Je to už rok, podle razítka v pasu 2. března,
co jsem se po dvou měsících zase vrátila do Indonésie. Návrat do indonéské
reality mě vůbec nepotěšil, ale přikládám to hlavně Tarakanu, který na první
pohled působil dost hrozně. Na druhý pohled jsem ale neměla náladu ani čas.
Po víc jak 4 hodinách jsme dorazili do
přístavu v hlavním městě Tarakan. Ještě na moři jsem se seznámila s jedním
milým Indonésanem, který mi nabízel odvoz do města, kdybych náhodou
potřebovala... V přístavu čekala celní kontrola, další razítko do pasu a
jsem volná. Zase se potkávám s tímhle milým chlapíkem a nakonec souhlasím,
aby mě odvezl. Tedy vlastně ne on, ale jeho známý, řidič dodávky. Jsou tak
hodní, že mě nejdřív zavezou k nejbližší cestovce, kde si koupím letenku,
a pak i najít nějaký levný hotel na jedno přespání. Dva hotely plné, třetí je
volný. Je to strašná díra, a to myslím naprosto vážně. V ničem horším jsem
ještě nespala. Ceny jsou po „kalimantansku“ vysoké, a to i za obyčejný brloh.
Už na recepci ale tuším, že ten nejlevnější pokoj by znamenal můj konec, tak
chci radši vidět „VIP“. No páni, za asi 150.000 IDR, které bych jinde dala za
slušný čistý pokojík, se mi dostává něčeho nepopsatelného. Vysvětlila bych to
asi podobně jako v případě hotelu v Bandar Seri Begawan v Bruneji,
jen tak dvacetkrát horší. Klimatizace je, televize je, ručník je, vlastní
koupelna je, skříň, židle a stolek je...ale tohle všechno v totálně hnusném
smradlavém špinavém a hlavně plesnivém pokoji. Ještě nikdy jsem se nebála, že
by mě třeba plíseň mohla sežrat. Ale přežila jsem a ráno na sobě neobjevila ani
vyrážku ani štípance od předpokládaných blech, štěnic a komárů.
Chlapík z lodi byl tak hodný, že mi
slíbil i ranní odvoz z hotelu na letiště! A opravdu, řidič na mě ještě za
tmy čeká před hotelem, pak jedeme vyzvednout mého známého do jeho (mnohem
lepšího) hotelu a společně pak jedeme na letiště, kde mě ještě pozve na kafe.
Asi bych ten první dojem měla přehodnotit, díky pane (jméno jsem samozřejmě
zapomněla)!
Začíná den a venku začíná pršet, další důvod k blbé
náladě. Letadlo ale vyráží načas a nakonec je z okna i celkem dost vidět
než přistaneme v Balikpapanu, kde mě čeká nečekaně velké a pěkné letiště.
Odsud pak za chvíli letím dál do Jogji.
A zatímco já byla zpátky doma, Juan dál „trpěl“
v Tawau. Po mém odjezdu se věnoval víc Rulymu a jeho kamarádům, občas
někam zajeli...dokonce do Maliau Basin, kam měl nutkání jet už mnohem dřív, ale
posera Katka nechtěla riskovat, že se každých sto metrů svezem po bahně k zemi.
Rána ale pořád nic, žádná změna. To už bylo hodně divné. Jeden z Rulyho kamarádů,
doktor, se rozhodl, že zjistí příčinu. Tu sice našel, ale výsledek zjištění
nezněl vůbec optimisticky...vysoké množství cukru v krvi. Dieta a léky
udělali svoje a noha se nakonec přece jen zahojila. Tentokrát ale přibyl jiný
problém. Když už byl tedy Juan odhodlaný k odjezdu z Tawau, nešlo to
z technických důvodů.
Kolikrát už byl nachystaný, motorka naložená,
čekání v přístavu a nakonec zase skončil v hotelovém pokoji. Bohužel
ani Ruly, který se o Juana skvěle staral a snažil se mu už od začátku najít
loď, moc nezmohl. K tomu bylo ještě třeba nějaké papírování, jakési
potvrzení z imigračního v Tawau, a to se taky neobešlo bez
komplikací. Další problém způsobilo pozastavení dopravní lodní dopravy mezi
Tawau a Indonésií. Jestli se nepletu, po odhalení nelegálního zboží
dopravovaného z malajské strany Indonésie na několik dní naprosto zakázala
jakýkoliv dovoz. Lodě stály v přístavu, zboží se hromadilo, další lodě
zůstaly kdesi na moři. A nebyl nikdo, kdo by řekl, kdy tohle skončí.
Když už se konečně našel kapitán lodi, který
byl ochotný motorku dovézt do Indonésie, tentokrát na ostrov Nunukan blízko
Tarakanu, a dokonce byla i možnost využít jeřáb k naložení na loď, zase
všechno skončilo zklamáním. V Nunukanu nemají vhodnou rampu ani jeřáb,
není tedy šance dostat motorku na břeh. Motorka už naložená na loď musela zase
zpátky.
Konečně po téměř měsíci od doby, kdy jsem
opustila Tawau já, mohl Juan vyrazit dál! Motorka byla poslaná po moři, Juan
nakonec letěl. Stejně jako já skončil v Tarakanu, kde na něj motorka
čekala v přístavu.
Juan v Tarakanu strávil delší dobu než
já, aby zjistil, že to zas taková hrůza není, a navíc kahau nosatí se tam prý
promenádují v městském parku!
Pak už to šlo rychle. Nejdřív na pevninu a džunglí
a kolem obrovských uhelných dolů až do Samarindy, odkud se dostal trajektem na
Sulawesi a dál podle plánu postupně až na Timor. Zdlouhavá byrokracie na
indonéské straně ostrova a pak konečně do Timoru Leste, východní části ostrova,
která je už léta nezávislá. Následovala detailní očista motorky před jejím
naložením do kontejneru, ve kterém se po moři dostane do Darwinu na severu
Austrálie.
Protože loď měla odplout až za několik dní a na
moři měla strávit taky dalších pár, rozhodl se Juan mezitím odletět na Bali a
odsud pak do Darwinu. Kupodivu to i vyšlo levněji než z Dilí na Timoru, který je přitom mnohem blíž..
Tak jsme se asi po dvou měsících viděli zas. A
od té doby ještě dvakrát, v Indonésii.
Juan je do dneška v Austrálii a vydělává
na další dobrodružství.
Žádné komentáře:
Okomentovat