pondělí 30. listopadu 2009

Menhiry a vyhlídka Batutumonga


Druhý den je zataženo, v noci trochu pršelo. Okolí Rantepaa je ale pěkně zelené a v kontrastu s červenými plechovými střechami tongkonanů a rýžových sýpek vypadá zajímavě. Přes cestu běhají slepice, kuřata a psi. Ranní zastávka je v nedaleké vesnici Bori, kde je jak jinak zase pohřebiště. Tentokrát jsou jeho dominantou kamenné menhiry. Pohřebiště patří jedné místní velmi dobře situované rodině. Ta tu už odedávna staví pro každého zesnulého vlastní menhir. Ten má symbolický význam. Čím vyšší menhir je, tím více buvolů bylo při pohřební slavnosti obětováno. Výška menhiru ale taky souvisí s věkem zesnulého. Například je tu k vidění jeden vysoký a vedle něj dva malé, symbolizující matku se dvěma dětmi. Mezi menhiry stojí dřevěné konstrukce, které mají stejnou funkci jako bambusové chýše, které se staví pro návštěvníky v blízkosti domu zesnulého. V kopci nad parkem s menhiry jsou skalní hroby se zbytky saringanů (máry připomínající tvarem tongkonany) a několik modernějších hrobek postavených nad zemí. U vchodů do hrobek jsou tu a tam k vidění položené cigarety nebo různé nápoje, které sem pozůstalí nosí pochovaným.
Pro zbytek dne máme naplánovaný pěší výlet na vyhlídku Batutumonga, odkud je krásný výhled na široké okolí, a sestup z ní krásnou torajskou přírodou.
Auta nás část cesty nahoru po silnici vyvezla, zbytek jdeme pěšky. Ivica, Ivana a Dáša ale pojedou i zbylou část cesty na Batutumongu autem. A Jindřiška to zase pro jistotu bere sama po silnici oproti většině, která se bude procházet mezi tongkonany, rýžovými políčky s obrovskými valouny a buvoli, kteří se rochní v bahně.
I když stoupáme, je to příjemná procházka se spoustou času na focení. Asi potom doma budeme všichni hodně fotek mazat, při každém kroku se totiž rozplýváme nad úžasnou krajinou a hned všechno dokumentujeme. Poslední krátkou část cesty k vyhlídce s restaurací jdeme po silnici. V restauraci už dávno sedí trojice z auta. Dáváme si oběd, což je jako vždycky dlouhodobá záležitost, protože personál nestíhá a je z nás zmatený. Jaroslav, který si objednal snad jako první, dostává jídlo jako poslední a ještě k tomu to vůbec není to, co si vlastně objednal, i když jsem servírce znovu tlumočila jeho objednávku. Jsme ale v Indonésii, tak proč se stresovat.
U restaurace si hraje několik místních dětí. Sice hned žadoní o bonbóny, což není zrovna nejzdvořilejší, ale udělala jsem s nimi hodně fotek, tak si ty bonbóny zaslouží. Navíc se snimi pěkně povídalo. Jen mám trochu špatný pocit, že jsem je naučila jedno slovo, které já slyším na Jávě dennodenně, ale ony ho zřejmě v dosavadním životě neslyšely – bule (cizinec, běloch). Původně jsem si myslela, že když to nebudu já, do několika let tohle pro nás cizince hanlivé slovo určitě uslyší odjinud. Průvodce Martin mi ale později řekl, že torajové odmítají používat slovo bule, protože je podle nich ne zrovna korektní, tak místo něho používají slovo turis (turista). Což tedy není právě synonymum pro cizince, ale budiž. Pořád přijatelnější než bule.
Slibuju dětem, že při mé další návštěvě jim přivezu jejich fotky, a loučíme se, protože se vracíme do Rantepaa. Ivica, Ivana a Dáša, které se už sem nahoru nechaly vyvézt, se nechají dopravit do Rantepaa auty a zbytek skupiny půjde kus pěšky. Cesta vede pěšinkami mezi rýžovými políčky s přivázanými buvoly, občas je to z kopce trochu o „pusu“. Svítí sluníčko, pálí se nám obličeje. Pak se ale zatahuje a vypadá to na déšť. To už jsme v druhé půlce cesty, kdy jdeme většinou po asfaltce. Vypadá to, že déšť se až k nám nedostane. Martin je ale nervózní, protože se za nás cítí být odpovědný. Nerad by, abychom mu zmokli. Auta čekají na domluveném místě. Jakmile usedneme, začne slejvák. Ten pak v Rantepau na chvíli opadá, večer se ale zase vrátí.

Žádné komentáře: