstanců centra s velkým batohem nejspíš plným banánů. Druhý mladík, s kyblíkem rozpuštěného instantního mléka – “sunar” pro orangutany, se k němu přidal hned poté, co nás k místu dovedl. A začalo svolávání orangutanů. Jestli se nepletu, asi během půl hodiny se na plošinu odvážil jen jeden, další dva se bojácně pohupovali na okolních větvích a spíš jen přihlíželi. Jako mnohem větší extroverti se ukázali makakové, kteří se proháněli všude kolem a kradli banány určené pro orangutany. Mohli jsme být na místě celou hodinu, ale odešli jsme dřív. Přece jen trek se zdál být zajímavější.
A tak jsme s Mudhim a jeho dvěma pomocníky, kteří občas kamsi zmizeli a pak se zase nečekaně zjevili, vydali do pralesa hledat divoké orangutany a jiná místní zvířata.
A měli jsme opravdu “štěstí”, zvířátek bylo všude dost a dost, především těch téměř neviditelných beznohých, těch co mají tak v oblibě přisávat se na kůži kolemjdoucích. Miniaturní pijavice o délce jednoho až dvou centimetrů vyrazily po dešti na číhanou a velmi se jim dařilo. Myslím, že z naší skupiny si snad jen jeden dva lidi neodnesli krvavý suvenýr. Veronika, na kterou se ty mrňavé potvory taky sápaly celkem vehementně, si dokonce odnesla unikátní suvenýr v podobě milimetrové díry v sandálu…jak jinak než po hloupé pijavici, která nepochopila, kamže se to má zakousnout.
Zážitek naprosto jiného druhu ale přineslo několik orangutanů, většinou samice s malými, na které jsme postupně po cestě naráželi. Mudhiho pomocníci šli daleko před námi, a když v korunách stromů našli tyhle roztomilé zrzouny, dali po telefonu vědět Mudhimu, a my vyrazili za nimi. Zhruba v polovině naší cesty (to jsme ještě netušili, že jsme v půlce, protože Mudhi si až během chození usmyslel, že jsme toho viděli ještě málo) jsme se zastavili u malého potůčku, se strmými břehy po obou stranách. Mudhi natrhal velké listy podobné lopuchům, na které jsme si měli sednout a on se svými pomocníky začal vybalovat oběd. Jak jinak než smažená rýže s vajíčkem, k tomu trochu čerstvé zeleniny a rýžové krekry, jen tak v papírovém pytlíku a bez příboru. Jednoduché ale dobré, nikdo nos neohrnoval! A jako bonus pro pobavení k nám odkudsi připlavala roztomilá říční želva s dlouhým nosem.
Druhá část cesty zpátky do Bukit Lawang už tak veselá nebyla. S plnými břichy se stoupalo do prudkých kopců jen ztěžka, a začínalo být čím dál tím větší teplo. I když Mudhi zaslechl odkudsi zdálky hlas údajně velkého samce orangutana, nakonec jsme žádného nenašli. Dohrabali jsme se na vrchol kopce a odtud zase pěkně prudce dolů. Najednou se cestička začala vytrácet a já si nebyla jistá, jestli Mudhi vůbec ví, kudy nás vlastně vede. On to ale moc dobře věděl, jen cesta už zřejmě nebyla dlouho používaná. My pajdali jeden po druhém přes větve, kořeny a kameny, nahoru a zase dolů, Mudhi běhal jako kamzík. Už jsme mysleli, že pijavice jsou minulostí, ale bohužel se zase objevily a nedaly pokoj. Právě, když už toho měli všichni plné zuby, objevila se před námi říčka s kamenitým břehem, kde jsme se na chvíli uvelebili a Mudhi s kamarády nám připravili ovocnou svačinu, skoro jako pro krále. Kdo by řekl, že budou mít ti vesničtí kluci takový cit pro estetiku a dokážou vykouzlit i pro oko lahodnou hostinu. Najedli jsme se, umyli rány po pijavicích a vyrazili na poslední část cesty k homestayi, která vedla přes kaučukovníkový háj (opět plný pijavic!). To už jsme zase začali potkávat místní obyvatele a sem tam nějaké stavení. Do Eco Lodge jsme dorazili kolem čtvrté příjemně unavení z cesty. Slunce svítilo a bylo teplo, takže koupání v řece se přímo nabízelo.
Žádné komentáře:
Okomentovat