pondělí 30. listopadu 2009

Poslední nekroturistický den


Ještě ráno trochu poprchává, ale během dne se pak mraky trhají a nakonec máme zase pěkné slunečné počasí.
Poslední den u Torajů vyplňujeme dopolední zastávkou jen pár kilometrů za Rantepaem, kde se koná sobotní trh. Slepice, kohouti, zelenina, ovoce, káva, koření, tabák, různé sladké i slané tradiční dobroty, ryby, oblečení, domácí potřeby a pár metrů od toho stovky buvolů a prasat. Podle Martinových pokynů si to šinu směrem k buvolímu trhu, kde na mě vybafne nějaký úředníček, prý mám zaplatit 10 000Rp. Bohužel nezakryju, že se svým zjevem od místních výrazně liším, takže jestli chci udělat nějaké fotky, musím zaplatit. Na tržišti je hlava na hlavě, moc se mi tam nechce zdržovat, tak ho jen celé rychle obejdu, vyfotím si pár buvolů a prasat, která mají své oddělení v zadní části trhu, a vracím se. Na zpáteční cestě ještě kupuju u jedné babičky hadí ovoce (ind. Salak), které mám hrozně ráda. Babča by mě mohla klidně natáhnout, jak se přece pro bule sluší a patří, ale za svoji indonéštinu dostávám „harga lokal“, tedy místní cenu.
Z trhu jedeme do jedné vzdálené vesnice, kde se tradičním způsobem tkají látky. Na vyvýšeném plácku stojí ve dvou řadách tongkonany a rýžové sýpky, některé už mají střechy porostlé mechem a kapradím. Ve vesnici se chystá pohřeb, takže místní se věnují jiným aktivitám než tkaní. Po našem příchodu se ale jedna babička chopí svého jednoduchého nářadí a před našima očima tká. To jí ale vydrží jen chvilku a pak se stejně jako pár dalších ženských snaží prodat svoje výtvory. Látky a vzory jsou opravdu pěkné, ale ceny taky dost nadsazené. Přiznávám ale, že kdybych ty peníze měla, hned si tam třeba nějaký potah na postel koupím. I tak jsem ale nakoupila, dva pěkné sarongy. Nosit je doma sice nebudu, na to jsou moc pěkné, ale jako suvenýr z Tana Toraja se určitě hodí.
Z vesnice jedeme do další s názvem Palawa. Jde o tradiční torajskou vesnici se starými tongkonany, takový skanzen. Ale to byla v podstatě i ta vesnice předtím. Moc velký rozdíl v tom nevidím. Můžeme se jít podívat do jednoho tradičního domu. Jen jak vstoupíme do malé místnosti, důvod je jasný, je to obchod se suvenýry. Ale i tak je zajímavé vidět, jak velký obytný prostor tongkonany nabízejí, a že ho tam moc není. Ale je tam příjemný chládek.
I venku je několik budek se suvenýry, k nimž se přibližují spíš další návštěvníci, studenti z Makassaru, kteří přijeli na exkurzi.
I tady v Palawě probíhají přípravy na pohřeb. Staví se bambusové konstrukce a před domem zesnulého visí hadrový panák. Ten slouží podobně jako soška Tau Tau, symbolizuje zemřelého. Několik smutečních hostů už je dokonce na místě a během několika chvil se na dvoře před hlavním domem scházejí muži s buvoly. Ti ale dnes obětováni nebudou. Po této prohlídce výstavních kousků jsou buvoli odvedeni o pár metrů dál na travnatý plácek u silnice, kde se během dalších pár chvil budou konat buvolí zápasy. Dav přihlížejících se tlačí na silnici. Nikde ale není žádné hrazení, takže kdykoliv může vyběhnout nějaký buvol mimo stanovené místo, což se taky děje. Místní z toho ale mají strašnou legraci a i náš řidič se ještě po odjezdu z vesnice dlouho směje.
Zase nás čeká dlouhá zastávka na oběd. To už je tradice, že v restauraci trávíme hodinu nebo i dvě. Právě na takových místech jako jsou restaurace roztroušené po kraji a hlavně zajímavá turistická místa se už pravidelně setkáváme s několika skupinami dalších cizinců. Už si nepamatuju, odkud všichni pocházeli, ale nemůžu zapomenout (a nebudu určitě sama) na skupinku Španělů vedenou hubeným dlouhovlasým průvodcem, který rozdával úsměvy na všechny strany a mučil nás svým pěveckým nadáním. Španělé se u toho vždycky neutrálně usmívali a občas se ke zpěvu i přidali, ale pravda bude spíš taková, že toho prcka jen zdvořile tolerovali.
Po obědě jedeme do vesnice Londa. Tam nás čeká, jak jinak, zase pohřebiště. V Londě ale nemají hrobky vytesané do skály. Skála tu je a uvnitř i jeskyně, ale rakve různého stáří jsou tu jen tak položené a ty opravdu staré jsou naskládané vedle sebe na bambusových konstrukcích zavěšených na skále několik metrů nad zemí. Dokonce tu je i „domeček“ se soškami Tau Tau. Tyhle sošky sedí pěkně v řadách za sebou ve slušivých oblečcích jako v divadle. Jde o relativně mladé sošky v realistickém provedení. Nejstarší rakve zavěšené na skále jsou z velmi kvalitního dřeva stromu Chlebovníku (Jackfruit). Přestože už tu visí stovky let, dodnes drží pohromadě. Zato novější rakve už tak kvalitní nejsou, a tak se celkem rychle rozpadají. Do jeskyně jdeme s několika místními průvodci s lampami. Uvnitř překonáváme překážky z kamene a plížíme se sice širokým ale velmi nízkým otvorem do tmavé místnosti, kde je uloženo několik rakví. Některé jsou ještě v relativně dobrém stavu, jiné se už nadobro rozpadly a nám se nabízí pohled na těžko rozlišitelné ostatky zemřelých. Co se ale identifikuje velice snadno, je halda oblečení, která byla spolu se zesnulým uložena do jedné z rakví. Tady v jeskyni jde opět o rodinné pohřebiště. V jednom koutě leží něco neidentifikovatelného přikryté průhledným igelitem. Pod ním údajně leží místní Romeo a Julie, jak nám průvodci s hrdostí sdělují. Oba milenci, kterým nebylo dopřáno sňatku, skončili svůj život sebevraždou a dnes spolu leží tady v jeskyni.
V jeskyni je ještě jedna místnost s vlastním vchodem, kde je několik rakví a ostatky zemřelých, které po rozpadu rakví nebylo kam uložit.
Poslední zastávkou dne je známá vesnička Kete Kesu. Skanzen, kde ale dodnes žijí lidé. Už z parkoviště vypadá tradiční vesnice určitě nejlíp ze všech předchozích navštívených. Přímo ve vesnici mají dva obchůdky s dřevěnými suvenýry, kde někteří kupují a jiní sledují odpolední siestu domorodců.
Kolem páté hodiny odpoledne se vracíme do hotelu, kde nám po povinném poledním check outu nechali dva pokoje pro naše zavazadla a provedení očisty předtím, než v devět večer vyrazíme nočním linkovým autobusem zpátky do Makassaru. Martin slibuje, že se s námi před odjezdem rozloučí. Když nás ale autobus vyzvedává přímo před hotelem, Martin nikde. Po nastoupení ale autobus ještě povinně staví u kanceláře dopravce, kde přistoupí ještě pár místních a taky Martin, který se s námi loučí.

2 komentáře:

Felcy řekl(a)...



My cousin recommended this blog and she was totally right keep up the fantastic work!









Pruvodce lampy

Katka Kulhánková řekl(a)...

Hi Felcy, I'm sorry, that I reply so late...seems I have some issues with getting comment notices. I'm glad you like the blog although I'm wondering how is it for you to read it in Czech ;) Cheers, Katka