Přestože se Juan dostal z Jávy na Bali a z něj až na Lombok, nakonec to otočil a po pár týdnech už byl zase na Jávě, aby tu chytnul loď, která ho měla vzít do Makassaru na jižním Sulawesi. Žádné plány, žádný spěch.
Na Sulawesi pak přejel z jihu až na nejsevernější místo ostrova, odkud se pak vrátil do města Gorontalo. A právě v Gorontalu, odkud jezdí lodě na turisticky oblíbené Togeanské ostrovy v zálivu Tomini, jsme se na konci listopadu viděli znovu.
O nějakém konkrétnějším plánu by se nedalo mluvit, projedeme Sulawesi zase na jih a pak uvidíme..další destinace možná Kalimantan.
Bohužel nadšené očekávání dalšího cestování s Juanem poněkud přebil fakt, že jsem večer před odletem ztratila peněženku jak s právě vybranou hotovostí tak s platebními kartami.
Co se dalo dělat, letenky na následující den už byly koupené a ve večerních hodinách nebylo možné situaci řešit přímo v bance. Takže jsem po telefonu aspoň zablokovala kartu a pak ještě musela na policejní stanici, kde tři strážníci (ani jeden z nich ovšem neměl uniformu) dávali dohromady oznámení ztráty platební karty, které bylo nutné pro výběr hotovosti přímo v bance (respektive na jiných pobočkách než je ta domácí). Jiný kraj jiný mrav…a jiný způsob buzerace.
Takže s tímto oznámením a pár rupiemi v kapse jsem pak na druhý den nasedla do čmeláka směr Surabaya, kde jsem si pak ještě chvilku počkala na následný let do Gorontala s přestávkou v Makassaru.
Poprvé jsem s sebou měla jako příruční zavazadlo i helmu, což u ostatních cestujících vzbuzovalo pobavený úsměv, případně otázky.
Z asi dvacetiminutové přestávky v Makassaru, kdy někteří cestující vystoupili, zatím co jiní zase nastoupili, se nakonec vyklubala asi hodina nervózního vrtění se v sedačce ve stoupajícím vedru. Let z Makassaru do Gorontala byl ale úžasný. Kromě hor na středním Sulawesi, kde žijí Toradžové, byl dobře vidět i obrovský záliv Tomini, ve kterém se nachází právě Togeany. Dolet už byl jen třešničkou na dortu. Přeletěli jsme vysoké kopce na pobřeží a dostali se do nížiny s políčky a palmami, osídlení minimální. Gorontalské letiště se nachází asi 30 km od samotného města, takže jsme letěli a letěli a mě už se zdálo nějaké divné, že začínáme klesat nad těmi zaplavenými políčky (z čehož se později vyklubalo jezero). A pak jsme dosedli na mrňavé letišťátko s kravami pasoucími se téměř na ranveji. Když jsem pak viděla naše letadlo Batavia air zvenku, musela jsem se smát, jak legračně na té malé ploše tenhle obr působil.
Před a uvnitř letištní haly už se cpali nedočkaví domorodci a mezi nimi jediný běloch (ještě k tomu s na místní poměry monstr motorkou) čekající na jedinou bělošku, která právě přiletěla.
Musím říct, že od prvního pohledu už z letadla se mi tu strašně líbilo, to je ta pravá Indonésie, říkala jsem si. Jen kdyby tu nebylo tak strašné vedro!
Netrvalo dlouho a my se dostali do města, kde jsem musela okamžitě do banky vybrat peníze. Naštěstí jsme to stihli tak tak. Uvnitř to pak bylo celkem zábavné. Pobočka banky Mandiri vypadala pěkně a dobře vybavená, stejně jako v Jogje. Osobní přístup tu byl ale trochu jiný.
Než jsem začala vyplňovat formulář k výběru hotovosti, už u mě stáli dva hlídači a začali se vyptávat a radit mi, co že to mám vyplnit, a kolik prý chci vybrat (to je přece moje věc), že tady se smí vybrat jen do určité maximální výše,… Pak mě poslali k osobní poradkyni, která byla slušná a věcná a neotravovala vlezlými dotazy, tedy až na to, že si mě zřejmě chtěla prověřit, jestli jsem se nerozhodla krást peníze z cizího účtu. Od ní jsem po všech zodpovězených dotazech a předložených dokumentech dostala svolení k výběru hotovosti na přepážce.
Tam to bylo zase o něčem jiném. Nejen, že jsem si docela počkala, i když přede mnou byl asi jeden člověk, ale když jsem se už konečně dostala na řadu, úřednice na mě začala divně koukat, stejně jako všichni ostatní z dalších přepážek. A když z ní pak vypadl (typický indonéský) dotaz na můj věk, všichni už přímo zírali a čekali, co odpovím. Mezitím mezi ostatními klienty a pracovníky probíhaly takové pro mě v bance nevšední konverzace…no prostě jako mezi známými z vesnice. To jsem si pak uvědomila, že jsem přece tak nějak na venkově, že se tu asi žije jinak než ve velkém městě. No hlavní bylo, že peníze jsem dostala a mohla konečně z toho cirkusu utéct. Když jsem došla na parkoviště, Juana jsem za tou tlupou místních chlapů zírajících na motorku nemohla skoro najít. Dobře jsme se pak pobavili nad mými zážitky z banky a jeho z parkoviště před ní.
Večer v osm hodin jsme měli odplout trajektem směr Togeanské ostrovy. Zbývalo ale ještě pár hodin času, takže jsme se stavili v hotelu, kde Juan do té doby přespával a získal desítky štípanců od štěnic. Dala jsem si sprchu a chtěla lehnout celá unavená na postel, když mi Juan radí, ať to radši nedělám, pokud nechci dopadnout jako on (přestože si v té době ještě nebyl tak úplně jistý původcem štípanců a jestli je má opravdu z tohoto hotelu). Blechy, štěnice, komáři a bůhví co ještě mě v tu chvíli moc nezajímali, tak jsem se na postel svalila a usnula.
Po večeři už jsme jen všechno naskládali na motorku a vydali se do přístavu. Juana trochu vyděsilo, že jsme dorazili možná pozdě, protože ostatní turisti z hotelu už tam dávno byli a navíc mu bylo předem řečeno, že kvůli nákladu motorky by měl přijet s předstihem.
Indonéský gumový čas a styl práce ale ukázal, že jsme dorazili vlastně ještě brzo.
V přístavu byly dva trajekty. Jeden ukotvený u mola…to by mohl být ten náš. Kde že, tenhle trajekt už byl připravený k odplutí, navíc někam jinam než jsme chtěli my. Druhý trajekt stál úplně bokem přiražený ke kamenitému břehu a vedla do něj jen úzká prkenná rampa. Navíc se k této rampě nebylo možné na motorce dostat, jen pěšky, stejně jako to dělali nosiči pytlů a balíků se vším možným. Tak co teď, jak dostaneme motorku dovnitř? To už začali padat z různých více či méně povolaných osob různé (dez)informace a rady. Výsledkem bylo, že Juan s motorkou čekal minimálně hodinu venku opět obklopený tlupou místních, než nakonec trajekt po naložení všech pytlů zvedl kotvu a zamířil k molu, které se mezitím uvolnilo. A nakonec jsme ani nebyli jediní s dopravním prostředkem. Zatímco se totiž trajekt přesouval, na molo se nahrnulo několik malých motorek, jejichž řidiči oproti nám zřejmě úplně v klidu vysedávali někde bokem a nic neřešili.
Pěkně po indonésku se trajekt definitivně zvedl asi s hodinovým zpožděním a my si konečně v klidu vychutnali vlastní vychlazenou kajutu hned za kapitánským můstkem. Představa luxusu vlastní kajuty se mi ale na chvíli trochu příčila při pohledu na další dvě nižší paluby, kde se tísnila většina cestujících. Ta nejnižší plná všemožného zboží a lidmi polehávajícími na rohožích mezi tím, kolikrát i s malými dětmi, druhá už trochu civilizovanější, se sedačkami a matracemi.
Po příjemném ničím nerušeném spánku v klimatizovaném pokoji s postelí jsem ale nakonec za tuto volbu byla přece jen ráda.
Žádné komentáře:
Okomentovat