Postřehy z Kota Kinabalu, pas v kanále a absces v noze

Po několika dnech se Juan konečně trochu rozmluvil a i nálada se mu trochu zvedla, ale bohužel ne moc...

Protože jsme v podstatě celou dobu neměli představu, jak dlouho ve městě zůstaneme, ani jsme recepční v hostelu nedali jasně najevo, kdy se hodláme odstěhovat. To byla chyba. Po pár dnech jsme museli hledat nové místo. Naštěstí v okolí bylo možností k ubytování docela dost, tak se nám nakonec povedlo najít jiný vhodný a levný hostel. Sice už jsme neměli tolik soukromí, na druhou stranu aspoň motorka nebyla všem na očích. A tady jsme zůstali až do konce.

Kota Kinabalu je v podstatě moderní město, celkem čisté a klidné, ale taky nijak nezaujme. A jak už jsem psala, kromě návštěvy blízkých ostrůvků tu není moc co dělat.

Když jsme do Kota Kinabalu přijeli, bylo jen pár dnů po oslavách Nového čínského roku a Gaya street byla plná červených lampiónků, z čehož jsem naivně usoudila, že toto musí být místní čínská čtvrť. Je pravda, že v ulici najdete plno čínských krámků a jídelen, ale to vlastně i na jiných místech ve městě. Co je ale pro Gaya street typické, je nedělní trh. Probíhá od rána  do poledne a na těch pár hodin se ulice uzavře motoristům. Na trhu najdete v podstatě všechno, od všemožných cetek a oblečení, po nářadí, různé sladké a slané dobroty, rostliny až po domácí zvířata.

Možností stravování je ve městě opravdu nezpočet. Vyberete si jak z malajské, indické, čínské a jiné asijské kuchyně, tak také evropské. Řetězce známých rychlých občerstvení tu taky nechybí. Největší koncentrace stravoven je ale na nábřeží. Tady najdete velkou budovu, která skrývá denní tržiště s potravinami a různými surovinami. Na obou stranách budovy se pak navečer otevírají stánky s jídlem.

Po jedné straně je to známý „Filipino market“, kde najdete ty největší krevety a jiné plody moře, různé mořské ryby včetně už předchystaných staeků z tuňáka a jiné. Stačí jen ugrilovat a u jednoho z mnoha stolů sníst. Kromě toho je tu i plno prodejních stánků s ovocem a zeleninou, smaženými sladkostmi, a opět různými čerstvými rybami a mořskými plody.

Na druhé straně od budovy denního trhu směrem k pěknému nábřeží jsou večer taky stánky, tyto nabízí spíš směs všeho možného, od smažené rýže a nudlí po ryby a mořské plody v nejrůznějších úpravách. A tady jsme většinou na večeři končili my, nejčastěji ve stánku Javánce ze Surabayi, který ovšem vařil po „malajsku“, ale výborně!

A právě i na tomto večerním trhu, kam jsme často chodili, jsme viděli velkou koncentraci genderově neurčitých stvoření. Samozřejmě jsem se nikoho z nich neptala, takže vám neřeknu, jestli jde o transvestity nebo transsexuály. Na venek ovšem bylo jasné, že jsou to všechno mladí kluci, často načinčaní, upravení, namalovaní a oblečení tak trochu „žensky“.

Mě toto samozřejmě vůbec nevyvádí z míry, co mě ale překvapilo, že v této malajské, výrazně muslimské kultuře mají takovou volnost k vyjádření sebe sama.

Další mírné překvapení v KK byl slum! Podle údaje z roku 2010 je stát Sabah sice nejchudší ze všech malajských států, ale přímo slum a ještě k tomu v podstatě v centru města jsem tu nečekala.

Když už jsem z nudy na Juanově iPhonu hrála Angry Birds možná i několik hodin denně a pomalu se nevzlezla do jediných kraťasů, které jsem s sebou měla, rozhodla jsem se jít na procházku...do Sabah Museum. Nebýt rozdílu cen stupného pro místní a cizince (2 MYR vs 15 MYR), jsem naprosto spokojená. Muzeum je zajímavé a řekla bych, že největší část expozice je věnovaná etnografii. Pokud vás toto zajímá, do muzea určitě zajděte. V Sabah žije a hlavně žilo víc různých etnik a každé má v muzeu své místo. Navíc se dozvíte i něco ze života slavných lovců lebek.

Park pod kopcem, na kterém muzeum stojí, je věnovaný ukázkám tradiční místní architektury. Opravdu zajímavé vidět, jak se žilo (a mnohdy ještě žije) pěkně v souladu s přírodou.

Když už jsme v KK byli nějaký ten den, došlo konečně i na vyřízení víz do Indonésie. Původně jsme toto plánovali udělat už v Kuchingu v Sarawaku, ale protože jsme nevěděli, jak dlouho se v Malajsii zdržíme, nechali jsme to radši na KK (skvělý nápad!). Tak jsme se jednoho dne dopoledne vydali na indonéský konzulát. Cestu nám zkřížil malý most nad špinavou stokou vedoucí pravděpodobně do moře (kolem už zmíněného slumu). Právě na mostě jsem pojala podezření, že by mi třeba mohly chybět nějaké důležité dokumenty pro žádost o víza a začala jsem se hrabat v plastové obálce, kde tyhle věci schraňuju. A kromě nich i nějaké ty stovky tisíc indonéských rupií a hlavně můj pas. Nemohlo to dopadnout jinak...obálka s celým obsahem putovala do stoky :-D Jestli se mi do té doby nepodařilo Juana přesvědčit o mé mentální (ne)způsobilosti, v tuhle chvíli už si o ní určitě musel udělat jasnou představu.

Obálka pomalu plavala v hnědé vodě pod mostem na druhou stranu a naštestí se chystala přistát u břehu. Mezitím jsme jak ti největší blázni běhali kolem s vyděšenými výrazy. Juan se ale ukázal jako opravdový zachránce, kdesi našel dlouhý klacek a obálku už s mokrým (s miliardami fekálních bakterií) obsahem vytáhl. Plán dojít na konzulát nevyšel, šlo se domů zbavit věci aspoň jednoho milionu bakterií a nechat je usušit.

Druhý den jsme byli úspěšnější, dokonce velmi úspěšní. Dopoledne jsme dorazili na konzulát, kde šlo všechno jak po másle, navíc bez front a čekání.

Pokud by si někdo z vás chtěl žádat o dvouměsíční indonéská turistická víza s možností prodloužení někde v malajské části Bornea, udělejte do právě v KK.

To, co mě občas dost irituje, tedy naprosto nejednotný a zmatený byrokratický systém na indonéských zastupitelských úřadech v zahraničí ( a to mám zatím zkušenost jen z ČR, Malajsie a Singapuru), mě právě v KK udělalo radost. Oproti konzulátu v Kuchingu (a třeba i Kuala Lumpur) nechtěli vidět důkaz dostatečných financí. S tím, že ani jeden nemáme zpáteční letenku z Indonésie ani její rezervaci, si nikdo moc hlavu nelámal...jsme tu přece na motorce. A navíc celý proces trval jen jeden den! Dopoledne jsme vyplnili forulář, dodali fotky, do banky hned vedle konzulátu šli zaplatit za víza a odpoledne už jsme si šli vyzvednout pasy.

I když běžně žádám o jiný typ víz, tzv. Sosial Budaya/Kunjungan (Social Cultural visa), tentokrát jsem zkusila tyto víza...aspoň nebyl třeba sponzor. Ten u těchto turistických víz není třeba při žádosti o ně, v Indonésii už pak ale při prodlužování pobytu zvací dopis od místního sponzora doložit musíte.

Už nevím, kdy přesně jsme toto začali pozorovat, možná týden před odjezdem z KK...Juanovi se na zadní straně stehna objevil nejdřív malý červený puntík, asi jako štípanec od komára. Postupně se ale začal zvětšovat, místo začalo natíkat a bolet. Nechápali jsme, o co jde. Postupně jsme se ale k řešení dopracovali...absces. Jeho příčinu ale netuším doteď. S tímhle prevítem si chudák Juan „užil“ dost ještě později, takže se k tomu vrátím.

Další nepříjemnost, Juanův iPhone (nevím, proč jsou tak strašně oblíbené) začal zlobit a byla potřeba reklamace. Přímo v KK kdesi na okraji města Juan objevil Apple obchod, na který se mohl obrátit. To už tam mohl zajet i na své motorce s novými pneumatikami. Naštěstí v obchodě byli velmi ochotní a slíbili, že opravený nebo nový telefon pošlou, v rámci Sabah kdekoli budeme. Další čekání v KK už bychom opravdu nezvládli.

Tak jsme mohli konečně asi po třech týdnech dát Kota Kinabalu sbohem a vyrazit na sever na Tip of Borneo.