Nehorázně dlouhá doba bez psaní...co dodat,
lenora mě dostala!
Zpětně jsem se musela podívat na data fotek,
které jsme dělali v Bruneji, Kota Kinabalu a v severním cípu Bornea
(Tip od Borneo), abych si dala dohromady, jak dlouho jsme v tom Kota
Kinabalu v Sabah vlastne zůstali...skoro tři týdny!!
To samozřejmě potřebuje vysvětlení, tak tady
je...
Když se zpětně zamyslím nad těmi dny v Bruneji
a následně celou dobou, kterou jsme strávili ve státě Sabah na severu Bornea,
říkám si, že se nám to jaksi začalo kazit a bylo to čím dál tím horší. I když,
samozřejmě sem tam nějaká ta fajn chvilka se našla.
Z Bruneje se s námi táhla ta
ponorka, či co se to mezi námi stalo (uznávám, z větší části za to můžu
já) a v Sabah se k tomu přidaly ještě problémy jiného druhu.
Poslední den v Bruneji a zároveň první
den v Sabah...krize propukla na plno. Ještě na hranici Brunej/Sarawak a
Sarawak/Sabah to bylo celkem fajn. Hned za tou poslední jsme se stavili na oběd
a řešili kam dál. V průvodcích najdete pár možností, kam se podívat ještě
před návštěvou hlavního města státu, Kota Kinabalu. Co takhle Maliau Basin?
Hmm...v hlavě se mi honily představy totálně rozblácené cesty, která do této
známé rezervace musí vést. Ani náhodou! Juanova dobrodružná povaha, která občas
přebíjí racionální myšlení (přetížená motorka a nevhodné pneumatiky) by ho tam
vzala hned, ale já mu to zatrhla. Škoda, mohla to být i docela zábava (už se
vidím obalená bahnem v pangejtu).
Nebo ostrov Labuan, kde vlastně nic moc není?
Nebo město Tambunan v horách, odkud je to kousek k největším květinám
na světě, Raflésiím? Né, to dáme později. Tak fajn, jedeme přímo do Kota
Kinabalu. To jsme ještě netušili, jak dobře jsme udělali!
Cesta do Kota Kinabalu...nuda. Když už se nám
trochu začala zvedat nálada při pohledu na předměstí tohoto města na pobřeží,
zjevil se před námi Burger King! Tady malá odbočka...Proč proboha píšu o
nějakém fast foodu? Juan, ač se rádoby tváří jako nepřítel rychlého
občerstvení, si sem tam nějaký ten karbanátek v housce prostě dát musí. Mc
Donalds je slabota, Burger King u něj vede. A když se před námi jako zázrakem
zjeví hned u kraje silnice, musíme zastavit.
Jenže na jeho oblíbeného dvojitého Whoppera
(když to slovo slyšíte každý druhý den, automaticky se vám v paměti musí
uložit) nedošlo. Nejenže ho neměli (zlomyslná radost), ono došlo k něčemu mnohem
mnohem horšímu. Prasklá pneumatika!
Žádná dírka od hřebíku, prostě úplně sjetá
pneu...což se dalo očekávat a to vlastně Juan tak trochu opravdu očekával, ale
asi věřil, že to nějakým zázrakem ještě nějaký ten pátek vydrží. Omyl. Navíc
Juanovo BMW nemá na kolech pláště, jen pneumatiky.
Že čirou náhodou hned vedle Burger King stála
benzínka, nám bohužel nepomohlo, dofouklé kolo dlouho nevydrželo. Tak tak, že
jsme dojeli do centra města.
Úplně nadoraz jsme dojeli až na Gaya street v úplném
centru města, ulice plné restaurací a hostelů pro baťůžkáře. Nezbylo než
zaparkovat motorku přímo na chodníku před jedním z hostelů a nechat ji
tam. Juan to nesl hodně těžko. Ani ne tak fakt, že se motorka nemůže schovat
někam do dvora a všem je tak na očích (i když nutno podotknout, že Malajci jsou
obecně slušně vychovaný národ...bohužel, o nenechavých rukách Indonésanů se to
říct nedá), jako spíš představu, co všechno teď ta zpropadená prasklá
pneumatika bude znamenat.
Nálada byla na bodu mrazu, ale nezbylo než se
někde ubytovat. Naštestí hostel, který měl vchod hned naproti zaparkované
motorky, měl volný pokoj. Sice drahý, ale na jednu noc fajn. Další den jsme se
stěhovali o dům (vchod) dál.
Na to, že je Kota Kinabalu mezi turisty
evidentně hodně oblíbené a nabízí opravdu hodně možností k ubytování,
hlavně toho „levnějšího“ pro baťůžkáře, přece jen se nám ceny zdály dost
vysoko. Ale co, nejsme v Indonésii.
Bohužel jsem si hned na začátku neuvědomila,
jak moc tohle Juana štve (i když pohled na něj to říkal dost jasně), a hned
první den ve městě (už po kolikáté během cesty... :-( ) do něj ještě kvůli
něčemu ryla, a to byla konečná. Následujích několik dní bylo opravdu perných.
Do té doby se mi nestalo, aby se mnou člověk za celý den prohodil tři slova...no
možná víc. Ten člověk se naprosto uzavřel do sebe a nekomunikoval. A jak asi
víte, ženský mají většinou jiný myšlění než chlapi, tak jsem měla hlavu plnou
představ, co se stalo, co jsem udělala nebo neudělala, a jak to můžu změnit. A
když jsem to z něj chtěla páčit, automaticky jsem byla bez odezvy. Hrůza. Dneska
se nad tím usměju, ale po pár dnech v téhle atmosféře jsem vážně
přemýšlela o návratu do Jogji.
Druhý den jsme se tedy stěhovali do hostelu
hned vedle, kde nám sice dali trochu lepší cenu ale horší, i když mnohem větší
pokoj. Tady jsme zůstali dalších pár dnů a mezitím trochu objevovali město a Juan
zjišťoval, jak dostat nové pneumatiky. Prasklá byla sice jen jedna, ale bylo
jasné, že ta druhá tak jako tak dlouho nevydrží. Typické průpovídky typu „Kdyby...“
(kdyby sis nechal poslat nové pneu už dávno, tohle by se nestalo) něměly smysl,
tedy aspoň v první fázi, kdy se mnou nemluvil, a navíc si to určitě chudák
často opakoval sám pro sebe.
Ke všemu byly potřeba ještě nějaké další
náhradní díly.
V Kota Kinabalu je autorizovaný dealer
BMW...jenže bez pneu, které Juan potřeboval. A v servisech jinde ve městě jsme
taky na žádné nenarazili. Juan tedy musel objednat pneu a náhradní díly z Kuala
Lumpur na „pevnině“. Naštěstí tamějšího dealera znal, protože u něj před pár
měsíci dokonce na chvíli pracoval.
Na skladě žádané pneu nebyly, takže se muselo
čekat na novou dodávku a následné odeslání do KK (Kota Kinabalu)...a nakonec
celé tohle čekání vyšlo skoro na tři týdny!
A co jsme mezitím dělali? Je to až hanba
přiznat, ale v podstatě nic! Ti, kdo tuhle část Malajsie znají, určitě
kroutí krkem, jak je to možné. No, taky se občas divím. Jen pár kilometrů od
pobřeží je pár ostrůvků, oblíbený cíl turistů, kde se dá cachtat ve vodě,
šnorchlovat, dělat pěší výlety. Ani tam jsme nebyli... Že jsme měli opravdu
hodně omezený rozpočet, není omluva. Zajet na někam na výlet autobusem?
Nesmysl, bez motorky Juan nikam nechce. Tak mi připadne, že jsme v tom KK
jen kynuli. Skoro nikam nechodili a jen jedli...a ještě k tomu pořád
dokola v těch samých jídelnách a stáncích.
Na druhou stranu, kdybychom ten první den po
cestě z Bruneje vyjeli třeba někam do hor a s nepoužitelnou pneu zůstali
viset někde na silnici nebo kdesi na ostrově, kde je tak akorát kulový, určitě
bychom dopadli hůř. Takže díky bohu za nudu v Kota Kinabalu.
Žádné komentáře:
Okomentovat