Sulawesi a Borneo na motorce. Co tomu předcházelo…

Kdo četl moje příspěvky z minulého roku, možná zaznamenal, že padlo jméno Australana Deana, který na svém KTM projel snad půl světa. Tak možná už tušíte…ale špatně :-) I když s ním to přece jenom něco málo společného má.
Jak to tak bývá, na svých cestách se potkáváme s lidmi z různých koutů světa, nevyjímaje ani dobrodruhy na motorkách. A jedním z takových lidí, které na své cestě potkal Dean, byl i Juan ze Španělska. A protože jsou motorkáři vůči sobě solidární a nápomocní, padlo nejspíš slovo o jakési holce, která to tu přece jen trochu zná a může poradit, kdyby bylo potřeba.

Tak se tedy někdy v polovině září Juan objevil v Jogjakartě. A zůstal, řekněme na turistické standardy, poněkud dlouho, přes dva týdny. Já ho tahala skoro každý večer do jiného warungu, kde mu pokaždé chutnalo, občas jsme spolu zajeli na nějaký výlet do okolí a on ještě stihl vylézt na Merapi, kde udělal úžasné fotky. Několikrát se chystal k odjezdu a pokaždé z toho sešlo, až jsme se jednoho dne rozhodli, že odjedeme spolu. Jen na pár dní. Přes Bromo a Kawah Ijen na východní cíp Jávy, kde Juan trajektem popluje směr Bali a já se zase vrátím do Jogji.
Před odjezdem jsem koupila novou slušivou helmu, osobní věci uložila do jednoho ze tří speciálních hliníkových kufrů, které mají motorkáři na delší cesty připevněné na zadní straně motorky a už se těšila, jak mě bude po celodenním ježdění pekelně bolet zadek.
Je ale potřeba říct, že na téhle motorce vás zadek jen tak bolet nebude. Je totiž super pohodlná (ovšem teď po těch měsících už bych aspoň to „super“ ubrala)!

Abyste měli představu, co že to bylo za mašinu, která se ze začátku jevila dost bytelná, ovšem postupem času mírně se rozpadající, je tu pro vás jeden podstatný údaj – BMW R 1200 GS. Stačí zadat do googlu a už se můžete kochat obrázky.
Pro naprostou většinu Indonésanů je tahle motorka zjevení, na které by zírali (bohužel nejen to) hodiny, možná i dny. No pro mě to bylo samozřejmě tak trochu zjevení taky, jen jsem to nedávala tak okatě najevo. Spíš jsem si užívala toho, co mi naopak předtím občas vadilo, totiž ten zájem o bělocha ze strany místních. Když sedíte na takové motorce, lidi přecházejí od unavujícího „hello mister“ a poťouchlého smíchu k udivenému výrazu s otevřenou pusou nebo sympatickým gestům, která říkají, že se jim líbíte (samozřejmě hlavně motorka), že jste „cool“.
Na stranu druhou motorka bohužel přitahuje i tupce, kteří vůbec netuší, co je slušné chování a hlavně soukromé vlastnictví. O tom jsem se mohla přesvědčit hlavně později na Sulawesi a Borneu, kde jsem na motorce strávila mnohem delší dobu. Ohmatávání všech možných částí motorky, sedání si na ni (zatímco kamarád udělá super profilovou fotku na facebook), čmárání na kufry a lepení nálepek. To by byl ve zkratce popis hulvátského chování. Indonésii a Indonésany miluju, ale zastávat se jich v některých situacích opravdu nemůžu.

Ale ještě na chvilku zpátky než se dostanu k té několikaměsíční cestovní anabázi.
Přiznávám, že nebýt vzrušující představy přejet střední a východní Jávu na motorce, zřejmě bych, tedy kromě pracovních cest, na Bromo a Kawah Ijen už nejspíš nejela. Rozhodla jsem ale dobře, stálo to za to!
Jak Bromu tak Kawah Ijen jsme věnovali na běžné turistické poměry delší dobu, vždycky po dvou nocích v pro mě už samozřejmě známých místech blízko sopek. Na Bromu nám počasí střídavě přálo i nepřálo. Nešlo ale jen o počasí. Písečné pole, po kterém se bez problému prohání džípy i lehké malé motorky místních, nebylo nakloněno těžkému BMW bez offroad pneumatik. A tak se Juan na východ slunce nedostal na nejvyšší vyhlídku, která v té době byla pro veřejnost (oficiálně) uzavřená. A i kdyby se tam dostal, tak fotku by stejně žádnou neudělal, protože foťák (jeden ze tří) zapomněl v pokoji. Nakonec jsme si ale Bromo stejně užili aspoň přes den, kdy už tam kromě dvou prodavačů občerstvení nikdo jiný nebyl.
Kawah Ijen potěšilo víc (stejně jako přineslo nejedno zklamání…samozřejmě kvůli naší hlouposti). Já jsem Juana už dny, snad i týdny předem připravovala na hororovou cestu na planinu Ijen (a potom, co mu dal zabrat terén na Bromu, jsem se začala děsit ještě víc), ovšem podle něho to vlastně byla pohoda (i když to tak občas vůbec ale vůbec nevypadalo). Částečně i tím, že během pár měsíců silničáři aspoň trochu pokročili v asfaltování cesty. Na druhou stranu tam, kde do té doby byly jen kameny a štěrk, to zasypali prašnou zeminou, takže člověk ani pořádně neviděl, po čem to vlastně jede. No mě nakonec ani tolik nevyděsil pohled na příšernou cestu, jako Juanovo hlášení „Až řeknu, tak skočíš!“. Jak, skočím?? Tak hrozný to přece být nemůže?? Už jsem se viděla polámaná a celá špinavá v nějaké rokli…ale naštěstí se nestalo a zbytek cesty k ubytování na planině už byl úplně v pohodě.
Ráno nádherný počasí a teplo a po solidní cestě k parkovišti pod kráterem se jelo skvěle. Pak výstup, na který jsem se původně chtěla při představě toho krpálu vykašlat. Ještě, že jsem tak neudělala! Tak jasno tu bylo snad jenom při mé první návštěvě Kawah Ijen, sluníčko pálilo (a my se spálili) a síra byla ještě žlutější a jezero ještě tyrkysovější než dřív! Nechtěla jsem být za toho největšího lenocha a přidala se (pro mě poprvé) k sestupu do kráteru. Pokud tam někdy pojedete a bude fajn počasí, určitě sejděte dolů taky, naprosto doporučuju, i když jsem myslela, že tam vypustím duši! Po cestě dolů i nahoru jsme se motali pod nohama desítkám nosičů, pořádně nebylo kam uhnout, aniž by člověk nespadl desítky metrů dolů. Sem tam přišel sirný smrad, který se dal ale zvládnout. Dole u těžiště síry a jezera jsme zůstali nějakou chvíli a vychutnávali si tu nádheru a zároveň sledovali těžkou práci chudáků kopáčů. Výstup nahoru byl oproti cestě dolů úplné peklo. Nejen, že cesta vede po úzké pěšině a kamenech strmě nahoru, sem tam se přidal i příšerně štiplavý sírový kouř, na který je i kapesník či tričko zakrývající pusu a nos krátký. Myslela jsem, že se tam ukašlu k smrti, ale rozhodně to stálo za to!
Odpoledne jsme zajeli k místním lázním a nechali motorku na konci vesnice, odkud se ještě musí kousek z kopce dolů. A tam to přišlo. Nejdřív Juan hodil do bazénu s horkou vodou svůj vodotěsný foťák, který toto blízké setkání nepřežil a pak mi někdo ukradl novou helmu. Nikdo si nelámal hlavu s na místní poměry dost drahou motorkou a jejím vybavením, místo toho vzal téměř nenošenou helmu. Jen tu moji…kdo by bral tu Juanovu zašlou, že. Kvůli krádeži jsme ve vesnici udělali pěkný humbuk, ale bylo to k ničemu. Takže poslední den, kdy jsme jeli z planiny Ijen do Banyuwangi (ještě po horší cestě než na planinu) na východním pobřeží Jávy, jsem měla na hlavě střídavě Juanovu helmu a svou kšiltovku.
Z Banyuwangi mi pak jel odpoledne autobus směr Jogja a Juan zas pokračoval na Bali, tak jsme se rozloučili a vůbec netušili, že se ještě potkáme.
Než ale došlo na Sulawesi a pak i Borneo, přece jen jsme se ještě párkrát viděli, i když pokaždé jen na velmi krátkou dobu.