Tuhle jsem na jedné indonéské televizní stanici viděla úryvek reportáže natáčené skrytou kamerou.
Asi dvanáctiletá dívka se potuluje po ulicích jednoho javánského města a v ruce nese černý igelitový pytlík, jakých se tu válejí milióny, možná miliardy. Celou dobu ji natáčí skrytá kamera. Jestli o tom ale sama dívka ví nebo se dokonce natáčení dobrovolně účastní, nevím. Po chvilce mám možnost zjistit, co vy pytlíku nosí. Několik porcí ve voskovém papíře zabalené vařené rýže a igelitový sáček s uvařeným čajem. Nenese to ale domů k obědu, snaží se to všechno prodat. Několik hodin chodí po městě a snaží se umluvit převážně řidiče becaků, ať si celý obsah pytlíku koupí za cenu 20 000 Rp (necelých 40 Kč, vysoká cena za vařenou rýži a čaj). Prý to všechno koupila ve warungu a snaží se dál prodat, aby měla peníze na učebnice. Dívka se nestydí a snaží se lidem vnutit důvody výhodné koupě. Přestože se najdou tací, kteří by dívce rádi pomohli, cena jim přijde příliš vysoká, takže dívka odchází s nepořízenou. Po sedmi hodinách dívka naráží na starší ženu, která se svými dětmi a manželem posedává ve stínu na chodníku. Dívka se s ženou dává do řeči. Ta pochází z jiného města, ale tady žije s rodinou v naprosté chudobě na ulici. Údajně se živí praním prádla. Žena má vadu řeči způsobenou nepovedenou operací krčních mandlí. Přestože její rodina žije v naprosté chudobě na chodníku u frekventované silnice, chce dívce pomoct. Sama oněch dvacet tisíc nemá, ale během několika minut si je někde vypůjčí. Sama dívka se začíná cítit trapně peníze přijmout, ale nakonec s nimi odchází. Po chvilce k ženě přichází „náhodně kolemjdoucí“ mladík, ptá se na cestu a jen tak mezi řečí se ptá i na onu dívku. Paní mu celou situaci upřímně vylíčí. Mladík se chystá k odchodu, ale ještě předtím ženě vtlačí do dlaně několik set tisíc rupií. Ta se za ním ještě dlouho nevěřícně dívá a propadá v pláč.
Já se slzám ubránila, přesto mě dojala situace bezdomovce, který ač sám nemá, pomůže jinému.
Ten samý den večer jsem jela s přítelem na večeři do jedné vzdálenější čtvrti. Po cestě jsme minuli onu ženu s rodinou, jak sedí na svém místě na chodníku. Příběh se odehrál v Jogjakartě.
Přestože už je to pár týdnů, co byla v televizi reportáž odvysílána, píšu o ní až dnes, 17. srpna. Je státní svátek. Polední televizní zprávy byly v duchu velkolepých oslav v hlavním městě Jakartě. Přesto se jedna reportáž věnovala vzdálenějšímu tématu. Dětem, které jsou různými okolnostmi donuceny pracovat. V Indonésii jsou údajně miliony pracujících dětí (včetně těch žebrajících) a ty opravdu nemají důvod oslavovat indonéský den nezávislosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat