Kadidiri

Ráno vstáváme za krásného slunečného počasí, kolem dokola jen tyrkysové moře a sem tam už se objeví i nějaký ostrůvek s palmami a bílým pískem. Není pochyb, že jsme vybrali správně!
Kolem osmé hodiny trajekt vplouvá do přístavu v městečku Wakai na ostrově Togian, který je spolu s ostrovem Batudaka v souostroví největší.
Jak už je v Indonésii zvykem, všichni se okamžitě tlačí ven, zatím co jiní zase dovnitř.
Na molu nás má čekat někdo z Lestari Homestay z ostrůvku Kadidiri, kam se chystáme. Nakonec nacházíme milou mladou slečnu a jejího bratra, kteří nás na Kadidiri odvezou malou motorovou loďkou. Mezitím ale musíme vyřešit „ustájení“ motorky. Paní, která nabízí další ubytování, nám navrhuje zaparkovat motorku před jejím domem. Jenže vjezd je tak úzký, že se motorka dovnitř nedostane. Nakonec nám radí, ať motorku necháme v budově přístavu, že na ni úředníci dohlídnou.
Vracíme se tedy do přístavu k nízké bílé budově, která vypadá opuštěně. Za ní ale stojí několik domků pro zaměstnance přístavu a tam nám ochotně nabízejí, ať zaparkujeme motorku přímo v oné bílé budově, která uvnitř vypadá jako čekárna s kanceláří.
Bereme si tedy jen věci nutné na pár dní nic nedělání na pláži a doufáme, že až se do Wakai zase vrátíme, motorka tu ještě bude.
Teď už tedy konečně do loďky, kde sedíme v poloze skrčence a čekáme, až slečna z homestaye se svojí kamarádkou nakoupí vše potřebné a může se konečně vyrazit.
Loďka s motorem rachotí, že neslyšíme vlastního slova, ale vychutnáváme si pohled na skalnaté pobřeží a malé ostrůvky u něj.
Asi po půl hodině jsme na místě, na ostrůvku Kadidiri. První pohled na vodu sice průzračně čistou ovšem po indonésku s plavajícími odpadky mě od tohoto místa trochu odrazuje, ale po pár hodinách už bych neměnila!
Ubytování Pondok Lestari, které je na okraji dlouhé pláže obklopené skalisky a lesem plným cikád, je jedno ze tří možností, kde na tomto místě složit hlavu. Kromě Lestari, které má nejnižší kvalitu a cenu, tu najdete ještě bungalovy a potápěčské centrum Black Marlin a resort Paradise, ve kterém si budete opravdu připadat jako v ráji.
Lestari nabízí v ceně 100 tisíc rupií na osobu velmi jednoduše vybavené dřevěné chatky se společnými koupelnami a wc, stravu třikrát denně (na Kadidiri není možnost stravování ve warungu či restauraci) a možnost šnorchlování buď hned u pláže, nebo dál s loďkou. A k tomu velké plus příjemné rodinné atmosféry.
Elektřina sice funguje jen večer, když naskočí generátor, ale pochybuju, že by to tu někdo bral jako nevýhodu.
Jídlo je v Lestari jednoduché ale nelze si stěžovat. Kromě snídaně je to, jak jinak, rýže se zeleninou a nejčastěji nějakou rybou. My měli téměř denně výtečnou barakudu!
Přestože ve vedlejším Black Marlin nabízí potápění, nakonec jsem této možnosti během čtyř dnů, které jsme na Kadidiri strávili, nevyužila a místo toho pozorovala pestrobarevné rybky blízko pláže. Voda je tu tak čistá, že můžete i nad hladinou sledovat mumraj na korálovém dně.
Aspoň jednou jsme ale vyvinuli větší aktivitu, když jsme si vypůjčili kajak a vydali se k nedalekému ostrůvku. Přestože byl tak malý, že by se dal obejít snad za deset minut, našli jsme na něm dva či tři resorty, ovšem už dávno opuštěné a chátrající.

Jsem si jistá, že v Indonésii najdete i krásnější místa k odpočinku, šnorchlování a potápění, přesto jsem ráda, že jsme si na Togeanech zastávku udělali. Průzračná voda, krásné západy slunce, přátelští lidé, a hlavně naprostá pohoda. To jsou vzpomínky, které se jen tak nevytratí.

Po drobných zmatcích, kdy a jestli vůbec pojede trajekt směr Ampana na jižní straně zálivu Tomini, jsme se tedy po čtyřech dnech ráno sbalili a na malé motorové loďce zase odpluli do městečka Wakai. Chvíli po nás do přístavu dorazil i trajekt, který předchozího večera vyplul z Gorontala a pak pokračoval na jih do Ampany. My jsme ale nejdřív museli vyzvednout motorku. Mě se zdála netknutá, ovšem Juan po bližším ohledání zjistil, že po nešikovné manipulaci nenechavých rukou místních zřejmě zažila drobný pád.
Nalodili jsme se a příjemně překvapeni si znovu potřásli rukou se sympatickým kapitánem, kterého jsme znali už z cesty z Gorontala. Po několika minutách na horní palubě jsem si ale uvědomila, že nám něco chybí. Helmy! Juan se tedy vrátil do oné bílé budovy v přístavu a trvalo mu dost dlouho, než se vrátil. Helmy sice přinesl, ale s nimi i nepříjemnou zprávu. Musel se hlídači dohadovat, aby mu vůbec helmy vydali, protože jsme nezaplatili parkovné.
Když jsme první den dávali motorku do úschovy, nikdo nám oficiálně neoznámil, že bude třeba něco platit, a teď po vyzvednutí najednou žádali nehoráznou částku, kterou samozřejmě Juan nehodlal zaplatit. Juan tedy helmy sbalil a vrátil se na trajekt, jenže pár minut po něm se přiřítil kluk s vypsanou účtenkou, a že musíme zaplatit. Došlo na několika minutové dohadování, do kterého se sem tam přidal i někdo z cestujících či personálu trajektu.
Ke konečnému rozřešení situace došlo ve chvíli, kdy kapitán oznámil, že dál se už čekat nemůže. A tak jsem v poslední vteřině před zvedáním rampy vlepila klukovi do ruky bankovku s poloviční hodnotou, než jakou požadoval. On by se s námi určitě hádal ještě hodiny, ale takhle už nemohl udělat nic. Adios!

Cesta z Wakai do Ampany vydala na několik hodin, které jsme v polospánku strávili na pohodlných sedačkách. Do přístavu za městem jsme dorazili kolem druhé hodiny odpoledne. I když pár dní nic nedělání na pláži bylo moc fajn, stejně už jsme se oba těšili na jízdu na motorce. A tak jsme hned nasedli a vyrazili směr Poso, což je nejjižněji položené město na pobřeží zálivu. Hned za Ampanou jsme se stavili na oběd ve warungu, jehož majitel byl starý sympatický pán původně z Bandungu na Jávě, a pak pokračovali dál částečně i podél téměř neobydleného pobřeží. Asi v půli cesty nás překvapila po záplavě z předchozího dne částečně stržená silnice, která se právě opravovala. Bagrista si z přibývající kolony na jedné i druhé straně silnice nic nedělal a nechal nás čekat možná i dvacet minut. Pak už šlo ale všechno relativně rychle (samozřejmě v kontextu indonéských silnic a dopravy na nich) a my nakonec do Posa dorazili, i když už za tmy. Našli jsme celkem levný a hlavně čistý hotel v centru města, za mohutného deště se ještě vydali na večeři, která tu na Sulawesi byla tak trochu zjevením, protože šlo i jídlo z Jávy (na Sulawesi ne zcela běžný jev), a pak už byl na řadě jen sladký spánek na pohodlné posteli.