Makassar

Ráno jsme se vydali na cestu do Makassaru, hlavního města provincie Jižní Sulawesi. Cesta samotná ani za popis nestojí, částečně vedla podél pobřeží, částečně nudnou skoro vyprahlou krajinou.
Do Makassaru, který je největším (a tedy i s největšími zácpami) městem na ostrově, jsme dorazili odpoledne celkem unavení po dlouhé jízdě v hrozném dusnu. Úplně v centru se nám podařilo najít New Legend Hostel, který jsme předtím viděli v průvodci i na internetu, a tam jsme taky zůstali několik nocí.

Myslím, že to začalo ještě před Makassarem, kdy jsme při výběru ubytování začali klást vyšší a vyšší nároky, respektive víc a víc detailních dotazů. Kolik stojí pokoj, s vlastní koupelnou, klimatizace nebo větrák, je v pokoji okno (někdy důležitý dotaz), cena včetně snídaně, máte wifi, je signál i v pokoji, funguje wifi, máe ji vůbec zapnutou?? Někdy už jsem se i chtěla ptát na štěnice a podobné potvory, ale to už by nás asi hnali.
V New Legend hostel sice s požadovanou cenou neměli pokoj s oknem, ovšem klimatizace a vlastní koupelna tu byly. Wifi máte? Máme. Funguje v pokoji? Ne, musíte na chodbu co nejvíc směrem do ulice. Nakonec ani na té chodbě signál nebyl, ale před vchodem do hostelu zřejmě ano, když tam Juan vysedával a zároveň hlídal motorku. On totiž ten signál pocházel z hotelu odnaproti. Tak jsem zase vybrala blbě, achjo.
Jinak to tu ale bylo fajn a personál moc milý.

Co se týče oken v pokojích, to je taky záležitost sama pro sebe. Vlastně mě trochu udivuje, že jsem tenhle vtip objevila až po několika letech v Indonésii (i když, takto to rozhodně neplatí všude). Přímo tady v hostelu jsem si tuhle legrácku nemohla potvrdit, protože nám byl ukázán jediný pokoj, který byl zrovna volný, tedy bez okna. Dál jsem nepátrala. O pár metrů dál v hotelu stejného názvu už se ale nikdo nerozpakoval při prohlídce dvou pokojů otevřeně přiznat, že standard pokoj s nižší cenou je ten bez okna, za okno si musíte připlatit pokoj deluxe. Jak pěkné, okno je tu tedy velký luxus, zdá se.

V Makassaru jsme se trochu zdrželi, a to hned z několika důvodů. Za prvé jsem si potřebovala v kanceláři jedné zásilkové služby vyzvednout můj pas s prodlouženými vízy, jejichž vyřízení jsem v Jogje nechala na kamarádovi. Za druhé se tu měl Juan setkat s místním člověkem, který mu pomohl sehnat náhradní brzdové destičky. A za třetí bylo potřeba prodloužit jeho turistická víza. Teoreticky by to stihl i později v Pare Pare víc na sever, kde už je jednou prodlužoval, ale nakonec tady v Makassaru se nabídli, že pomůžou, tak jsme toho využili. I když, opět to šlo indonéským tempem.
Tak ten onen místní člověk, který měl u sebe náhradní díly, byl vlastník restaurace, kde jsem sice ani jednou nejedla, ale téměř denně se mi z ní dostávalo čokoládových dortíků. A jeho starší kamarád, důležitá osoba v jedné z místních bank, zase dělal Juanovi sponzora pro víza. Kromě toho, že byli tak nápomocní, zaujali i něčím úplně jiným, a to svými motorkami. Jeden měl naprosto stejný typ BMW jako Juan, druhý zase dva krásné kousky stejné značky starší výroby. Je vidět, že pánové se mají velice dobře, protože tyhle motorky tu musí stát majlant.

Všechny potřebné formuláře a dopis od sponzora jsme měli relativně rychle, na imigračním úřadě už to ale tak jednoduché nebylo. Tedy na indonéské poměry vlastně ano. Mě to v Jogjakartě trvá týden, než dostanu pas s razítkem zpátky. Tady to trvalo kratší dobu, ovšem my si původně tak trochu naivně mysleli, že telefonát kápa z banky to popožene ještě víc. Tak jsme v Makassaru zůstali několik dní, během nichž se tradičně kromě nacpávání si břich místníma dobrotama nic moc nedělo.
Jedno odpoledne jsme se zašli podívat do holandské pevnosti Fort Makassar, která byla jen pár stovek metrů od našeho hostelu. Bohužel se právě rekonstruovala, takže do samotných budov jsme nemohli, ale alespoň vstup tak byl zdarma. Když jsme pak procházeli jednou z okolních ulic a stavili se v obchůdku se suvenýry, před ním mě překvapil velmi smutný pohled na děti čichající lepidlo. Asi tu žiju v nějakém vakuu, že jsem si toho nikdy dřív nevšimla někde jinde.
Jindy jsme zase zašli na mezi místními oblíbenou promenádu Losari. Nějak jsme nemohli pochopit proč je tak oblíbená. Ošklivější promenádu s výhledem na moře jsem snad ještě neviděla. Voda byla špinavá a plavalo v ní opravdu kdeco, třeba i velký polévkový knedlíček bakso, fuj. A kromě toho na nás samozřejmě typicky každý druhý pořvával helou mister.
Zřejmě jediným pozitivem tohoto místa je…ano, jak jinak, jídlo :) Najdete tu snad i desítky pojízdných stánků s typickou makassarskou dobrotou Pisang epe. Jde o grilovaný banán s několika příchutěmi. My si banánky dali polité čokoládou (chutí připomínající sladkou sojovku, ale dobrá :) a posypané nasládlým sýrem.
Dalším mlsem (pro mě se sentimentální hodnotou), který jsme objevili už první večer, jsou sladké koláčky z rýžové mouky Surabi Bandung (původem z města Bandung na Východní Jávě). V té malé kavárně v Makassaru je dovedli k dokonalosti! Bohužel i cena tomu odpovídala. Tolik druhů přísad a omáček (nejen sladkých) na dochucení jsem snad ještě neviděla. Pěkně tučné a móc dobré!

Jednou z těch důležitějších aktivit v Makassaru ovšem bylo získávání informací o lodích, které by nás mohli vzít na Kalimantan (indonéská část ostrova Bornea). Bylo nám sice nabídnuto několik možností, ale ani jedna nevyhovovala. Buď by nás loď vzala víc na jih, než jsme chtěli nebo zase nebrali motorku (tedy ano, brali, ale rozebranou v kontejneru).
Nakonec přišlo řešení od kamarádky Wennie, která žije v Samarindě na Východním Kalimantanu. Do Samarindy jezdí lodě údajně dvakrát týdně, a to z města Pare Pare, které se nachází severně od Makassaru.
Byl pátek a my doufali, že tento poslední den před víkendem, bude konečně možné vyzvednout pas s novým razítkem. Imigrační úřad se nachází u výjezdu z města daleko od centra, naštěstí ale stejným směrem jako na Pare Pare.
Sice jsme potřebovali co nejdřív vypadnout, ale nebylo možné odmítnout poslední oběd s Juanovými novými známými. Velkolepá rybí hostina se ale jaksi protáhla a my měli co dělat, abychom to na úřad stihli včas. Silnice samozřejmě ucpané a do toho se ještě přidala studentská demonstrace blokující hlavní tah. To už vypadalo vážně. Když jsme se přiblížili k rozhecované skupině demonstrantů, jeden ze studentů nám s omluvným výrazem oznámil, že dál to prostě nepůjde, máme se vrátit. Jak vrátit, ani náhodou! A tak jsme za sebou nechali kolonu aut a motorek a prosvištěli kolem demonstrujících a byli rádi, že jsme nedostali kamenem nebo lahví do hlavy.
Na úřad jsme se přiřítili později, než jsme slíbili, ale naštěstí ještě bylo otevřeno. Víza vyřízena. A teď můžeme konečně pokračovat do Pare Pare.
Jenže hned za městem začalo pršet. A pršelo celý den až do noci. My jsme ale čekat nemohli, tak jsme i přes déšť vyrazili na sever. Na předměstí Pare Pare už jsme dorazili za tmy a úplně promočení. Nejen my ale i můj batoh uvázaný k jednomu z postranních kufrů.
Ani Juanovy kufry to pod takovým náporem vody nevydržely. Do těch postranních, i když vypadají dost bytelně, už totiž nějakou dobu zatíká.
Zastavili jsme u hotelu, kterého si Juan všiml už při své první cestě, a po kratším dohadování s podivným personálem jsme vzali pokoj v přízemí.
Sice jsem si všimla, že klimatizace dokáže dobře sušit, ale ranní zjištění, že úplně všechno, dokonce i Juanův těžký oblek a boty, je suché, bylo velmi milým překvapením. Bohužel ale přišlo i překvapení velmi nemilé, tedy jen pro Juana. Ještě v noci se vzbudil s tím, že má záda zase plná štípanců. Tak jsme provedli řádný průzkum jak v pokoji tak na internetu a potvrdili si to, co jsme už delší dobu tušili. Štěnice! Jak je ale možné, že já nemám štípanec ani jeden a Juan po celých zádech a nezmizí dřív jak za týden dva? Já jsem usoudila, že má Juan na kousnutí podobných potvor větší citlivost než ostatní, on zas, že prostě všechny hmyzáky přitahuje.