Do Kota Kinabalu jsme jeli po stejné silnici,
a přece byla cesta v něčem jiná...po levé straně se totiž konečně objevila
hora Kinabalu, která byla pár dní předtím schovaná v mracích. Tato hora má
nejvyšší vrchol v Malajsii, konkrétně v nadmořské výšce 4 095 m.
Zvláštní, že při pohledu z nížiny na čtyřtisícovku ani nevypadá.
My jsme se nakonec ještě ten samý den dostali
do její blízkosti, do městečka Ranau, ale o tom
za chvilku.
Nejdřív jsme se museli vrátit do KK pro nový
telefon. Tak tak jsme to stihli před zavíračkou a pak si hned o pár metrů dál
dali v klidu...hamburger...tedy jen Juan...ten jeho hraný nezájem o housky
s karbanátkem už jsem prokoukla :-D Sice už bylo odpoledne, ale znovu jsme
vyrazili na cestu, do asi 100 km vzdáleného Ranau. Už kousek za KK jsme se
ocitli v horách, sem tam nějaké auto, jinak nic, jen lesy...a chladno. Já
vím, 20 stupňů není žádná zima, ale po letech v třicítkách se vám prostě
musí ježit chlupy na kůži.
Poslední kilometry před Ranau se ukázala
Kinabalu...jsme ve výšce něco málo přes tisíc metrů nad mořem, hora je co by
kamenem dohodil a pořád se mi nezdá nějak ohromná.
Je pošmourno, šedivo a přijíždíme do šedivého
Ranau. Jestliže jsem o Kudatu psala jako o „díře“ (omlouvám se všem obyvatelům
Kudatu), pak tohle městečko je díra ještě větší. Aspoň, že je Ranau posazené
pěkně mezi horami a sem tam je z něj i pěkný výhled na Kinabalu. Turistů
tu moc nepotkáte. Sice jich jen kousek odsud jezdí zástupy, s cílem vylézt
na vrchol hory, ale tady se skoro nikdo nezastaví. A nebo to tak aspoň působí
mimo sezónu, kdy jsme tu byli my. Jedno je ale jisté, v Ranau prostě není vůbec
nic zajímavého. Ošklivé špinavé město s nudnými bloky nízkých budov,
jídelnami a obchody se vším možným a trhem se zeleninou, která se pěstuje v
širokém okolí (mimochodem, tento okrsek prý produkuje nejvíce zeleniny ve
státě Sabah).
Mají tu ale fajn lidi, kteří si s vámi
rádi pokecají a případně poradí, když je třeba. A tak jsme zastavili hned na
okraji „centra“ u rohové jídelny s hostelem v prvním patře. Zase jsem
to já, kdo jde hledat pokoj...i když v tuhle chvíli je to pochopitelné už
z toho důvodu, že Juan s nateklou nohou prostě moc nenachodí. Kromě
tohoto hostelu jsem obešla ještě několik (a bylo jich kupodivu docela hodně) a
nakonec se zase vrátila. Všechno stejné, ošklivé, docela drahé, tak zůstaneme
na místě. Od milého personálu jsme dostali povolení zaparkovat motorku vzadu za
jídelnou a už se stěhovali do pokoje. A zase jsem vybrala špatně! Koupelnu
venku (vzhledem k ceně) Juan schválil už předem, ale z okna, které
nejde otevřít a větráku, který neochladí skoro vůbec, jsme opravdu dvakrát
nadšení nebyli. Tip pro příště: při prohlídce pokoje zkouška okna a větráku!
:-)
Plán na večer: nemocnice. Absces už působil
tak nesnesitelnou bolest, že bylo potřeba jednat.
Cestu do nemocnice na okraji města Juan na
motorce přímo protrpěl. Venkovská nemocnice vypadala opuštěně, ale zřízenec nám
ukázal správný vchod a už jsme byli v zářící chodbě s recepcí na
jejím konci, kde seděli sestřičky a pan doktor. Ten si vzal Juana na
ošetřovatelnu a za chvilku byli oba zase venku. Ta samá písnička, ještě „to“
neuzrálo. Znovu prášky a recept, který musí Juan ukázat na druhý den
v lékárně ve městě, aby dostal další dávky.
Tak jsme se vrátili s nepořízenou (asi by
byl v tu chvíli Juan radši i za useknutou nohu než další prášky) do
hostelu a konečně si dali večeři v jídelně v přízemí. Zajímali jsme
snad celý personál, všichni byli milí, někdy až moc zvědaví, ale moc fajn. A
fajn bylo i zjištení, že jeden kluk z obsluhy je původem z Jávy.
Javánci jsou prostě všude.
Výběr jídel ohromný a my zase skončili u
smažených nudlí. Toto je pro mě, která v Indonésii nedá bez rýže ani ránu,
zvláštní jev. V Malajsii totiž obecně dělají skvělé smažené nudle (mie/mee
goreng), do kterých přidávají víc sladké sojovky než jak je zvykem
v Indonésii. A my se na nich stali doslova závislí. Další verze tzv. mie
goreng mamak je naopak pálivá ale stejně tak skvělá!
Večer má Juan teplotu, není mu dobře a ráno to
není o moc lepší, ale musí do lékárny. Vlastně už nevím, proč jsem
s receptem nešla já, ale určitě by se nestalo následující...Součástí
jediné lékárny ve městě (mimo té v nemocnici, která je ale dál) je i
ordinace nějakého „chytrého“ doktora, který si Juana pozval k sobě. A
rozhodl se absces zlikvidovat. Tenhle trouba udělal do stehna díru (jediná
správná věc, i když zřejmě provedená předčasně), ze které pak dostal hnis.
Bohužel ne všechen. Ale to jsme ještě několik následujících dní nevěděli. Díru
zalepil, strčil Juanovi další léky a nařídil, aby Juan odpočíval a každý den
chodil na čištění a obvaz rány.
Celodenní válení se v posteli v té
naší kobce se ale Juanovi nezdálo jako dobrý nápad, a tak jsme ještě ten den
vyjeli na malý výlet do okolí. Ten byl ale předčasně ukončen kvůli dešti.
Další den ráno už jsme radši jeli do
nemocnice. Tentokrát tu bylo plno. Naštestí jsme ale nemuseli čekat a po
chvilce už byl Juan zase na ošetřovatelně, kde mu tentokrát dvě mladé uhihňané
sestřičky vyčistily a zalepily ránu. Zase další léky a materiál na obvaz rány
do zásoby. Tak se ze mě stala domácí ošetřovatelka.
Tentokrát je jasno, svítí slunce, tak by mohla
být šance na projíždku větší.
Hned z nemocnice jsme vyrazili ke
Kinabalu. Čím jsme byli hoře blíž, bylo vidět víc a víc zahrad se zeleninou.
S výškou se bohužel měnilo i počasí a hora se schovávala v mlze.
Doufali jsme, že se na motorce dostaneme co nejblíž, ale nepovedlo se. U brány
do národního parku se platí vstupné. Ne nijak vysoké, ale platit jsme ho za pár
minut v parku nechtěli. Víc bychom s juanovou nohou v tomto
stavu stejně nemohli.
Ještě v Kota Kinabalu jsem si četla
v průvodci a na internetu informace o výstupu na horu a usoudila, že to
pro nás nemá cenu. O své kondičce tu radši pomlčím. To Juan je na tom podle mě,
tedy alespoň poté, co zdolal Merapi u Jogjakarty, určitě líp. Jenže, noha
v háji, tak by nahoru stejně nemohl...i kdyby byl ochotný platit ty šílené
poplatky. Ono totiž zdaleka nejde jen o vstupné do parku, musíte zaplatit i za
povolení k výstupu (100 MYR/asi 630 Kč), průvodce (údajně od 70MYR výš/cca
440 Kč podle počtu lidí ve skupině a trasy), pojištění a ubytování. Přestože se
někde píše, že je možné zdolat výstup a sestup za jeden, dost často ale taky narazíte
na informaci, že to prostě „nejde“, že vás budou nutit rozdělit výstup na dny
dva, a tím pádem si i zajistit ubytování (samozřejmě vše předem), tedy další
výdaj. Jak je to v praxi, nevím. Ale už jen ten fakt, že, ač v NP, tu
s nadsázkou nemůžete dělat nic bez dovolení a sami, se mi prostě nelíbí.
Velmi oceňuju, že například ve srovnání s Indonésií,
máte v Malajsii opravdu dostatek informací k pohybu v národních parcích,
často nechybí ani plánek stezek, označení jejich náročnosti a vzdáleností a
najdou se i ochotní zaměstnanci parku, kteří poradí, když je třeba a podobně. Na
druhou stranu někdy je to dovedeno do extrému, jako v případě NP Mount
Kinabalu, kde se bez zbytečně vysokých poplatků, bez rezervace a dalších úkonů
nikam nehnete.
Takže jsme se zase otočili, udělali pár fotek
s mlhou a zase jeli do Ranau a pak zase jiným směrem k bývalému dolu
na měď. Tak trochu další zklamání, protože místo dolu na místě najdete už jen
holou pláň, která těžbu už vůbec ničím nepřipomíná.
Na následující den jsme se rozhodli opustit
Ranau a odjet na severovýchod k moři do města Sandakan. Pěkné počasí,
sbaleno a naloženo celkem rychle, tak můžeme vyrazit. Jen jsme dorazili na
konec města, už je tu problém. Doprava odkloněná, silné deště během posledních
dnů někde po cestě způsobily sesuv půdy. Oklika, na kterou nás silničáři odkázali,
má být prý kratší, ale asi i v horším stavu...
Po pár kilometrech odbočka ze silnice kamsi do
lesa, kde nás čeká rozblácená cesta bez kousku asfaltu. Že zrovna dneska pálí
slunce nám není k ničemu platné, cesta je nasáklá z předchozích dní,
rozježděná a plná děr a výmolů a hlavně oranžového bláta. Jiná možnost není,
musíme jet tudy, i když to není žádná sranda. Do kopce a z kopce, občas
musím pěšky, jinak bychom přinejlepším skončili oba na zemi. Zatím míjíme jen
pár aut jedoucích stejným směrem. Některá mají s povrchem cesty větší
problém než my, kola jim zapadají do bahna a nemůžou z místa. Na konci
utrpení čeká největší zkouška, dlouhý sešup dolů. Ještě před „skluzavkou“ se
před námi objeví bagr a pod kopcem pak řada aut směřujících proti nám. Nebýt
bagru, který pomocí lana táhne jedno po druhém, tahle auta by nahoru nejspíš
nevyjela.
Musím z motorky a sejít kus dolů. Pár minut
a Juan už je u mě, bez jediného pádu.
Z tohoto bodu už je to kousek na krásnou
silnici a můžeme zase rychle frčet dál. Cesta ale začíná být monotónní.
Zalesněné kopce vystřídají plantáže olejových palem a na ty už jsem docela
alergická. A mezi plantážemi další problém, zadní blatník ze silného plastu se
uvolnil a po kontaktu s kolem totálně zničil.
Jak se ale blížíme Sandakanu, palem ubývá, silnice se plní auty a smradlavými
náklaďáky a podél cesty přibývá obydlí. Ta pak přerostou v ohromné předměstí
Sandakanu, jehož centrum je ale ještě pěkný kus dál přímo u moře.
Žádné komentáře:
Okomentovat