Předchozí večer jsem měla opět telefonát z Jakarty. Tentokrát mi zaměstnanec místní pobočky Emirates nabízel, že mi formulář k vyplnění pošle mailem, že to přeci jen bude jednodušší. Já si ho pak v Bukittinggi na Západní Sumatře vytisknu a pošlu zpět. Vše ale zase mělo být jinak.
Brzy ráno vyjíždíme z hotelu, protože nás opět čeká celodenní cesta, na jejímž konci nás čeká město Bukittinggi, centrum etnika Minangkabau v hornaté oblasti Západní Sumatry.
Opět plno kopců a k tomu samá serpentina, zatáčka za zatáčkou. Asi v půlce cesty jsem okolnostmi donucená přijmout žvýkačku proti nevolnosti z cestování, tak toto se mi tu ještě nestalo!
Dopoledne si uděláme krátkou přestávku u vodopádů v pěkném palmovém háji, ke kterému od silnice vede zavěšený most. Kolem hlavního vodopádu je plno stánků, jindy možná s občerstvením teď naprosto prázdné. Místních potkáváme, že bysme je na prstech jedné ruky spočítali. A k tomu jedna opice přivázaná k jednomu ze stánků.
Projíždíme malebnými údolíčky s rýžovými políčky, cestu lemuje řeka. A u řeky taky zastavujeme na oběd. Zase jedna z těch turistických zájezdních hospod, kde je mrtvo a zákazníky mají tak jednou za dva dny. Vypadá to tu zoufale. Nu což, dáváme si oběd, aspoň ten tak strašný není, jen Jitka si není jistá, jestli rybí steak, který si objednala je opravdu z ryby a hlavně, je to vůbec steak? Legrační situace nastává, když si někteří z nás objednávají nudle, což pro zaměstnance restaurace znamená nejdřív pro ně zajet do obchůdku pár set metrů odsud. Doufám, že nezjistí, že jich koupili málo a nepojedou ještě jednou.
Kostelů podél cesty začíná ubývat, protože se blížíme k oblasti, kde žijí Minangkabauci, z nichž je většina islámského vyznání.
Odpoledne přijíždíme do města Bonjol, kterým prochází rovník. Ani nevím, co jsem vlastně čekala, ale rozhodně ne jen ošklivý krytý most nad hlavní silnicí s velkým nápisem „Přejíždíte přes rovník“. Most je navíc uzavřený. Po levé straně u mostu ale stojí muzeum národního hrdiny Tuanku Imam Bonjola, který tu v době kolonialismu bojoval proti Nizozemcům za nezávislost.
Ještě než vjedeme do Bukittinggi, zařazuju do programu „hon“ na Raflesii, rostlinu s největším květem na světě. Tato rostlina sice roste několik měsíců, ale její obrovský květ se otevře jen na pár dní. Navíc její výskyt je opravdu vzácný. Raflesii je možné vidět i jinde v Indonésii, třeba na Jávě, ale oblast kolem Bukkittinggi je jí vyhlášená. A my máme štěstí, protože jsem dostala zprávu, že na nás jedna květina čeká jen pár kilometrů před naším dnešním cílem.
Zastavujeme ve vesničce hned u hlavní silnice, kde potkáváme našeho průvodce, který nás k Raflesii dovede. Cena je šílená, 250.000 rupií na osobu. No, přeci jen je to výjimečná rostlina, ale stejně…snažím se smlouvat, což se povede, ale i tak mi to trhá srdce, taková částka! Je už dost pod mrakem, za chvíli přijde déšť, takže pospícháme směrem do lesa za vesnicí. Na úzké krkolomné pěšince je bláto a pěkně klouže. Ani ne za půl hodiny jsme na místě. Raflesie si našla tedy opravdu příhodné místo, aby se k ní člověk nedostal tak jednoduše, je totiž na strmém svahu, jak jinak pokrytém blátem, všude větve a kořeny. Nechávám ostatní vystoupat ke kytce a sama váhám, jestli se mám na tu skluzavku vůbec pustit. Znám se, takže vím, že by se to z devadesáti procent neobešlo minimálně bez zablácené zadnice. Poté, co mě snad každý ze skupiny snaží přesvědčit, že i já bych se měla nahoru vydrápat a udělat aspoň jednu fotku, jdu do toho. Před Raflesií je hrozně málo místa, dva se tam tak tak vejdou. Jedna fotka, druhá fotka a končím, společné foto není nutné. A jdeme zase rychle zpátky do vesnice, začíná se smrákat. Průvodce nám nabízí místní bio cibetkovou kávu, kterou si můžeme dát u nějaké paní ve vesnici, prý ji sama vyrábí. No moc se nám nechce, ale stejně u jejího domu zastavujeme. Prý že tu jen před malou chvílí pily kávu dvě Češky…hm, svět je vážně malý.
Paní vychází z domu a představuje nám svoji nabídku. Mezitím mi začíná docházet, že ji už možná tak trochu znám…Ptám se jí na jméno. Umul. A je to tu, s touhle paní jsem si tak před rokem psala maily a snažila se domluvit obchod s cibetkovou kávou pro mé dva kamarády v ČR. To sice nakonec nevyšlo, ale pamatuju se na to doteď. Taková náhoda! Jsme unavení a zablácení a radši bysme tuhle cestu měli už za sebou, takže kávu odmítáme a pokračujeme do Bukittinggi, teď už za tmy.
Hotel Asia stojí na rohu křižovatky, dalo by se snad říct, že tady začíná centrum města.
U tohoto hotelu jsem tak šťastnou ruku neměla. Sice má vše, co jsem požadovala, ale atmosféra je taková vyčpělá, je to takový ten hotel bez duše, i když před dvaceti lety mohl být možná nejlepší ve městě.
Jdu už aspoň potřetí na recepci (vyprat prádlo, požádat o opravu WC, problém se zásuvkou), když tam potkávám…koho asi…zase Deana! Tak tohle už nebude náhoda, nebo snad jo? Prý, že tohle je první hotel na cestě do města, který mu GPS nabídl, tak proč se tu nezeptat. Mají ale drahé pokoje, tak zkusí štěstí někde jinde. Evidentně měl taky den plný zážitků, když mi vypráví, že si v předchozím hotelu zapomněl jeden ze svých dvou mobilních telefonů a pak se pro něj 200 km vracel…a přesto to do večera do Bukittinggi stihnul!
Email od Emirates s formulářem mi přišel ještě předchozí večer, a to dokonce dvakrát, jeden z jakartské pobočky a následně druhý z hlavní kanceláře, ale vytisknutí formuláře nechávám na druhý den odpoledne, dnes už je pozdě. Navíc je potřeba naskenovat Milanův boarding pass, letenku, evidenční lístek k zavazadlu a pas, abychom to pak spolu s formulářem poslali letecké společnosti, a na to první večer v Bukittinggi opravdu nemám náladu.
Ráno je celkem pěkně a konečně mám z hotelového balkónu možnost vidět aspoň část města. No žádný zázrak z této strany, ale aspoň vidím poprvé na vlastní oči ty tak známé střechy minangkabauckých domů zahnuté na koncích do špičatých rohů, které jsou velmi pěkně vytepané z plechu. Chvilku to trvá, než se všichni sejdeme dole u recepce připravení na odjezd. Mezitím zase zjevení v podobě Deana jdoucího právě na snídani. Prý jiné hotely nestály za nic a tady mu nakonec dali slevu, tak jsme zase pod jednou střechou.
My vyrážíme do přírodní rezervace Harau, podívat se na bývalý královský palác Pagaruyung a pak zpět do města se zastávkou v bývalé holandské pevnosti Fort De Kock. Dean většinou dopředu nic neplánuje, tak se teprv později večer dozvím, kam že se to jel s Betsy (jeho super enduro) podívat on.
Žádné komentáře:
Okomentovat